"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Římská říše v Podunají
Tetrarchie valentiniansko - theodosiovská
Sirmium křesťanské
Stará Morava

Počet přístupů: 412338

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Stará Morava

 V hodnoceních úlohy svatých bratrů Constantina a Metoděje je tradičně a obecně přikládána jejich misi značná důležitost a v nové době v různých oblastech a prostředích je sílící trend úcty a uznání stále patrnější. Jsou kupříkladu nazýváni Apoštoly Slovanů, Constantin je vyzvedáván za vytvoření slovanské abecedy – hlaholice, ceněny jsou překlady náboženských a liturgických textů, které pořídili a také další doložené i důvodně předpokládané přínosy o jejichž dlouhodobém významu jsme ujišťováni. Vždy se ale, bohužel, jedná jen o dílčí stránky jejich opravdového poslání. Dobrým klíčem nebo počátkem k osvětlení zdánlivě zašifrovaného, nebo složitého téma, většinou doposud ale jen nechápaného, může být například i Sirmium a biskupský stolec svatého Andronika. 
 Samotné vysvěcení arcibiskupa Metoděje papežem Hadriánem na stolec svatého Andronika vyvolává např. soudobé vážné dohady o konkrétním městě a dokonce zemi jeho působení, váhá se mezi – Panonií a Moravou. Najdou se proto mínění, že Metoděj byl papežským stolcem vyslán buď přímo do Sirmia, nebo že dokonce Římský Otec vbrzku předpokládal rozšíření Kocelova knížectví v Panonii i na sirmijské území, atp. Zatím tedy k realistickým badatelům patrně nedorazily poznatky, uváděné i v denním tisku, o zvyklosti římské kurie, přidávat do titulatury současných biskupů i jméno některého dávného, zaniklého biskupství církve. Nynější arcibiskup olomoucký je tak současně i titulárním biskupem tagarijským, jeho pomocný biskup zase titulárním biskupem thunudrumským atp. Úzce pojímaná zeměpisná data tedy nejsou v případě nomenklatury církve až tolik směrodatná, určující je jejich historický význam a pozice v titulatuře. Instituce a práva Římské říše, nebo zde Církve, prostě nezanikají, respektive nezapomíná se na ně, což ovšem i poněkud přesahuje naše pojmy
 Obvykle je předkládáno soudu k bezpečnému prokázání nějakého faktu nebo děje co nejvíce důkazů a svědectví, ale existuje i jiný postup dokazování. Určité představy a věci jsou jedinečné, ať již absolutně, nebo ve svém oboru a mohli bychom i na sebepoškozenější fresce s určitostí identifikovat například postavu krále, i kdyby se z malby zachovala jen dlaň s říšským jablkem.

Rastislavovo jméno v Evangeliu v Cividale u Aquileie  

Rastislavovo jméno v Evangeliu v Cividale u Aquileie

 Je tak například známa analýza podle titulů použitých pro Moravského biskupa v papežských listech, vyvozující jako prvoplánové Metodějovo vysvěcení na stolec v Sirmiu, podložené např. papežským listem titulujícím Metoděje arcibiskupem panonské církve, tedy sirmijské. Protože se ale nezdařilo mocenské ovládnutí území, dokládá, že prý nadále je Metoděj v papežské korespondenci titulován již jen jako arcibiskup moravský. Tak se věci mohou, zdánlivě zcela reálně, jevit – zvláště jsou-li ve skutečnosti větší než obvykle bývají, jak nám ukazuje současná TV reklama. Stranou zevrubného šetření již zůstalo, že například v ještě o dva roky pozdějším listu téhož pontifika je Metoděj titulován jen jako arcibiskup, čili pokračováním v nastoupeném směru úvah bychom se patrně měli obávat, že v té době ztratil všechny země své arcidiecéze. O čemž ale v dopise není nejmenší zmínky, je v něm naopak chválen za pastýřské úspěchy a rozkvět svěřené církve. Nebudeme se zde příliš zabývat puntičkářským oponováním, ani upřesňováním názorů a historických hodnocení doposud podávaných. Kritizovat a vyvracet řešení jež nic neřeší a nefungují by se téměř ani nemělo činností nazývat (ačkoliv jsou jí leckdy věnovány obšírné části knih). Nastíníme rámcový pohled na tehdejší gesta Moravorum a uvedeme známé podklady, jež jej dosvědčují.

Text mešního obřadu psaného hlaholicí, tzv. Sinajské zlomky (J. Vajs, Rukověť hlaholské paleografie)  

Text mešního obřadu psaného hlaholicí, Sinajské zlomky
(J. Vajs, Rukověť hlaholské paleografie)

 Pro pohodlnější přehled v opravdu rozsáhlých, navíc mnoha stupňovitých pavoucích vnitřní administrativy Říše i mezinárodních vztahů a jejich kvalitativním členění, lze začít obvykle nedoporučovaným postupem – rovnou naprogramovaným výsledkem: Rastislavovým politickým cílem. Teprve poté připomeneme známé kroky, které byly k jeho naplnění a dosažení učiněny. U vertikálně, kvalitativně seskupených systémů ostatně metoda od jednoduchého k složitějšímu ani nefunguje, z nižších úrovní přístup do vyšších není. 
 Na přímou a konkrétní žádost moravského vládce císař Michael oba učené bratry s jejich spolupracovníky vyslal, nikoliv snad proto, aby slovanskému lidu přinesli křesťanství, abecedu, chrámovou hudbu, malířství, či cokoliv jiného významného, což vše patrně skutečně přinesli, nebo na Moravě alespoň významně obohatili, ale obnovit dosud chybějící část správy Římské říše – sirmijské Impérium
 V té době pochopitelně bez jakékoliv pochybnosti včetně jeho křesťanských institucí. Byli to tedy opět oni, v každém věku se snad vyskytující …lidé, kteří věcem rozumněji…, byť nyní již s křesťanským, nikoliv etruským učením. Latentním příštím sirmijským biskupem byl tudíž již při odchodu z Constantinopole někdo z členů jejich mise, či třeba některý z moravských kněží, kteří příchod vyslanců Říše očekávali doma. 
 Bez instalace církevního úřadu – kompetentního duchovního protějšku moravského vládce nebylo myslitelné obnovení celistvé římské Říše a jedním z prvořadých úkolů mise bylo v dohledném časovém horizontu vysvěcení u římského papeže projednat. Instalovat arcibiskupa mohl v církvi constantinopolský patriarcha, ovšem jen na území jím církevně spravovaném a spadajícím pod constantinopolského císaře. Protože Morava se nacházela v prostoru někdejšího sirmijského císařství, podobně jako obě diecéze Itálie, byl zde k témuž aktu kompetentní papež. Není tak třeba hledat tajnůstkářské důvody v okamžitých vnitřních komplikacích constantinopolské církve, jež vedly Soluňany k návštěvě Říma, byla zcela samozřejmou, ba nevyhnutelnou součástí plánu, což věděli od počátku všichni zainteresovaní - kníže Rastislav, císař Michael, constantinopolský patriarcha i oba svatí bratři atd. 
 (Když v r. 863 císař Michael porazil bulharského chána Borise, přijal chán, nejpozději na začátku r. 864 křesťanství. Při křtu mu byl kmotrem - křestním otcem, sám císař Michael III. Následně r. 870 církevní koncil ustanovil v Bulharsku arcibiskupa a několik biskupů, čímž se stala bulharská říše jednou ze součástí constantinopolského patriarchátu - v souladu s dávnou příslušností Thrákie do constantinopolské sféry. Ve stejných dobách se v Římě Metoděj stává arcibiskupem, či biskupem na stolci sv. Andronika, t. j. čelným církevním, duchovním představitelem někdejšího sirmijského Impéria - jež ovšem v minulosti ani v současnosti nebylo a také v budoucnosti nemělo být součásti constantinopolského patriarchátu)! 
 Již jsme se zmiňovali o okolnostmi vynuceném přenesení říšských hodností Trevíru a Sirmia do jiných měst, byť se tehdy kompletně týkalo spíše institucí církevních, méně již světských. Jen jeden z neúspěšných pretendentů císařské hodnosti učinil svým sídlem Arles, v Soluni ani v Justině Primě, Caričin Gradu, k žádnému takovému pokusu ve státní správě nedošlo, i když běžné úřady, včetně Praefecta praetorii pro příslušné země zde dislokovány byly. Přenesení, přestože se jedná o naprosto ojediněle se vyskytující státoprávní jev, má i svůj odborný termín – translatio Imperii – přenesení vlády, království, zdůvodňující nadřazené požadavky na kulturní a politickou legitimitu. Bývá za něj například označováno přenesení hegemonie z mínojské Kréty na pevninské Řecko, sama Trojská válka i následné Aeneovo přenesení vlády do Říma. 
 Některá historická translatia jsou spolehlivě navždy zapomenuta, jiná opomíjena a některá i vymyšlená zdatnými ideology, neboť není nic přirozenějšího než podpora, posvěcení nároků starobylým poutavým příběhem jímž jsou v určitém smyslu i rodové pověsti významných šlechtických rodů. Nyní ale bývá translatio imperii doménou – a někdy i poslední pomocí – mýtologů, kteří tajemným jevem vysvětlují některé světové události, jež uvést do souvislosti dovede právě jen patřičně mystický pojem z oblasti vyšších sfér. Právě o takovýto, z hluboce teokratické oblasti vycházející, avšak naprosto reálně probíhající diplomatický a administrativní proces se jednalo v případě Sirmia a Moravy. 
 Zmiňovali jsme také, že Římská říše kdysi mezinárodními dohodami zavazovala sousední vládce foederátní formou ke spojenectví a později – obsahově poněkud podobnými smlouvami – sama postupovala ke správě cizím kmenům i jednotlivé provincie Říše. O nic obdobného se ovšem nejednalo nyní v případě Moravy, i když se novou úpravou do rámce Říše dostávaly zadunajské země (jež Římská říše nikdy oficiálně nespravovala, ač například za Marca Aurelia i Valentiniana a jistě i jindy zájem velice konkrétně projevovala) a do moravské sféry zase provincie Římské říše. Rozdíl mezi úpravami nespočíval ani tak v okamžité velikosti spravovaného území, jež dohody zahrnovaly (byť bylo již na počátku značné), ale ve stupni hodností, které moravskému vládci a jeho duchovnímu protějšku – arcibiskupovi, Říše jednak udělovala, nebo postupně v budoucnosti zamýšlela udělit. 
 Vzácně dochovaný kostelík sv. Markéty z dob Velké Moravy, Kopčany, SlovenskoV dějinách Říše k takovéto situaci nedocházelo ale poprvé. Naprostou světovou novinkou při svěření funkce císaře osobě cizí národnosti bylo její udělení r. 800 v Římě papežem Lvem III. franskému králi Karlovi, později známému jako Veliký. Již dlouho trvající úzké diplomatické styky papežů s franským královským dvorem vyústily právě tímto průlomem do doposud nepřekročitelných říšských tradic a po dlouhých staletích, kdy se bylo bez císaře nutno obejít, svěřením i nejvyššího titulu světské moci do rukou cizince.

