"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Počet přístupů: 403453

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Derafš a Kavian

v Úvodem 

 Po dokončení nezvykle rozsáhlého článku zabývajícího se symbolem čtyřlístku se nám zdálo vhodné předeslat některá vysvětlení. Před zpracováním textu jsme měli shromážděn dostatek zajímavých materiálů k poměrně podrobné studii o výskytu charakteristického graffického motifvu v našem historickém prostředí i o jeho východním původu. Během práce se však ukázalo, že se jedná o symbol neskonale obsažnější. Postupně jsme shledávali, že územní horizont jeho výskytu zahrnuje (až na dva) všechny světadíly, zatímco časový blíže neurčitelný počet tisíciletí. Množství podkladových materiálů se tak během práce několikrát znásobilo, - předkládaný text je snad čtyřikrát či pětkrát rozsáhlejší, než-li jeho zamýšlené znění, - což se jistě projevilo i na poněkud náročnější, či nepřehlednější skladbě a stylizaci rozsáhlého textu.
 Vícekrát jsme si již vzájemně ohlašovali ukončení práce, abychom vzápětí objevovali další ohromné kulturní a historické oblasti, jichž bylo třeba se v článku alespoň dotknout. (I tak ještě některá a jistě ne malá témata a oblasti, doposud málo zpracovaná, byla ponechána stranou). O slovo se hlásily současné i dávno minulé civilizace a náboženství o jejichž nepochybné heterogennosti obvykle jimi i hlásané, přímo deklarované - neexistují pochyby, avšak jednoduchý, až prostý grafický symbol i v takovýchto markantně odlišných ideových prostředích obdivuhodně zjišťoval - homogennost.
 Čtenáři lze tedy předem naznačit, aby se nenechal příliš rozptylovat množstvím a rozdílností řady barvitých epoch a kultur, jež budou v dalším uváděny, ale vlastně stále sledoval jen samotný motiv čtyřlístku a třeba i čtyřky, čtverce a krychle, jež jsou jistou konstantou, společným jmenovatelem ve všech těchto, zdánlivě tak rozličných naukách. I sám doprovodný text spadá pod totéž doporučení, neboť je často jen průvodcem po stovkách artefaktů, jež po pět tisíciletí v zásadě jedno téma v mnoha variantách stále představují.
 
Občas se tedy může zdát, že jsme se ocitli v prostředí pohádky Hrnečku, vař, kdy kaše je opravdu mnoho, ale lze se vyjádřit i pozitivněji. Podle našich nynějších znalostí a zkušeností se jedná patrně o nejpřehlednější zevšeobecnění, princip, rozvržení, jež lidstvo od pradávna mělo k dispozici v ne hmotném a ne smyslovém světě, v němž je jeho původní a vlastní místo. Působení principu, jeho projekce, zobrazení, projevy a aplikace ovšem namnoze nacházíme i ve světě materiálním.                                                            

 Znojemská rotunda svaté Kateřiny

 Výpravné fresky stavební památky s dlouhou historií k sobě v posledních desítiletích soustřeďují odbornou pozornost a péči řady restaurátorů a badatelů, zaměřenou také na identifikaci panovníků vyobrazených v rozsáhlých figurálních cyklech. Problematika celkového výkladu maleb doposud zdaleka není uzavřena, bylo snad zatím dosaženo několika jednotlivých zjištění. Náš článek do probíhající určující diskuse – zčásti i energické – ale nepřispěje dalšími poznatky. Věnovat se zde budeme jedinému výzdobnému detailu tamních maleb.
 V nejvyšší části kupole Rotundy jež se klene nad čtyřmi evangelisty a čtyřmi archanděly a symbolizuje posvátný prostor Ducha - nebeskou zónu, vzlétá bílá holubice, obecně známý a shodně chápaný symbol Svatého Ducha. Celá klenba je orámována grafickým motivem, jejž jsme pracovně nazývali květinový křížek, nebo krátce - čtyřlístek. Motiv čtyřlístků se objevuje v Rotundě i jinde, např. v lodi na západní stěně (proti apsidě), kde při horním okraji drapérie je namalován konsekrační kříž.

   Freska lemující vrchol kupole, (fotografie v UV osvětlení,
foto restaurátor, ak. malíř Fr. Sysel)

Vpravo ozdoby konsekračního kříže  (Obrázky laskavě poskytl pan Petr Šimík, předseda  Klubu přátel Znojemské rotundy, http://www.znojemskarotunda.com/ 

 V. Tatíček ke znojemskému motivu čtyřlístku kdysi poznamenal, šířeji doposud ale nedokládané mínění, že se jedná o znak, symbol moravské Metodějovy církve. Za vlastního tvůrce znojemských maleb označil opata staroslověnského Sázavského kláštera Božetěcha, jehož mimořádné umělecké nadání je zdůrazňováno již v původních ranně středověkých pramenech a v takovémto případě by závěr ovšem byl poměrně nasnadě. Požádal jsem jej sice před lety o doložení bližších podkladů pro takovéto mínění, což mně bylo v budoucnu přislíbeno, avšak dosud k tomu, snad pro rozsáhlost potřebné argumentace, nebo jiné neodkladné záležitosti a práce, nedošlo.
 Na sbírce příkladů grafického motivu, průběžně rozšiřované, se záhy ukázalo, že o ně ani dnes není žádná nouze. Jen v domácnosti jsem takovýto výzdobný motiv rychle našel nejméně šestkrát – na tvarových cihlách ozdobné zahradní zídky, dřevěné dóze vykládané lístky řezanými ze stébel slámy, plastové dělící mříži, na malovaném dřevěném pohárku a lžíci  - lidovém suvenýru z Jalty, také na látce domácích trepek i na rubové straně obkládacích kachlíků, již konstruktér formy potřeboval zdrsnit snadno zhotovitelným reliéfem.
 Obdobně je tomu ostatně i v okolí, takže není prakticky vůbec myslitelné uvádět všechny obrazové doklady ze současnosti, aby se web nezměnil na rozsáhlé, reálně neshlédnutelné depozitum obrazových dekorací. Bude tedy třeba opravdu striktně třídit a vybírat ze zajímavějších a významnějších vyobrazení - i tak budeme mít obrazové dokumentace velice mnoho. Nadbytek podkladů, ostatně, nemusí být stav negativní, alespoň za předpokladu, že všechny můžeme a také skutečně přehledně - utřídíme a zařadíme. 
       
    Kupole Znojemské rotundy

 

 Graficky se jedná o velmi jednoduchý motiv, z určitého pohledu i základní, podobně jako můžeme totéž říci o obvyklém latinském,  nebo pravoslavném – rovnoramenném, či ležatém, kříži. Variací možných výtvarných zpracování je proto nepřehledné množství. Ruka a oko vedené kreslířskou představivostí a zadáním vytvoří z jednotlivých tvarů, křivek i prostorového rozvržení četné samostatné variace – od fialky přes jetelíčky, lipové lístky, srdíčka, motýlí křídla, až ke svastice, - aniž by tím snad byly možnosti vyčerpány, lze navrhovat stále další.

 


 Podobně rozmanitě se nám odedávna projevuje i ztvárnění mnohých symbolů křesťanských křížů, vůbec se nepřestává jen a pouze na ideálním, či realistickém zobrazení, ale jsou vytvářeny a používány kříže s různě tvarovanými i zakončenými rameny, takže oko bezděčně věnuje pozornost i pozadí - kresbou, rameny vymezenému prostoru – z nejznámějších například kříže maltézské, válečné atp., což někdy může působit i optický klam oka, takže dva pozorovatelé mohou na první pohled sledovat na stejném výkrese rozdílná řešení a tvary.

 Příklad optického klamu                               

                Vyobrazení papeže Řehoře Velikého s čtvercovým nimbem

 Již od počátku by tedy bylo potřebné jednotlivé vzory striktně třídit na pouze dekorativní a ozdobné a na skutečné symboly, zvláště když budeme v dalším sledovat grafické motivy sice především ve čtverci, ale také - v kruhu. Oba geometricky odlišné rámce, snad pro svou symetričnost, mají pro člověka odedávna i určitou až tajemnou vzájemnost. Každému čtverci lze implicitně např. opsat i vepsat kružnici, ve středověkém křesťanském umění bývaly kruhové nimby atributem zemřelých světců, zatímco svatozář čtvercová příslušela světci žijícímu atd.
 Zvláště ale před vědeckou i teologickou obcí starověku, středověku i veliké části novověku dlouho stála, vedle slavného perpetua mobile a některých dalších, jistě neméně proslulá a staletí neúnavně řešená úloha kvadratury kruhu. Z našich vědců vzpomeňme Jana Marcuse Marci  z Lanškrouna, profesora a posléze rektora pražské univerzity, člena londýnské Královské společnosti nauk, jenž vydal kolem poloviny 17. století na téma kvadratury dva spisy. Dlouho bylo pro mnohé učené hlavy vlastně nepředstavitelné, že by její matematické řešení neexistovalo, jen se stále jaksi nedařilo a nyní již víme, že teoreticky opravdu možné není …
 Novodobý matematický poznatek je tím však v souladu s hledisky náboženské symboliky – zatímco čtverec, či krychle symbolizují zemi, je kruh symbolem svatosti – nebe a byť by se to jevilo mnohdy žádoucí, nepochybně nelze takto rozdílné kategorie uvést na společného jmenovatele. Obdobou - pouze přibližnou - jsou i konstrukce nejrůznějších kalendářů, v nichž se ideální nebeské pohyby nedaří přenést bezezbytkově do cyklického matematického vzorce. Na příštích příkladech shledáme, že také dávní tvůrci vzorů se pohybovali v rámci těchto všeobecně očekávatelných, bohužel, na zemi nikoli naprosto přesně uskutečnitelných zobrazení.
 Budeme proto v dalším nakládat s jednotlivými vzory poněkud volně, podobnými  nám budou čtverce, kruhy, úhlopříčky, neboť vodítkem, nebo alespoň vzdáleným vzorem, bude tato přibližná geometrie, jejíž základní možnosti budeme mít na paměti. Dekorace a libovolné výtvarné konstrukce, nebo jen ornamentální užití symbolu nás ovšem zvláště zajímat nebudou. Něco v střídmosti motivu a řešení plochy dovoluje snadné, leč profesionálně působící ztvárnění takovýchto obrázků, dokonce i žáčkům základních škol vybavených poprvé kružítkem. Křížový, čtvercový, lístkový, úhlopříčný motiv je ze staromoravských symbolů a ozdob početně znám a některé ukázky zde uvedeme.

 Na vyobrazení části nákončí opasku ze Starého Města je mýtická dvouhlavá orlice, s motýlovitě uspořádanými čtyřmi křídly, na svislé ose nákončí ještě doplněná realistickým čtyřlístkem. Čtyřlístkový motiv vidíme na stříbrném gombíku z Kouřimi a podobný je i na třetím obrázku zlatého gombíku ze Starého Města. Z mnohadílné garnitury pásového kování z Bernolákova (obrázek zcela vpravo) užívá 14 pozlacených dílů symetrické rozvržení prostoru na čtverec - s pomocí kruhů

  Iniciála staroslověnského rukopisu tzv. Asemanova kodexu zobrazuje hned čtyři různá provedení kříže či čtyřlístku, dokonce i osmicípé, tedy dvojnásobné, květinové kříže, - s nimiž se ostatně zanedlouho opětně setkáme

Desky starého kodexu, chované v Morgan Library v New Yorku jsou ozdobeny dvojím provedením motivu z nichž jedno je fakticky shodné s freskou v kupoli Znojemské rotundy. (Podrobnější informace k provenienci exempláře Morganovy knihovny nemáme v současnosti k dispozici)

 Ani sebe početnější sbírka různých provedení takovýchto symbolů by nám však nemohla nic říci o skutečné náplni znaku. Symbolické sdělení je cesta jednosměrnou ulicí, z jeho projevů se bez předchozí informace nemůžeme samovolně vrátit k počátku, k vysvětlení symbolu. Pouhým sběratelstvím, byť jakkoliv zajímavým a úspěšným, nelze ani rozlišit výskyty emblému na pouze dekorativní a naopak více závažné – symbolické, za jaké např. můžeme považovat i  čtyřlístky na obrázku velkomoravské přilby, dole, pocházející z území Polska.
 Tvar přilby se po staletí udržel u mnohých jízdních vojsk, - až po doby osmanských Turků. (Pochází však již ze sásánovského Íránu, jak je například patrné i z výstroje členů šáhovy gardy na obrázku přikování Daháka v následující kapitole. Ostatně - co do zajímavé otázky rodokmenu a zdroje, je tomu zcela stejně i s v Evropě dobře známým typem tzv. vikingských přileb, s charakteristickým nánosníkem). 

 Dochovaný vzhled čtyřlístků na přilbě z Polska je nyní zřejmě od původní ozdobné úpravy hodně vzdálený, ale jejich tvar je i tak nepochybný. V protáhlé kuželové špičce přilby bývaly upevňovány další vysoké ozdoby, jež dále opticky zvětšovaly postavu obrněného jezdce. Obrázky zřetelnějších detailů výzdoby přilby je možno shlédnout na www.acn.waw.pl/qkiel76/sztuka_wielkomorawska.htm, bohužel, na webu nejsou uvedeny bližší nálezové okolnosti. I tak zde však můžeme spatřit další zajímavé předměty a militária, také ty, jež z našich publikací nejsou dosud příliš známé, jako veliká souprava šperků, obsahující – mezi dalšími stejného typu - i tyto dva křišťálové gombíky, zasazené do zlata. Poklad, jenž je obsahuje byl nalezen na švédském Gotlandu, avšak slovanská – konkrétně moravská provenience šperků přirozeně není zpochybňována.
 Symbolické zobrazování, nebo vyjadřování spočívá na prostém principu, v němž jeden výraz, prvek je vyjádřen schématem jiným, odvozeným, nebo jen dohodnutým. Ke spolehlivějšímu kvalitativnímu rozlišení podobných motivů je tedy vždy třeba znát legendu, podstatnou část symbolem vyjadřované náplně, nebo jevů. Naštěstí jednu takovou směrodatnou, vysvětlující legendu nebo příběh získat můžeme – byť ne přímo u nás doma..
 Zakončíme tedy prozatím ukázky z mnohých variací motivu dvěmi reprodukcemi z domácí historické galerie a třemi ze slovanských archeologických nálezů z území Dolního Rakouska. K fotografii plakety svastiky (J. Justová) je zde snad vhodné podotknout, že vidíme svastiku pravotočivou a tedy blahozvěstnou, (nikoliv jako na horním snímku, kde je vyobrazení svastiky levotočivé, nazývané sáusvastika) – jakou je i neblaze známá nacistická. V buddhismu a hinduismu nacházely své uplatnění oba symboly, samozřejmě i s příslušným, vždy známým - pravice x levice - a podstatným rozlišením. Na druhém obrázku v tabulce vidíme podobnou faléru s perlovcovým rámem nalezenou v Děvínské Nové Vsi. Na kreslených obrázcích jsou nálezy: prsten - H. Friesinger, Steinabrunn a plaketa - S. Denk. Posledním, nejjednodušším příkladem, tentokrát však aplikujícím šest lístkovitých prvků obrazce, by mohl být výkres zhotovený v základní škole, ale v tomto případě se jedná o staromoravskou ozdobu z Mikulčic, vyrytou před více než tisíciletím do parohoviny.

