"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Římská říše v Podunají
Tetrarchie valentiniansko - theodosiovská
Sirmium křesťanské
Stará Morava

Počet přístupů: 391330

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Tetrarchie valentiniansko – theodosiovská

  Císař Valentinianus (364 – 375) po nastolení udělil bratrovi Valensovi nejprve hodnost tribunus stabuli (vedoucí koníren), avšak …když pak oba bratři vešli do Sirmia, rozdělil se dvůr tak, jak se zlíbilo mocnějšímu z nich… Valens byl vyhlášen Augustem a do správy mu byl svěřen bohatší a klidnější východ, zatímco Valentinianus se věnoval poměrům v neuspořádanější západní části Impéria. R. 367 Valentinianus těžce onemocněl a po šťastném uzdravení ustanovil ještě třetím spoluvládcem Gratiana – synka z prvního manželství s Marinou Severou, narozeného v Sirmiu roku 359, tedy osmiletého. 
  Jako o mnohých císařích, daly by se i o Valentinianovi napsat poutavé romány, jeho osobní vlastnosti mají až nebývale široký rejstřík. Víme, že byl přesvědčeným křesťanem, byl proto za Juliana nucen odejít z armády a opět povolán byl až za Ioviana. Pocházel z chudých poměrů, ale dostalo se mu dobrého vzdělání. Prý rád pil panonské pivo, (jež bylo již tehdy národním nápojem, takže Panoncům bylo i přezdíváno pivodusové), avšak ani jinak na svůj původ nezapomněl a snažil se ulehčovat situaci provinciálů jak jen bylo lze. Dnešní ombudsman se může prokázat zdrojem až od jím ustanoveného úředníka – obránce lidu. Současně je však jeho vláda známá i tvrdým vybíráním daní, ale i mnoha vážnými aférami. Vysocí úředníci i po dlouhý čas císařem úspěšně manipulovali, nechali jej dokonce trestat nastrčené oběti, zatímco sami se v nešťastných provinciích zločinnými způsoby dále obohacovali. 
 
 Petronius, císařův tchán prý zase …hanebně zvětšoval své bohatství … v neprospěch různých stavů obnovoval veřejné úkoly již dávno promlčené…, tedy zřejmě jen málo šetřil jisté prominentní vrstvy a veličiny a vyžadoval …bezohledně… ode všech plnění povinností ke státu. Ammianus Marcellinus, aniž si to patrně zcela uvědomoval pálil dvě svíčky současně – jednu císaři, který se mu leckdy zamlouval a druhou vlivné opozici, v jejíchž kruzích se pohyboval.
  
Jiný úředník, narozený v podunajské provincii Valerii …jehož původ byl docela bezvýznamný, neboť jeho otec, účetní praesidiálního úřadu pocházel z potomstva Karpů… si zase dovolil v Římě …soudit i senátory z travičství, čarodějnictví a cizoložství… Nicméně, údajný plebejec z Podunají také …za radostného hopsání kroutil sem a tam nohama, a zdálo se, že nechodí, ale tančí, když se snažil napodobovat brahmány… Šlechta vymykající se dotud všem zákonům přicházela o své podivné výsady zahrnující i možnost páchat zločiny a provozovat obvyklé, nicméně tajné, krvavé čarodějnické, magické a kultovní praktiky.
  
Mučení bylo, bohužel, součástí státní správy civilizované společnosti po tisíciletí (a i naše současnost se možná rozhodla v takové věci se ani příliš nelišit). Proto i na straně vlády Kat, mučidla a krvavé výslechy řádily bez ohledu na věk a důstojnost po všech stavech a občanských třídách a pod rouškou míru se žilo v poklidu hodném zatracení… V jistém smyslu prorocká slova – zatracení onoho míru i opravdové podvracení a ničení rozsáhlých částí Říše přišlo téměř vzápětí. Privilegovaní, mezi nimiž Ammiánský v Římě žil, vypracovali ovšem vlastní ideologickou platformu. Podle ní byli všichni vojáci a Panonci zvláště – hrubí, nešetřící starých hodnot a tak se setkáme s vyjádřeními typu: …neurozený Panonec, vše podvracející a ničící…, zatímco císaře ovšem …ani zatvrzelý nepříznivec neobviní z nějakého nedostatku důvtipnosti, pokud šlo o prospěch státu… Můžeme v protikladných vyjádřeních rozpoznat ideologicky zabarvené argumenty obvyklé diskuse, či spíše agitace mezi vládou a  opozicí. Starobylé zásluhy, tradice a zjemnělost, jimiž jistě dovedně operovala opozice, jsou jen synonyma jimiž lze označit i stav ztráty orientace i nasazení v soudobých otázkách řízení státu. Mnohé nádherné ceremonie vyvolávající euforické pocity zúčastněných často předznamenávají jen přicházející stavy vyčerpání. Naopak střízlivost a správné soudy i ve zdánlivých maličkostech mohou přinášet značné úspěchy, zatímco jejich opomenutí i pouhá přehlédnutí podobně významné – byť těžce pochopitelné – prohry, či ústup ze slávy
 
 Vyčítá se mu též, že za něho proslulá kázeň platila více pro prosté vojáky a obyvatele, zatímco zřejmé nepravosti vysokých důstojníků a úředníků byly často ponechávány bez vyšetření. Kdybychom chtěli obě pozorování uznat, bylo by třeba usoudit, že stará, aktuálně již ne příliš užitečná šlechta byla nahrazována novou z řad výkonných administrativních a vojenských činitelů s poněkud podobnými privilegii. 
  Na jedné straně strohost až krutost – choval dvě medvědice, jimž prý předhazoval některé provinilce... Alespoň sám, když jednu z nich, Innocentii (nevinná, neškodná) pouštěl do lesů na svobodu, jako nějaký současný ochránce zvířat, vyslovil přání, aby  měla mnoho potomků, kteří by mohli v jejím užitečném poslání pokračovat… Přitom i …krásně psal, kreslil i modeloval a vynalézal nové zbraně… a jako renesanční umělec se rád zabýval i stavitelskými plány opevňovacích prací. 
  I opevňovací horlivost je mu však zčásti vytýkána, prý jako unáhlenost, neboť sice jednak v rekordně  krátké době nově zrekonstruoval všechna zanedbávaná římská opevnění hranice podél Dunaje, Rýna i v Británii, ale neměl na tom dosti a římské opevněné body stavěl i na dotud germánských územích. (Údajně na jejich půdě zůstal 7 let – obdobné válečnické měřítko používá Bartoloměj Paprocký o našem Marobudovi, jenž prý se svým vojskem nevešel pod střechu 14 let).