Vzácně dochovaný kostelík sv. Markéty z dob Velké Moravy, Kopčany, Slovensko 

 V constantinopolském císařství byla atmosféra poněkud k cizím národnostem, žijícím zde ovšem pod správou říše, volnější a tak se setkáváme na cařihradském trůnu hned s několika cizinci. Ti ale nepřicházeli vládnout, jako třeba Gótové, Vandalové a další jen na úrovni vlastních domorodých králů i se svým národem, ale pracovali s běžným císařským aparátem v Constantinopoli. Také si za sídlo moci nezvolili město ve své vlasti, jako Karel Veliký, jenž pominul i tradiční římský Trevír a vybral Cáchy (Aachen). Za uplynulá desítiletí se revoluční inovace Lva III. projevila jako životaschopná a zvykli si na ni poněkud i východní císařové, zprvu žárlivě střežící podivné povyšování na západě. 
 Z líčení dochovaných legend – a také soudobých komentářů – bychom mohli nabýt dojmu, že v Rastislavově případě šlo o záležitost téměř jednoduchou – moravský kníže vyslal poselství, constantinopolský císař přednesené žádosti vyhověl a záležitost byla ke spokojenosti stran vyřízena. Na císařském dvoře v Constantinopoli si však diplomatické mise cizích zemí téměř podávaly dveře, je tedy nemyslitelné, že jednomu z nich by při nějakých obvyklých jednáních, zajímajících obě strany, bylo mimochodem, mezi vzájemnými zdvořilostními dary, věnováno také sirmijské Impérium Římské říše. Se vší pravděpodobností – vlastně jistotou, lze očekávat, že ono proslulé Moravské poselství bylo jen dovršujícím řadu intenzivních jednání a to jak v Constantinopoli, tak v Římě a nejspíše i na Moravě, jež celý velice složitý a mnohovýznamový akt pečlivě a jistě ne obratem připravovala a připravila. 
 Četné úvahy byly dosud též věnovány důvodům proč Rastislav vyslal své posly údajně dříve do Constantinopole a ne do Říma, což zavdává podnět k snad poněkud jízlivým, či zlomyslným míněním o oblíbenosti a náklonnosti Říma či Constantinopole k Moravanům. Prameny ale takto nikde nehovoří a v jednom papežském listě je jakési vysvětlení, jež spíše znamená, že papežská skutková reakce na projednávané moravské návrhy se poněkud – oproti vyslání mise Constantinopolí – zpozdila. Konkrétní data, kdy, nebo kolikrát byla většina moravských misí do Constantinopole a do Říma vyslána neznáme a nelze tedy ani vyvozovat, která z nich byla první. Víme jen, že vyslány byly a u jedné - slavnostní - constantinopolské a jedné římské - neméně slavnostní - máme i jejich termín. Rovněž ale vidíme, že je to podobně podstatná otázka, jako bychom bedlivě šetřili zda investor veliké stavby dříve projednal svůj záměr v bance, projektantskému atelieru, nebo na katastrálním úřadu, ministerstvu, či snad ještě v jiné firmě, nebo instituci státní správy. Nepochybné přece je, že projednávat a schvalovat své plány bude nejen v těchto, ale také v mnoha dalších kompetentních institucích a podnicích, ne jedenkrát a styky nepřeruší ani po uvedení závodů do provozu. 
 Instalace dosud chybějícího triarchy Říše diplomatickými prostředky nejen předpokládala, ale bezprostředně sama chtěla zajistit svornou a trvalou (věčnou) spolupráci Moravy, Constantinopole, Říma – a přirozeně a nevyhnutelně také západního císařství, s tehdy vládnoucím císařem Ludvíkem Němcem. Získat do té doby nejmladšího plnoprávného člena císařské rodiny k takovéto myšlence a koncepci se podařilo skutečně až poněkud později a bylo k tomu ze strany Moravy třeba odvrátit několik jeho vojenských kampaní a také velice jasného a až nesmlouvavě striktního papežova ideového tlaku. 
 V retrospektivě se můžeme důvodně zamýšlet, proč přístup k vrcholné funkci Říše byl umožněn právě Moravanům a proč ostatní národy se musely spokojit s formou foederátních vztahů, nebo smluvním propůjčením území některé římské provincie. Byly germánské kmeny příliš malé? Samo a jeho království mělo jistě síly dostatek. (U Avarů snad jejich staletá – místy téměř úsměvná – snaha o trvalou prezentaci kočovnické výhružné a kořistnické pozice v diplomatických jednáních vůči bohaté Říši vylučovala potřebné značné přizpůsobení římským pořádkům, v tom hlavně náboženským). Pro Moravany hovořilo přijetí křesťanství, ale i tak zde musely být ještě i jiné významné a doporučující okolnosti, jež v očích císařského i papežského vedení skýtaly záruky, že vysokým nárokům správy moravský přínos bude odpovídat. (Později se Byzanc již častěji rozvzpomínávala alespoň na někdejší funkci caesarů  a nabízela ji i udělila některým bulharským vůdcům, příliš konstruktivního vyznění se ale nedočkala).

Církevní správa

 U arcibiskupa Metoděje je o rozsahu udělených pravomocí dostatečně vypovídající výhradní, nezaměnitelný termín stolce svatého Andronika. Není zajisté možno vysvětit constantinopolského patriarchu, nebo římského papeže, abychom poté byli udiveni důsledky oficiálního aktu a nelze instalovat biskupa na stolec svatého Andronika, aniž by se nestal i církevní Hlavou Ilýrie, biskupem Panonie atp., atd. V listě papeže Jana VIII. z června 880 se Metoděj tituluje jako …náš spolubratr, nejdůstojnější arcibiskup Svaté církve Moravské … v téže větě se i sděluje … z rozhodnutí naší Apoštolské autority jsme mu privilegium jeho arcibiskupství potvrdili a stanovili, že s Boží pomocí zůstane navěky platné… (Staroslověnské legendy přetlumočily pasáže papežských listů o privilegiích Moravské církve pravdivě, ale poněkud neurčitěji, či poetičtěji: Náš bratr Metoděj (tj. papežův) je pravověrný a koná dílo apoštolské, v jeho rukou jsou od Boha a od apoštolského stolce všechny slovanské kraje, aby koho posvětí, byl posvěcen a koho prokleje, byl proklat).

Hlavice biskupské hole nalezená v trojlodní bazilice v MikulčicíchHlavice biskupské hole nalezená v trojlodní bazilice v Mikulčicích
(na
http://www.orthodoxia.cz/c_m/hrob_met.htm uvedeny doklady identifikace předmětu)

 Papež …privilegium jeho arcibiskupství… Metodějovi neuděluje, pouze je potvrzuje, neboť existovalo již předtím, leč poměrně dávno – v Sirmiu, respektive později částečně v Caričin Gradu, v Soluni, v Miláně ap., kam v důsledku známých událostí jak papežský úřad, tak constantinopolští císařové přenášeli církevní i územní správu. Metoděj se z Říma vrací nejen s novou hodností Moravského arcibiskupa na stolci sv. Andronika, ale i jako legát Svatého Otce, tedy jeho osobní zástupce se všemi odvíjejícími se, nadmíru závažnými důsledky. Institut papežských legátů je celkem dobře znám i z dalších dějinných období, (včetně příkladů, kdy propůjčení vysoké funkce svému nositeli notně zamotalo hlavu, takže ji nedovedl ani věcně uplatnit).

 Delegace papežské moci byly udělovány jen s vymezením na určité území, i jmenovitě – nejednou velmi detailně – toliko na konkrétní úkol, úkoly, které zde bylo třeba v církevní organizaci, nebo ve vztazích se státní správou řešit. Po splnění mise, nebo i utrpěném nezdaru se legát vracel do Říma, složit účty,  podat zprávu o dosažených výsledcích a jeho vysoké pověření tím skončilo. To, že Metoděj byl zřejmě legátem trvalým – neměl určen návrat do Říma, v nejbližších letech se taková cesta ani neočekávala nemá patrně v církevních dějinách obdoby a je vlastně neuvěřitelné. Dobře zato koresponduje s formulacemi Justiniánovy Novelly 131, jež jsme uváděli i s dalšími doklady o rozsahu duchovní moci biskupa na stolci sv. Andronika. Lze, bez jakýchkoliv specifikací a podrobností, (jichž v nesmírně složitých dějinách církevního práva ovšem v žádném případě není málo a dokonce nejspíše opět přesahují naše pojmy) konstatovat, že ve staré Církvi zastávali constantinopolský patriarcha, biskup na stolci sv. Andronika, Trevírský biskup a římský papež vůbec nejvyšší úřady – a mělo tomu stejně tak být i nyní, s arcibiskupem Moravským na místě někdejšího sirmijského, panonského, či ilyrského – jejichž tituly jej bylo lze právě tak dobře kdykoliv nazývat. 
 Z některých, údajně katolických, mínění odedávna plynulo a ještě stále plyne, že svatí bratři na Staré Moravě rozšiřovali constantinopolskou ortodoxii a opět jednotlivci dnešní pravoslavné strany takovouto omylnou hypotézu – svých údajných ideových odpůrců – kupodivu nejen přejímají, ale rádi by ji i naplnili. Asi stále planoucím, či alespoň doutnajícím schizmatikům ovšem uniká, že Moravská církev nebyla latinská, právě tak ale ne východní, ortodoxní. Obdobně jako kdysi církev sirmijská nebyla římská, či třeba trevírská a podobně ne constantinopolská. Jakkoliv byzantská mise pochopitelně mohla přinášet nejeden z vlastních liturgických prvků, přesto vědomě pracovala na instalaci samostatné církve Moravské. (Což samo je docela nebezpečný protimluv, Církev nikdy neměla a nikdy nemá být ani římská, ani constantinopolská, či sirmijská a tedy také ani moravská – nanejvýše křesťanská). Pohybujeme se zde ještě stále hluboko v poli pozdějších nevlídných schizmatických účelových stanovisek, kde košile je bližší než kabát, který již ani neexistuje. Je možno připomenout, že pokud by dílo započaté Rastislavem, oběma svatými bratřími, papežem Mikulášem Velikým a císařem Michaelem dlouhodoběji působilo, nikdy by k rozkolu pochopitelně dojít nemohlo. Tres faciunt collegium. Tři jsou společnost, dva již ne. I při případném přehlasování by měli být vítězové velmi na pozoru, aby se jejich společnost nestala párem v němž pravděpodobnost soužití a konfliktu je vysoká – poloviční.

 Jistou domácí „nevyjasněnost“ v liturgických otázkách – pokud ji ovšem lze zaznamenat a nejedná se jen o prostou neznalost - by mohl ilustrovat příklad Chudobína – malé hanácké obce s 221 obyvateli a jménem možná v tomto kraji poněkud neočekávaným. V první polovině minulého století pan farář katolického kostela u zdejšího zámku pojal pochybnosti o dokonalosti formy dosud vykonávané služby Bohu a získal i dostatečný počet svých farníků, aby postavili kostel pravoslavný. (Není v širokém okolí jediný).
 Časem se ale ukázalo, že ani toto není zcela uspokojující řešení a pan Žídek dokázal tedy postavit kostel husitský. Jeho náboženské hledání však ještě pokračovalo a hodlal tudíž postavit ještě kostel evangelický. Zde však již byla i hanácká ochota přispívat dobré věci u konce a záměr se tedy nezdařilo realizovat.

Pohled na Chudobín

Pohled na Chudobín

 Vyčerpány byly i pochybnosti a liturgický neklid pana faráře Žídka. Odebral se kajícně do Říma a u Svatého Otce dosáhl odpuštění svých předešlých teologických výzkumů a mohl se do Chudobína navrátit. Pořádek ovšem "musí" být a proto zde již nebyl farářem, ale nějaký čas v někdejším svém kostele s chlapci ministroval a poté se věnoval světštější službě v brněnské katolické Charitě.
 Možná je škoda, že síly chudobínských a jejich kněze nebyly větší, mohli se i absolutním počtem kostelů, (nejen na jednoho obyvatele, kde jsou jistě již nyní na předních místech tabulky) přiblížit velkým metropolím - a časem si třeba povšimnout i církve Metodějovy. Takto ale prý byli rádi, že mají nejen tři kostely, ale také tři hospody, kde se jednotliví, u bank poněkud „zaručení“, věřící mohli nerušeně scházet.

 Soudobá situace na území Metodějova arcibiskupství byla z hlediska církevní správy poněkud komplikovaná. Na samotné Moravě byli duchovní …z Vlach, Řecka a Němec… a zvláště pasovské biskupství zde vykonávalo i jakousi duchovní správu a mělo tedy jistě i určité příjmy. Podle známého údaje byli …všichni Moravané… r. 831 pokřtěni pasovským biskupem Reginharem, jinde nazývaným i Apoštolem Moravanů. Samotné první moravské křesťany lze ale nejspíše očekávat ještě o řadu desítiletí dříve v souvislosti s přijímáním křesťanství na státní úrovni v sousedním slovinském Korutansku a také s činností iroskotských misií, jejichž liturgickým zvyklostem odpovídají stavební prvky některých staromoravských kostelů. Lze tedy po právu pasovskému biskupství přiznat velké zásluhy na počátcích christianizace, na povýšení křesťanství na státní náboženství za Mojmíra, nebo na budování křesťanské organizace na Moravě. 
 Pasovské biskupství se však svých práv dovolávalo i nevybíravými metodami a podvrženými listinami ještě i na konci 10. století. V té době chtěl biskup Pilgrim využít domnělých práv dávného římského biskupství v Lauriacu, Lorchu, nacházejícího se nyní v jeho obvodu, za jehož nástupce se pasovské biskupství (jen účelově a romanticky) označovalo, aby je vymanil z arcidiecéze Salzburgu a dosáhl metropolitního statutu i pro Pasov. Bylo k tomu třeba ovšem více biskupství, které by nová metropole spravovala a k účelu se zdála vhodná někdejší moravská biskupství a rovněž to, …že skoro celý kmen Maďarů je ochotný přijmout svatou víru. Proto r. 973 byla biskupem Pilgrimem podána – nebo alespoň sepsána – žádost papeži Benediktovi VI. o udělení arcibiskupského pália. 
 Vyhotovena byla v téže  době i falza listů zemřelých papežů Eugena II., Lva VII., Agapita II. a dokonce i samotného žijícího Benedikta VI., jež pasovský historický nárok měly – zřejmě v různých prostředích, sotva ovšem u papežské kurie, podpořit. Římské Lauriacum, Lorch byl v těchto papežských listech prohlašován za arcibiskupství pro Moravu, východní Panonii a Moesii (severní), v nichž prý řídil 7 biskupství, z toho hned 4 na Moravě. Papež Eugen II. (824–827) tak například píše biskupovi Metodějovi  a dalším moravským biskupům, že loršskému arcibiskupovi udělil pálium a staví jej na jejich čelo – byť Metoděj svůj úřad zastával půl století po smrti papeže Eugena II. Také papeži Benediktovi zcela jistě nesměl ani přijít na oči jeho list, v němž Pilgrima uvádí jako arcibiskupa v Lorchu a oznamuje, že mu posílá pálium. V prostředí německé církve byl snad použitelný. Autoři falz nastudovali tedy nepřesně některé historické údaje, ale dále se v římské minulosti již neorientovali vůbec. Přes tehdejší čilou aktivitu tedy biskupství v Pasově nikdy v minulosti a vůbec za celou dobu svého trvání metropolitním nebylo. 
 Naopak ale někdejší římské biskupství lauriacké skutečně metropolitním bylo, nikoliv ale pro Moravu, Panonii, případně onu severní Moesii, ale pro země právě na druhé straně Dunaje – pro římskou provincii Norikum, v níž se nachází i Pilgrimova soudobá církevní metropole Salzburg. Pilgrim dobře znal dávné norické světce – mučedníky, sv. Floriána i loršského biskupa sv. Maximiliána a kdo ví, zda by jeho plány pozměnilo, nebo zcela odložilo, kdyby také alespoň tušil, že ordinace loršských metropolitů – i sv. Maxmiliána – přirozeně vyšla od sirmijského stolce sv. Andronika na jehož území se diecéze Illyricum, její provincie Noricum a norické arcibiskupství v Lauriacu nacházelo. O století před Pilgrimem se tak jeho předchůdce v pasovském biskupském úřadě, Hermanarik, rozpřahoval jezdeckým bičem na sv. Metoděje – svého netušeného, avšak de iure, ale i de facto přímého nadřízeného pasovského biskupa i biskupství.