                                                                                                                                        

Je svým způsobem zajímavé, že starogermánská, lépe pangermánská badatelská společnost Thule předložila sílící nacistické straně návrh grafického symbolu – byla jím pravotočivá svastika, avšak vedením strany byla vybrána – levotočivá. Ani vzdělanci z Thule tehdy neuplatnili proti vůdcovskému principu protiargumenty, snad – fakticky před stoletím - podrobnější znalosti ani neměli. S přihlédnutím k nespočetným projevům  věkovité tradice se zpětně tedy může zdát, že buddhistická magie je velmi účinná.
 Je tak nyní opravdu podivné, jestliže i autoři považující za vhodné, aby byl veřejně slyšen jejich hlas na poli symboliky snad nemohou identifikovat rozdílnost obou znaků. Zmíněnou výtku označují totiž jen za ideologické dílko obratné britské válečné propagandy. S podobnými vývody odborníků se však není třeba spokojovat, - jsou podobné třeba tezím některých našich historiků, kteří nedávno dospěli za pomoci obšírného vědeckého aparátu k poznání, že současné národy vznikly vlastně na počátku novověku…
 Jak by se ale skeptický gentleman asi tvářil, kdyby mu někdo podal levou ruku? Zachoval by si anglickou distingovanost a ani v nitru nehnul brvou, či by si v mysli okamžitě nevybavil několik hypotéz zvláštnost gesta zdůvodňujících, dokonce omlouvajících? Po velkodušné lekci osvěty, jakou na téma poskytl Evropanům by možná nyní byla vhodná chvíle podobně laskavě vysvětlit i tibetským lamům, že je lhostejné jakým směrem otáčí své modlitební mlýnky? Označil by svastiky na falérách z Děvínské Nové Vsi a Dolních Rakous za pravotočivé, či levotočivé? (Jedná se o svastiky v zásadě levotočivé – na znak svastiky se pro určení směru otáčení pohlíží jako na větrný, či vodní motor; nicméně přidáním hlaviček živých tvorů se točivost obrátí). Právě takovéto drobnosti a změny sledovala ale  symbolika odedávna. Sama svastika má ohromné množství výkladů a kombinovaných použití – např. hraje roli při indickém rituálním rozdělávání ohně, slouží za podložku a v jejím středu se posvátný plamen vznítí.
 Význam výrazu Yung Drung pro svastiku v tibetském učení bön značí věčný, nebo trvalý, či originál. Slabika Yung znamená - žádný začátek zatímco Drung - žádný konec. Rozlišovací schopnosti asketů a světců starých dob byly jimi dlouhodobě a značně cílevědomě pěstovány - nebyly tedy vůbec malé, natož primitivní. Dovedli např. specifikovat že člověk dýchá polovinu dne pravou a polovinu dne levou nosní dírkou apod. a je nemyslitelné, že nevěnovali dostatečnou pozornost tvarům a orientaci jimi vytvářených symbolů. Levotočivé, či pravotočivé provedení může připadat totožné, stejné jen laikům, jimiž ovšem dávní kněží a svatí mužové zcela jistě nebyli. (Obdobně jen výtvarně nenadaný nerozliší klukovskou čmáranici od grafiti).
Na základě náboženských principů a pouček lze sice dobře sestavovat politické programy, avšak pokus udržet chybnou politickou tezi upravením symboliky neúčinkuje, spíše je také jedním z ohlášených protismyslných produktů symbolu levotočivé svastiky. Úlohy levice a pravice jsou upřesňovány již dětem, pokoušejícím se ovládnout lžíci, podobně jako jsou prvňáčci poučováni o vzniku národů zmatením jazyků při stavbě Babylónské věže – tedy, jinými slovy, téměř na počátku světa.
 Pokud desítiletí akademického studia vymyjí z mozku, co jsme znali při jeho zahájení, nestane se to podkladem obdivu k nově nabytému rozhledu. Vstupovat na mythologické, nebo náboženské pole bez automatického ohledu k tak zřejmému znaku starověkého symbolu lze snad jen v naší nezávazné postdobě, v níž, zdá se, jsou otevřeny dveře relativizaci čehokoliv. I takovýto nenáročný moderní fenomén lze ovšem – a přirozeně podobně snadno – relativizovat, jinak řečeno – připomenout pravý stav věcí. (Slovo pravý jako synonymum pojmu správný, užíváme také asi jen na základě nějaké pravěké, čistě akademické, libovolné dohody, nemající zjistitelné vztahy s procesy příčinnosti)?

 


 Od sumerských městských států ke konci Perského impéria

 Vzorem a měřítkem podle nějž můžeme bezpečněji třídit jednotlivé nálezy z našeho i cizího prostředí nám bude nepochybně sdostatek prestižní symbol jejž jsme objevili v zeměpisně i historicky dosti vzdáleném prostoru. Je jím standarta samotného Krále králů, Vládce vládců starobylé Perské říše, v perštině známá jako Derafš a Kavian – tedy Standarta Kavianova. V sásánovském období se ovšem přívlastek perský neužíval a jménem říše bylo Éirán šahr, Říše Áriů a také význam titulu král králů se poněkud posunul, neboť se nyní jednalo jmenovitě o vládce vládců árijských, ale rovněž i neárijských.
 (I na dalších místech článku nás šetření přivede na četná mimořádně prestižní místa světské i náboženské moci světa, na nichž by bylo zajisté vhodné přinejmenším zachovávat patřičnou úctu, či alespoň pietu. Nicméně – není v našich možnostech dodržet rozsáhlé zvyklosti a obřadné přístupy mnoha ideologií a náboženských učení, často se staletí i tisíciletí rozvíjejících. Náš projev se proto omezí jen na zjištění zcela informativní a možné hluboké i filozofické asociace, k nimž nejrůznějších možností a příležitostí nebude vůbec málo, přenecháme vždy specialistům na příslušné doby a místa).

Jedna ze standart z nejstaršího období perské říše – achajmenovského 

 Derafš a Kavian je v literatuře označována i jinými názvy, či opisy. Již k mýtickému avestskému prostředí se vztahují jména Derafš e Jamšíd, připomínající nebeského krále, člověka Yimu, či Derafš e Feruddín, jenž je v Avestě znám jako hrdina Traetaona, symbol vítězství atp. Derafš e Kayr značí jen standarta krále  a jindy je jmenována zcela prostě jako býčí kůže. Vlastní standarty přirozeně měly i jednotlivé pluky a také vyšší jednotky mohutné a členitě organizované perské armády (Herodotos 9. 59: každá divize měla vlastní standartu a Xenofon: O Kýrově vychování 5. 8. 13: všichni důstojníci měli vlajky nad svými stany) a ani říšské ceremoniely se jistě neobešly bez četných dalších korouhví a znamení. (Například zástava šachovnice o deseti polích, tkaných zlatem, zajistila armádě neporazitelnost. Na příliš pozdních vyobrazeních moravské orlice bychom asi nikde v obou směrech správný počet polí neshledali, ale je dobře možné jej použít. Ve znaku na vlajce Chorvatska je ovšem počet čtverců stanoven – 25 a nejasnosti prý panují jen v určení barvy prvního z nich).
 Můžeme se tedy v literatuře také někde setkat i s rozdílnými popisy perské standarty, bylo jich přece mnoho. Tato ovšem náležela jen Králi králů a jeho stanovišti, - obdobně jako dnes prezidentské standarty a p. Dostává se nám tím právě tolik potřebného literárního pozadí, které již lépe umožňuje třídění dalších podobných grafických motivů.

Derafš a Kavian
(
http://www.iranchamber.com/index.php)

Příběh mýtu, legendy o kováři Kavianovi je pozemský, ale zdá se, že má svůj předobraz již v předurčujícím nebeském ději, (je zmíněn v Avestě, kdy se mýtický drak pokusil zmocnit svatého plamene božské slávy. Záměry vesmírného Zla zhatil bůh ohně Atar, zvítězil nad zloduchem a uvěznil jej pod horou Démawend).
 Na počátku Kavianovu standartu tvořila pouhá kovářská zástěra, (snad se zhotovovaly z býčí kůže), …jaké se dávají před nohy, když používají kladivo… - kterýmžto poněkud neočekávaným  zaměřením pozornosti Fírdausí v Šáhnáme vystihl nicméně přesně funkci ochranné pomůcky kovářů. Bájný hrdina v časové tísni, když podnítil a postavil se do čela boje za osvobození perského národa z útlaku mýtického Zla - draka Daháka, použil totiž vlastní kovářskou zástěru jako bojovou zástavu.

Příslušník  Nesmrtelných, osobní gardy Krále králů o 10 000 elitních mužů. Vyobrazení těchto mužů na glazovaných cihlách v paláci v Susách z dob Daria I. se nyní nachází v Louvru 
                                                                       

                                 
 Řecký dějepisec Hérodotos ztotožňuje perského legendárního zlosyna přímo s vládcem Astyagem, avšak legenda vykazuje mnohem archaičtější i mýtičtější rysy nežli přísluší již fakticky historické době dědečka slavného perského krále Kýra, (jenž velmi osvíceně osvobodil Židy i ostatní zavlečené národy z proslulého babylónského zajetí).
 Tak např. Dahák je v legendě představován jako tříhlavý drak – ovšem ve zcela lidské podobě, další dvě hlavy byly pouze hlavy hadů, kteří prý mu vyrůstali z ramenou. Po úplné ztrátě moci v zemi v důsledku Kavianova odboje nakonec zlodušského panovníka v jeho paláci přemohl hrdinný princ Ferúdín a v řetězech spoutaného s potupou odvedl a zakoval v hoře Démawend. Zabít jej princi totiž nebylo dovoleno – bohužel, před koncem času, (fraso-kereti),  se zlosyn ze svého vězení ještě jednou osvobodí, aby zahubil třetinu lidstva, - nakonec však přece jen zahyne v řece ohně Ayohsust.
 Právě na počátku těchto velikých společenských událostí, podle eposu Šáhnáme: … zrodila se vlajka Kaveh, zazářila v temnotě hluboké noci jako slunce a naplnila srdce světa nadějí…. Zůstala již, zdobená navíc červenými, zlatými a fialovými stuhami, rovněž s drahokamy, znakem Slunce Arijů, - Nejvyššího perského vládce. Kovář Kavian, persky Kave Ahangar, - jako prostý člověk - samozřejmě vybojovanou moc i vítěznou standartu předal jedinému potomku právoplatného královského rodu, princi Ferúdínovi, jenž byl přes doby Dahákovy zločinné vlády zázračně uchráněn v horách a lesích Elbrusu. Všichni nastupující perští králové považovali poté za věc cti aby standarta byla zdobena množstvím zlata a drahokamů, až nabyla podoby, kterou vidíme ze sásánovského období. V jazyce středního období Perské říše, Pahlaví, jméno kováře znělo Kavak, což znamená skvělý a nazývána tak byla i sama standarta.

Zlatá nákončí opasků z Íránu. Výstava Britského muzea, 2005 – 6,
Írán před islámem, 224 - 651

 Po uvěznění Daháka mohl již princ Ferúdín na oslavu návratu spravedlivé vlády do země ustanovit svátek Mehregan. Každoroční šestidenní oslavy prastarých, avšak zároveň též podivuhodně aktuálních, revolučních, událostí připadají na 16. den 7. měsíce Mehr, což je přibližně podzimní období začínající koncem září. Oslavy na počátku příchodu období Velké zimy jsou tudíž spojeny i se svátky zasloužené sklizně a dožínkami.
 Celý měsíc Mehr a jeho 16. den zvlášť je zasvěcen slunci – Mehr = Mithra, jenž byl zvláště bohem plnění lidmi uzavíraných závazků a smluv. V prostších, nikoliv oficiálních, názorech stoupenců zoroastrismu je dokonce vůbec považován za den vzniku slunce. Sváteční květinou při oslavách je fialka, drahokamem topaz.

                       Nový rok, Nowrooz, je natolik významným dnem, že se dnes k němu vydávají i poštovní známky. Tato se stehlíkem je z r. 1348 islámské éry – 1970 n. l.

Od prvního století n. l. byly i v evropských částech Římské říše stavěny svatyně k náležitému uctění perského boha – především dodržených závazků a vzájemné lásky a přátelství – Mithry a římští císařové i legie se stávali zasvěcenci jeho kultu. Rituály byly známy i v sousedních arabských zemích - jako Mehr-e-jaan. Býval, ostatně někde ještě je, jedním ze tří nejpopulárnějších svátků zoroastrovského náboženství v roce – ještě s Novým rokem, tzv. Nowrooz, což je 21. březen, den jarní rovnodennosti a Ohrmazdův. (Třetím, podobně oblíbeným svátkem roku je Esfandgan, slavený pátého dne posledního měsíce, jenž je patrně nejstarším svátkem matek a žen na světě, - neshledávali potřebu v záležitosti rozlišovat).


 

 Pokud Fírdausí ve spojitosti s celým komplexem Derafš a Kavian zmiňuje motiv barvy květu fialky, nebude většině čtenářů patrně asociovat zvláštní mytologická, ani snad magická užití, ač ne zcela důvodně. Nechceme snad poukazovat, na soudobou běžnou výsadbu macešek na našich hrobech a vyhledávat, nebo očekávat tisíciletou tradici takovéto zvyklosti, ale z těchto pradávných dob je známo zasypávání zemřelých květy fialek.  Fialka byla neodmyslitelným symbolem jara a tak např. v písničce zpívané při vynášení Smrtky a vítání Jara v Postřelmově se na konci 19. století zpívá, že …Smrtná neděle… předala …klíče od země… sv. Jiří, aby …zemi otevřel… a …tráva rostla, tráva zelená, fiala modrá…, též …všelijaké kvítí, na věnečků vití a to nám, a to nám a to všecko postřelmovským panenkám… Zvyk míval místní obdoby v mnohých vesnicích a vybrali jsme z nich opakující se motivy, - k nimž je někde přidávána ještě růže červená, - zatímco jméno panenek se podle místa mění.
 Druhů rodu Viola je více než 400, z nichž nejznámější je středomořská, také běžně u nás rostoucí Viola vonná. Pomocí jejích okvětních lístků bylo lze zkoumat, zda duše zesnulého zdárně doputovala do zásvětí.                        

   Kybele a Attis

 Kult Matky bohů Kybély si postupně ze Sýrie podmanil Malou Asii a ve 2. století p. n. l. i Řecko a Řím. Byl pověstný sebemrskačstvím zasvěcenců kultu, jež vrcholilo až rituální kastrací nejoddanějších ctitelů bohyně. Podivný způsob uctívání ale jen následoval příkladu božského milence bohyně Kybely – Attise v temné etapě jeho života. Jednou se totiž dopustil nevěry, začež jej bohyně ztrestala šílenstvím. Smyslů zbavený milenec provedl autoeviraci a na následky vlastního zákroku vykrvácel pod borovicí. Z krve prolité při nešťastném skutku ale vyrostly právě fialky.
 Teprve poté hněv bohyně začal ochládat a - prý společně s Diem - Attisovi opět navrátili život. Na slavnostech pořádaných každoročně k poctě hrdiny příběhu se vnášel do chrámu kmen borovice, zasypaný květy fialek. Borovice symbolizovala zimu, zatímco fialky zase budoucí, očekávaný příchod jara. Z vyobrazení vpravo je patrné jak důležité místo borovice v mýtu, tak i nejspíše perský původ příběhu – podle Attisových charakteristických jakýchsi šněrovacích legin a frygické čapky. Snad tak byl původně Attis symbolem každoročně na podzim umírající a na jaře opět vzkříšené přírody.
 V pátém zpěvu Homérovy Odysseje navštívil nymfu Kalypso na jejím ostrově bůh Hermes a byl naprosto unesen krásou místa kolem jejího příbytku -  jeskyně. Z nadšeného, téměř celostránkového popisu vyjměme:

Byly tam praménky čtyři, hned za sebou, voda jak křišťál,
řadou poblíž sebe, a každý směřoval jinam.
Kolkolem fialkami a miříkem bujely měkké lučiny. Tam by i bůh užasl…

 V dalším si ještě vícekrát připomeneme, že je zde vlastně popisována antická představa ráje, v němž samozřejmě nechybí různými směry tekoucí čtyři řeky, jak víme i z Bible. Že jsou na takovém místě zmiňovány fialky také není náhodné, fialová barva je spojována s duchovnem, tajemstvím; v hinduismu s energetickým centrem temene, tzv. čakrou temene a je i barvou rouch křesťanských biskupů a kněží při některých významných svátcích církevního roku. V evropském prostředí se k fialce přiřazoval ametyst, jenž je prý kamenem meditačním, otevírajícím brány tajemství. Podle rad starých mudrců je tedy vhodné vložit drahokam mezi fialky – staneme se svědky veliké proměny.
 Jižní Francie je nejen územím v němž dosáhlo velkého rozšíření náboženské katarské hnutí, ale ve stejném období se stalo i kolébkou proslulých středověkých pěvců - trubadúrů. Vítězové v každoročně pořádaných soutěžích v různých pěveckých technikách byli odměňováni hlavní cenou Zlatou violkou.

