"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Souvislosti názvu Písařov I.
Souvislosti názvu Písařov - II.
Spoje Zábřeh - Štíty
Gablona a Jablonná
Nejstarší brody Orlice
Z minulosti Polné
Moravská příjmení

Počet přístupů: 403446

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Z minulosti Polné

Statistické vyhodnocení topografických dat

Zprávy z historie zemí i měst vyhledáváme v učebnicích dějepisu a v historických publikacích, vypracovaných podle dochovaných písemných dokladů, výsledků k nimž došla archeologie i poznatků pomocných věd historických – numismatiky, sfragistiky, heraldiky atp. Naše informace se však bude zabývat jen samotným jménem města a souvislostem vyplývajícím z jeho topografického umístění.

Téma rozdělíme, podle historických období, na dvě části - pro získání návaznosti i snazší přehlednosti. V první, jež o Polné ani nebude hovořit, se seznámíme s několika pravidly a zásadami úpravy přeshraničních obchodních styků v dávné minulosti, které v jisté formě budeme moci sledovat i v části druhé – ještě starší, pro niž jméno Polná poskytlo řadu cenných statistických a jazykových dat.  Je pochopitelně žádoucí dodržet informativní rozsah příspěvku, uváděny budou tedy souhrnné, stručné údaje a výsledky, případné zájemce o podrobnější informace a příklady odkazuji na studie uvedené v závěru článku.

Oddíl I.

Ze školních let si možná ještě vzpomeneme na poetická líčení  věnců hor kolem našich zemí a hlubokých, neproniknutelných hvozdů na jejich hranicích. Přírodní podmínky v ranně historických dobách dovolovaly vstup do vnitrozemí jen na určitých vhodných místech a shodou okolností, - v našem případě i přírodních, - jsou to často místa totožná se současnými, v nichž používáme moderní hraniční přechody a celnice. Kdysi se nazývaly zemské brány, porta terae nebo porta regni a ačkoliv jsou zmiňovány u nás i v jiných zemích, o jejich členění, vybavení i úkolech nejsou k disposici podrobnější zprávy.

K mimořádné, přírodou dané stálosti míst hlavních přeshraničních tras přistupuje i podobně vzácná stálost stakilometrových úseků státních, zemských i krajských hranic - dodám, že tím mám na mysli i úseky kde víme, jak se hranice v průběhu minulého tisíciletí posunuly. Tyto dvě hodnoty, svou spolehlivostí téměř konstanty, byly použity při třídění asi 25 000 jmen našich osad. Postupně se potvrzovalo, že některá z nich se pravidelně objevují právě v těchto, často již přírodou zvýrazněných krajích.

V souhlase se zvolenými kriterii bylo vytříděno deset jmen obcí typů :  Šanov  (14), Štíty  (19), Stráž  (38), Střítež  (37), Jestřebí  (22), Čihák (19), Lubník (26),  Heroltice (8), Jablonné (20)  a Písařov (16), tvořících  statistický soubor 219 jmen. Pod označením typové jméno je třeba chápat i jména ne úplně totožná. V typu Štíty jsou tedy i Štítina, Štítné, Štítná, Štítary, Štítkov, Štítovky, Štítky (ve středověku zaniklé severovýchodně  Svojkovic) a obdobně je tomu v typech ostatních. V sumě Písařovů jsou výjimečně i dva názvy pomístní, (jedním je Písařský rybník západně  Stříteže u Jihlavy), nikoliv výhradně jména osad, jako u ostatních typů.

Ačkoliv do souboru byla zařazena z rejstříku atlasu 1 : 100 000 všechna jména obcí odpovídajících těmto typům, přesto shledáme nezvyklý vztah k hranici pokud máme na mysli vzdálenost. U čtrnácti osad Písařovů, (z vynechaných není totiž u jedné k dispozici místo její lokace, u druhé někdejší průběh hranice, ) činí průměrná vzdálenost od hranice jen 9 kilometrů. Vynecháme-li i dvě osady na Šumavě a v Jeseníku, mající k hranici nadměrných 24 a 20 kilometrů, sníží se i tak extrémně nízká průměrná hodnota až pod 7 kilometrů. Podobné výsledky vykazují i ostatní typové osady, vede přirozeně Šanov se čtyřmi kilometry.