 Symbol „květinového“ kříže bývá někde označován za symbol staré Moravské církve, podobně, jako „ležatý“ ondřejský kříž je symbol církve pravoslavné, zatímco „obyčejný“ kříž symbolizuje církev „latinskou“. Při „troše dobré vůle“ bychom mohli obdobný motiv možná hledat i na reprodukci - nepříliš kvalitní - hlavice biskupské hole uvedené výše. 
 Snad by na archeologickém originále hlavice biskupské hole byl motiv zřetelněji patrný. Je možné, že na ní byl zobrazen vícekrát symetricky rozloženě po obvodu. Na obrázku by mohl být právě uprostřed, na části hlavice pod jejím největším průměrem.

Freska lemující vrchol kopule Znojemské rotundy  

Freska lemující vrchol kopule Znojemské rotundy,
fotografie v UV osvětlení (foto ak. mal. Fr. Sysel)

 Vzor je velice jednoduchý, až základní a je proto i nyní v mnoha variacích, podobně jako například kříž nebo mřížka,  používán na řadě předmětů denní potřeby – jen jako ozdoba a dekorace.
Mimoto se však s ním shledáme i na místech z hlediska naší historie významných, a to jak soudobých, tak i velmi starých.

Kresba ryté výzdoby středu misky  

Kresba ryté výzdoby středu misky

 Měděná miska o průměru 32 cm z  tvrze v Mrázově Lhotě na Havlíčkobrodsku, zaniklé snad již před koncem 13. století je našimi archeology označována za dovezený, tzv. „hanzovní“ produkt. Vzhledem k snadnosti výroby ze slabého měděného plechu i výzdoby rytím se nezdá předpoklad „dovozu“ nezbytným – pokud není podpořen i podrobnější typologií onoho „hanzovního“ zboží. Možná také, že ztvárnění vlastního motivu „čtyřlístku“ bylo zhotoveno odlišným způsobem, než jakým jsou vytvořeny ostatní ozdoby, patrně tedy až dodatečně. (Srov. i podobné čtyři měděné misky s rytou figurální výzdobou dna nalezené v Olomouci).

 Problém s územní kompetencí biskupství v Podunají byl založen vlastně před 70 lety zásahy císaře Karla Velikého proti Avarům v Panonii. Území na pravém břehu Dunaje, na němž byla avarská moc tehdy zlikvidována, bylo jím po duchovní stránce svěřeno do správy arcibiskupství v Salcburku, bez nějakého přihlížení k dávné římské státní i církevní organizaci. Při svém návratu z Říma se papežem Hadriánem nově vysvěcený panonský, moravský biskup Metoděj potkal s velice tvrdým odporem východofranského krále Ludvíka a jeho biskupů - zvláště salzburgského arcibiskupa Adalvína, pasovského Hermanarika a frízinského Annona. Papežův legát byl jimi dokonce po dobu 2 a půl roku internován ve Švábsku i za nelidských podmínek – pod širým nebem. 
 Metoděj, ani papež neshledali pochopení pro soudobý východofranský právní názor a také vlastní, mnohem širší a organičtější pojetí prosadili. Když se papež (již Jan VIII.) dozvěděl r. 873 o nekanonickém utajeném soudu bavorských biskupů nad svým legátem, arcibiskupem Metodějem, jednal velmi energicky a s plnou suverenitou papežského úřadu. Na krále Ludvíka a jeho biskupy byla uvalena klatba. Všem zúčastněným a inscenátorům soudu – králi Ludvíkovi, vévodovi Karlomanovi, biskupům salcburskému, pasovskému a frísinskému byly adresovány rozhodné papežské dopisy s konkrétními příkazy a úkoly jež bylo nutno splnit, aby v Metodějově záležitosti bylo docíleno  nápravy. 
 Salcburgský arcibiskup se například osobně měl nyní podílet na znovu uvedení Metoděje do jeho úřadu …neboť byl původcem jeho pozbavení. Pasovskému Hermanarikovi byla zakázána účast na bohoslužbách dokud se nedostaví do Říma před papeže k ospravedlnění, protože arcibiskupa Metoděje …v žaláři věznil a pod širým nebem v nejtužší zimě a za hrozných dešťů dlouhou dobu trýznil… a málem jej, přivlečenému před shromáždění biskupů šlehl  jezdeckým bičem, - kdyby mu v tom jiní nezabránili. I frízinský biskup Annon byl předvolán do Říma, neboť …si  přivlastnil právo soudit arcibiskupa… aniž přihlédl k námitkám přítomných kněží a nepřipustil Metodějem navržené legitimní odvolání k vyššímu soudu papežské stolice. Když byl po takovémto procesu dotazován v Římě na Metodějův osud dokonce zde lhal, že jej vůbec nezná… 
 Papež měl zřejmě důvěru ve svou dostatečnou autoritu u východofranského panovníka a nezklamal se. Současně byl papežem vyslán anconský biskup Pavel jako další legát, s přesnými písemnými instrukcemi (commonitoriem), aby zajistil a dohlédl na uplatnění papežských rozhodnutí ohledně Panonie, znovu uvedl Metoděje do úřadu a zajistil jeho nadále již nerušené vykonávání. Zvláště měl východofranským vládcům opětovně vysvětlit pasáž obsaženou již v papežově dopise králi Ludvíkovi. Nechť se nikdo neuklidňuje odvoláváním se na počet let, neboť výsady Svaté římské církve – které z Boží vůle sloužíme – vybudované na pevné, neotřesitelné skále blahoslaveného Petra se neváží na žádný čas, není jim na újmu žádné dělení království. Poučení se konkrétně vztahovalo právě na Panonii, vždy součásti Ilyrika, kde papežova práva ordinovat sirmijské biskupy byla nepromlčitelná. 
 Papež Jan VIII. v kampani za co nejrozsáhlejší rekonstrukci Metodějova archiepiskopátu téhož roku pokračoval i u srbského vévody Mutimíra. Adresoval mu výzvu, aby uspořádal vztahy mezi různými kněžími působícími na jeho území: Proto Tě vybízíme, abys následoval obyčeje svých předků, a pokud můžeš, aby ses snažil navrátit do panonské diecéze. A protože tam, díky Bohu, byl již Stolcem blahoslavených apoštolů ordinován biskup, navrať se pod jeho pastýřskou péči…

Vládní administrativa

 V legendách ani v kronikách se u Rastislava a ani Svatopluka nikde s titulováním císař nesetkáme. (Ostatně, mimo text tzv. Epilogu o pokřtění Moravy a Čech (Difundente sole) – jenž použil u Svatopluka pro slovanského vládce naprosto nevídané sousloví – vládl jako Imperátor. Autorovi i tehdejším čtenářům byl výraz spojen s jasnou představou, doma ovšem zcela nevídanou. Jiným takovým autorem je kardinál Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II. († 1464), jenž ve své Historia Bohemica rovněž hovoří o Moravě jako o Moravském Impériu). 
 Přece ale jen můžeme v papežských listech sledovat indicii velice průkaznou. Prof. L. E. Havlík provedl srovnání výrazu jediný syn v papežské korespondenci a konstatoval, že sousloví je používáno jedině a výlučně pro císaře, nebo čekatele císařské hodnosti. V dopise z června 880 papež Jan VIII. právě takto Svatopluka oslovuje: …s nesmírnou láskou Tě objímáme jako jediného syna… (unicus filius).Též v kommonitoriu papežským legátům vyslaným r. 886 na Moravu papež Štěpán VI. ukládá, aby Svatopluka oslovili (mimo jiné): …co jediného a nejdražšího syna. Svatý Otec mohl synem nazvat každého křesťana, dokonce i nekřesťana, takže ve skutečnosti neměl žádný nedostatek synů, přesto v jeho závazném diplomatickém protokole se vyskytovala i formulace jediný syn vyhrazená pro příležitosti císařské korespondence. V běžném životě by označení zvláštním nárokem k otcovské hrdosti ani nebylo, spíše snad jen důvodem většího žalu při ztrátě nebo nezdárném chování potomka. Jistě měl tedy výraz vyjadřovat onu Boží milost díky které vládci vůbec získávali vládu i určitou svatost. 
 Geneze výrazu, respektive jeho zvláštního a přesného náboženského významu je velmi stará, odvíjí se již od příběhu Abrahamova ve starozákonního textu, např. Gn 22, 12: A posel řekl: Nevztahuj na chlapce ruku nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna. Nakonec ale Bůh dá v oběť za lidstvo svého vlastního jednorozeného syna. V Novém zákoně (přesněji a určitěji) čteme v J 3, 16: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Část textu tzv. Kyjevských listů psaných hlaholicí  

Část textu tzv. Kyjevských listů psaných hlaholicí

 Tzv. Kyjevské listy, památka chovaná nyní v Knihovně AV v Kyjevě obsahuje část misálu, jehož staroslověnské znění bylo pořízeno na Moravě v 9. století. K bohoslužebnému textu je připojena i modlitba, nyní překládaná třeba takto:

Na království naše, Pane,
Přihlédni svou milostí,
Nevydej našeho cizím
A nevydej nás
V plen národům pohanským…

 Text originálu je však poněkud jiný a není tomu tak proto, že by staroslověnština neměla výraz pro slovo král, království. Modlitba nám bude náhodou i v původním znění srozumitelná, což se nedá říci i o delším textu tehdejší naší (údajně srozumitelné) liturgické řeči. Byla jen nepochybně mnohem snadněji osvojitelná, než-li latina, nebo řečtina, ale cizí řečí, vyhrazenou toliko pro bohoslužebné účely, byla i na staré Moravě.