Flavius Valentinianus

           

Flavius Gratianus

Flavius Valentinianus

   

Flavius Gratianus

  Právě tradiční římská ofenzivní strategie, připomínající opět dobře doby Marca Aurelia se mu však nepřímo stala osudnou na jednání s našimi Kvády 17. listopadu 375 v Brigetiu. Sem po svých vítězných taženích vedených z Carnunta a Aquinca povolal jejich předáky, aby na nerovnoprávné schůzce projednal – to je: nadiktoval - podmínky budoucího míru. Válku sice začali Kvádové, vyprovokováni ale tentokráte byli úkladnou vraždou svého krále. Tu neměl ovšem na svědomí císař, ale jeden z jeho neschopných vysokých úředníků, kteří se zločiny pokoušeli zajišťovat úspěchy v kariéře i osobní obohacení a jichž se Valentinianus poněkud málo a pozdě dokázal zbavovat. 
  Vyslanci byli pochopitelně těmi z kvádských předáků, kteří s Římem spolupracovali již před válkou a jistě o podobně výnosné styky měli zájem i v budoucnosti. Pokoušeli se tedy omlouvat předchozí nepřátelské jednání svého kmene poukazem jenž byl velmi eufemistickým popisem událostí: prý se jednalo jen o venkovany, jež rozzuřila stavba římské pevnosti na kvádském území. Zde si však – do omluv zajisté poněkud navíc – dovolili i vsunout výtku římské správě, že pevnost prý nebyla stavěna spravedlivě, ani ve vhodné době, což císař možná mohl, ale nepřeslechl a na drzou a nevděčnou delegaci – ač jinak své dlouhodobé i perspektivní spolupracovníky – se tak rozlítil, že byl na místě postižen chrlením krve a téměř vzápětí zemřel. 
  V celé Říši se vždy a stále, ale zvláště před smrtí císaře děly velmi podivuhodné věci, …zazářily vlasaté hvězdy komet… a …v Savarii (Szombathely) se dokonce na střeše císařských lázní usadil výr a truchlivě houkal… Avšak tehdejší události v Sirmiu je hrozivostí všechny předčily: Předtím zapálil blesk v Sirmiu, slétnuvší s náhlým praskotem z mraků, část paláce, radnici a forum… Naštěstí se však i dozvídáme, že zde byli lidé, kteří nebezpečnou situaci správně vyhodnotili. Zósimos, jenž časově událost v Sirmiu posunuje, k tomu říká: Po Valentinianově smrti  uhodil blesk do Sirmia a zažehl císařský palác a tržiště. Lidem, kteří se v těchhle věcech vyznají, se to zdálo nepříznivým znamením pro říši. Proto povolali k sobě mladého Valentinianova syna…v císařském purpuru ho uvedli do paláce, ačkoliv mu nebylo ještě pět let… Po čase se ukázalo, že nastolili již posledního sirmijského císaře. Nicméně, nevlastní bratři: Gratianus a Valentinianus mladší si rozdělili mezi sebou říši podle návrhu rádců… Gratianovi připadly galské kmeny, celá Hispánie a Británie; Valentinianus měl dostat Itálii, Ilyricum a celou Afriku…

  Lidí, kteří věcem rozumějí, nescházelo ale ani v jiných staletích a zemích. V pravoslavné legendě o Vasiliji Blaženém se tak například praví: Léta 1547…se vznítilo veliké tržiště… Plameny ohně šlehaly vysoko a jako veliké hory dosahovaly až k mrakům. Sežehly mnoho domů a svatých kostelů, takže vyhořelo tehdy celé Zaněgliní, obojí město, staré i nové, celý carský palác, sídlo metropolity i velké tržiště. 
  Shodou okolností téhož roku v němž požáry hlavního města neustávaly, na jeho počátku, 16. ledna 16 letý ruský Velkokníže Ivan přijal korunu prvního ruského cara. Po prvním desítiletí celkem příznivých reforem a vládních úspěchů se z něj stává Ivan Hrozný. Pravoslavné autority v době jeho vskutku imperiálního (v dnešním smyslu onoho někdejšího Caesarova titulu) panování vyslovily ono sice rozhodné, ale jak vidíme i notně nepřesné přesvědčení: Dva Římy padly, ale třetí bude trvat, a žádný čtvrtý nebude.

  S odstupem času je patrné, že zemřelý Valentinianus (I.) byl posledním z velkých císařů ještě celistvé Římské říše; rázně obnovil expanzivně zaměřené římské panství od Dunaje po Británii a patrně by si tehdy sotva někdo dokázal vůbec představit jak hluboko stát během dvou let od jeho smrti může klesnout a jak se ještě sníží privilegia oněch utlačovaných stavů
  Jeho nástupce Valens možná postrádal výraznější vojevůdcovské schopnosti, určitě ale neměl štěstí na příznivou mezinárodní situaci. Před císařskou vládou se objevil komplex otázek, jaké Říše doposud nikdy neřešila, nikdo nerozuměl těmto přicházejícím zkázonosným událostem. Rozšířily se děsivé zvěsti, že severské kmeny způsobují nové a větší zkázy než obvykle a že na celém prostranství, které se táhne od Markomanů a Kvádů až k Pontu, bylo nenadálou silou vyhnáno ze svých sídel množství odlehlých barbarských národů a že se nyní se svými drahými roztroušeně potulují kolem řeky Istru… komentuje Ammianus Marcellinus situaci, kdy se od Černého moře začaly k hranicím Říše na Dunaji v panickém strachu přesouvat různé části gótských kmenů, tísněných nezdolatelnou hrozbou Hunů. 
  Je zaznamenáno i následující veršované proroctví, tradičně sice ne zcela jasné, zato značně děsivé:

Nuže, až nymfy skropené rosou si po městě tancem
radostně zaskotačí v ulicích zdobených věnci
a když hradba strastnou se stane záštitou lázní,
tehdy pak nesčetné množství lidských kočovných plemen
ve zbrani úžlabí krásnotokého překročí Istru,
přičemž zpustoší skythskou zem i moesijskou půdu.
Ale až do Panonie s šílenou nadějí vpadnou,
způsobí tam života konec a nastolí rozvrat.