 

 Když r. 642 po tři dny trvající bitvě u Quadisie zástava Derafš a Kavian padla do rukou vítězných muslimů, měřila prý 22 x 15 stop, čili více než 6, 6 x 4, 5 m. Mohla tedy opravdu vrhat …na vše kolem odlesky červené, zlaté a fialek…; setkáme se i s popisy, že zářila i v noci. 

 

Středověká malba Dahákova přikování „do konce světa“ naší představě „zlosyna“ příliš nekonvenuje a ani hora Démawend nenavozuje představu o nesmírném zlu, jež zatím pro lidstvo skrývá

 Dnes jsou k dispozici podklady o užívání standarty 28 sásánovskými králi -  224 - 651 n. l., z nichž však každý měl poněkud jinou, vlastní královskou korunu a také v předchozím dějinném období Perského království, králi Parthskými – 224 p. n. l. – 224 n. l. Dokladem známosti prestižního motivu čtyřlístku i v nejstarším, achajmenovském období Perské říše je nám zatím jen vyobrazení oděvu jednoho z příslušníků tzv. Nesmrtelných, elitní osobní stráže perského krále, (obr. výše nahoře, vpravo) adekvátní motivům ze sumerského pečetního válečku (obr. doleji v textu). 
  Teprve po delším čase se nám podařilo na webu Dr. Kaveh Farrokha objevit znamení Derafš a Kavian také na tom nejprestižnějším místě - na rukávu tuniky krále Dareia I., vyobrazeného na stéle u Persepolis. Laskavostí autora webu (odkaz v seznamu webů, na konci I. dílu článku) můžeme překrelesný motiv Dareiovy ozdoby nyní umístit i v tomto textu. 

Překreslený motiv Derafš a Kavian na oděvu krále Dareia I. v Persepoli

 Říšská vlajka tehdy (Kyros Veliký) byla tvořena čtvercem rozděleným úhlopříčkami, což se popisuje jako čtyři stejné trojúhelníky, z nichž vždy dva byly shodné barvy. I tehdy se však předpokládá, že národní vlajkou Íránu byl Derafš a Kavian a říšský prapor z něj tedy rozmístění vlastních prvků odvozoval. Pokud bychom jej porovnávali s řešením naší vlajky, mohli bychom – mimo mnohé jiné - konstatovat, že máme trojúhelník jen jeden a naopak zase více o jednu barvu.  (http://www.nationmaster.com/encyclopedia/Derafsh-Kaviani)
 Samotná vyobrazení královské standarty z nejstaršího, achajmenovského období (530 – 330 p. n. l.) však zatím, bohužel, nejsou k dispozici. I na známé mosaice objevené v Pompejích, znázorňující bitvu Alexandra Velikého s králem Dareiem u Issu, právě perská standarta je mezi místy obrazu jež neunikla poškození – identifikovatelné jsou na ní jen kolmá a příčná žerď standarty.                                                                                         
 Mythus o Kavianovi (nebo jiném hrdinovi?) však je zřejmě velice starý a možná tedy ani původně docela nesouvisí výlučně s perským národem, ale vychází z celého okruhu vyspělých náboženských představ Blízkého – i vzdálenějšího - východu, na němž se podílel v různých érách větší počet národů, – jednak vzájemně příbuzných, ale také i etnicky odlišných. Byli postupně, někdy i opětovaně, budovateli států a říší sumerských, akadských, asyrských, babylonských a posléze perských.

          Bitva u Issu

 Ze sumerského období civilizace totiž jsou již známy naprosto signifikantní příklady užívání takovéhoto motivu. Vidíme je na válečkovém pečetidle, (zobrazení otisku válečku je z knihy J. S. Kramera, Na počátku byl Sumer). Pochází již z džemdet - nasrského období (3. tis. p. n. l.) a je tedy ještě o mnohá staletí starší, než vůbec první zmínky o Peršanech – Farsí.
 Pečetní váleček a keramický svorník zvaný Kříž z Warky, z téhož období, jsou i suverénně nejstarobylejšími doklady motivu, jaké jsou nyní autorům známy z historického období do nějž se kladou počátky vzniku naší civilizace. Nicméně, vidíme na nich již dokonalé typy čtyřlístků, jaké nacházíme v různých prostředích i o celá tisíciletí později a již v této dávné době tedy byly vytvořeny a dobře známy některé z legend, či mýtů je provázející.

Na prvním obrázku je hlavice Kříže z Warky, vpravo je naznačen celkový tvar i s dříkem určeným patrně k zapuštění do zdi 

                     
Otisk pečetního válečku se dvěma typy čtyřlístku

 Vzhledem k pozdější prokázané asyrské a perské prestižnosti znaků lze i u pečetního válečku očekávat, že jej kdysi užíval k plombování svých obchodních zásilek přední představitel nějakého sumerského politického celku, státu. Mají snad nejblíže k symbolům boha Slunce – Šamaše a bohyně Venuše – Inany. K samotnému jménu boha slunce Šamaše lze podotknout, že vlastně znamená Pomocník, Služebník, čili předpokládá existenci boha Nejvyššího, samotného Šamaše, Slunce, řídícího.

Symbol Slunce, bůh Šamaš a symbol hvězdy, bohyně Inana, Venuše?

    

 Jednotlivé národy Blízkého východu zhruba zachovávaly stejná, nebo podobná polyteistická náboženství. Přehled na první pohled poněkud ztěžují jména bohů – v různých jazykových a možná i časových prostředích odlišná. Tak sumerská Inana je z Bible známa z uctívání domorodými kanaánskými kmeny jako Ašera, Astarot, řecky se nazývá Astarté, podobně v Karthagu; v Mezopotámii zase Ištar. Samozřejmě, že i konkrétní kulty a obřady – jako i u ostatních vzájemně obdobných bohů - v různých městech a dobách mohly nabývat odlišných, v lecčem i hodně se lišících místních forem. Symboly hvězdy se používaly i v písemných záznamech: Snad tato vzájemná příbuznost kultů, sledovatelná již od kolébky civilizace, nejstarších sumerských městských států, vede občas autory krásné literatury, aby o některé  blízkovýchodní starověké říši použili poetické označení nejstarší království světa.

 Pěkné exempláře sumerských nádob ozdobených čtyřlístkovým motivem nalezla i britská expedice, jejíž členkou byla po boku svého manžela také spisovatelka populárních detektivních románů Agatha Christie. Výzkumy jako asistentka fotografovala a nalezené hliněné střepy slepovala a restaurovala.

Sumerské nádoby, jež jsou zachovány i díky činnosti slavné spisovatelky
http://sac2002.webpark.cz/heslo/archiv/agatha/archeol.htm

 V těchto symbolech polyteistických náboženských soustav se patrně zatím nedovedeme orientovat zcela podle dnes obvyklých požadavků na přesnost a určitost. Leccos nám zůstává nejasné, nebo alespoň nepřesné a tak je tomu někdy i s pochopením a přiřazením patřičných symbolů jednotlivým bohům. Příbuznost náboženských systémů však rozpoznat můžeme a s nimi také jiných společenských prvků, jako je třeba souprava stolní hry - vrhcáby, jež sice pochází ze sumerského královského prostředí, (cca 2 600 let p. n. l.), ale není důvod domnívat se, že snad byla vázána výlučně na něj. Úhlopříčné, hvězdicové motivy jsou zde dominantní a třeba uspořádání pětky jež lze považovat za jakousi variaci na symbol čtyřlístku se beze změny dočkalo, spolu s ostatními znaky na hrací kostce, i našich dní. Kostka na dolním obrázku, jakou dobře známe pochází z nejstaršího, achajmenovského období perských králů.

Krásná hrací souprava společenské hry v Anglii známé jako backgammon, jinak vrhcáby, ovšem již ze sumerských dob. Vrhcáby a šachy byly také jediné dvě "kratochvíle", které přísné oko Komenského dovolilo i doporučilo pěstovat svým žákům. Ačkoliv se u vrhcábů užívá hracích kostek nejsou hrou hazardní, jak by možná leckomu naznačoval i jejich název - (jako obyčejné kostky, kdysi také tímtéž jménem nazývané, avšak v historických podkladech hojně a právem odsuzované), ale naopak hrou založenou zcela na úsudku hráče - jako šachy.


 

 

 

 

Zlatá dýka s pochvou - královské hroby z města Ur. O tisíciletí později se v tomto starém centru městské civilizace narodil Abraham. Na obrázku vpravo je zvětšený výřez ozdob pochvy dýky s perlovcovým rámem, známým i ze staromoravských ozdob 

 

 Náramky jež často vidíme na zpodobeních asyrských panovníků i dalších dvorních hodnostářů na starobylých poloreliefech tolik připomínající moderní náramkové hodinky,-  jsou zase s asyrským královským prostředím spjaty mnohem úžeji. 

*

*

 

 

 

 

 I na původních podkladech vykazují znázornění symbolů určité variace u nichž dnes někdy jen přibližně rozpoznáme, zda se jedná pouze o rozdíly uměleckého ztvárnění, náboženskou, či národnostní variantu nauky, nebo o zcela shodné symboly, jež odlišují pouze použité výrazové prostředky, v průběhu uplynulých staletí měněné.

                                           Ahura Mazda, Kermanšáh     


 Symbol hvězdy je ovšem k označování božstev častěji užívaný – bohové v pozdějších dobách přece, kromě Nebe, byly hvězdy, - planety, Slunce a Měsíc. Mimo to je zřejmá již v některých těchto starých systémech i představa Nejvyššího boha, jenž mohl být v jednotlivých národních interpretacích někde totožný například se Sluncem, jinde s Bálem, Mardukem, Assurem, ale mohlo se jednat i o kategorii zcela zvláštní, i těmto původně hvězdným bohům nadřazenou. (Tzv. henoteismus). Tradiční zobrazování nejvyšších božstev Blízkého Východu na rozpjatých křídlech orla bývá nyní odvozováno a vysvětlováno od zvláštního optického úkazu v tamních rovinatých oblastech Sýrie a Iráku při západu slunce. Za určitých meteorologických podmínek prý zde v pouštním prostředí bývají od zapadajícího slunce pozorovatelné linie jakýchsi tmavých pruhů, jež by snad bylo možno umělecky podat jako rozepjaté orlí perutě.

 Složitá scéna symbolu slunce před Šamašem – bohem Slunce. Náš Biblický slovník ji popisuje takto: Babylonský král (druhá figurka) obětuje bohu slunce (velká figura). Na oltáři sluneční kotouč, nad hlavou božstva symboly božstev Sin, Šamaš, Ištar. Tabulka je asi z r. 870 p. n. l.  Text psaný klínovým písmem na téže hliněné tabulce jako je i toto vyobrazení vypráví, že král obnovil sochu boha slunce v jednom chrámu                     

      Výzdoba poháru šáha Chusrava, z nějž možná pila i krásná Širín. Sásánovská dynastie, 6. století 

 Vzájemnou zástupnost orla, orlice a slunce, lat. aquila – sol, je hojně známá jak z literatury světské, tak i náboženské, stejně tak, jako mnohá další přirovnání – též ke Kristu i P. Marii. (Na Rychnovsku v Orlických horách jsou prý dodnes v některých domácnostech obrazy P. Marie vznášející se na orlu – zachránila kdysi takto město před vypleněním Švédy. Tříška J).

Také symbolika chetitského vyobrazení z okruhu slunečních bohů, případně ptáků Fénixů nijak nevybočuje

 Na obrázku dole je poloreliefní lišta, lemující výjev z dob parthských králů. Můžeme si povšimnout, že kosočtverečné orámování čtyřlístků, jež jsme viděli i ve Znojemské rotundě, je zde vlastně vytvářeno rameny osmicípé hvězdy, snad symbolizující Ištar. K zobrazení dvou motivů jsou tedy používány společné grafické prvky, pravděpodobně si tedy byly i jinak příbuzné, jistým způsobem sounáležité.


 K našemu tématu čtyřlístku nyní již tedy známe žádanou legendu o kováři Kavianovi, velmi uspokojivě, byť jen mýticky referující o vzniku Derafš a Kavian, ale, - přímo a po pravdě řečeno: nesetkali jsme se doposud s vůbec žádným slovním vysvětlením (a to moderním ani starobylým) zvláštního obrazce na ní – čtyřlístku, nebo květinového kříže.
 Literatura je cele zaujata obdivnými opisy osobité vznešenosti standarty a výčty obyčejných i drahocenných materiálů, také dynamickými společenskými událostmi při jejím vzniku, avšak sám grafický motiv, - kvůli němuž přece vznikla a po staletí byly vynakládány k jeho výzdobě poklady a šperky - zůstává zcela stranou komentářů a pozornosti - žádný autor nepocítil nějakou potřebu jej vysvětlovat. Býval v kultovní a ideologické oblasti podobně běžně znám, jako je například dnes v oblasti kartografie asi obvyklý obraz růžice kompasu a lze se i domnívat, že určení směrů jim bylo i společné – byť ne ve zcela totožných odvětvích lidského vědění.
  Pokud třeba není náznakem vysvětlení obsahu symbolu ona Fírdausího zmínka o odlesku fialky, nebo sdělení, že královský princ standartu …korunoval diskem měsíčního svitu…  Tak se někdy zobrazuje Derafš dnes, s fialovým, či fialkovým podkladem, řekněme vznešeně purpurovým. Obrazec se popisuje jako hvězda štěstí, persky Akhtar a v pozici je i měsíc.

 Tzv. Naderi trůn – nikoliv dávného šáha Naderiho, ale  „odpočinkový“ nedávné dynastie, (velký motiv je na čelní stěně pod sedadlem). Na obrázku vpravo je znak politické strany v Íránu 

                                                                  
 
 

 Pro dnešního pozorovatele symbol snad postrádá jakoukoliv agresivitu – nezřídka nacházenou u mnoha erbovních znaků, přesto, že sloužil jako výsostný emblém mužů, kteří po mnohá staletí, ne-li tisíciletí aspirovali a také dosahovali titulu Pána světa. Působí na nás spíše nejasně uklidňujícím, rozjímavým dojmem talismanu, či mandaly, ačkoliv označoval moc, jejíž rozsah si stěží vůbec můžeme v dnešních poměrech představit a po mnohé věky byl světově proslulý jako málo který jiný.
 Tato naše neinformovanost však nemění nic na skutečnosti, že charakteristický motiv nacházíme i dnes v prostředích z různých dob i zemí (početné příklady v dalším textu budeme uvádět) a také v moderním  Íránu je Derafš a Kavian symbolem použitým například v 19. století pro trůn šáhů dynastie Pahlaví, je však také znakem jakési (patrně fundamentalistické) politické strany i jedním ze symbolů na odznaku pilotů íránského letectva.


