"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Římská říše v Podunají
Tetrarchie valentiniansko - theodosiovská
Sirmium křesťanské
Stará Morava

Počet přístupů: 412343

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Sirmium křesťanské

   K představení úplných počátků nové víry v Sirmiu a v celé Illyrii, se obrátíme k vypovídacím zdrojům poněkud odlišným, než jsou obvykle užívány v historické literatuře. Prameny již běžnější lze použít teprve v dobách po Milánském ediktu z r. 313, kdy o Církvi již existuje velké množství zápisů církevních jednání, od všekřesťanských synod a koncilů až po písemnosti místního rázu.
  
Šíření křesťanství v Římské říši bylo zpočátku individuální věcí vyznavačů nové víry židovského původu, jimž byla Ježíšem určena, ale velmi brzy (a téměř od samého zrodu církve) i příslušníků dalších národů. Na misijních cestách v zemi Izraele i v městech Říše se zprvu mezi krajany, ale od nabádavého snu apoštola Petra také mezi vyznavači polytheismu, snažili seznámit lidi s novým učením Ježíše Krista – Spasitele lidí. Pokud se setkali s dostatečně příznivou odezvou, zakládali v městech místní křesťanské sbory a církve. Již od těchto počátečních zdrojů existovalo organizační propojení nových sborů s původní církví v Jeruzalémě, i vzájemně mezi sebou, ačkoliv samozřejmě nemohlo být mezi převážně v ilegalitě se nacházejícími společenstvími nějak kodifikováno. V čele sborů oněch prvních křesťanů stáli jednak místní lidé, ale zvláště někteří apoštolové, nebo jiní stoupenci Ježíše Krista, kteří jeho působení v Palestině znali z osobní zkušenosti a později se z mnoha, i velice protikladných důvodů, ocitli v nejrůznějších koutech Říše. Jedni z Jeruzaléma a Judstva odcházeli uvědoměle hlásat lidem nové slovo Boží – Evangelium, jiní byli k odchodu přinuceni místními starověrci a sv. Pavel byl do Říma dopraven jako eskortovaný státní vězeň, což mu ovšem nezabránilo – a jak víme ani jiným křesťanům v podobně tíživých situacích – v úspěšné misijní činnosti.

Kříž z archeologických nálezů v SirmiuKříž z archeologických nálezů v Sirmiu

Lidí jež Ježíše osobně znali a uvěřili v jeho učení bylo ovšem – v poměru k velikosti Říše – velice málo a požívali tedy od počátku mezi souvěrci v kterémkoliv městě značné úcty a autority. Jejich misijní činnost významně zasáhla i do Persie, zemí při Černém moři a snad i do Indie a Etiopie. Mnohá města i země se proto dodnes pyšní skutečností, že evangelium u nich hlásal některý z apoštolů, ačkoliv přímých dokladů k tomu přirozeně není a je třeba vycházet ze starého podání, některé důležité konsekvence plynou i z textů samotného Nového zákona. Hlavně ale udržoval tradici počátků velký počet biskupských stolců a zde můžeme spatřovat i další zdroj věrohodnosti oněch údajů. Ani v mlhavých a společensky nejistých počátcích křesťanství nebylo možno (zvláště u významných sborů ve velikých městech) udržujících po desítiletí i staletí vlastní kontinuitu i v ilegalitě – zpětně libovolně manipulovat s představenými a biskupy, jež jim kdysi stáli v čele. Povědomí o význačných osobnostech, mučednících a svatých a zvláště o Ježíšových současnících bylo pro křesťany velmi důležité, mezi staršími církví od počátku cílevědomě pěstované a dostatečně živé. 
  Křesťanství se obracelo osobně ke každému jednotlivci a tedy vlastně stálo na důvěryhodnosti svědků Krista a jeho pravdy. Stát se jimi sice mohli lidé v kterékoliv době důsledným zachováváním  křesťanských postojů i v obtížných, či dokonce nebezpečných situacích; přesto ale úcta ke Kristovým současníkům a osobně jím vyvoleným učedlníkům vždy tvořila významnou součást viditelného spojení Církve se Spasitelem a jeho učením. Výroky evangelistů a apoštolů se časem staly v Církvi směrodatnými a téměř tak závaznými jako byly zprvu jen slova a postoje Ježíšovy.
  
Papežský stolec v Římě je proto považován a označován za stolec svatého Petra, jenž po předchozím vedení křesťanského sboru v Antiochii, působil zde v posledních letech života a byl i ukřižován. Je tedy prvním předchůdcem římských biskupů, papežů. Jeho symbolem se staly klíče – od království nebeského. Alexandrijský biskup podobně odvozuje původ své diecéze od evangelisty Marka, soluňský od evangelisty Lukáše, biskup v Sardice od sv. Clementa, jeruzalémský od apoštola Jana atd.
  