Cěsarьstvě našemь, Gospodi,
Milostьjo tvojejo prizьri,
Ne otьdazь našego tuzimь
I ne obrati nasь vь
Plěnь narodomь poganьskymь…

 Mezi mnohými slovy a označeními vlády, moci, hodnosti, území, kterými staroslověnština disponuje, bylo doma a v kněžském prostředí již tehdy užíváno toto. A to přesto, že latinská verze modlitby, nejspíše předloha, užívá termín o stupeň nižší: Rege nostras, Domine... Království naše, Pane...  
 Neuvádění císařského titulu u moravských vládců v legendách a u kronikářů patrně naznačuje (i při značné neúplnosti našich pramenů), že restaurace sirmijského Impéria se měla dít po etapách – což obrazně lze poněkud přiblížit i dobou potřebnou k dospělosti jediného syna a hledat i u onoho, pro veřejnost kdysi překvapivého, příkladu Karla Velikého. Existují dokonce zprávy, že po pokřtění prvního z franských, dosud vždy pohanských králů - Chlodvíka sv. Remigiusem v Remeši jej papež Symachus nazývá  ...nejkřesťanštějším a prvorozeným synem... - 300 let před první římskou korunovací Karla Velikého... 
 Pozvolná instalace mocného útvaru je ostatně patrná i na institutu Církve, kde se ale postupovalo vlastně obráceně – shora dolů. Nejdříve bylo obsazeno nejvyšší místo biskupství, stolec svatého Andronika, ale ani tak nemohla zatím správa arcibiskupství v plnosti fungovat a bylo třeba ještě vybudovat další biskupství (nejméně tři), aby Moravská církev mohla běžně užívat všech suverénních práv ve vlastním církevním životě – například ordinovat své další biskupy. V oblasti světské moci bylo postupováno zdola nahoru. Moravská vláda disponovala zřejmě dobře fungující vnitřní správou, patrně již odedávna imperiálně koncipovanou. Slova o vyhnání knížete Pribiny se přirozeně v prvé řadě používají na označení vyhnání ze svého, tedy moravského teritoria, jen zřídka se mohou vztáhnout i na opravdu cizí zemi a text by v takovém případě téměř nutně byl doplněn informací o příslušné válce i jejích důvodech. Při domácích mocenských přesunech takové odůvodnění nebylo a není potřebné. Nejednalo se tak o připojení Nitranska, ale výměnu tamního knížecího rodu, nejpravděpodobněji  v souvislosti s upevňováním ideologie křesťanství, čemuž se Pribina stavěl na odpor. Což zřejmě dokumentuje zničení křesťanských hradisek Bojná, ležících v Pribinově knížectví, na hranicích s knížectvím Trenčínským. Po tak násilném aktu proti nové Mojmírově státní ideologii následovalo ono vyhnání.
 Více snad ve věci domácí administrativy naznačuje složité jednání Rastislavovo v Panonsko – moravské legendě, Život svatého Constantina. Zde se vysvětluje, za jakých okolností a hlavně jakou procedurou k rozhodnutí knížete vyslat ono poselství do Constantinopole došlo: Neboť Rastislav, moravské kníže, Božím vnuknutím (Bogom ustimь), poradil se s knížaty svými a s Moravany… Tyto tři zvláštní složky státní moci na Moravě asi opravdu tehdy existovaly, jednak nejvyšší moc Rastislavova a jeho dvora, dále shromáždění Moravanů, a ještě kmenová, krajová knížata …moravských zemí…, jimž Rastislav svou koncepci, získanou božím vnuknutím, předložil k oficiálnímu schválení. Dvůr nejvyššího vládce kupodivu dovedl mnohým knížatům účinně vládnout, aniž by potřeboval podlamovat, nebo omezovat jejich autoritu na kmenových územích, což lze pouze při dostatečně vertikálním utváření státní správy. (Netřeba dodávat, že k onomu domácímu schvalovacímu veřejnému aktu přistoupil Rastislav teprve tehdy, když měl součinnost Constantinopole a zčásti i Říma předběžně připravenu vlastním aparátem). Z takovéhoto pravděpodobného prvotního stavu učlenění vnitřní moravské správy měly dohody s Římem a Constantinopolí za příznivých okolností umožnit graduování moravského vládce na žebříčku světských hodností Říše až na nejvyšší stupeň – který jeho duchovní partner, Moravský arcibiskup na stolci sv. Andronika obdržel mnohem dříve. 
 zlatý gombíkPapež Jan VIII. například v r. 880 poslal Svatoplukovi právnickou sbírku církevního práva, známou jako rozšířená Dionýsiána v jejíchž intencích se měla domácí církev nadále budovat i konsolidovat. (Možná, že se podle W. Lettenbauera dokonce zachovala i s několika drobnými staroslověnskými vpisky a je dnes uložena v mnichovské knihovně). Není tedy jistě bez zajímavosti, že stejnou sbírku dostal již 26 let před římskou korunovací i Karel Veliký. O více stupíncích na cestě k vrcholné  světské hodnosti nám může také vypovídat i někdejší funkce caesarů, kteří měli dvacet let čekat na postoupení do plné hodnosti augustů a víme, že ani dnešní přístupové smlouvy k EU nebývají vyhotoveny téhož dne.

 Na zlatém gombíku, zdobícím oděv vyšších společenských vrstev je k výzdobě použit opět motiv připomínající „květinový křížek“

 U arcibiskupského úřadu institut kádrových rezerv, nebo čekatelů hodnosti v podobné míře možný není, jen velice omezeně lze spravovat biskupský úřad jiným úředníkem, než vysvěceným biskupem, mnoho důležitých činností by se v takovém případě nemohlo konat. Chod státu by naopak dovedla z mnohem větší části zajistit pouze moc výkonná, nebo s představiteli hodností i o několik stupňů nižšími. 
 Plně imperiální charakter moravské vlády je spatřován ve známém přičlenění mnoha zemí do Moravské říše v období, kdy církevním  pastýřem byl sv. Metoděj a světským vládcem Svatopluk. Konkrétně jsou známy Vislansko, Panonie, Čechy a srbské knížectví na řece Sále. Situaci v někdy zmiňovaném Sedmihradsku, případně i v severní Moesii zatím nelze bezpečněji konkretizovat, neboť podklady jsou jen ojedinělé. Teoretické, či lépe teokratické právo na tyto – a mnohé další – země ovšem již Morava měla, záleželo nyní jen na praktickém uplatnění jejích privilegií. Vesměs se v přičleňovaných zemích podle dochovaných písemných dokladů zároveň jednalo o pokřtění nejméně jejich panovníků, čili církevní i světská moc postupovala v těchto velkých, někdy i vojensky podpořených akcích, ruku v ruce a odrazilo se to i v textu legend, jež právě součinnost a rozšiřování křesťanství kladně hodnotí: …i počala se moc moravská rozšiřovat na všechny země a to bez prohřešení… 
 Odhlédneme-li od vzorce dosti velkolepého plnění imperiálního úkolu zadaného a očekávaného Constantinopolí i Římem, mohli bychom územní  i kulturní rozvoj vysvětlovat i z domácích, středoevropských historických podmínek. Moravská vláda se, viděno z takovéhoto vnitřního pohledu, nejprve velmi ústrojně a uvážlivě zaměřila na země a kmeny někdejší Velké Chorvatie a Srbie, jejichž šlechta a vedoucí složky společnosti měly dlouhou tradici vzájemných politických styků na niž bylo možné navazovat a byly také – se slovinskými kmeny – v minulosti již budovateli Sámovy říše. I jméno nitranského Pribiny koresponduje s běžně známým jménem bánů jižních Chorvatů - Pribunja. Dokonce u něj shledáme i ono nomen omen, neboť v chorvatštině vyjadřuje buniti - protestovat, bouřit se. (Takovéto, po dlouhá staletí obdobné společenské prostředí by mohlo i střízlivě vysvětlit překvapivý rozsah vlády přemyslovských Boleslavů v celém horním Povislí – byť v dobách ještě mnohem pozdějších). 
 Pokud se jedná o rozšiřování moravské moci a vlivu zvláště jihovýchodním směrem nemáme tedy zatím příliš podkladů, ale lze jej očekávat, vždyť existuje i tradice o příchodu moravských králů s vojskem přes Dunaj na Moravu po r. 680 (teprve od té doby tedy má země své jméno) takže návrat, respektive zvětšení území v Panonii kdysi, nebo zčásti stále ovládaného je po likvidaci Avarské moci velmi pravděpodobný. Dávná formulace, že i v Sedmihradsku …všechny kmeny na slovo poslouchaly Svatopluka… nám může být dosti povědomá. Užívá výrazové prostředky známé i v leckteré dnešní rodině, patrně tedy věky osvědčená a hlavně použitelná teoretická definice a spolu i praktické ověření poslušnosti. Původ sousloví je ovšem mnohem starší než časy Staré Moravy, nebo Morav.

 Jeden z několika známých ozdobných přívěsků ve tvaru bohoslužebné knihy. Valy u MikulčicJeden z několika známých ozdobných  přívěsků ve tvaru bohoslužebné knihy. Valy u Mikulčic

 Z hledisek východofranské říše bylo ovšem na projektu Říma, Constantinopole a Moravy poněkud problematické připojení zemí na západě – Panonie, Čech i sálského knížectví Srbů. V západní Panonii existovala desítiletí franská správa, již od dob Karla Velikého, byť třeba někde vykonávaná slovanskými knížaty Pribinou, Kocelem i dalšími. Přesto Svatopluk dostává od samotného císaře Karla při jednání na hranicích Noriků a Slovanů r. 884 satisfakci velice rozsáhlého vojenského zásahu, jímž ovládl Panonii až po řeku Drávu. Moravská intervence zde tehdy byla motivována bratrskou pomoci legálním tamním představitelům franského státu proti vzbouřeným příslušníkům místní šlechty. V důsledku úspěšné likvidace vzpoury přešla ale kontrola rozsáhlých území Panonie na Moravany.

  K r. 890 se dozvídáme z kroniky Regina z Prümu: Král Arnulf postoupil Svatoplukovi, králi moravských Slovanů vévodství Čechů… Svatopluk je zde již i franským kronikářem nazýván králem a zřejmě tedy i před mezinárodní veřejností zdárně vystupoval po stupních předurčených moravskému vládci Constantinopolí a Římem. (Králem jej v dopise tituloval papež Štěpán již r. 885 a patrně užil titul známý u Slovanů, který poněkud korespondoval s někdejší funkcí caesarů v římské správě, alespoň v té míře, že byl posledním předstupněm k plné císařské hodnosti). 
 Sama zpráva je u nás opět někdy vykládána z poněkud zvláštního zorného úhlu – jakoby Svatopluk, možná po Bořivojově smrti, sám osobně zasedl na pražský knížecí stolec – dokonce o něj snad připravil příslušníky přemyslovského rodu. Jedná se samozřejmě pouze o mezinárodní formálně právní Arnulfovo odstoupení od dosavadních franských nároků na české vévodství. Spočívaly v tom, že české území bylo od Karlových dob (cca 800) v nějaké míře poplatné východofranské Říši, respektive Bavorům. Prakticky ale většina českých knížectví úzce spolupracovala s Moravany za Rastislava i dříve, tím více a mnohem těsněji tedy za Bořivoje jejž arcibiskup Metoděj i pokřtil. Mezinárodně smluvní převod českého vévodství ze sféry franské proběhl tedy notně opožděně za skutečným stavem, ale nyní podobně hladce jako přičlenění severnějšího knížectví Srbů na Sále. Zde ani nebylo možno počítat s tehdy velmi přátelskými osobními vztahy Svatopluka a Arnulfa. Knížectví sálských Srbů bylo totiž původně poplatné Říši prostřednictvím Sasů, nikoliv Arnulfových Bavorů jako Čechy. 
 V případě kdyby dnes vyšla zpráva, že Philip Moris holandskou nebo thajskou filiálku prodal společnosti British Tobaco, či Japan Tobaco, sotva by někdo šetřil, zda japonské ředitelství koncernu poté přesídlí do Holandska nebo Thajska. Svatoplukovi se ovšem tehdy nesrovnatelně neobvyklejší krok – jehož smysl není možno nalézt, prapodivně přisuzuje. Identickým právem by mohl přece na český stolec zasednout předtím také Arnulf a Svatopluk sám sotva současně mohl zasednout i na stolec na srbské Sále, v Nitře, Povislí, Panonii atd., atd. Takové Svatoplukovy (a obdobně ani Arnulfovy) záměry ani prostředky nebyly. 
 Jindy se zase kombinuje, že Přemyslovce prý tehdy zbavil vévodské hodnosti nad ostatními knížectvími Čech. Vévodská pozice v Čechách je starší než onen poplatek Karla Velikého, nebo snad Pipinův stanovený kolem roku 800 – jejž bylo proto lze vyměřit souhrnně, pro všechna knížectví. Rušit významný správní článek v němž předtím programově dosáhl pokřtění vedoucího představitele a nedávno jej právně s Arnulfem i mezinárodně smluvně zajistil, by organickým potřebám moravského budování státu neodpovídalo – naopak jim přímo protiřečilo. Ani, dnes ovšem v úvahu připadající, tunelování nebylo v tehdejší vysoce aristokraticky utvářené rodové společnosti tak všeobecně latentním jevem, jako v době profesionálních odborníků, (námezdně pracujících, jimiž, vyjma příslušníky některých náboženských, nebo politických a kulturních skupin, částky a majetky přesahující jen několikanásobně měsíční plat jsou s povděkem brány v úvahu). 
 Diplomatický kredit moravské říšské administrativy byl, stručně řečeno, natolik veliký, že mohl nabídnout významný politický, kulturní i další rozvoj a vzestup místních útvarů, jenž byl v jejím zájmu i programu – nikoliv onen rozprodej pod cenou. Na českém vévodství se zvýšený význam například projevil ve vztahu k sálskému knížectví, které právě prostřednictvím Čech nyní odvádělo svůj příspěvek do pokladny Unie – tehdy ovšem někde na Moravě. Jindy je zase na Svatoplukovi novodobě pozorována prý i tendence zaujmout místo císaře na západě (?). 
 Některé otázky kladené v našem století se opravdu století 9. týkají jen tak, že se jej netýkají… Administrativa Svatoplukova a ještě i jeho nástupců měla před sebou velmi náročnou obnovu správy a řízení značné části Římské říše, christianizaci slovanských kmenů i nespočet dalších úkolů tímto cílem vyvolaných, avšak i tak na této cestě bylo legální dosažení nejvyšších titulů i moci nesrovnatelně snadnější, také reálnější, než na kterémkoliv panovnickém místě na světě, včetně navrhovaného některého domácího vévodství, natož v sousedním, bratrském, východofranském císařství. 
 Z dochovaných podkladů můžeme usuzovat, že franská říše (asi od r. 874) již oficiálně i skutkem uznala existenci moravské sféry. Císař Ludvík Němec se tehdy, při návratu z jednání s papežem v Římě, setkal se svými syny Karlomanem a Ludvíkem ve Forchheimu, kam přibyl i Svatoplukův vyslanec, kněz Jan z Benátek. Dohody zde uzavřené byly tedy jistě ve zcela aktuálních intencích předchozího jednání císaře s papežem a definitivně a fakticky ukončovaly jak spory o Metodějovo arcibiskupství, tak i období neúspěšných válek Franků s Moravany v několika předchozích letech. Od tohoto roku totiž vlastně po téměř dvacet let neslyšíme o žádné válce Franků proti Moravě, Čechám a – pokud se nemýlím – ani proti Polabským kmenovým svazům Slovanů. Naopak je Moravanům ze strany východofranské Říše ponechána volná ruka k zásahům v Panonii, umožněno vymanění Čech i sálského Srbska z jejich stupně svazků k východofranské Říši a nejspíše byl zastaven i nátlak na Polabské kmeny, jejichž pokřesťanění nadále již měla realizovat moravská Metodějova církev. 
 Podle Fuldských letopisů, podávajících zprávy loajální formou určenou domácímu publiku – tedy co nejlépe prezentující prestiž východofranského panovníka – zde ústy vyslance Svatopluk tehdy přislíbil, …že úplatu králem stanovenou každoročně odvede, jestliže mu bude umožněno nerušeně konat a žít v míru. Z moravské strany tedy přirozeně byly – za podmínky zachování mírového stavu –  uznány předešlé závazky a nejspíše i jiné, které měly v delším časovém období poněkud kompenzovat franské faktické ztráty – např. pasovského biskupství, ale jistě i jiné. Členství v exkluzivních spolcích nemusí být v každém okamžiku právě zadarmo, ale často je vnímáno a reflektováno jako účelné vynaložení prostředků. Ať se jedná o skutečný mírový stav, nebo jen duchovní ochranu Svatého Otce.

