"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Římská říše v Podunají
Tetrarchie valentiniansko - theodosiovská
Sirmium křesťanské
Stará Morava

Počet přístupů: 391325

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Římská říše v Podunají

  Úspěšné, staletí trvající územní rozšiřování Římské říše zahrnulo postupně v dobách kolem změny letopočtu již prakticky všechny evropské, asijské a africké země na pobřežích Středozemního a zčásti dokonce i Černého moře, i ty od Říma a Itálie velmi vzdálené. Avšak teprve poté došlo - při zeměpisně nerovnoměrném růstu Říše  i na severní Itálii a alpské země a také na celé Illyrské pobřeží Jadranu. Provincie Illyrie je přitom v Říši jednou z nejstarších a vznikla r. 168 p. n. l. připojením království Gentiova, nacházejícího se ale jen v jižní oblasti Jadranského pobřeží. R. 156 p. n. l. byl římskou republikou sice učiněn pokus ovládnout Panonii, ale nesetkal se s úspěchem. Roku 119 p. n. l. však byl podroben mocný kmen Dalmatinců a v r. 73 p. n. l. byl velitel Gaius Scribonius prý první Říman, jenž se svou legií uviděl Dunaj. Nakonec, roku 35 p. n. l. byli zpoplatněni i Panonci.     Dovršení a definitivní vyřešení procesu začlenění ovládnutých území do Říše se ale stalo až úlohou císařů, jmenovitě Octaviana Augusta a velitelů jeho armád Tiberia, Drusa a Agrippy, jejichž legie byly vyslány do středního i západního Podunají. Asi v letech 5 p. n. l. až 10 n. l. byly na pravém břehu veletoku instalovány od východu k západu čtyři nové římské provincie: Moesie, Panonie, Noricum a Raetie.  

Gaius Iulius Caesar  

Gaius Iulius Caesar

  Již kolem r. 6 n. l. vedla Tiberiova armáda z posádkového města Carnunta u soutoku Moravy s Dunajem expedici proti králi Markomanů Marobudovi. Břehy Dunaje se na dlouhém úseku staly na několik staletí výraznou hranicí Říše, alespoň pro tamní Sarmaty a Germány, zprvu ale ne pro samotné Římany, jejichž státní idea již z principu v kategoriích ukončení mocenského a územního růstu vlastně dlouho vůbec neuvažovala. 
  Území nových správních jednotek se zahrnovala v jakémsi - poněkud šířeji pojatém - rámci Illyrie, jejíž starobylé jméno mohlo posloužit i pro označení povodí Dunaje, včetně jadranského přímoří. Národnostní složení zde však nebylo nijak jednotné, ale naopak dosti pestré, kromě (snad většiny) ilyrských kmenů, z nichž nejmocnějšími svazy bývali Dardani, Autariataiové a Ardiaeiové se tu ještě nacházely i některé kmeny a obce keltské. Známí jsou Scordisci v severním Srbsku u ústí Drávy a Breuci na Sávě a v severní Bosně a také kmeny Venetské, Thrácké a nejspíše i jiné, jež zatím nejsou přesněji národnostně identifikovatelné Iapygové, Messapiové, Picenti a p.

 Octavianus Augustus                                            Tiberius Augustus

Octavianus Augustus

   

Tiberius Augustus

  Jakkoliv byla rozsáhlá území přičleněna k Říši poměrně pozdě, čekal je v následujících staletích značný rozvoj a také Římu se staly oblastmi velmi důležitými. Hlavním městem provincie Panonie je r. 175 připomínáno Sirmium, ale jistě jím bylo i dříve a proponováno takto bylo od počátku. Caput Illyrici byla založena na někdejším sídlišti ilyrských Amantinců a zde usazeného keltského kmene a rozrostla se do lidnaté a slavné metropole, jak se o ní vyjadřuje Ammianus Marcellinus.  Strategická silnice ze Sirmia do Aquinca byla budována v r. 176 a hradby a bašty Sirmia jsou zmíněny v r. 171. Vrstva Římanů v Panonii, posilovaná neustálým usazováním vysloužilých legionářů i obyvateli z jiných částí říše, stejně jako romanizováním některých společenských vrstev původního obyvatelstva, žila zřejmě v dobrých podmínkách a prosperovala. Měla tak dostatek příležitostí budovat mnohá výstavná a komfortní města z někdejších prostých vojenských táborů legií i místních sídlišť; divadla, lázně a akvadukty, strategické silnice a na venkově rozlehlé villy a státní statky; také se mohla významně účastnit ve státní administrativě Říše. (Získat římské občanství obyvatelům provincií umožnil již císař Claudius, vládnoucí v letech 41 - 54 n. l.) Císař Hadrianus (117 - 138), známý svými velkorysými stavbami, byl původně správcem Panonie a rovněž jako císař sem rád zavítal. Platil sice zákaz v provinciích pěstovat lepší druhy révy, ale císař Marcus Aurelius Probus, (232 - 282 n. l.), narozený v Sirmiu jej zrušil. Nebudeme se však dále příliš věnovat místním událostem, ale všímat si budeme spíše císařské administrativy a jejích úprav v rámci Říše jako celku. 
  Poloha Sirmia (nynější Sremská Mitrovica v Srbsku) je nepříliš vzdálena (25 km) od Dunaje a hlavní město významné provincie tak bylo vlastně excentricky umístěno na neklidné hranici, občas velice neklidné, s jezdeckými sarmatskými kmeny. Můžeme se přirozeně domnívat, že v římských očích šlo o stav pouze dočasný a v začlenění do Říše je měly brzy organicky následovat také země na protějším břehu. Svědčí o tom i tzv. limes Sarmaticus, několikanásobná opevněná linie hranice nacházející se hluboko v povodí Tisy a připojující k Říši dalších asi 70 000 km2  území. Není však zatím podrobněji prozkoumaná a datovaná, možná se jedná jen o stav v dobách Constantina Velikého a jeho synů.

Situování Limes Sarmaticus v Potisí  

Situování Limes Sarmaticus v Potisí

  Pevněji se Římu na druhém břehu Dunaje podařilo uchytit v případě jižnější provincie Dácie, ačkoliv ani zde ne trvale (asi 107 - 275). Zrcadlově stejná územní i správní situace byla i na západě, tam za římské ústředí bylo vybráno Augusta Treverorum, někdejší středisko keltského kmene Treverů, nynější Trevír, Triér na řece Mosele, asi 60 km od břehů Rýna. I zde se Řím průběžně snažil začlenit do říše i další země mezi Rýnem a Labem, avšak plány na rozšiřování území po jistých úspěších vzaly za své pověstným zničením Varových legií v Teutoburském lese v r. 9 n. l. 
  O zvláštní důležitosti veliké a zřejmě bohaté provincie Pannonie (sestávající z pravobřežních částí dnešního Srbska, Maďarska a území Rakouska) svědčí i významně zvýšený počet legií trvale zde dislokovaných. Celkem v různých dobách je doložena přítomnost 12 různých legií a jen přímo na Dunaji v největším zdejším castru Carnuntu, (naproti Děvínu) byla posádkou Legie XIV. Martia Victrix, zatím co Legie X.Gemina ve Vindoboně (Vídeň), Legie I. Adiutrix v Brigetiu (Komárom) a Legie II. Adiutrix v Aquincu (Budapešť) a setrvaly zde (byť s občasnou výměnou garnizon) až do konce římského období. Za císaře Trajana (103 - 107), nebo až Antonina Caracalla (211 - 217) byla rozlehlá provincie rozčleněna na dvě části Pannonia Superior a Pannonia Inferior, což se překládá Horní a Dolní, nebo také Prima a Secunda, První a Druhá. 
  V desetiletích před změnou letopočtu se dlouholetými a mnohými krvavými občanskými válkami v Římě podařilo přejít od (doslova zapřisáhle) programově republikánského zřízení k institutu císařství. Avšak téměř sotva si stát na převratnou novinku poněkud zvykl (úplně to však pro některé vlivné vrstvy poměrně početné nebylo možné ještě ani v závěrečných obdobích Říše), čekal ji další ojedinělý vývoj. Funkce tak přesvědčivě demonstrující absolutismus a svrchovanou moc jedince se začala - dělit. Prvním císařským novátorem v tomto směru byl nám známý Marcus Aurelius, (161 - 180 n. l.) ale poněkud nezvyklá administrativa byla jistě pečlivě připravována již před jeho nastolením. Marcus totiž bezprostředně po zvolení přibírá za spolucísaře nejprve svého adoptivního syna Lucia Vera a po jeho předčasném úmrtí vlastního syna Commoda, jemuž tehdy bylo 19 let.

