"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Ediční poznámka
11 anagramů
Ad Severum
Podlažický rukopis

Počet přístupů: 403439

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Anagramy  Cosmovy Chronica Böemorum

Ediční poznámka k předkládanému textu

  V minulé Ročence MNK bylo publikováno 60 anagramů, jež z latinského textu Cosmovy Chronica Böemorum sestavil František Borák a také jeho článek Neznámá historie Moravy v IX. až XI. století, ve kterém využívá a komentuje některé zprávy podávané anagramy. Borákovy rukopisy překvapivě objevných a málo známých prací pro potřeby tehdejší edice v R - MNK zajistil pan Zbyněk Nor od dr. Slavomila Šišáka na teologické fakultě olomoucké University, kde byly dosud archivovány.

  Z některých  formulací a údajů článku vyplývalo, že p. Borákovi byly známy i anagramy další a různí členové MNK se proto nezávisle obrátili na pana kancléře Drápelu s dotazy o možnostech doplnění již zveřejněného materiálu. Pánové Zbyněk Nor a ing. Jiří Drápela podněty nepřehlédli a na počátku roku 2002 skutečně obdrželi od držitelů pozůstalosti ještě další, do té doby neznámé Borákovy texty, které nám posléze v průběhu roku byly předány, abychom je připravili k vydání.
Rovněž spoluautor práce ing. Jiří Kachlík CSc. díky vlastnímu iniciativnímu jednání získal na konci roku 2002 objemnější zásilku od pana Václava Boráka z Bánova. Byly v ní dosud nepublikované práce pana faráře Františka Boráka, jež ze strojopisů přepsal a předkládá je čtenářům Ročenky MNK pod názvy: Bánovská provincie a království Moravské ..., Kosmas opravuje Kristiána, Kosmovo tajemství odhaleno, Smrt Ludmily, Gorazda, Václava a původ Drahomíry. Tři z těchto prací obsahují další anagramy objevené v Kosmově kronice, jakož i zajímavý a poutavý komentář pana Františka Boráka. 

  Nové materiály, strojopisy, pochází z různých časových etap činnosti pátera Boráka, nejsou datovány, nemají stejný rozsah, jedná se prostě o pracovní seznamy dosažených výsledků, jež autor řešení anagramů pořídil v různých údobích práce:

A) Seznam 250 staročeských textů anagramů, řazených v pořadí podle jejich výskytu v Cosmově Kronice.

B) Podobný seznam 102 staročeských textů anagramů.

C) Seznam 102 anagramů u nichž je někdy doplněn, (ne vždy), i příslušný latinský text Kroniky, obrazec sestavený z jednotlivých latinských slov, text anagramu ve staročeštině a novodobý překlad.

D) INDEX osob, národů, měst a hradišť (není úplný, nepodchycuje úplně všechna místa v celém textu na nichž se jména nachází a p.)

  U těchto ucelenějších strojopisů se nacházely i dvě stránky, každá s kompletně zdokumentovaným anagramem: se staročeským i latinským textem, obrazcem i převodem do dnešního jazyka. Stránky pochází (nesou číslování 14 a 52) z nějakého dalšího seznamu či seznamů, jež v  přítomné době nejsou k dispozici.

  Porovnáním uvedených materiálů bylo celkem vytříděno 250 + 17 anagramů. Číslování 1 – 250, v nejrozsáhlejším strojopise, řazené podle pořadí výskytu v latinském textu Kroniky bylo zachováno a anagramům dodatečně nalezeným, - vytříděným z ostatních uvedených Borákových materiálů, bylo přiřazeno číslo nové, s označením /d, - doplněk. Jedná se o dočasné řešení, neboť je velmi pravděpodobné, že budou objeveny ještě další Borákovy anagramy, nebo i sestaveny nové (což se zčásti již stalo, jak plyne z materiálů otištěných v letošní Ročence na jiném místě) a pokud nebude systematicky prozkoumán celý text Cosmova díla, není vhodné dodržovat řazení, (jinak ovšem docela přehledné), podle místa výskytu v latinském textu: každý nově objevený anagram by změnil číslování všech následujících.

  Pro letošní otištění poměrně rozsáhlého materiálu byly  vynechány obrazce příslušné každému anagramu. Jsou k dispozici jen pro menší část anagramů (104), ale i tak by zaujímaly dost značné místo, přičemž dostatečně názornou představu o přesnosti a metodě obrazců lze dobře získat i z  60 z nich, otištěných v minulé Ročence. (Pro detailnější studium je však zájemcům možno poskytnout kompletní materiály: dostupné na CD, případně fotokopie v redakci R – MNK).

Vícevýznamové texty dávno i nedávno

  Anagramy - přesmyčky, Cosmou vložené do latinského textu Kroniky mohou v nynější době u mnoha čtenářů, často se s nimi setkávajících poprvé, vzbudit svou neobvyklou metodou dojem (uvidíme, že v mnoha směrech zdaleka ne zasloužený), nezvyklosti, téměř neskutečnosti. Letmá představa o možném libovolném přemísťování písmenek textu v anagramech navozuje i zdání, že metodou lze snad získat i téměř libovolná sdělení. Navíc, osamocená pozice jakéhokoliv jevu svádí někdy i takříkajíc radikální kritiky, aby bez nejmenšího zaváhání, či alespoň zběžného seznámení s velmi rozsáhlou a členitou oblastí vícevýznamových, nebo i šifrovaných textů6 energicky vznášeli zamítavá mínění o nedůvěryhodnosti a vyumělkovanosti snah najít v  běžném, dobře čitelném textu, nějaké další, skryté významy.

  Ostatně i Komenský, při své poučné procházce labyrintem světa neshledává na činnosti gramatiků nic užitečného. Nacházel se přitom v poměrech v mnoha směrech obdobných situaci Cosmově a hledal proto svůj ráj srdce:

I vešli jsme do auditorium jakéhosi, kdež, aj, plno s rafičkami mladých i starých, malujících litery, čárky a puňktíky, a když jeden jinák než druhý napsal aneb vyslovil, jednák se sobě vysmívali, jednák vadili. Zatím rozvěšovali po stěnách slova a hádali se o ně, co které kterému přijde etc. a tu je skládali, rozkládali, přestavovali rozličně. Načež já nadívaje se a nic mimo to nevida, řekl sem: Toť jsou dětinské věci. Pojďme jinam.13

  Záhady, hádanky, úlohy a slovní hříčky nejrůznějších druhů však naopak v celém průběhu dějin byly váženou i oblíbenou součástí kultury všech národů a jsou jí dodnes. Po věky se jimi zabývá mnoho umělců, ale i jiných důvtipných hlav. Je to i pochopitelné, neboť značně přispívají k tříbení a zpřesňování nejen systémového, ale kupodivu, současně i tvůrčího, neotřelého myšlení. U povah cele zaujatých upřednostňovaným cílem, nebo zase bolestnou životní situací ovšem neužitečná kratochvíle často nenachází příliš pochopení. Setkáváme se s nimi ale nejen ve staré literatuře, lidových říkadlech, dnešních novinách i speciálních časopisech, na Internetu a v různých náročných počítačových programech, že bychom možná, alespoň čas od času, mohli přihlédnout k napomenutím knihy Přísloví – nenabízí totiž vůbec běžné a všední věci:

3Bude-li naslouchat moudrý, přibude mu znalostí,
a rozumný získá schopnost
porozumět přísloví a jinotaji,
slovům mudrců i jejich hádankám.1

  Dnes (doposud známé), nejstarší doklady anagramů pochází již ze 4. století př. n. l., jejich autorem je řecký básník Lykofron a je možno důvodně předpokládat, že původ metody anagramu je ještě mnohem starší. Jejich používání se připisuje již v 6. stol. př. n. l. Pythagorovi a později také Platon i jeho žáci věřili, že přesmyčkami se může projevovat božstvo. Noc před obležením Tyru, bohatého obchodnického města s neméně proslulým opevněním měl Alexandr Veliký sen v němž chytil satyra. Odborný poradce Aristander snové vidění na úrovni a bez odkladů vyložil – pomocí anagramu, (přesněji jeho jednomu druhu – kalamburu): Satyros = Sa Tyros, čili: Tyros je Váš, - což se i následující den stalo.

  Též v ranných dobách křesťanství se anagramům přiznával mystický a prorocký význam. Na otázku biblického Piláta: Libra est veritas? Co je pravda?, byla anagramem dána správná odpověď: Est vir qui ad est, tedy: Muž před tebou, jímž tehdy ovšem byl ne snad kterýkoliv muž, ale Ježíš Kristus. (Nám známé latinské i řecké antické anagramy se nevyznačují zvláštní délkou, ani přílišným lpěním na přesnosti, tj. zcela bezezbytkovým využitím písmen, jak je patrné i na zpracování Pilátova výroku).

  Podobný, jen mnohem důsažnější přístup charakterizuje i židovské Kabalisty, například z písmen božího jména sestavili jiných dvanáct jmen (haviothy) do jejichž sfér působení řadili znamení zvířetníku, hodiny dne i noci, čtyři živly atd. Často proto bývali pokládáni i za tvůrce tohoto druhu hádanky. Hebrejština je jediný jazyk, který lze vložit do počítače přímo – každé písmeno je zároveň číslicí. Starý zákon se po staletí i tisíciletí přepisoval v synagogách ručně podle přesně a striktně stanovených předpisů. Jednotlivá písmenka jsou podle některých hebraistických názorů přímo tvořivé síly a odedávna hrála proto velikou roli v magii. Kabalisté tvrdí, že v Tóře jsou ukryta veškerá tajemství světa a odedávna hloubali nad jejím textem, hledajíce v něm pramen vyššího poznání. Přeskupovali písmena podle určitého klíče, sčítali hodnoty písmen ve slově a nahrazovali je jinými slovy téže číselné hodnoty atp.

   I dnes o přesmyčkách můžeme zaslechnout, že jsou v neustálém pohybu, totiž významů ze stejné  sady písmen můžeme někdy získat až nepřehledně mnoho a tu a tam i na okamžik zaváháme, zda nové texty jsou opravdu pouhým dílem náhody a bez významu: DELIRIUM TREMENS = NEUMRELI STRIDME; JENICEK A MARENKA = CEKAME NAKRAJENI; CESKA SPORITELNA = KOLACE NESPATRIS; SENAT CR = NAS TERC; VLADNI BALICEK = BALVAN LIDICEK; ALES VALENTA = VASEN LETALA.…

  V moderních japonských klanech vznikajících i ve Spojených státech panuje leckdy značná vzájemná rivalita či alespoň velice propracovaná oddělenost. Jestliže existuje klan KAIZEN, což japonsky vyjadřuje nikdy nekončící soustavné sebezdokonalování, je svým způsobem i zákonité, že existuje i jiný top klan pod anagramovým názvem ZENKAI, jehož jméno ovšem značí: úplná a totální destrukce.

  Moderní, či dokonce postmoderní, vědeckými poznatky a informacemi sycená doba patrně přispívá jejich nadměrným množstvím i k zapomínání starých metod, postupů a poznatků. Přece si však ještě dovedeme poměrně snadno vybavit, mimo Borákem předložených řešení Cosmových anagramů, jež nyní máme před sebou, i některé další složitější literátské techniky a unikátní metody, vypracované a užívané již v dávných staletích. Organizace textu byla, alespoň ve vyšších autorských kruzích a v jistých spisech vytvářena nejrůznějšími důmyslnými technikami a mnoho z nich je dodnes zachováváno i stále používáno moderními literáty a umělci. Kritické přísloví o kovářově kobyle, nemá tedy patrné souvislosti s Pegasem, jemuž, včetně lákavého postroje, se naopak povždy dostávalo a také dodnes dostává kvalifikované péče a pozornosti všeho druhu.

  Jednalo se dokonce o jakousi dobovou společenskou vzdělaneckou módu. Ve 4. st. například navštěvovaly tisíce mladých lidí v městech římské Galie Bordeaux, Autun, Poitiers, Marseille, Toulonu a Lyonu kursy gramatiky a řečnictví – rétoriky.

  Nejběžněji známým z vícevýznamových postupů bude asi eteogram, chronogram, jímž - zvýrazněním jednotlivých písmen v nápisu, (rozdílnou velikostí, barvou) je možno označit v textu i příslušný letopočet události; tak by některá písmena jména Dominic psaná: DoMInIC označila, římskými číslicemi, letopočet 1602. Telonisnym je zase i dnes užíván k vytvoření šifry jména autora zapsáním posledních hlásek jména, ale svůj pseudonym pomocí dokonalého anagramu si vytvořil třeba Francois Rabelais, aby se z něj stal Alcofribas Nasier, zatím co ze jména Calvinus vznikl Alcuinus

  Další z  postupů vypracovaných pro vytvoření pseudonymu je anagrammonym. Známé jsou třeba přesunem slabik vzniklé El Car, které používal Karel Jiráček, (zde počáteční El je vlastně i součást zmíněného telonisnymu, který by v  případě K. J. byl kompletní např. ve tvaru –elek, či –eláček, apod.) nebo C. W. Ceram, používaný K. W. Markem. Již na těchto příkladech z nové doby si lze povšimnout, že ve výsledku mohou být vzájemně zaměňována malá a velká písmena otevřeného (tj. původního) a šifrového textu, či podle potřeb pominuta diakritická znaménka, („č“ zaměněno za „c“; „á“ za „a“) a původní „k“ a „K“ je použito jako „C“. Autoři samozřejmě očekávají, že zvídavější čtenář může užít svou inteligenci, či hádankářskou představivost, nebo je rovnou adresují nepočetné vrstvě obeznámené s těmito postupy podobně dobře, jako oni sami.

  Odlišnou, i dnes sdostatek známou kryptogramovou metodou je tzv. akrostich v němž první, (nebo i poslední) písmena nebo i celá první slova odstavců nebo vět mohou být opět užita k vytvoření zvláštního sdělení. Bývá jím autorovo jméno, pozdrav, heslo, modlitba a p. Je však jistě zajímavé a dodejme, že i příznačné pro další postupy pracující s vícevýznamovostí textu, že nejstarší dosud známý doklad v němž je akrostich užitý (tzv. Babylonská teodicea), pochází již z 11. stol. př. n. l.

  Jako akrostich se interpretuje i hebrejská tzv. mezuza, (doslova: dveřní zárubeň). Býval to, (archeologické doklady již z Kumránu), pergamenový svitek s biblickými pasážemi upevněný v pouzdře na pravou dveřní zárubeň domů židovských věřících. Při příchodu i odchodu věřícího se bylo třeba mezuzy dotknout a pronést blahořečení domu a obyvatelům (vlastně: vykonat obřad dávno předcházející někdejší vybavenost našich domů kropenkami se svěcenou vodou). Na rubové straně pergamenu, viditelné malým otvorem v pouzdře mezuzy, jsou vepsána tři písmena Božího jména: Šadaj. Což, při nezapisování samohlásek v hebrejštině, se v těchto souvislostech vykládá jako akrostich věty Šomer daltot Jisra´el – nebo-li: Strážce dveří Izraele. 