  Valens hned v počátcích samostatné vlády ještě úspěšně potlačil pokus o usurpaci. V odvetu za účast nějaké skupiny Gótů ze zadunají na tomto podniku operoval i na druhém břehu Dunaje proti kmenu gótských Greuthungů. V letech 367 – 369 drancoval území kmene a celá válka skončila ještě zcela podle dosavadních římských zahraničně politických schémat. Byl uzavřen mír, soudce kmene Athanarich slavnostně přislíbil nedotknutelnost dunajské hranice a Valensovi navíc při té příležitosti vyjevil vlastní slib daný prý otci, jímž se zavázal nikdy nevstoupit na římskou půdu. Císaři se jistě líbilo ze strany gótského předáka takto viditelné demonstrovaní zdrženlivosti a respektu vůči Říši a tak byla mírová smlouva uzavřena na lodích uprostřed Dunaje. 
  Zdálo se, že se císař nyní bude moci plněji věnovat stále spletitým otázkám s Persií v Arménii, ale velká zkáza od Dunaje teprve měla přijít. R. 376 žádala část Gótů – Thervingové (Lesní lidé) o možnost uchýlit se před vítěznými Huny na římskou půdu. De facto ani nešlo žádostem natrvalo odepřít, situace se nezadržitelně vyvíjela v humanitární katastrofu. Gótové se v masovém měřítku, s povolením i bez povolení, nejrůznějšími provizorními způsoby přepravovali dnem i nocí přes Dunaj, takže velmi mnozí utonuli a totéž řešení před hroznými Huny si zanedlouho zvolily i skupiny Athanarichových Greuthungů.
  Římská administrativa měla případy masových přemístění barbarů na území říše mnohokrát zvládnuty, v minulosti byly přestěhovány statisíce příslušníků různých národů, ale vždy na smluvním základě, dostatečně organizovaně a tedy jako prostí a pokojní poddaní. Tento se jí ale kupodivu vůbec nepodařilo dobře řešit. Chyb se dopouštěly obě strany, válečničtí Gótové například obilí přidělené jim na osev rovnou spotřebovali, protože neuměli hospodařit (a poddaní jim evidentně přiděleni nebyli), čili se brzy ocitli znovu ve stejně tíživé situaci. Situaci migrantů bez prostředků drasticky využívali bezohlední místní spekulanti a tak se prý již prodávali i příslušníci předních gótských rodin – za psy. K vyhrocení zmatků místní římská administrativa neodebrala utečencům zbraně, ačkoliv měla příkaz tak učinit (očekávalo se prý však, že je budou brzy potřebovat proti blížícím se Hunům) a vlastně se ani nepokusila část z nich přemístit do vzdálenějších zemí Říše. Zpočátku byli sice utečenci soustředěni v jakémsi utečeneckém táboře – na malém území u Dunaje, ale již po krátkém čase se pohybovaly početné skupiny, hovoří se o několika stech tisících krajně nespokojených Gótů téměř po celé Thrákii. Skutečná, nebo i domnělá příkoří a nedorozumění zákonitě vedla k potyčkám i bojům s římskými posádkami.
 
  Působením neodpovídajících opatření římské správy se stalo, že co bývalo mimo síly předchozích vpádů válečníků, podařilo se nyní ubohým asylantům. Thrácká diecéze, mimo opevněná města, v nichž se Římané zoufale, ale úspěšně proti nezkušeným obléhatelům bránili, se ocitla zcela v moci Gótů k nimž se přidávali jejich soukmenovci sloužící v pravidelných římských jednotkách i zotročené venkovské obyvatelstvo. Neúspěšně se pokusili pod vedením Fritigerna i o dobytí Constantinopole. Dialektika nepřátelství dospěla tak daleko, že Gótové již začali vyjednávat o spojenectví s dosavadními děsivými nepřáteli, Huny a Alany proti svému - ještě před nedávnem tak kýženému útočišti – a velkoryse jim slibovali v Římské říši dobré možnosti kořisti… 
  Teprve na jaře roku 378 se z východu přepravil do Constantinopole i císař Valens. O pomoc byl požádán i Gratianus a ilyrské jednotky, ale k opravdu koordinované akci římských vojsk nedošlo. Vina za to se přičítá střídavě oběma císařům: buď že Valens se nechtěl o vítězství s nikým dělit a bitvu u Adrianopole 9. srpna předčasně zahájil sám, nebo že naopak Gratianus účelově s pomocí poněkud váhal. Pravděpodobnější se zdá kritika Valense, neboť Gratianus byl s legiemi již v Ilyriku, blízko Thrákie a výslovně žádal strýce o vyčkání do příchodu posil. 
  Porážka Římanů v bitvě u Adrianopole, v níž se významně uplatnila Góty v Thrákii používaná vozová hradba, je jednou z nejhorších, jakou do té doby utrpěli; východní armáda zde byla zlikvidována na pouhou třetinu stavu. Nezvěstným zůstal i císař Valens, o němž se soudilo, že poraněný šípem se po prohrané bitvě uchýlil do venkovské vily, v níž vítězní Gótové upálili její obyvatele, aniž by si byli vědomi, kdo se mezi poraženými skrývá. 
  Mladý Gratianus sídlící v Trevíru se tím stal jediným svéprávným vládcem Říše, neboť za jeho nevlastního bratra, maličkého Valentiniana II. v Sirmiu rozhodovala – nepříliš prozíravě - matka. 19. ledna roku 379 proto jmenoval Augustem Theodosia, jemuž pro začátek přenechal i část svého vojska, aby mohl čelit Gótům. Hodnocení situace a politického uspořádání Říše se i po čtyřech stoletích absolutistické vlády císařů mohlo kupodivu jistým kruhům vzdělanců, dokonce snad i některým císařům, jevit jako pokračování – republiky. Dozvídáme se tak, že Gratianus Když viděl, že je republika otřesena a téměř v troskách… vybral… Theodosia…  a z císařské odpovědnosti v zájmu obnovení republiky jej oděl v Sirmiu purpurem a svěřil mu v té samé době císařskou moc na Východě a v Thrákii…  také (prý) Theodosius uvěřil, že republika, otřesená Božím hněvem, bude slavně obnovena Boží milostí. 
  Počátky Theodosiovy vlády Gratianovi příliš užitečné nebyly. Nový císař utrpěl od Gótů další těžkou porážku, po níž se ze Soluně stáhl do nedobytné Constantinopole a stejně nechal další řešení neutěšené vojenské situace na mladém Gratianovi. Ten býval doposud ve válkách úspěšný a potvrdilo se to i v Podunají. Gótové byli několikrát poraženi, ale zřejmě vysílení obou stran po několikaletém válčení na devastovaném vlastním území říše bylo již tak značné, že r. 382 byly uzavřeny dotud nepředstavitelné smlouvy.