Marcus Aurelius (v mládí)

                                         

 Lucius Verus

Marcus Aurelius (v mládí)

   

Lucius Verus

  Commodus byl sice prvním z císařů, jenž do titulu zařadil i cognomen FELIX Šťastný, ale jeho úsudkům sotva můžeme plně důvěřovat. Otcův politický program téměř okamžitě opustil jak mu prý schvalovali jeho vrstevníci, ovšem k veliké nelibosti zkušených politiků stejně jako dunajskou hranici. Odebral se raději do Říma, kde jej čekalo sice ještě 12 let vládnutí  v údajně velkém stylu vyznačujícím se nejrůznějšími  výstřelky. Nejmenšími z nich ještě bylo, když po císařském paláci chodil ve lví kůži (jako Herakles), samozřejmě s těžkým kyjem v ruce. Také císařovou osobní účastí v zápasech gladiátorů, bohužel, byly i horší a násilnější imperátorské projevy. V polovině života skončil rukou vrahů ze svého okolí, vlastně jako jeden z šílených císařů (právě když se připravoval k předvedení významné protokolární novinky předstoupit před Senát v gladiátorské výstroji).

V našem prostoru latentní strategické plány Říma spočívaly v dlouho připravovaném ustavení nové provincie Marcomanie severně od Dunaje. Našli se tehdy i rádcové požadující rozšířit Říši až k Baltu, což byla nejspíše rozvzpomínka na někdejší oblast vlivu markomanského krále Marobuda u severnějších germánských kmenů za Krkonošemi a Jeseníky.
Římané sousední země na svých hranicích, tedy i na severním břehu Dunaje v různé míře po staletí kontrolovali, ačkoliv někdy k tomu bylo třeba i mnohých válek, vedených za přímé účasti císařů. Zpočátku spočíval římský vliv jen v zavazování sousedních vůdců germánských a sarmatských kmenů k přátelství s národem římským (foedus), současně s usilovným pronikáním římského obchodu do domácí ekonomiky, jež je dobře známo již od časů krále Marobuda. Postupně ale dosáhli až přímého dosazování králů Quadů již patřičně politicky, nikoliv jen platonicky, či ekonomicky, s Římany spolupracujících.
Udržení u moci Římanům zavázaných místních vlád a s nimi spojených vrstev společnosti si nakonec proti domácí opozici vyžadovalo i stálou přítomnost početných součástí římských legií na Moravě a Slovensku. Teprve v současnosti díky leteckému snímkování i archeologickému výzkumu získáváme větší množství hmotných poznatků o přítomnosti legií na Moravě, což pro vkus naší veřejnosti i odborné je mnohem názornější, než původní výpovědi antických písemných pramenů, jež však hovoří dostatečně výmluvně. Legie byly například schopny - pouze v účelové reakci na poněkud panikářský nápad Quadů opustit zemi a usadit se mimo římský dosah překvapivě a efektně obsadit i horské vchody do země, což tehdy na uklidnění vnitropolitické situace zcela postačilo. Předpoklady pro ustavení provincie již tedy ze strany Říma byly ekonomicky, vojensky i politicky dostatečně zajištěny.

  Ani v následujících obdobích však nejrůznější tvůrčí změny v tvářnosti funkce císaře neustávaly a naopak vykazovaly zajímavé evoluce. Nebudeme je sledovat do podrobností, definujících z nejrůznějších hledisek vývoj státoprávního postavení císařů, občas přesahující do formálně ceremoniálního, nebo zase až kultovního rázu, povšimneme si ale, že zpočátku působnosti spoluvládce podléhalo celé území Římské říše. 
  Dostatečná prestiž prvního císaře zůstávala přirozeně vždy zachována a svého (nominálně však rovnocenného) spoluvládce aktuálně pověřoval jednotlivými úkoly, včetně rozsáhlých válečných tažení ve vzdálených oblastech. Opět poměrně brzy gradovala i náplň funkce, počet spolucísařů se ještě zvýšil, ale hlavně jim připadly i příslušné části Říše. Ani vývoj těchto územních celků nebudeme podrobněji sledovat (jinde na mnoha místech je dobře a podrobně zdokumentovaný), i když v jednotlivostech ne vždy zcela shodně.

Aurelius Commodus

                                         

Valerius Diocletianus

Aurelius  Commodus

   

Valerius Diocletianus

  Administrativní problematika římských zemí v Evropě, Asii i Africe je územně i časově natolik obsáhlá, že ji současní badatelé do všech detailů, ale i širších programových souvislostí mohou obtížně celou zvládat (nevyznali se v ní leckdy ani soudobí římští autoři, ale je třeba uznat, že neměli k dispozici např. net). Správní oblasti se mnohokrát upravovaly a měnily, aby vyhovovaly programovým potřebám administrativy, později i pod tíhou negativních vnitřních i vnějších událostí, ale jindy i zcela soukromých podnětů, například dědických okolností v panovnických rodinách a uvedeme zde tedy pro přehlednost jen ideální a nejrozvinutější stav, jak byl ustaven v dobách, v nichž Římská říše svobodně realizovala vlastní představy a cíle a nemusela ještě i dílem pasivně reagovat na úspěšné vzpoury, nebo útočné vpády nejrůznějších národů. 
  Již v tehdejší literatuře se začínají objevovat ve vnitřním líčení dějin mimo oficiálního římského pohledu ještě i některé další subjekty a to nejen v historickém smyslu, jako například řecký, či egyptský, ale naopak velmi aktuální, byť také s poněkud historizujícím podtextem. Řada císařů je tak označována za Ilyrské (jiní zase za Hispánské, nebo Galské) pocházeli z území v Římě označovaného, či spíše jen chápaného, jako Illyrie a skutečně u řady významných úprav státního zřízení stáli často císařové narození v následujících místech podunajských zemí.

Traianus Decius * asi 201 249 - 251 Budalium  u Sremské Mitrovice 
Herennius Etruscus Messius Decius * 220-30 250 - 251 Pannonia
Valens Hostilianus Messius Quintus * 251 - 252 Pannonia
Claudius Gothicus * asi 214 268 - 270  
Domitius Aurelianus * asi 207 270 - 275 Sirmium, Sremská Mitrovica
Aurelius Probus  * asi 232 276 - 282 Sirmium, Sremská Mitrovica
Carus Aurelius   282 - 283 Sirmium, Sremská Mitrovica
Carinus Aurelius   283 - 285 Sirmium, Sremská Mitrovica
Numerianus Aurelius   283 - 284 Sirmium, Sremská Mitrovica
Constantius Chlorus   293 - 306 Podunají
Flavius Iulius Constantius (II.) * 7. 8. 317 337 - 361 Sirmium, Sremská Mitrovica
Flavius Valentinianus * 364 - 375 Cibalae, Vinkovci
Flavius Valens * 364 - 378 Cibalae,  Vinkovci
Flavius Gratianus * 359 375 - 383 Sirmium, Sremská Mitrovica
Flavius Valentinianus II. * 375 - 392 Aquincum, Budapešť

  Tabulka není úplná a neobsahuje ani dva, po Octavianovi bezesporu největší reformátory Říše. Vládli totiž právě ve významném dějinném období přechodu Říše ke křesťanství, jemuž se budeme věnovat zvláště. Pán a bůh Diocletianus a ještě známější Konstantin Veliký. Ten byl sice synem císaře Constantia Chlora, jenž však sám prý byl nízkého rodu z Podunají, žijící s křesťankou Helenou, aniž uzavřeli občanský sňatek. Syn se jim narodil kolem r. 285 v Niši (Naissos).

Císařská tetrarchie

  Císař Diocletianus, původním jménem Diocles, se narodil kolem r. 240 v úplně chudé Illyrské rodině, údajně propuštěného otroka a špičkovou kariéru mu, jako mnoha jiným prostým mužům, umožnila úspěšná služba v armádě. 
  Zdá se, že přívlastek ilyrský měl mnohá reálná opodstatnění, byť se v jiných případech začasté jednalo o osobnosti původem i z význačných římských rodin. Jejich příslušníky do Illyrie přiváděla ve velkém počtu služba v armádě, ve státním aparátu, či obchod. Zastávali zde přirozeně i přední místa ve společnosti, vojenské i státní správě a disponovali jistě i patřičnými majetky.