 
 

Mezuza na Sionské bráně v Jeruzalémě. Nové se prodávají v nejrůzněji výtvarně zpracovaných provedeních

  Zde se tedy jednalo o jakýsi akrostich zkratek či iniciál, podobně jako v křesťanském výkladu řeckého slova ichthys (= ryba), používaném o několik staletí později - totiž: Iésús Chrístos Theú (h) Yios Sótér - Ježíš Kristus, Boží Syn, Spasitel. Lze se podle toho domnívat, že ke křesťanství se již od jeho počátků přiklonila i významná část vzdělanců a rétorů, ovládajících mluvenou, deklamovanou řeč i psaný záznam na mistrovské úrovni a své dovednosti užívali i k propagaci učení a dotváření i propracování jeho vysoké formální úrovně.

  Složitější hádanku představil novodobý objev pompejského čtverce, datovaný k r. 70 n. l.

S

A

T

O

R

A

R

E

P

O

T

E

N

E

T

O

P

E

R

A

R

O

T

A

S

  Mimo toho, že slova lze číst stejně, ať postupujeme zleva, zprava, shora nebo zdola, bylo teprve v r. 1925 zjištěno, že 21 písmen magického čtverce představuje dvakrát opakovaná slova: PATER NOSTER (Otče náš), jež se kříží jako kříž v písmenu N (psáno zleva doprava a seshora dolů). Zbudou klíčová písmena ANO, tvořící trojúhelník a po straně horního a spodního ramene zase písmena A a O - tedy alfa a omega (Zjevení 21,6, Já jsem Alfa a Omega, Začátek a Konec).

  Nejvíce pozůstatků, (taktéž samozřejmě již starověkého původu), o některých metodách a pečlivě propracovaných postupech a dovednostech organizace literárního díla, se zřejmě dochovalo v nauce o epických a lyrických skladbách; o dramatu, dále třeba v pravidlech a doporučeních rétoriky14. Z těchto zdrojů pochází většina našich znalostí o nich. Od antiky jsou dobře známy desítky běžných (a vlastně závazných), nejrůznějších postupů a norem jak vystavět verš, strofu, jak rozmístit přízvuky, jež užívali a pěstovali např. Homér, Aischylos, Shakespeare, Schiller, Čelakovský, Bezruč. Dnes se, po dlouhých staletích používání těchto pravidel, již značná část poezie věnuje spíše volnému veršování, nebo i neveršování, ale, přes použitá označení, zajisté nikoliv bez systému..

  Velmi rozčleněné a metodicky propracované jsou i antické postupy rétoriky, skladba jednotlivých částí soudních obhajovacích a obžalovacích řečí advokátů, samotného vedení důkazu, nezbytné náležitosti argumentů soudu vznášených, klasifikace a pořadí otázek, včetně mnohých dalších předpisů a rozborů pro přednes řeči.

  Zde se sice nejedná o metody, jež by přímo docilovaly vícevýznamovosti textu, ale jistý prvek směřující až k tak atraktivnímu výsledku již obsahují. Užívají a zapojují totiž více účinných prostředků k působení na posluchače: rytmus, střídání rytmů, harmonii, opakování, rozložení přízvuků, (konečně – a ve značné míře - i melodii: řada slovních projevů mívala hudební doprovod i když z počátku se takové texty slovem verš, ř. metrum, neoznačovaly), nebo i jen prosté užití logiky, psychologie a zdravého rozumu v rétorice, výstavbě dramatu. Nověji k těmto časoměrným metodám přistoupilo ještě užívání rýmů, refrénů, atd. V posluchači je dalšími prostředky vyvoláván graduovaný citový prožitek, hlubší pochopení a snadnější vcítění se do děje, zápletky a postojů i duševního stavu hrdinů. A opravdu mnohem lehčeji i působivěji, než dokáží prostá hovorová či stroze zpravodajská sdělení, byť obsahově prakticky téměř shodná.

  Je zde na místě upozornit, že celou, velice rozsáhlou oblast vícevýznamových textů lze již v začátcích jejich vývoje členit i podle hlediska, zda se jedná o texty náboženského, nebo jen světského, - literárního, diplomatického, obchodního a vojenského charakteru. Je i značně pravděpodobné, že základ a první vypracování složitějších vícevýznamových metod má zdroj v náboženství a v některých posvátných a tajných textech. Skutečně to bylo náboženství, jež přes dlouhé věky bylo šiřitelem a nositelem nejzávažnějších z nich. Vícevýznamové texty najdeme proto již v prastaré sumerské Písni o Gilgamešovi, snad ještě o více než 1000 let starší než zmíněná Babylonská teodicea; o pravém významu alespoň tři tisíce let starých řeckých mýtů se od antiky po dnešek popsaly celé knihovny a dokonce existují i starověké čínské texty, jež je údajně možno číst až devíti různými způsoby.

  V XVII. stol. francouzský král Ludvik XIII. jmenoval Thomase Billona královským anagramistou, aby bavil dvůr zábavnými anagramy ze jmen jeho příslušníků, podobně, jako kdysi na egyptském dvoře Ptolemaiovců Lykofron, ale rovněž v tomto období se nejvíce anagramy vyhledávaly v náboženských textech.

  V témže věku však někteří autoři užili anagramy k zaznamenání dosažených, zatím utajovaných výsledků. Galileo sestavil svůj anagram smaismrmilmepoetaleumibunenugttauiras, který oznamoval: pozoroval jsem, že nejvyšší planeta (tj. Saturn) je trojitá. Huygens o něco později, r. 1656 vytváří o téže planetě další anagram: je obklopen tenkým prstencem, který s ním nikde nesouvisí a je nakloněn k ekliptice. Obdobně si počíná Isaac Newton. Metoda měla zajistit nárok na prvenství objevu, i když jej nechtěli ještě okamžitě publikovat.

  Zmínit je možno i anagramy Nostradamovy, užité zase pro zakódování jmen osobností, měst, národů v jeho věšteckých knihách Centurie (Staletí). Takto skryté zveřejnění se jevilo bezpečnější, neboť měl, mimo jiné, i přirozené obavy, aby v předkládaných proroctvích nebyl hledán jeho záměr či zájem.

  Bezesporu nejvíce zkoumání a výkladů bylo však vždy, a je i doposud, věnováno textům Bible. (Byť jejich největší část zůstává jen obvyklým, někdy i nepříliš hlubokým moralizováním nad biblickými událostmi, nebo jejich alegorizací). Např. o velkém množství starých i současných pokusů o výklad poslední knihy Nového zákona, Zjevení svatého Jana, Apokalypsy, není jistě třeba uvádět příklady, ačkoliv zde  se spíše jedná o vzorně neúspěšné pokusy, alespoň pokud se dotýkají data konce světa. Ale i současná výpočetní technika zjistila v Knihách Mojžíšových7 kódování jména Abraham intervalem čísla 50 a další metodicky rozmístěná sdělení.

  Záhadnější než mnohé výklady, alegorie a kázání vznikající dnes a denně na formálním podkladě biblických příběhů a výroků ovšem zůstává tradice o vícevýznamovosti celých slov Písma, (nazývaných proto tajemná slova Bible) a nejen slov samotných. Celé věty z takových slov dávají nový významový smysl, i když, přirozeně, ve zcela jiném obsahovém prostředí, asi jako se dozvídáme v následujícím Ž. 62:

Bůh promluvil jednou, dvojí věc jsem slyšel.

  V dalším se sice nebudeme dotýkat skrytých tajemství náboženských písemností, ale vícevýznamovostí textu převážně jen v jediném díle světské literatury, v Cosmově Kronice, ale i tak, na závěr biblických citací, lze uvést ještě i verše jiného žalmu, 49:

5Nakloním své ucho ku příslovím,
při citaře předložím svou hádanku i výklad.

  Jako by se totiž (alespoň současnému člověku) zdálo, že slova se spíše než na hluboká tajemství Božích záměrů zaznamenávaných v Bibli, hodí více na anagramy, přesmyčky a hádanky užité Cosmou k prostému, realistickému zápisu historie.

  I dnes se má metoda anagramu velice čile k světu, možná k překvapení mnohých, i když snad ztratila – není o ní alespoň nic známo - svou utajovací funkci i tajemnost přikládanou významu sdělení anagramů, kdysi snad zčásti působenou i jistou posvátností, která se přisuzovala i samotnému vynálezu písma a lidem zvláštní umění ovládajícím.

  Moderní zájemci o anagramy mají podstatně ulehčenou práci i spojení a velice zpřesněné možnosti. Na internetových stránkách http://anagram.dingbatway.com/  je k dispozici generátor přesmyček, který, ze zadaných až 20 písmen, vytřídí a zobrazí (česky či anglicky), čitelné kombinace, například tazatelova jména. (Kdož se tedy hlásí k nomen omen, mají zde dobrou možnost ověřit si i významy ne právě na pohled patrné). Jiným případem vícevýznamovosti celé věty je tzv. kalambur, jejichž příklady najde rovněž zájemce na webech

  Z  anglických stránek zmiňme alespoň http://www.anagrammy.com/anagrams/faq5.html a snad nejpropracovanější a dobře vedené http://www.fun-with-words.com/anagrams. Zde najdeme i anagramy užívající dva jazyky, anglická řešení získaná z latinských, či řeckých textů, podobně jako je tomu i u Cosmy: latina staročeština.

  Na zmíněných adresách je přirozeně i řada odkazů na další pages, německé, japonské, francouzské atd., atd., věnovaných anagramům. Jen vyhledávač Google na dotaz vrátí ze světa více než 165 000 stránek s klíčovým slovem anagram. Je zde k dispozici i množství pravidel, návodů, vypracovaných dnešních třídění různých typů anagramů a také pomůcek jak anagram sestavovat, včetně některých počítačových programů, z nichž zmiňme alespoň dost podrobně členitý a rozsáhlý AnagramGenius – anglicky.

  Anagramy, sledované a vyhodnocované v připomínaných soutěžích a sbírkách se zaměřují na vtipný, třeba i paradoxní nový význam. Délkou však jen výjimečně dosahují 30 – 40 hlásek a nejčastěji se setkáme s 15 – 20 hláskovými.

  Na závěr: jedné hravé, ale nicméně i pracovité hlavě neušlo, že standardní klávesnice mobilního telefonu uvádí na klávesách jak čísla, tak i písmena abecedy a vypracovala program, který k zadanému číslu mobilu vytvoří všechny kombinace písmen, přicházející v úvahu. Cílem seznamu je nabídnout slovo, které by roztržitým majitelům nahradilo nezapamatovatelné číslo jejich přístroje. Nemusí to ovšem zdaleka vždy skončit úspěchem, což ovšem snadno zjistíme, projdeme-li všech, třeba 13 449, vypracovaných kombinací.

  Na základě zmíněného poměrně velikého čísla, (zanedlouho se ale shledáme s naprosto nesrovnatelně většími počty) je asi docela zřejmé, že anagramy byly a ještě i v počítačové době nadále zůstávají hříčkou vyžadující současně nejen fenomenální paměti, kombinační představivosti přeborníka her typu SCRABLE, či tvůrce křížovek pro náročné, nejlépe i programátorské znalosti, ale k tak velkému množství vzácných schopností a darů ještě stále i píli obvykle přisuzovanou včelám a mravencům…

 Další literátské metody a příklady vícevýznamosti textů

  Vícevýznamovosti sdělení je dosahováno i mnohými dalšími metodami. Jednou z důkladně a velice atraktivně působících, přitom prostých praktik k vyjádření pojmu jiným, hojně užívanou v Evropě, se zdrojem  až v antických řeckých mýtech i v keltských slovesných dílech, je vyjádření jména hrdiny, města nebo jiné skutečnosti opisem, vlastností apod. Pokud cesta některého keltského hrdiny, dejme tomu, vedla kolem jezera zmiňovaného děsivě jako Jezero vyloupaných očí, nemusí to ještě znamenat vlastnost pohádkové, lépe řečeno hororové krajiny, ale pouze to, že existuje jakási jiná balada v jejímž nejspíše ponurém ději se u všeobecně známého, existujícího jezera (dejme tomu LochNes, či NeuChatell) odehrává i scéna vyloupání očí, sice rovněž děsivá, ale přece jen konkrétní a ojedinělá.

  Jenom cizince mohou u nás uvést do nejistoty či omylu zmínky a fráze o městě perníku, ocelovém srdci republiky, či věta bez ztráty kytičky, domácím jsou jasné bez rozvažování.

  Zcela prostý popis činnosti některé postavy při použití jednoduchého prostředku může navodit dojem velice barvitý, fantastický a možná až zázračný. Přes použité přívlastky se například v následující (školní) látce jedná o zcela věcný opis nejvšednějších a nejzákladnějších hmotných prostředků a činností – spisovatele, literáta. Pochází od autora středověké skladby nazývané Tkadleček5. (Některé zajímavé výsledky jichž bylo v rozboru vícevýznamových textů u nás dosahováno jsou dále patrné i ve studiích uvedených v LITERATUŘE pod indexy 2 – 4 ). Již na jejím počátku můžeme číst záhadně znějící věty:

  Jáť jsem Tkadlec učeným řádem, bez dříví, bez rámu a bez železa tkáti umím. Člunek můj, jímžto osnuji, jest z ptačí vlny; příze má z rozličných zvířat oděvu jest. Rosa, jež roli mou zkropuje, není obecná voda, ani sama o sobě, ale jest s obecnou vodou smíšena, jížto v svou potřebu jednak nahoru, jednak dolů i sem i tam krůpěj podávám. A jsem z české země hlavou a nohama odevšad.

  Jméno mé pravé jest sbito a otkáno z osmi písmen abecedních. Písmě první mého jména na počátku jest z abecedy jedenácté, a potom jest dvacáté a potom čtvrté, a po těch jest opět dvacáté a hned po něm deváté a poslední písmeno jest desáté.

  Čtyři věty textu jsou názornou ilustrací kam vede a jak může vypadat užití metody obrazného popisu nebo dosazení vlastnosti namísto prostého uvedení jména nebo názvu předmětu a činnosti. Tkadlec učeným řádem je opis činnosti spisovatele, školeného literáta, nikoliv snad pouhého písaře (indikací k takovému výkladu podobenství je i latinské textus: značící jak tkaninu, tak i text). Člunek, tedy pero spisovatele, mohl být v té době zcela věcně označen jako ptačí pero, ale je raději užita nevšednější metafora: ptačí vlna. Pergamen, další nutná potřeba literáta, vyráběný z kůží některých zvířat je příze z rozličných zvířat oděvu. Inkoust je podán jako rosa, jež roli zkropuje atd.