Desítky opakovaných umístění dovolují jen jediný  závěr: jedná se o osady kdysi státem, armádou plánovaně zakládané v místech přeshraničních spojů, aby zabezpečovaly úkoly hlídkové, strážní i obranné o čemž svědčí i dnes řízně vojensky mluvící šestice jmen seznamu. Zemskou bránu tedy tvořil územní okrsek kolem trasy přeshraničního spoje, jehož správní středisko s opevněním neslo často jméno typu Štíty.

Dalším - možná ještě překvapivějším zjištěním, je i sídlo celního úřadu s písařem a též s heroldem. Takové konstatování umožňuje poznatek prof. Filipa, který již před šedesáti lety v Evropě vyhledal, ponejvíce ve Francii a jižním Německu, na 50 osad se jménem Gablona.1  Místa kdysi byla celnicemi soli, komodity která je již po několik tisíciletí stálicí evropského obchodu. Poplatek zde vybíraný se nazýval gabela a ve Francii je gabelou název celníka i dnes, gabelle je solná daň.

Jméno instituce mělo dobrodružné osudy neboť bylo užíváno v různých jazykových  prostředích a zatím co v němčině je slovu blízký výraz pro vidličku – gabel (snad i snídaně na vidličku), ve slovanských jazycích se z něj stávaly jména Jablonné, Jablonec, neboť písmeno G bylo možno číst i  J, Gewichko = Jevíčko. Ve znacích a na pečetích několika měst vidíme koruny stromů, někde i s červenými, nebo zlatými jablky. Ve znaku Jablonného v Podještědí je však dvojzubá vidlička stolního příboru, což německému jménu města Deutsch Gabel dobře odpovídá. Oba naprosto rozdílné výklady se přesto podařilo dokonale vyřešit městu Jablonné nad Orlicí. Na městské pečeti, která dovede mluvit současně česky i německy, korunu své jabloně tvaruje do dvou mohutných větví, - vidlicovitě se rozbíhajících.

O dalších a vzhledem k tomu, že zprávy máme jen od samotného jména, až neuvěřitelně četných i složitých příhodách prastarých měst je možno uvádět řadu téměř příběhů. V zájmu stručnosti na příklad jen asociace nad třemi jazykovými vztahy: Vimperk – západočeské příhraniční město, vimperk – z gotických staveb známý vysoký, trojúhelníkový štít, bohatě zdobený kamennými fiálami, kružbami a prolamováním, francouzské slovo gable – vimperk. Etymologický taneček složený z několika jednoduchých, stále stejných kroků, byl ve správních kruzích po staletí velmi oblíbeným. Nyní nás snad příliš neudiví, najdeme-li v okolí západočeského příhraničního města obce Štítkov, Trhonín, Solná Lhota, skoro jako bychom je zde, nebo některé jiné ze souboru, čekali.

Je namístě upozornit, že nikde nenalezneme zemskou bránu, v níž by byla všechna jména topografií zjištěného souboru. Nemusí to znamenat, že dávné osady zanikly, rozsah vybavení na různých místech mohl být různý a funkce některých osad mohly na příklad zastoupit i jiné, již existující vsi. Z tohoto početního a rovněž z přírodního hlediska je nejinformativnějším komplex v povodí Březné na severu Moravy, jímž vedl spoj do Kladska. Trasu, kolem níž jsou osady Šanov, Heroltice, Písařov, Štíty, Strážná a Lubník lemují hory dosahující výšky 1000 m. n. m.

I na opačném konci Moravy, - nedaleko od Trenčína, - najdeme ve Vlárském průsmyku osady, k jejichž jménům také nezůstaneme hluchými - Šanov, Štítná nad Vláří, Jestřebí i Jabloní. Obě zemské brány jsou schopny si navzájem – z  hlediska počtu pravděpodobnosti –  průkazně doložit souvislosti o kterých jsme zatím hovořili, ale nezapomeneme proto na další data, která nám poskytuje celý soubor 219 typových jmen.