Církvi v Constantinopoli obstaral jejího hlavního patrona až mnohem později císař Constantin Veliký, jenž nechal tělo apoštola Ondřeje přenést z Patrasu, kde byl před třemi stoletími umučen na známém ležatém kříži. Ten je dnes i znakem Skotska, některých námořnictev a stal se také součástí anglické vlajky. Císař patrona pro nové sídelní město velmi dobře vybral, Ondřej byl starším bratrem Petrovým a v evangeliích je označen také za vůbec prvního učedníka, kterého Ježíš s posláním oslovil – řecky Protocletos. Působil za svého života hlavně v zemích na pobřežích Černého moře, ve Skythii, Malé Asii a v městech Makedonie a Řecka, rovněž v Byzantiu – pozdější Constantinopoli. Se svým svatoondřejským ležatým křížem, nebo sítí, rybou, či provazem  je patronem Ruska, Rumunska a pravoslavných církví v Cařihradu a v Rusku, také provazníků. Prvním, opravdu sloužícím biskupem antického Byzantia však byl Ondřejův spolupracovník, jeden ze sedmdesáti, Stachys.
  
Arcibiskupský stolec v Sirmiu je obdobně – podle tradice – znám jako stolec svatého Andronika. Většina lidí má i dnes alespoň povšechné povědomí o svatém Petrovi i jeho úřadě, nebo o apoštolu Ondřejovi, ale totéž již asi nelze říci i o svatém Andronikovi. Pro dostupné informace je třeba se obrátit ke spisům Nového zákona, Evangeliu svatého Lukáše a také ke Skutkům apoštolů, jež sepsal rovněž Lukáš na přání svatého Petra a dále k Pavlovu Listu Římanům. Svatý Andronícos

Svatý Andronícos, mozaika v klášteře Chora,
chrám Svatého Spasitele, Constantinopolis, cca 12. – 13. stol.
(Biblický „jeden ze sedmdesáti“, je v oděvu soudobého byzantského hodnostáře)

   Svatý Andronik byl Ježíšovým učedlníkem, ale nikoliv z oné řady 12 apoštolů, ale z jiné linie následníků, jež si Ježíš osobně vyvolil. Je známo i jeho působení v Římě v dobách, kdy zde byl také apoštol Petr a poté v Sirmiu, takže se stal biskupem provincie Panonie a druhým držitelem biskupského stolce v Sirmiu. Souhrnně jsou tito vyvolení nazýváni 70 učedlníků (číslo 70, někdy též 72 má mnohé podobně významné vazby v židovských naukách, jako počet 12) a pokud jsou v křesťanských spisech při četných příležitostech zmiňováni jednotlivě, je k jejich jménu přidáváno označení jeden ze sedmdesáti. Okolnosti a průběh tohoto vyvolení Kristem jsou zaznamenány v Lukášově evangeliu. Lukáš je jediným z autorů Nového zákona, jenž výslovně podotýká, že před sepsáním evangelia provedl svá vlastní šetření …z gruntu…, řekněme tedy, vědecky pojatý sběr a uspořádání materiálu, nejpravděpodobněji u znalců textů židovského Zákona a rodokmenů v kněžských rodech a u svědků Ježíšova pozemského působení. Rodokmeny, události i vyjádření v Novém zákoně mají velmi mnohé konsekvence s příběhy a proroctvími Starozákonními a není možné je plně chápat jen samostatně. I tak ovšem jsou slova všech knih Nového zákona, obdobně jako texty starozákonní, kodifikována a brána v náboženství jako axiomy ve vědě – nejsou předmětem výzkumu, nebo spíše ověřování, ale je možno je použít přímo jako důkaz a argument.

Novozákonní pasáže k tématu sedmdesáti učedlníků, nebo i sv. Andronika nejsou zvláště rozsáhlé a můžeme je zde proto zařadit celé:

Lukáš, 1

1Poněvadž mnozí usilovali sepsati pořádně vypravování těch věcí, kteréž u nás jisté jsou,
2Jakž nám vydali ti, kteříž od počátku sami viděli, a služebníci toho Slova byli:
3Vidělo se i mně, kterýž jsem toho všeho pravé povědomosti z gruntu bedlivě došel, tobě o tom pořádně vypsati, výborný Teofile,
4Abys zvěděl jistotu těch věcí, jimž jsi vyučován.