  Na  závěr je přidán ještě klíč, jímž čtenář může zjistit jméno autora celého textu napsaného pravděpodobně jen pro pobavení, (a snad i pro praktické osvědčení příslušnosti pisatele do učeného řádu ukázkami vyšších literátských dovedností;) nějaký závažnější, skrytý smysl v něm zatím zjištěn nebyl. Při užití správného typu středověké abecedy nám vyjde jméno Ludvík. (Dvakrát uváděné dvacáté písmeno abecedy „v“, je jednou čteno jako „u“). Obdobným způsobem jinde zveřejnil i kód jména své milé: Adliczka.

  První Tkadlečkem užitá metoda, jež z textu odebrala některé prvky a nahradila je jinými má svého druhu protějšek ve známé dětské hříčce, která naopak do textu jistý, opakující se, prvek přidá. Větička: Co povídáš? potom může znít např. Covro povrovivridavráš? Objevení nového komunikačního prostředku mezi dětmi je na nějaký čas připoutá k výzkumům, tvoření, dokonce i k vyčleňování různých skupin či spolků ze společnosti s alespoň chvilkovým vylučováním nerozumějících atd. – právě tak, jako všechny ostatní metody vícevýznamovosti, včetně jazyků různých národů.

  Být spisovatelem, kdysi jen autorem, neboť prvotně se ani velice dlouhé texty nezapisovaly, ale (kompletně a velmi přesně a spolehlivě!), předávaly po dlouhá staletí pouze z paměti, znamenalo tedy především dokonalé osvojení bájesloví, celé kultury svého lidu i dobré zvládání všech uměleckých i technických postupů, zvyklostí a předpisů – teprve potom bylo lze případně přistoupit i k vlastní tvorbě.

  O náročnosti výcviku dávného literáta netřeba pochybovat: existují třeba zprávy o některých formách mnohaleté přípravy keltského básníka: měl určený jídelníček a nechyběly ani některé, dnes ztěží odůvodnitelné prvky, jako třeba ležení adepta umění básnického na zádech v temné místnosti či lépe v hluboké jeskyni s velkým kamenem na prsou. Keltský bard dovedl přednést bez chyby zpaměti 356 závazných skladeb a ještě na namátkou řečený řádek navázat správné pokračování následným veršem. (Dovednost Juliána Sorela z románu Červený a černý i, tuším, jednoho Jiráskova hrdiny, kteří obdobným způsobem ovládali Písmo svaté jen ukazuje, že všichni navštěvovali stejnou školu, jen v různých staletích). Na konci dlouholetého, náročného výcviku ovšem dávného barda čekaly odměny: osobní svoboda, tedy příslušnost k privilegované skupině, stejné postavení se šlechtou a společenský respekt.

  Obvyklou součástí politických smluv různých králů, náčelníků a šlechticů bývala totiž i nepříjemně účinná doložka pro případné neplniče jejich ustanovení: …bude vystaven posměchu básníků, (tj. v jejich dílech). Odtud lze odvozovat počátky i dnešní sedmé velmoci a tvůrce veřejného mínění – hromadných sdělovacích prostředků. (Ještě v mnohem pozdějších dobách uplatňujícího se anglického panství na irském ostrově bývali tito tradiční veršotepci pro velký vliv ve společnosti dokonce úředně zakazováni, přirozeně pro šíření opozičních a kritických pohledů).

  Zcela obdobnou situaci a výkony v přesnosti ústní reprodukce shledáme i v jiných koutech světa, (nikoli však ve všech, v eposu z 10. století se tak někde můžeme setkat i s hrdinou ozbrojeným revolverem). Když Angličané v koloniální Indii přistoupili k písemnému zachycení známých eposů Mahábhárata (jeden z nejdelších eposů světové literatury) a Ramajane, zapsali pro jistotu verze stovek tisíců veršů z různých míst na celém indickém subkontinentu, aby mohli, pokud možno, rekonstruovat původní znění. Exaktního přístupu k zápisu však téměř nebylo třeba, přednašeči vzdálení od sebe tisíce kilometrů recitovali po staletí svůj nesmírně rozsáhlý repertoár podivuhodně stejně, s nečekaně malými a nevýznamnými místními odchylkami.

  Množství i důkladnost práce, jež kdysi bývalo s naprostou samozřejmostí různým běžným činnostem věnováno nám může připomenout i jiný příklad vícevýznamového textu: středověký kalendář, tzv. cisiojanus. Použitím počátečních slabik jmen označujících různé svátky nebo jejich patrony byla na každý měsíc sestavována slabičná dvouverší – ve skutečnosti ovšem pouze jakési mnemotechnické pomůcky. Z nich se dalo určit, na který den v měsíci který svátek v  roce připadá, funkčních slabik těchto dvouverší bylo tolik, jako dnů v příslušném měsíci.

  Jeho uživatel ovšem nejen přesně a bezpečně ovládal desítky jmen svátků a světců, ale i zkratky, slabiky, jimiž byla označena a k tomu bezchybně i příslušných dvacetčtyři ne zcela srozumitelných veršů, připadajících na celý rok. K nim byla ještě užívaná i jakási technika odečítání článků prstů, o níž promlouvá olomoucké vydání Donata z roku 1638: …cisioianus aneb syllaby, po kterýchž se spraviti můžeš na příhbích prstů, kdy a který den jaký svátek přes calý rok bývá. Sestavení ani naučení dlouhé úlohy nebyl zřejmě problém, neboť jen české cisiojany máme dochovány v pěti odlišných verzích.

  Na dolním obrázku máme návod na digitální počítání, tudíž počítání na prstech, v němž roli hrají i články prstů a pravá, nebo levá ruka. Zmiňme i různé důmyslné abaky a sčoty a připomenout můžeme i obrázek proběhlý svého času světovým tiskem - japonský obchodník s výpočetní technikou zvládá celkový účet pomocí abaku. Nikoliv ale jen z čirého staromilství - věkovitý stroj je totiž stále rychlejší, než dnešní běžné sčítání arabských číslic na papíře. Pokud jej tedy někdy nahradí kalkulačkou, lze to označit spíše za novomilství, než opravdu praktickou záležitost.


Ne všechna písmena a slabiky veršů označovala jednotlivé dny, ale to by nám bylo nejspíše vysvětleno frází dnes užívanou obvykle počítačovými experty: …je to snadné. Na měsíc leden mohlo vypadat říkadlo poskytující zcela jednoznačné údaje například takto:
Och-táb-dal-pr-vý-křest-tu-sě-nám-všem-sta-la-chvá-la-i-čest-An-ton a Šeb-s Ně-tú-vr-tie-Pav-lem-pod-bo-ží-pře-tú.

  Nejkvalitnější slovesná, ale i jiná umělecká díla byla tedy kdysi určena pro publikum mnoha vrstev, ve své úplné celistvosti však jen na stupeň Mistra dlouhodobě a pečlivě připravovaným jedincům. (V náboženské sféře pak dokonce zasvěcencům, opět rozlišených na několik stupňů). Známá, až cize působící a vlastně jen bezděčně vzniklá odbornost názvosloví kteréhokoliv speciálnějšího řemesla začasté dosahovala u literátů jednoho z vrcholů, neboť byla uvědoměle docilována a dlouhodobě pěstována, nad ní stály již pouze odbornosti a znalosti kněží, přičemž řada osobností současně působila v obou oblastech. Nejznámějším příkladem může být Mojžíš, v Řecku např. Platon, Plutarchos.

Více o anagramu

  Ze zájmu o naše téma se ještě, alespoň poněkud šířeji, vrátíme k literátské metodě či konstrukčním zásadám užívaných při výstavbě anagramů – technicky vzato prostě přesmyček.

  Jestliže třeba u akrostichu spočívá klíč k jeho čtení v  pevném a pravidelně opakovaném, tedy jednoduchém stanovení místa v textu pro hlásky dávající skrytý význam (začátek či konec věty, odstavce apod.), postup u anagramu je někdy již mnohem složitější, dokonce postupy se mohou různit a mimořádně obtížné je asi zvládnout až, po pravdě, nepředstavitelné množství možných kombinací jednotlivých hlásek. U proslulých historických i současných kryptoanalytiků a některých jejich obdivuhodných výkonů je proto často uváděna i velice zvláštní představivost, umožňující jim třeba identifikovat celá slova i věty již v šifrovém textu a též zvláštní pohled na text otevřený, dovolující jim vidět i jeho, námi ostatními příliš nevnímané, různě uplatnitelné možnosti organizace.

  V základním, čistém provedení anagramu se jedná o přeskupování všech užitých hlásek, (první z různých striktních požadavků které má dokonalý anagram splňovat), v otevřené větě, textu (či jeho souvislé části), tak, aby daly další, skrytý význam. Snadno přehledné jsou anagramy vzniklé přeskupením hlásek v jediném slově: Roma => Amor; Morava => Avarom; Korut-(any) => Turok; pec => cep; luk => kůl, atd. Všech možných kombinací písmen je zde i pro nevycvičenou paměť přehledné množství. V uváděných případech se nadto jedná toliko o palindrom - obrácené čtení slova (nebo jeho souvislé části).

  S narůstajícím počtem slov, přesněji řečeno: písmen, se však ve světě anagramu ocitáme na prahu, - míněno bez nejmenší nadsázky, - závratného prostoru. Množství možných kombinací se enormě zvyšuje: třeba pro pouhých 41 liter lze všechny teoreticky proveditelné kombinace vyjádřit číslem o 50 nulách. (Pro odpovídající představu: k záznamu první věty tohoto odstavce, nijak zvláště dlouhé, bylo použito třikrát tolik - 120 znaků, - bez znaků interpunkce). Nezměrný počet kombinací čekajících na řešitele si lze ozřejmit i malým výpočtem.

  Pokud bychom polovinu zmíněného kvanta možných řešení zadali ke kontrole celému lidstvu a na přehlédnutí jediného textu vyhradili každému pracovníkovi (dosti tvrdě), jedinou sekundu, zato lidstvo by na úkolu začalo nepřetržitě pracovat již od předpokládaného okamžiku vzniku vesmíru (před 15 miliardami let), neskončila by ohromné kontrolní dílně směna zdaleka ještě dnes.

  Popelčina macecha a její úkoly by se nám asi mohly začít jevit jako neškodné libůstky shovívavé a dobrosrdečné matróny. K takové změně hodnocení bychom měli i dobré důvody, neboť náš plný úkol - oproti jejím úsměvným pytlům máku a popela - by totiž velikostí bylo lze téměř porovnávat leda s přepočítáním všech atomů hmoty známého vesmíru.

  Kosmická čísla nemají ale vyvolat ve čtenáři představu, že s rostoucí délkou anagramu vzroste stejně prudce složitost jeho sestavení. Složitost sestavení zůstává naopak téměř shodná jako by se jednalo o anagram krátký. Rozebereme-li na písmenka delší oddíl textu, můžeme si chvíli připadat jako někdejší sazeč tiskárny. Všechna písmenka abecedy se shromáždí ve svých správných přihrádkách v mnoha exemplářích, takže zprvu můžeme jakoukoliv zprávu formulovat zcela neomezováni. Teprve v závěru se nevyhnutelně dostaví otázka, co si počít s nadbytečnými a kde vzít chybějící znaky. I zde však délka zprávy poskytuje více možností pro různé důmyslné úpravy a náhrady.

  V rozsáhlém světě anagramů nelze stanovit skoro nic o čem by nebylo možno vzápětí říci i pravý opak a tak podobně podstatné úlevy, bohužel, naprosto neplatí i pro luštitele. Pokud se tedy setkáme třeba s básněmi o několika slokách, dostane se nám zároveň i jejich vyřešeného anagramového zpracování, jinak by nepochybně marně čekaly na objevení do konce světa.

  Zdálo by se možná poněkud podivné, že právě Tristan Tzara, ( 1896 – 1963), jehož počátek umělecké dráhy bývá spojován v poezii i s úplným rozkladem jazyka, slov, se vlastně na sklonku života začal zabývat i zdánlivě opačnými postupy – po pravdě však toliko druhou stranou stejné mince. Kdysi proslul tím, že (1916) založili s J. Arpem i dalšími (ze známějších to byli A. Breton, L. Aragon a P. Eluard, ve výtvarném umění zase V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, A. Modigliani, P. Picasso aj.) umělecký směr dada, jenž si na počátku programově kladl za cíl ničení všech společenských - estetických, morálních, filozofických i náboženských hodnot. Používali k tomu metodu nesmyslného, provokativního počínání, rozbíjeli verš i slova, ve výtvarném umění formu atd.

  Když se však se skupinou, již v jejích začátcích, rozcházel Salvador Dali, asi nás příliš nepřekvapí, že jako komentáře k roztržce nebylo užito nějakého, spíše více než méně nesmyslného avantgardního textu, ale - anagramu. Avida dollars – chtivý dolarů. T. T. svou podivuhodnou grafickou představivost posléze orientoval tímto tradičnějším směrem, v díle středověkého francouzského básníka F. Villona (mimochodem: vrstevníka, snad jen poněkud mladšího, autora naší skladby Tkadleček), vyhledával alternativní významy textu – anagramy. Zjistil jich zde výmluvné množství: na 1 500 a stanovil i některé matematické metody jejich výstavby10. V díle F. Villona ostatně objevili akrostichy i anagramy i jiní francouzští a naši mediavelisté a je tedy očividné, že proslulý středověký poeta – v osobním životě sice, jak známo, bouřlivák i výtržník - měl vzdělání v soudobém literním umění na nejvyšší úrovni.

  Nás nejvíce zajímá T. T. zjištěná matematická metoda Villonových anagramů. Nejnápadnější (vzhledem k anagramům u Cosmy) je velice důležité pravidlo, že písmena textu z něhož je anagram tvořen jsou rozdělena symetricky, vpravo a vlevo od středu otevřeného, vybraného textu, řeší se tedy napřed jedna a poté druhá část textu. Takový systém zabudovaný do výstavby anagramu není vůbec zbytečností, prostě, avšak vemi účinně, umožňuje (rozdělením celkového počtu hlásek textu anagramu na přibližné poloviny), snížit obrovské množství kombinací potřebných k vyluštění ukrytého textu na nesrovnatelně menší počet než polovinu původně potřebného množství. Počet písmen se mění jen aritmetickou řadou, zatím co Počet potenciálních kombinací roste, či ubývá podle rovnice: Pk= 1 x 2 x 3….x k, v němž je počet písmen anagramu. V lidských měřítcích jsou potom výsledky vlastně srovnatelné se známým příkladem výpočtu odměny za vynález šachovnice - astronomické …

  Tuto nesnadnou, přesto nikdy neopuštěnou cestu metody anagramu novějšími dějinami ilustruje i další příklad jeho literátského užití. V době nastupujícího baroka Václav Jan Rosa (asi 1620 – 1689) složil skladbu nazvanou Discursus Lipyrona, tj. smutného kavalíra…atd., atd., v níž najdeme, již na pohled podivný, verš:

  VIZ ZÁPAL, ČÍM TAK NENADÁLE BOK RANILA ONNA?

