"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Počet přístupů: 406932

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

ΣΠΟΡΟΙ

  Byzantský dějepisec Prokopios z Kaisareie je velmi ceněným autorem, jak pro své rozsáhlé historické dílo věnované slavnému období byzantského císařství za Justiniána I. Velikého, a z hlediska dějin Slovanů zase pro neocenitelné zprávy z podobně významného a citlivého okamžiku jejich dějin: z dob prvních vojenských zásahů slovanských vojsk na Balkáně na začátku 6. století n. l. V jejich důsledku byla množstvím slovanských kmenů brzy obsazena velká území na jižním břehu Dunaje, která dotud alespoň nominálně, ale většinou i fakticky spadala pod byzantskou správu.

  

Justiniánův palác. Konstantinopol

  Prokopios měl velice dobré předpoklady pro napsání dějepisných knih. Jednak se má za to, že byl školeným římským rétorem, jak je patrno z výborného zpracování  a kompozice jeho díla, snad tedy absolvoval proslulou řečnickou školu v Gaze. Řídí se klasickými vzory řeckých dějepisců Hérodota a Thukydida, ale mimo rétoriku projevoval nelíčený zájem i o řadu dalších oborů. Ovládal několik řečí, dokonale se vyznal v právních a diplomatických otázkách, zajímal se i o původ různých národů, osvojil si znalosti vojenství, podobně i mediciny, je seznámen s historickými a uměleckými památkami v mnoha zemích a neváhá se nechat zasvětit i do detailních technických popisů válečných strojů.

  Jeho jméno je až novodobé, křesťanské, ale přesto se občas zajímá o dávné řecké mýty a římské bohy. Nakonec, pro jemu současné děje, jež ve svém díle zachycoval, byl rovněž v příhodné pozici: právě v jeho rukách bylo totiž množství neocenitelných soudobých věcných zpráv, když v hodnosti poradce (consiliarius, symbulos) řídil veškeré písemnosti válečného štábu Justiniánova vojevůdce Belisara, operujícího  v zemích tří kontinentů - Asie, Afriky a Evropy.

  V našem moderním dějepisectví byla od počátku věnována pozornost zprávám které přinesl, domnívám se však, že je třeba provádět třírozměrné (3D) analyzy Prokopiových (ovšemže i jiných) textů a nezůstávat pouze u doslovných, prvoplánových významů, k tomu jen oněch dnes čtenáři srozumitelných. Problém s mnoha prameny, ať starými, nebo i novějšími bývá v tom, že nyní, po mnoha dosavadních důkladných rozborech, jimž byly podrobeny je již užitečné přistupovat k nim snad jen s nějakým jiným novým, nebo alespoň specielnějším poznatkem užšího oboru a teprve z jeho hledisek opět zkoumat  starý text. To může přinést širší pochopení původních vyjádření. Je asi podivné požadovat po někom, kdo informaci hledá, aby nejdříve nějakou přinesl, ale je tomu tak a nelze se požadavku ani příliš podivovat. Kvalita zprávy do veliké míry závisí na kvalifikaci zpravodaje a podobně i posluchači akceptují podávaná data prizmatem vlastních zkušeností a znalostí.

  Prokopios například z doby jen o málo pozdější ličí veliké síly použité k některým útokům na Byzanc: Slyšeli jsme, že když nepřátelé tábořili opodál, byly řeky a potoky suché… Zdá se to až šířením poplašné zprávy, i když vezmeme v úvahu, že ve skalnatých balkánských krajích každoročně v létě řada toků vysychá sama. To by však domorodé byzantince asi příliš nepřekvapovalo a tak nejspíše podléhali jinému omylu – ještě dostatečně nepochopili, že proti nim neoperují převážně pěší armády, na jaké byli sami zvyklí a jejichž běžnou potřebu vody tudíž dovedli i dobře odhadnout.

  

Císař Justinián a Belisar

  Jízdní pluk ovšem mnohonásobně převyšuje běžné požadavky obdobně početného pěšího oddílu. Pro koně je totiž potřebí i 100 l  vody denně a nálezy ozdobných vědérek v hrobech jezdců Velké Moravy nejsou nějakou libůstkou, ale součástí denně mnohokrát použité výbavy. Napájení koníčků je činnost zodpovědná, nelze ji libovolně odkládat a tak se dostává do textů lidových písniček, dnes ovšem vybavení stájí napáječkami pozornost od jinak opravdu nepřehlédnutelné potřeby zcela odvedlo. Byzantské odhady tak mohly i více než desetkrát převyšovat skutečnost. Větší soustředění jezdectva – i několika desítek tisíc jezdců, kteří mívali i více koní - mohlo tedy chudší zdroje zcela vyčerpat. Jen 5 000 koní vyžaduje k napojení 500 000 l vody denně, (rybníček 10 m široký, 100 m dlouhý a 5 m hluboký) nehledě již k mnohým dalším potřebám vojska.

  Podobně rozvedeněji si zde povšimneme části známé pasáže, v níž je několik odstavců Války s Góty věnováno popisu národů Slovanů a Antů, …žijících odedávna v demokracii…, jejich náboženství jednoho boha, tvůrce hromu, nebo zase výzbroje, vzhledu a mravů atd. Popisná pasáž končí poznámkou: Kdysi měli Slované a Anté jedno jméno. Obojí byli nazýváni Spory, možná proto, že bydlí rozptýleně ve stanech.

  V dosavadních vyhodnoceních úplně ojedinělého a nikde jinde nezmiňovaného jména Slovanů postačovalo vysvětlení nabízené v textu samotným Prokopiem, jen L. E. Havlík navrhl možnost odvození jména z výrazu sporý, a íránského s-puhr, jež by dovolila spojovat význam se silný, vydatný; tedy – držitel moci, vládnoucí.

  Zvláště ale vytkněme některá data. Především, dílo je psáno řecky a školený rétor v jedné větě užívá dva podobné slovní tvary – jméno Sporoi vysvětluje tvarem sporaden, což možná není zvláště hezké, ale v řečtině navíc i docela nepotřebné. Nemělo by pochopitelně opodstatnění na – možná domnělém – jednotlivém stylistickém nedostatku nebo spíše jisté nadbytečnosti vyjádření, konstruovat rozsáhlejší dohady.

  Můžeme i zkonstatovat, že v běžné řečtině je výraz častěji frekventován než v jiných jazycích – diaspora; jméno souostroví Sporady;  moderně třeba označení semen výtrusných hub a rostlin – spóry.

  Mimo takováto běžná a legální užití v reálném životě však má termín významné a s ničím nezaměnitelné místo v řecké mytologii – o níž projevuje Prokopios opakovaný a detailní zájem, byť do jisté míry opatrně prezentovaný jako uvádění různých zajímavostí.

  V úvahu přichází i případ, že podané vysvětlení jména je – (právě opačně!) jeho zastřením. (Víme, že tak protikladné interpretace dějů i osobností konkrétně Prokopios, jakož i leckterý rétor nebo advokát, tehdy i dnes, běžně dovede. Zpracování tématu ze dvou rozdílných stanovisek bývá již běžným úkolem při výuce, užívá se i pro prestižní předvedení profesionálního mistrovství v ovládání látky. Nebude snad proto od věci podívat se krátce na některá jiná užití motivu Sporoi: ve třech antických mýtech a jedné středověké památce, případně i na jeho výskyty v současné ideologii a žurnalistice.