Lukáš, 10

1Potom pak vyvolil Pán i jiných sedmdesát, a poslal je po dvou před tváří svou do každého města i místa, kamž měl sám přijíti.
2A pravil jim: Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo. Protož proste Pána žně, ať vypudí dělníky na žeň svou.
3Jdětež. Aj, já posílám vás jako berany mezi vlky.
4Nenostež pytlíka, ani mošny, ani obuvi, a žádného na cestě nepozdravujte.
5A do kteréhožkoli domu vejdete, nejprvé rcete: Pokoj tomuto domu.
6A bude-liť tu syn pokoje, odpočineť na něm pokoj váš; pakli nic, k vámť se navrátí.
7A v témž domu ostaňte, jedouce a pijíce, což u nich jest, nebo hoden jest dělník mzdy své. Nechoďtež z domu do domu.
8Ale do kteréhožkoli města vešli byste, a přijali by vás, jezte, což před vás předloží.
9A uzdravujte nemocné, kteříž by v něm byli, a rcete jim: Přiblížiloť se k vám království Boží.
10A do kteréhožkoli města vešli byste, a nepřijali by vás, vyjdouce na ulice jeho, rcetež:
11Také i ten prach, kterýž se přichytil nás z města vašeho, vyrážíme na vás. Ale však to vězte, žeť se jest přiblížilo k vám království Boží.
12Pravím zajisté vám, že Sodomským v onen den lehčeji bude než tomu městu.
13Běda tobě Korozaim, běda tobě Betsaido. Nebo kdyby v Týru a v Sidonu činěni byli divové ti, kteříž v vás činěni jsou, dávno by v žíni a v popele sedíce, pokání činili.
14A protož Týru a Sidonu lehčeji bude na soudu nežli vám.
15A ty Kafarnaum, kteréž jsi až do nebe zvýšeno, až do pekla sníženo budeš.
16Kdož vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdož pak mnou pohrdá, pohrdáť tím, kdož mne poslal.
17Potom navrátilo se s radostí těch sedmdesáte, řkouce: Pane, také i ďáblové se nám poddávají ve jménu tvém.
18I řekl jim: Viděl jsem satana jako blesk padajícího s nebe.
19Aj, dávámť vám moc šlapati na hady a na štíry i na všelikou moc nepřítele, a nic vám neuškodí.
20A však z toho se neradujte, že se vám poddávají duchové, ale raději se radujte, že jména vaše napsána jsou v nebesích.
21V tu hodinu rozveselil se v duchu Ježíš, a řekl: Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a opatrnými, a zjevils je nemluvňátkům. Ovšem, Otče, nebo se tak líbilo před tebou.
22Všecky věci dány jsou mi od Otce mého, a žádný neví, kdo by byl Syn, jediné Otec, a kdo by byl Otec, jediné Syn, a komuž by chtěl Syn zjeviti.
23A obrátiv se k učedlníkům obzvláštně, řekl: Blahoslavené oči, kteréž vidí, co vy vidíte.
24Nebo pravím vám, že mnozí proroci i králové chtěli viděti, což vy vidíte, ale neviděli, a slyšeti, což vy slyšíte, ale neslyšeli.
(Bible Kralická)

Pavlův List Římanům, 16

7Pozdravte Andronika a Junia, příbuzných mých a spoluvězňů mých, kteříž jsou vzácní u apoštolů a kteříž přede mnou byli v Kristu Ježíši.
(Bible Kralická)

7Pozdravujte Andronika a Junia, původem židy jako já a kdysi spoluvězně, apoštoly, kteří se těší zvláštní vážnosti a uvěřili v Krista dříve než já.
(Ek. překlad)

   Pasáž Lukášova Evangelia má tedy pro křesťanskou věrouku značný význam a také všichni ze sedmdesáti byli velikými oporami prvotní křesťanské církvi, ačkoliv i mezi nimi se později našli někteří (podobně jako Jidáš mezi 12 apoštoly), kteří víru neuchovali čistou, jmenovitě, byli svedeni kouzelnictvím. Dnes jsou známa jména všech 70, ačkoliv seznam má u některých jmen již z dob 2. - 4. století i rozdílná tvrzení a u 59 z nich i biskupské úřady, které zastávali od Británie po perskou Hyrcánii a od Ilýrie po Afriku. Dochovány jsou i četné legendy z jejich života a mnohde zázračného působení. Sv. Tadeáš (jeden ze sedmdesáti) např.  již r. 33 přinesl králi Abgarovi na území Persie tzv. mandylion, obraz Kristovy podoby nazývaný také obraz neudělaný rukou, totožný, nebo obdobný s tzv. Turínským plátnem, nebo Veroničinou rouškou. K sedmdesáti patří i osobnosti, jako například Jakub, bratr Ježíšův a Kleofáš, kteří vedli církev v Jeruzalémě, Josef z Arimatie jenž vlastní hrob poskytl pro Ježíšovo pohřbení, evangelisté Lukáš a Marek, rovněž biskupové, první křesťanský mučedník sv. Štěpán, nebo první nástupce sv. Petra - druhý římský papež – Linus atd.
  