Hadí atributy Daháka užité v politické karikatuře                            Znak asyrských králů

 Podobně také soudobí obrozenci starých asyrských tradic – syrští  křesťané (a pochopitelně i emigranti z Blízkého východu žijící v evropských zemích) navazují na dávnou hudební a literární kulturu, snad až z dob asyrských králů. Jejich moderní výklad symbolu je do značné míry obdobný perskému. I pro krále Sargona prý byl znakem na osobní standartě a tedy označením místa jeho okamžitého pobytu. Dále se dozvídáme, že zlatý střed asyrského symbolu vyjadřuje Slunce - tvořící a udržující světlo a teplo i vše živé na Zemi, zatímco čtyřcípá modrá hvězda znázorňuje klid – patrně Polárka. Vlnité barevné stuhy směřující úhlopříčně jsou vysvětlovány jako tři hlavní řeky Asýrie - Eufrat, Tigris a Zawa. Podle tohoto názoru by všechny tři vytékaly z jednoho místa a znázorněny jsou ale čtyřikrát. Modrá označuje Eufrat – množství, červená Tigris – odvahu, slávu a pýchu a Zawu má symbolizovat bílý vlnitý proužek mezi nimi – bílá barva je vyjádřením klidu a míru.
 Takovéto – zvláště ty moderní - výklady budeme ale jen evidovat. Je sice pochopitelné, že v určitých dobách se kterémukoliv symbolu připisuje třeba velmi konkrétní náplň, avšak málokdy – pokud vůbec - je to jen jediný možný způsob vysvětlení. Podobně jako právních názorů  bývá více (prý podle počtu právníků), může být i vysvětlení symbolu několikeré, symbol nebývá termínem, definicí, ale zachovává si, - možná jej i působí, - vždy prvek otevřenosti a volnosti - tajemnosti.

 Jeden ze znaků pilotů současného Íránského letectva a íránská slavnost v ulicích New Yorku

 Do jen kvantitativního výčtu některých příkladů výskytu staroperského výsostného motivu ještě zařadíme zajímavý doklad z východního pobřeží střední Afriky. Patrně všichni čtenáři mají jistou romantickou představu o středověkém dálkovém obchodu s tropickým kořením – a s otroky - jenž býval po staletí v arabských rukách. Z Afriky i Dálného východu zámořské lodě přivážely v arabském světě i v Evropě tak atraktivní zboží: hřebíček (muškátový květ), zázvor, pepř atd. V Evropě nejproslulejším zámořským obchodním střediskem, ležícím na východním pobřeží Afriky býval ostrov Zanzibar – ohromný trh s otroky. Již umístění významné, avšak vzdálené obchodní základny na příbřežním ostrově dává představu o odborné prozíravosti jejích zakladatelů i o popularitě dávné výspy civilizace na sousedním africkém kontinentu. Strategicky zcela obdobně bezpečně je umístěno také méně známé staré město Lamu, sloužící však kdysi u pobřeží nynější Keni shodnému účelu - na stejnojmenném ostrůvku, souostroví, Lamu. Bývalo pod správou zanzibarského sultanátu a v jeho držení se dále vystřídali i Portugalci, islámští Somálci a posléze Britové.

 Výzdoba nadpraží vchodových dveří (v tabulce fotografie a malba) starých městských domů v Lamu ukazuje, snad překvapivé, ale velice dávné perské tradice, které sem jen sotva mohli přinést Arabové, jimž ovšem základna později po dlouhá staletí až do britské kolonizace patřila. Neměli sice nic proti dekoracím a ozdobám, ale později, v pokročilém  islámském prostředí byly dovoleny z náboženských a ideologických důvodů pouze abstraktní, nebo snad i přírodní motivy. Islámem nedovolované zpodobování osob, nebo dokonce užití symbolických náboženských znamení nevěřících se mohlo vyskytnout jen v zemích okrajových, nebo se smíšeným, málo upevněným náboženským životem a kulturou. Příkladem takovéhoto dočasného soužití stylů jsou třeba malby osob objevené naším cestovatelem A. Musilem v pouštním zámečku Kuseir Amra v Jordánsku, nebo i tato novodobá hlavice vodní dýmky arabského stylu z indického Rájastánu.

                                 Hlavice vodní dýmky

 Původci symbolů v Lamu by snad mohli být i indičtí buddhisté, jejichž větší stěhování do Afriky je zase obvykle spojováno až s celkem nedávným obdobím anglických kolonií v Africe i v Indii. (Konkrétně britský protektorát v Keni od r. 1895). V místní keňské historiografii se však předpokládá dávná účast na zdejším mezinárodním obchodě jak Peršanů, arabských zemí kolem Perského zálivu, tak i Indů a dokonce i Číňanů.
 O sásánovské Perské říši je známo, že se k ní přidružil i Jemen na jihu Arabského poloostrova, s nímž měla říše i předtím intenzivní hospodářské, což znamená zvláště obchodní styky. Bylo by zajímavé, kdyby počáteční kolonizaci na východním pobřeží Afriky i její metody bylo možno hledat již v dávnějších obdobích a to Perskou říší. Obchodní emporia, snad v lecčem připomínající fénická a posléze i řecká založení na březích Středozemního i Černého moře, jako dobře koncipované, osvědčené a dlouhodobě výnosné civilizační instituce, připadly časem Arabům.
 Ačkoliv striktně dodržovaný zákaz vítězného islámu zpodobovat nejen boha, ale dokonce i osoby byl detailně rozpracován a hlavně široce uplatňován v celém světě věřících, vznikly přesto jisté umělecké styly, jež do příznačné arabeskové změti a poněkud i kaligrafické záplavy vnesly – geometrii a tedy i symetrii. Oblíbené mozaiky uplatňované v mešitách i palácích k takové aplikaci přímo vedly již vlastním konstrukčním rámcem i jednotlivými základními moduly díla – různobarevnými, či glazovanými kostičkami a kachlíky.
 Při složitějších kompozicích se ale řemeslníkům nedostávalo dostatečné znalosti geometrie a snadno se prý dopouštěli chyb. Matematik Abul Wafa, narozený r. 940 v  Buzjanu, (odtud i někdy zvaný al - Buzjani ) v Khorasanu v severním Íránu, studoval matematiku u svých strýců. Později, na kalifovo pozvání, působil s jinými významnými učenci své doby jako prestižní matematik v Bagdádu. Sestavil například tabulky funkcí sinus a cosinus, poprve uvedl i funkce secans a cosecans, ale přitom byl i dosti společensky zaměřený. Byl jsem přítomný na setkání geometrů a řemeslníků… píše např. a uvádí, že žádný z řemeslníků nedovedl uspokojivě vyřešit úlohu sestavení čtverce ze tří různých čtverců.
 Neponechal ale rozpačité řemeslníky v jejich nejistotách a vypracoval geometrickou metodu sestavování čtverců z libovolného počtu jiných čtverců v kapitole - možná pro nás příznačně nazvané - O čtverců dělení a sestavování. Poněkud povědomý nám může připadat také výsledek návodu jejž poskytl řemeslníkům ke správnému řešení úlohy. (Později, v 15. století byl znovu získán poznatek o vytváření obrazců dávných vzorů mozaikových ornamentů podle radiálních, čtvercově a kruhově rozvržených osnov). První dva obrázky jsou Buzjaniho nákresy nepřesného, jen zkusmého řešení úlohy. Na dvou obrázcích vpravo je jím vytvořené správné geometrické řešení pro dva, ale ovšem i libovolný počet čtverců.

 Použití jeho jasných návodů v praxi získalo uplatnění a znamenalo ovšem hojné vytváření např. takovýchto obrazců:


  Aliho mešita, Esfahan, Írán a Goharshad mešita, Mashad 

 Při složitěji sestavených ornamentech – existují i daleko náročnější, než příklady na uvedených obrázcích, - již s obtížemi rozeznáme, že jejich základním modulem stále zůstává čtverec. Nepřehledností a skutečnou, koránem vyžadovanou, nepodobností čemukoliv se tak, ovšem jen zdánlivě, vyrovnávají arabeskám a pro Evropanovo oko jistě i kaligrafickým nápisům arabštiny.
 Jeden z kaligrafických stylů arabského písma se nazývá kúfí. Vyznačuje se hranatostí písmen a proto se i mozaikové ornamenty založené na čtvercích nazývají stejně – kúfí styl. Zvláště oblíbený je takovýto způsob výzdoby hlavně v Íránu a v muslimské části Indie, ale také v Africe. I pouhá hranatost písmen ovšem sama vede třeba k takovýmto kaligrafickým nápisům…

V tabulce zleva: současná pletená čepice kúfí. Vzor se nazývá  „klíčový“, vychází ovšem z modulů čtverce a sama technologie pletení je založena na „křížení“ vláken a šňůr. Na druhém vyobrazení kaligrafický nápis písmem kúfí, uplatněný na latinku, dává grafické zpodobení kříže, na třetím středoafrický oděv – rovněž stylu kúfí, na posledním obrázku kúfi ornament

 Tolik tedy prozatím z osudů symbolu čtyřlístku zvláště na území Íránu a v našem případě není třeba jistě příliš zdůrazňovat, že shoda dávné výsostné perské standarty a znojemského motivu dost nápadně ukazuje směrem, který již otevřeli prof. L. E. Havlík a dr. Z. Klanica ve svých studiích (uvedeny v Literatuře), o příchodu Moravanů právě z Persie po jejím ovládnutí islámskými Araby. Možná tedy leckterý čtenář se již nyní těší na návrat domů a na sdělení nějakých souvislostí symbolu s naším prostředím. Předčasné ukončení výletu lze ale v tomto okamžiku doporučit jen unaveným či nemocným, většina cílů leží totiž teprve před námi. Symbol nás nyní přívětivě zve, avšak do zeměpisně i časově mnohem rozlehlejších oblastí než je střední Evropa.

v               vvv              v

 

v Předchůdci křesťanů a Koptská církev

 Šestipláteční květ nalezený v Mikulčicích, obr. v úvodu, vyrytý do parohoviny je možná jen ozdoba – snadno a přesně ztvárnitelná, ale v současné naší encyklopedické knize o symbolech (M. Mysliveček), je obrazec uváděn jako symbol dobra a zdaru. Jemu podobným, vlastně i zcela shodným, poněvadž geometrickým, konstrukcím byla v různých věroukách odedávna věnována pozornost náboženských myslitelů určitého směru, samotnými autory označovaného někdy za Posvátnou geometrii. Tak i podle Platonova mínění je sám Bůh Veliký geometr a nepřekvapí proto ani obrázek vlevo, právě takto pojednávající stvoření světa.

  

Bůh tvoří svět pomocí kružítka a jiný "květ života" z vápence, Mikulčice

Většina veřejnosti i dnes zná, tedy alespoň z pohádek a pověstí, prosté použití geometrie v magii  - svěcený kruh, jenž nedovolí zlým mocnostem ublížit člověku setrvávajícímu uvnitř takto vyznačeného prostoru. Tentýž princip ochrany poskytuje i poněkud méně známý a složitější obrazec – čtverec rozdělený na 9 stejných, menších, v němž bezpečnost však skýtá jediný z devíti čtverců, vnitřní, - běžný je více v prostředí severské magie - a díky nové módě číselného hlavolamu sudoku takto dělené čtverce dobře zná i vzkvétající obec řešitelů oněch číselných logických úloh.
 Takováto, - pochopitelně spíše ještě mnohem hlubší a také vzletnější - pozornost je geometrii věnována též učenci Kabaly, symbol se dále vyskytuje i v Essénské svatyni v Masadě, v egyptských chrámech atp. Stručně řečeno, v podobných prostých geometrických modelech (krychle, pyramida) byla i je hledána i celá struktura světa, vesmíru a tak jako nám je známo, že …Na počátku bylo slovo… nacházejí tito náboženští myslitelé stejnou tvůrčí sílu i v číslu, míře, -  možná i dosti nadějně, vždyť co může být lépe i přesněji organizovatelné než číslo?
 Poměrně rozsáhlou soupravu symbolů, včetně čtyřlístků  tak můžeme vidět nejen na křesťanském relikviáři ze 7. st. z Francie, ale i dosti obdobně z indického prostředí na výzdobě kláštera Mathura u Jamalpuru.
Již obvyklá definice panství perského krále – Pán čtyř stran, rozumějme světových, vlastně zahrnuje jak čtverec, tak i kruh jemu vepsaný, či opsaný. I první stavební práce člověka se často řídily půdorysem pravoúhelníku nebo kruhu. Konstrukční a technologická naléhavost i účelnost byla postupně vypracována až do pravoúhlých plánů ulic měst a navíc do náboženské klasifikace jednotlivých směrů, či stran. Jedním z názorných příkladů jsou pro nás pochodové tábory římských legií i s typizovaným umístěním bran, cest křížících se v kolmých liniích decumanus a cardo a staveb uvnitř – na předem přesně hierarchicky i účelově daných místech.

 

*

*

 

 

 

 

 Kromě zmíněných náboženských prostředí a některých učenců Kabaly nám příkladem obdobně zaměřeného hloubání může být i řecký Pythagoras, (pythos – had, agora - náměstí), - jenž nebyl jen matematikem, vynaleznuvším Pythagorovu větu, ale též filosofem a zdatným organizátorem a učitelem. Společnosti jeho následovníků byly leckdy veřejností považovány i za kouzelnické a z těchto důvodů pronásledovány. Ocitujme zde z webu http://cody.eldar.cz/knihovna/ragon.htm jednu charakteristicky vypovídající formulaci o názorech pythagorejců:
 …Čtvernost je číslem nejdokonalejším, kořenem ostatních čísel a všech věcí. Čtvernost vyjadřuje první matematickou mohutnost, představuje plodnou ctnost, z niž pocházejí všechny zdroje. Zasvěcenci ji považovali za symbol pohybu a nekonečna, představující vše, co není tělesné, ani smyslové. Je symbolem věčného principu a Stvořitele, jejž Pythagoras zjevoval svým učedníkům jménem Tetraktys, nevyslovitelným jménem Božím, jež vyjadřuje pramen všeho, co obdrželo bytí a které v hebrejštině se skládá ze čtyř písmen. Ve čtvernosti se nachází první symbol nesmrtelnosti, pyramida, neboť jestliže trojúhelník tvoří spodek pyramidy, jednota tvoří vrchol. Také Lysis a Timaios z Lokry praví, že nelze jmenovat nic, co by nebylo odvislé od čtvernosti, jako od svého kořene…
Podle nazírání pythagorejců Země i ostatní planety a hvězdy obíhají kolem jakéhosi středu vesmíru, ohně, trůnu Jupiterova a pramenem a kořenem přírody je těmto filosofům tetraktys  (= skupina čtyř): desítka jako součet čtyř čísel - 1+ 2 + 3 + 4. I jejich spisy měly být rozčleněny podle tzv. kubusů = kvádrů, krychlí, z nichž každý měl mít 216 veršů.

 

 

Květina života a vpravo egyptská rytina stará na 5 000 let  

*                                           

*

*

 Nad jednotlivými závislostmi odvoditelnými z geometrických modelů se leckdy, možná i poněkud očekávatelně, daří vytvořit složitou nadstavbu symbolů a vztahů, kde vše navazuje a harmonuje i ve velkolepých,  téměř nepředstavitelných souvislostech.