  Čtenáře lze uklidnit a ubezpečit, že následovat nebude další z nesčetných pokusů podat vysvětlení řecké mytologie, nebo i jen jediného mýtu, ale přesto neskončíme práci zdánlivě realistickým konstatováním, že se jedná o vymyšlené syžety a není tedy možno se jimi věcně zabývat, či že to je činnost vyloženě úsměvná. Poděkujeme zastáncům podobných názorů za upřímnost, ale následovat je ještě v odpočinku na poklidném místě nebudeme a poohlédneme se i po méně navštěvovaném a známém okolí. I evidentní pohádkové, románové, nebo sci-fi historie a motivy lze užitečně a věcně zkoumat, což tím spíše platí pro soustavu řeckých, či některých jiných, mýtů.

  V mýtech, konkrétně řeckých, bylo účelně zakomponováno mnoho vektorů, teoreticky z nich lze například získat časový prostor dějinných událostí, jsou zde v hojném počtu prvky ideologické – opravdu zajímavé třeba je, že mýty o Kolchidě, Krétě, zahradě Hesperidek a jiných vzdálených územích jakoby předcházely tamní řeckou kolonizaci, či jinou přítomnost. Velká jejich úloha byla i v rodopisu královských a dalších urozených rodů a také v mnoha oblastech jiných a možná i důležitějších. Lze snad říci, že měly, a jistou dobu i dobře plnily, jakousi úlohu jazyka, jenž zasvěceným umožňoval nahlédnout události i cíle v hlubších a samozřejmě správných souvislostech, což nám nyní, kdy počítačoví programátoři i pro mnohem utilitárnější cíle vymýšlí jeden složitý programovací systém za druhým – zasluhující si zcela právem označení jazyk – snad bude i celkem přijatelným příměrem.

  Velikou vadou jedinečného mytického systému založeného na vlastní autoritativnosti však zřejmě bylo, že zcela postrádal dostatečně účinnou kodifikaci, přístup k němu měl fakticky kdokoliv a časem se stalo, že – pílí rozumných autorit v mnoha městech a svatyních – jediný mýtus časem oplýval řadou místních verzí, v mnohém se vylučujících, hrdinové získávali nejrůznější rodokmeny atp. a jen někdy lze oddělit původní příběh. Mýtům tak záhy přestávali rozumět sami Řekové (nevyjímaje vzdělané), a teprve Homérovo dílo, i když již mnohem více posunuté na pole literatury, se dočkalo alespoň náležité vlastní kodifikace, ač ani potom tvorba dalších syžetů samozřejmě nijak brzděna nebyla.

  V následujícím sestavování podkladů tedy budeme vycházet z předpokladu, že romantické, zábavné i tajemné prvky, jaké v jednotlivých mýtech zpravidla tak hojně shledáváme, nesloužily výhradně k upoutání pozornosti, nebo snad zábavě publika, ale naopak utvářely určitý, více méně uspořádávající, predestinující rámec i pro současné a dokonce nejraději i budoucí poměry, vztahy a nároky.

  Jsou podnikány pokusy osvětlit různé bájné motivy z  dobového sociálního prostředí což je jistě v mnohém správný směr úvah, ale nelze proto opomíjet i požadavek jisté svobody v přístupu k tématům tajemna. Skutečně, ne všechna strašidla se vyskytují v každém století, ale jiní démoni si svůj charakter podržují po tisíciletí i v podmínkách mnohokrát pronikavě změněných. Dnes v moderní televizní pohádce může rozmlouvat v jedné scéně Děd Vševěd i Červená Karkulka, inscenace je prý jen příběh a zábava, ve správném mýtu by se to však stávat nemělo, ač něco obdobného – v důsledku oné chybějící kodifikace – se nakonec, bohužel, stávalo i zde.

Kadmos a Théby

  Zůstáváme-li v reálném mýtickém prostoru (snad bych se měl omluvit některým přímočařejším povahám za užité přívlastky, nejsou však zamýšleny jako provokace) je nepochybné, že kolem roku 1600 – 1500 p. n. l. se bůh Zeus zamiloval do krásné Ió z Argu a té, bohužel po delším bloudění mnoha zeměmi, se až v Egyptě narodil syn Epafos. Měl dceru Libyi, jejíž synové byli Agénór a Bélos. Agénór byl králem fénického Sidonu, někdo říká, že Tyru, a jeho syny byli Kadmos, Foinikos, Kilikos, Thasos a Fíneus a navíc měl i krásnou dceru, Európu.

  Shodou okolností se do ní opět zamiloval Zeus, proměnil se proto v sympatického bílého býčka a princeznu unesl na Krétu, kde jejich potomci později vybudovali ojedinělou civilizaci a námořní říši.

 

Dvě z nesčíslných vyobrazení scény únosu Európy

*

* 

*

  Bezprostředně po incidentu na fénickém pobřeží ale král Agénór vůbec nevyhodnotil situaci dobře. Nerozpoznal, bohužel, účast božských sil vlastního praděda na únosu dcery a k pátrání po zmizelé dceři ihned vyslal všech pět jejích bratrů. Jak se tak některé věci přiházejí v serii, došlo ještě k druhému špatnému příkazu: bez sestry se princové neměli vracet. Teoreticky tedy Agénór ztratil okamžitě čtyři následníky, ale realita nakonec byla ještě horší, neboť ztratil všechny.

  

Setkáme se i s poněkud lascivnějším uchopením motivu

  Po dlouhém bezvýsledném pátrání jednotlivé výpravy založily Kartágo v Africe, Kilické království v Malé Asii, zatímco na březích Marmarského moře vzniklo království Fíneovo a kolonizován Féničany byl i ostrov Thasos.

  Ani výprava Kadmova se nesetkala s kladnými výsledky a tak v neřešitelné situaci byla posléze požádána o radu delfská věštírna. Zřejmě byla informovanější než Féničané, marné pátrání po ztracené princezně ukončila a navíc expedice dostala i výbornou radu, aby následovala krávu a na místě, kde zvíře poprve ulehne založila město. Skutečně se jedna odpovídající popisu věštírny a dobře disponovaná u Delf našla a zavedla vojáky na jakési suché místo, kde ulehla. Náhodou právě na výšině, kde se později nacházela městská thébská pevnost – Kadmeia.

  Motiv armády následující dobytče se kupodivu žádnému zájmu ilustrátorů netěšil, ale i tak lze zvíře jen obdivovat. Z Delf do Théb je vzdušnou čarou přes 40 km a mimo dlouhé putování bez odpočinku je třeba navíc ocenit i výborné strategické umístění a vlastnosti vyvýšeniny, kterou zvíře zvolilo k odpočinku Z vojenského hlediska jediným nedostatkem zde byla nepřítomnost vody. (Existuje i jedna verze mýtu, jež zeměpisnou vzdálenost vysvětluje: Féničané prý zvířeti odpočinout nedovolili, ale to je asi jen rozumné vysvětlení tajemného příběhu, neboť zase vzniká otázka – nač se s ním tedy vůbec po dlouhé cestě vláčeli, jestliže si sami určovali i směr? Odpověď není pro věštírnu ani Féničany lichotivá).