 V římské bazilice sv. Klimenta byly r. 868 slavnostně uloženy ostatky světce, čtvrtého římského papeže po sv. Petru, jež bratři Cyril a Metoděj při své diplomatické a náboženské misi k Chazarům objevili na Krymu a přinesli je posléze z Moravy do Říma. I to mimo jiné ukazuje, že spolupráce s papežem byla očekávána a plánována již v Constantinopoli a mise si proto vzala ostatky sv. Klimenta, jako jistě důstojný dar jenž ovšem v Římě a u jakéhokoliv tamního papeže byl chápán zvláště vřele. (Biskup Hradce Králové Jan Josef hrabě Vratislav z Mitrovic získal od papeže Klementa XII. na začátku 18. století pro Santinim rekonstruovanou biskupskou kapli sv. Klimenta ostatky tohoto světce). Některé okamžiky ze slavnostního přivítání moravské mise, k němuž tehdy pro větší pompu osobně papež Hadrián vedl slavnostní průvod se svícemi již před brány Města, jsou zachyceny na freskách basiliky. Na jiné z fresek je zpodobněna jen symbolická, téměř nebeská scéna. Žehnající Kristus uprostřed má na pravo archanděla Michaela, nalevo archanděla Gabriela. Tuto řadu stojících postav zakončují apoštol Ondřej a svatý Kliment. Dvě v popředí obrazu, jediné pozemské, před Kristem klečící postavy jsou sv. Cyril – Constantin a sv. Metoděj. 
 Postava sv. Ondřeje v bazilice sv. Klimenta v ŘíměIdentifikace je snadná, nad zobrazeními svatého Ondřeje (San Andreas) i Klimenta jsou nadepsána jejich jména. Při prohlídce zpodobnění apoštola Ondřeje seznáme, že mu chybí kterýkoliv z jeho tradičně známých atributů. Bývá jimi přirozeně nejčastěji kříž ve tvaru X, na kterém byl ukřižován a někdy je také zobrazován s rybou, rybářskou sítí, nebo s provazem. Namísto nich má v ruce svitek, – podobně jako sv. Kliment. Ondřej byl starším bratrem apoštola Petra a majitelem rybářské lodi, na níž Kristus na Genezaretském jezeře v Galilei po předchozích marných pokusech posádky zázračně dopřál bohatý úlovek. Bývá proto, alespoň na malbách snažících se o jakousi realitu, či alespoň konkrétnost, pochopitelně zobrazován jako sice zcela bělovlasý, starý, ale veliký, robustní muž, dobře disponovaný k fyzicky velmi namáhavé práci rybáře, - snad aby byl zachycen věkový rozdíl mezi ním a Petrem, jenž se jistě mladistvým vzezřením nevyznačuje.

 Postava sv. Ondřeje v bazilice sv. Klimenta v Římě

 Svitek na mnohých freskách znázorňuje Evangelium a je proto rozšířeným atributem maleb mnoha světců, i svatého Ondřeje, někdy i samotného Krista.
Muž vypodobněný na fresce v San Clemente je sice urostlý, ale spíše subtilnější postavy, tvář působí celkem mladistvějším zjevem. Vlasy má snad prošedivělé, nikoliv ovšem bílé, ale zvláště si lze povšimnout jeho velmi pečlivé, řekněme přímo židovské elegance. K fyzicky namáhavé rybářské práci snad ne příliš vhodné. Náročná úprava typického účesu i mojžíšovský dvoudílný plnovous, společensky přijatelně zastřižený, spíše svědčí, že se jedná o vzdělaného člověka z okruhu starého židovského náboženství, vystupujícího převážně na veřejnosti a v městské judské společnosti, třeba i kněžské, kde mnohé závisí na vzbuzení dobrého dojmu, solidnosti, ne-li rovnou autority.
V dřívějších pohanských dobách býval svitek pergamenu obvyklou součástí zobrazení a soch rétorů, (také císařů), kteří nejen metodicky připravovali svá vystoupení, ale školili se a cvičili v účinnosti hlasových forem projevu, charakteristických gest a také působení svého zjevu a osobnosti na posluchače.
 
 I z hlediska komposice námětu fresky bychom mohli spíše očekávat, že na ní bude vypodobněn San Andronícos, svatý Andronik, jehož stolec v někdejším Sirmiu byl předmětem dlouhého a posléze úspěšného jednání moravské mise v Římě. V takovém případě by se i ve věku vyhledávače Google jednalo o jediné mně známé staré zobrazení sv. Andronika, snad vykazující jakési charakteristické osobní rysy. 
 Ty ovšem skvěle zachovaná – a americkou nadací udržovaná – mosaika v chrámu Svatého Spasitele v Chóře zcela postrádá, dávný apoštol ze sedmdesáti je na ní oděn podle soudobého constantinopolského stylu odívání – vysokých hodnostářů císařského dvora. Za pozornost v tomto ohledu na mosaice stojí jen vysloveně mladistvé Andronikovo vzezření – byť jistě až příliš mladistvé, jak ostatně tehdejší výtvarný constantinopolský styl většinu postav v mužném až jinošském věku obvykle podával. Proč, případně kdy, se na fresce v San Clemente objevil nápis San Andreas by ovšem v takovém případě bylo otázkou. 
 Apoštol Ondřej je patronem Constantinopole i ortodoxní církve, takže jeho zobrazení by snad mohlo být jakousi pozorností Constantinovi a Metodějovi, ale v takovém případě by patrně postačovalo jeho umístění po levici Kristově a po pravici by tak mohl být někdejší římský papež svatý Kliment, jemuž je basilika zasvěcena. Měl-li být znázorněn Andronícos, potom v souvislostech jednání a programu moravské mise by ovšem jeho místo po Kristově pravici bylo výmluvné, neboť úplné obnovení církevní instituce již v Sirmiu v počátcích křesťanského sboru pomáhal založit a spravoval bylo tehdy hlavním bodem jednání moravské mise s papežem.

 Na jiné z fresek v San Clemente věnovaných jednání moravské mise je znázorněna scéna příchodu průvodu Cyrila a Metoděje přinášejícího papeži Mikulášovi do Říma ostatky papeže svatého Klimenta, umučeného pro víru. Procesí  moravské delegace - a Římanů, kteří je vyšli v čele s papežem, již Hadriánem II. slavnostně se svícemi přivítat až před brány Města - je dekorováno i třemi moravskými říšskými standartami červenozlatě šachovanými, zakončenými zlatými kříži. Fresky nebyly od dob vzniku restaurovány a tak máme na jejich barevné reprodukci ze San Clemente doloženo zatím nejstarší známé vyobrazení moravských standart. Samy standarty, respektive jejich šachovnicový vzor, je u nás ale o několik století starší. Zmenšená verze znaku (25 polí) užívaná v Chorvatsku ve výmluvném a původním  červenobílém provedení - zachovávaném také dodneška na znacích některých moravských měst - vlastně ukazuje, že pochází ještě z časů Bílé Chorvatie. Na Moravě se ovšem - jak vidíme - později užívala pole zlatá a zřejmě jich mělo být 4x tolik -100.