  Dosavadní římský postup při úpravě zahraničně politických vztahů se sousedními barbarskými vládami spočíval v tom, že si jednotlivé domorodé představitele zavazovali a různými značnými výhodami i vysokými poctami získávali na svou stranu – často proti vůli, či spíše za zády oněch vrstev, které Kvádové označili za venkovany a Sarmaté za Limiganty. Římané umožňovali sobě nakloněným místním předákům přístup k exkluzivnímu římskému zboží a byli schopni na prosazování vhodné domácí politické linie poskytnout významné finanční příspěvky, případně i vojenskou pomoc. Na oplátku požadovali "zachovávání přátelství s národem římským", čili mírový stav na hranici a případně i pomoc, někdy rovněž za úplatu, částí spojeneckých barbarských sil ve válkách, které Řím vedl. (Králové našich Kvádů Sido a Italicus r. 69 tak "na přání" A. Prima, velitele carnuntské legie podpořili - jako tehdy celá Ilýrie – Vespasiana, dotud jen pretendenta na císařský stolec a bojovali v prvních řadách bitvy u Cremony, jež o trůnu pro Vespasiana rozhodla).  Rejstřík možností, jež schéma nabízí je neobyčejně široký a variabilní podle okamžité vnitropolitické situace v tom kterém teritoriu a nakonec i v Římské říši. Vyvrcholením komplexního a stále posilovaného politického procesu mělo být samozřejmě ustavení římské provincie v regionu. 
  K anexi mohlo sice dojít okamžitým přímým zásahem armády, ale zpravidla mu předcházelo dlouhodobé pronikání římských výrobků na místní trhy a ovládnutí ekonomiky. Proto se například uvádí, že provincii Dácii mnohem dříve než legie ovládli římští kupci a archeologické nálezy potvrzují již v dobách před vojenským záborem změnu orientace zahraničního obchodu, dotud z řeckých dílen na zboží římské. 
  Obvyklého stavu se však Gratianovi v Thrácké diecézi již nepodařilo dosáhnout, ozbrojení Gótové nebyli z římského území vytlačeni. Přestože se ani jim nepodařilo prosadit prvotní maximalistické požadavky - zřízení vlastních samostatných států na římském území, nebo dokonce uznání jejich vládce za vůdce všech Gótů  (tedy i oněch dosud zahraničních, což by pro Řím více méně znamenalo postavit se proti Hunům), byl to pro germánský kmen i tak první opravdu dobrý kšeft v historii styků s Říší. Dosáhli – klasicky z ničeho, nepočítáme-li ovšem akceschopné ozbrojené síly, jen slevením ze svých maximalistických požadavků - značné autonomie a možnosti žít na území Říše pod vlastními vůdci i podle svého zákonodárství. S trochou jízlivosti vůči Římu lze říci, že se Gótové stali foederaty, či přátely národa římského, jen nikoliv ve svých barbarských zemích, jako obvykle, ale na vlastní římské půdě. 
  Nově vypracovaná šablona zahraniční politiky (zahraniční jen ve vztahu k národům, země které přicházely na jednací stoly diplomacie  již byly jen římské) se v následujících desetiletích opakovaně používala a podlehly jí všechny země evropského západu – Trevírského císařství, ale i Itálie, značné části Ilyrika, včetně metropole Sirmia a také značná část Afriky.

  Historické události v Římské říši svými vlastnostmi vždy lákaly historiky k vypracování nejrůznějších zobecnění. Pro dnešní pozorovatele jsou uzavřeným souborem dat s viditelným a neoddiskutovatelným koncem a proto se poměrně dobře nachází nejrůznější důmyslné – i velice vzdálené – počátky úpadku, či rozkladu římského panství, nebo otrokářského systému atp. Je to umožněno tím, že v Říši je spatřován organismus svého druhu s očekávatelnými etapami vývoje – růst, stagnace, úpadek. Malý problém je pouze v zjištění o organizmus jakého druhu se jedná a kterým zákonům a činitelům vývoje podléhá. Tak třeba v úvodu zmíněné shrnutí, že prohraná bitva v Teutoburském lese r. 9 n. l. znamenala konec římské expanze se může dobře opřít o známé historické datum, alespoň pokud se zarýnských zemí týká. Bylo by ale přece jen poněkud podivné, jestliže by nějaká událost determinovala dějinný vývoj celých dalších čtyř století. Získali jsme přesvědčivou orientační tezi, se známým počátkem, celkově odpovídající i dějinnému výsledku, ale pokud bychom měli uvést onen řetězec konkrétních příčin a následků nutně vedoucí přes celá dlouhá staletí – zřejmě bychom podobně zřejmý výčet nepředložili. 
  Nicméně o konci 4. století a přítomnosti Gótů na území Říše v Podunají vyslovil V. Duruy jedno podobně stručné sdělení přesně uvádějící na scénu éru stěhování národů: …invaze začala: Fritigern stanul před branami Constantinopole a za několik let Alarich dobude Řím. Období je to natolik krátké, že v něm skutečně ony konkrétní příčiny a následky lze nalézt celkem zřetelně.