V katolické církvi, ani v církvích evangelických není linie sedmdesáti u věřících zcela všeobecně známá, spíše je předmětem odbornějšího studia. V církvi pravoslavné je jim věnována větší pozornost a tak, podle ortodoxního kalendáře, je svátek sv. Andronika 17. května a najdeme zde i další dny svátků Kristových následníků ze sedmdesáti.
  
K obvyklým komentářům uvedených biblických citátů zde můžeme poznamenat i tři drobnosti. Lukášovo Evangelium je adresováno výbornému Teofilovi a za tímto oslovením se hledá nějaký tehdejší vyšší úředník římské správy. Poněvadž ale jméno vlastně znamená Bohumil, mohlo by se také jednat i o jakési souhrnné, téměř abstraktní pojmenování a oslovení všech budoucích čtenářů autorem Evangelia.
  
Ve svrchu uvedeném L 10, 21 je jediná zmínka v Novém zákoně: …v tu hodinu rozveselil se v duchu Ježíš… v níž se dozvídáme i o Kristově veselí (nad úspěšnými výsledky jichž dosáhla první mise sedmdesáti) byť jen v duchu.
  
V Pavlově Listu Římanům se zase setkáme se zcela neobvyklou klasifikací dvou Ježíšových učedníků ze sedmdesáti, Andronika a Junia, …kteříž jsou vzácní u apoštolů. Žilka zde dokonce překládá …vynikající mezi apoštoly. Podobná hodnocení u osob jež byly Ježíšovými učedníky a spolupracovníky za jeho života se na jiných místech Nového zákona neužívají. Např. podle Mat. 23: Tehdy Ježíš mluvil zástupům a učedlníkům svým… vy nebývejte nazýváni mistři, nebo jeden je Mistr váš, Kristus, vy pak všickni bratří jste. Jejich osobní povolání Ježíšem bylo již známkou dostatečné autority a mezi apoštoly a Ježíšovými učedníky nemáme nikde jinde zaznamenán nějaký vztah nadřízenosti, nebo zvláštní vážnosti, či vůbec jakékoliv odlišnosti, vyjma několika vyjádření samotného Ježíše – hlavně o Petrovi a Janovi, týkající se ovšem spíše osobního vztahu k Ježíšovi, nebo u Petra jeho moci (kterou měli i apoštolové) na nebi i na zemi svazovat a rozvazovat, či podle ekumenického překladu přijímat a odmítat.
  
(Významová rozdílnost slov užitých v překladech je natolik velká a jejich překrývání tak nepatrné, nebo žádné, že jeden z překladů je třeba označit za nevystihující originál a mám obavy, že novější. Svazování a rozvazování je obrazné vyjádření  (podobně jako výraz klíče království nebeského), vztahuje se k lidským životním i společenským vztahům a vazbám; přijímání a odmítání jsou mnohem užší pojmy navíc týkající se i pouhých věcí, kde sotva apoštolové měli větší moc, než kterýkoliv člověk). Kostelík na vrchu Kalvarija v Sremské Mitrovici na němž byly učiněny i nálezy zdob keltského osídlení

Kostelík na vrchu Kalvarija v Sremské Mitrovici na němž byly učiněny i nálezy z dob keltského osídlení

   Bylo by snad možno se domnívat, že je tomu tak i v Listu Římanům a Andronikova a Juniova vzácnost se týká nějaké odbornosti oněch učedníků v civilní oblasti, jež mohla být ve společnosti pro ustavující se církev potřebná. Mohlo jí být například rétorské, či právnické vzdělání apod., nikoliv ale již např. vzdělání lékařské, užitečné jen jednotlivci, o němž se zmiňuje sv. Pavel u sv. Lukáše. Andronikovo jméno – Andronícos, je řecké, překládá se často vítězící nad lidmi, znamená ale vítězící nad muži. On sám ale byl židovského původu, neboť sv. Pavel jej i Junia nazývá příbuzný, což v židovském prostředí může znamenat také příslušnost ke stejnému kmeni – v Pavlově případě tedy Benjamin.

Andronikovo působení v Sirmiu je třeba nejpravděpodobněji klást do druhé poloviny 1. století, jen za výjimečných okolností by mohlo přesáhnout i na začátek století druhého. Podle tradice zde byl pro víru umučen spolu s druhy. V jeho dobách město – stejně jako křesťanskou víru – nebývalý rozvoj teprve čekal, i když již tehdy zřejmě bylo hlavním městem provincie Panonie a sv. Andronik je označován i jako biskup Panonie. V éře flaviovských císařů v letech 69 - 96 je městu udělen statut kolonie. V rámcově těchže dobách jako Andronik v Panonii byl biskupem Dalmácie jiný ze sedmdesáti – Hermas, snad autor Pastýře, knihy vidění, považované (neprávem) ještě ve  2. století za nábožensky rovnocennou kanonizovaným textům Nového zákona.
  