Konec imperiální Moravy

 O tomto tématu bylo podáno mnoho rozborů a nepochybně budou přinášeny stále další, neboť evidentní chyby jsou na věčné časy vděčným tématem historiků i příležitostných komentátorů. Z hlediska státoprávního došlo na Moravě k exemplárnímu porušení státního ústrojí a to překvapivě z nejvyšších míst, jež Říši stmelovaly a reprezentovaly. Spory a napětí ve vztazích Svatopluka s Metodějem byly zřejmě staršího data, ale doposud se je vždy dařilo odstraňovat, nebo alespoň překlenovat. Neboť pokud Metoděj byl ještě mezi živými, ani vládce nedal propuknout soužení srdce, ale nosil obludu ukrytou a živenou v hadích vajíčkách… (tzv. Bulharská legenda jejíž barvité líčení je narážkou na Iz. 59, 5). Po určitém čase od arcibiskupovy smrti však Svatopluk skutečně prosadil – nebo třeba jen nezabránil aby se prosadila, jak míní již některé soudobé a také moderní komentáře – za jedinou státní církev tradiční církev latiníků, vedenou biskupem Vichingem. 
 Porušena tím byla první povinnost panovníka – Ochránce církve. Hloubka problému nespočívala v nějaké nespravedlnosti, ani snad zločinu, jehož by se dopustil a za nějž by mohl nést přiměřený trest, eventuálně alespoň pohanu, jako tak mnoho vládců před ním i po něm. Žádný přehmat, či dokonce zločin proti jednotlivým slovanským duchovním, jejich skupinám, nebo i arcibiskupovi – k jakým docházelo i v jiných státech v nejrůznějších dějinných obdobích by neměl takovéto fatální následky. Jeho jednáním, nebo nejednáním byla, alespoň oficiálně a na říšské úrovni, úplně zničena Metodějova církev. Pro hříchy a provinění proti kultu měli již staří Řekové speciální vykonavatele trestu. Zatímco běžné lidské zločiny měly na starosti Erínie – rozhněvané, Litice, jež lze přirovnat k výčitkám svědomí, neustále pronásledující provinilce, přestoupení proti kultu mstila hrozná a zcela neodvratná Gorgona Chimaira. Na niž pouhý pohled přivodil smrt a její mrtvou hlavu má bohyně Athéna na své egidě, aby i po smrti střežila některá božská tajemství před nepovolanými. 
 Nebudeme zde rozebírat důvody, které k tomu Svatopluka dovedly, lze možná očekávat jeho trvalou – téměř přirozenou – rivalitu k dílu Rastislavovu, jež sice dlouhá léta úspěšně využíval, ale snad vnímal i jako ideologickou hrozbu vládě vlastního rodu. Vychován byl křesťansky (…křesťanství se držím a držet budu…, ovšem latinského směru). Neprojevoval přitom nijaký hlubší, osobní zájem o náboženské otázky, jako kdysi například Constantin Veliký a jeho synové. Přes mělký interes o náboženství (dostatečně patrný i z jednoduchých otázek s nimiž později neváhal obracet se k papeži) – v jeho podání zřejmě spíše zděděný ideologický postulát či axiom – považoval za samozřejmé, že fiktivní teologický spor rozsoudí. Měl dobré, či výborné styky s papežským i německým císařským dvorem a považoval za možné nahradit jednu církev druhou – tou jemu obvyklou. Bohužel, správné byly obě a on nerozlišil váženého hosta od domácího pána – tento Odyseus se pro něj navrátil až příliš pozdě. 
 Výroky nejvyšších představitelů duchovní i světské moci se beze zbytku naplnily – byť směřovaly ostře proti sobě. Na jedné straně, naštěstí, obě opatření, Metodějova klatba i Svatoplukovo vypovězení slovanských duchovních, směřovaly proti úzkým skupinám. Na druhé straně, bohužel, to byly skupiny pro společnost prvořadé. V Metodějově klatbě se – dokonce teprve dodatečně, po určité době po arcibiskupově smrti – ocitl panovník i jeho tělesná stráž, družina, jinak řečeno právě imperiální aparát. Při vzpomínané pozoruhodné vertikální členitosti moravské správy to znamenalo, že v některých knížectvích na Moravě patrně k naplnění říšských rozhodnutí o vyhnání slovanských duchovních ani bezprostředně nedošlo. Velmi rozdílná byla situace např. také v Čechách a Vislansku, kde pozice slovanské církve byla prakticky monopolní, neboť křesťanství zde bylo od počátků jen jejím dílem. 
 Svatopluk svým sjednocením církve tak vlastně znovu vyškrtl z dějin sirmijskou část římského univerza, ačkoliv sjednocení rušením svéprávnosti jednotlivých částí nepochybně uskutečnit nelze. Reálně tím jen zasadil Moravu někam na periferii křesťanské Evropy a skutečně ji již jiné než okrajové osudy nečekaly. Velmi brzy se ukázalo, že moravská vláda pozbývá jakoukoliv atraktivitu a Privilegia moravské církve se navenek stala nevěcnými. Většinu systémů lze účinně řídit jen z určitého místa, jistě ne z kteréhokoliv. Opominutím stolce svatého Andronika přišla i světská moc o možnost aspirovat na nejvyšší příčku římského universa a nepomohly ani pozdější dobře míněné, ale v jádře nedostatečně koncipované akty papežů a následně i iniciativa německého císařství.  Již na konci vlády Svatoplukovy, okolo r. 890 se zhoršily domácí poměry, ze země uprchl vítěz onoho bouřlivého teologického rozkolu, nebo alespoň úspěšný provokatér, moravský arcibiskup Viching. Je ale pravda, že již měl po všech stránkách splněno a jeho další přítomnost již nebyla potřebná ani přátelům, ani nebezpečná nepřátelům. Také Svatoplukovy vztahy k Arnulfovi se zostřily, patrně ne bez vlastního Svatoplukova přičinění, až ve válečná střetnutí, do nichž na Arnulfově straně zasáhli nově i Maďaři. Již za rok po Svatoplukově smrti odpadla od Moravy česká knížectví, kde se kyvadlově dostala k moci opozice, neúspěšná v dobách Bořivojových. Dva její předáci opět vstoupili v závazky k Arnulfovi – poslové s takovouto žádostí byli v Řezně ovšem důstojně přijati. Podobně se nyní museli zachovat i sálští Srbové a v Sedmihradsku moravské državy postupně ovládli zpočátku spojenečtí Maďaři. 
 Mojmíra II. tedy nečekala lehká situace, nehledě již k tomu, že i doma musel v počátcích panování vypudit svého mladičkého bratra, Svatopluka II., nicméně prý odbojného, z jeho území. Přesto se mu podařilo do r. 899 od papeže Jana IX. dosáhnout vysvěcení arcibiskupa i tří dalších biskupů, čili jakéhosi obnovení samostatné Moravské církve, dokonce v potřebném personálním obsazení počtu biskupských stolců, což za Metoděje ani Vichinga snad nikdy uskutečněno nebylo. Nejednalo se ale o rehabilitaci díla obou svatých bratří a v nastávajících dějinných komplikacích takovéto formální povýšení potřebné podstatné přínosy pro Mojmírovu vládu ani pro Moravu nemohlo přinášet. Kdyby papež Jan IX. tehdy ve věci postupoval opravdu koncepčně, bylo by třeba nekompromisně uplatnit stejné kroky, jaké neváhal kdysi použít jeho jmenovec, Jan VIII. proti vládcům Východofranské říše – tentokráte ale proti vládě na Moravě, jejíž administrando Imperii, spravování Říše, se zcela vychýlilo svému účelu.
Sázavský klášter

 Sázavský klášter

 Imperiální složka Moravské říše – Mojmírovský dvůr – byla zřejmě v příštích desetiletích zcela destruována. V až pozdní Uherské kronice ze XIII. století se za místo nečekaného přepadu – údajně …po důkladné prohlídce vyzvědači…, v němž prý zahynul Svatopluk i jeho vojska (jednat se ovšem mohlo jen o Mojmíra II.) označuje městečko Bánhida v Komárenské župě. Ale ať již zpráva hovoří reálně, nebo jen nadneseně líčí nějakou pověst o jen místním střetnutí, nejvyšší moravská vláda v první polovině X. století přestala existovat.
základy starých budov někdejšího kláštera

 Základy budov prvotního kláštera ->

 Místní kmenová, či krajová knížata na západě se přiklonila k českému vévodství, východní oblasti postupně ovládli Maďaři. Některými historiky je sice trpělivě vyhledávána bitva, kterou se prý Přemyslovci zmocnili nynější Moravy, ale návrhy, jež předkládají nejsou uspokojivé. 
 Často je za dobytí Moravy označováno Oldřichovo vyhnání posádek polského Boleslava Chrabrého, což by ovšem znamenalo, že předtím došlo i k Oldřichovu dobytí Čech. Ačkoliv pro obě Oldřichovy akce lze (moravská je asi o 15 let pozdější) slov o dobytí použít, přesto se jedná jen o vyhnání polských posádek z obou přemyslovských zemí – garantované a podporované německým císařstvím. To, že se v každé z obou zemí našli i místní horliví straníci akce Boleslava Chrabrého je ovšem přirozené, politika dvorů byla vždy jen výslednicí postojů místních mocenských struktur, jež byly velmi rozmanité a odrážely citlivě nejrůznější zahraníční vlivy. Tím méně je samozřejmě možné považovat za střetnutí Čech a Moravy některé pozdější boje přemyslovských knížat mezi sebou, nebo třeba Spytihněvovo zajetí 300 předních Moravanů, jež prý umožnilo dokonalejší ovládnutí Moravy. Většina těchto předáků patřila přece k elitě vládnoucí na Moravě za jeho otce Břetislava a nepochybně tedy dostatečně věrně podporující Přemyslovce. 
 (Je snad vhodné připomenout, že kníže  Spytihněv II. vládl jen 6 let, ale i za tuto krátkou dobu stačil vyhnat ze země nejen všechny Němce, včetně vlastní matky (a také jedné abatyše, jež se mu před lety vysmívala), tak i své bratry z moravských údělných knížectví a ještě i příslušníky Sázavského kláštera založeného sv. Prokopem, udržujících zde slovanskou liturgii. Kníže Vratislav proto již v prvním roce po bratrově smrti mírní některé následky jeho extremistického vládnutí, v němž je obtížné hledat nějakou koncepčnější linii, spíše projevy nevyrovnané osobnosti náruživě aplikující jakékoliv rady, jsou-li dostatečně radikální. Již rok po bratrově předčasné smrti Vratislav v r. 1062 zřizuje olomoucké biskupství a r. 1064 povolává zpět i sázavské mnichy. Nejspíše bude vhodné přestat již aspirovat na nalezení romantických jednoduchých a hrdinských řešení v historii a počítat s odborněji vedenou administrativou tehdejších opravdu mnohem složitějších a vyspělejších společenských a politických poměrů v našich zemích a to zvláště na místní, krajové úrovni, nejen na panovnických dvorech. 
 Přesto, že sirmijská část římského univerza tedy znovu zmizela z reálných světových dějin, setkáme se i v pozdějších stoletích s některými ozvěnami této zasuté reality.

Letopis popa Dukljanina

 Až ve 13. století vznikl za sporů mezi dvěmi dalmatskými biskupstvími spis jenž měl napomoci zdůvodnit nároky biskupa v Baru. Obsahuje mnohé historické údaje, často zcela nekriticky přizpůsobené k podpoře úmyslů barského biskupství. Podobně jako již připomínaná pilgrimovská falza nevzbuzuje tedy tato písemnost celkovou důvěru historiků, ale problém se všemi falzy spočívá v tom, že je vlastně nemůžeme pohoršeně, nebo povzneseně odmítnout, ale měli bychom se pokusit zjistit, které reálie a jakým způsobem manipulátor použil k podpoře svého cíle, případně nakolik a v čem je zkreslil. 
 V ideálním případě může být falešným totiž pouze písemný záznam určité skutečnosti, obvykle majetkové. Zatímco samo popisované vlastnictví správně může odpovídat v minulosti udělené a desítiletí nerušeně užívané donaci. Listina, falešná, byla v takovém případě vyhotovena jen pro záznam reálných poměrů, prokazující majetkové vlastnictví v dobách, kdy listinný podklad začínal být vyžadován a staré ústní smlouvy, úředními urozenými svědky potvrzené, naopak po delší době a hlavně za změněných společenských poměrů ztrácely na ověřitelnosti. Letopis však takovýmto ideálním případem falza není, na mnoha místech je spíše jeho opakem. 
 Četné historické reálie jsou autorem suverénně přestěhovány do míst vhodných k sledovanému účelu a jednou z nich je i vřazení moravského Svatopluka mezi krále jižních Chorvatů. Naopak je ale popis situace a dějů na dvoře nikdy neexistujícího panovníka natolik reálný, že autora můžeme směle přiřadit mezi ony …lidi, kteří věcem rozumějí…, ačkoliv také vidíme, že jeho ruka si opravdu nečinila žádné potíže s rozeznáváním vlastní a cizí kapsy. Zcela odborně ovšem popisuje děje teoreticky nutné k translatio imperii – praktické provedení ovšem může být i odlišné. 
 K tomuto efemérnímu ilyrskému králi zavítal na svých cestách i učenec Constantin Filosof ze Soluně, vysvětil kněze a přeložil z řečtiny do slovanské řeči části Písma. Král se poté ocitl ve velmi podivné, jistě v historii všech království neznámé situaci – neznal hranice svého království!  Potom nařídil, aby se našly meze jeho království. Rozkaz nedostali velitelé pohraničních oddílů, ale jeho učenci! Jako v pohádkách ale nikdo z nich nedovedl dát správnou odpověď. Král však si i poté věděl rady a prekérní situaci vyřešil, nikoliv pohádkově, ale všedně diplomaticky: …poslal své vyslance k papeži Štěpánovi a k Michalovi, císaři cařihradskému a požadoval, aby ho informovali v této věci. (Zde, a samozřejmě i na mnoha jiných místech, historické informace manipulátora nebyly právě přesné – od Michalovy smrti do nástupu Štěpána na papežský stolec uplynulo 18 let. Svým věcem však letopisec rozuměl výborně). 
 Papež se ze suchého králova požadavku kupodivu velmi zaradoval a se Svatoplukovými posly vypravil i kardinála Honoria …kterého vybavil mocí, jaká se dává takovým osobám jsou-li vyslány vykonat tak veliký úkol v křesťanské zemi … Když kardinálové přišli do Ilýrie, našli krále, jenž se zdržoval na rovině Dalma a přijal je s velkou slávou a úctou; rozkázal, aby celé jeho království se shromáždilo na rovině Dalma… 
 Potom všichni, ti co byli latinského jazyka, ale i ilyrského, podle přikázání a rozkazu Honoria, papežského vikáře i krále Svatopluka, po dvanáct dní slavili sněm; z toho osm strávili rokujíce o věcech církevních a ostatní čtyři o autoritě krále a o tom, jak uspořádat království. Na tomto sněmu před všemi obyvateli co tam byli, (t.j. části provincií a území) předčítali staré latinské a řecké výsady, poslané římským veleknězem a císařem, jak byly dávnými císaři zapsané a uspořádané. 
 To se líbilo králi i celému množství, takže po ukončení sněmu krále korunovali a pomazali podle zvyku Římanů. Stalo se to rukou Honoriovou a ostatních jeho druhů; a z toho vznikl velký svátek a radost v celém království. 
 Autor spisu měl velmi dobré rámcové informace o událostech na Moravě před čtyřmi stoletími. Není zde třeba šetřit které osoby nechal ve svém líčení vystupovat – některé jsou pravděpodobně i o staletí mladší. Také třeba oproti našim údajům v jeho podání vyniká primární úloha papežova, zatímco Constantinopolis se jen zúčastňuje, atd. Podmínkou translatia ovšem byla úplná shoda obou úřadů – jediný by v nejlepším případě mohl pouze doufat, že snad ve vhodné, nepříliš vzdálené době získá i souhlas zbývajícího, asi jako až později začal spolupracovat císař Ludvík. Také ostatní reálie mohou být skutečné, nebo jen fiktivní, avšak dostatečným pevným bodem pro naši orientaci jsou …staré latinské a řecké výsady … jak byly dávnými císaři zapsané a uspořádané. 
 Královy pochyby o hranicích království se právě – a jedině – mohou týkat administrativního členění a rozsahu starých sirmijských diecéz a provincií v němž se přirozeně mohly kompetentně i odborně vyznat jen papežský a císařský úřad a za staletí v něm existovalo tolik změn a krátkodobých úprav, že k jasné orientaci je potřebné znát celou filozofii vývoje členění Říše, aby bylo lze držet se Ariadniny niti a neulpět jen na některém z nepřehledného množství pouhých dobových změn, sporů a rozhodnutí. Metoda zdola nahoru, nebo od detailu k celku nevede zde k dobrým výsledkům, je potřebné znát celkový plán. Vždyť bylo potřebné, aby již bratři …Gratianus a Valentinianus mladší si rozdělili mezi sebou říši podle návrhu rádců…, tedy odborně a koncepčně. 