Valentinianus II.

                           

Theodosius

Valentinianus II.

   

Theodosius

  V závěru líčení posledního úseku dějin celistvé Římské říše se zastavme ještě u spoluvládců Gratiana, Valentiniana II. a Theodosia. Kdo by se snad obával obvyklých sporů mezi nimi – a očekávaly se již tehdy – byl by příjemně zklamán. Gratianovi nejen nevadilo povýšení malého nevlastního bratra lidmi, kteří věcem rozumějí (navíc je respektoval později i Theodosius), ale naopak o něj projevoval i péči. Opatření jímž Gratianus smluvně v Říši umístil ozbrojené Góty lze snad označit za vynucené nastalou situací. Z dalších jeho politických kroků může poněkud pochybnosti vyvolávat povýšení Theodosia – jednak totiž nebyl z Panonie, jak bývalo obvyklé, ale snad z Hispánie, kde jeho rodina měla majetky, ale hlavně proto, že jeho otec byl před několika lety v boji mocenských klik na Gratianově dvoře osočen a popraven. I tuto obtížnou osobní situaci, zdá se, si oba císařové dostatečně vysvětlili a zvládli s rozumem. 
  Je možná také otázkou, proč Theodosiovi určil za působiště Constantinopolis a sám zůstal v otcově Trevíru. Vzhledem k aktuální velmi neutěšené situaci v Thrákii by se pravděpodobně sám Valentinianus rozhodl jinak a řešil nejpalčivější problém Říše na místě osobně. 
  Ve shodě se svým jménem byl Gratianus zřejmě dobrosrdečný, ale velmi bystrý mladík – povolal zpět některé vyhnance a částečně zmírnil tvrdá daňová opatření, dokonce vrátil některé zabavené majetky dědicům a vylepšil tím vztahy císařského dvora s vlivnými pohanskými senátory v Římě (císařova dobrota stála život i onoho úředníka – ctitele bráhmánů a v závěru úřední dráhy rigorózního pohanobijce v Galii. Římský Senát jej vyhledal i tam a postavil před soud). V posledních letech vlády však Gratianova podobně prokázaná dobrosrdečnost k hispánskému heretikovi Priscillianovi a jeho sektě přivodila ochladnutí vztahů s papežem Damasem a vlivným milánským biskupem Ambrosiem a hlavně byla vyvolána císařova neoblíbenost u armády. Ammianus Marcellinus lituje, že mládí a okolí jej svedlo z nadějně započaté panovnické dráhy do známých šlépějí: …k bezcenným zájmům císaře Commoda, ačkoliv se přitom nepotřísnil krví. Nicméně, obtěžoval již i své vojáky, podle vůdce povstání se tak stalo v opilosti – a na útěku byl r. 383 zabit v Lugdunu (Lyon). 
  Vzpouru vedl Magnus Maximus, velitel v Británii a přestože byl vzdáleným příbuzným Theodosiovým, ten se s usurpací nesmířil a samozvaného vládce neuznal. Prohlásil se poručníkem mladého Valentiniana II., což prozatím Maximovi zabránilo v dalším rozšiřování panství i na Sirmium a zůstal až do r. 387 jen v držení západní metropole Trevíru. Tehdy však napadli Panonii Sarmaté a Valentinian II. se rozhodl požádat o pomoc – Maxima. Pomoc byla - zajisté ochotně – vyslána, ale také vzápětí sám Maximus s hlavním vojskem vtáhl do Itálie. Theodosius však již v té době měl na východě volné ruce a zakročil. V r. 388 se oženil s Gallou, sestrou Valentiniana II.  (za rok se jim narodila Aelia Galla Placidia, budoucí císařovna). V roce  své svatby zvítězil i ve třech bitvách v Panonii,  Magna Maxima zajal a ihned popravil. 
  Valentinianus II. měl jakýsi sklon k podivným rozhodnutím. Ačkoliv Sirmium bývalo celkově dlouhodobě níkajského křesťanského zaměření – přiklonil se, zřejmě vlivem své matky, k ariánství. Po její smrti se však již Theodosiovi svého švagra podařilo přemluvit na správnější cestu. Není zřejmé, zda až po Maximově porážce, nebo snad již dříve Theodosius tedy odevzdal Valentinianovi celou říši v tom rozsahu, v jakém ji měl jeho otec, a to se považovalo za splnění povinnosti vůči dobrodincům. Věta, vhodná téměř k užití v příručce společenského chování, v případě dvou Imperátorů znamená, že Valentinianovi kromě Sirmia připadly i západní země, někdy Gratianovy. Nicméně, jako rádce a ochránce mladíkovi přidělil zkušeného, byť hrubého a hlavně vládychtivého generála franského původu Arbogasta. 
  Valentinianus II. byl ve vládnutí zjevně zcela bez dovedností, ale i těch nejprostších praktických zkušeností. Neshody s Arbogastem chtěl například řešit jeho odvoláním a zaskočilo jej, když vyhozený generál propouštěcí list – rovnou před císařem – prostě roztrhal. Pán světa tedy nevládl ani ve vlastním domě. 15. května 392 byl Valentinianus II. nalezen v galském městě Vienně oběšený. Rozšířila se pověst, že smrt mladého císaře zinscenoval Arbogast, ten ovšem tvrdil, že se jednalo o sebevraždu. (Zósimos přímo uvádí: Zatímco císař prodléval ve Vieně v Galii … zasadil mu Arbogastes ránu a zabil ho…) Věrohodná opravdu generálova obhajoba není, neboť v průběhu téhož roku připravil povýšení na císařský trůn rétora Eugenia (sám byl ještě pohan franského původu a nemohl tudíž na císařskou hodnost pomýšlet). Theodosius však neschválil ani povýšení Eugenia a ten se tedy promptně vzdal křesťanství a pokusil se – s Arbogastovou podporou – již přímo o obnovu pohanství v Říši.  8. listopadu 392, jistě v energické reakci na germánsko - římský pokus o pohanský zvrat na západě, vydává Theodosius edikt jímž se v římské říši zakazoval jakýkoli jiný než křesťanský kult. 
  Usurpace skončila legendární, či zázračnou porážkou a smrtí Eugenia i Arbogasta, bohužel, již za několik let (r. 395) zemřel sám Theodosius a Říši zanechal v rukou dvou mladých synů – východ připadl o něco staršímu Arcadiovi, západ desetiletému Honoriovi. Gótové usazení v Ilyriku  císařovy smrti využili a za vůdce si zvolili později proslulého a obávaného Alaricha. 
  Nástup chlapců na trůny na západě a na východě se označuje za rozdělení Říše na Západní a Východní, což odpovídá mnoha reálným dějinným skutečnostem a přetrvává vlastně v mnoha vlivech i do dnešních časů. Mínění to jsou po staletí všeobecná, ale nebudeme je označovat za dostatečná. Jsou totiž omezena jen hledisky západní, nebo východní části Římské říše, přirozená hlediska Říše jako celku ovšem z takovýchto míst nejsou viditelná. Rivalita a sočení – již ve vztazích obou chlapců - tak na staletí nahradily komplexní uspořádání celku. To hlasitým zastáncům Západu, nebo Východu zcela uniká, uniklo již velmi dávno a není ani postrádáno, pouze na vysokých místech vládní a církevní správy bylo udržováno přesné povědomí o jediné Říši a jejích příslušných zemích. 
  Theodosius kdysi, ještě se schválením Gratianovým, vydal 28. února 380 edikt, jímž se křesťanskému obyvatelstvu nařizovalo zastávat jen níkajské vyznání víry, jež hájili i papež Damas a milánský biskup. O prosazení tohoto směru pravého křesťanství v Constantinopoli se velmi zasloužil theolog Řehoř Naziánský – pozdější ideální vzor našeho Konstantina – Cyrila.