  Kadmos chtěl bohům poděkovat obětí za prokázané dobrodiní a poslal své druhy obstarat potřebnou vodu. Našli ji, bohužel, v jeskyni, kterou obýval posvátný Areův drak, jenž nešťastníky usmrtil. Kadmos  vypátral jejich osud a v nastalém boji dokázal draka zabít a své druhy pomstít.

  Na tomto místě příběhu dostal přímo od Pallas Athény (jiní říkají, že od Apollóna) podivný pokyn, aby zuby posvátného draka zasel do půdy. K jeho velikému překvapení – a pravděpodobně všech, kteří se o tom kdy dozvěděli, začaly ze země vzápětí vyrůstat špičky kopí, potom chocholy vojenských příleb a brzy na poli stála armáda po zuby ozbrojených bojovníků.

  

Thébská scéna, kde ještě roli draka dobře zastává původní had

  Tito velice zvláštní muži byli v Thébách známí jako Spartoi, tj. Zasetí, Setí. V mýtu se dali neprodleně do vzájemného nelítostného boje, když předtím ještě stačili Kadma varovat, aby nezasahoval do domácí války. Vzájemné vraždění ukončila až sama Pallas Athéna, když už jen pouhým pěti zbylým hrdinům doporučila pomáhat Kadmovi v založení Théb. Stali se praotci thébských šlechtických rodů, jež po mnohá staletí střežily i hrdě označovaly svůj, zajisté zvláštní, původ. Jména všech se vesměs vztahovala k tajemnému praotci, podzemnímu hadu, draku: Udaios, Pelór, Hyperénór, Chthonios a nejudatnějšího z nich, Echiona (Zmiji) dokonce …uznal Kadmos za hodna stát se jeho zetěm.

  

Na thébském hradě – Kadmeii

  Reputace reků a jejich rodů bývala v Thébách po věky neotřesitelná, …měli po vladaři nejvyšší moc. Proto v dobách životního ohrožení města se iniciativně někteří z nich i sami slavnostně obětovali (bohové si občas výslovně právě jejich oběť i žádali), aby u bohů zajistili vítězství Thébanů v nastávajícím boji. Jindy zase dávali najevo i výhrady právě k takovéto formě vlasti prospěšné činnosti, ale našly se přesvědčené ženy z jejich rodů. Nicméně, oběti vždy vzápětí následovaly rozhodné úspěchy thébského vojska…

  Mýtus, ať jakkoliv nereálný se tedy nepochybně stal významnou a reálnou součástí thébského veřejného života a mnohokrát se s ním setkáme, ať již v mýtickém, nebo i hluboko ve skutečném, historickém čase.

Kadmos byl zobrazen na nich,
Na hlavicích lodních zádí
držel draka zlatého.
Léitos, zrozený Zemí
velel té námořní moci.

  Takto třeba u Eurípida odplouvá thébská flotila k Tróji – tedy ještě v mýtickém čase, avšak po více než tisíci létech od Kadmových dob, dostane padlý Epameinóndás, jenž Théby ve své době přivádí do čela celého Řecka, náhrobek. Má podobu sloupu na němž je štít s vyobrazením Kadmova draka – …drak označuje, že Epameinóndás pocházel od tzv. Setých reků (Spartoi).

Typický štít, několik století zobrazovaný
na reversu stříbrných thébských mincí.

  Je možno uvádět z různých dob ještě další příběhy potomků Spartoi, ale není to zde třeba, jen snad ještě poznámku o osudech samotného Kadma. Zdálo by se, že mu již nechyběl žádný z předpokladů pro dlouhé panování a pro šťastný život v rozkošných sedmibranných Thébách, metropoli Boiótie. Městu dal do vínku také řecké písmo, vycházející prý z fénického a nenazývalo se nejprve alfabeta, ale fénikia.  Jeho vztah k Areovi, pochopitelně narušený záhubou božského draka, se zdál být dokonale urovnán, když od boha války dostal jeho vlastní dceru Harmonii za manželku. Námět Kadmova svatba s Harmónií byl velmi oblíbeným, neboť se vyznačuje nesmírnou slávou. Svou přítomností ji jako svatební hosté totiž výjimečně poctili všichni olympští bohové. Kadmos však přesto nakonec musel Théby za nejasných okolností opustit. Politický život v Thébách nebyl snad tehdy, a jak známo i málokdy potom, lehký. Odešli s manželkou do Illyrie, kde opět založili královské město Búthoé. Jejich potomci však v Thébách zůstávali i nadále.
Na sklonku života Kadmos stále více pociťoval, že Area se přece jen záhubou draka dotkl a vyprosil si na bozích, aby se stal sám hadem místo něho. Jeho zbožné přání bylo vyslyšeno a stejně zázračná proměna byla umožněna i jeho ženě Harmonii.

  

Zlatý poklad z thébské Kadmeie. 14. - 13. st. p. n. l., doba Kadmovi velice blízká

  Ještě Neronův oblíbenec (před svou, tyranem nařízenou sebevraždou, samozřejmě), římský básník Lucanus ví, že se tak mělo stát v Illyrii v hlubokých hvozdech Encheleiích, (čili v Hadích lesích) …jež jsou Kadmovy proměny svědky. Kadmos tím jen následoval příkladu nešťastného Dumuziho Sumerů, - staršího ovšem o nějaké tisíciletí. Na sumerských hliněných tabulkách (podobné se užívaly i v Kadmeii) prosí Dumuzi Utua, aby mu pomohl uniknout ze spárů démonů tím, že by mu …změnil ruku v ruku hada a nohu v nohu hada.

  Ostatně i místo své proměny si Kadmos zvolil zřejmě dobře. Illyros, mýtický předek národa Illlyrů se totiž také skrýval v podobě hada.

Iáson a Argonauté

Rytířský Řád Zlatého rouna založil burgundský vévoda Filip Dobrý r. 1430 a mimo jiné tak doložil velikou evropskou oblibu mýtu o Argonautech

  Asi 100 let po thébských událostech se přihlásil se svými nároky na trůn v Iólku – malém království v thébské Boiótiii, princ Iáson. Přesná lokalizace města zatím není známa, pokud jej právě nyní neobjevili archeologové, zkoumající základy rozsáhlého královského paláce z mykénské doby, zatím však jménem neidentifikovaného.

  V Iólku vládnoucí usurpátor Pélias nepovažoval za vhodné mladíka (svého synovce) přímo odmítnout, uložil mu však nejprve splnit obtížný úkol: přinést do Iólku Zlaté rouno berana Chrysomalla, jež bylo uchováváno ve vzdáleném Aiétově království v Kolchidě (Gruzie), kde je v Areově posvátném háji střežil strašlivý drak. Rouno bylo velice vzácný předmět, jmenovitě pro království v Iólku, a váže se k němu jiný velký okruh mýtů. S Chrysomallem staří Řekové dokonce ztotožňovali nebeské zvířetníkové znamení Berana – sotva ale správně, je-li astrologie očividně starší než děje mýtické doby království v Iólku.