  Samozřejmě se výtvoru hned podivuje i jedna z postav skladby, Kupido, (Amor), ale od své matky Venuše se mu dostává přísného vysvětlení:

  Venus:
Kupido, hloupým se činíš,
tomu rozuměti nechceš!
Když slovo od slova rozdělíš
a přeložíš, snadno najdeš,
že ten titul anagramma
jest, v němžto vznešená dáma
jméno, rod a své sídlo má.

  Užijeme-li návodu bohyně, přeložením, (dnes bychom řekli: přeskupením, přesmyknutím) písmen, můžeme získat jméno Anna Lidmila Kateřina Benolová z Pačkan. Využita pro sdělení jsou vzorně, - mimo jediné, všechna písmenka (34) poměrně dlouhého verše, ale rozdělení mateřského textu na pravou a levou část autor nevyužívá a nakonec: celý anagram  je významově dokonale nadbytečný; totiž již sám dlouhý titul skladby obsahuje, mimo mnohá a mnohá slova, i adresu…šlechetné a vzácné panně Anně Lidmile Kateřině Benolové… Je tedy dostatečně zřejmé, že zde bylo užito anagramového kódování nikoli pro utajení sdělení, ale zase jen jaksi na ozdobu literárního dílka a k veřejnému blýsknutí se dovedností vyšších literátských postupů způsobem jaký jsme viděli v Tkadlečkovi. Malou obětí autorova cvičení v metodě anagramu se stala jen poněkud zřejmá ztráta smyslu výchozí, otevřené věty.

  Z příliš rozsáhlého, ovšem naprosto ne vyčerpávajícího přehledu a ukázek příkladů anagramů i jiných písařských dovedností, technik a používaných metod v průběhu mnoha staletí, však snad zřetelně plyne, že písmu a jeho užití bývala opravdu, nehledě na jakoukoliv pracnost, odedávna v jistých kruzích věnována péče pozoruhodná, všestranná a důkladná. Na pouhé smrtelníky jistě nelze klást požadavky, jaké uplatňovala Venuše na syna, rovněž přece boha, ale názory a mínění o Cosmových anagramech by snad již nyní opravdu mohly pokročit od debat o jen fiktivních problémech možnosti a nemožnosti, existence a neexistence, spíše ke konkrétnějším a věcnějším otázkám a zpracováním.

Skladba anagramů v Cosmově Chronica Böemorum

  V kap. LIX., třetí knihy Kroniky, po níž následují jen tři kapitoly další, jejichž autorem je ještě sám Cosmas, (následující části připojili již jeho pokračovatelé) je známá kronikářova řeč ke sličné Muse. Již osmdesátiletý ji adresuje i řečnickou otázku, formulovanou dokonce jako výčitku, proč raději neběhá za mladými, bystrými jinochy, ale vzápětí vysloví i přání, aby mu Bůh: vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis dost nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem (Kolínským) na trávnících a lukách gramatiky a dialektiky12. O několik řádků níže oslovuje i sofistiku: O sofistiko trkavá, sylogistikům sama sebou žádoucí, nám však již dosti ze zkušenosti známá.. (Názvy akademických disciplin označovaly tehdy - a rovněž za Komenského -, poněkud odlišný rozsah a náplň oproti i dnes známým a užívaným pojmům).

  V místě kronikářových studií v Lutychu, jež zmíněnou pasáží vzpomíná, bychom možná i nejpravděpodobněji mohli očekávat jeden ze zdrojů, jaký mohl uchovávat a  jistému okruhu studentů předávat metodu anagramů opravdu velice komplexně zkonstruovanou. (Lze zvažovat i domněnku, že metoda byla takto dokonale vypracována již dříve a brzy po Cosmově období začala být pro neobyčejnou pracnost zjednodušována, respektive nyní známe příklady jen obyčejných anagramů – s důležitou výjimkou anagramů F. Villona).

  Cosmovy anagramy jsou totiž, na rozdíl od anagramů běžných i dnes, sestavené z více samostatných částí, jež se navzájem doplňují. Můžeme jim vyhradit zvláštní kategorii anagramů, řekněme, zpravodajských, která se vykazuje některými specifickými znaky a zvláště požadavky oproti anagramům ostatním. Je proto vhodné několika poznámkami jejich organizaci zmínit. Hovořili jsme o prudce se zvětšujícím množství kombinací potřebných k luštění anagramu s jeho narůstající délkou a Cosmas má anagramy nadprůměrně dlouhé, včetně většiny anagramů moderních, sestavovaných s pomocí generátorů.

  Jako historik měl jistě zájem na co největší délce podané zprávy, ale nutnost utajená sdělení velmi pracně šifrovat jej v možnostech zase naopak omezovala. Jak si s nebezpečně se rozvírajícími nůžkami navzájem protichůdných požadavků poradil? Možno říci, že elegantně, současně i značně účinně a také přehledně. To, čemu my nyní říkáme Cosmův anagram, jsou totiž ve skutečnosti anagramy tři a provázeny, lépe řečeno uváděny, jsou většinou ještě i čtvrtou hádankou, akrostichem. (Přesně: mezostichem, formou akrostichu vytvářeného sloupcem písmen uprostřed verše).

  Jednoduchá a velice přehledná organizace textu pomocí tabulky, obrazce, tak umožnila délku šifrového sdělení až zečtyřnásobit, ač počet kombinací pro luštění v každém ze tří anagramů zůstal přiměřený. Zvětšené nároky zvolené řešení zajisté klade na samotnou formulaci latinské, otevřené věty, ale to náš kronikář zvládal, jak budeme mít ještě možnost se přesvědčit, velice dobře, lze říci - přímo bravurně. Průměrná délka Borákem vyřešených anagramů proto dosahuje 120 hlásek a u nejdelších anagramů, č. 221 a 222, čteme dokonce 177 a 204 znaků! Že snad taková metoda členěnosti anagramu nebyla výlučně Cosmovým opatřením nám připomínají pouze anagramy F. Villona. Ačkoliv u něj rozdělení otevřeného textu na jeho pravou a levou část není snad vysloveně potřebné – pro jejich celkovou krátkost – přesto je automaticky používá, patrně tedy proto, že si obdobnou metodu kdysi osvojil.

  Názvem zpravodajský anagram jsme se opět dotkli oblasti stejnojmenných služeb státu, jejichž převážná část pracuje s šifrovanými texty zpráv. (V naší době již šifrují i svou běžnou korespondenci nejen generální štáby a diplomatická zastoupení, ale i větší firmy a dokonce stále větší množství jednotlivců – přirozeně vysoce bezpečně a také velice snadno i rychle pomocí počítačových programů).

  Předat tajnou zprávu lze vždy jedině odesláním zašifrovaného textu, nebo obráceným postupem: doručením šifrového klíče. Oba způsoby v sobě obsahují možnost zachycení takové pošty z určitého reálného hlediska velice snadno zjistitelnou a tudíž nebezpečnou. Šifru, byť ji třeba ani nedokáže rozluštit, lehce rozpozná každý, komu se i náhodou dostane do rukou. Z tohoto hlediska metoda anagramu velkou slabinu utajení spojení absolutně odstraní, nepotřebuje přece klíč, kterým je srozumitelnost, dopravují a rozšiřují se tedy pouze otevřené, nenápadné texty. Ve světě šifer záviděníhodná možnost obejít se bez klíče není ale vůbec zadarmo, počet kombinací nutných k řešení se může blížit počtu se zmíněnými desítkami nul.

  Ani začátek zprávy uváděný mezostichem není nahodilým, ale opět užitečně působícím konstrukčním prvkem. Zprávy anagramů velmi často začínají jménem a třeba i titulem: Rostislav knas; episkop Gorasd; episkof Elena; Ludmina knegiň, Slavimir knes, Dragomire mati, apod., jež zapsáno druhem akrostichu, je poměrně lehce zjistitelnou technikou. Uvedení jména je zpravodajským požadavkem, právě tak jako času a místa události. Jak bychom jinak věděli, čeho se zpráva vlastně týká? Splnit vyžadované náležitosti kvalifikované zprávy nečiní v běžném textu zvláštní potíže, celé jeho rozsáhlé pasáže se zabývají třeba jen jedenkrát zmíněných osob a místa i času myšleného jen automaticky. U zpravodajského anagramu je ale třeba tyto údaje neustále uvádět znovu, což při jeho dané krátkosti citelně ubírá část textu.

  Na druhé straně na základě této nutnosti můžeme vyjádřit i určité pravidlo, byť jeho uplatnění se v luštitelské praxi zvláštní účinností nevykáže. Pokud lze sestavit latinská slova tak, aby některý ze sloupců písmen dal plynule čitelný mezostich, (ve staročeštině), může to být zároveň i signál, že možná v hláskách v sousedním sloupci a také v oddíle napravo a nalevo budou skryty i tři anagramy. Úloha sestavit latinská slova úseku textu do tabulky tak, aby v jednom ze sloupců vznikl plynule čitelný mezostich má samozřejmě velký počet možných výsledků i u textů, které, bohužel, již žádnou další šifru neobsahují. O použitelnosti každého z nich tedy stejně rozhoduje teprve vyřešení zbývajících liter pomocí tří anagramů.

  Všech 267 dnes známých Cosmových a Borákových anagramů je bez výjimky vytvořeno za pomoci zařazení latinských slov otevřeného textu do známé tabulky, mřížky, rozlišující čtyři samostatné díly hádanky. (Samostatnost se přitom týká jen luštění, sama zpráva může plynule pokračovat i v několika, nebo všech čtyřech hádankách). U akrostichu samozřejmě, ale také i u všech anagramů musí být využita všechna písmena původního latinského textu a můžeme se přesvědčit, že Cosmovy anagramy a jejich Borákem podaná řešení požadavek splňují velmi dobře.

  Pro účely korektur jsem řadu otevřených latinských i získané staročeské texty porovnával a odchylka využití, či naopak nevyužití hlásek zatím nepřesáhla 4%, další souhlasily zcela přesně. I to však není docela jednoduchá, mechanická činnost, jako bezmála nic ve světě anagramů. Je třeba přihlížet k rozdílné abecedě latinské a staročeské. Latina třeba téměř nepoužívá –y - , samozřejmě ani háčky, zato, a dosti často, má písmena –q - , –g-, – x- a –f-, které lze ve staročeštině v různých případech i různě číst třeba jako –k-, či -p- a podobně, stejně jako latinské –v-, jež i v latinských textech jediného významu je užíváno i jako –u-, např. při zapisování slovanských jmen.

  Jestliže však lze na 267 místech textu Kroniky použít naprosto stejný geometrický nástroj, obrazec a jeho skladbu a obdržet přitom nově vypovídající text, hovoří již jen tato skutečnost dostatečně přesvědčivě o umělém intelektuálním výtvoru, ve 12. stol. zakomponovaném Cosmou do částí latinského textu a v našich časech znovu objeveném páterem Borákem. I z pouze historického, ač zpravodajsky nepodstatného, hlediska si proto zaslouží vzácné a dokonale složené anagramy značné pozornosti a dokonce i úcty, právě jako jiné přes dlouhé věky dochovaná díla lidských rukou a umu – stavba, obraz, písemnost. Není zde tedy na místě snad něco tajit, ale naopak předložit dostupný materiál veřejnosti a jejímu ostrovtipu . Nakonec, zde nehrozí, přes veškerou složitost a dojista ne všeobecnou přístupnost metody, že se bude jednat toliko o další z mnoha záhadných textů, k jehož srozumitelnému a jednoznačnému vyhodnocení se nemůže dopracovat ani odborná obec, - jako již zmíněná Apokalypsa, nebo třeba i naše Rukopisy. Před námi je nikoliv hluboký náboženský text, nebo poetické dílo, k nimž každá doba přisuzuje svá hlediska, ale jen strohá historická data, - byť dnes jakkoliv obtížně -, ověřitelná.

  Celkově tedy Cosmovy anagramy navozují dojem velmi přesné, dokonce matematicky závazné konstrukce, která velice překvapivě obsahuje i tři místa téměř nepředstavitelné volnosti. Jednak totiž můžeme (pochopitelně bez záruky obdržení výsledku) zcela libovolně vybírat k luštění kteroukoliv latinskou větu, část textu Kroniky, poté libovolně řadit jednotlivá slova do tabulky a konečně i zcela libovolně kombinovat litery z tabulky v jednom z prostředních sloupců a poté vlevo i vpravo od středu. (Vždy jen v tomto pořadí).

  Tři poslední, čistě anagramová místa pro volné kombinace jsou omezena, řízena, poměrně zvláštním a jinde zcela neobvyklým kriteriem: požadavkem srozumitelnosti nového textu některými kombinacemi případně získaného. To je jistě docela neočekávaná, ale jak se každý může přesvědčit při zkouškách na počítačových generátorech či číslech mobilů velmi přísná podmínka. S narůstající délkou anagramu se rychle přibližuje striktnosti.

  Z desítek tisíc možných kombinací znaků krátkého jména, nebo čísla mobilu sice často nemusí vzejít vůbec žádná čitelná věta, či slova, jsou však přece běžné případy, kdy významů získáme nejen několik, ale dokonce desítky. Velmi zábavná mnohovýsledkovost je ale, (samozřejmě: naštěstí pro důvěryhodnost a vůbec použitelnost metody zpravodajského anagramu), častá pouze u anagramů krátkých, jedno nebo dvouslovných. Znaky C+M+B se obvykle vykládají jako iniciály jmen tří perských králů – mágů: Caspar + Melichar + Baltazar, avšak téměř stejně dobře oprávněné vysvětlení textu (vyjma znamének +) dá i věta: Christus mansionem benedicat, čili: Kriste, požehnej příbytek. Více vysvětlení se ovšem nejčastěji rovná: žádné vysvětlení. Můžeme porozumět úsloví: VITR ADMIRALEM, či DRAVA MILIMETR, i METAR VLADIMIR a po libosti jim přikládat zábavný, zpravodajský, či naopak filosofický smysl. A také několika desítkám dalších, napsaných stejnou sadou hlásek, ale již při přidání dalšího, natožpak dalších slov, by se zdánlivě vágní požadavek srozumitelnosti sdělení ukázal zcela nesplnitelným, a to přirozeně i v případě, že třeba čtyři či pět nově vzniklých slov by samo o sobě srozumitelných bylo.

  Náplní stati nemůže být detailní popis všech technických otázek konstrukce, tvorby a řešení v rozlehlém světě anagramů, dokonce ani jejich rozhodující, nebo převážné části, je však třeba se pozastavit u pro nás nejdůležitější otázky závaznosti, věrohodnosti, že slova sdělení předkládaná řešitelem se skutečně shodují s textem původně zašifrovaným autorem anagramu. Sotva tedy řešitel nesmírně důvtipně a pracně sestavil z otevřeného textu i jeho utajený význam, stojí před novou, v podstatě stejně těžkou otázkou, zda z téhož textu nelze získat i významy další, jiné. Podobně tomu je na poli práce s anagramy často, zvraty situace, metod a zákonitostí nás mohou potkat na každém kroku, vyřešení jednoho problému nás přivádí před další.