Pokus německého císařství

 Ještě později, v Kronice Přibíka Pulkavy, jenž na přání Karla IV. vypracoval záznam událostí do r. 1330, jsou podávány zajímavé údaje o Moravském království, jež se prý dostalo ještě r. 1086 na pořad jednání říšského sněmu císaře Jindřicha: 
 Jindřich, císař Římanů třetí, když chtěl v Mohuči držet slavnostní dvůr, svolal na určitý den všechny jednotlivé církevní a světské velitele a jiná různá knížata a velmože Impéria, aby jednal o naléhavých záležitostech, týkajících se Římského Impéria… Když se takto shromáždili a radili o různých naléhavých záležitostech, byla mezi jinými dána na pořad naléhavá věc: jak upadlo a zašlo někdejší Království Moravy, kterému v dobách někdejšího posledního krále Svatopluka podléhaly Čechy, Polsko, Rus i větší počet jiných vévodství, národů i zemí, (jak upadlo a zašlo) království, jež bývalo jakoby nejpřednějším členem Impéria a svým vztahem k němu podřízené, a jak od dob zmíněného krále Svatopluka, totiž po sto devadesát dvě léta od zpustošení království vzpomenutého krále Moravy, pociťovalo Impérium a jeho vládci (tuto) ztrátu a jak by bylo též důstojné a na prospěch Impéria, kdyby se všichni s největším úsilím postarali o opětné vytvoření takového nejjasnějšího vladařství… 
 Výsledkem jednání sněmu bylo, že Vratislav, vévoda Čech byl …císařem a církevními i světskými knížaty Impéria a voliteli zavolán do zasedání … a povýšen do hodnosti krále. Jednalo se tedy o akt světské moci západního císařství, rámcově možná obdobný počinu papeže Jana IX. za vlády Mojmíra II. a jeho vysvěcení arcibiskupa a tří biskupů pro Moravu. Někdy je v onom císařském aktu spatřováno skutečné translatio Imperii a také u kronikáře Dalimila se již dříve dozvídáme:

…kako jest koruna z Moravy vyšla,
pověděť, kakť je ta země k Čechám přišla.

 Pamětní medaile k 650. výročí Emauzského klášteraNení pochyby, že za staletí bylo možno z Moravy podle vůle vládců cokoliv přenést a že papež Jan IX. i císař Jindřich se jistě domnívali, že provádí dostatečné renovatio, či translatio Imperii a podobný zájem měl i vzdělaný císař Karel IV., jehož iniciativou se pasáž do Pulkavovy Kroniky dostala – vybudoval v Praze i klášter Emauzy do nějž povolal chorvatské benediktiny užívající slovanské liturgie.

 Pamětní medaile k 650. výročí Emauzského kláštera

 Karel IV. velice, dnes bychom ovšem řekli – až chorobně – ctil nejrůznější svaté relikvie a ostatky světců a chtěl také císařsky velkorysým způsobem organicky navázat na domácí historické a kulturní tradice a kořeny. Jeho rodu (včetně jeho otce, krále Jana, u nás nepříliš hodnoceného) se podařilo v jedné osobě spojit hodnosti českého krále i římského císaře a přenést císařské sídlo do Prahy, ale bylo to ovšem jen sídlo západního císařství a jakkoliv se jednalo o veliký a významný správní celek – celistvá Římská říše to v žádném případě nebyla. Jednalo se tedy jen o vnitřní otázku této části někdejší Říše, i Pulkava neopomene uvést, že prý Svatoplukovo království bylo …svým vztahem k němu podřízené… Ve svém výsledku se tedy jednalo o opatření jen oslavné, podobně neústrojně a nefunkčně působící k celku jako zmiňované povyšování bulharských předáků constantinopolskými císaři na caesary a vysvěcování biskupů pro Moravu Mojmíra II. papežem Janem IX. Skutečné pravomoci a výsady Sirmia a Moravy tedy nikdy přeneseny nebyly. 
 Podobně velkolepě možná mohou působit na dnešní posluchače skvělé výsady uherských a polských králů udělené jim papeži. Na jejich základě by bylo možno, podle názoru některých historiků, pokusit se alespoň o obsahovou rekonstrukci onoho Privilegia eclesiae Moraviae. Možné to zčásti je, neboť právě tento dokument byl výchozím pro rozepsání některých jeho privilegií potřebných pro území Polska a Uherska. Nemělo by se ale přitom zapomínat, že dokonce ani spojený polský a uherský dokument nemůže dát celkový obsah onoho moravského, nejedná se o jeho poloviny, ale, řekněme, mnohem menší části. Přesnější celkový obrázek tedy dají dějiny Sirmia. 
 V jedné moravské kostelní písni se zpívá …dědictví otců zachovej nám, Pane… a můžeme vidět, že ono dědictví je opravdu zachováno, nikdy jej neměl v držení nikdo jiný, ale oproti obvykleji vídanému stavu věcí s určitou malou výjimkou – není v držení ani samotných dědiců. 
 Každým desetiletím se faktická vzdálenost mezi západním a východním císařstvím zvětšovala, lépe řečeno vytrácelo se reálnější povědomí o jediném, nedělitelném římském univerzu a stával se z něj jen stále více bezobsažnější pojem. Snad Rastislavova invence Božím vnuknutím přišla v posledním okamžiku kdy opravdu ještě bylo možno reálně všechny složky spojit k účinné kooperaci

Střílecké desky

 Posledním, zde uvedeným dokumentem se ještě jednou vrátíme časově na samý počátek římské moci na Dunaji. Otázky římské přítomnosti na Moravě – respektive na severní straně Dunaje – jsou v každém následujícím desítiletí historií zodpovídány velice rozdílně – stále se totiž postupně objevují nové, nyní zvláště archeologické podklady. V posledním období bylo použitím leteckého průzkumu (M. Bálek, ale i další badatelé) objeveno množství pochodových táborů římských legií i dalších staveb.

 Kolek Legie X. Gemina z VindobonyKolek Legie X. Gemina z Vindobony na cihlách římských staveb na Hradišti v Mušově

 Datování nálezů se u nás doposud neobejde bez soustřeďování všech zjištění (často zatím samostatně nedatovatelných) do období tzv. Markomanských válek, tedy až na konec II. století n. l., ale můžeme se nadít i přesněji časově určitelných nálezů a snad i rozšíření úzkého časového období jež historiografie doposud Římu k jeho činnosti u nás povoluje.

 Král Marobudus byl kolem r. 20 Katvaldou vyhnán ze země a přinucen hledat asyl u Římanů. Zanedlouho však postihl shodný osud i Katvaldu a oběma markomanským králům se dostalo v Říši přijetí a doživotní penze. Jejich příznivci, kteří je do vyhnanství následovali, mezi nimi jistě i mnoho ozbrojených bojovníků, byli však Římany usazeni za Dunajem. Tacitus v Letopisech o tom říká: 
 Barbaři, kteří je oba provázeli, byli usazeni za Dunajem mezi řekami Marum a Cusum, aby nebouřili klidné provincie, kdyby byly mezi ně přimíšeni, a dostali za krále Vania z kmene Kvádů. V německé historiografii se proto pochopitelně automaticky soudí, že území za Dunajem Římané ovládali, zatím co v naší se takovémuto předpokladu, patrně vlastenecky, oponuje. Respektive, pouze se tvrdí opak. Nicméně, jakkoliv veliký obdiv k římské moci přece jen nedovoluje neskutečnou představu, že by usazovali skupiny bojovníků a dávali jim krále v opravdu cizích zemich, to jistě neudělali za celé své staleté dějiny a tedy ani u nás. 
 Právě k takovémuto zvláštnímu postavení zadunajských krajů sousedících s velkými římskými pohraničními středisky Carnuntem a Vindobonou, nikoliv provincií, ale přesto území ve značné míře ovládaných, by mohly promlouvat i nápisy na tzv. Stříleckých deskách
 V archivu Štěpána Lotrinského, manžela císařovny Marie Terezie a od r. 1745 i římskoněmeckého císaře Františka II. byl objeven soupis římských památek na Moravě, obsahující 45 položek. Úředním průzkumem, organizovaným tehdy císařským dvorem, bylo mimo oltářů a staveb zjištěno také několik  latinských i řeckých nápisů a pro naše téma jsou velmi zajímavé tzv. Střílecké desky, označené jako položka č. 17 seznamu. Byly po nálezu zazděny nad branou zámku ve Střílkách, ale patrně při následné stavební rekonstrukci zámku se ztratily – jako již většina položek seznamu. Zde je proto použito jejich znění i vyobrazení podle vydání sbírky G. Heislerem v r. 1755.

 Zvláště mohou vypovídat nápisy I. a III. desky:

 I. deska:

 IMP(ERATOR) G(AIUS) AUG(USTUS) P(ONTIFEX) M(AXIMUS) ET COL(ONUS) PANON(IAE) TIT(UM) F(ABIUM) IUN(IOREM) FALIF(ERUM) C(URIONEM) A(GMINIS) D(ESIGNATIVIT).

 Překlad:
Císař Gaius Augustus nejvyšší velekněz a správce Panonie Tita Fabia mladšího jmenoval velitelem oddílu.

 III.deska:

 VICT(OR) G(AIUS) AUG(USTUS) P(ONTIFEX) M(AXIMUS) IN CO(ITINIONO) LUPERCALI MAG(NAE) PANON(IAE) FEST(IVE) COR(ONA) CINCT(USEST).

 Překlad:
Vítězný Gaius Augustus, nejvyšší velekněz při jednání o luperkáliích byl slavnostně ověnčen korunou Velké Panonie.

 Doposud pořízené překlady nápisů se liší nepatrně, tento je podle St. Straňáka z r. 1973. Údaje textu III. desky lze dobře využít pro datování. Pan Jan Galatík, jemuž zde děkuji, že mně velmi laskavě text, obrázek i překlady nápisů poskytl, uvádí: Augustus titul velekněze získal v r. 12 př. Kr. Panonii ovládl vojensky v roce 3 př. Kr. Nápis tedy mohl vzniknout nejdříve v roce ovládnutí Panonie, tedy roku 3 př. Kr. O rok později však získal svůj nejprestižnější titul, Pater patriae, - Otec vlasti, který by na jeho oltáři jistě zapsali. Nápis zmiňuje slavnost Luperkalií. Ty se konaly vždy 15. února. Nápis byl tedy zřejmě zhotoven 15. února roku 3. př. Kr. Taková shoda s historickými daty navíc téměř vylučuje, že by mohlo jít o padělek, jak někteří historikové opatrně soudí…

 Ovšem, je velká škoda, že památky dnes nemáme k dispozici, ale sotva lze v polovině 18. století, době sice v Evropě pro falsátory historických pramenů velmi příznivé (zde nicméně dokonce v kamenném provedení) předpokládat takto detailní a přesné znalosti ať již ve Vídni, v prostředí vzdělanců císařského dvora, nebo na Moravě u držitelů zámku ve Střílkách. Teprve za 5 let po vydání císařské sbírky G. Heislerem se v Anglii objevují Macphersonovy Zpěvy Ossianovy a do Hankovy kauzy u nás zbývá ještě 70 – 100 let.