  Iásón vnucenou podmínku přijal, disponoval totiž k nebývalému podniku jistými vhodnými schopnostmi. Vychován byl moudrým kentaurem Cheirónem a často jej provázela i zvláštní přízeň bohů, kterou si ani ne vždy dokázal uvědomit. Již cestou do Iólku, kam šel prostě požádat o trůn, přenesl přes horskou bystřinu jakousi stařenku přičemž v proudu ztratil svůj sandál. Stařenka byla sama bohyně Hera, jež si takto ještě ověřovala hrdinovo dobré srdce a navíc jej, byť zdánlivě poněkud nezázračně, připravila i o část obuvi.

  Mladík na tržišti Iólku budil pozornost urostlostí i úspornou obuví takže o něm byla podána i zpráva králi Péliovi. U něj ovšem vzbudil pozornost mnohem větší, neboť král měl v předešlých dnech sen, který jej varoval před mužem s jedním sandálem, jenž jej připraví o trůn. Psychologická válka vedená bohy byla do detailu propracována a hodila se jim k tomu informovanost i neinformovanost lidských aktérů.

  Některých svých vloh si ovšem Iáson byl vědom a dokázal zajistit postavení proslulé padesátiveslice Argó (Rychlý) a za veslaře a posádku získal největší řecké hrdiny, včetně Hérakla. Loď sama byla tak dokonalá, že uměla i mluvit, dokonce prorokovat! O dlouhé plavbě Argo kolem Evropy se otevírá plno otázek, rozebíraných různě množstvím badatelů, jež ale zde samozřejmě ponecháme stranou.

  Po přistání v Kolchidě král Aiétes projevil pro Iásonův požadavek obdobně malé pochopení, jako předtím strýc Peliás doma v Iólku. Uvolil se sice předat Řekům Zlaté rouno, jenže opět se našlo jedno ale: dříve bylo třeba splnit těžký úkol, jejž jinak konával sám Aiétés: zorat bájnými ohnivými býky Areův dvoujiterní úhor, zasít dračí zuby, jež kdysi dostal od Athény z thébského draka a pobít ze země vyrostlé vojsko.

Scéna v Kolchidě kde Areova draka střežícího rouno zcela uspokojují čarovné lektvary Médeie

  S vydatnou pomocí chytrosti i kouzelných mastí kolchidské princezny Médeie, jež se, na rozdíl od svého otce, do Iásona bezhlavě zamilovala – ovšem až po účelovém zásahu Erotova šípu, Iáson všechny úkoly splnil a unikl také nastraženým léčkám, nebývalo to však zdaleka vždy bez ztráty kytičky.

  (Médeia navrhla např. sama, aby do zástupu vzrostlých Spartoi vhodil nepozorovaně kámen, což vyvolá vzájemné osočování a následný vyhlazovací boj).

  Kolchida se stala jen další ze zemí, do nichž se Argonauté v žádném případě nechtěli vrátit, nemohli však z podobných důvodů použít ani Dardanely a Bospor a tak se zřetelně Černé moře (řecky však Moře Pohostinné), stalo pro Argo pastí z níž před zuřivým a vytrvalým pronásledováním Aiétovy flotily nebylo úniku.

  Tento dnešní prekérní zeměpisný problém ale vůbec neřešili dávní tvůrci mýtů. Věděli totiž, že Evropa je území ze samotného principu oddělené od Asie vodou a tak i když její vnitrozemí neznali, nechávali Argo proplouvat proti proudu Dunaje do Adriatického moře, nebo jindy i Rhonou do moře Středozemního. (Dávné představy tak naplnily až průplavy Volha – Don a plavební dráhy na severu Ruska, nebo nejnověji Dunaj – Rýn, nehledě na to, že asi v trvalé záloze stále máme náš Dunaj – Odra – Labe).

  

Současná představa úvodního děje v Areově háji opomíjí kopí výrazně převyšující chocholy hoplítů

  Probrali jsme dva velmi dobře známé případy setí dračích zubů a měli bychom zde podobně uvést i ohlášený třetí, nejlépe s odrážkou a zvláštním titulkem: SpartoiSparta, ale není to vůbec třeba. O původu spartského státu na Peloponésu nemáme ani náznak, že by Spartu na počátku utvářeli Setí rekové.

  Je to jistě podivná skutečnost, že  totožnost jmen v Boiótii a v Lakedaimonii, ve dvou silných řeckých státech, neupoutala pozornost jediného antického autora (ostatně ani novodobého) a lze proto navrhovat, shledávat a hromadit nejrozmanitější dnešní vykalkulovaná zdůvodnění a domněnky proč jméno předního řeckého státu není vysvětlováno, nikoliv ale věcně rozhodnout a situaci osvětlit.

  Přes úplnou absenci jiných dokladů se však domnívám, že jméno Spartoi je natolik speciální, že v jeho případě zcela postačí i evidentně ojedinělý doklad – samotné jméno, abychom mohli důvodně předpokládat, že i v Lakónii se kdysi odehrála scéna obdobná thébské a kolchidské – v některém lakónském mýtu, zajisté.

Antické okolí zeměpisné i časové

  Pojednávaný neobvyklý děj lze na různých místech literárních památek identifikovat různými způsoby: podle jeho popisu, konkrétního jména Spartoi, ale i podle různých básnických opisů a narážek. Tak úsloví Dirkajská četa užité na nějaký kolektiv by nebylo právě optimistické pojmenování, prozrazovalo by probíhající vnitřní boje v něm, jsou to totiž oni Setí rekové, zde nazývaní podle pramene nymfy Dirké v Thébách. Existuje i jiný speciální termín literatury Serpentigenaez draka zrození.

  Mimo dochované populární mýty a mnohé zmínky a narážky v literárních památkách existuje i poměrně velké množství užití samotného jména v běžném, civilním životě. Počínaje nejznámějším vůdcem vzpoury otroků v Římě – Spartakem a jmény několika králů dynastie Spartokovců (4. - 3. st. p. n. l.) v Bosporském království v Pantikapaiu na Krymu. Zakladatel této bosporské dynastie pocházel z Thrákie, odkud známe i krále kmene Odrysů téhož jména a odtud byl do Říma přivezen otrok Spartakus. (Potom by slavnou vzpouru vedl příslušník thráckého královského rodu, užívající nejspíše italské otroky jen jako okamžitý a velmi vhodný nástroj osobního účtování s Římem).

  V Kalábrii se nachází město Spartiventum a ve Španělsku roste jakási sítinová rostlina Lygeum Spartum. Etymologickým rozborům slova se zde ovšem věnovat nebudeme, přidržíme se jen jeho zřetelného významu v řečtině a to pouze významu užitého v mýtech. Důkladný etymologický rozbor by ovšem nemohl zůstávat jen u řečtiny, ale měl by zahrnout i perštinu a afghánštinu, kde by výraz spartak znamenal prut, výhonek (např. vinné révy) atp. I to, že jméno se objevuje v Thrákii jako prestižní, by mohlo naznačovat jeho perskou iniciaci. V Thrákii býval perský vliv trvalejší, nežli v Řecku, i když i tam byl silný a prakticky trvale přítomný.

  Nás ovšem zajímá jen se slovem spojený děj mýtický, nikoliv obyčejné, reálné setí, nebo pěstování, jakkoli ani tak nemůžeme cizí původ mýtu apriori vyloučit, nebyl by jistě v řecké mytologii zdaleka jediný převzatý.