                                                                                              Davidův štít 

 Dělení kruhu poloměrem na onen šestipláteční květ vidíme na levém výkrese, nazývaném Květina života, uprostřed je rytina tohoto obrazce z Egypta, Abydos, údajně stará 6 000 let. Jeho vrcholnou, současně však i minimální pozici lze docílit právě jedinou kružnicí, rozdělenou na oněch šest okvětních plátků, ale častěji nalezneme konstrukce i rozměrnější a složitěji organizované. S oblibou je z několika květů sestavován tzv. Strom života a další kosmogonické konstrukce. 
 Body dané poloměrem na obvodu kružnice lze ale spojit i přímkami, čímž vytvoříme známý symbol dvou rovnostranných trojúhelníků, nazývaný Davidův štít, hvězda, nebo Šalomounova pečeť. Na vedlejším obrázku z nepřeberných zdrojů Internetu vidíme obrazec aplikovaný na týdenní kalendář, (- nakreslený zde trojúhelníky jen rovnoramennými, bez definování poloměrem kružnice, čímž ale kreslíři nevyšly  všední dny stejně veliké). V  hebrejském a později i v křesťanském prostředí byla známa periodizace dějin na sedm etap – podle vzoru obvyklého sedmidenního týdne. Vyjadřována tím byla v podstatě idea pokroku, - naděje, že historický vývoj lidstva vyústí jakýmsi slavnostním sedmým dnem, érou šabatu. Podobně v komentáři připojeném k obrázku se poukazuje na možnost složit všechny Šabaty po vzoru buněk ve včelím plástu. Poučení vyplývající z naznačených geometrických akcí zní, že všední dny historie se jednou zcela překryjí jako nevýznamné a zůstane jeden jediný, souvislý kosmický plást jen svátečních Šabatů - k oslavě Stvořitele.
 (Je však patrné, že k vypracování závěru úvah bylo použito obvyklých rovnostranných trojúhelníků, vepsaných do kružnice). Mimo tento drobný příklad ilustrace myšlenky a harmonie je ale obrazec Davidova štítu užíván k dalším, velice početným a rozsáhlým myšlenkovým konstrukcím a vznešeným i tajemným výkladům. http://www.olam.cz/encyklopedie/davidova_hvezda.html 

Fotovariace na motiv z Masady 

Symbol Venuše, osmicípá hvězda na koptské tapiserii  

 Je možná i zajímavé, že výraz symbol pochází z řeckého symbolon, což ale nebyla žádná, až tajemně neurčitelná nábožensko – filosofická kategorie, ale naopak přesná identifikační pomůcka. Různé předměty se rozdělovaly mezi dva i více majitelů a jejich opětovné bezezbytkové složení sloužilo jako průkaz identity. Podobně i hůlka s vruby evidujícími nějaké skutečnosti bývala posléze podélně rozštípnuta a strana inkasující i plnící tak získaly průkaz vyrovnané pohledávky, odvedené práce…

 Ačkoliv u soudobých přátel takovýchto kosmogonických myšlenkových postupů jsme zatím nikde neshledali ani náznak znalosti, či použití onoho konkrétního perského symbolu, vyskytuje se mezi jejich mandalami přesto i následující obrazec. Novodobý komentář k němu říká, volně tlumočeno, že se jedná o archetyp v němž na formě čtyřstranně rozvrženého vesmíru lze vysledovat šíření od středu náboženských i jakýchkoliv, - všech, lidských snah, tužeb a myšlenek – v předem kvalitativně určených pozicích – což platí vlastně téměř i pro všechny ostatní mandaly. (http://www.revelation2seven.org/WebPages/Chapter1pt2.htm).
 Úvahy vedené ve značně abstraktním prostředí čirých náboženských pojmů byly známy i v koptské církvi. Koptové jsou potomky starověkých Egypťanů, žijících staletí pod perskou, později helénistickou a římskou správou, kteří posléze přijali křesťanství. V jejich chrámech se setkáme s mnoha ozdobami i symboly, ať již křesťanskými, starých náboženství, nebo i oné Posvátné geometrie, jinak též Jazyku ticha. 

Mandala shrnující půdorys pyramidy i rozmístění prvků obrazce Derafš a Kavian                                                                              

Varianty Venušina a dalších  symbolů,  koptský chrám                                                             

 Ačkoliv u soudobých přátel takovýchto kosmogonických myšlenkových postupů jsme zatím nikde neshledali ani náznak znalosti, či použití onoho konkrétního perského symbolu, vyskytuje se mezi jejich mandalami přesto i následující obrazec. Novodobý komentář k němu říká, volně tlumočeno, že se jedná o archetyp v němž na formě čtyřstranně rozvrženého vesmíru lze vysledovat šíření od středu náboženských i jakýchkoliv, - všech, lidských snah, tužeb a myšlenek – v předem kvalitativně určených pozicích – což platí vlastně téměř i pro všechny ostatní mandaly. (http://www.revelation2seven.org/WebPages/Chapter1pt2.htm).
Snad bylo vhodné zařadit do textu i tento poukaz na historický i současný směr nábožensko – filosofického teoretizování, tak oblíbený pro průzračnou čistotu svých tezí, myšlenkových postupů i dosahovaných výsledků.
 Pokud nám ale Posvátná geometrie zvláště nenapomohla při hledání faktické náplně symbolu derafš a Kavian, alespoň svou abstraktností bude jakýmsi šířeji přijatelným přechodem k následující stati o některých oblastech buddhistického náboženství, jehož nirvána, osvícení mysli a prázdnota materiálního světa nám také poněkud může onen širý intelektuální prostor Jazyka ticha připomínat.

 Dorje buddhismu

  Kapitolu o jednom z pěti nejposvátnějších buddhistických bohoslužebných předmětů je třeba začít o více než tisíciletí dříve než vůbec buddhismus - osvícením asketického prince Gótamy – Buddhy v polovině 1. tisíciletí p. n. l. začal vznikat. V buddhistických liturgiích i představách zcela nepostradatelný předmět i jeho dlouhá staletí trvající existence, jenž nás bude zajímat, byl totiž poprve použit vlastně již dávno ve 2. tisíciletí p. n. l. – respektive z té doby je znám jeho první – a samozřejmě hned dokonalý – prototyp.  Vyrobil a také použil jej totiž sám nejvyšší bůh Véd - Indra.
 Na indickém subkontinentu buddhismu předcházely dvě dávné a velmi rozvinuté společenské kultury, jejichž některé náboženské prvky přecházely z jedné do druhé. Nejstarší městskou civilizaci, již ze 3. tisíciletí p. n. l. poněkud známe z pozoruhodné úrovně památek dávných měst v Harapě a Mohendžo – Daru. Asi někdy v průběhu 2. tisíciletí p. n. l. se, zprvu ve stejném prostoru severní Indie, objevuje kultura a náboženství indoevropských Áriů. Ačkoliv ideologie, kultura i náboženství Áriů nadále hrály při vytváření a výstavbě indické společnosti bezesporu vedoucí roli, pronikly do nich i prvky předchozí dávné městské civilizace a to ne jen snad jako pouze okrajové, lidové drobnosti, ale patrně i některé její vyspělé a významnější složky. Takovéto přejímání prvků nakonec pokračovalo i v buddhismu.

 

  Kachlík z Harapy, Kot Diji

 Právě ve vládnoucí árijské kultuře vznikly proslulé Védy bráhmanského náboženství – převážně četné zbožné hymny, jejichž  dokonalou ústní znalost i uplatnění ve společnosti udržovalo několik kněžských řádů bráhmanů. Teprve v tomto vedickém kultovním a společenském prostředí, po staletí se zde rozvíjejícím a vládnoucím vznikl asi v 5. století p. n. l. buddhismus. Za krále – císaře Ašóky ve 3. století p. n. l. dosáhl i postavení státního náboženství v jeho království, které tehdy snad aspirovalo na místo civilizačně nejvyspělejšího státu světa – i před Perskou a Římskou říší.
 Navštívíme-li soudobý buddhistický a hinduistický svět, jistě zpozorujeme, že jsme zde nepochybně v dávném i současném domově motivu čtyřlístku. Na stavbách, obrazech i náměstích se stále setkáváme s mnohými jeho uplatněními.

  

 Výzdoba staveb v Bhútánu  

 Na bráhmanském náboženství Véd nás často příjemně překvapuje podivuhodně vyspělý rozumářský duch – příznačně blízký i moderní době. Připomíná na mnoha místech již filosofické myšlení, svými čistě racionálně, až pochybovačně vedenými úvahami. Dokonce i o smyslu obětních rituálů - jež ovšem byly vlastní náplní činnosti a vůbec důvodem existence kasty bráhmanů – až k jejich praktickému vyprázdnění, či naprosté abstrakci. Jen pro příklad - podle jistých autoritativních i obecněji přijímaných vývodů, prý plně postačující je i oběť jen myšlená a jako čistá bohoslužba je dokonce označován sám každodenní, všední život člověka – zcela prostý jakýchkoliv náboženských znalostí, úkonů a ceremonielů.
 Jeden z již prvotních védských mýtů, obsažený v nestarší Rg Védě, jenž nás ve věci poučí, vypráví o zásahu boha čistého nebe, oblohy, bouře i války Indry, jenž proti nepříteli použil jako zbraně blesků. Žezlo metající výboje atmosférické elektřiny bylo vyrobeno z kostí světce, jehož svatost je nezpochybnitelná, neboť je známo, že mnohá staletí svého života zasvětil studiu tajemství mýtické hory Meru, osaměle se tyčící právě uprostřed vesmíru. Jiná verze vzniku zbraně je až rudimentárně nemilosrdnější, ale nepotřebujeme ji zde pro vlastní popis účinnosti předmětu zmiňovat.
Uvést je ale třeba i třetí možnost vysvětlení zvláštního působení zbraně. V nepříliš známé části nauky o čakrách se popisuje 107 bodů lidského těla nazývaných mandraky. I nepříliš silný úder pěstí, nebo i hůlečkou zakončenou charakteristickou šišinkou tvaru lotosového květu do 64 z těchto bodů vyvolá u postiženého okamžitou smrt -  jako by jej blesk srazil. Je-li úder opravdu slabý, může smrt nastat opožděně i po několika dnech, nicméně i tak je neodvratná. Za úder na mandraku se označuje i mýtický smrtonosný zásah do Achilovy paty při obléhání Tróje.

 Vajra, - charakteristický, prvotní  tvar žezla, Khmer, 13. st.

Vajra zdobící prsten z Jávy, 8. – 10. st.

 Špičky proslulého a svrchovaného Indrova oboustranného žezla, naznačované patrně oněmi původními kostmi světce, tvoří a vysílají blesky. Po celá staletí i tisíciletí má celkem standardizovaný tvar, jaký vidíme na obrázku, ale v dávných mýtech se setkáme i s popisy jeho diskovitého, nebo křížového tvaru a právě v Rg Védě je popsáno i jako kyj s tisíci hroty.
Oboustrannost tohoto Indrova žezla je společná i jinému, poněkud jednoduššímu symbolu - tzv. dvojité sekyře – labris, jež bývala odznakem některých místních řeckých a krétských Diů (labyrinth od labris), a známe ji, spolu se svazkem prutů i jako úřední znak římských liktorů.

Dorje v centrální části nepálského chrámu

 Jediným, kdo kdy přestál Indrův útok touto neodvratitelnou zbraní je populární bůh – opičák Hanuman. Nezbedně totiž začal již v kolébce pojídat sluneční paprsky a neočekávaná činnost se mu natolik zalíbila, že brzy se s tímtéž záměrem rozletěl k samému Slunci - aby je snědl. Indra, zprvu sice notně konsternovaný nevypočitatelným chováním opičího miminka, zasáhl nakonec přece jen svou vajrou, aby předešel  neodvratně hrozícímu poškození vesmíru.
 Snad tehdy překvapený Indra nebyl k boji dosti soustředěný, ale Hanumana z jeho dráhy blesk jen srazil na skálu, kde se poranil na koleně. Indrovi se nakonec postiženého božského uličníka zželelo, odpustil mu a celkem se nezklamal, neboť Hanuman již nadále směřoval své další četné eskapády akceptovatelnějšími směry…
 Pokud se budeme pohybovat v buddhistickém, nebo stejně tak i ve starším védském, hinduistickém prostředí, není pro naše účely třeba ani příliš pozorně sledovat období, ze kterého pochází jednotlivé bohoslužebné předměty – zůstávají po staletí i tisíciletí stejné, vždy dobře rozpoznatelné, ať se jedná o Mongolsko, Čínu, Koreu, Japonsko, Indonésii, Tibet, Indii, Afriku, - nebo třeba Evropu.

 

Obrázky kamenných pěstních klínů z nálezů na našem území se zdají nasvědčovat, že tvar těchto nástrojů, zbraní i hodnostních žezel byl v mnoha zemích do značné míry „typizovaný“

 Až netušené pro nás ale může být, že totožné náboženské představy byly opravdu zcela běžné a obecně známé i ve starověké Evropě, jak si ukážeme na několika tehdejších, vlastně oficiálních vyobrazeních. Úzkostlivý isolacionismus evropského myšlení není tedy vždy právě nejefektivnějším východiskem. I mimovolná sebestřednost, natož její úmyslné uplatňování, může i podstatně zúžit pramennou základnu a následně dospět i k mírně zkresleným a neúplným výsledkům. Ty se obvykle dotýkají různých kulturně historických počátků a prvenství a leckdy i znatelně nekonkrétně, kuse proklamované ojedinělosti evropského vývoje i ve strukturách, jež ale nijak výlučně evropské nejsou. Věděli jsme například, že nejvyšší bůh Zeus, jeho bratr Poseidon i římský Jupiter vládli bleskem, ale můžeme se podívat i na nástroj jejž k takovéto svrchované činnosti užívali.

Na prvním obrázku vidíme „trojzubcovou vajru“,-  na starověká stéle z tureckého muzea v Gazyatepe. Jistě je prototypem trojzubce boha moří Poseidona i některých dnešních bohů indických, jež se časem shodně „více realisticky“, nicméně velmi nesprávně,  transformovaly do podoby běžného nářadí rybářů.
 Dále následují dvě vyobrazení, již oboustranné vajry, z řeckých váz. Na nejstarší, z let 550 – 530 p. n. l. bojuje ve známém mýtu na samém počátku světa Zeus s Titány pomoci blesku, - vajry. Stejnou neodvratitelnou zbraň (čas Divišových a Franklinových vědeckých pozorování a pokusů byl ještě velmi daleko), má i orel na minci egyptských Ptolemaiovců a vládne jí, (snad až znepokojivě překvapivě), dokonce i bohyně Hera na sicilské minci ze začátku 3. st. p. n. l. (viz také např.
http://www.sundial.thai-isan-lao.com/sundial_vajra_literature.html, i mnohé další weby)

 I u nás je, - nebo alespoň ještě v celkem nedávné minulosti býval široce znám jeden z předmětů náležící do okruhu představ vajry, - byl jím tzv. hromoklín. Karel  Čermák, c. k. konzervátor, díky němuž zde máme alespoň tuto zprávičku, si v knize Pravěk lidstva evropského z r. 1887 stěžuje, že obyvatelstvo není dosti poučené o potřebě a významu vědecké archeologie: …Některá babka prohodí, že nádoby „v zemi rostou“, „hromové klíny“, že spadly při bouřce z nebe… (V jeho dobách ještě ani nemůžeme očekávat od vědeckého pracovníka věnujícího se archeologii celkové, věcné a objektivní zdokumentování pověry - věda se jí bála a vlastně ji nenáviděla. Vždyť i zakládací listina Berlínské akademie věd z r. 1700 důrazně zavazuje rektora, aby co nejúčinněji postupoval při vyhlazování vlkodlaků, divoženek atd. Ve všestranně pojatém osvícenském aktu velikého významu bylo pamatováno i na konfidenty - za podání informací o výskytu oněch zlopověstných tvorů ve vodách, jamách a jeskyních jim kynula odměna 7 tolarů).
 V názvu hromoklín se projevují oba efekty oblačné elektřiny – hřmění a klín, zastupující samotný výboj, - též ale hromový kámen, hromová střela). Věřilo se, že tam, kam blesk udeří, zůstane jeho kamenná špička v zemi. V Římské říši byla oficiální kolegia kněží, bleskopravců (lat. fulguriator, ale nauka pochází již z Etrurie), jež prošetřovaly místa kam blesk udeřil s cílem úředně vyhodnotit smysl jednotlivých božských poselství pro stát, či místo. V delfské svatyni byl Zeus ctěn jako Hromoklín.