Sirmium  do r. 641 n. l.

  Po Theodosiově smrti nastávající pochmurné události zániku Říše jsou mnohokrát barvitě vylíčeny a vynikají v nich jména germánských kmenů Gótů, Vandalů, Franků a mnohých dalších, ale také Sarmatů, Alanů a přirozeně - Hunů a krále Atily – Biče Božího. Dozvídáme se o zpustošení celých zemí, velkých měst, včetně Říma, celkovém úpadku života a již r. 476 o definitivním zániku Západní říše na jejímž území rychle vyrůstají a často podobně rychle i zanikají různá barbarská království a říše. 
  Avšak jakkoliv nelze všechny známé a bolestné skutečnosti oněch staletí ničím podstatným zmírňovat, současníkům nejednou připadalo, že nastal konec světa, neměli bychom si přitom nepovšimnout, že celý zkázonosný a chaotický proces byl stále administrativně řízen. I v tom je velikost Římské říše zjevná, dovedla organizovat obdivované, skvělé triumfy, ale kupodivu neméně přesně i následky porážek, dokonce vlastní zánik
  V evropských i našich poměrech bylo shromážděno mnoho názorů o konci Římské říše, ale rámcově vychází pochopitelně jen z osudů západní části Impéria, případně dojemného údělu Itálie a samotného Říma. Východní třetina Říše totiž nájezdy germánských národů a ani Hunů bezprostředně netrpěla, zato proti centrálnímu Sirmiu se valily rány nejtěžší. Počáteční gótská invaze, sama jen vyvolaná mnohem ničivější invazí Hunů, směřovala zprvu jen do Thrákie spadající tehdy pod Constantinopolis, ale její důsledky – umístění polosamostatných Gótů na pravém břehu Dunaje, naplno pocítilo právě Sirmium. Stalo se vlastně nevhodným pro sídlo císařů, k čemuž jistě přispívala i tehdejší nesamostatná vláda Valentiniana II., navíc bez pokračovatele, nezpůsobilá jakýchkoliv adekvátních protiopatření. Asi se již nedostávalo oněch lidí, kteří věcem rozuměli.

  Na celé další tisíciletí se latina stává jazykem státní administrativy, církve a vzdělanců Evropy a ani význam a vliv katolické církve není třeba nikomu zvláště ilustrovat. Přetvoření původního mocenského vlivu na kulturní a duchovní je případem zvláštního druhu vývoje, jen opět přesně nevíme, ve které oblasti se odehrává, ani čím je působen – jsou ale viditelné jeho výsledky. Podobný osud převedení působení z materiální oblasti do duchovní zřejmě nebude zcela ojedinělý. Potkal i dávné sumerské, respektive akadské městské státy. Jejich kultura, vzdělanost i sám jazyk byl, v podobných funkcích jako latina ve středověku, užíván v chrámech následnických států a říší Blízkého Východu po celá dvě další tisíciletí. Náboženství má pro podobně kvalitativní přeměnu stavu termín nanebevzetí, zde ovšem stále ještě zůstáváme jen na pevné zemi. 
  Cizí kmeny a národy, jež se vydaly okupovat Evropu jsou tradičně označovány – slovem z řeckého a latinského ideologického slovníku – za barbary, což lze i nejrůznějšími hojnými fakty prokazovat, ale nic to nemění na skutečnosti, že z převážné části je slovo jen pohodlnou nálepkou. Je určená a vhodná k souhrnné, společenské klasifikaci, podstatně méně již třeba ke konkrétnímu soudu osobnímu. (Jak veliký civilizační rozdíl ostatně – mimo onoho cílevědomě udržovaného – je mezi dobytím a zničením Kartága, nebo bohatého a výstavného Korintu Římany a rozprodeji jeho 250 000 obyvatel do otroctví a vandalském obsazení Říma Vandaly? Snad jen k plné rekonstrukci zničených měst přistoupili Římané poněkud dříve než Germáni – v případě jmenovaných měst se tak stalo totiž již za Caesara).   Hunové ovládající prostory Asie i Evropy, Vandalové procházející střední a západní Evropou do Hispánie a odtud přes moře do Afriky, aby další námořní invazí dobyli Řím nebyli (mimo násilnické situace, jako všichni ostatní lidé) žádní divoši, ale obdivuhodně organizované a uvnitř velmi dobře členěné a ukázněné společnosti – součásti tehdejšího velkého světa. Měli vlastní náboženství, kulturu, zákony a v nich nepřehlédnutelné místo jak pro zahraničně politické styky, tak pro administrativní řízení a ovládání dobytých národů a zemí – jak také jinak u vlád a vojsk pohybujících se opakovaně napříč zabydlenými kontinenty. 
  Římskou diplomatickou šablonu nerovnoprávných spojeneckých – foederátních vztahů nahrazovala germánská invazní vojska svým obvyklým požadavkem třetiny majetků ohrožované země. Dělo se tak již před staletími za germánských útoků proti ještě svobodným obcím Keltů, zcela obdobně i nyní na území Římské říše a také mnohem později při nájezdech na Británii. Někdy bylo politické dohody – na věčné časy – dosaženo, jindy byla třeba i zanedlouho znehodnocena jinou invazí jiného krále, opět s totožnými požadavky.