Říšská administrativa za Diocletiana  

Říšská administrativa za Diocletiana

  Na předcházejících modifikacích náplně spoluvládců a také na ustavení konečného institutu, nazývaného tetrarchie, čtyřvládí, se císařové pocházející z Illyrie, nebo s ní třeba i jinak spjati, ale významně podíleli. Institut to ovšem v  administrativě Říše docela nový nebyl, postačí vzpomenout na dávné římské tetrarchie pro správu Makedonie nebo Palestiny (zde jedním z  tetrarchů byl i židovský král Herodes). 
  K vypracovanému  personálnímu členění přivedl princip tetrarchie, po již předcházejících stadiích, císař Diocletianus. (Při užití paradoxu by mohl být nazýván i kolektivním absolutismem, či republikou císařů a podobně. Možná se ani o skutečný paradox nejedná, neboť i Římskou republiku bylo lze nazvat republikou králů, jednotliví senátoři disponovali královským majestátem v nepřehlédnutelné míře). 
  Provedl rozdělení říše na 12 diecézí, (dioecesis) zahrnující vždy několik provincií, jichž vytvořil podstatně větší počet. Odstranil tak dosavadní dělení provincií na senátorské a císařské. Také se císař vlastně úplně oprostil od přímé správy provincií, jež nadále jednotně řídili představitelé diecézí, vicarii, kteří opět byli místními zástupci jeho Praefecta praetorii, tedy velitele císařské gardy a stráže, tehdy ovšem s rozsáhlými dalšími, jak vojenskými tak i civilními pravomocemi. Každý ze spolucísařů měl přirozeně vlastního Praefecta praetorii
  Diocletianus v Říši uskutečnil značný počet významných a velice rozsáhlých reforem, ale zde, v souladu s naší otázkou administrativy státu, si všímáme pouze této jediné oblasti, v běžném životě i nepříliš viditelné. (Je však známo 1200 jeho ediktů, jež se týkají např.: provedení rozsáhlé daňové reformy, měnové reformy, podobně úplného přeorganizování státní správy Říše. Byla učleněna po vojenském způsobu, přesto od armády důsledně odděleně a samozřejmě nebyla opominuta ani reorganizace armádních jednotek, jež významně získaly na flexibilitě a pohotovosti nasazení). Stejně dalekosáhlá jako i přesná opatření nebyla ani příliš poznamenána uspěchaností, natož naivní neurčitostí jaká i na vysokých místech někdy zazáří v naší době naopak systematičností mnohdy průzračně jednoduchou. Vhodné skloubení praktických možností s teorií správy státu mu zřejmě nečinilo obtíže. Přitom se zdaleka nezabýval výhradně poklidným úřednickým reformováním mnoha oblastí života státu, ale sám, či prostřednictvím spoluvládců, vedl během dvacetiletí své vlády na třech kontinentech také 8 velkých zahraničních i vnitřních válek. 
  V předcházejících třech desítkách let se na císařském stolci vystřídalo neméně než 30 císařů a bylo proto vhodné pokusit se otázku nástupnictví lépe upravit. Po jisté době od zvolení do nejvyšší státní funkce (vybralo jej r. 284 kolegium armádních velitelů) si tradičně přibral r. 285 spolucísaře svého krajana Maximiana. Sám se nejobvykleji zdržoval v městě Nicomedii na asijském pobřeží Marmarského moře, zatímco Maximianus v severoitalském Milánu (ne v Římě) a působil v západních oblastech Říše. Po osmi letech, 1. 3. 293 oba Augustové použili ještě i starší funkci Caesarů a učinili svými spoluvládci, obdařenými tímto titulem, Galeria a Constantia Chlora (Bledý), jenž byl doposud Diocletianovým nejvyšším správním úředníkem - praefectem praetorii. Oba shodou okolností rovněž původem z Illyrie.

Porfyritové sousoší prvních tetrarchů Diocletiana, Galeria, Maximiana a Constantia Chlora  

Porfyritové sousoší prvních tetrarchů
Diocletiana, Galeria, Maximiana a Constantia Chlora kostel San Marco v Benátkách (začátek 4. st.)

  Podle Diocletianova již prvotního záměru se měli oba Augustové vždy po 20 letech vzdát funkce, odejít do ústraní a umožnit tak Caesarům postoupit podle plánu do nejvyšší hodnosti Augustů. Jak bylo ve význačných římských rodinách již dávným zvykem i zavedeným institutem, z důvodů politických a majetkových, přijali je proto i za adoptivní syny, nadto je ještě oženili se svými dcerami. To mělo co nejvíce zpřehlednit otázky nástupnictví, pro Říši někdy velmi nebezpečné. 
  Caesar Galerius ke správě obdržel Illyrii s císařskou metropolí v Sirmiu. Rozvedl se i s dosavadní manželkou, aby si mohl vzít Diocletianovu dceru. Constantius Chlorus z téhož důvodu opustil Helenu a vzal si dceru Maximianovu. Jeho rezidencí byl Trevír. Ačkoliv všichni čtyři císařové měli vlastní části Říše ke správě, přece to i nyní umožňovalo jejich působení i v jiných oblastech, podle potřeb Říše a přání Augusta Jovia Diocletiana. Caesar Galerius tak například vedl na východě i dvě války proti Persii. První ne právě úspěšně a proto ve druhé použil vlastních ilyrských legií a nepříznivý dojem odčinil. 
  Řekněme odvážně naplánovaný časový program spoluvlády byl, kupodivu, zcela přesně dodržen. Na závěr státních oslav dvacetiletí vlády, nazývaných vicenalie, již dva roky probíhajících v různých městech Říše, se v tehdy nejvýznamnější Nikomedii 1. května roku 305 před shromážděním vojska oba Augustové  vzdali vlády ve prospěch Caesarů. 
  Prvním ze dvou Augustů se sídlem v Nicomedii rozpoznatelným ještě v titulu užívaným jménem Jovius, (tj. sloužící, či uctívající Jupitera, zatímco druhý měl přízvisko jen Herculius) se nyní stal Galerius, adoptivní syn Diocletianův i manžel jeho dcery. Původ měl, jak bylo již obvyklé, prostý. Narodil se v blízkosti Serdicy (Sofie) a byl pastevcem jako jeho otec. Vojenská služba dvěma císařům, velmi úspěšná, jej dovedla až k možnosti jmenovat nyní i nové Caesary. Svým nástupcem v Sirmiu učinil synovce Maximina Daiu, zatímco Augustovi Constantiovi v Trevíru byl určen Galeriův oblíbený důstojník, Flavius Valerius Severus, pocházející z Pannonie. 
  Diocletianus si dal v blízkosti svého rodiště na břehu Jadranu v Salonae (Split) postavit pro svůj nadcházející císařský výměnek velkolepý palác, zachovávající dávné, kulticky koncipované, rozvržení pochodového tábora legie. Letos tudíž palác v němž Diocletianus následujících 11, či 12 let žil jen občanský život slaví své jubileum 1700 let trvání. Zůstával mu také čestný titul Augustus. Měl pochopitelně ještě jistý vliv na politické události, ale vlastně se choval až obdivuhodně zdrženlivě. Pouze v době zmatků, jež brzy stihly nástupnictví v jeho tetrarchii, přijal na přání Galeriovo roku 308 opět úřad konsula. Na poradě vládních činitelů, kterou k tomu účelu svolal do Carnunta, tehdy znovu obnovil neutěšeně rozkolísaný nástupnický řád tetrarchů a přiměl i Maxentia, aby se, v souladu s původním programem tetrarchie, opět z politiky stáhl. Nakonec však stejně otázky nejvyšších státních funkcí, jak bylo obvyklé předtím i potom, vyřešila až vojenská střetnutí jednotlivých pretendentů a zpravidla smrt poražených.