  Cosmas sám v Kronice občas označuje vlastní činnost podivnými slovy senilia deliramenta, nugae, nebo naeniae, neboli: stařecké pošetilosti, hříčky, kouzla. Doposud se přirozeně soudilo, že užitá hodnocení se vztahují na otevřený, oficiální text Kroniky a že vyjadřují, ve středověku konvenční deklaraci zdvořilé pokory autora před jeho editorem a schvalovatelem, případně i před laskavým čtenářem. Nelze proti tomu uplatňovat výhrady, slovní obraty vyjadřující dnes méně vídanou pokoru jsou i v jiných pasážích Kroniky, ale popravdě: právě na tvorbu anagramů se hodí zcela přesně. (Shodné jsou i se zmíněnou výtkou Komenského na začátku). Anagramy jsou přece vskutku pouhé hříčky, kouzla, jen jim Cosmas svěřil vážný zpravodajský úkol, podobně jakoby k ukrytí závažné zprávy použil dětskou panenku, či jinou hračku.

  Již jsme viděli, že pojetí, použití, ale i hodnocení anagramů se vyznačuje velikým rozsahem: od nejběžnějších zábavných hříček pěstovaných na francouzském dvoře i v anagramech dnešních, dosahuje až k filosofickým pravdám u Pythagora a Platóna a náboženským významům u ranných i středověkých křesťanských autorů a učenců Kabaly. Naopak použití anagramu k šifrování zcela realistických a věcných textů: u Cosmy historických dat jeho pramenů, u Villona jmen nepřátel i přátel, u Galilea, Huygense a Newtona objevů, je tedy určitým realistickým středem,- mezi protipóly bezděčné zábavy a projevy filozofie a náboženství.

  Že však Cosmas ve skutečnosti vlastní dílo hodnotil velmi vysoce, přitom ne nadneseně, ale zcela oprávněně, - což my sami můžeme ověřeně, totiž již se znalostí dlouhodobého působení knihy, potvrdit, - nám sdělí i jedna z jeho vlastních výpovědí. Více než zdvořilá vybídnutí Mistru Gervasiovi, aby totiž on sám, nebo jiní dovednější předkládaný text Kroniky opravili, nebo raději celý přepsali, zakončí i zdůvodněním proč by takové dílo měli tvořit. Ví, že by …ukázali potomkům své umění i zvelebili památku svého jména na věky. Přímo zde čteme přirovnání k Vergiliovi.

  Pokud již všem dlouho známý, otevřený text Kroniky, ozdobený i stovkami časoměrných veršů, lze literárně a kulturně takto vysoce hodnotit, oč více mu ještě přibude na literátských a tvůrčích kvalitách poznáním, že jsou v něm stylisticky nepředstavitelně dovedně zakomponovány také stovky anagramových sdělení, ojedinělé technické a nenahraditelné historické hodnoty? Takto celistvě, ze všech jejích aspektů nahlížená Chronica Böemorum je literárním textem světově unikátním, nemá zatím rovnocennou obdobu v žádném díle v jiných národních literaturách. (Pokud by se ovšem možnost, že metoda dělení otevřeného textu na poloviny nebyla ojedinělá, užívaná jen Cosmou a Villonem, potvrdila, znamenalo by to, že v některých starých textech ještě čekají na objevení mnohá další anagramová sdělení).

  Motivy a přístupy jež vedly ke tvorbě Kroniky, její koncepce a vybavenost, dochování a nakonec i rozluštění - na pozadí dějinných osudů našich národů, je příběh natolik mnohostranný, že by jej bylo lze srovnávat toliko s některými náboženskými texty a těmi nejlepšími starověkými mýty a křesťanskými legendami. Právě tak je však naprosto zřejmé, že v  našem případě použité prostředky k bezpečnému  překročení prahů věčnosti jsou charakteristicky jen věcné a realistické.

  Velmi často i u technických součástí anagramů platí, že určité zákonitosti, pevná půda pro kombinace se vyskytuje pouze ve vymezených  oblastech. Pravidlo, jež nám v určité části práce nepostradatelně pomáhalo se v sousední oblasti ukáže naopak na závadu. Třeba zpravodajský anagram, jak jsme viděli, nesmí být ani příliš krátký, ale ani příliš dlouhý. Jindy se můžeme snad velkoryse, nebo inteligentně vyrovnat s chybějícím, nebo přebývajícím písmenem, ale již vzápětí je třeba pečlivě šetřit, zda záměna jediného z nich nezmění i význam celého sdělení. Na možnosti různé organizace prvků textu je přece postavena sama metoda anagramu, nemůže tedy vylučovat výskyt i víceznačných textů, jaké jsme již zmínili v čínštině!

  Prostou a vyčerpávající odpovědí by zajisté byl poukaz na vypracování všech možných kombinací použitých písmen a pečlivé porovnání všech výsledků. Zdánlivě prostá a v každodenních měřítcích jistě účinná rada je ale (částečně vyjma odborníků, či klubů hádankářů) vlastně neprůchodná. V našem případě se situace navíc ještě poněkud komplikuje i užitým jazykem: staročeštinou, jejíž slovní zásobu zdaleka neznáme v úplnosti a jistěže ani ve své době nebyla kodifikována s  určitostí, na jakou jsme zvyklí u nynější řeči. Lze očekávat, že řada někdejších slov se nedochovala vůbec. Snadno aplikovatelný návod, rovnici jaké běžně vídáme, nebo rozsáhlejší počítačový program na kontrolu sdělení přesmyček tedy, (řekněme optimisticky: prozatím), neexistuje a uklidňující známé rčení: jak si čtenář může sám ověřit by zde opravdu nebylo na správném místě.

  V kryptoanalýze je v podobných situacích určité nejasnosti a nejednoznačnosti často možné i obvyklé vyspecifikovat a použít některé, zdánlivě vedlejší skutečnosti, jež však mají schopnost přinést více světla na neobvyklým způsobem získaná sdělení. Je to postup využívaný již od dávných věků, mnohá neprolomitelná šifra byla často vyřešena zapojením a rozsáhlou kombinací metod z různých oborů s kryptologií původně nesouvisících, kupříkladu zjištěním různých frekvencí slov i písmen  vyskytujících se v jednotlivých jazycích, někdy zase třeba - naprosto nesystémovým - šťastným uhodnutím jednotlivých slov, nebo krátkých frází a tedy několika málo písmen s jejichž pomocí se postupně řešil celý šifrový text. (Metoda analýzy různé frekvence písmen v existujících jazycích se v praxi používala ještě před tím, než byla teoreticky zachycena v arabských pramenech známých z 9. stol.6)

  Je asi představou snadno přijatelnou, že Cosmas sám měl daleko nejbohatší znalosti a praktické zkušenosti s možnostmi i úskalími anagramové metody a na některé nejasnosti se tedy pokusil i sám odpovědět.

  • První významnou pomocnicí naší důvěry je v této souvislosti již značná délka anagramu. Teprve délka šifrované věty velmi radikálně snižuje počet řešení, takže u anagramů nad třicet hlásek lze povšechně s patřičnou pravděpodobností očekávat, že jsou autentické, umělé. (Přitom zase rozsah i jen 16 – 20 hlásek býval v dobách bez možnosti zapojení PC považován technicky za maximální z hlediska počtu prakticky proveditelných a ověřitelných možností řešení).

  • Druhou z těchto vedlejších, ale viditelně o umělém výtvoru svědčících skutečností je již zmíněná jednotnost užité metody obrazce a tří samostatných anagramů nacházejících se ve sloupci sousedícím s mezostichem, tak ještě i dvou dalších ve zbývajících částech obrazce, vlevo i vpravo od středních sloupců.

  • Výmluvnou a v Cosmových časech patrně i hlavní oporou, která podstatně přispívala k věrohodnosti textů přesmyček je skutečnost, že ačkoliv byly utajené, přece nebyly tajemstvím výlučně Cosmovým. Nejednalo se v jeho době o láhev se zprávou, vhozenou osamělým trosečníkem do moře, ale naopak byly konkrétně adresovány existujícímu okruhu příznivců původní Metodějovy církve. Ti řadu údajů, ale zvláště z nich plynoucích souvislostí ještě v různé míře znali. V úvahu přichází jednak trojice kněží, jimž Cosmas své dílo věnoval a předkládal, mohl to tedy být probošt Severus (Šebíř), Mistr Gervasius, nebo břevnovský opat Kliment, jejichž vědecké vzdělání a duševní schopnosti i moudrost všestranného vědění se připomíná výslovně. Avšak zcela prokazatelně mezi nimi byl Cosmův pokračovatel. V jeho pasážích Kroniky jsou totiž rovněž anagramy shodnou metodou vytvořené. Na některém místě toku času se však, bohužel, živá štafeta předávání znalostí přece jen přerušila a páter Borák teprve v naší době musel obdivuhodnou práci vykonat znovu.

  • Další, zvláště pro nás dnes velice nápadnou skutečností, je často užitá metoda datování za pomoci uvedení příslušného světce, jehož svátek se světil8 určitého dne. Zde se totiž vyskytují, nám již naprosto neobvyklá, řecká a latinská jména světců, jejichž přestavení z latinského textu je vysoce jednoznačnou záležitostí. Jméno svátku je téměř pevným termínem, jehož slovosled nemá mnoho možností. Zvláště když navíc uvážíme, že uvedení data musí mít i konzistentní souvislost s navazujícím textem: byl pokřtěn, zemřel, atp. Sdělení: pátek Mamerta, Fremunda, Moiola, nebo: středa Nemesia Zenupie; den Donata Jeronima jáhna; den Ponciana Prikci, samozřejmě nemůžeme získat náhodou. Ani nejkratší z nich, (který lze zpracovat generátorem), neposkytne žádný jiný srozumitelný význam, ačkoliv některá jiná jednotlivá slova se z něj přirozeně sestavit dají.

  • Žádaným dodatečným i - podle mého soudu, - fakticky dostatečným osvětlením může být i potvrzení, že Cosmas byl nadmíru, lze asi říci: až nepřestavitelně, obratným mistrem stylistiky. To se projeví bez jakýchkoliv pochybností hned na vstupní krátké pasáži celé Kroniky, známé jako Ad Severum, obvykle překládáno: Úvod k proboštu Šebířovi. Plný latinský text následující za oslovením, zcela plynule, větu za větou, slovo za slovem, totiž tvoří anagramy č. 1 – 11. Poněvadž se zde jedná o jakési věnování, kde měl autor možnost vybírat po libosti z bohatého slovníku latinských zdvořilostních slov určených adresátovi, mohli bychom takovou vynikající ukázku stylizace dvouvýznamového textu snad ještě pochopit i když se obtížností začíná blížit údajným čínským textům devatera významů.

  Konečně: na konstrukci a pilování samotného Úvodu, podřizování jeho otevřeného znění potřebám sdělení anagramů mohl také kronikář průběžně pracovat i po celou dlouhou dobu psaní vlastní Kroniky, ale nezdá se, že by tolik času vůbec potřeboval. Neuvěřitelně naprosto shodně jsou totiž k plynulé řadě anagramů využity i texty kapitol XVII. a XVIII. (Privilegium pražské diecéze z roku 973). Celý latinský text z  hlediska možné plynulosti jeho anagramového využití není prozkoumaný, takže je možné, že tři zde uváděná markantní místa nemusí být jediná. 9 anagramů je např. i v I. c. 14, O zmizení krále Svatopluka;. apod. Případné další luštění by tedy pravděpodobně mohlo nejprve prověřit sousedící pasáže těchto jednotlivých anagramů.

  Řetězec 11 mezostichů a 33 anagramů v souvislém otevřeném textu přehledně rozlišovaném obrazcem, tabulkou jediného druhu, je přirozeně od náhodné shody okolností vzdálen velice názorně a zřetelně. Situaci nelze sice vyjádřit úhlednou rovnicí nebo funkcí, ale každému, kdo jen chvíli zkusil zatížit své buňky šedé kůry mozkové skládáním, byť jediného, anagramu opravdu dostatečně zřejmá.

  Použití metody složeného anagramu sice dovedlo dokonale před nepovolanými skrýt místa textu na nichž se anagramy nachází, na druhé straně a téměř stejně dokonale, znesnadňovalo jejich objevení i zasvěceným a autor anagramů se mohl velice důvodně obávat, že některé nebudou objeveny nikdy.

  • Zdá se, že – mimo jiné - i z tohoto důvodu jsou některé důležité zprávy (např. datum a okolnosti smrti Ludmily, Gorazda, ale i jiné) různě formulovány a obsaženy ve více anagramech. Třeba anagram 47 sděluje, že Gorazd umírá v únoru, anagram 66 oznamuje přesné datum i denní dobu: v den Matěje v jitře (víme, že světcův svátek máme i dnes v únoru, přijímáme přece dost gratulací) a týž údaj mají i anagramy 134 a 215: umírá v den Matěje. Vícenásobná shoda nepochybně dovoluje brát zprávu podanou anagramy již jako docela relevantní - není to tedy již ani žádná vedlejší skutečnost.

  • Podporu celkové věrohodnosti zpráv, zase z jiné oblasti, nám poskytuje i suma celého datování, kdy můžeme kontrolovat, kdo byl čí syn, manželka, kmotr, nástupce apod., z nějž se dozvídáme řadu nových údajů. Např. rok smrti knížete Václava, na němž se naši historikové doposud neshodli, nyní významně a nejspíš i dostatečně určí anagram 34, který potvrzuje mínění těch jež uvažovali rok 935 - 6. Časová určení se v celém souboru anagramů (pokud můžeme zběžně posoudit), nikde nedostávají do zřejmého vzájemného rozporu a přitom se časový údaj, mnohdy na den přesný, vyskytuje celkem v 80 anagramech. Je to tedy i doklad, jednak důležitosti časových údajů, jež anagramová sdělení přikládají jejich zaznamenání, ale navíc i spolehlivé konzistentnosti Cosmových a Borákových dat, - pocházejících ze zpráv neznámých písemných pramenů jež měl Cosmas ještě k dispozici a které do anagramů šifroval.

  • Další konfrontaci různých našich historických pramenů lze možná vést i na základě ojedinělé zprávy obsažené v jediném ze čtrnácti známých opisů textu Cosmovy Kroniky, do nějž opisovač připsal i otevřenou zprávu o údajném původu Cosmových předků z Polska. Vzhledem k naší znalosti textu anagramu 148, respektive i 12 a údaji mnoha anagramů o srbském-lutickém knížectví v Pováží se střediskem v Bánově, můžeme nejpravděpodobněji objasnit ojedinělý přípisek skutečností, že opisovač v nějaké míře věděl o anagramech v knize již reprodukoval, ale už neměl dostačující přehled o dávném politickém uspořádání. (I sám Cosmas v anagramu 3/d rezignovaně uvádí: Stobor Bánov – málo kto vie…) Snad tedy opisovač ve své době měl povědomí již jen o přítomnosti Luticů, nebo jejich částí na území Polska a proto se mu jevilo přirozené touto pravděpodobnou kombinací odtud přivést Cosmova předka. Byl jím ovšem podle anagramu 148 sv. Prokop, příbuzný sv. Ludminy a celý rod měl úzké vztahy k Bánovu a Pováží a jejich lutické knížectví k ústředí ve Velehradu-Chorvatu.