Trisula - trojzubec

                                 Souprava hinduistických        
                                 bohoslužebných předmětů

 Ještě v novověku byly vyhledávány kameny klínovitých tvarů, nebo za hromoklíny byly označovány kamenné sekerky a nástroje prehistorických kultur. Některé se dochovaly v muzeích, takže vidíme, že takto v lidovém prostředí byly označovány tvarově i materiálově velice rozdílné předměty.
Nabytého hromoklínu si držitel velmi cenil a pečlivě jej uchovával, neboť panovalo přesvědčení, že jednak léčí mnohé nemoci,  např. pomáhá proti hadímu uštknutí a bývaly také vkládány do základů staveb, do zvláštních výklenků zdí, nebo za trámoví krovů. Rovněž se totiž věřilo, že dům ochrání před zásahy bleskem; - nebo byly váženy a uchovávány prostě jen pro štěstí.                                
 Pro větší úplnost si ještě povšimneme jiného typu těchto žezel, známého ovšem z prostředí hinduistického a tedy příznačně otevřeného. Je jím tzv. trisula, trojzubec blesků boha Indry a časově nepochybně i prototyp řeckého Poseidonova trojzubce. Je znázorňován v několika verzích. Na obrázku vlevo je uspořádáním připodobněn čtyřnásobnému dorje, avšak s velmi ostrými, neuzavřenými třemi bodci každé vajry. Na horním obrázku vpravo vidíme jeho běžnější a asi také původnější vzhled. Dévas obklopený nejvýznačnějšími božskými symboly zvedá nad hlavu oboustranné provedení trisuly a jednoduchá verze je rovněž na stojánku vpravo dole. Jednotlivé hroty trojzubce zachovávají, nebo mají připomínat, tvary lingamu - symbolu plodivé vesmírné síly.
Jeden z posvátných textů poslání vajry vyjadřuje takto:


Jsem Vajra Bhairava, velitel Bhairava armád.
 Jsem bojovník a bojuji proti silám iluze a neznalosti.

 K tomu je možno podotknout, že titulem Bhairava (Hrozný) se označuje hned několik buddhistických i hinduistických božstev, nebo jejich aspektů a je jím ostatně často také Hospodin – Bůh veliký a hrozný, jenž je i …hrozný v chvályhodných skutcích… atd., atd.
 Často se v některých aplikacích indických nauk setkáme s určením, že se jedná o ničitelskou podobu boha Šivy, což v určitém věroučném prostředí lze i dokládat, ale pravděpodobně je výchozí situace poněkud jiná. Božstvo Bhairava  totiž v sobě obsahuje veškerý vesmír, je tedy vně světa i jeho bohů, dbá vlastním stálým působením na správný chod vesmíru, navíc se stará i o běh času a je také označováno jak za praktického tak i duchovního průvodce lidských bytostí. Je tedy nejvýše pochopitelné jeho stálé nasazení …proti silám iluze a neznalosti.
 Tzv. Vajrayana – doslovně Cesta blesku, nebo Diamantová cesta, je jednou z obsáhlých nauk, zasvěcených praktickým technikám jimiž lze dospět k některému ze šesti světů, - jež skýtají člověku možnosti duchovního znovuzrození, (avšak ještě na tomto světě). Obdobné niterné znalosti a techniky jsou v moderním lidstvu stále častěji označovány za nedostatkové. (Je zde možno poznamenat, že i u nás termín jána podle Machkova Etymologického slovníku označoval: …jedním postupem zpracovávaný pruh pole, stind. yâna – chod, cesta, vozidlo. - Čili například brázda, pokos jednoho sekáče, nebo řádky okopávané plodiny. I cesta blesku je – shodou okolností – onou cestou jedním postupem). Protože jsme již nahlédli, že prvky některých náboženství a nauk se alespoň v jistých, obecněji položených hodnotách učení a v jistém smyslu shodují, zařadíme sem i tento obrázek, jehož ústřední motiv jsme viděli také výše.

Yantra Bhairava, základní, výchozí forma 

                                Standarta prezidenta Ukrajiny

 Zcela nejaktuálnější ukázkou vývoje trojzubce je jeho symbol na prezidentské standartě Ukrajiny. Nikoliv snad pouhou zásluhou heraldiků nové doby, vyhledávajících výtvarně působivé motivy, ale vykazující již tisíciletou historií z dob Rurikovců, nepochybně tedy souvisící s prastarými, původními významy symbolu.
Jestliže jsme již na chvíli zavítali i na současnou Ukrajinu, můžeme uvést i motivy velikonočních vajíček z huculského národopisného regionu – tentokráte s pěknými čtyřlístkovými motivy. (Je třeba totiž přiznat, že zajímavého obrazového materiálu je takové množství a z prostředí natolik časově i zeměpisně rozdílných, že působí jisté potíže jej zcela tematicky územně, či časově vůbec seřadit a okomentovat). Krátkého pobytu v novověku využijeme i k uvedení dvou ilustraci známé teze, že svět je stále stejný.

 
 Na prvním obrázku v tabulce je dvouhlavý carský orel Kateřiny II. se známým svazkem blesků, vajrou, v pravém spáru, zatímco druhý svírá vavřínový věnec – symbol vítězství. Na obr. vpravo je pečeť prezidenta Spojených států. Její přírodní americký orel bělohlavý – tedy málo heraldický, má v pravém spáru  olivovou ratolest – symbol míru, ale v levém drží opět onen svazek blesků, byť moderněji podaný a vykládaný i jako svazek šípů. Tedy faktické sousedství, téměř spojení symbolů míru i boje, - jehož nejdokonalejší koncepci však budeme sledovat teprve v dalším textu.

 Po této malé vsuvce, zabývající se novodobějšími poměry, totiž ještě nadále budeme stopovat pokročilejší buddhistické verze náboženského vývoje pozoruhodné zbraně, nebo bohoslužebného nástroje, i když dodnes, jak jsme viděli na žezlu z Khmeru, se - k jistým náboženským účelům - i v buddhismu uchovalo její prapůvodní otevřené uspořádání a vzhled.
 Jméno mnohem pokročilejšího žezla, dorje, pochází z tibetštiny, ale označuje zde stejnou neodolatelnou zbraň, blesk, nebo v tantrickém buddhismu také diamant, jako sánskrtské slovo vajra, - v češtině jsou dnes někdy používány i přepisy vadžra a dordže. Je symbolem nezaměnitelné, jasné podstaty skutečnosti. I jako vesmírný diamant má obdobně mimořádně zázračné vlastnosti, ač sám je nezničitelný, mýtí veškerou neznalost, je symbolem vesmírného soucítění, oslnivě zářící, schopný přinést osvícení i lidem. Pozemské diamanty je jím možno řezat. (Drahokamy v náboženské rovině symbolizují myšlenkové, - kulturní, společenské i technické systémy a vynálezy a takováto diamantová vlastnost je tedy deklarací naprosté schopnosti analýzy kterékoliv pozemské duchovní civilizační struktury – náboženské, kulturní, společenské, pochopitelně i jakýchkoliv uspořádání a konstrukcí mechanického, hmotného světa). Snad již ale k následujícímu výňatku ani není třeba dalšího komentáře:

  …jas a prázdnota, podstata dorje,
podobné nebeskému prostoru -
jaká nádhera nazříti
pravou podobu skutečnosti!
                                                                                                                                          (Padmasambhava)

 Vývin myšlenkového světa vajry totiž dospěl k překvapivému vyústění, jež teprve vůbec ukáže i jeho použitelnost v naší historii o čtyřlístku, neboli derafš a Kavian. V dávných časech získal zbraň od Indry světec Šakjamuni (jiné jméno - titul samotného Buddhy, – Zářící Šakja, tj. pocházející z panovnického rodu Šakjů) a dovedl přimět její dravě a útočně se rozšiřující hroty, aby se uzavřely. Tak bylo geniálně získáno ono mírové sceptrum buddhismu, obsahující a užívající nepřekonatelnou energii Božího posla, blesku k největší síle na světě – soucitu a svrchovanému, blaženému, dobrému vědomí.
 (Pokud bychom si zde mohli dovolit porovnání dorje s Divišovými a Franklinovými přístroji vidíme, že oba nástroje shodně odvádí energii blesků. Rozlišení by spočívalo v tom, že zatímco  bleskosvody bezpečně do země, v provedení dorje je nezdolná síla uzavírána do samotné pomůcky a vytváří tak mocné energetické – duchovní - pole.
 Některé soudobé technické projekty a vize směřující k využití síly oblačné elektřiny – jednu z možných lákavých realizací myšlenky vidíme na žertovné fotomontáži vlevo - jsou tedy v náboženské rovině buddhismu již realizovány – na úrovni očistěného a soustředěného vědomí modlících se a obětujících buddhistických kněží, mnichů i adeptů osvícení).                                   
 Dorje symbolizuje – mimo mnohé jiné – mužský princip, metodičnost, zatímco zvoneček reprezentuje princip ženský, moudrost a oba základní lidské prvky se také dočkaly spojení v jediném posvátném předmětu (v sanskrtu drilbu), – stále potřebném při bohoslužebných úkonech. (Obr. vpravo).
Můžeme se také často setkat s dorje o různém počtu zaoblených hrotů, znázorňujících energii blesků a někdy mívají i středový dřík, či špičku, však nikoliv označující další blesk, ale onu osu vesmíru, Strom života, či horu Meru, Sumeru. Různí bohové buddhismu jsou i počtem hrotů svého dorje charakterizováni – od tři, přes čtyři, šest, atd., až třeba k dorje padesátišesti hrotému. Není tedy výhradním vlastnictvím jen jediného boha – což se vztahuje i na původní, ještě otevřenou vajru samého Indry.


Oboustranné dorje z Tibetu

                                                     Dorje se zvonečkem, dril - pu, Čína,
                                                     dynastie Tchang, 9. st.

 Ani tak vysoce humanistický a ušlechtilý tvar dorje však není ještě v naukách buddhismu konečným stadiem vývoje. Poněvadž se jedná naštěstí o stále živé a konsolidované náboženství – nehledě ani na opětovnou, již ale zřejmě staletí trvající novou módní vlnu jeho obliby na západě – má nyní k dispozici v Asii i v Evropě množství kolekcí kompletních, původních a velmi uspokojivě přesných náboženských předpisů, literárních i stavebních památek i žijících duchovních autorit, z nichž je pro nás snadné nabývat korektní a na stať s historickou tématikou až neobvykle podrobné a početné údaje.
 Ještě v 19. století, kdy do Indie a Tibetu zavítali první křesťanští misionáři byli velmi překvapeni, prý až upřímně zděšeni, množstvím podobností buddhistické i hinduistické liturgie s katolickým náboženstvím. Nelze se tomu opravdu v nejmenším divit, neboť zajisté - například - znali růženec, v Indii hojně užívaný, nebo zase Žalm 32, 9: Nebývejte jako kůň, jako mezek, kteříž rozumu nemají, jejichž ústa uzdou a udidly sevříti musíš, aby tobě neškodili.… a na svém novém působišti uviděli vyobrazení boha Ganeši v jehož ruce je bodec poháněče slonů a ve druhé otrocká smyčka - k připoutání člověka k moudrosti. Pokud lidský jedinec sám uspokojivě nezvolí, nastoupí po radách nejdříve svázání pouty a řízení se může stupňovat i onou pomůckou mahautů, nebo biblickou uzdou a udidly. Do literárních zdrojů však poněkud nahlédneme až v kapitole o mandalách, zatím budeme uvádět převážně jen obrazovou dokumentaci.
 Posledním typem dorje je tedy jeho provedení čtyřnásobné. Má rovněž veliké uplatnění v liturgii, například v různých buddhistických modelech vesmíru a snad nemenší oblibu si získává i v Evropě a v Americe u lidí identifikujících onen kosmický střed mysli, zřídlo poznání a božské moudrosti. Nazývá se vishvavajra  a je symbolem Amoghasiddhi, jenž představuje praktické pochopení moudrostí všech osobností buddhů. Nazývá se též Veliký dobyvatel, nebo Ten, jenž spolehlivě dosáhne cíle.
 Na prvním obrázku je obvyklá bohoslužebná vishvavajra z Tibetu, na druhém jen opticky působivá kosmická koláž, docílená moderními prostředky, na třetím a pátém vidíme konkrétní případy grafických mandal a na čtvrtém nabídku brněnského obchodu na vishvavajru z křišťálu: www.kristalovykabinet.unas.cz.

 V budhistických naukách se setkáme ještě s vajra – kladivem, vajra – smyčkou i vajra – bičem. Početná obrazová ztvárnění, vzory výšivek, formy přívěsků, třírozměrná i jinak provedená dorje by mohla být předváděna ve fakticky nekončící řadě o čemž se lze zadáním hesla dorje, či vadžra, vajra, trisula, vishvavajra, nebo japonského kongokai, atd. do vyhledávačů obrázků snadno přesvědčit.
 Možná již v dlouhé četbě nastala chvíle na malou přestávku a pro milovníky čaje případně i na šálek vonného nápoje. Stylový by nyní nepochybně byl slavný Dardžiling, o němž poznamenejme, že jméno města i kraje proslaveného zvláštní kvalitou čajových produktů, vyrůstajících zde ve specifickém horském klimatu, je vlastně Dordže Ling - Sídlo Blesků. Nepoukazující snad na místní zvýšenou bouřkovou činnost, ale na jméno mnicha Dorje - Rinzinga, jehož chudý klášter zde v horách kdysi dávno stával.  

 Kdo by raději dal přednost naopak fyzickému osvěžení, mohl by, ale podobně stylově, zacvičit několik úderů proslavené školy bojových umění z kláštera Šao – ling, například i ten z vedlejšího obrázku, - zvaný pěst vajry. Duchovněji založení čtenáři pochopitelně mají příležitost recitovat Vajra mantru – obr. dole.

 

 Závěrem k předneseným údajům o postupném vývoji Indrovy vajry přes dorje k vishvavajře, jež jakoby zachovává rozmístění prvků Derafš a Kavian, je možno uvést, že příklady tvaru derafš, jež představují sumerské vzory na pečetním válečku a Kříži z Warky jsou vlastně mnohem starší, (3. tisíciletí p. n. l.) a možná vykazující i jakési rostlinné prvky, než-li první písemné doklady o Indrově árijské bleskové vajře ( 2. tisíciletí p. n. l.). Nemusí to ale být příliš vypovídající konstatování, neboť se v dalším seznámíme i se žezly a čtyřlístky, připomínající rovněž organické prvky, k nimž jsou ale blesky výslovně doplněny a je tedy pravděpodobné, že byly jejich myšlenou, latentní součástí vždy, byť zdaleka ne vždy zobrazovanou.