Galerius ValeriusGalerius Valerius

  Jinak si Diocletianus ve svém paláci zachovával téměř božskou vyrovnanost, připomínající až lidskou netečnost i při událostech, jež se jej jistě hluboce dotkly. Je například proslulý svým někdejším oficiálním titulem Dominus et deus, Pán a bůh, přijatým v Říši zřejmě podle perských poměrů, ovšem již před desítiletími císařem Arkadiem. Doposud se císařové spokojovali jen posmrtným povznesením mezi bohy, což bylo realizováno příslušným usnesením Senátu. Patrně nezvyklým uplatňováním titulu se ovšem ocital v nepřeklenutelných rozporech s křesťany, odmítajícími tehdy prokazovat božské pocty člověku. (Prostí lidé starověké Palestiny nemohli ilustrovat ukázky římské, či babylónské a egyptské otrokářské kázně a etikety a klanět se, či poklekat před jakýmkoliv člověkem, natož pak ležet čelem na zemi a třeba líbat lem roucha, či sandály nadřízené osobnosti. Jak bylo ovšem opětovně běžné ve středověku a nejen ve středověku, dokonce se i nedávno leckdy poklekalo i v občanských rodinách). 
  Nesmiřitelnost rozporů ideologií nebyla ničím novým, jen tentokrát rozdílnost křesťanských názorů byla snadněji odhalitelná. Množství slavností a bohoslužeb bohu Diocletianovi po celé Říši se křesťané z principu nemohli zúčastňovat a uvalovali na sebe velmi nebezpečná podezření. Konflikt se sektáři řešil Diocletianus již po tři století běžnými říšskými metodami pokud možno znatelně vyšší represí, než byl samotný prohřešek, až dospěl k proslulému tzv. Krvavému ediktu, jenž velice srozumitelně vlastně stanovil: kdo nebude obětovat bohům, ať zemře. (Nejkrutěji si v realizaci výnosu tehdy počínal Caesar Galerius v Sirmiu). 
  V dějinách církve tím Diocletianus získal nejpřednější místo mezi krvavými tyrany a utlačovateli a k takové klasifikaci je nepochybně k dispozici dlouhá řada dat v podobě jmen křesťanských mučedníků a jejich legend z období sklonku jeho vlády. Mezi nimi jsou například i dnes u široké veřejnosti známí sv. Jiří, sv. Vít, sv. Šebestián, sv. Florián atd., atd. Příkaz vyhledat a spálit Diocletianův palác ve Splitu. Současná kresebná rekonstrukcezakázané posvátné knihy měl na svědomí zničení mnoha rukopisů Biblí a jiných křesťanských náboženských textů. Pečlivý správce Říše současně uvěřil i reklamě alchymistů - ohlašujících výrobu zlata. Reagoval ale zcela proti očekávání původců kampaně, neboť v něm vzbudila obavy o zhroucení finančního hospodářství státu. Preventivně byl proto zničen dnes proslulý, ač neznámý, spis o alchymii, takzvané Smaragdové desky).

  Diocletianův palác ve Splitu. Současná kresebná  rekonstrukce

  K jeho celkovému účtu můžeme snad jen podotknout, že o nějaké osobní krutosti, nebo dokonce zvrhlosti vlastně zprávy chybí. (Pokud za takovou neoznačíme údaj, že pro výstrahu osobně před nastoupenou jednotkou probodl vraha předchozího císaře). Trval ovšem stroze po vojensku na důsledném plnění a dodržování platných zákonů a zjištění provinilci propadali trestání brutálními metodami justice Říše, v níž se krev  odsouzených, zajatců i gladiátorů prolévala na slavnostech i jen pro zábavu publika. Bohužel, ukrutné metody vězeňství a justice byly v těchto dobách neodlučitelnou součástí správy států a v žádném případě nebyly vynálezem Diocletianovým. (Mučení bylo povoleno i při podávání daňových přiznání) Nezměnily se příliš vyjma zrušení zápasů gladiátorů ani v následujících staletích, ne-li tisíciletích, humanisticky napadána bývala spíše jen jejich aplikace proti určitým, dotud privilegovaným a v bezpečí žijícím skupinám obyvatel, ne tolik již metody samotné. 
  Dočkal se však ve svém palácovém ústraní celkem brzy, r. 311 i dubnového vydání Galeriova ediktu jenž povoloval křesťanům jejich náboženství, stavbu kostelů a jiné svobody, pokud se budou: modlit ke svému bohu za spásu nás. (tj. císařů), státu i svou vlastní tak, aby stát byl ušetřen veškerých pohrom a oni sami žili v bezpečí svých domovů. 
  Edikt vydal sám jeho nástupce v Nicomedii, Augustus Galerius. (Společně se spoluvládci - Liciniem v Sirmiu a Constantinem v Trevíru), týž Galerius, jenž bývá i označován za nejtvrdšího uskutečňovatele předchozích Diocletianových protikřesťanských opatření, dokonce i jejich vlastního iniciátora. Je znám jeho výrok, že svá poslední léta hodlá trávit k radosti a potěšení a k provádění některých prací veřejné služby. Galeriovo nejméně politické obrácení v nazírání na záležitost křesťanů, nedlouho před vlastní smrtí v květnu r. 311, mu však v hodnocení u křesťanských autorů již mnoho nepomohlo, takže převratný edikt ani není příliš znám. Pohřben je ve svém mauzoleu v Soluni, jež je nyní kostelem sv. Jiří. 
  Na propracované formulaci výnosu v prvé řadě majícího na zřeteli hledisko posvátna můžeme vidět, co především odrazovalo Řím v tolerování křesťanství. Stát choval do té doby xenofobní obavy, ať již v jednotlivých případech důvodně, či bezdůvodně, že nové náboženství neuznává jeho státní zřízení a co víc,  narušuje vztahy k nadřazené božské sféře. Pokoj, blahobyt a stabilita v říši, stejně jako vítězství ve válkách byly samozřejmě umožněny jen přispěním a přízní bohů. Stát, císařové i jejich aparát se úzkostlivě mnohými slavnostmi, ceremoniály a soukromými i státními oběťmi vykonávanými před závažnými akty i pravidelně cyklicky v průběhu let snažili, aby si nepostradatelnou přízeň udrželi, nebo - v horších případech, opět znovu získali a nejrůznější pohromy odvrátili. Od svých poddaných očekávali loajalitu a Říše i její představitelé, zákony a opatření byli ve značné míře svatí. Jakmile křesťané svou duchovní podporu rovněž přislíbili totožnému cíli, blahu státu a jeho respektovaných představitelů - nebo za takové alespoň byli úředně označeni, byla odstraněna příčina nadále je ještě pronásledovat a potlačovat. 
  Nebudeme se zde zamýšlet nad otázkou zda, či do jaké míry, byla Římská říše theokratickým státem, ale náboženské momenty nelze z historie Říma, ale ani jakýchkoliv jiných států vynechávat, což se ovšem ve skutečnosti velice dobře daří některým realistickým vědcům, ale dokonce i literátům. Bylo sneseno mnoho doporučení o podnětnosti interdisciplinární spolupráce různých vědních oborů, takže lze možná i naopak zmínit nevýhodnost opomíjení některých oblastí společenského života jejich naprostou neznalostí, byť z části zbytečnou.

Snad je opravdu lidská paměť krátká, každopádně současná dramatická díla o kovbojích, II. světové válce atd. nemají s tehdejší dobovou atmosférou vůbec nic společného čím novější zpracování, tím větší nepochopení. S příslušnými věcnými rekvizitami (v případě oněch kovbojů líbivě upravených, i zcela vymyšlených, podle obývákových ideálů akčních hrdinů autoři jen vypráví nějaké obecně lidské příběhy, či dramatické a detektivní zápletky). Pozoruhodné pokroky, které učinila filmová kamera, zpracování zvuku a nejrůznější složité technické efekty a triky až podivně kontrastují s nízkou úrovní použitých literárních scénářů, - mimo oněch detektivek, ty alespoň pravidlům žánru, i bystrým kombinačním schopnostem diváka musí odpovídat dobře. Až se člověk může divit, že tolik odborníků svou náročnou a kvalitní práci věnuje na zpracování historek obdobných někdejším kalendářovým výtvorům.