  I když jsme shledali několik pohledů a vlastností, které umožňují v různé míře důvěřovat relevantnosti těchto zpráv, je třeba znovu připomenout i jistá úskalí, které metoda anagramů rovněž obsahuje. Řekli jsme, že víceslovné anagramy velice dobře vytřídí požadavek na celkovou srozumitelnost a částečně i správný slovosled, (nelze třeba použít slovo vytvořené hláskami v levé části anagramu v textu jeho části pravé – mimo slova posledního v části a obráceně). Na druhé straně ovšem není ani těžké představit si i delší větu, jejíž význam podstatně změní i obrátí jediné slovo a v extrémních případech může stejnou katastrofu zpravodajské hodnoty zapříčinit i jediné písmeno. Čerpání zpráv z anagramů proto nikdy nebude jednoduše přístupnou četbou zábavného, či informativního textu, (víme-li nadto dostatečně, že i zcela otevřené písemnosti starých autorů se setkaly a setkávají i s mnoha různými, nezřídka protichůdnými novodobými výklady).

  Možná tedy ještě více než obvykle budeme litovat nepočetnosti nejstarších historických podkladů, které nám nepodávají více, ať již srovnatelných, nebo i odporujících si údajů. Zatím nejreálnější nadějí na rozhojnění historických znalostí zůstává v současnosti sama Cosmova Kronika, respektive pravděpodobnost objevení dalších anagramů v ní, neboť možnost využít při kontrole navzájem jejich podpory bude větší, budeme-li mít k dispozici co největší počet řešení a získaných dat.

  Historické hodnocení zpráv, objevování dalších anagramů, srovnání jejich údajů s jinými našimi zdroji, ať již písemnými, archeologickými, a doufejme, že časem i zcela novými, získanými doposud neznámými metodami se tak stává zřejmě dalším, dlouho nekončícím procesem, k němuž se vysloví a svůj díl výsledků může přidat každá generace odborníků opravdu nejrůznějších oborů. Podobně jako se průběžnému dobovému zájmu celých generací a zkoumání z různých úhlů pohledů těší jiné staré památky, mezi nimi i otevřený text Cosmovy Kroniky.

Řešení anagramů pátera Františka Boráka

  Týdenník Tvorba11 otiskl v polovině roku 1971 studii Antonína Patejdla v níž seznamoval veřejnost s jím sestavenými několika anagramy z Cosmovy Kroniky i s technickým řešením, jímž nové texty získal. (Již tehdy bylo použito rozestavení slov latinského textu pod sebe). Článek F. Boráka natolik zaujal, že jeden z tehdejších Patejdlových textů i opravil a navíc se pustil i do řešení vlastních. Práce se tím zřejmě ujal a počátečního Patejdlova impulsu využil velmi schopný a pilný pracovník. Jen v několika málo letech dokázal zdokonalit a dopracovat velice přehlednou metodu obrazce, roztřiďující písmena do tří anagramů a jednoho mezostichu, jejíž aplikací získal stovky řešení, doposud až nepředstavitelně dlouhých anagramů.

  Pro náročné kombinační řešení vyžadující i veliký rozsah různých odborností byl velice dobře i svrchovaně potřebně vybaven nejen podrobnými znalostmi našich ranných dějin, ale i specielnějších dějin církevních. Rovněž znalost dávných kalendářních systémů je vzácná, jen nemnohými pěstovaná disciplina a je přitom pro řešení anagramů v jistých případech nezbytná. Běžný luštitel by v případě setkání s  anagramem obsahujícím takovéto datování velmi pravděpodobně správné řešení nenalezl a text odložil. Zmíněné specializace předchází samozřejmě znalost latiny a staročeštiny a je třeba znovu poukázat i na nezbytnost velmi vzácného druhu představivosti, výhradně anagramového charakteru, týkající se organizovanosti textu. Nejen schopnost zvládat veliké počty kombinací jednotlivých písmen, ale hlavně vidět různá možná přeskupení hlásek není vůbec obvyklá a asi se nedá ani příliš nacvičit, podobně jako nelze očekávat stejně potěšitelné výsledky v kreslení u všech žáků třídy.

  Ačkoli Cosmova metoda, znovu Borákem objevená, je na mnoha místech velice zřetelná a jasná a délka zprávy, jak víme, sama podstatně přispívá i k věrohodnosti a jednoznačnosti mnoha vypracovaných výsledků, u odborné veřejnosti nejsou Borákova zjištění ani po třiceti letech doposud ani v jediném případě přijata a pravděpodobně nejsou ani dostatečně známa.

  Za Borákova života vyšlo na toto téma několik jeho vlastních novinových článků, psaných v období, kdy na dalších řešeních stále průběžně pokračoval a získával další nové údaje. Víme také, že celý text Cosmova díla jím nebyl z hlediska výskytů anagramů prozkoumán celý a na situaci se až dodnes nic nezměnilo. Setkal jsem se zatím jen s jediným současným článečkem, jenž možná byl inspirován zprávou podanou anagramem, (bohužel, nedovedu již uvést jeho citaci ani jméno autora). Pojednával o starobylosti pražského kostela V tůních. Autora mohly k závěru sice vést i jiné prameny a podněty, ale o biskupem Helenou v Praze zřízeném kostele totožného jména mluví anagram 77.

  Je možné, že novost a překvapivost metody anagramů spojená navíc i s novostí řady podávaných historických údajů vede k jisté prvotní nedůvěře a pochybnostem u veřejnosti. Je známou a nemilou věcí u všech objevů, že ačkoliv se po nich stále volá z nejrůznějších stran, obavy z reálné možnosti omylu je naopak podrobují těm nejpřísnějším prověrkám. S tím ovšem je třeba formálně souhlasit, ale bohužel se i zdá, že chybí-li potřebné argumenty, sahá se příliš často i k preventivnímu a neodůvodněnému zamítání, respektive, ovšem prakticky stejně účinnému, nebraní v potaz.

  Takto by se možná nabízela domněnka podezírat pátera Boráka z nějakého dovedného manipulování Cosmovým textem, aby z něj vypreparoval vhodné zprávy. Pokud by to však vůbec bylo možné (jak víme, určitě jen v případech kratičkých, jedno až tříslovných anagramů), dalo by se předpokládat, že manipulátor nám nejspíše přinese zprávy jemu (a také nám) známé, hojně snad oplývající jen osobitým citovým zabarvením, či podobně všeobecně se vyskytujícími konkrétnostmi. Víme ale, že anagramy jsou naopak přímo nabity daty, jinde namnoze neznámými. Líčení subjektivních pocitů je naopak v dramatických, tragických okamžicích podáno většinou s  již neznámou ušlechtilou zdrženlivostí a úsporností, i když na druhé straně - srdečně jadrná slova se též objeví, převážně v dějích kolem sv. Ludminy a Kristiána.

  V jakém případě by si snaživec užívající pochybné prostředky komplikoval u odborné veřejnosti ohroženou pozici podvrhu zprávami opravdu novými a v žádném historickém díle dosud neuváděnými? Snad jen pokud by podpořily nějaké jeho jiné cíle a záměry. V případě F. Boráka se naskýtají dvě takové možnosti: mohl by třeba chtít podpořit slávu a trvání slovanské Metodějovy církve a pak ještě vyzvednout historický význam Bánova – svého rodiště. První z možných motivací mystifikace je dosti nereálná, bylo, je i bude dostatek zcela relevantních a přitom mnohem snadnějších možností, jak se cyrilometodějskému odkazu věnovat i bez protismyslného užívání pochybných metod, navíc neskutečně pracných.

  Druhá z eventualit je až nepravděpodobně osobní, ale opět: bylo by konstruktivní, při snaze, dejme tomu, posunout fiktivními prostředky historickou existenci Bánova do co nejstarší minulosti a povýšit jej na knížectví, usazovat zde jakousi odštěpenou, či zbloudilou část velkého srbského kmenového svazu? 20 km od ústředí Bílého, Velkého Chorvatska ve Velehradě-Chorvatu? Jedná se o význačnou etnickou výjimku v celém prostoru, která nejenže neposlouží žádnému z představitelných cílů případného výrobce historie Bánova, ale zatíží je spíše pochybnostmi.

  V anagramech se objevuje jako jiné označení Bánova i dosti podivné jméno Stobor - uchovalo se ale kupodivu ještě v maďarštině, ač asi maďarské nebude. Rozumí mu ale dobře - palisádová hradba.  Z hlediska průběhu anagramy líčených dějů je jméno Srbů-Luticů totiž vlastně téměř nepodstatná podrobnost, nic by se nestalo, kdyby nebylo uvedeno ani jedinou, ale my se s ním setkáváme naopak v mnoha desítkách případů…

  Po krátké vsuvce, v níž jsem se poněkud snažil rozeznat i možná témata advocata diabolis, je tedy snad možné (bylo to ale ve skutečnosti možné již od počátku) podezřívavé úvahy shrnout a výslovně shledat, že páter Borák s historií nemanipuloval, texty zpráv jsou opravdu vloženy do zcela jednoznačně daného latinského otevřeného znění Kroniky a to metodou přehlednou, kdykoliv rekonstruovatelnou a kontrolovatelnou. Použití obrazce, mřížky tak odstraňuje i námitky o možnosti libovolného používání písmen a nedovolí tedy ani označit snad pátera Boráka za naivně důvěřivou, nic netušící oběť astronomického počtu anagramových kombinací. Případní neúnavní hledači mystifikací, pokud by stále ještě nedbali kárání bohyně a nechtěli svá podezření odložit, se tedy musí obrátit buď přímo na Cosmu, nebo až na jeho prameny, z nichž své zprávy čerpal a pro nás šifroval.

  Závažnější otázkou, kterou je v budoucnu však třeba průběžně řešit, je již zmíněná možnost, zda text sestavený páterem Borákem je jedinou a správnou možností řešení. Obtížnou přístupnost ke zdrojům dat je poněkud možné přirovnat k zachraňování cenných věcí z města, nebo domu postiženého katastrofou. Mnohapatrová schodiště nacházíme bez zábradlí, zavalená rumem, možná leckde staticky narušená a je tedy třeba každý krok jistit – postup výhradně pro zkušené odborníky a lezce. Je tedy možné, že některá slova budou dalšími řešiteli opravena, nebo přinejmenším budou navrženy i jiné možnosti čtení. Taková činnost, jakkoliv se může jevit většinou jako dílčí, by si – plošně prováděná -, žádala vlastně všechny vlastnosti, které by měl mít ideální řešitel zpravodajských historických anagramů, není tedy v běžném smyslu zdaleka věcí veřejnou, ale opravdu odbornou, velice náročnou a pracnou.

Ověření několika historických dat

  Podobně identická hodnocení lze použít i na úkol zajímající veřejnost mnohem více, spočívající v konečném zapracování anagramy uváděných dat do obrazu naší dávné historie. Povědomí i názory odborné veřejnosti se neustále průběžně vyvíjí, buď po získání nových dokladů, nebo také jen soupeřením různých historických škol a metod. Lze dokonce říci, že časem a usilovnou prací se někdy i podaří dříve vypracovaná a dobrá vyhodnocení zastřít.

  Neočekávaným přílivem údajů obsažených v anagramech se jednak mění, jednak prohlubuje a zpřesňuje pohled nejen na určitá historická období a události, ale i na úlohy některých známých postav. Významným příkladem podstatné změny náhledu může být i Cosmas sám, jehož nový, dosud netušený rozměr osobnosti je nyní možné si plněji uvědomit. (Obdobně významným poznávacím procesem a vývojem názoru v jeho případě prošel i F. Borák). V doposud jednoduchém černobílém obrázku konečně víme, jaké barvy dodat jeho postavě i jaké tvrdé a hluboké životní opravdovosti jsme svědky.

  Nebo na opačné straně Kristián, jenž sice pochopitelně bývá většinou moderními historiky řazen mezi latiníky, přičemž působilo i poněkud podivné, že přinesl mnoho údajů a hodnocení z moravských záležitostí, jaké v pozdější oficiální linii jsou již docela nevídané. Najdou se proto i komentáře rozeznávající u něj jistou náklonnost slovanské liturgii. Není k tomu však podstatnějšího důvodu, podobné dojmy mohou vzniknout jen proto, že v jeho době plné vytěsnění a pomíjení moravského křesťanství nebylo ještě možné a tak se jím prosazovaná linie spokojovala i s mnohem nevýznamnějšími ideologickými interpretacemi dosud existujících, adekvátních, společenských skutečností. Samotná praxe zavádění jiné církevní organizace, na níž se Kristián významně podílel, (dokonce na rušení bánovských institucí slovanského církevního ritu), se však byla nucena uchylovat k bezohlednostem, jaké by nebylo vhodné tehdy, a tím méně dnes, ospravedlňovat a omlouvat).

  Zmínili jsem dvě jednotlivosti jen jako příklady mnohých možných (a snadných) závěrů, ale naopak je očividné, že komplexní zpracování a použití zpráv anagramů si vyžádá pečlivé a rozsáhlé práce mnoha odborníků a definitivně utřídit je nemůže jediná generace historiků. Z hlediska pochopitelné nedočkavosti je to konstatování poněkud nemilé, ale přepracovat dějiny, byť pouze v kratších údobích, nebo jednotlivostech, není nenáročný úkol, zvláště je-li k němu třeba často i dalšího, nezávislého osvědčení údajů našeho zdroje. Historická databáze dnes sestává nejen z desítek nejstarších původních dokumentů, ale i ze stovek a tisíců pozdějších i novodobých studií, vyhodnocení a zpracování, poznatků archeologie a dále i tzv. pomocných věd historických, (což nejsou, přes podivné společné označení, žádné nevypovídající discipliny, ale třeba numismatika, heraldika, sfragistika…).

  Opravdu důvodné konstatování existující mnohostranné složitosti i pracnosti tématu ještě neznamená, že naopak s mnoha údaji anagramů nelze pracovat již nyní, je ovšem třeba vhodně zvolit oblasti, kde práce bude již užitečná a ověřitelná. Nyní nemáme k dispozici čistě anagramové prostředky jež by přehledně ukázaly správnost, nebo spíše plnou přesnost všech Borákových řešení. Příliš velké množství podrobností mnoha nejrůznějších druhů zatím nedovoluje Cosmovu metodu v každém jednotlivém případě přehledně identifikovat, tím méně pevně definovat, ale vhodné měřítko – v dobách počítačů a stále výkonnějších generátorů přesmyček - snad již klepe na dveře. V nynějším přechodném období proto k souhlasnému cíli – ověření správnosti nových údajů anagramů - můžeme dospět i postupem vlastně od konce, v kryptoanalýze často používaným: ověřením správnosti výsledků z jiných, nezávislých zdrojů.