 Černá koruna

 V tibetském buddhismu je více posloupností lamů, z nichž je u nás nejvíce známý Jeho Svatost 14. Dalaj Lama, nebo třeba i Pančen Lama. Spojení jednotlivých samostatných linií různých učení není zcela organizačně hierarchické, záleží spíše v uznávání jak vzájemné příbuznosti, tak i významu jejich náboženských představitelů a duchovních. Jednou – a vůbec nejstarší - z těchto zvláštních následovnických linií, kdy je vyhledáván jako nástupce zemřelého představitele chlapec narozený v okamžiku smrti lamy, nebo ten, do nějž se duch zemřelého převtělil, jsou i tzv. Karmapové, po staletí sídlící v tibetském klášteře Tsurfu a dalších. Dnes je v důsledku neshod s Čínou jejich hlavním střediskem od r. 1966 klášter Rumtek v indickém Sikimu.
Ve výbavě a majetku kláštera je tzv. Černá koruna, velmi slavnostní a symbolická pokrývka hlavy, již na základě přesného návodného snu nechal zhotovit čínský císař Yung Lo a věnoval pátému Karmapovi jenž žil v letech 1384 – 1415 a byl duchovním učitelem čínského Syna Nebes.

16. Karmapa při obřadu nasazování Černé koruny a schéma výzdoby koruny 

 Tvar, materiály i ozdoby Černé koruny jsou velmi propracované (přes užívané jméno je vlastně temně modrá) a můžeme tedy uvést významy, jež jsou znázorněnému symbolu dorje připisovány. Ozdobeno je zde celkem pěti různobarevnými diamanty – v pěti barvách rodiny Buddhů. Jeho špičky reprezentují tzv. čtyři osvícené aktivity jimiž jsou: uklidnění, obohacení, magnetizování a ničení.
Černé barvě je v buddhismu přiznáváno znatelně širší pole, než bývá obvyklé v evropském prostředí, v němž je nyní téměř už jen jakousi všeobecně přijímanou, konvenční, smuteční barvou. Přitom ještě stále existují pánské černé úbory i lidové kroje ke zvláště slavnostním a důstojným účelům u nichž ale hlubší zdůvodnění použití černé dnes chybí. Bohatý a vzdělaný Peršan si pořídí nádherný nábytek a interiéry ve svém paláci právě v černé, aniž by tím ale snad chtěl naznačovat, že propadl smutku a melancholii, nebo dokonce silám temnot. V buddhismu, hinduismu (ale i v některých islámských kulturách – Saudové, beduíni atp.) je totiž černá barva vnímána navíc i jako místo zrození – i světla, na němž tolik záleží. I duchovní cesta, respektive dosažení Osvícení, jež je náplní mnohých, ne-li všech, náboženských postupů a metod, neztrácí nijak ze zřetele onu pratemnotu. (Také ve Starém Zákoně Bůh často vystupuje obestřený mrákotou, temnotami apod.).
 I buddhistické náboženské techniky a způsoby zahrnují patrně poněkud širší spektrum aktivit člověka, než dnešní naše slovní a duchovní modlitby, rozjímání a zachovávání přikázání. Pojímají totiž v mnoha velmi propracovaných soustavách například i lidské tělo a znalosti o jeho čakrách; podobně i o prostých tónech, slabikách, zvucích, charakteristických vůních, atd., schopných prý navodit náboženské vědomí, nebo i přiblížení k bohu atd. Podle staré indické analýzy se lidé dorozumívají a poznávají čtyřmi řečmi – jen jednou z nich ale je vlastní slovní vyjadřování.
Obsah, místo a poslání dorje v buddhistickém učení a náboženských názorech nám dále může podstatně přiblížit i široce známá mantra: Óm mani padme hum. Je v Tibetu - a zřejmě i v Evropě a v Americe - denně přednášena tisíci věřícími, psána na lístky, hedvábí i vlajky, vkládána do manikorlů, modlitebních mlýnků otáčených větrem, kolemjdoucími, nebo dnes i počítačovými programy i odlévána do kovů. Je více slovních možností tlumočení jejích slabik, ale doslovně vlastně znamenají: Pohlédni do srdce lotosu. Jím je právě střed čtyřnásobného dorje, vishvavajry. 
Květ lotosu označuje všeobecně místo zrodu (i každé rameno dorje vyrůstá z jednoho květu lotosu),  v případě čtyřnásobné vishvavajry je to však navíc místo zrodu onoho osvíceného poznání jež je cílem obsáhlých rituálů, modliteb i obětí věřících – na rozdíl od ostatního bědného lidstva neustále sužovaného klamnými představami. 

  

*

Nejznámější mantra Óm mani padme hum

Černá koruna na sošce Buddhy                          

 Přicházíme tak bezpečně i po této indické a tibetské stezce na velmi širé pole metod získání moudrosti člověkem, jemuž je zcela shodně i jinými náboženstvími věnována mimořádná pozornost. Gnostikové našli svůj symbol a výzvu k moudrosti v perle, jíž bývá obtížné najít, avšak její získání mnohonásobně stojí za jakoukoliv námahu i náklady. V obdobném smyslu hovoří i Bible – …Počátek moudrosti je: snaž se získat moudrost… nebo v jiném Přísloví …řekni Moudrosti, jsi má sestra… atd. Ve všech zmíněných myšlenkových okruzích se jedná o výraznou – kvalitativní změnu vědomí, byť buddhistické pohlédnutí do středu lotosu, gnostické získání perly, nebo biblické obejmutí Moudrosti atd. nejsou – zdá se – zvláště technicky příčinné návody. Ačkoliv od počátku – a vlastně až téměř do konce - vše spíše vypadá, že získání moudrosti vůbec není v naší moci, jsou nám rady vlastně přikazovány – tedy jako by její dosažení v naší moci bylo. Snad tedy nikoliv bezdůvodně, - přikazující zná potencionální možnosti služebníka většinou dobře – ten však má možná zapotřebí rozvzpomenout se, že, byť samozřejmě jen přeneseně - myšlení bolí. Hledaná věc leží samozřejmě i na nějakém obyčejném místě a také moudrost, řešení, leckdy není třeba získávat na výšinách, nebo v hlubinách, ale s přesným přihlédnutím k okolnostem se může objevit i velmi blízko.
 V antickém Řecku byly zdroji inspirace Múzy, náš Cosmas oslovuje svoji sličnou Múzu i Sylogistiku. Ženská postava biblické Moudrosti má v řečtině jméno Sofia a této Boží moudrosti přestavěl její starší chrám v Cařihradě císař Justinián na dodnes světově obdivovaný velechrám.

 

 Poznamenejme zde také, že v poslední době se objevila jedna zvláštní aplikace tzv. Atbash šifry, (http://www.templarhistory.com/atbash.html) jež patrně přesvědčivě snímá jedno obvinění žaloby proti středověkému řádu Templářských rytířů. Šifra je jednoduchá – první písmeno hebrejské abecedy zaměňuje posledním, druhé předposledním atd.
Templáři byli, mimo jiné, soudem obviněni, že kacířsky uctívali jakousi postavu jménem BAFOMET. Ustálila se představa, že se jednalo o satanistický kult, v němž ďábel používal toto – jinde se však v rozsáhlé démonologické literatuře nevyskytující a pro případného ďábla výjimečné, - tedy vlastně vylučující, - jméno. Skutečně, pokud hlásky napíšeme v hebrejštině, která nepoužívá samohlásky, je jméno BAFOMET zapsáno písmeny be, pe, vav, mem, taf. Aplikujeme-li nyní – zprava do leva - uvedenou šifru, získáme zápis: alef, yud, pe, vav, shin. Přečteno opět hebrejským stylem zprava do leva, avšak řecky, dostáváme přesvědčivé Sophia.

 Green mann – Rosslyn chapelle, Skotsko

 Ostatně již dříve Montague Summers navrhl možnost vzniku jména kombinací dvou řeckých slov (baphe a metis), shodně ale se šifrou vyjadřující: absorpce do moudrosti, takže patrně jméno bylo literátsky velmi důmyslně zkonstruováno. Za dlouhá staletí jež od procesu uplynula jsou to jediné smysluplné výklady neobvyklého jména a ukazují, že Templáři konali obřady k uctění postavy biblické Moudrosti. Pouhá hlavolamová hříčka a tajnůstkářské uctívání jim však u soudu velmi přitížilo a nesrozumitelnost obřadu byla vyložena proti nim. V jiných případech lze ale ke stejně zničujícímu účelu použít otevřenosti obviněného, takže nějaké poučení z historie z proslulého procesu asi nenačerpáme.
Zálibu templářů v symbolech mnoha národních mytologií bezesporu můžeme sledovat také na ztvárnění stavebních článků dnes tak populární (díky románu a filmu Šifra mistra Leonarda), Rosslyn chapelle, ve Skotsku. Zelený muž - postava skotské mytologie je obvykle ztvárňován rostlinnými úhlopříčkovými motivy, zde ovšem v opravdu klasickém čtyřlístkovém provedení.


  Mandaly

 Úloha a význam dorje, jež nás stále zajímají, názorně plynou také z obřadů mandal. Na úvod k popisu mandaly je vhodné vytknout jeden z rozdílů mezi na jedné straně buddhistickou (nikoliv ale výhradně buddhistickou) představou o vesmíru a na druhé třeba dnešním vědeckým, astronomickým obrazem a na druhé straně středověkou realistickou domněnkou o ploché zemi nad níž se ideálně klene obloha – Nebe. V jistých kulturách se však odpradávna udržovala a používala představa o středu nikoliv světa – ale vesmíru. Často u různých národů zde vyrůstá strom – Života, jasan Ygdrasil apod., spojující organicky svými kořeny podsvětní, kmenem pozemský i korunou nadsvětní svět. Některé kultury jej umisťovaly na konkrétní, byť třeba neznámé místo na zemi a je také z historie i současnosti známo několik míst pupků světa - najdeme je i v buddhistickém prostředí.
 Samotný pojem pupek, užívaný v tolika světových historických kulturách ve významu střed světa, pravděpodobně poukazuje na výchozí buddhistické, přesněji samozřejmě na mnohem dávnější prebuddhistické, tedy hinduistické a vlastně i ještě mnohem starší náboženské názory. V buddhismu, případně i hinduismu dnes máme jeho význam jen nejlépe a nejuceleněji zpracován v naukách o mandalách a také o čakrách lidského těla, jež je svého druhu obdobou celého vesmíru a pupek v něm zaujímá místo jeho středu, možná organičtěji: místo jeho počátku a vzniku.

 Jedna z nejstarších dochovaných mandal. Jeskyně Tunchuang, Čína, 9. st. Ve středu centrálního lotosu je vepsáno jméno Buddha

 Nicméně, nejrozšířenější, nejautoritativnější a nejpropracovanější hinduistické a buddhistické tradice a nauky se v jedné podstatné věci od takovýchto pozemských lokací středu diametrálně liší. Střed nemůže zastávat jakékoliv pozemské místo, ale míněn je střed celého vesmíru. Buddhistický vesmír v lecčem až nápadně připomíná dnešní vesmír vědecký – například svým důrazem na opravdu astronomické vzdálenosti v něm, zatímco zase jiné jeho prvky jsou typicky mýtické, kde příčinné souvislosti jsou velmi slabé, nebo chybí vůbec.
 V každém případě právě uprostřed astronomicky rozsáhlého buddhistického vesmíru se vypíná hora Meru, jinde nazývaná Sumeru, Kumeru apod. (i ta je někdy zmiňována jako strom). Její vrchol je vlastně čtverhranná, 4 terasová věž, vytvořená nejvzácnějšími prvky -  zejména zlatem, stříbrem, lazuritem a drahokamy. Z úbočí hory stékají na čtyři světové strany ony čtyři řeky, jež známe i z ráje Bible. Kolem hory se rozprostírá  sedm zlatých kruhových horských pásem. Mezi těmito horstvy jsou sladkovodní moře nazývaná vnitřní oceán. (Podobnost s některými starými popisy Atlantidy je v těchto bodech dosti signifikantní).
 Teprve za těmi nejvzdálenějšími a tedy nejnižšími zlatými horami se rozkládá slaný vnější oceán, ve kterém, orientováno ve směrech čtyř světových stran, pluje 12 kontinentů. Lidské bytosti žijí ale jen na jediném z nich – na prostředním jižním kontinentu, pod nímž jsou umístěna také chladná a horká pekla. K nějaké geocentričnosti  je v takové představě opravdu velmi daleko. Sama hora vypínající se ve středu vesmíru je z lazuritu, drahokamu barvy jasné oblohy, a lidé ji z tohoto důvodu prostě nikdy nemohou ani zahlédnout. V Říši středu proslulá obliba šperků z jadeitu a nefritu má i své mytologické pozadí – nerosty jsou zkamenělé paprsky z oné posvátné hory.
Popisů vesmíru i tvářnosti hory Meru je více, což ale v buddhismu nemá vzájemně se vylučující účinek, jak jsme v Evropě zvyklí, neboť představivosti je ponechávána úplná volnost. Budeme zde ale vycházet jen z jednoho z názorů, byť s vědomím, že k dispozici jsou i další, v lecčem odlišné, ale rovněž podobně důkladně propracované systémy. Takovýto přístup je možný, neboť všechny takovéto nauky pracují s pojmem prázdnoty, v níž jevové skutečnosti jsou jen zdánlivé, včetně všech nejrůznějších představ i božstev.
Účelem obětí, modliteb a jiných bohoslužebných postupů je zajisté zdokonalení lidského vědomí, jeho osvícení, tak, abychom byli schopni právě tento výjimečný pojem, snad lze říci – plné, jsoucí  prázdnoty, rozpoznat, - postupně dosáhnout nejvyššího vědomí. Z tohoto hlediska je naprosto vedlejší, jakými postupy, metodami, pomůckami, nebo jen představami o vesmíru a bozích jsme pravého vědomí dosáhli.
 Všem účastníkům rituálů a jiných liturgických postupů se ustavičně připomíná, že jakékoliv poznání zprostředkované v průběhu obřadů – tedy vize i uvědomění si nejrůznějších sil a jevů, - včetně bohů, je, moderně řečeno, jen zcela relativní, zdánlivé. Užívání početných bohoslužebných pomůcek, modliteb, tanců, gest, různých materiálů, barev, vůní atd. je jen doprovodným prostředkem k vedení vědomí i představivosti možným postupem k onomu stavu našeho opravdového a celkového očistění a nahlédnutí, nebo i ztotožnění se s oním nejvyšším vědomím.

Střed, vrcholu hory Meru

 Samotnou příčinu zrodu vesmíru, včetně života, podle logicky přesvědčivé buddhistické argumentace, je třeba rozpoznávat ve formě prvotního vědomí. Toto tvrzení lze logicky dobře vyvodit, neboť každá příčina existuje také ve svých projevech a její vlastnosti lze tedy z viditelných projevů vydedukovat. Jelikož zde na světě zažíváme vnímavé, vědomé, osobní bytosti, je rozumné, filosoficky a logicky správné, vyvozovat, že původní zdroj čili příčina vesmíru má rovněž vlastnosti vědomí, vnímavosti a osobnosti. Je to ostatně i křesťanské mínění a také například Komenský nás slovy sv. Pavla vybízí, abychom alespoň poněkud ze skvělých vlastností stvoření poznali i velikost samotného Boha.
 Asi nad polovinou, či třetinou výšky hory jsou planetární dráhy našeho slunce, měsíce a hvězd a čím výše stoupáme – byť jen v mysli a vědomí – tím více se náš duch očisťuje, neboť se přibližuje nejsvatějšímu místu – vrcholu hory Meru. Tam, na čtvercové plošině je město Sudaršana  - Krásné na pohled a v něm 32 paláců nejvyšších božstev, obklopujících palác třiatřicátého nejvyššího boha v jejich středu, Vaidžajanta. Ale i nad tímto samým středem vesmíru se klenou další nebesa, čím vyšší, tím čistší. (V jihovýchodní Asii jsou státy, v nichž i dnes z tohoto náboženského důvodu premiér řídí právě 32 ministrů).
 V tibetské věroučné tradici bőnpo se vyskytuje ještě představa ideální země – nalézající se sice na neznámém místě, ale většinou již ve skutečném světě – někdy též v podzemí. Je známa pod mnohými názvy, z nichž některé pro nás mohou být i zajímavé. Je tak například Zemí neměnící se svastiky, nebo Zemí, kde touhy jsou naplněny. V Indii je známa jako bájná Šambhala, v Číně ji nazývají Kontinent pokladů. V Kašmíru zase Nezničitelný světadíl vajry, zatímco v sousedním Tibetu ji jmenují Ol- mo- lung- ring.