  Významný římský rétor Quintilianus jenom jako nahodilý příklad zdůvodněného tvrzení uvádí větu: Protože je svět řízen prozřetelností, musí být stát spravován. Čili, stát bude spravován, bude-li jasné, že svět je řízen prozřetelností. V naší době to nemusí být zdaleka běžně přijímané vyjádření, ale v Římské říši jím, jak vidíme, zcela jistě bylo a především z tohoto hlediska je třeba posuzovat i opatření jejích vlád a představitelů. Nemohou je plně zastoupit jen ekonomické, vojenské, nacionalistické, biologické, či další dílčí rozbory dějinných situací. 
  Zdá se, že problém křesťanského hnutí byl nyní analyzován a upraven s konečnou platností a je tak i ukázkou korektnějšího chápání římského hesla údajně lstivého: divide et impera, u nás doposud ponejvíce překládaného a používaného jen v citově hanlivém, ideologickém významu rozděl a panuj. Obsáhlejší (kupodivu i přesnější) je však pouze věcné rozliš a vládni a nevztahuje se pouze k mezinárodním vztahům, či ke správě Říše, ale k lidským věcem vůbec. K užívání libovolného hmotného i operačního systému potřebujeme alespoň minimální pojmenování a porozumění jeho rozličných funkcí, jinak jej užívat nikdy nebudeme, ani v Římské říši, ani jinde. 
  Za dva roky, r. 313 následovalo již vydání mnohem proslulejšího a známějšího Milánského ediktu, jenž křesťanské vyznání, předtím zbavené útlaku státní moci, zrovnoprávnil s dosavadními kulty v Říši.  Oba Augusti se tehdy sešli v Miláně, aby slavili svatbu Licinia s Constantinovou sestrou. Počet křesťanů se v tehdejší době odhaduje maximálně na 10% z celkového počtu obyvatel Říše a proto nebylo otázkou dne učinit z křesťanství snad státní náboženství, jak by možná naznačovala popularita Milánského ediktu v různých historických pojednáních. Nicméně, ještě nadále vytěsňovat mínění aktivní křesťanské menšiny z veřejného života již naprosto nebylo v souladu s potřebami dobré správy státu. Brzy se také ukázalo, že předchozí represe byly velmi účinné a v poměrech stejných pro všechny počet křesťanů rychle vzrůstal. 
  Diocletianus nebyl v císařském ústraní ušetřen ani zabití své ženy Priscy, dcery Valerie a jejího syna, jejž měla s Galeriem, podobně i vyhubení rodiny Maximianovy v politických represích. Zemřel totiž ve svém paláci 3. prosince roku 316 a byl zde pohřben v mauzoleu jež je dnes kostelem ojedinělého a poněkud podivného zasvěcení - sv. Dujna. Palác sám - na území Chorvatska nejrozsáhlejší a nejzachovalejší památka z římských dob - je zařazen na listinu kulturního dědictví UNESCO. Mnohé z jeho opatření v Říši úspěšně přetrvalo i do příštích věků, některé reformy upravil již sám a mnohé také zcela zaniklo, dokonce již za jeho života. To se týká i jeho nepřátelského, příliš tradičního stanoviska ke křesťanství, ačkoliv prý křesťanského smýšlení byla i jeho žena a dcera.

Konstantin Veliký a jeho synové

  Jednání v Carnuntu r. 308 mělo ukončit na západě probíhající boje mezi spolucísaři, jež z velké části vznikly  ovšem v souladu se zásadami tetrarchie pro nástupnictví pominutím pokrevních dědiců Maxentia a Constantia Chlora. Ty však stejně při nejbližší vhodné příležitosti do funkcí z titulu dědičnosti jim náležitých dosadilo vojsko. Umělá pravidla tetrarchie pro nástupnictví adoptivních synů, respektive zeťů se asi mohla uplatnit jen na méně výrazné osobnosti, nežli byli synové odstoupivšího Augusta Maxentia a také jeho předčasně zemřelého nástupce ve funkci Augusta Constantia Chlora.

Constantin Veliký

                                         

Valerius Licinius

Constantin Veliký

   

Valerius Licinius

  Obratněji i uvážlivěji si počínal zřejmě mladý Constantin, ačkoliv ani on nepůsobil dojmem, že by mu poněkud papírová pravidla tetrarchie příliš ležela na srdci. V jeho případě by jistý osobní moment k takovému postoji byl psychologicky možná pochopitelný. Jeho otec pro službu Říši a Diocletianovi i posléze hodnost Augusta musel v době, kdy Constantinovi bylo asi 8 let opustit jeho matku Helenu. Je dostatečně zřejmé, že Helena byla energická i cílevědomá dáma, navíc křesťanského zaměření, jež ve svém synovi mohla iniciovat kritické výhrady k politickému dílu starší generace. Constantin ji i mnohem později mohl s úspěchem pověřovat významnými náboženskými misemi, jež se časem staly legendami. 
  V situaci nebrzděných ambicí proto brzy nastalo i období, kdy sice měla Říše v souladu se šablonou tetrarchie čtyři spoluvládce, ale všichni bez rozlišování si nárokovali nejvyšší titul Augustus. Nebudeme opět podrobněji sledovat bouřlivé a již pověstné události za vzájemných bojů usurpátorů i spoluvládců v Constantinově období. Nejdéle s ním udržel krok jeho švagr Licinius v Sirmiu, ale nakonec se znepřátelili také. Licinius po svém vítězství nad vládcem východu Maximinem Daiou dal podobně jako předtím Constantin na západě v tamní státní správě provést tvrdou čistku a popravil Maximinovy vysoké úředníky. Touto akci byli odstraněni i příslušníci Diocletianovy, tzv. joviovské dynastie, včetně Galeriova syna. Na císařský stolec v Sirmiu ovšem Licinia povznesl právě Galerius, takže je zřejmé, že ačkoliv se války mezi spoluvládci již ani nenazývaly občanské, vyznačovaly se zvláště krutými akcemi jež jsou bratrovražedným bojům vždy přisuzovány. Zósimos tak třeba o bývalém Augustovi Maxentiovi zaznamenal: doufal, že zaseje sémě rozkolu mezi svého zetě Constantina a svého syna Maxentia. 
  Příklad Diocletianovy zdrženlivosti, jenž za těchto bouří a válek prožíval ve splitském paláci klidné stáří, je téměř ojedinělý a jistě pozoruhodný. Constantin a Licinius po vítězstvích nad všemi svými odpůrci i spoluvládci již do funkcí Caesarů nominovali jen vlastní syny vesměs ještě zcela malé děti. 
  Oba stáli od počátku u rozhodujících ideologických změn v Říši, jež umožnily křesťanům veřejné vystupování, byli spoluautory, (ne-li iniciátory) již ediktu Galeriova  a samozřejmě společného Milánského ediktu. (Traduje se, že stále viditelnou upomínkou převratné události jsou každoroční rozverné silvestrovské oslavy. Papež Sylvestr byl totiž zvolen 31. ledna 314 a zemřel 31. prosince 335 a mohl tedy ve svém úřadě jako první papež naplno užívat svobody poskytnuté ediktem Imperátorů. S Constantinem byl stále v dobrých vztazích i při organizování prvního všecírkevního Níkajského koncilu). 
  Licinius pro uplatnění Milánského ediktu zajistil důležitý krok porazil vládce východu Maximina Daiu, jenž křesťany ještě stále pronásledoval. Po obsazení Nicomedie, tehdy hlavního města východu a vlastně i celé Říše, zde neprodleně vyhlásil Milánský edikt, umožňující stoupencům křesťanství i ve východních zemích v nichž byli nesrovnatelně početnější než na západě veřejné a rovnoprávné působení.

Constantinův odkaz synům a synovci v r. 337  

Constantinův odkaz synům a synovci v r. 337

  Postupovat však ještě dále v tomto směru ale buď nikdy neměl v úmyslu, nebo jej možná i brzdily neurovnané a rozhárané poměry v osvobozené církvi s neuvěřitelným množstvím detailních věroučných sporů na synodách, mezi zastánci jednotlivých doktrín i různými sektami. Nejvýznamnější i nejnebezpečnější byl spor o právě tehdy vzniklé ariánské kacířství pronásledující církev ještě po několik dalších generací. Asi od r. 320 se Licinius proto pokusil o jakousi odluku církve od státu, křesťany sice toleroval i nadále, ale kupodivu zakázal církevní synody a dokonce nepřipustil službu křesťanů ani ve státní správě, ani v armádě. 
  Constantin se naopak občas až fanaticky vyhrocených kněžských rozepří, ani řešení neuvěřitelně komplikovaných theosofických otázek vůbec nebál a také ne stále rostoucího vlivu křesťanů ve státní správě. Měl totiž zájem a jisté vlastní představy o náboženství, jež se ale zcela s křesťanstvím nekryly. 
  V Constantinopoli si nechal postavit sochu Slunečního božstva Sol invictus Slunce nepřemožené, s vlastními rysy (druhou měl v Římě). Je snad i v našem materialistickém věku poněkud předpokladatelné, že s takovýmto osobním božstvem události v Říši směřovaly k tomu, aby posléze vládl sám, jen se svými velmi mladými syny. Asi po r. 321 došlo k roztržce i s Liciniem a po několika letech válek byl 18. září r. 324 Licinius definitivně poražen a v r. 325 i popraven,  neboť se údajně opět chtěl zmocnit vlády. Člověk s Constantinovou výkonností by velmi pravděpodobně dokázal Říši vládnout sám, jako někdejší císařové; ve skutečnosti to také po léta i činil, ale přesto systémy tetrarchie neopustil, ale naopak je dále zdokonalil.