  V řecké veřejnosti již v 1. tisíciletí p. n. l. se mýty začaly setkávat se vzrůstajícím nepochopením zázračných a tajemných komponent a uchylovaly se proto stále více jen do okruhů příznivců jednotlivých svatyň, jistých urozených rodů a ovšem do děl umělců, pečlivě mytologii studujících k širokému uplatnění v literárních i výtvarných dílech. Nicméně i tak bylo komplexní pochopení původních tvůrců mýtů nenávratně ztraceno. Ve zmíněných prostředích ovšem bájné syžety projevovaly obdivuhodnou dlouhověkost a v kultuře ji vykazují do dneška.

  I tak zapálený milovník starých mýtů, pracovitý a specielně za vlastivědným účelem po celém Řecku podrobně zcestovalý autor jakým byl ve 2. století našeho letopočtu Pausaniás, (podle některých dokonce původem Théban, či Boióťan) z návštěvy v Thébách referuje: O těchto mužích jsem nemohl vypátrat nic bližšího a proto se přidržuji pověsti, že byli nazváni Zasetými pro svůj vznik. Přitom ovšem celý příběh Kadmův, Epameinondův i dalších dobře zná a podrobnosti uvádí. Byl si prohlédnout i místo, kde prý Kadmos zasel zuby draka, usmrceného u pramene – dá-li se tomu věřit…", pokládá ale za vhodné dodat i tento staromilec a přítel mytologie.

  V Platónových (4. - 3. st. p. n. l.) Zákonech je zmíněno hovorové úsloví Kadmovo vítězství, sloužící k označení úspěchů přinášejících vzápětí potíže, poněkud připomínající dnes známější Pyrrhovo vítězství. Dokazuje to, že thébský příběh byl dostatečně znám ve veřejnosti, ostatně, o jeho popularitě se hovoří i dále v jednom z dialogů: …bájné vypravování o muži ze Sidonu se ukázalo snadno přesvědčivým, ač bylo tak nepodobno víře, i nesčíslně jiných. Kterých? Že když byly kdysi zasety zuby, že z nich vyrostli ozbrojenci.

  Ačkoliv se zdá, že uslyšíme o nesčíslných případech nepravděpodobných, či vysloveně zázračných scén v mýtech, řeč se stočí na jediný, thébský případ. Přitom se mohl Athéňan Platón dobře věnovat např. domácímu Kekropovi, Erychthoniovi a Erechtheovi, byli od pasu dolů hady a vyrostli ze země, jakož i mnohým jiným athénským zajímavostem. Tak či onak dosti zvláštních bytostí je v mýtech mnoho a proto se pro některé z nich vyskytuje i termín Zemí zrození, jenž se jen do jisté míry kryje se Spartoi, prvně jmenovaní totiž nepotřebovali žádnou setbu a bývali to nejčastěji hadi, polohadi, ne obyčejní lidé. Ovšem i Spartoi mohli logicky být takto nazváni. Možná však je zaměření Platónovy kritické pozornosti raději na cizí podivnosti i z nejednoho  důvodů pochopitelné.

  Tak třeba zatímco Pegas, Chiméra, Medusa, Sfinga a další tvorové mýtů jsou celkem vysvětlitelné personifikace lidských vlastností, ale i tužeb a obav, u Spartoi  se hledá vysvětlení obtížněji. I v mýtickém prostoru, vyznačujícím se tolika podivnostmi, působí poněkud cize. (Snad nejsnadněji by mohli alegorizovat obvyklý postup kolonizátorů při podmaňování domorodých sil – nebo i všednější strategii při uzavírání politické koalice – vyprovokovat boje, jako Iáson, nebo využít domácí spory již probíhající jako Kadmos. Ale to se zdá být až příliš přímočará paralela i když byla uváděna již Pausaniem, jenž připomíná: Hyanté byli poraženi Kadmem a jeho foinickým vojskem…, a nedbá tak na zde zmíněnou verzi mýtu v níž Kadmos údajně uposlechl varování Zasetých, a do domácí války nezasahoval).

  Byli i ostřejší antičtí kritikové nežli Platon, kteří, byť se zřetelnou nedůsledností, řekli co si myslí. Římský básník Lucanus, jehož osud zde byl již zmíněn, napsal pozoruhodnou skladbu Farsalské pole, sestávající výlučně z opravdu vydatných porcí mýtických příběhů vyprávěných se značnými  podrobnostmi, celkově až nadmíru pochmurně laděných. Studium mýtů, zřejmě opravdu důkladné, mu však nebránilo, aby v knize O bozích a lidech na Řeky nezabouřil:

  Vždyť Kréťané se nestydí ukazovat Diův hrob a Athéňané říkají, že první lidé vyrostli ze země jako zelenina a Erychthonios se zrodil ze země; ale i to je mnohem důstojnější, než to, co vyprávějí Thébané, že totiž jacísi Spartové vypučeli z dračích zubů.

  …Vždyť kdyby někdo z Řecka odstranil tato bájná vyprávění, nic by nezabránilo tomu, aby tamější průvodcové nezahynuli hladem, protože by cizinci nechtěli poslouchat to co je pravda, ani zadarmo…

  Vitruvius, autor vzácného díla věnovaného stavitelství, Deset knih o architektuře, zase naříká nad jistou zkaženou módou: …svými závitnicemi vyrůstají z kořenů a nesou na sobě figurky posazené na ně beze všeho smyslu, ba i stonky s polosoškami jednak s lidskými, jednak se zvířecími hlavami.

  Vitruvius ovšem ovládá logiku, takže se k do nebe volajícím nepřístojnostem vyjádří zcela jasně: Nic takového však ani neexistuje, ani existovat nemůže a nikdy ani neexistovalo…neboť jak může z kořenů a stonků vyrůstat něco, co je zčásti květem a napolo soškou?

  Nevíme co konkrétního tak dopálilo autora cenného díla, zda jen grafická dekorace, nebo i zobrazení mýtických motivů, zato shledáváme, že obrazné a rozumové myšlení se značně rozešlo, mýtický úroboros již zaujímá přirozenější pozice – nedosáhne na svůj ocas a kruh celistvého vědění je přerušen, nebo  se nespojí.

  

Takováto vyobrazení symbolizují nekonečno

  Jestliže jsme se již dotkli hadů a draků, je možno podotknout, že se jedná o symbol natolik rozšířený a kdysi v tolika rolích vystupující, že nám dnes v pátrání nijak nepomůže, dokonce je ani nezúží. Nyní, vyjma ochránců a milovníků zvířat, je had symbolem výhradně negativním – od dob svého vystoupení v ráji, až po apokalyptický konec světa a Soudný den. Ve starých kulturách však, včetně této arcinegativní role, často současně zastávali funkce mnohem rozmanitější, nebyli všichni stejní, např. onen úroboros byl zobrazením zcela neutrálního, přesněji: kteréhokoliv, nekonečna. Po pravdě řečeno existovala dlouhá řada mýtických hadů a někteří oplývali vskutku prapodivnými vlastnostmi. Například amfisbaina se vyznačovala zcela jedinečnou schopností – byl to had jdoucí oběma směry. Jedna je ztvárněna i na přezce opasku z Mikulčic.