  Při takovém přístupu, lze shodou okolností, – ač to při přípravě edice Borákových řešení anagramů není zcela nevyhnutelným úkolem, - uvést některé údaje. Týkají se mnoha, doposud neobvyklých, zpráv anagramů o Moravě = Chorvatii, Srbech-Luticích, Chorvatu = Velehradu o nichž jsme se již částečně zmiňovali, jako o datech nových a z hlediska současného historického poznání zcela neznámých, jinde neuváděných a nedoložených. V desátém století, odkud největší část anagramů přináší zprávy se však právě tato, doposud téměř neznámá jména s udivující četností objevují a – přirozeně mimo mnohé jiné - ukazují i základní a původní správu země přetrvávající i po úpadku imperiální organizace Moravy.

  Jen velmi málo našich historiků se mohlo zabývat obdobími před Velkou Moravou a spíše to byli ještě archeologové, jmenujme alespoň I. Borkovského15, J. Poulíka16 a R. Turka17, kteří měli dostatek nálezů bezpečně slovanské provenience již z 5., ale zvláště ze 6. a 7. století n. l. Z množství převážně hrobových nálezů se sice bezpečně dal datovat příchod slovanských kmenů do našich zemí již na konci 5., nejpozději v 6. století, ale nebylo k nim zatím možno přinést jakákoliv další upřesnění, ani jim přiřadit vlastní jména etnických celků jimž nálezy příslušely.

  Historikům ve větším  zájmu o temná staletí bránil nedostatek písemných zpráv a tak na celé třísetleté období prakticky vystačili s relacemi o volbě Sáma králem (cca r. 623 n. l.) a o jeho říši, - vztažených jen na několik desítek let trvání Sámovy vlády. Kromě těchto dvou pramenů jsou ještě v díle císaře Constantina Porfyrogeneta opět k téže době se vážící relace o příchodu kmenů Chorvatů a Srbů na Balkán, realizovaném v časech císaře Herakleia ( 641) z Velké, respektive Bílé, Chorvatie a Srbie.

  Řada historiků se pochopitelně snažila císařem uváděné, jistě veliké, původní vlasti lokalizovat, ale žádoucí přesnosti a jistoty zatím nedosáhla, snad jen přibližné shody. S využitím historických údajů o Dervanově srbském knížectví na Sále (připojil je po Samově vítězství u Wogastisburgu r. 631 k jeho říši) a podle známého území Lužických Srbů kladou Bílé Srbsko do zemí na sever od Krušných hor a Krkonoš.

  K lokalizaci Bílého Chorvatska však nebylo v písemných zprávách vůbec žádných náznaků - mimo to, že sousedili se Srbskem a proto by je nejpravděpodobněji nacházeli ve slezském prostoru, pouze zmínky (v Cosmově Kronice), o dvou menších kmenech Chorvatů a Charvátců ve východních Čechách vedly k zahrnutí části východočeského prostoru k severněji předpokládané centrální chorvatské pravlasti. Ještě méně jasné indicie sem někdy dovolí zařazovat i dnešní severní Moravu. Největší části území nynějších Čech tedy ve vědomí a samozřejmě i pracích historiků zůstávaly jaksi rezervovány pro jmenovitě známé kmeny Čechů, případně Lučanů a několik menších jednotek Lemúzů, Pšovanů atd. jakož i různých dalších, jménem doposud neznámých celků. Na Moravě se jevila situace ještě přehlednější, zdejší předpokládané původní kmeny měli brzy sjednotit Mojmírovci, (a sjednocení v prostších představách některých politiků i historiků je jen synonymem pro zrušení, či likvidaci) takže se nám dochovalo snad jen jméno Hanáků.

  Některé z obtíží interpretací toho mála původních údajů jsou působeny soudobou nejasností značné části představ o významu jmen Srbů a Chorvatů, tak i o obsahu pojmu kmenový svaz. Stále jako bychom očekávali, že tato jména budou nedělitelně spjata s pojmenováním každého, jim příslušného území. Pokud se nám však dostává i jmen zcela jiných, předpokládáme obvykle i obdobně jiné kmeny a národnosti. Samotné jméno celku ovšem vždy není postačující indicií k rozlišení národnosti. Je třeba důsledněji počítat s členitostí obsahu pojmu kmenový svaz, kterým je často operováno. Může zahrnovat nejen různé kmeny co do národnosti, etnicity, ale hlavně různé dílčí jednotky, avšak etnicky, národnostně shodné, příbuzné. Velice častého uvádění celého jména jsme svědky právě u Srbů-Luticů v Bánově, což je zřejmě dáno jistou výjimečností Srbů a jejich místní správní jednotky nedaleko ústřední oblasti Bílé Chorvatie. Postačuje sice často i jednoduché označení Lutic, podobně i Srbín, ale opětovaně jsou uváděna jména obě.

  Jinde však taková adresnost vůbec nemusela být vyžadována a tak nepochybní Chorvaté nám mohou být známi i pod jinými, jen místními, jmény, což stejně platí i pro různé dílčí kmeny Srbů a dalších velkých kmenových svazů známých v prostorách od Baltu po Alpy. Organizace, (zvláště vertikální), těchto uskupení nám, bohužel, doposud ponejvíce uniká. Usuzovat lze na takřka neomezenou samostatnost jednotlivých knížectví. (Termín je pravděpodobně až pozdější, anagramy kromě něj ještě často, jako průkaz urozenosti, uvádí termín bán. V literatuře se dílčí územní jednotky také někdy popisují i administrativně-ekonomickými pojmy jako hradské obvody, či sídelní komory). I malá knížectví mohla vést velice samostatnou správu i politiku, včetně války, a uzavírání politických vztahů vzájemné nadřazenosti, či naopak různých forem poplatnosti, flexibilně podle okamžité situace. Přitom ale je možno očekávat i jakousi výslednici těchto místních vztahů - ústřední platformu zachovávající jistou identitu celého velikého kmenového svazu.

  V textech četných anagramů je mnohokrát zmiňováno knížectví oněch Srbů-Luticů se sídlem v Bánově i jeho vřazení do svazků Chorvatie, jejíž centrum bývá anagramy přímo nazýváno Chorvat, nebo i Velehrad. V srbochorvatštině ovšem Veligrad, - nikoli tedy, jak je doposud nejčastěji chápáno, Veliký hrad, ale Mluvící, Velící hrad. Anagramy jako první písemné svědectví (byť poněkud výjimečného původu) tak jednoznačně představují pozdější i dnešní Moravu jako onu původní Chorvatii, uváděnou císařem Porfyrogenetem při příležitosti její vojenské akce na Balkáně v letech cca 630 – 640 pod označením Bílá, či Veliká a tedy ještě podstatně starší. O skutečné rozloze či někdejších hranicích Bílé Chorvatie se v anagramech příliš údajů nedozvídáme, zřejmé je, že území Moravy bylo její jen malou, byť ústřední částí.

  S příslušností k Bílé Chorvatii je však pravděpodobné uvažovat na východě přirozeně o Nitransku (více prošetřit bude třeba a asi možné i východní polovinu Slovenska, zřejmě však s tímže výsledkem) a na západě o celé východní (větší), polovině dnešních Čech. Na severu území překračovalo, doposud neznámo jak daleko, Jeseníky a Orlické hory do Slezska a zatím nespecifikovaný je i její případný přesah do Povislí. Veliký územní celek - i v rámci rozsáhlých slovanských kmenových svazů - dobře koresponduje s jednou z uváděných etymologií jména Chorvatů – mnoho území mající. Zaznamenal je opět císař Porfyrogenetos.

  Její sousedy můžeme jménem bezpečně označit na jihu. Byly jimi slovinské, korutanské kmeny. (Viz i Poulíkem vypracované třídění keramiky). Na západě to byla Srbie (Veliká, Bílá), jako soused Chorvatie připomínaná i byzantským císařem. Kdysi ale svaz srbských kmenů přesahoval nejen do povodí Sály a do Lužice, ale rovněž do povodí Mohanu a řek Náby a Rednitz, přibližně tedy Nordgau. (I v dnešním jazyce Chodů jsou nacházeny srbské prvky a pšovské knížectví – tedy mělnicko, je jmenováno jako srbské). Zda a případně v jaké míře lze pro vzájemné rozlišování někdejšího chorvatského a srbského svazu na území pozdějších Čech užívat Cosmou uváděný rozsah Slavníkova knížectví z 10. stol. je ovšem otázkou.

  Veliké kmenové svazy Slovinců, Chorvatů a Srbů to tedy byly, kdo měly volební hlas při oné volbě Sáma králem o níž referuje Kronika tzv. Fredegara scholastika, bohužel, bez zmínky o nějakých dílčích kmenových jménech, kronikář užívá jen názvu Vinedové, jímž byli na Západě označováni všichni Slované..

  Takto konkrétně uvažovanou lokalizaci velkého chorvatského celku i srbského kmenového svazu poněkud umožňují materiály článku Souvislosti názvu Písařov II., o rozboru některých typových místních jmen na našem území, uveřejněné ve Sborníku ze semináře Památkového ústavu Brno, Staré stezky, již na jaře roku 2001. Při práci na článku, ani v době jeho zveřejnění mně ještě nebyly známy Borákovy výsledky řešení anagramů, ani sama jejich existence (první vydání 60 anagramů v R-MNK se uskutečnilo až v dalším průběhu r. 2001), ale údaje přesmyček a vypracovaná etymologie srbochorvatských typových jmen SNP II. se vzájemně dobře shodují.

  Článek SNP II. se zaměřuje pouze na specifikaci typů srbochorvatských jmen na našem území a nebylo jeho cílem podrobněji vymezovat celé území na němž je možné se s těmito jmény shledat. Poněvadž i dnes jsou rozdíly mezi jazykem užívaným v Srbsku a v Chorvatsku, nehledě na jednotlivá nářečí, fakticky mizivé (nejpatrnějším kriteriem rozlišení bývá jen až poměrně pozdní indicie: používané písmo – latinka, nebo cyrilice), nelze typová jména použít na vzájemné rozlišení původních území Chorvatie a Srbie, lze jen předpokládat, že linie probíhala na území pozdějších Čech. Že se ovšem oba celky velmi jasně rozlišovaly již tenkrát – přes i dnes prakticky společnou řeč – je pro nás sice i poněkud překvapivé i málo pochopitelné, ale přesto nepochybné.

  V úvodním článku SNP I. (zabývajícím se obdobím kolem r. 1000) bylo vypracováno 10 typů toponym, postačujících pro úctyhodné množství 200 osad, jež se v desítkách příkladů vyskytují na rozsáhlých územích střední Evropy a bylo zjištěno, že se jedná vždy o jména mající úřední a přímý vztah k hranici a přeshraniční cestě, takže jimi lze vymezovat a identifikovat území někdejších zemských bran, někdy také třeba již neexistující hranici a většinou i směr trasy přeshraničního spoje.

  Při postupném užívání stejné topografické metody do hlubší minulosti, v článku SNP II., bylo zjištěno ještě větší množství typů jmen, zahrnujících dokonce téměř 300 osad! (Shodou okolností se mezi nimi objevuje i Bánov). Starší jména byla sice rovněž mluvící, avšak rozumět jejich výpovědím lze kupodivu jen v srbochorvatštině.

  V minulosti již bylo podniknuto několik pokusů najít stopy srbochorvatského jazyka v našem názvosloví, ale bez zvláště uspokojivých a přesvědčivých výsledků. K identifikaci srbochorvatského původu jména, nebo slova byla totiž většinou používána někdejší metoda jazykovědců - údajně charakteristických - slovních koncovek. Pozornost se tak v případě srbochorvatského jazyka zaměřila například na složená jména osad (Krchleby, Všechlapy), nebo končící na –ves, -ina, (Pševes, Leština, Cidlina) nebo zase i slova používaná v současné řeči s nespisovnou koncovkou –ej, (příkladně: dlouhej, širokej, bystrozrakej) vyskytující se zvláště i v některých východočeských nářečích, kde, jak víme, je i přítomnost dvou historických charvátských kmenů zmiňována. Bez zřetele na užití jemných nástrojů a metod jazykovědců, sledujících i maličké a obávám se, že z nejrůznějších důvodů snadno se časem pozměňující části slov, zvláště je-li slovo jménem, zůstávalo přitom stranou pozornosti, že existují stovky jmen osad, kterým lze porozumět buď jen pomocí srbochorvatštiny, případně v této řeči dávají lepší, přesnější výsledky, než náš dnešní spisovný jazyk.

  Pro malý obrázek, kam někdy také může spět vývoj, uveďme srbochorvatské označení našeho pstruha. V těchto jazycích se nazývá pestrv, což pro třemi barvami krásně vyhlížející rybu je jméno nejen mluvící, ale i hezčí a původní – jen snad ne tak pohodlné, možná i znělé, jako naše. Celá oblast srbochorvatských vlivů na naši řeč je dosud velice málo zpracovávaná a jistě by si nyní zasloužila zcela metodické a důkladné péče a pozornosti znalců všech tří řečí – oproti dosavadním, spíše jen objevitelským výpravám jednotlivců na tato teritoria. Sám páter Borák (ne však ojediněle mezi našimi badateli) byl dávno orientován na přítomnost srbochorvatských kmenů v našich zemích a povšiml si již v r. 1948 řady používaných srbochorvatských názvů a slov. Bohužel, právě pro výklad jména Bánova se ale přidržel tehdejšího a běžně i dnes přijímaného vysvětlení, že se jedná o nesrozumitelný titul státního činitele, užívaný kdysi jižními Slovany. Slovo banuti - mimo tvar ve starobylé, údajně nesrozumitelné titulatuře - i dnes zcela srozumitelně v chorvatštině označuje vpád, vniknutí na cizí území, užívá se i ve významu ukázat se. Proto když se zamýšlel nad rozšířeností jeho typového jména, (asi 8 na našem území), sáhl opět k tehdy - a ještě dnes – užívanému jinému konvenčnímu zdůvodnění, že se jedná o osady zakládané vystěhovalci a uprchlíky z původního Bánova.

  Zdá se, že jasná – natož ověřená - vysvětlení různých historických skutečností nejsou k dispozici v právě hojném počtu, což může mít i nemilý následek, že ze setrvačnosti, nebo argumentační nouze se nesprávně používají i na případy nenáležité. Topografie samotného Bánova, nebo třeba Banína u Svitav naopak ukazuje, že se vysloveně jedná o osady příhraniční, což spolu s původním významem jména prozrazuje i jejich funkci – zdejší velitelé měli znemožňovat případné vpády sousedů a v případě zostřené situace je jistě i sami organizovat. Z bolestných následků pustošivých vpádů může být odvozován i dnešní slovenský a jihomoravský význam slova banovat = litovat, také obanovat = oželet.