Zakládání mnohých dalších církví v městech celého Ilyrika spadá však zvláště do 2. a 3. století a předpokládá se i v této věci časový i řídící primát Sirmia. Kolem roku 400 sv. Jeroným mohl dobře prohlásit: Panonie je plná křesťanských institucí… Existuje mnoho archeologických dokladů výstavných kostelů v panonských městech, např. Pécs, Szombathely a mnohé jiné. Počet křesťanů zde musel však být velmi vysoký již i daleko dříve, v dobách represí. Vzpomeneme na ono poslední velké pronásledování církve v Ilyriku za Galeria těsně po r. 300, označené jistě ne bezdůvodně za nejkrutější v celé Říši. Římské martyrologium sestavené ještě o dvacet let před tímto největším pronásledováním, k r. 282, připomíná již na 80 svátků mučedníků s úzkým vztahem k Sirmiu a k Ilýrii, z nichž např. na svátek sv. Bassily se připomíná dalších 7 panen, mučednic, nebo na sv. Inocence i 30 spolumučedníků. Je v něm uveden i Maximilián, umučený v Celje (Celanae), biskup lauriacký, což je současný Lorch na soutoku Enže s Dunajem v Horním Rakousku, v němž za dvacet let po sepsání martyrologia byl pro víru utopen v Enži sv. Florián – velitel některých posádek na dunajské opevněné hranici provincie Noricum.

Kolo se uplatnilo i v symbolice Kristova monogramu 

Kolo v symbolice monogramu Krista                                                         Relikviář                          

   Město Sirmium v těchto stoletích vyrostlo v bohaté a luxusní imperiální velkoměsto, jedno z největších v Říši, počet obyvatel se odhaduje na 100 000. (V Trevíru asi na 50 000). Občany byli romanizovaní Ilyrové a Keltové, ale také přistěhovalci z Itálie, Galie, Germánie, Sýrie i Afriky. Metropoli přirozeně navíc charakterizovalo a výrazně mezi ostatními velkoměsty Říše odlišovalo zdejší umístění rozsáhlého administrativního a reprezentativního aparátu císařského i jeho praefecta praetorii a rovněž církevní správy celé Ilýrie. Nemenší význam mělo také z vojenského hlediska jako sídlo štábu ilyrských vojsk se zvýšeným počtem legií ve srovnání s jinými provinciemi, ve Městě i jeho širším okolí zpravidla soustředěných, většinou velmi dobře akceschopných a s aktuálními bojovými zkušenostmi.

Constantinův solidus, mincovna Sirmium a vpravo Fortuna, bohyně Sirmia

   Ve velkých dílnách se zde vyráběly hlavně zbraně, sklo, šperky a kovové nádobí. Mincovna založená Constantinem Velikým razila i slavné zlaté mince se zobrazením bohyně Fortuny – ještě pohanské patronky Města s neodmyslitelným rohem hojnosti a podobně nezbytným kolem štěstí, nebo osudu. Dnes jsou jejím jménem nazývány sázkové kanceláře s téměř astronomicky nepravděpodobnou možností výhry moderních loterií, kdeže jsou časy starozákonního losování, v němž vyhrával každý los, nebo alespoň každý druhý. Obrázek jiné mince ze sirmijské mincovny, Constantiovy, je použit v hlavičce webu Millenium. (Mimochodem, roh hojnosti býval i stejně nepostradatelným symbolem slovanských bohů, např. Svantovíta, Radegasta a naplněn prý zvláštním nápojem z medu a vody sloužil každoročně při obřadech na slavnostech nového roku k věštění příští bohaté úrody či neúrody).

 

   V sirmijské mincovně razili císařové místní, ale i východní a západní a byla v provozu ještě za Gepidů. V tabulce vidíme solidy Crispa, Constantia, Arcadia i Juliana Apostaty. Dole je zlatý solidus Theodosiův z r. 395 a stříbrná mince gepidského Theodoricha ještě z r. 491.

   Pro reprezentativní potřeby císařů zde byl velký Imperiální palác, císař Licinius vybudoval městské lázně využívající místní termální prameny. Chybět přirozeně nemohla ani aréna, městská obilnice a tržiště, o jehož požáru jsme již slyšeli, mnohé další městské stavby a také nekropole. Proslulé bývaly hradby a valy jeho opevnění s vodními příkopy, z nichž archeologie odkryla některé fragmenty, podobně jako základy kostelů a dalších městských budov. Dnes tvoří v Sremské Mitrovici pod volnou oblohou muzeum slavných dob končící antiky a počátků Nového věku. V místech dávného císařského paláce je moderní hotel a turista se může ubytovat alespoň v místě s opravdu historicky významnou atmosférou. Ammianovi Marcellinovi, jenž na vlastní oči znal polovinu Říše, nebylo třeba v nejmenším přehánět, označil-li Sirmium za …skvělou a zalidněnou Matku měst.