Amfisbaina z Mikulčic

  Hojně se vyskytovali i hadi dobří. Na konci jídla bývalo obětováno několik kapek nesmíšeného vína božskému ochránci domu (Agathos daimon – Dobrý démon), uctívanému v podobě hada. Jeho sídlo bývalo nejčastěji pod prahem, nebo v krbu, tedy rovněž významných, posvátných součástech domu.

  Diogenes je proslulý údajně skromným přebýváním v sudu, kde přijal i návštěvu Alexandra Velikého (u jehož matky se údajně hadi nacházeli i v ložnici). Aniž bychom tím snad mínili filosofovu proslulou skromnost nějak snižovat, můžeme si povšimnout, že tyto veliké sudy se nazývaly pythos, had, takže je pravděpodobné, že Diogenův příbytek měl demonstrovat ještě i jiné hodnoty, než samotnou skromnost. Jsou známy i časté pohřby touto formou.

  Ani u nás, či jinde v Evropě si vůbec nemusíme stěžovat na absenci hadího motivu. Známe třeba, a nejen naše, pohádky o hadím králi se zlatou korunkou, jenž tak oceňoval bílé šátky, četné vsi Hadince a v Litvě mají pohádkovou hadí královnu Egle. I kněžna Libuše je Kristiánem nazvána hadačkou, a to v obou významech slova. Stejně zkomolené řecké slovo, jaké užil Kristián pro naši tajemnou kněžnu najdeme i v popisu pramáti Langobardů v Historia Langobardorum Codicis Gothani, paní Gambary - pithonissa. Řecky by mělo být sice pythonissa, ale na pochybách být nemusíme, je zde nazývána přímo i serpentibus parentes - hadí máti, pramáti...

Bavorský geograf

  Od Prokopia se, přes dvě hojně doložená antická zastavení i předpokládané třetí, ve Spartě, opět vrátíme do dob křesťanských. Má se za to, že nejspíše v sanktemeramském klášteře v Bavorsku žil před r. 873 (možná i 819), neznámý mnich, jenž vypracoval dílo nazývané nyní běžně Bavorský geograf,  v originále nicméně Descriptio civitatum et regionum ad septemtrionalem plagam Danubii, čili Popis měst a zemí severní strany Dunaje. Pro ranné dějiny Slovanů má podobně základní význam jako dřívější zprávy Prokopiovy – shodou okolností věnované naopak zemím ležícím od Dunaje jižně.

  Geograf spis pojal dosti osobitě. Rozsahem pouhé necelé dvě stránky latinského textu by asi šly umístit do pomyslného formuláře, tabulky jen se třemi sloupci. Pozoruhodně holý výčet obsahuje totiž jen názvy jednotlivých slovanských národností s připojeným počtem jejich hradů, nebo žup a ještě jejich geografické umístění oproti sousedům. Takto strohý seznam je zakončen několika větami poněkud odsazenými od vlastního zápisu, skoro jako by se jednalo o nějaké verše na konci prózy. Jejich skladba je od onoho předcházejícího textu, popisu, seznamu, odlišná:

Suevi non sunt nati, sed seminati
Beire non dicuntur Bavarii, sed Boiarii a Boia fluvio

  tedy:

Suevi nejsou zrozeni, ale rozseti
Beire se nenazývají Bavarii, ale Boiarii podle řeky Boia

  Poněvadž dnes identifikovatelná jména v Geografově výčtu jsou vesměs slovanská – jak také jinak v té době a v těchto místech, bylo od počátku naší moderní historiografie považováno jméno Suevi (Svébové, k nimž mj. patřili i Markomani a Kvádové) za omyl autora, či písaře a nahrazováno proto jménem Slavi, Slované.

  Ve veliké většině textu se opravdu hovoří o zřetelně slovanských útvarech, což však ještě nemusí znamenat, a nezaručuje, že řeč je výhradně o slovanských jménech. Najdou se i některá necharakteristická a Bavarii asi těžko bude kdokoliv za Slovany považovat. Jsou-li zde uvedeni oni, mohli by zde podobně být, bez nějakého omylu, i Suevi, Svévové, ačkoliv na severním břehu Dunaje žili před 400 lety a v Anonymově době byli pouze národností dávné historie – a to jak na severní straně Dunaje, tak i kdekoliv jinde v Evropě.

  Důvod zařazení oněch osamocených vět za předchozí – celkem srozumitelný – text nám zatím, domnívám se, zcela uniká. Je možné, že jsou jakýmsi závěrem, posláním, což by snad mohl poněkud splňovat první řádek. Také bychom si ale dovedli představit, že oba řádky k Popisu ani nepatří a jsou to jen jakési samostatné komentáře, zobecnění, či postřehy, hodné z nějakých důvodů zaznamenání – čemuž zase dost odpovídá řádek druhý o dnes zcela neznámých Beire, Boiarii a stejně neznámé řece Boia. Ani netušíme, jaký naléhavý aktuální důvod vedl pisatele, aby odlišnost oněch Beire a Bavarii zřetelně vysvětlil. Pro Bavory je ovšem značně nepříhodné i samotné kriterium severní strany Dunaje v  titulu textu.

  Nicméně – nás zde, po pravdě, nyní zvláště nezajímá, zda Suevi či Slavi, ani kdo byli oni Beire a kde plyne řeka Boia. Čtenář jistě ví, že pozornost obrátíme toliko k vlastnímu komentáři z prvního řádku verše: …nezrodili se, ale byli rozseti. Vidíme, že to je zcela přesný, - ale rovněž s ničím jiným nezaměnitelný - popis mýtického děje, jejž jsme zde několikrát uváděli. Pro přehled dodáme, že naši autoři při jeho výkladu snad pozapomínali na školní lekce řecké mytologie a použili spíše vznosná křídla fantazie. Na podkladě onoho textu hovořili třeba o nesmírné záplavě Slovanů jež se rozlila Evropou. Ani jediné z těchto slov, či jen významů, v latinské větě však není.

 

Rukopis Popisu zemí... 

  Lze snad připustit, že samo slovo setí možná implicitně vzbuzuje představu velikého množství, spíše ale poněkud předjímající až následnou úrodu. Tak třeba Řehoř z Toursu překládá biblickou zprávu  (M 1. – 9, 19).  o rozšíření lidstva po potopě světa prostřednictvím Noemových  synů Sema, Jáfeta a Cháma …rozseto bylo plémě lidské pod celým nebem. Kraličtí ovšem mají – rozprostřeli se, a nové ekumenické vydání již zcela jinak – …podle nich se rozdělila celá země.

Moderní užití motivu

  Znalost antické mytologie se v umění pro svou působivost na obecenstvo udržela snad ve všech odvětvích: v architektuře, sochařství, malířství, literatuře, dramatu, výjimku snad tvoří tanec a hudba – nebo zde nemáme dostatek zpráv a dokladů. V jistém směru zlatý věk měla mytologie v baroku, jak můžeme vidět na štukových motivech a nástěnných malbách téměř kteréhokoliv zámku. Shledáváme se zde ovšem i s Kadmem, ačkoliv v popředí zájmu spíše byla skvělá Svatba s Harmónií, nežli příběh Zasetých.