  Zůstaneme-li pro stručnost jen u Panonie, provincie byla vždy administrativou Říše smluvně předána tomu kterému cizímu kmeni, ať to byli - v dosti rychlém sledu - Gótové, Hunové, Gepidové, Herulové, Langobardi, či Avaři atd. (Obdobně tomu však bylo i kdekoliv v Galii, Hispánii, Africe). Všechna – leckdy i celkem krátkodobá – království, či říše barbarských národů měla smluvní vztahy ke konstantinopolské vládě, nebo římskému papežskému stolci. V zásadě na stálosti diplomatické skutečnosti téměř nic neměnil ani okamžitý poměr sil, často až zoufale v neprospěch Říma (– leckdy dokonce obsazeného), ale i Constantinopole. 
  R. 397 gótský náčelník Alarich dosáhl až hodnosti náčelníka ilyrských vojsk Říše – magister militum per Illyricum, o niž velmi stál, ale o desítiletí později se v čele svých Gótů vydává dobýt Řím. Obsazení Města cizím vojskem – po téměř 800 letech – tehdy nezabránila ani nabídka etruských kněží papeži Innocentiovi na kouzelné seslání blesků proti nepříteli. Možná ale, že kouzlo tehdy jen nebylo použito… 
  Nepříznivé poměry pro Sirmium ještě dále nepříznivě vrcholily brzkým příchodem samotného mistra všech dosavadních nájezdníků – Hunů a jejich obsazením Panonie i všech severněji položených zemí Evropy. I po celkem rychlém rozpadu hunské moci na všech těchto územích již zůstaly jimi kdysi přivedené podrobené germánské, alanské a další, zřejmě i slovanské kmeny. Aëtius smluvně postupuje Panonii Hunům r. 433 a i v následujících obdobích byla střídavě předávána Gótům, Herulům nebo Gepidům a Langobardům, někdy dokonce účelově téměř současně, aby se získali spojenci, nebo naopak vyvolalo nepřátelství. 
  Chápání toho, co jim Constantinopolis smluvně postoupila bylo ovšem přiměřené jejich současným potřebám. Byla tak zřízena i germánská provincia Sirmiensis a u Gepidů dokonce funkce comes Sirmiensis – hrabě ze Sirmia… Mezi Sirmiem a Cibalae umístili například Asfeld – Pole Ásů známé ze severské mytologie – což se dozvídáme ze zprávy, že r. 552 na něm Langobardi – s nejméně diplomatickou podporou císaře Justiniána – drtivě porazili Gepidy. Spojenectví císaře s Langobardy mělo za cíl vypudit alespoň z okolí Sirmia Gepidy – kteří ...si z Římanů nadělali otroky. Odměnou pro Langobardy bylo právě území Panonie na sever od Drávy a Noricum. 
  Skutečnost, že císařské metropole Sirmium a Trevír se dostaly do moci cizích, byť spojeneckých a smluvně vázaných království, nebo jimi byly v případě Sirmia často ohrožovány, administrativa Říše řešila stahováním tamních úřadů a církevní hierarchie do měst na relativně pokojnějších územích. Na západě bylo mezi germánskými kmeny přece jen běžnější křesťanství, což poněkud usnadňovalo šíři a četnost styků, zatímco v Ilyriku byli křesťany ariánského směru jen Gótové, brzy však převrstvení kmeny a národy s pohanskými představami. 
  Hodnosti Sirmia bývaly ponejvíce soustřeďovány do Soluně s vůbec v Církvi prvním ustanoveným papežským vikariátem Ilýrie, zřízeným patrně již za papežů Damasa a Siricia (t. j. v letech 366 – 399). V obdobích silných milánských biskupů – např. Ambrože, se církevní správa severních částí udržovala v Miláně a Aquilei. I později je v působnosti soluňského vikariátu jmenováno jen deset jižnějších ilyrských provincií: Achaia, Thesalie, dvě Epeirské, Kréta, Dácie střední, Dacie pobřežní, Moesie, Dardanie a Praevalitana. 
  Před r. 408 také prefectus praetorii Galliarum přeložil své sídlo z dosavadního Trevíru do Arelate v jižní Francii na území provincie vienské (dnešní Arles – známé nyní spíše prostřednictvím osudů malíře Vincenta van Gogha), čímž pochopitelně nadmíru vzrostl význam tamního biskupského stolce a musela být upravena i dosavadní církevní organizace. Nicméně, prafectus praetorii vybral dobře, neboť biskupství v Arelate bylo poprvé obsazeno sv. Petrem, jenž zde ustanovil biskupem sv. Trofima. Tzv. papežský vikariát dával zdejšímu velkometropolitovi práva nad Galií, i když do té doby bylo staré arleské biskupství podřízeno arcibiskupství provincie ve Vieně.  