  

Sarkofág

   V Sirmiu bylo i středisko církevní správy, zpočátku provincie Panonie, a s příchodem císařství i celé Ilýrie. Císařové sem svolávali všecírkevní koncily. Váha biskupského stolce sv. Andronika v Církvi byla z mnoha důvodů značná – v duchovní sféře byla pochopitelně ekvivalentem moci světských vládců Města, Caesarů a Augustů. Tradice zdejší církve se mohla opírat o významné události z hlediska celé Říše. Edikty právě ilyrských císařů Galeria, Constantina a Licinia bylo křesťanství v Říši po staletích pronásledování legalizováno a uvedeno na cestu ke státnímu náboženství. Dva z těchto císařů vládli v Sirmiu, byť Galeriova památka zde byla poznamenána jeho předchozími protikřesťanskými persekucemi. Císař Theodosius, jenž učinil z křesťanství státní náboženství byl do purpuru oděn právě v Sirmiu. I r. 381 na církevním koncilu za situace již pro Sirmium daleko méně jednoznačné, se biskup Anemius představuje slovy fakticky věcnými, ovšem v důsledku i římsky neoddiskutovatelně hrdými:

Caput Illyrici, non nisi civitas est Sirmiensis. Ego igitur episcopus illius civitatis sum.
Hlavou Ilýrie je město Sirmium. Jsem biskupem města.

   Nebyla ovšem podepřena jen pouhou tradicí, ale reálně existujícími a velmi důkladnými právními úpravami a rozhodnutími císařů a papežů. Církevní organizace pochopitelně zprvu přesně kopírovala administrativní členění státu neboť biskupové byli duchovními partnery místních vládců, ať již to byli představitelé měst, provincií, praefecti praetorii, nebo samotní císařové. Ani jedna z obou organizací ovšem nezůstávala dlouhodobě beze změn a tak se po čase stalo, že naopak se stát navracel k hranicím církevních obvodů, jež změnám přece jen podléhaly uvážlivěji, s odstupem a okamžitě nereagovaly na každou, třeba krátkodobou politickou změnu.

Výtisk Vulgáty ze 16. stol.

   Z významných představitelů církevního života v Sirmiu a Ilýrii je jistě vhodné vzpomenout svatého Jeronýma, jenž se narodil r. 347 ve Stridu a je autorem nejrozšířenějšího překladu Bible všech dob – latinské tzv. Vulgáty – latina tehdy byla lidový, latinsky tedy vulgární jazyk. Jazykem křesťanských písemností i theologie bývala tehdy řečtina, případně hebrejština a aramejština a latinského překladu bylo tedy v Říši velmi třeba. Pro jednotlivce je přeložení celé Bible nesmírně náročným dílem a sv. Jeroným, Hieronymus Sophronius, zřejmě vše dělal důkladně a od základů, soudě podle jeho vlastní formule pokání: Bože odpusť mi, neboť jsem Dalmatinec. Tíhnul od mládí k mnišskému životu a se skupinou přátel žil poustevnickým životem v okolí Aquileie, později ještě u Antiochie a také v okolí Betléma, kde si od židovského rabína osvojil znalosti hebrejštiny. Studoval i u sv. Řehoře Naziánského v Constantinopoli. Stal se posléze osobním tajemníkem papeže Damasa, jenž jej vypracováním závazného překladu Bible pověřil, což mu zabralo 22 let práce, ovšem většinou v Betlémě, neboť v Římě pro svůj často útočný sarkasmus a originální, byť přínosný přístup ke všem otázkám dlouho nevydržel. I tak, nehledě k jisté svéráznosti, je ovšem právem řazen k největším učencům církve. (Vzpomeneme-li, že sv. Metoděj s pomocí dvou kněží rychlopisců přeložil na Moravě Bibli, respektive části zatím nepřeložené,  za 8 měsíců – od března do října a překlad zakončili právě na svátek sv. Dimitrije, byl to výkon obdivuhodný a jistě i dříve v mnoha směrech rozpracovaný a připravený).