  Je namístě ale připomenout, že velice zajímavé etymologie kořene ban lze získat i z francouzštiny a navíc i angličtiny. Anglické slovo banner a odvozené výrazy jsou užívány pro mnoho nejrůznějších věcí – objevují se v označení královské standarty přes vlajky, signalizační zařízení až k etiketám a značkám umisťovaných na weby. Dnes se nikdo nepozastavuje nad množstvím cizích slov a pojmů užívaných běžně ve státní správě - a přitom všech zemí Evropy i světa. Podobně jako nyní tomu však bylo prakticky i ve všech obdobích historie. Tak německé bantheiting označuje poradu představitelů obce se zástupcem vrchnosti, na níž byly vrchností schvalovány obecní účty. V Itálii je ve středověku právo banu známo jako právo vlastníka určovat nájemci způsob využití, obhospodařování panských pozemků. Ban ve francouzštině se užívá pro řadu významů, jako je výzva do zbraně, vypovězení ze země, ohlášky, vybubnování, vytroubení atd. a rovněž z filmů známé anglické ohlášky svatby nesou název ban mariage. Činovník bán je znám v Chorvatsku, Srbsku, Uhersku i v Rumunsku, vždy jako vládce, správce dílčího správního okrsku. Spadá sem i název území Banát a prošetřit by si ovšem zasloužilo i jméno obávaného švédského generála v třicetileté válce - Banera atp. V perské armádě se obrnění jezdci - rytíři nazývali griwbanar... Je tedy zřejmé, že jazykový rozbor jména Bánova není zdaleka ukončený, lépe řečeno - sotva začal. 

  Slovo Police pro označení policie používají nejrůznější jazyky a obdobně tomu bylo i s významem banner, korouhev, prapor. Osady Banín, Korouhev i Prapořiště nejsou příliš daleko od sebe a příhraniční jsou všechny. Korouhev, standarta byly kdysi velice důležitými – a daleko rozšířenějšími a používanějšími - odznaky a svého držitele vlastně opravňovaly k mobilizaci na určitém území, později lénu a z ještě mladšího období se shledáváme s poněkud obdobnou funkcí u korouhevních pánů.

  Formule: pozvedl, vztyčil korouhev tehdy znamenala jednak mobilizaci, případně rovnou válku, zatímco sklonit korouhev zase signalizovalo ochotu k míru, k zastavení boje, nebo i porážku a vzdání se nepříteli. Vztyčit korouhev je možno - a leckterá válka tak samozřejmě byla zahájena - i v trůnním sále, sklonit ji však obvykle vyžaduje přítomnost nepřítele, což může být i na bitevním poli, kam se ovšem všechny standarty i s vojskem v dobách války přesouvaly. I dnes proto ještě můžeme vidět vlajky postavené po pravé ruce v pracovnách prezidentů i vyšších vojenských velitelů. Sotva se již asi vztyčují při vyhlášení války; obecenstvo několika tajemníků v pracovně by mohlo postačovat - místo někdejšího celého panovníkova dvora - leda při televizním přenosu. Dobré královské mravy tedy upadají a mezi prezidenty se najdou i tací dobráci, kteří je mají umístěny po své levici…

  Skutečnost, že český kníže kdysi dostával při své inauguraci od císaře ne pouze jedno, ale rovnou pět kopí, (tzv. lenní praporce) by se zdála naznačovat, že právě tolik jednotlivých knížectví kdysi sjednocené Čechy utvořilo – kopí, zvláště velitelská, se obvykle používala jako žerď standart.

  Objevení existence Srbů a Chorvatů na Moravě, Slovensku i v Čechách, dokládané jmény z anagramů a již třemi sty jejich osad, z doposud jen částečného šetření, má ovšem mnoho dalších vlivů i na výklady a pochopení starých písemných pramenů. Některé z nich i znovu vrací na pracovní stoly historiků z archivů, kam byly kdysi odloženy se zcela nepostačujícím poukazem na svou ojedinělost. Je to již zmiňovaná, k nejstarší době se vztahující relace císaře Porfyrogeneta o dějích v dobách císaře Herakleia a krále Sáma. Dost podrobně zde dokumentovaná invaze Srbů a Chorvatů na Balkán je ovšem jen pouhou, těmito soudobými spojeneckými mocnostmi společně organizovanou a podporovanou akcí k citelnému oslabení tehdejšího aktuálního nepřítele jich obou – kmenového svazu Avarů. I udávaný směr nástupu chorvatské části z dalmatského pobřeží (tedy dosti patrnou oklikou) plně odpovídá prvořadému byzantskému zájmu na kontrolu tamních přímořských měst, jež se Constantinopol z důvodů strategické důležitosti pro říši snažila za všech okolností udržet.

  Podobné nové obeslání čeká i časově poněkud mladší údaje, které z dnes neznámých pramenů nezávisle získali Tomáš Pešina z Čechorodu a Dobner o příchodu moravských králů kolem roku 680 s vojskem přes Dunaj na dnešní Moravu. Jimi dochované údaje dávají tušit, že invaze směřovaná před několika desítkami let z tohoto území na jih si zřejmě vyžádala energické nasazení značných sil, což mohlo vyvolat i oslabení původního obyvatelstva Bílého Chorvatska i Srbska. U Chorvatů víme, že expedic se zúčastnilo celé jedno pokolení, pět bratrů: Klukas, Lovil, Kosenzis, Muchlo a Chorvat a dvě sestry, Tuga a Vuga, se svými lidmi. To jsou tedy první slovanské historické osobnosti známé jménem (v řeckém přepisu) o nichž víme, že jsou domácího původu.

  Relace Konstantina Porfyrogeneta dále hovoří i o celé polovině Srbů u nichž tehdy právě připadla vláda dvěma bratrům, z nichž jeden odešel se svými lidmi na jih. Uvádí se sice, že utekl, tedy po nějakých domácích nesrovnalostech, - ale jistě ne bez předchozího pozvání císaře Herakleia i výzvy krále Sáma, - čemuž ovšem sotva bylo lze odolat a celé daleké a nebezpečné výpravě dávalo i předpoklady na úspěch..

  Proto bylo zřejmě nejen možné, ale opět i v zájmu a také řízením ústřední korutanské vlády (již však po Sámově smrti) převést později do centra oblasti Bílé Chorvatie Moravany – dotavadní spojence z protiavarského boje v Panonii. Nejednalo se ale o sice náročnou, ale pouhou horizontální rovinu umístění poměrně značného počtu nových obyvatel, ale zřejmě i o významný rozměr vertikální. Spojenečtí příchozí jsou totiž usazeni právě v centrální oblasti země, takže jde vlastně o přímou instalaci moravských panovníků a dvora nad dosavadní - a i nadále fungující (!) - původní struktury knížecí správy země. 

  Staré zprávy T. Pešiny a Dobnerovy o kterých naše historie doposud nevěděla, kam je zařadit (končily tedy ve svazku ojedinělých, čili nebraných v potaz, ač mnohé jiné, ojedinělé neméně, se těší plnému využití), však korespondují velmi dobře s moderními studiemi Z. Klanici19 a L. E. Havlíka18 o původu Moravanů a jejich jména. Ze stále množícího se počtu jednotlivostí nám před očima začínají vyvstávat některé výhledy do oněch temných staletí a ukazuje se, že ani tak zcela temná nebyla. Mnohé z jejich svědků máme a vždy jsme měli před očima v knihách, depozitářích i slyšeli v současné hovorové řeči. Viditelnější místo, než jakým je zemský znak (na obr. použitý ve znaku Olomouce) sice teoreticky snad ani být nemůže, byť pro mnohé opět shoda červenobílého vybavení královské hry na moravských orlicích a také dnešním chorvatském státním znaku bude opět shodou náhodnou a ojedinělou.

  Aby ale situace v našich symbolech nebyla snad zcela neměnná, nebo dokonce úplně jednoduchá, podíváme se i na moravské standarty s nimiž poselství Constantina a Metoděje s papežem Hadriánem II. přináší do Říma ostatky sv. Klimenta. Je na nich šachovnice červenozlatá, - patrně se sto čtverci - což naznačuje, že starý chorvatský symbol byl Moravany polepšen zlatem. Ve skutečnosti se ale nejednalo o polepšení, ale o další - rozdílné symbolické pole a význam.

  Jestliže později ve středověku habsburský císař polepšil znak markrabství opět na červenozlatý vzor, lze v tom možná spatřovat vyjití vstříc iniciativám moravských stavů k dosažení dřívější podoby zemského znaku - na rozdíl od sice původních, ale jen místních červenobílých znaků. 

Freska v basilice San Clemente, Řím 

  Konkrétněji i obsáhleji koncipovaný rámec našich dějin umožní daleko lépe využít mnoha údajů z prostředí polabských a pomořských kmenů, které doposud podrobněji zpracovávala jen polská, německá a ruská historiografie. V prostředí stálého deficitu relevantních údajů, v jakém se vždy pohybují historikové je přirozeně zvláště cenný jakýkoliv i drobný údaj, neboť vrhá světlo i na skutečnosti staré a dlouho známé a umožňuje jejich nové a plnější zařazení.

  Dostalo-li se nám nyní celého nového bloku informací, je třeba k nim přihlížet i při stanovování směrů a metod dalších výzkumných prací v historii i archeologii a stranou nezůstanou ani ostatní discipliny. Hledání je sice obtížné vždy a jeho výsledek nelze předem zaručit, pokud však alespoň víme co hledáme, (ne vždy tomu tak je) můžeme své metody, pozornost a úsilí přinejmenším přizpůsobit. I výsledky houbaře, znalého druhů hub budou asi viditelně lepší i bezpečnější, než výsledky snah náhodného návštěvníka lesa.

Poděkování na závěr

  Během práce na tématu jsme se setkali s mnoha lidmi, kteří nám poskytovali pomoc i mnohé cenné a málo dostupné podklady a jejichž názory a postoje přispívaly i k ujasnění a formulaci problémů. Byly využity i možnosti Internetu a zároveň tedy děkujeme i všem, kteří se nadšeně a pečlivě starají o své www stránky a soustavně shromažďují, mnohdy i pracně, nejrůznější doklady, materiály, počítačové metody a informace na téma anagramů. Zvláště je zde třeba zmínit Carl Henryho, Brisbane, Austrálie, který jednak se sobě vlastní laskavostí upřesňoval překlady některých anglických stránek, ale navíc i významně přispěl webem Polat Kayi s časově naprosto zásadními údaji o vzniku i původu anagramu.

  Od další práce počítačových programátorů, ať pracují v jakémkoliv jazyce, se snad dočkáme brzkého rozšíření kapacity anagramových generátorů na rozsah, který umožní přehledné vytřídění možných kombinací i pro 30 – 40 písmenné anagramy, - za což jim již nyní děkujeme. Diskuse se přenese od technických na výlučně historické problémy a umožní moderními prostředky udržovat rodinné stříbro v bezvadném stavu.

  Text poznámek vznikl na základě společné – vlastně již několikaleté spolupráce podepsaných. Spočívala od počátku jak ve vzájemné výměně nejrůznějších podkladů a údajů a mnohdy cenných podrobností, tak i četných dalších materiálů získávaných již během práce. Více osobních setkání umožnilo podrobněji zmapovat problematiku i úseky našich samostatných činností. Ty se časem ustálily do stavu, kdy jsem prováděl vytřídění dostupných Borákových strojopisů do současného seznamu a ing. Jiří Kachlík, CSc. se hlavně věnoval porovnáváním textů anagramů, jejich korekturám a doplnění chybějících překladů staročeského textu. V souboru anagramů č.1 až č.131 totiž ještě donedávna chyběl překlad celkem u 44 anagramů. Ve zbývající 2. polovině zachovaných a nám známých anagramů Kosmovy kroniky překlad do soudobého českého jazyka chybí dokonce u 76 anagramů

  Samotná formulace textu těchto poznámek připadla mně, ovšem jedná se o společné či vzájemně shodné závěry a názory, - snad s částečnou výjimkou oddílu dalších srbsko- chorvatských souvislostí a obdob s naším prostředím, v němž jsem uplatnil i náhledy vzniklé při práci na starším článku Souvislosti názvu Písařov II.

  Desítky, ne-li stovky e-mailů s písemnými i grafickými přílohami umožňovaly práci prakticky jako v sousedních kancelářích a stejná technika umožňuje současně podepsat text v Letohradě i v Brně.

  Vladimír Merta
Letohrad, 7. března 2004

  Ing. Jiří Kachlík, CSc.
Brno, 7. března 2004

  LITERATURA

  1. BIBLE, překlad podle ekumenického vydání z r. 1985, Praha 1988
  2. Cejp, L., O renesanční alegorii, Umění a svět II. – III. Uměleckohistorický sb., Gottwaldov, 1959, s. 12.
  3. Cejp, L., Metody středověké alegorie a Langlandův Petr Oráč, Praha 1961. – Acta Univ. Palackianae Olom., facultas philosophica 8. – Philologica V.
  4. Cejp, L., Na okraj staročeské básně o Alexandru Velikém. – Sborník Krajského vlastivědného muzea Olomouc, Sv.IV. 1956/ 58, s. 237 – 252, Olomouc 1959
  5. Hrabák, J., Ze starší české literatury, s. 118, Praha 1964
  6. Singh Simon, Kniha kódů a šifer, nakl. Dokořán, Praha, 2003
  7. Michael Drosnin,The Bible Code, 1997
  8. Gustav Friedrich, Rukověť křesťanské chronologie, Paseka, Litomyšl, 1997
  9. Polat Kaya, Ancient Turs/Turks of Turan and their legacies to the World, 1999, rev. 2002, Internet http://www.compmore.net/~tntr/tur1.html
  10. Dobzynski, Ch., Les Lettres Francaises, č. 803, 1959
  11. Tvorba č. 26, 1971, A. Patejdl, Kosmovo tajemství odhaleno
  12. Kosmova Kronika česká, Svoboda, Praha, 1972
  13. Komenský, J. A., Labyrint světa a ráj srdce, Praha, SPN, 1974
  14. Quintilianus, Marcus, Fabius, Základy rétoriky, Odeon, 1971
  15. Borkovský, Ivan, Staroslovanská keramika ve střední Evropě, Praha, 1940
  16. Poulík, Josef, Staroslovanská Morava, St. arch. ústav, Praha, 1948
  17. Turek, Rudolf, Čechy v raném středověku, Vyšehrad, Praha, 1982
  18. Havlík, Lubomír, filozofie historie pojetí národního vědomí na Moravě, MHS, Brno, 1994
  19. Klanica, Zdeněk, Čtyři tisíciletí geneze středověkých etnik, MHS, Brno, 1998
    Původ a počátky moravského etnosu, MHS, Brno, 1994
NAVRCHOLU.cz