Chrám Boží moudrosti v Constantinopoli  

Chrám Boží moudrosti v Constantinopoli

  Takovéto uskromnění Říše zůstalo zachováno dokonce i za Justiniána Velikého – stavitele proslaveného chrámu Boží moudrosti – Hagia Sofia v Constantinopoli (druhý téhož zasvěcení vybudoval v italské Raveně, jež rovněž sloužila jako vládní sídlo). Za jeho řízení Říše, jež se vyznačovalo vynikajícím rozhledem a orientací bylo sice možno velmi úspěšně intervenovat a ovládnout někdejší diecéze sirmijského císařství – obě italské proti tamějším Gótům, i africkou s provinciemi Kartágo, Tripolis, Byzacena, Numidie a dvěmi Mauretánskými proti Vandalům, avšak samotné území Panonie, pokud leželo na sever od Drávy a Norikum postoupil k držení Langobardům.  
  Jistě to dostatečně ilustruje hloubku rozvratu v Podunají a zničení staré římské struktury i sílu barbarských vojsk v tomto prostoru. Justinián byl totiž navíc rodákem z dnešní Makedonie a osobně by si jistě přál dalekosáhlejší rekonstrukci vlivu Říše v Podunají. Ale i tento veliký císař, jemuž se i navzdory všeobecné skepsi okolí dařilo téměř vše oč usiloval, se zde spokojil jen se správou území od přímořských krajů po Drávu – strategicky důležitých pro spojení se západem. Ačkoliv tedy Sirmium a jeho bezprostřední okolí Říše za jeho vlády spravovala, obnovení bývalé slávy již zřejmě nebylo možné. Justinián nakonec jen přenesl církevní pravomoci a hodnosti metropole Sirmia - na místo svého rodiště. (Označuje se za ně často dnešní Skopje, ale spíše to byl blízký Caričin Grad v Makedonii). R. 545 Novellou 131 císař stanovil, že …arcibiskup v Prima Justina, naší vlasti, má pod svou pravomocí biskupy Dacie střední a pobřežní, Praevalitany, Dardanie, Moesie horní a Panonie a v této sobě podřízené provincii zaujímá místo římského apoštolského stolce podle toho, co bylo ustanoveno od papeže Vigilia… (Vigilius zastával papežský úřad 537– 555) Text tedy dobře osvětluje i význam, jejž měli sirmijští biskupové v rámci církve – právě jejich pravomoci císař přenáší na alespoň tu část provincií, které Říše ještě v někdejší Ilýrii kontrolovala. 
  Alespoň tedy v Podunají najímal mnohé hunské a slovanské jízdní pluky jejichž nový jezdecký způsob vedení boje (zřejmě jízdní lukostřelci vyzbrojení dvojzvratnými luky jichž bylo lze nesmírně účinně používat i za jízdy na koni) zabezpečoval úspěchy nevelkých císařských armád v mnoha jeho vlastně neočekávaných taženích na třech kontinentech. 
  Panonie – severně od Drávy - byla Langobardy vyklizena r. 568 Avarům, kteří také původně byli Justiniánovými po Dunaji dovezenými spojenci. Podařilo se jim však v Karpatské kotlině eliminovat dosud zde soupeřící Gepidy i Langobardy, svůj kaganát na staletí upevnit a konsolidovat a po Justiniánově smrti již ohrožovali samotnou Byzanc. R. 582 bylo jimi, ve spojení s vojsky Slovanů, dobyto území mezí Sávou a Drávou i s městy Sirmium a Singidunum (Bělehrad). 
  Kriste Pane, pomoz městu, zastav AvaraNějaké minulé výšiny administrativního členění se rychle stávaly neznámé nejen barbarům, ale i samotným vzdělaným Římanům. V tehdejší situaci byla snad tíživěji pociťována ztráta vojensky důležitého Singiduna zabezpečujícího hranici, než samotného Sirmia. Byzantský autor tuto pro Říši nepříznivou událost komentuje již jen romanticky mlhavě: To město se jmenovalo Sirmion a bylo široko daleko slavné, mluvilo se o něm a zpívalo u Římanů bydlících v Evropě.

  Nápis na cihle ze Sirmia z r. 582:
Kriste Pane, pomoz městu, zastav Avara, ochraň Romaie a toho, který toto napsal ->

  Roku 626 podnikli Avaři podporováni vojsky Slovanů mohutný útok dokonce přímo proti Constantinopoli. Na po všech stránkách náročné vojenské akci je také vidět, že barbarské národy neprovozovaly diplomacii snad jen sousedskou, ale opravdu světovou. Koordinovaně totiž napadly Constantinopolis z východu i perské armády. 
  Že východní císařství smrtonosným kleštím dvou armád, tehdy vyhlášených válečnickými schopnostmi, odolalo, se podobá téměř zázraku a je třeba ocenit vládu císaře Herakleia, což nebývá zcela pravidlem. Připomínají se totiž spíše jeho počáteční ztráty mnoha zemí v Asii i v Evropě a někdy se poněkud opomíjí, že byly vlastně všechny Říši navráceny. Tehdejší ohrožení Říše, jež lze srovnávat jen s pozdějšími situacemi za napadení islámskými Turky se však podařilo nejen odvrátit, ale na útoky ještě patřičně odpovědět. 
  V díle císaře Constantina Porfyrogeneta jsou zaznamenány poměrně obsáhlé a podrobné zprávy o příchodu částí kmenů Chorvatů a Srbů na Balkán, na pozvání a …za časů císaře Herakleia. To jsou však i časy Sámovy říše v níž oba kmenové svazy – v tzv. Bílé, či Veliké – Chorvatii a Srbii sídlily. I celá invaze je proto (podobně jako předchozí avarsko - perský útok) s mezinárodním rozhledem koordinovanou odvetou krále Sama a císaře proti společnému nepříteli – Avarskému rozpínajícímu se kmenovému svazu v Podunají. Po letech tvrdých bojů se oběma vojskům, jistě průběžně dostatečně podporovaných králem i císařem, podařilo Avarům odebrat značná území na Sávě a Drávě, v tom i samotné území Sirmia. Císař Herakleios zemřel r. 641.

NAVRCHOLU.cz