Constantin zřejmě osobně preferoval jakési Sluneční božstvo. Boha ne snad obdobného Heliovi pouze jednomu z bohů  římského Panteonu, ani řeckému Apolonovi, nebo možná ani perskému Mithrovi, ale snad nejvíce jakémusi prapůvodnímu a nejmocnějšímu bohu Slunci, jenž kdysi vystupoval v trojici spolu s Měsícem a jak se již, bohužel, téměř nepozoruje s Nebem, oblohou.
Prastará, prostá, zato velmi názorná náboženská projekce se ukázala jako nadmíru adaptibilní a schopná tisíciletého rozvoje v četných kulturách, třeba i v čínské. Po detailnějším a podrobnějším zkoumání nebe k těmto třem vítaně viditelným a vždy přítomným bohům přibylo již hluboko ve starověku 5 známých planet, výjimečně se honosících, jako slunce a měsíc, vlastními pohyby po obloze a dodneška proto máme sedmidenní týden, 12, (či 13) měsíců v roce i 12 znamení Zvěrokruhu, které tak velmi potřebuje astrologie. Na konci XV. století vyšel výmluvný titul opata kláštera ve Sponheimu, J. Trithemia De septem Secundis, id est, Intelligentiis, sive Spiritibus Orbes post Deum moventibus, čili O sedmi duších, neboli nebeských inteligencích, řídících planety pod Boží vládou.
To ovšem neplatí pro starý římský kalendář, jenž znal 12 měsíců roku, nikoliv ale sedmidenní týden. I v církevních písemnostech se staré římské datování místy udrželo více než do konce tisíciletí.
V některých jazycích například i dnes označují dny týdne jména právě oněch pohanských bohů, pohybujících se nebeských těles a podle vlastností příslušného boha jsou také jednotlivým dnům připisovány zvláště vhodné úkony a činnosti. Slovanský kalendář se bez nich sice již obejde, jen v několika jazycích čtvrtek je ještě znám také jako Peren dan, čili Perunův den, podobně jako starý perský Ohrmazd zaman, německý Doners tag i anglický Thurs day atd. Pátek je den Venuše, Inany, proto v angličtině Friday od germánské Frey a patrně i ženský rod v ruštině a ukrajinštině pro název pátku - pjatnica).
Číslo sedm proto leckdy samo postačí k vybudování teoretické konstrukce, ale takto přetěžovat jediný prvek pochopitelně není většinou funkční. Například počet sedmi bájných českých knížat by dával možnost ověřit jejich případnou funkci v týdenním kalendáři, ale pokud nepředložíme další shody, teorie a ani hypotéza nevznikne.
Tyto předchozí, dávné náboženské konstrukce porůznu nacházíme i v Bibli, ovšem s jistě dostatečnými komentáři: "abys nepovznášel své zraky k nebesům, a když bys viděl slunce, měsíc a hvězdy, všechen nebeský zástup, nedal se svést a neklaněl se jim a nesloužil tomu, co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem." (Deuteronomium 4, 19) Také poukázáním na jen věcnou stránku jevů na obloze: "Učinil jsi měsíc k určování času, slunce ví, kdy k západu se schýlit." (Ž. 104, 19), nebo konstatováním Hospodinovy nadřazenosti: "Do svého obydlí se stáhlo slunce i měsíc, utekly před světlem tvých šípů, před září tvého blyštivého kopí." (Abakuk 3, 11) atd. I tak však Hospodin, jediný Bůh, ke stvoření světa a závěrečnou oslavu díla použije právě oněch sedm dnů týdne, z nichž poslední je neděle, nebo zase v Ž. 138 se připomíná, že učinil: "Slunce, aby vládlo ve dne Měsíc a hvězdy, aby vládly v noci" či v Ž. 84, 12 čteme "vždyť Hospodin Bůh je štít a slunce" Což podle některých složitých nauk (bohužel ne ověřitelných) jsou odkazy na skutečnost, že stvoření světa se snad nedálo zcela přímočaře, ale velmi složitě a ve světě působí síly a systémy, které bývají označovány termíny andělé, mocnosti atp.

  Z informativní mapky je vidět, že poledníkové členění Říše již natolik vykrystalizovalo a nadto reflektovalo i geografické oblasti světa, aby v Constantinem upravených diecézích Sirmiu připadla i Itálie a také zeměpisně příslušná část Afriky (Kartágo). Obvykle je přirozeně zmiňováno Constantinovo velkolepé přenesení hlavního města Říše z Říma do nově vybudované Constantinopole. Řím však i nadále zůstával patřičně vybaveným sídlem císařů i Senátu, jen již velmi dlouho ne výhradním a popravdě nezdá se, že by mu to tehdy a ani v budoucnosti zvláště vadilo, nebo snad dokonce činil kroky k opětné dominanci. Pomineme-li několik nostalgicky laděných zmínek konzervativních literátů a pozdější usurpaci germánského vojevůdce v Galii, snažícího se takto získat podporu pohanské části senátorů v Římě. Ať již vědomě, či snad jen podvědomě, nebo opravdu jen sběhem nevyhnutelných historických událostí, papežské funkci mohlo v mnoha případech i vyhovovat, byl-li světský panovník Říše většinou vzdálen jejich sídla. 
  Constantin tak de facto spíše přemístil vládu z Diocletianovy Nicomedie do protější Constantinopole, dost obdobně, jako zaměnil v systému tetrarchie nástupnictví adoptivních synů za následnictví synů pokrevních. Což jsou ovšem změny nepominutelné, zajisté ale ne zásadní. Říše budovala nám netušenými postupy lokalizovaná sídelní města, vysvěcovala je a vybavovala vším potřebným jako sídla vlády a císaře, aniž by to však vyžadovalo rušit stará, což z hlediska kultu by bylo i počínání neúčelné, ne-li protismyslné. Constantin prý původně hodlal nové Město založit ve ztracené mýtické pravlasti Římanů u Tróje a vybudoval zde již i jeho základy, ale konečná volba padla na Byzantium. Císařové jako osoby samozřejmě mohli pobývat, aniž by jakkoliv ztráceli na svém majestátu všude po celém území Říše i za jejími hranicemi, třeba v pouhém vojenském stanu. Po dlouhé měsíce se stejně tak zdržovali i mimo své nové metropole, podle okamžitých potřeb Říše, nebo i vlastního zájmu. Je možno do jisté míry rozlišovat mezi vzájemně samostatnými, odlišnými funkcemi sídelních měst a císařů. 
  V Římě Constantin dokončil Maxentiovu baziliku (v níž byla umístěna jedna z oněch jeho soch), vybudoval známý Vítězný oblouk na památku svého legendárního vítězství u Milvijského mostu i založil baziliku sv. Petra. Dobře sloužila papežům, kteří od něj obdrželi i státní Lateránský palác, až do r. 1506, kdy byla nahrazena dnešním chrámem. Římské universum ani nemohlo být jiné, než formálně nedělitelné, úpravy spočívaly jen ve stále hlubším a ústrojnějším rozlišování vlády světa, Impéria. (Původně titul Imperátor označoval jen vítězného vojevůdce a byl udělován vojskem). 
  Constantin patřičně oslavil vicenalie své vlády, ale nevzdal se ani poté funkce, v čemž jej poněkud omlouvá nízký věk jeho synů nástupců. Zemřel 22. května 337 za příprav tažení do Persie v níž po unikátní dobu 70 let vládl bojovný panovník Šáhpuhr II., o němž Ammianus Marcellinus jen malinko nadsazuje, že se od počátků své vlády oddával slastem z loupeží. Na perský trůn nastoupil jako dítě a musel tedy napřed vyrůst, aby se válečnictví mohl opravdu cele věnovat. 
  Příklad synů Constantina Velikého prokázal, že stejně jako nemohl zajistit klid v poměrech Říše Diocletianův princip adoptivního nástupnictví, nemohlo jej samo o sobě zaručit ani tradiční následnictví pokrevní. Na vině není ovšem organizace a jakýkoliv systém vlády a administrativy, ve věci je zde třeba obrátit se na přístupy lidí. Jeho synové nejprve ve shodě a bez prodlení (asi do září r. 337) zlikvidovali dědictví a državu Dalmatia syna nevlastního bratra jejich otce spolu se všemi členy jeho rodiny, přicházejícími v úvahu jako případní nástupci. (Byli ušetřeni jen dva, tehdy ještě zcela malí chlapci pozdější císař Julianus měl tehdy 6 let a jeho nevlastní bratr Gallus 11). Z tetrarchie se tak stala triarchie a Dalmatiovo území, až na Thráckou diecézi připadlo opět Sirmiu a Constansovi. Jinou věcí na které se hned na počátku bratři shodli, bylo přiznání titulu Augustus každému z nich vylepšili tak otcův záměr, patrný z jim náležitých sídelních měst. 
  Poté ale propukly boje i mezi nimi. Západní August napadl sirmijského Constanse, nejmladšího ze sourozenců, narozeného až r. 320 - 3, ale velmi samostatného, dokonce prý vůbec nerad poslouchal. Jeho nespokojený poručník tedy vtrhl do severní Itálie, ale u Aquileie (r. 340) upadl do připravené léčky, byl poražen a zabit. Od té doby vládl Constans i v západních zemích. Je na první pohled poněkud podivné, jestliže osoba s titulem Imperator Caesar Iulius Constans Augustus má poručníka jako kdekterý sirotek, ale je to vlastně běžné ve všech a tedy i v královských rodinách. Za mnoho nezletilých následníků do doby dospělosti vládli majetkem i politickou mocí příslušníci rodiny i regenti a ministři. Rodinné právo má své místo i na dvoře pána světa
  Potom, patrně díky osobní statečnosti a aktivitě začal Constans obratně hrát prim i nad věkově prostředním z bratrů Augustem Constantiem na východě. Jako uvědomělému zastánci závěrů Nikajského koncilu se mu totiž dařilo úspěšně prosazovat různá významná opatření proti ariánské herezi i ve východních zemích, které oficiálně ale vůbec nespravoval. Poté však proti němu vypukla pohansky zabarvená vzpoura v Galii, kterou vedl Magnus Magnentius a r. 350 byl zabit. Dosavadní spory v Říši mezi bratry tím byly nahrazeny válkami s usurpátory, komplikované ještě likvidováním, či prosazováním různých křesťanských herezí a již zmíněným pokusem sledujícím údajně návrat k pohanství, jenž Constanse stál život. Tím osiřel i sirmijský stolec a aby se i tato třetina Říše nedostala do rukou Magnentiových byla zde inscenována uzurpace Vetranionova, jenž však skrytě spolupracoval s Constantiem. Po potlačení vzpoury byl sice zbaven odznaků císařské moci i Vetranion, ale k pobytu mu byla se slušnou penzí, vykázána Bithýnie. 
  Neúnavní císařové Constantinova rodu svědomitě svolávali jednu synodu za druhou, aby vyřešili sporné a nejasné záležitosti víry. Do náboženských věcí tak byl až v nadměrné míře vnášen velmi propracovaný římský právnický prvek. Jednotliví horlivci z různých konců Říše nepřestávali chrlit teze, dogmata i kacířské nauky a vyhlašovali vzájemně mnohé klatby, jež měly přirozeně veliké dozvuky i v politickém životě. Docházelo k vyhánění nepravověrných biskupů, aby po čase byli opět dosazováni do svých úřadů, což bylo přirozeně vždy provázeno i neblahými společenskými důsledky.