Základy velkého římského domu s kaplí  

Základy velkého římského domu s kaplí. Výzkum, na základě leteckého objevu pod mušovským Hradištěm (M. Bálek)

 Z pravosti desek by ovšem plynulo původně římské mnohem rannější a rozsáhlejší ovládnutí Panonie (včetně moravského území za Dunajem) a to již za Augusta. Tomu odpovídá i neodborníkovi v čtení latinských nápisů srozumitelné a nepochybné označení  MAG(NAE) PANON(IAE), čili Veliká Panonie, s jakým se jistě jinde nesetkáme. 
 Římská, pravobřežní Panonie, spravovaná ze Sirmia se časem dělila na Superior a Inferior, Horní a Dolní; též na Prima a Secunda, První a Druhou. Veliká, Magna, tedy mohla být jen s územím pozdější  Moravy a je třeba dodat, že označení nepopisovalo a nevyjadřovalo pouze územní rozlohu, ale také, řekněme geopolitický, (v římské době ovšem teokratický názor administrativního aparátu Říše, …lidí, kteří věcem rozumějí) na význam území pro celek. 
 Morava je nejseverněji položenou částí dunajského povodí, což mělo ve starých dobách svůj důležitý, obecně známý význam. (Na okraj podotkněme, že srbská řeka Morava je zase nejjižnější částí povodí Dunaje). Hojně nacházíme použití světových stran také v Bibli a to jak v běžném orientačním smyslu, tak i jako součást jakési vertikální klasifikace. Jednak mnohá velká nebezpečí pro Izrael a Judstvo přicházela vlastně od severu, ať se jednalo o asyrská nebo babylonská vojska, na druhé straně ale i sám Jeruzalém, Sion je označován za nejzazší Sever: Žalm 48,3: Krásně se vypíná k potěše celé země Sijónská hora, ten nejzazší Sever, sídlo velkého krále. Jinde zase, Izaiáš 14,13, je například prorokováno proti babylonskému králi, jemuž se vytýká: A v srdci sis říkal: Vystoupím na nebesa, svůj trůn vyvýším nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. 
 Doba, kdy konečně opět nastala pro Řím možnost – přes staleté pokusy císařů, nazvat Moravu Caput Panoniae tak opětovně přišla teprve díky Rastislavovi a Moravanům a je možné, že pro Řím a Constantinopol to nebyl natolik překvapivý vývoj, jako třeba dnes pro nás. Římu se vlastně pouze konečně splnil dávný sen, či důvodný předpoklad, mnoha administrátorů Říše. 
 Je ale stále možnost – zvláště při nedostupnosti originálů desek – označovat je opatrně za padělky. K padělání textů pro Moravu by patrně vídeňští vzdělanci z okolí Františka II. postrádali větší motivaci, navíc komplikovanou ještě obtížnou výrobou a dopravou desek. Od domácího nadšence by zase zhotovení falz jednak předpokládalo slušné, i dnes ojediněle hluboké znalosti drobných, navíc ještě velmi přesných, antických reálií, samozřejmě solventnost, ale hlavně vlastní objevení onoho kvalitativního postavení Moravy v teokratické koncepci zemí, v písemných pramenech antického období nikde nezmiňovaného. (Z písemných relací lze na Moravě důvodně očekávat jen umístění metropole proponované provincie Marcomanie, sahající možná ve snech některých římských stratégů až k Baltu, pravděpodobně vyvolaných znalostmi o někdejším rozsahu moci krále Marobuda, jež skutečně dosahovala daleko za Krkonoše a Jeseníky). Tehdejší předpokládaný falzátor by se také zařadil i na časově první příčku evropských manipulátorů z novověkých vlasteneckých pohnutek – z materiálních a právních důvodů se ovšem falza podvrhovala odedávna.

Země, která není

 Takto před lety nazval básník Jan Skácel současnou Moravu a je třeba připustit, že poetické vyjadřování je nyní mnohem výstižnější a nakonec realističtější, než běžný věcný popis. Mohli jsme sledovat soudobými vědeckými archivy dochovaná vyjádření legend, jež svého času vznikly jako oficiální, či schválená stanoviska církví, rovněž kronikářské záznamy zaměřené více na světské dějiny států a také původní rozhodnutí císařů a papežů z nichž plyne někdejší státoprávní koncepce Římské říše i správy Církve. 
 Na Staré Moravě bylo započato s její obnovou, doplněním, jak se tehdy říkalo, ale dílo se opětovně ocitlo v zapomnění, zřetelně co se týká dobové oficiální politiky, přesto ale jakási tradice se u nás v různých prostředích a ve všech dobách průběžně uchovávala. Ve východních Čechách je například známa v několika místních verzích pověst o zlatém zvonu kostela, propadlém za hříchy obyvatel města hluboko do země, který však prý bude jednou na břehu řeky Orlice znovu nalezen a s ním se do země opět navrátí štěstí a šťastný život. Pověst může být poetickým zpracováním stesku po starých zlatých časech, jaký je aktuální v kterékoliv generaci, avšak osudu slovanské církve by v okruhu jejích příznivců námět i užité motivy odpovídaly nejlépe.

                   

 

Svatí Cyril a Metoděj

   

Svatý Benedikt

 Značnou část dějin lidstva tedy není možné vymazat, ani ji užívat jen jako trofej v různých dějepisech, ale má stále mnohé pozitivní významy pro Evropu (též negativní, viz politická balkanizace, nebo zase i nepatrné nadšení zůčastněných zemí spolupracovat v rámci tzv. Vyšegrádské čtyřky, pětky, vykazující všechny znaky někým osvícenějším nadekretovaného spolku). 
 30. září v r. 1880, jenž tehdy byl označován za tisící výročí úmrtí arcibiskupa Metoděje, papež Lev XIII. encyklikou Grande munus rozšířil kult obou bratří na celou Evropu. První slovanský papež, Jan Pavel II. apoštolským listem Egregiae virtutis z 31. prosince 1980 pole jejich úcty ještě rozšířil, když vyhlásil Cyrila a Metoděje patrony Evropy spolu s Benediktem z Nursie, zakladatelem prvního evropského mnišského řádu benediktýnů. 
 Encykliku Slavorum Apostoli z r. 1985, vydanou při příležitosti 1100 výročí mise, věnoval Jan Pavel II. hodnocení díla soluňských bratří z různých hledisek a je třeba přiznat, že úvahy Říma mají celkem pochopitelně mnohem širší měřítko, než podobně kladná hodnocení, jež zaznívají také – a především – u nás, kde cyrilometodějská úcta je stále oblíbeným a důstojným předmětem mnoha současných evaluací. Evropský rozměr, který jejich mise od počátku měla a obdivuhodně stále má, můžeme sice dobře vnímat, ale v prostředí jediné země, či státu se přece jen nemůže plněji odrážet. Byla určena mnohem širšímu okruhu, takže v nové době hledaný a nacházený vztah k Evropě je plně na místě. 
 Dvojice spolupatronů Evropy si našla i básnické přirovnání ke dvěma částem plící člověka, jež užíváme k dýchání, ale nebudeme podobenství o dvojici považovat právě v našem případě za případné. Sice bezděky, jen jaksi automaticky, připomíná prostředí pouhého schizma, rozdvojení, které je ale neslučitelné s existencí a vůbec podstatou a posláním stolce sv. Andronika. Evropa nemá sestávat ze dvou částí, pokud má být celistvá. Možná by některý z dávných administrátorů byl udiven a překvapen dnešním světem a islámským náboženstvím a měl i dosti práce, aby identifikoval jeho okruhy, patrně by se podíval i za oceán a do Moskvy, ale zřejmě by nehledal ani neshledal důvody k rušení a změnám starých
 Náš stát vyhlášením dne 5. července státním svátkem, katolická a také všechny ostatní církve na oslavách každoročně v tyto dny pořádaných v Malé bazilice P. Marie na Velehradě udělali a stále dělají mnoho pro připomínku velkého významu dávného počinu státníků, diplomatů a církevních představitelů Evropy. Zasluhuje si ovšem nesporně mnohem hlubší a podrobnější studium, než jsme zde mohli podnikat při jeho pouhém představení.

 Pravoslavná ikona svatého Rastislava

 Patrně zvláště je vhodné povšimnout si citlivé práce a péče olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera, ale například též přínosu pravoslavné církve kanonizací sv. Rastislava, jako výrazu uznání osobnosti, jež kdysi hluboce vystihla dějinné struktury Evropy a přispěla k nim aktem, na nějž je vhodné i dnes v mnoha směrech navazovat – nebo jej alespoň znát. Jedná se pochopitelně o hlediska velice četná, složitá a mnohovrstevná, jejichž případné dnešní užití není skutečně snadné, namnoze ani uskutečnitelné – už naše babičky přece důrazně říkávaly …co se stalo, nemůže se odestát. Zvláště, nelze-li v takovémto případě pouze radostně navazovat na úspěchy, ale také – a patrně většinou – přesně reflektovat neúspěchy. Pokud se kterékoliv kauze dostane i spravedlivého soudu, je nejlepší další cestou přijmout vyměřený rozsudek – nikoliv se mu tedy vyhýbat, jak kolem sebe nezřídka vidíme. Takovýto pud sebezáchovy není v některých případech příliš přesný a už sv. Petr na jedné podobné, zdánlivě velmi pochopitelné a účelné cestě prý vyslovil ono Quo vadis Domine? – Kam kráčíš Pane? 
 Masaryk nejen v politice, ale také v jiných oborech prokázal obdivuhodně přesné i citlivé rozlišování, velmi šťastně například finančně podpořil archeologický průzkum A. Gnirse na římském Hradišti u Mušova. Jeho deviza – Ne César, ale Ježíš je vhodná i v sebeskromnějších podmínkách, ale stejně tak, ne-li více, i pro případně movitější poměry. Podobně bez kompromisů hovoří i Metoděj slovy starozákonních proroků: Zda jsou Bohu potřebné zápalné oběti a dary, nebo aby byl uslyšen hlas Hospodinův. Poslušnost je větší dobro jako dar. Definice skromnosti jsou to velmi dostatečné a přesné, byť jejich sledování není lehké a také ne jednou provždy dosažitelné.

 Mapky administrativního členění Říše použity s laskavým svolením jejich autora p. Radka Tůmy 

 Vladimír Merta
Letohrad, 2005

 LITERATURA:

  1. Biblický slovník, Novotný, David., J., Česká biblická společnost, Praha, 1992
  2. Dobiáš, Josef, Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, nakladatelství ČSAV, Praha, 1964
  3. Dvorník, F., Byzantské misie u Slovanů, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 1970
  4. Dvorník, František, Zrod střední a východní Evropy, Prostor, Praha, 1999
  5. Dvorník, F., The idea of Apostolicity in Byzantium and the legend of the Apostle Andrew, Dumbarton Oaks, Studies 4., Cambridge, Mass., 1958
  6. Encyklika SLAVORUM APOSTOLI papeže Jana Pavla II., příloha časopisu Duchovní pastýř, č. 8, 1986
  7. Havlík, E., Lubomír, Dukljanská kronika a Dalmatská legenda, Rozpravy ČSAV, řada společenských věd, ročník 86, sešit 2, 1976
  8. Legendy a kroniky koruny uherské, Vyšehrad, Praha, 1988
  9. Marcellinus, Ammianus, Dějiny římské říše za soumraku antiky, 2002
  10. Polách, O., Církevněprávní poměry ve středním Podunají od rozšíření křesťanství, až do pádu Velké Moravy, AA Velehradensis 19, 285 – 309, 1948
  11. Prokop, Bedřich, Revize života sloluňských bratří, Ostrava, 1977 (strojopis)         
  12. Ratkoš, Peter, Pramene k dejinám Velkej Moravy, SAV, Bratislava, 1964
  13. Robenek F., Apoštolská práva králů uherských a Privilegium ecclesiae Moraviensis, Hlídka, 46/ 1929
  14. Smích a běs, staroruské hagiografické příběhy, Odeon, Praha, 1988
  15. Třeštík, Dušan, Vznik Velké Moravy, Lidové noviny, Praha, 2001
  16. Třeštík, Dušan, Mýty kmene Čechů, Lidové noviny, 2003
  17. Vašica, Josef, Literární památky epochy Velkomoravské, Lidová demokracie, 1966
  18. Zástěrová, Bohumila a kol., Dějiny Byzance, Academia, Praha, 1996
  19. Zamarovský, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Český spisovatel, Praha, 1995
  20. Zosimos, Stesky posledního Římana, Odeon, Praha, 1983

PODKLADY:

  1. http://www.biblenet.cz/bible/index.php?grab=1
  2. http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1510
  3. http://rim.me.cz/ 
  4. http://www.archive.org/stream/dejinydrievnych00sasigoog#page/n8/mode/1up, -  Sasinek, František, Víťazoslav, Dejiny drievnych národov na území terajšieho Uhorska (1867)
NAVRCHOLU.cz