 *                                            Rajská země Ol-mo-lung-ring                                                    *

 Mandaly lze formovat prakticky libovolnými metodami a může prý je s užitkem vytvářet i naprosto neinformovaný  jednotlivec řídící se jen vlastními přáními a okamžitými představami. Používají je při vyšetření i léčení i soudobí psychoanalytici, čili většinou kreslené. Je však možno tvarovat také mandaly prostorové, jakési modely; také namalované, které se dají uchovávat a například dlouhodobě vystavovat, nebo zase pouze vysypávané barevnými písky, jež se naopak po dokončení celého obřadu opět zcela zničí, zruší  – i písek a ostatní materiály se poté symbolicky rozptýlí do nejbližší řeky.
 I při vytváření dvourozměrných, plošných, kreslených, nebo sypaných mandal je samozřejmě třeba neztrácet ze zřetele, že se i v těchto případech vlastně jedná o zobrazení třírozměrného objektu - vesmíru. V kreslených nebo prostorových modelech není možno dodržovat skutečná měřítka kosmu buddhistické nauky. Některé míry tohoto vesmíru jsou tak astronomické, že jiné objekty na mandale by nedosahovaly ani velikosti makových zrnek, takže vždy vidíme jen jakousi maketu, pomůcku, v níž různé oblasti vesmíru jsou znázorněny tu věrněji, nebo zase jen velmi schematicky, často chybí vůbec. V naší mysli by tedy měla být konkrétnější představa vesmíru, vyplývající z všeobecné znalosti celé nauky. (Dvě prostorové mandaly, z nichž je také dobře zřejmé centrální místo dorje jsou na obrázcích dole).
 Nyní si povšimneme právě jedné ze sypaných mandal poněkud podrobněji a průvodcem nám k tomu budou materiály z knihy Martina Braunera, Mandala. Posvátný kruh tibetského buddhismu. Z velké části ji napsal jako popis tvorby a obřadů jedné z mandal, jež přímo řídil  J. Sv. 16. Dalaj Lama, který také ke knize napsal předmluvu. Lze tedy považovat materiály - jež dále uvedeme, za výstižné a nikde nenarušující ducha buddhismu ani jeho předpisů.

 

Viditelné části čtyřnásobného dorje pod samým vrcholem třírozměrné mandaly.
Nahoře mandala z chrámu Sumeru v Čcheng – te v Číně, dole instruktážní model mandaly ži – kro

 

 Kniha sama nepopisuje tvorbu a obřady mandaly naprosto podrobně, z ní ale ještě budeme vybírat my, neboť vlastně v tomto obřadu zvláště sledujeme jen funkci a význam dorje.
Tvorba a obřady mandaly mohou být pojímány jako oběť a to i oběť nevídaných rozměrů. V oběť přinesen může totiž být najednou například celý vesmír i s vlastním obětníkem. Správně a svatě provedený ritus má u účastníků napomoci nejen k získání, či upevnění onoho osvíceného vědomí spočívající v uvědomění, zažití jak absolutní prázdnoty, tak současně i její plnosti, ale také napomáhá v udržování pozemského světa i správného chodu celého vesmíru. Účastníci obřadu několikrát slibují, že mandalu tvoří s čistými úmysly pro posílení dobra a to ne snad jen v sobě, ale stejně i v ostatních lidech i ve světě a v žádném případě nechtějí moci mandaly zneužít, ani jen využít pro vlastní zájmy.
 Abychom přiblížili velmi metodický a obřadný přístup účastníků při tvorbě mandaly, (možná, že některé body jsou zčásti uplatněny i u jistých světských lidských záměrů a postupů) je prakticky nejednodušší zařadit alespoň několik bodů z podrobných předpisů, jež je třeba dodržet.

 

1. Má-li být stvořena mandala, je třeba vybrat čisté a příjemné místo, jako je palác, zahrada, nebo hora. Je třeba prozkoumat barvu a složení země. Naleznou-li se kosti, střepy, není místo vhodné.
2. Je-li třeba místo rituálně očistit, musí se skrýt země. Mniši nakreslí čtvercovou síť a do správného čtverce umístí nejdříve pána půdy v podobě hada. Jeho umístění ve čtvercích se řídí podle data a ročního období. Poté odpovědná osoba vyjde z určitých bodů a podle známých pravidel určí v síti oblasti, kde odstraňování půdy započne.
3. Uvedený rituál lze nahradit recitováním Nejvyššího zdokonalení moudrosti o 8 000 verších.
4. Poté se oběťmi a prosbami přesvědčí vládce místa spolu s místními bohy, duchy, Buddhy a Bódhisattvy, jakož i bohyni země, aby souhlasili s vytvořením mandaly a uvolnili pro rituál zemi.
5. Poté je na očistěný povrch položena deska na níž bude mandala nasypána.
6. Nastane složitý obřad očisťování země. Překážející duchové jsou zachyceni mnichy háky, uvrženi do želez a nakonec přibiti rituálními dýkami (phur – pu) do země. (Asi si vzpomeneme na osud zla Daháka, jenž je přikován pod horou Démawend, nebo i na mrtvá těla vampýrů přitknutých ještě ve středověku v hrobech dřevěnými kolíky).
7. Deset dýk, - velmi podobných stanovým kolíkům užívaným v Tibetu, - tak pro mandalu vytyčí jednak osm světových směrů a dva vertikální – nahoru a dolů, čímž též vyznačí první ochranný kruh. 

Posvátná dýka, stanový kolík, phur – pu

8. Vládce vadžry (vajry) vstoupí do středu mandaly a emanuje ze sebe deset hrozivých božstev, jež vstoupí do deseti dýk. K tomu jsou ještě vyvolány vědoucí bytosti, jež se neoddělitelně smísí s oněmi hrozivými božstvy. Jejich posláním je ochraňovat posvátné dýky, ale také působit proti vnitřním nepřátelům a překážkám, jež by mohli obsahovat i ti, jež mandalu vytvářejí. (Jsou to především ony mylné představy o skutečnosti, proti nimž rituál mandaly směřuje a které se s takovou oblibou drží lidských bytostí).

 


Pán vadžry označil „5 směrů“
mandaly posvátnými emblémy

9. Vládce vadžry obejde desku, rozhodí na ni hořčičná semena, popel a postříká ji vodou. Dále na ní rozprostře 5 produktů krávy – máslo, jogurt, mléko, moč a hnůj. Je nejlépe pochází-li, pokud možno, od posvátné červené krávy, krmené vybranými bylinami.
10. Všichni účastníci rituálu se postaví do čtyř směrů mandalové desky, dotknou se jí špičkami prstů a představí si, že všechny drobné částečky na jejím povrchu jsou malými vadžrami, čímž se místo již naprosto očistí od všech nečistot, které na něm snad ještě zůstaly. Nyní nabídnou bohyni země obětiny a květiny a ještě jednou ji požádají o svolení.
11. Následuje fáze převzetí držby místa. Vládce vadžry se posadí doprostřed mandalové desky, tváří k východu. Prohlédne ochranný kruh i celé místo mandaly a řekne sám k sobě: Zde nakreslím mandalu, jak jsem si ji představil. Následuje obětování a poté je mandala v představě všech přítomných vyzdvižena do vzduchu.
12. Poté se mandala ustanoví. Vládce vadžry - z předepsaného místa na východě - vyzve překážející duchy, aby místo mandaly opustili. Nikoliv ale po dobrém, ale pomocí meditace se vmyslí do hrozivého aspektu Vadžravegy. S ostatními mnichy zaujme určité postavení na východě, zarecituje mantru a svým zvonečkem se dotkne jejich vadžer, což oni zase opětují. Mniši obejdou všechny strany a na všech opakují obřad podívání se do tváře.
13. Fáze se nazývá zaujetí pozic – povrch desky je symbolicky označen pěti symboly (vadžra, dýka, drahokam, kolo a lotos). Poté se místo „požehná kladením chodidel“. Účastníci si představí, že se na jejich chodidlech objeví tříhroté vadžry jež vyzařují hrozivá božstva. Ta pak ochraňují místo tím, že zničí všechny překážející síly a všechny částečky pod chodidly proměňují ve vadžry. Země tím nabývá vlastností diamantu.
14. Na závěr je ještě obnoveno ustavení kruhu a deska je opět očisťována. Jsou opět vrhána hořčičná semínka a deska je obcházena a vykuřována.
15. Nyní jsou rozmístěny obřadní vázy – příbytky božstev. Jsou opět předpisově očistěné, naplněné potřebnými látkami a sama váza je zahalena do brokátu atd. Božstva do nich poté na prosbu pána vadžry vstoupí. Jsou ale na desce mandaly jen přechodně.
16. Jsou připraveny potřebné substance. Vadžra, vázy, křídový provázek, barevné písky a zvonek. Adeptům, kteří se účastní obřadu jsou guruem pomocí svěcené vody očistěna jejich těla, mysl i řeč.
17. Na desce mandaly je křídovým provázkem, mokrým, vyznačena základní síť linií mandaly, přirozeně podle podrobného předpisu.

 

Vyznačení základních linií mandaly „mokrým provázkem“

18. Poté se připraví i božstva – mnich šafránovou vodou očistí jejich místa za recitace mantry pánem vadžry a na každé z nich položí zrno ječmene.
19. Práskáním, cvrnkáním, tentokrát suchého provázku se vytváří tzv. linie moudrosti. Bohové a jejich družky jsou požádáni, aby vstoupili do provázku stočeného z pěti různobarevných vláken. Těmi se symbolicky označí všechny potřebné směry na mandale a poté jsou božstva opět požádána, aby místo opustila.
20. První linii – východní stěnu mandaly mysli, nasype sám pán vadžry. Poté čtyři mniši celou mandalu ve směru od středu k okrajům postupně dokončí.


 Mandala J. S. Dalajlamy byla dohotovena asi po osmi dnech a každý si již nyní jistě dovede představit, že následující rituály vnitřního obětování jež účastníkům přinesou pozitivní karmu i odstranění veškerých překážek z jejich mysli – spočívajících v oněch mylných představách  o skutečně exitujícím já, i třeba o samotném účelu vytváření mandaly jsou neméně obsáhlé, pečlivé a podrobné, jako jsme viděli již při fázích přípravy a tvorby mandaly. 

*

*

* 

Pán vadžry zahájí sypání na východní stěně
mandaly mysli

            Asi 1/10 - střed mandaly - je téměř dokončena 

 Rozlišují se nyní dvě fáze – utváření a uskutečnění, jež mají opět několik vlastních stupňů. Pokud si uvědomíme, že účastníci vlastně obrazně a zbožně stvořili vesmír a vystoupali v něm v mysli po mnoha příčkách obřadů a meditací až do blízkosti vrcholku hory Meru, aby dosáhli osvícení, není to možná ani postup příliš dlouhý.
 Na konci rituálu přestávají být potřebné všechny pomůcky, bohoslužebné předměty, i sama mandala. Účastníci obřadu již vstřebali i vyslali ostatním lidem i do čtyř stran celého světa, vesmíru všechny svaté podněty a poslání. Pokud se jedná o mandalu nasypanou z barevných písků, je tedy poté smeten do obřadní vázy, oblečené a korunované jako božstvo a prostě vsypán do nejbližší řeky.

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

 *

Poslední etapy obřadu mandaly: obřadné odnášení materiálů mandaly a vpravo vsypání písků do řeky
 

 Na zakončení kapitoly o bohoslužebném dorje můžeme zařadit velmi vzhledný obrázek symetrie. Vytvořený aplikací v současnosti oblíbené fraktálové geometrie a grafických počítačových programů. Možná, že by se zalíbil i nejednomu vyznavači buddhismu a zahloubal by se nad jeho symetrií i harmonií barev, - podobně jako nyní množství matematiků – programátorů sestavujících na základě Newtonovy iterační metody tzv. quartické rovnice = se čtyřmi kořeny dosahující dosti podobné výsledky v organizování chaosu.

 

Petr Čada                                                                        Vladimír Merta
Ústí nad Orlicí, 29. 6. 2007                                                Lehrad, 5. 7. 2007                     

(Pokračování: další tři díly textu se stovkami obrázků)


VÝBĚR LITERATURY

Brauner, Martin, Mandala, Posvátný kruh tibetského buddhismu, VOLVOX GLOBATOR, 1998
Čermák, Kliment, Pravěk lidstva evropského, Matice lidu, Praha, 1887
Curtisová, Vesta, Sarkosh, Perské mýty, NLN, 1997
Fincher, Susane, Vytváření mandaly, Praha, PRAGMA, 1997
Hani, J.,  Le Symbolisme du Temple Chrétien, Paříž, 1978
Chronicon Aulae Regiae, Zbraslavská kronika, Praha, Svoboda, 1975
Jung, C., G., Mandaly, Nakladatelství T. Janečka, Brno, 1998
Justová, Jarmila, Dolnorakouské Podunají, Academia, Praha, 1990
Klanica, Zdeněk, Tajemství hrobu moravského arcibiskupa Metoděje, Futura, Praha, 2002
Mysliveček, Milan, Panoptikum symbolů, značek a znamení, Praha, Horizont, 1994
Máša, Rudolf, O původu a vývoji náboženství, I. a II., Svoboda, 1921, brož.
Nováková, Tereza, Potulky po Čechách východních, J. Otto, Praha
Umění a lidstvo, Larousse, Umění středověku, Odeon, Praha, 1969
Pilnáček J. – Rodové starého Slezska, Brno - Opava, 1991 - 98
Poulík, Josef, Staroslovanská Morava, AÚ, Praha, 1948
Tříška, Josef, Předhusitské bajky, Vyšehrad, 1990

webové adresy:

http://www.kavehfarrokh.com/persianate-civilizations/arthurian-and-european-culture-and-ancient-iran-eire-an/the-drafsh-kaviani-emblem/,
http://kagyuoffice.org/kagyulineage.blackcrown.html - Černá koruna
http://www.sundial.thai-isan-lao.com/sundial_vajra_literature.html - Dorje - Indra
http://www.znojemskarotunda.com/
http://www.iranchamber.com/history/historic_periods.php - derafš a Kavian
http://www.well.com/user/davidu/mithras.html - Mithra
http://ecai.org/sasanianweb/index.html
http://www.sacred-texts.com/atl/ssm/ssm06.htm
http://www.kyrie.com/symbols/mandorla.htm                                                     
http://www.golden-dawn.org/gd_fr33.htm - Enochova vize
www.atlan.org/articles/egyptian_temple2/index.html - rozvržení chrámů
www.swamij.com/bindu.htm - bindu
http://www.library.umass.edu/benson/jbgcalt.html
http://antropologie.zcu.cz/index.php?kategorie=46&clanek=447 – založení města

                                                          


 

NAVRCHOLU.cz