Basilika sv. Dimitrije v Sremské Mitrovici

   Sirmijská církev měla pochopitelně kromě sv. Andronika i mnohé další významné světce, jejichž svátky naplní mnohé dny v kalendáři. Pro nás je nejznámější sv. Martin, pocházející z Panonie, ale ten v církvi působil v Galii jako voják a později biskup v Toursu. Soudobým proslaveným patronem Sirmia byl však sv. Dimitrij – Obránce města, jehož svátek je 8. října. Byl patrně v Sirmiu bez soudu umučen za císaře Maximiana. Shodou okolností se později stává i patronem Soluně a Amastris, kde je jeho pomoci přičítána zázračná záchrana obou měst před Avary – a Slovany. Proto jeho kult (jehož celou historii zajisté dobře znali již od dětství) Cyril a Metoděj přinesli i k nám, kde je dosud památkou na něj staroslověnský Písňový kánon ke sv. Dimitriovi i 6 osad se jménem Mitrovice na Moravě a ve východních Čechách. Zcela obdobným jazykovým vývojem je utvořeno i nynější jméno Sirmia – Sremská Mitrovica, což má dnes slovanský význam: Dimitriovo město v kraji Srem, zprvu ovšem Dimitriovo Sněmovní město.
  
Z velkých protikřesťanských perzekucí na začátku 4. století jsou nejznámější jména sirmijského biskupa sv. Irenea, umučeného zde r. 304 guvernérem Probem. Svátek má 25. března. Doloženými následníky v jeho biskupském úřadě byli Domnio, Eleutherius, Fotinus, Germinius, Anemius a Cornelius. Téhož roku jako Ireneus byla u Sirmia umučena také římská matrona, i u nás známá sv. Anastázie, svátek slaví celosvětově 25. prosince, u nás však ji církevní i občanský kalendář připomíná 15. dubna. V Sirmiu jí záhy byla zasvěcena bazilika a v jejím kostele v Římě papežové po staletí v den jejího svátku osobně slouží mši.

 

Základy Imperiálního paláce ve Sremské Mitrovici 

   Jiným světcem s jistým vztahem k cyrilometodějské tradici je sv. Blažej, biskup arménského Sebaste, jenž byl snad umučen za Licinia. Chorvatsky sveti Vlaho je stále slavným patronem Dubrovníku. Obřad požehnání svatého Blažeje, prováděný v pravoslavném křesťanském okruhu proti kožním chorobám má společné prvky s tzv. pecním obřadem, který snad je i zmiňován v legendě o nalezení ostatků sv. Klimenta na Chersonesu sv. Cyrilem.

  

Základy staveb Sirmia

   Světového dosahu je však i dnes kult tzv. Čtyř korunovaných, Quattro Coronati, byť se nejedná jen o kult křesťanský. Byli to kameníci pracující na stavbách Sirmia. Jejich příběh je poněkud komplikován rovněž za svaté prohlášenými čtyřmi vojáky, kteří byli v okolí Říma umučeni v témže období Diocletianových represí a jsou i totožně nazýváni.

Zlaté cihly ->

   Sirmijští kameníci, jako oni vojáci u Říma, údajně napřed odmítli uctívat Aeskulapa, řecky Asklépia, boha lékařství a potom navíc i boha Slunce. V podrobnější verzi jejich legendy si je sám Diocletianus pro jejich velké umění vybral, aby zhotovili Asklepiovu sochu, což odmítli a byli proto v olověných rakvích svrženi do sirmijské řeky Sávy. Ve skutečnosti jich však podle panonské legendy bylo pět, Nikostratus, Simpronianius, Claudius, Kastor a Simplicius. Jeden z nich totiž přijal křest až v průběhu pronásledování.
  
Později bývali uctíváni zvláště členy stavebních hutí, například stavitelů katedrál o nichž se traduje že vládli nejen zvláštní organizací, ale také jistými výjimečnými vědomostmi. V římském kostele Quattro Coronati dodnes společnost kameníků na jejich svátek 8. 11. pořádá každoroční oslavnou bohoslužbu. V novověku vývoj kultu Quattro Coronati zajímavě pokračoval, když se – možná překvapivě – stali patrony i jiné elitní skupiny – Svobodných zednářů. Lze tedy patrně jejich kamenickou, či sochařskou profesi podstatně rozšířit. Snad prý pocházeli z Persie, (jako oni Tři králové, mágové registrující Ježíšovo narození) a jejich dovednosti a znalosti možná spočívaly nejen v řemeslné, či umělecké práci při výstavbě jakéhokoliv města, ale i v naukách teoretických o státoprávních systémech a pokrokovém řízení společnosti. Společenské a náboženské nauky bývaly často shrnovány do představ o ideálním státě – Městě, ať již to byly jen úvahy, jako Platónova Ústava (Políteiá) – nebo v jednotlivých historických případech konkrétní Babylon, egyptské Théby, Jeruzalém, Řím, ap., nebo ve středověku s oblibou opěvané nebeské Město Boží.
  
Takovémuto rozšířenějšímu chápání jejich působení nasvědčuje místo, jehož se jim dostalo v zednářském hnutí (poněkud světskou stránku zdůrazňujícím) sledujícím ale podobně rozsáhlé cíle a přirovnávající utváření společenských a civilizačních procesů v lidstvu až překvapivě úzce k zednické a stavitelské práci, dokonce úplně doslova k opracovávání hrubého kamene.
  