Julius Constantius

           

Julius Constans

Julius Constans

   

Julius Constantius

  Důležitou, ne-li nominálně nejdůležitější součástí náplně císařské funkce byla péče o oficiální kulty v Říši, vyjádřená císařovým nejvyšším náboženským titulem Pontifex Maximus, takže nejvýznamnější z nich i osobně  řídili. Císařové Constantinova rodu, vedeni neméně i zcela osobním zájmem o náboženství se sami účastňovali jimi svolávaných, řecky vedených učených disputací špiček křesťanské teologie a bedlivě často sledovali i dlouhé diskuse a jejich závěry, potvrzovali je totiž. Široká a významná náplň křesťanských koncilů živému osobnímu zájmu císařů o náboženství mohla imponovat žádný jiný kult nenastoloval zdaleka tolik aktuálních otázek. Jistě důležitá a závažná jednání se ale vyznačovala patrnou a důrazně vyslovenou - jistotou, že shromáždění Otcové mají okamžitou možnost (nejdéle v několikaměsíční době trvání synod, či koncilů) zjistit objektivní pravdu v kterékoliv náboženské otázce. Prakticky si tedy sami stanovili co nevědí což lze v jednotlivostech, ale komplexně takové poznání možné není. 
  Mimoděk řídili církev i náboženství podobně jako Říši a velmi vzdělaní teologové přitom kupodivu ani přespříliš nerozlišovali, zda se jedná o otázky jen organizační, nebo hluboce náboženské. (Jestliže již pohanský Senát mohl rozhodovat o přijetí zasloužilých zesnulých císařů mezi bohy, nemohlo příliš pozadu zůstávat ani křesťanství). Vše bylo stanoveno stejně jasně a závazně, ať se jednalo o příslušnost, či nadřazenost některého maloasijského biskupství, nebo stav při stvoření světa. Logika sice hlasitě a střízlivě vyhlašovala božská tajemství, avšak evidentně i podle pozdějšího směřování teologických sporů od počátku svoje možnosti poněkud přeceňovala
  Je možná zasloužené (ironicky míněno), že císařové, kteří se tak soustavně starali o všeobecný souhlas a ujednocení v církvi, se nakonec dočkali i výtky, že rozháranost poměrů působí právě oni - množstvím diskusí a porad. Jako ukázku důslednosti, ale hlavně obratnosti rétoriky, která neponechá bez povšimnutí žádný z činitelů  pojednávané události, můžeme tvrzení ocenit, ale sotva má závažnější souvislosti s tehdejší situací. Křesťanství se teprve vyvíjelo (vyvíjí a mění se ostatně nepřetržitě až do našich dob) a o nejrůznější bludy v něm tedy nemohla být nouze. Nebylo v možnostech žádného církevního, ani státního činitele všechny chyby či rozpory v naukách logicky vysvětlit, nebo jim snad naprosto prozíravě předejít. Ariánství a podobně i mnohé jiné hereze - tak zatěžovalo církevní život i po desítky let a několik generací. 
  Vládcem Říše se stal na 11 let Constantius sám a ačkoliv by se asi nejraději zabýval teologickými otázkami, rád například o sobě slyšel hned dvojnásobně líbivě zformulovaný titul: biskup biskupů, musel  bojovat nejen s usurpátory. Pro trvající napětí ve vztazích s perským králem Šáhpuhrem II. povýšil v Sirmiu r. 351 bratrance Galla na Caesara pro východ, ale ten se příliš ve vládě neosvědčil a byl po vážných a oprávněných žalobách r. 354 popraven. R. 355 byl Caesarem, tentokrát na západě, jmenován i poslední rodinný příslušník Julianus. 
  R. 358 Augustus Constantius slavnostně navštívil Řím a teprve tehdy byla Constantinopolis ustavením velmi významného úřadu městského prefekta zcela postavena na roveň Římu ve funkci hlavního města Říše. Toho roku se do Říma navrátil i římský biskup papež Liberius, jenž byl po dva roky vypovězen v Thrákii. Na sirmijské synodě, která předešlého roku upravovala věroučné otázky ale byl mezi těmi, kdo připojili své podpisy k přijatému nejaktuálnějšímu vyznání víry a mohl opět působit ve svém úřadě. V létě téhož roku 358 Constantius již také dlel v Sirmiu a přijímal zde perské vyslance, kteří do císařského paláce přišli s poselstvím šáh in šáha
  Já, Šáhpuhr, král králů, druh hvězd, bratr Slunce a Měsíce, vzkazuji Caesarovi Constantiovi, svému bratru, pozdrav a vše dobré. Po zdvořilém pozdravení, patrně jen náhodou opomíjejícím titul Augustus, následovaly ale tvrdé výtky a územní požadavky. Císaři se možná protokol královské perské korespondence objektivně líbil (určitě by se zamlouval jeho otci Constantinu Velikému Neporazitelnému Slunci), nicméně odpověděl zajisté podobně skromně a zdvořile, Já Constantius, vítěz na zemi i na moři a povždy Augustus, zdravím mnohokrát svého bratra, krále Šáhpuhra, leč odmítavě a válka s Persií byla de facto zahájena. 
  Ve skutečnosti ale nastalé velmi vážné perské hrozbě Constantius již téměř čelit nemusel, neboť jej v jeho 40 - 44 letech překvapila smrtelná nemoc. Předtím ještě ve válečných akcích proti Kvádům a Sarmatům, (jež od vpádů do Panonie neodradila ani přítomnost císaře v Sirmiu), zcela vyhladil za Dunajem vzbouřené poddané Sarmatů, tzv. Limiganty, (vykládá se často jako hraničáře od limes, ale nesprávně. Jako se svobodní Sarmaté nazývají Acragentes, tak i ve jméně poddaných Sarmatů má být Limigentes. P. J. Šafařík v něm proto vidí jedno ze jmen Rusínů - Lemkové). Přispěchal na pomoc opuštěné sarmatské šlechtě proti osvobozeným poddaným, veden jak uzavřenou smlouvou, avšak snad ještě více i tradičními římskými zásadami, všude podporujícími zavedené společenské řády. Vítězství v policejní válce bylo již ale jeho poslední a podobně i přijatý titul Sarmaticus
  Oslavy vítězství se neobešly bez notné komplikace. Císař z vysoké tribuny, obklopen legiemi hodlal promluvit laskavě k přemoženým, údajně zcela vyhlazeným barbarům. V jejich neozbrojeném shromáždění však vzniklo pojednou vření a jeden z nich se vyřítil na samotného císaře, - snad po něm i hodil botu následován prý ostatními za pokřiku ...Marhá, Marhá!, což je u nich znamení k boji. Císaři se podařilo ze slavnostní tribuny uprchnout a přenechat vojákům starosti s rozehnáním demonstrace. Slyšíme-li v některém Íránském, či blízkovýchodním městě skandování manifestujících Marg bar šáh!, Marg bar Amríka!, či Eslam, nebo Esrael atd. můžeme v televizním přenosu sledovat staletou (ale jistě tisíciletou) stálost národního sloganu Smrt, nebo Mor ho
  Poté se císař přemístil na východ, aby zde organizoval armádu pro nevyhnutelné střetnutí s Persií. I Caesarovi Julianovi uložil vyslání hotovosti z Galie na východ, avšak dočkal se odmítnutí s poukazem na nedávno odražené Germány, jež by prý odchod části římských legií povzbudil k opakování útoků. Julianova akce pasivní resistence byla dobře vedena a získala podporu, neboť vojsko jej povýšilo na Augusta, (zanedlouho ovšem získal ještě i jiné přízvisko Apostata, odpadlík od křesťanské víry). Zbytečně, byť urychleně Julianus vysvětloval, že se prý jednalo jen o spontánní akci vojáků a že nehodlá proti Constantiovi vystupovat a spokojí se s dosavadním titulem Caesara. Před připravovanými akcemi proti Persii považoval Constantius za nezbytné vyřídit domácí záležitost o níž měl jistě k dispozici i vlastní podrobné zpravodajství a vydal se s vojskem přes Malou Asii na západ. 
  Ani k bitvě mezi příbuznými však pro císařovu nemoc nedošlo, Constantius stačil ještě před koncem života, jako jeho otec, přijmout křest a 3. listopadu 361 zemřel bez dědice. Julianus, jehož vojska již v Galii asi nebyla tak nezbytně nutná, a místo původně nabízeného vyjednávání se preventivně podél Dunaje přesouvala do Illyrie k místu očekávaného střetnutí se bez boje stal jediným vládcem Říše. Byl příjemně překvapen, když v rozlehlých předměstích Sirmia jeho přicházející jednotky vítali vojáci i lidé všeho druhu s pochodněmi a květinami a s přáním štěstí jej dovedli, nazývajíce jej augustem a pánem, do císařského paláce (Fortuna, Štěstí byla pohanskou bohyní Města Sirmia) Bylo přirozeně vysloveno očekávání, že se obdobně jako občané této slavné a lidnaté metropole budou chovat k nové vládě i ostatní části Říše. Očekávání se naplnila a 11. prosince 361 byl Julianus již v Constantinopoli.
  