  Samotné úsloví o rozsévání se stále v mnoha řečech užívá, i když snad častěji  vlivem biblického podobenství o rozsévači a koukolu v pšenici, a také obyčejné každoroční, v dřívějších dobách životně důležité zemědělské činnosti. Vyskytují se zde ale jak časté změny, inovace i kombinace obou zdrojů, tak navíc i vlastní tvorba. Na příklad F. Halas v básni Nikde má verš

Nikde dračí setba námelného zrna…

  v němž bychom mohli shledat podíl hned všech tří zmíněných zdrojů. Rovněž Alexandr Čakovskij kombinuje biblický a Kadmův motiv:

 … aby nezasel do brázd pro obilí dračí zuby…

  Pro znásobený užitek setí se setkáme s  výrazy: rozséval radost, potěšení, krásu, ale snad ještě o něco hojněji ve zlověstnějších spojeních: rozsévají zkázu, smrt, zmar, neštěstí, sváry a p.

  I čistě mýtické podání se najde, zvláště u režisérů. inspicientů a herců i kritiků připravujících a hodnotících představení řeckých dramatiků. Stávají se z nich opravdoví odborníci na mytologii a ještě všestrannější příprava se objevuje u filmových režisérů a jejich štábů, dbajících i na zachycení antických reálií – pokud možno těch atraktivních.

  Znalost antické mytologie prostě patřila a po zásluze mnohde i patří k výbavě  vzdělanců křesťanské kultury, byť někteří z nich zastávali i principy zcela nekřesťanské. Tak Goebels ke konci války zřejmě sebe i své publikum utěšoval slovy: …zaseli jsme dračí setbu a jednoho dne vzejde… Částečně takovýmto projevem potvrdil Platónova slova a hodnocení, která však jemu při studiu antiky patrně unikla:

  Vychování tedy přináší i vítězství, avšak vítězství někdy nevychovanost; neboť mnozí se následkem válečných vítězství stali příliš zpupnými a pak se ze zpupnosti naplnili tisícerými jinými zly.
Vychování nikdy nebylo kadmejským vítězstvím, ale válečná vítězství taková namnoze byla i budou.

  Současné obrazné vyjadřování se dopracovalo i podobných výsledných efektů, jako autoři thébských mýtů. Tu a tam se některý chlapec narodí s bruslemi, jiný opět se štětcem v ruce, atd, ale podobné formy vyjadřování nebudeme odvozovat z mýtického vzoru, ale nanejvýše je všechny společně označíme za plody pochopitelného lidského přání po narození v některém oboru výrazně disponovaných dětí.

Shrnutí

  Co z předložených dokladů lze použít pro rekonstrukci postojů vedoucích kdysi k pojmenování Slovanů řeckým termínem Sporoi? Jednak je to samozřejmě předpoklad ztotožnitelnosti Spartoi = Sporoi. Čistě významově se obě slova v poměrně veliké oblasti překrývala, staré rozsévání bylo pouhé ruční roztrušování semen, jaké ještě dnes provádíme na zahrádkách. Nyní se náplň slov očividně liší způsobem, technologií prováděné činnosti. Agregáty k setí, široké přes 20 m, užívané na polích jsou nepřehlédnutelné, ale v letecké aplikaci se již zase jedná jen o ono starší a vlastně prvotní a původní roztrušování. V antice rozdíl ještě nebyl veliký, technika se omezovala na nádobu se semeny, technologie na  charakteristické pohyby pravé ruky (vznešeným gestem přitahujícím pozornost malířů), podobně jako třeba předení. Rozdíl byl tehdy jen v tom, že setí byla vědomá zemědělská, zahradnická činnost, zatímco roztrušování může být mimo to i bezděčné, nahodilé a pěstování rostlin se ani týkat nemusí. Značná použitelnost slova roztrušování k označení setí je patrná i na termínu spóry u hub a rostlin i diaspora – usazení nějaké menšiny v jiném prostředí.

  Mnohem širší oblastí kterou je třeba zohlednit je průběžný zájem mýtologů začleňovat do světa mýtů svět reálný, odrážející se např. i ve snaze vysvětlit nebo pojmenovat nové skutečnosti  již známými a zcela definovanými kategoriemi. Běžně se u dějepisců setkáváme např. s nazýváním  aktuálních nájezdníků jménem jejich předchůdců, tak Avaři byli Hunové, stejné jméno se užívá i pro Maďary atd., atd. Účinky jejich vystoupení bývaly ovšem celkem obdobné, všichni se vyznačovali kočovným způsobem života, jízdními lučištníky a kořistěním. Mohlo se jednat i o omyl a neznalost, ale spíše lze počítat s tím, že použití staršího jména nové útočníky lépe klasifikovalo a nadto je u publika i poněkud předurčovalo k osudu jejich předchůdců, bylo tedy, současně řečeno, nálepkou.

  To je ovšem vysvětlení reality realitou minulou, ale máme dostatek dokladů, kdy je na objasnění, či zařazení aktuální události použit mýtus. Na oltáři v Pergamu jsou zpodobeni Giganti (rovněž polohadi) nápadně připomínající, svého času v Řecku obávané Kelty, tedy do značné míry obdobně, jako když my označíme nějakého zavilého nepřítele za Antikrista. (Znalost mytologie je užitečná i dnes. Je-li naše fotbalové mužstvo v Itálii vítáno zdejšími novinovými titulky Giganti ze severu, může to některým našim fanouškům, nemytologům i zalichotit, což by asi nedokázal nadpis: Antikrist severu. Rozdíly mezi nimi však nejsou veliké, veliké jsou spíše podobnosti).

  Již jsme zmiňovali pojem synové Marta užitý pro různé národnosti, avšak k označení jejich nespoutané a nikdy neutuchající, až nerozumné bojovnosti. Nijak přitom nepadalo na váhu, že Alani byli občas skutečnými útočníky na Říši a Vindelikové jen bránili vlastní zemičku, v římských očích byli na stejnou úroveň postavenými narušiteli pax Romana. Označení synové Marta může být i dosti blízké jménům Sporoi, Spartoi, asi jako mezi samotným bohem války Areem, Martem a jeho hadem u pramene nymfy Dirké v Thébách určitá spojitost existovala - drak mohl být i personifikací samotného boha.

  Pojmenování různých národností bývala v antice věnována, dnes jistě v téže míře neopakovatelná, pozornost, často se nespoléhalo na vlastní jméno kmene (i tak se dodávaly třeba řecké koncovky ap.) a pohotově bylo často přidělováno i jméno jiné. Kmeny Piktů ve Skotsku měly mnoho svých jmen, obdržely však onen shrnující název, značící vlastně Pomalovaní, podle zdobení svých těl tetováním a malováním. Více péče bylo věnováno třeba výběru jména Bastarnů, naznačující již jisté významy, (podobně jako náš název Němci). Někdy nahrála i náhoda, jméno Avarů (Avaroi, Abaroi) připomínalo latinské avarus = hrabivec, lakomec, takže ani nebylo třeba nic vytvářet. Řada jmen historických národů tak jsou vlastně názvy hojně jim přidělované Řeky a Římany. K uplatnění vlastního pojmenování i ve světových jazycích bylo třeba jisté, nijak blíže neurčené závažnosti a tak dokonce keltské kmeny se samy vůbec nenazývaly Galy,  jménem dávaným jim jen Řeky a Římany

  Ojedinělé jméno Sporoi užité pro Slovany a Anty tedy mohlo vzniknout vskutku v dávnější minulosti – péčí nějaké staré polytheistické, nejspíše boiótské svatyně, ale také třeba jen jednotlivého znalce mýtů a v době nedávno před Prokopiem. (Mohlo být dokonce pouze rešerší, již si sám Prokopius objednal u nějaké autority, usoudivší, že by se mohlo jednat o následníky oněch thébských Spartoi. Prokopios jen různé odborné a konkrétní informace v pasáži o Slovanech a Antech zaznamenal a nelze ani soudit, zda sám mytické pozadí znal a svým vysvětlením je raději zastřel, nebo konkrétně právě tu o jménu Sporoi měl pouze za historický údaj a snažil se iniciativně o vysvětlení. O jeho stycích s lidmi, kteří neztratili důvěru v dávné kulty, nebo i naději v jakousi možnou pomoc z této osvědčené strany, si můžeme například udělat představu z pasáže o aféře otevření brány chrámu boha Ianuse v Římě.