Pro vykreslení hloubky a promyšlenosti starého systému si prohlédneme malou galerii erbů polské šlechty, na kterých nás zaujme příbuznost  grafických znamení.2  Shodné prvky znaků a prakticky naprostá shoda jmen herbů se jmény osad zjištěnými topografií nás ubezpečují, že znaky byly kdysi uděleny za službu na hranici a – mimo mnohé jiné - jsou tedy podstatně starší než doposud až příliš opatrně uváděné 12.-13. století pro vznik erbů v Polsku. Herb Slopowron také nekompromisně vyžaduje naše typy jmen dávných základen rozšířit i o Sloup a Vranov.

Lubicz

Slopowron

Jastrzebiec

Gieraltów

Datování dávné ústavy, řečeno slovy Františka Palackého,3  nám stanoví doba převládnutí feudálního řádu v našich zemích, 12. – 13. století. Tehdy již ve společnosti nebylo místa pro svobodné obyvatele zastávající některé státní funkce, jež naopak připadly rodům vysoké šlechty, které je mohly zajišťovat prostřednictvím posádek svých nově budovaných hradů a podílet se i na části příjmů, státní správou umožňovaných.  Doba, kdy osady ještě byly ve funkci a plnily své úkoly je tedy starší. Lze ji uvažovat – na příklad s oporou Kosmovy zprávy4  k roku 980 o hradišti Kladsko, drženém tehdy knížetem Slavníkem (a tedy jistou dobu existujícím ) -  již na počátek desátého století, ale mohou být ještě starší.

I v dnešním Kladsku najdeme pěknou sbírku starých typových jmen, což je ovšem znamením sítě dopravních spojů - za všechny jmenujme na trasách na Moravu kladský Písařov - Pisary  i Stary Gieraltow – Heroltice. Szcytna – Štítná, střeží cestu  k Náchodu a Sczytow na spoji Kladsko – Svídnice, který již asi nepatřil Kladsku, ale hradskému obvodu - a  mnohem později knížectví - svídnickému.

Oddíl II.

V předešlém textu uváděná data i mnohá další, pro která není místo, nebo teprve čekají na zpracování, nelze nalézt v učebnicích a historických studiích, v úvodu zmíněných, poskytuje je méně obvyklý druh informací než-li staré listiny a archeologické nálezy. Oficiální historie, zpracovaná až úzkostlivě přesně jen na základě dochovaných písemností, bohužel vlastně žádné zprávy o hraničních územích před 13. stoletím nemá. Pro téměř půl tisícileté období asi mezi 4. – 8. stoletím našeho letopočtu nemá dokonce žádnou zmínku (s výjimkou relace o Sámově říši) nejen o celém našem území, ale ani o střední Evropě. Je proto i varující, že - přestože jinak vždy kritickým - historikům chybí doklady i nálezy –, tedy de facto podle chybějících důkazů (!), byly vyslovovány závěry o neosídlenosti vyšších poloh a jiné podobné.

Například z mnoha prací se zdá, jakoby dopravními spojnicemi českého a moravského území v ranném středověku byly snad pouhé dvě trasy. Kosmovy náhodné zmínky v Kronice se totiž pro stezky Trstenickou a Haberskou staly legitimacemi na ojedinělost a tím i proslulost v naší moderní historii. V prvním oddíle jsme i při letmém pohledu viděli cestami, (dopravními trasami) dostatečně vybavené malé Kladsko, můžeme se tedy pomocí topografie blíže podívat i na Českomoravskou vysočinu a v historickém období ještě starším. Jde to, kupodivu, dobře a topografie vytřídí další mluvící jména, jen si musíme připravit slovník srbochorvatštiny! O tom, že jména budou hovořit tímto jazykem by jistě bylo třeba předeslat zvláštní studii, ale není to zde možné, budeme tedy jen překládat.

I v tomto jazyce je možno zřetelně vytřídit jiných deset typů jmen: Police (24), Jamné (21), Budeč, Budy (60), Kocanda (40), Hrabová, Habrová (17+31), Vanovka (14), Vrbovec (40), Štětí (7), Kuchov, Trhonín (15 + 10) a Bystřice (35), tedy opět velmi relevantní statistický soubor, dokonce 314  jmen, ale čtenář se nemusí lekat, nebudeme se zabývat významy všech jmen, jejich, snad dostatečný, výklad si vyžaduje vždy alespoň několika odstavců textu, mapky, případně obrázky. Je namístě ještě připomenout, že jsme již v období  kolem roku 500, kdy naše země se ještě nejmenovaly  Čechy a Morava a o celém území chybí jakákoliv písemná zmínka.