Za svého krátkého panování v nejvyšší funkci tento císař jednak podnikl tažení do Persie, ale zvláště je znám jako hrdina, byť snad poněkud knižní, programového návratu k pohanským tradicím. K restituci starých poměrů došlo téměř poklidnou cestou, neboť lidí přidržujících se mnohobožství byla v Říši doposud většina a křesťany ani nepronásledoval, jen jednotlivce odstraňoval z armády a státní správy a církev citelně zbavoval státní podpory. Jeho početní příznivci však aktivitou zvláště nehýřili a odpadlictví tak bylo téměř jen intelektuální věcí Julianovou, případně užšího kruhu filozofů a rétorů v jeho blízkosti. Ukazovalo se, že ani přesně není k čemu se vracet, nauk a duchovních směrů bylo mnohem větší množství, nežli za starého Řecka, nebo Říma. Přidržel se proto z nutnosti vzoru křesťanské církve a ustanovoval pohanské kněze na úrovni biskupů a v čelo provincií - na úrovni arcibiskupů velekněze.

Claudius Julianus

                 

Šáhpuhr II. (309 - 379!)

Claudius Julianus

   

Šáhpuhr II. (309 - 379)

  Filosofické ideály skromnosti zvláště neimponovaly společnosti jeho doby a i když vítala třeba zrušení přepychového a nákladného Constantinianova dvora, neznamenalo to ještě příklon k vlastní střídmosti a prostotě. Možná by Julianus v některém křesťanském společenství našel pro filosofické zásady více porozumnění nežli u tehdejšího obyvatelstva Říše.
  
Od dětství žil pod bedlivým a podezřívavým dohledem vládnoucí větve rodiny a možná i proto shledal v pohanství a v propracovaných filosofických systémech přijatelnou a výraznou opozici, oproti jimi podporovanému křesťanství. Proklamovaným vzorem mu byl filozof na trůně Marcus Aurelius a tak Julianus nosil filosofický plnovous, stal se i zasvěcencem perského boha Slunce Mithry, hojně citoval staré řecké filosofy i sám psal při různých příležitostech eseje a současně snášel vzorově se svými vojáky námahy pochodů. Constantinopolskému senátu adresoval, téměř jako za republiky, žalobu na strýce Constantina Velikého, do níž vsunul i některé hříchy, jejichž původcem nebyl ani Constantin, ale teprve on sám. Stížnost podaná v Městě jež Constantin vybudoval, vypadá, při vší úctě k Julianovu značnému filosofickému vzdělání, docela směšně. Nicméně, ideologii a politiky přirozeně takové paradoxy nezaskočí a stesky nového vládce byly constantinopolským senátem přijaty.
  
Mladý vojevůdce, úspěšný na západě v bojích s germánskými válečníky získal zprvu značný úspěch i na perském území, spočívající v tom, že jeho silná armáda hluboko pronikla až k hlavnímu městu Ktesifontu. Oslnivý Alexandrův vzor ale opakován nebyl. Ukázalo se, že se ani v náznaku neuskuteční velkoryse plánovaný manévr příchodu druhé části římských sil strategie kleští jež se měla uplatnit například již proti Marobudovi a s úspěchem byla používána rovněž proti mnohým dalším kmenům. Snad se Perská říše ukázala větší než obvykle nepřátelé Říma bývali. Julianovy jednotky začaly ustupovat podivně zvoleným směrem při soustavném napadání perskou jízdou. V jedné potyčce byl zasažen oštěpem i Julianus a zranění 26. 6. 363 podlehl. Vlastní smrt v čele vojska hluboko v cizí zemi se mu stala příležitostí k úvaze o přirozenosti lidských věcí?
  
Ustupující armáda zvolila nejprve Ioviana, (narozen v Singidunu, Bělehrad), jenž uzavřel s Šáhpuhrem mír a k lítosti jestřábů svého štábu za pět římských provincií za Tigridem, většinu Arménie, zajistil armádě volný odchod z Persie. Veřejně odstoupil od pohanství svého předchůdce, ale povolil i obřady v pohanských chrámech za předpokladu, že nebudou věnovány kouzlům a věštění. Příští rok, ještě stále na zpáteční cestě v Malé Asii, zemřel pravděpodobně v ložnici otráven kouřem ohřívadel. (Jinou možností, tehdy vážně uváděnou, bylo čerstvé vybílení císařovy ložnice a prý škodlivé výpary vápna). Vojsko si vybralo za nástupce tehdy nepřítomného vysokého důstojníka palácové stráže Valentiniana (narozen v Cibalae, Vinkovci, asi 70 km od Sirmia), přesvědčeného křesťana. Panonská, či ilyrská soudržnost se stále projevovala, např. Equitius (Jezdec) se bedlivě staral, aby se nečinilo nic proti tomuto rozhodnutí (ačkoliv byl předtím i sám kandidátem na císařský purpur) a s ním o to dbal Leo jakožto Panonci a příznivci zvoleného císaře ovlivňovali takto, seč byli, smýšlení celého vojska.

NAVRCHOLU.cz