  Vojevůdce Belisar zřejmě Góty v Itálii velmi překvapil, takže jeho nepříliš velikým silám téměř zbytečně vyklidili Řím a poté se jej ovšem snažili, marně, dobýt zpět – měli stále k dispozici téměř celou Itálii. V obléhaném Městě dnem i nocí střídalo jedno obranné opatření druhé, včetně vystěhování civilního obyvatelstva na venkov i odsunu papeže, příliš spjatého s předchozí vládou Gótů do Konstantinopole, (Prokopius jej nazývá pouze římským biskupem). V atmosféře, v níž se Belisarovi v obtížném postavení podařilo činorodostí i jistými úspěchy povzbudit naděje Římanů na trvalost jeho správy i na konečné vypuzení Gótů z celé Itálie, se do všeobecného obranného úsilí zapojila i skupina ctitelů starých kultů. Bývalo v dávných dobách zvykem při zahájení války otevřít bránu městského chrámu boha počátků – Ianuse, zavřena mohla být jen v dobách míru (asi dvakrát v dlouhých dějinách prvotního Říma k tomu i došlo).

  Když tedy nyní jakoby opět starý Řím vedl válku, pokusili se provést i tento obřad. Dovedli ji však jen pootevřít, zřejmě bylo třeba akci provádět utajeně při čemž je zaskočily ruiny před chrámem, či špatný stav brány, jež otevření neumožnily. Prokopius o pokusu provést dávný ceremoniel, či demonstraci věděl a dvakrát čtenáře (a snad i sebe) s ulehčením ubezpečuje, že se ani nevyšetřovala. Vojenská správa křesťanského císaře již prostě nebyla povinna znát nějaké pohanské pohádky a mohla tedy nevidět otevření, či pootevření vchodu u jakési staletí opuštěné stavby.

  V řeckém prostředí Byzance je snad přijatelné předpokládat ještě v Justiniánových dobách a v jistých kruzích znalost antických mýtických souvislostí, méně očekávaná, alespoň na první pohled, je taková informovanost u mnicha  bavorského kláštera i o tři století později. Nicméně máme právě naopak dostatek příkladů, že se – sice neznámými cestami – jisté znalosti někdy i příliš neodpovídající oficiálním názorům předávaly ze století do století. Očividně je to patrné třeba u astrologie – hvězdopravectví, vždy si uchovávající nejen odborníky, ale i četné publikum, veřejnost. Byly i propracované nauky, využívající k věštění i letu ptáků, vnitřností obětovaných zvířat a nemenší pozornosti se těšilo i sledování a vykládání úderů blesků. Jsou ale zprávy i o některých aktivních (na rozdíl od pouze radící a komentující astrologie a dalších věštebných metod), naukách a kouzlech, jež bývaly tu a tam nabízeny u dvorů císařů a dokonce i papežů. Někdy to nebyly žádné maličkosti, opakovaně se v několika stoletích navrhovalo třeba seslání blesků na nepřítele, údajné etruské kouzlo.

  (To prý stálo i za slavným a zázračným vítězstvím císaře Marca Aurelia na našem území, - jinak orientované zdroje zase připisují tehdejší nasměrování nebeských poslů modlitbám jednotek křesťanů v Marcově armádě, nebo i egyptským kněžím. (O úspěchy se občas hlásí větší počet zasloužilých, nezdary to mívají těžší). Specielně zásahů blesků do sporů lidí bylo právě u nás dosti, přes následující porážku Tatarů na Hostýně, až po několik místních pověstí, kdy blesk dal za pravdu dokonce i nespravedlivě utiskovaným jednotlivcům).

  Průběžná znalost mytologie je, podobně jako astrologie, také zřejmá, jak z dnešního stavu, ale i z mnoha konkrétních dokladů v minulosti. I náš Cosmas, absolvent prestižní, dalo by se v jistém smyslu říci císařské, školy v Lutychu ovládá polyteistické bohy latinské i řecké, včetně domácích rozhodně lépe, než my dnes. Nebylo by tedy na místě zpochybňovat z pouze nicneříkajících, nekonkrétních a všeobecných důvodů výbornou znalost mytologie ani u Bavorského geografa, vynikající přesnost jeho formulace to ovšem ani nedovoluje.

  Nebudeme se zabývat pokusy o výklad mýtů, ani samotného názvu Sporoi použitého pro Slovany a Anty. Přirozeně ne snad proto, že by to nebylo zajímavé, ale poněvadž k mytologii doposud není k dispozici reálný klíč, který by umožnil vyhnout se pouhým dohadům. Nesporné naproti tomu je však konstatování, že v antickém Řecku jméno Sporoi muselo asociovat zde připomenuté velice populární mýty boiótských Théb a Iólku a (naopak jen předpokládaný a nedochovaný) lakedaimónské Sparty. Víme tedy, že příběh Zasetých se užíval k označení buď Slovanů, nebo i jiných národů (Suevů), možná třeba i dalších, ačkoliv si nejsme zdaleka jisti, co vše vlastně tato kategorie zahrnovala.

  Ocitli jsme se tak poněkud v postavení myslivce, jenž v revíru objevil stopy nápadně připomínající pumu, nebo zahlédl bílého orla z dalekých zemí. Ačkoliv se – z hlediska historiků i hajného – nejedná o lovnou, trofejní nebo jinak užitečnou zvířenu, mám za to, že chvilky pozornosti si jméno Σποροι. od zájemců o historii zaslouží, alespoň v podobné míře jakou by ve svém dobře známém hájemství  věnoval novému hostu i onen myslivec.

  Vladimír Merta
Letohrad, 2005

LITERATURA:

  1. Prokopios, Válka s Góty, Odeon, Praha, 1985
  2. Niederle, Lubor, Rukověť slovanských starožitností, Nakl. Čs. AV, Praha, 1953
  3. Euripides, Trójanky a jiné tragedie, Svoboda, Praha, 1978
  4. Robert Graves, Řecké mýty I – II, Odeon, Praha, 1982
  5. Platón, Zákony, Nakl. Čs. AV, Praha, 1961
  6. Lucanus, M., A., Farsalské pole, Svoboda, Praha, 1976
  7. Apollonios Rhodský, Argonautika
  8. Pausaniás, Cesta po Řecku, Svoboda, Praha, 1973
NAVRCHOLU.cz