Ukážeme si jen mimořádně výrazný binom jmen osad, vystupujících totiž překvapivě ve dvojici. Zeměpisně nejfotogeničtěji působí tři páry osad na Vysočině, ač doposud odbornou veřejností neregistrované. Zde o  jejich vztahu ale můžeme něco říci. Od jihu je tvoří Polná a Jamné, severněji na úpatí Žďárských vrchů Polnička a Jámy a na jejich opačné, severní straně, zcela podle očekávání, se nachází Polička, - jíž  tradiční doprovod dnes chybí. Kompletní dvojice najdeme ještě u Moravského Krumlova, Polánka – Jamolice a u Bítova ve tvaru Police – Jemnice.

Slovo jamstvo označuje v srbochorvatštině záruku a stopy takového významu snad pozorujeme i na našich slovech rukojmí, rukojemník, jmouti, vjem i v popisu gesta slibu – rukou dáním, tedy vložením, podáním, stiskem, snad i v nářečním tvaru jména Jemnice – Jemice, - ostatně, zapsané roku 1227 in Jamnic. Slovo Police znají diváci televizních detektivek z  nápisů na autech policie. Slouží totiž ve stejných významech téměř celoevropsky, latině, řečtině, italštině, rumunštině, ruštině, angličtině, holandštině, španělštině, samozřejmě i dnešní  srbochorvatštině. I ve svém, skoro původním tvaru, se u nás na čtyřech místech dochovala.

Nejstručněji a též nejpřesněji zvláštní dvojici asi objasní přirovnání. Současný doklad označovaný slovy – Záruční list, je v srbochorvatštině nazýván Jamstvenna polica – Záruční řád a dohled nad jeho plněním byl v kompetenci těchto dávných úředních míst, rozumí se ovšem jak záruka bezpečnosti dopravovaného zboží, ale hlavně jeho řádné proclení. Polnou a Jamným procházela tedy původnější trasa  Haberské stezky, která je (mimo jiné) hlavně spojem čáslavska se znojemskem i brněnskem, v širším kontextu  podunají s polabím. Teprve později ve středověku, zřejmě vlivem stříbrem podloženým bohatstvím a vzrůstajícím významem Jihlavy, se její hlavní trasa o něco posunula na směr Havlíčkův Brod – Jihlava.

I další dva uvedené příklady z Vysočiny trasují přirozené spoje z  Moravy. V případě Polničky je možno dosáhnout čáslavska i chrudimska, zatímco spoj vedoucí Poličkou směřoval do chrudimska –tedy do významných krajů a správních center až dlouho do středověku, respektive i novověku.

Etymologie jména Polná je i není jednoduchá a nejčastěji  bývá přirozeně již odedávna odvíjena od významu pole, jak ilustruje zakládací listina Poličky Přemysla Otakara II. – v místě, kterému říkají na políčkách. Jméno však (kromě případů, kdy pozornosti dávných etymologů, jak jsme již zmínili, ušlo a v téměř původním tvaru Police se někde zachovalo), bylo jinde vyloženo i jako Políkno a  Poleno. Jiným magnetem, který nedovolí jen prostou, mechanickou orientaci je, zvláště na východě časté jméno Polana, užívané pro osady i pomístní označení volných, nezalesněných planin na horách.

Je ovšem zajímavé, že mnohé rozdílné i několikajazyčné významy slova lze sledovat právě od těchto horských planin.  Základním významem je volný prostor (uvolněný pro něco), ať na horských pastvinách či na polích a neschází názor, že řecká polis – město, označovala původně jen tržiště, jako místo volného, veřejného obchodu , - se svobodou ovšem dobře zajištěnou přiznáním příslušného statutu místu, správními i soudními orgány v něm i přímým i nepřímým zdaněním účastníků svbodného trhu.

Při volbě mezi nabízejícími se mnoha možnostmi původu a tedy i významu typových jmen můžeme někdy užít zeměpisu, neboť třeba téměř pravidelné rozestupy Polných na Vysočině jsou jaksi patrnou podporou identifikace zdejších tras. Kromě zeměpisu i výskyt jiných typových jmen v kraji může něco upřesnit o jeho starých a začasté i dnešních funkcích.