V tehdejším Sirmiu by pro uplatnění takovýchto vyšších znalostí a koncepcí bylo jistě patřičné prostředí. Z Diocletianových snah o reformy Říše by nábožensky vyplýval požadavek úcty k zázračnému léčiteli Asklepiovi, stejně ovšem bylo příznačné i odmítnutí Quatro Coronati podílet se na uzdravování pohanských pořádků. Neodpovídalo jejich víře, záměrům, jistě i znalostem a jimi očekávanému vývoji společenské situace v Říši.
  
Ničivé následky období stěhování národů jež postihly více jak polovinu Říše se v oblasti Sirmia i Ilýrie projevily jako naprosto nejdestruktivnější. Germánské kmeny v západním císařství i v Itálii přece jen snadněji přecházely ke křesťanství. Některým bylo křesťanství již dlouhodobě dobře známo a například část Gótů byla křesťany ariánského směru již ve své barbarské vlasti.
  
V Panonii Hunové, ale i jejich nástupci Herulové, Gepidové a Langobardi k takovéto kultuře měli ještě velice daleko a totéž lze říci o následně přicházejících, avšak trvaleji usazených kmenech slovanských a avarských. R. 582 dobytím Sirmia Avary a spojeneckými slovanskými vojsky zaniklo i zdejší biskupství. Avaři sice udržovali s Byzancí diplomatické smluvní vztahy, ale v jejich případě to byla neustálá, často až křečovitá, snaha o zaujetí pozice výhružek a nadřazenosti – aby chánům neustal příliv byzantských poplatků. (Nebyl právě malý – ročních 70 000 zlatých solidů reprezentuje téměř 1 kg zlata denně).
  
Ani poměr později do slovansko - avarského prostředí přišlých vládnoucích částí Srbů a Chorvatů sice ke Constantinopoli v základě nebyl antagonistický, ale dokonce úzce spojenecký - i když se někdy jevila košile bližší než kabát a sousedova území lákala k obsazení. Říše si přece dovedla po staletí udržet strategická území Řecka i měst na dalmatském pobřeží a ostrovech – mimo Dubrovníku – nutných pro spojení s Itálií a se západem. Křesťanství tak pobytem pohanských národů v Noriku, Panonii i na území Sirmia na staletí docela zaniklo.

  

Svatý Demetrios

   V poslední knize Nového zákona, Zjevení sv. JanaApokalypsy, se prorokují rány, které lidstvo a království postihnou v posledních dnech – před nastávajícím Posledním soudem. Desítky světových ran, válek, epidemií a zemětřesení ohlašovaných děsivou knihou často zasahují a směřují proti třetině země, vod, slunce i měsíce a hvězd atd., takže nám může připadat, že z křesťanského hlediska události posledních dnů (již tehdy a trvale) postihly právě sirmijskou třetinu Říše. Jakoby apokalyptické Šelmě již bylo dáno, …aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Nezdary, které potkaly úsilí císařů i snahy Církve vedené v několika stoletích s nadějí na nápravu neuspokojivé situace nakonec vyústily – v zapomnění problému, nebo alespoň k jeho stažení z jednacího stolu.
  
Trevír, z počátku dosti podobně postižený se přece jen v pozdějších dobách dočkal částečné rekonstrukce křesťanských institucí i politického významu. Trevírské arcibiskupství bývalo od středověku vysokým stupněm církevní hierarchie a tudíž respektovaným činitelem jak v domácí, tak i mezinárodní politice. Ve státním aparátu Svaté říše římské národa německého byl Trevírský arcibiskup i jedním z pouhých pěti kurfirstů Říše, kteří měli právo volit císaře.
  
V dalším pokračování článku se již rozloučíme s ještě dnes bohatými prameny a podklady z Římské říše o nichž Goethe skepticky poznamenal: Jinde je třeba vyhledávat významné, zde jsme jím ubíjeni. Jsou tu doklady nádhery a ničení, z nichž obojí přesahuje naše pojmy… Že něco přesahuje naše pojmy je pro utvoření představy sice téměř protismyslná formulace, ale opravdu není nikdy na škodu právě s takovým prostředím se kdekoliv seznámit. Nemusí to být jen Řím, jeho architektura, umění i administrativa – také mnohé jiné naše pojmy a představy nesahají vůbec daleko, ačkoliv často máme za to, že postihují skutečnost i situace bezmála všeobecně.
  
Nadále se tedy spokojíme s pozdějšími doklady domácími i zahraničními, zdaleka ne tak četnými, ale i přesto dostatečně věcnými a relevantně vypovídajícími.

NAVRCHOLU.cz