Jménům Polná a Jamné však jejich původní domovskou příslušnost na hranici pomohl navíc zjistit – spolu s významem  srbochorvatského termínu –  i jejich, z  hlediska počtu pravděpodobnosti i administrativních postupů, dosti mimořádný párový výskyt. Podle jména matematické metody v ní kategorie jistoty či negace přirozeně nejsou příliš frekventované, spíše jen připouštěné, avšak  například právě párová data umožňují se s jistotou téměř ztotožnit.

Pokud někdo s užitím statistiky či počtu pravděpodobnosti nepřišel v praxi příliš do styku, může být na pochybách o přesnosti a spolehlivosti jejich údajů již proto, že metody jaksi nikdy neříkají nikdy, s kterýmžto slovem je, či alespoň bývala však u nás často spojována respektovaná či vyžadovaná míra autority. Jestliže však u polovodičové součástky výrobce na příklad uvede střední dobu mezi poruchami údajem 500 000 provozních hodin, je sice teoreticky možné, že právě ta naše se porouchá třeba ještě v týž den, kdy jsme ji přinesli z obchodu, ale prakticky nám, - nebo, pokud již máme takovou smůlu, alespoň všem ostatním, bude sloužit  bez poruchy  více než padesát let nepřetržitého provozu (!). Je tedy možné – jinak by výrobce nikdo nemohl přimět podobné záruky vyhlašovat – statistice svěřit  řízení jakosti výroby nepatrných součástí typu broků do nábojnic a kuliček ložisek, ale též řízení provozu a stanovení doby oprav soustrojí elektráren, turbín a jiných komplexů v cenách stamilionů a miliard.

Nicméně, dosažené závěry se nemusí vztahovat na úplně všechny osady užívající podobně, nebo i zcela stejně  znějící jména. Některá z nich je mohla získat i nápodobou, přistěhováním obyvatel i jinými vlivy, nikoliv jen jako opravdu služební název.

Stále dobrou cenu prostoru mezi Polnou a Jihlavou pro dopravu mezi Moravou a Čechami oznamují moderní doklady dálnice, železnice, stará typová jména Heroltice, Střítež, Písařský rybník, ještě starší Polná a Jamné i úplně nejstarší Dolní a Česká Jablonná a našla by se asi další. Je namístě rozloučit se však doopravdy s neskutečně romantickou  představou jedné či dvou dopravních linií přes Vysočinu, byť v dávné historii. Trasy cest u nás již v posledním třítisíciletí vždy tvořily  dopravní síť, nikoliv pouhé linie postačující snad karavanám překonávajícím vyslovenou poušť.

Je třeba uvést, že krátká informace o třech z  nich, překračujících Vysočinu, si  nekladla za cíl rozšířit snad počet známých spojů ze dvou na čtyři či pět, ale chce poukázat na celkově nesprávné předpoklady o stupni vývoje někdejší společnosti,  které byly doposud vypracovávány jedině podle – zcela nedostatečně dochovaných - písemných pramenů. Těmto názorům lze snad přiznat skromnost, ale jakkoliv je to sympatická vlastnost, nemůže zaručit a nezaručila správnost úvah. (Je-li vhodné nazývat skromností faktické vylidnění rozsáhlých krajů, snižování počtu obyvatel i společenské, kulturní i technické úrovně života a hlavně pro dnešního člověka snad lichotivé líčení našich předků a předchůdců jako idylických prosťáčků atd.)  Naopak lze totiž poukázat i na další a ještě mnohem starší trasy.

Na  závěr až příliš úsečných informací si dovolím vyjádřit přesvědčení, že příznivci Polné se na mně snad nebudou zlobit, ač jsem věk jejich města zdvojnásobil. Polné to jistě na přitažlivosti neubere, snad jen přidá úcty a zajímavosti k její, mimořádným způsobem osvědčené, dávné historii.

Publikováno v revui Polensko
Polná, 2001

Vladimír Merta
Letohrad, 2000

LITERATURA:

  1. Dominik Filip, Krátká kronika města Jablonného nad Orlicí, 1940
  2. Milan Buben, Encyklopedie heraldiky, 1994
  3. František Palacký, Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě, 1927
  4. Kosmova kronika česká, 1972
NAVRCHOLU.cz