"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Souvislosti názvu Písařov I.
Souvislosti názvu Písařov - II.
Spoje Zábřeh - Štíty
Gablona a Jablonná
Nejstarší brody Orlice
Z minulosti Polné
Moravská příjmení

Počet přístupů: 403445

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

  Gablona a Jablonná

   Nadpis je odpovědí na otázku titulku stati Ladislava Hosáka a Vladimíra Wolfa Jabloň, či gabella? Nad ní se v roce 1964, - zvláště na stránkách Zpravodaje místopisné komise  ČSAV, rozvinula dosti čilá odborná diskuze. Snad by bylo nadbytečnou prací, zabývat se argumenty debaty staré půl století na téma v jistém smyslu specielní. Je ale třeba mít na zřeteli, že z této diskuse vyplynuly závěry stále platné pro etymologický výklad názvů četných osad, měst i toponym typu Jablonné, Jablonec atp. Byla to tato diskuse, jež před půl stoletím potvrdila dosavadní očividné výklady místopisných slovníků, odvozující vždy názvy od stromů a porostů jabloní.
  Kolem nás vše ihned a bezprostředně vnímáme alespoň na pocitové úrovni, což ale ještě neznamená, že vše chápeme, natož i hlouběji rozumíme oněm věcem. Některé jevy vyžadují hlubší analyzu. V několika článcích tohoto webu
, případně tištěných, je naopak běžně užíváno vysvětlení historiků - v rozporu s oficiálními jabloněmi jazykovědců. Je tedy na místě předložit vysvětlení takovéhoto, zatím sporadického, počínání. Bude poměrně obsáhlé, shrnující dosavadní náměty a postupy užívané při řešení otázky - a přidá nové nástroje k řešení problému. Případným čtenářům a zájemcům o ne pouze jednoduchý výklad slovanského významu slova, ale o širší, více onomasticky pojaté prostředí zvláštních jmen, budou tak souhrnně k dispozici. V této věci neuškodí ani detailnější, opakující pohled na argumenty, jež byly v debatě předkládány, rozhodly a doposud jsou přijímány: Hosákova a Wolfova rovnice: Gablona  = Jablonná je zcela odmítána. 

  Oba historikové tehdy svůj závěr nevztahovali na vůbec všechna takováto jména, což je přirozené, téma bylo nové a ne ještě dostatečně prozkoumané a jejich stať mohla tedy být nadepsána také titulkem tohoto článku, nikoliv větou tázací. Máme více než tisícovku názvů osad odvozených od jmen stromů (téměř každé třicáté) a z onoho klasického způsobu pojmenovávání nelze pochopitelně vylučovat ani účast jabloně. (V následujícím textu bude probíráno na 70 příkladů Jablonců, z nichž ale zatím žádný oním stromovým způsobem pojmenován nebyl. Ani tak sice není možno obvyklý způsob pojmenování zcela vyloučit, ale onen pravý Jablonec je třeba teprve najít! I k tomu by však byla potřebná kritéria zde vypracovaná pro identifikaci dávných Gablon a teprve pokud se najde některý Jablonec, jenž jim odpovídat nebude, připadá u něj v úvahu klasický původ pojmenování od jabloně, - nebo také netypicky lokované celnice, jistotu u oné - jen teoreticky předpokládané osady, zatím nezískáme).
  V nemalém souboru našich osadních stromových jmen jednoznačně převažují stromy lesní, (mezi nimi zase listnaté oproti dnes rozšířeným jehličnanům). Stromy ovocné, či jejich plody se kupodivu na názvosloví podílí skromně - necelou stovkou. Z nich zase jen hrušeň a jabloň se počtem blíží třicítce. (Sama jabloň - připočteme-li  jména zaniklých osad, jména pomístní, jakož i ona v současnosti vůbec jinak přeložená a přejmenovaná - ji značně překračuje), zatímco jména podle zbývajících ovocných stromů docilují sotva kolem pěti výskytů. (Názvy podle lesních stromů ovšem prokazují četnost podstatně větší: lípa, tis, jesen, javor, habr, buk, dub, smrk, borovice, atd., dala jména desítkám osad a soubor leckterého z nich sám lehce překročí stovku).
  Nebudeme zde šetřit, proč hrušeň získala poměrnou oblibu, ale u jabloně se na velkém počtu osadních i jinak známých jmen z největší části podílela právě transformace z někdejší Gablony. V množství vajíček jednoho druhu, jež lze standartním způsobem svěřit etymologické líhni se tak objevilo něco kachních. Líhnutí i prvotní chov kuřátek i kachňátek proběhne stejně, avšak jednoho dne zástup spořádaně pochodujících kachňátek zamíří nekompromisně k nejbližšímu potoku, či rybníku - k nelíčenému a jistě i nezaslouženému zoufalství konsternované kvočny. 

Ogamové písmeno q, zastupované jabloní

  Z mytologického pohledu ještě v tomto úvodu připomeňme, že jablko již stálo, - jak je obecně známo, - u vzniku mnohých strázní lidstva, (lat. malum je výraz pro jablko i zlo), od jablka poznání dobrého a zlého v ráji až po Paridův soud. Je tedy i poněkud zvláštní, že dosti podobně zapůsobilo u nás i ono zcela nemytologické jablko jazykovědců. Je asi i zajímavé, že název pro toto ovoce je jak v keltských, tak i slovanských a germánských jazycích příbuzný. Irsky abalh, v hornoněmčině apful a ve staročeštině jablo. Ke každému písmenu kouzelnické, či alespoň hádankářské ogamové abecedy je přidružen strom a pro souhlásku quert/ceirt je to jabloň, řazená v této abecedě do skupiny rolnických stromů. V keltské mytologii nadto má nezanedbatelnou úlohu i dnes známý ostrov, či Země jablek, proslulý Avalon, jakýsi ráj, místo pro duše zemřelých hrdinů, nebo alespoň pro jejich hroby. Dlí zde prý i král Artuš se svými rytíři.


Rovnice historiků

  V době diskuse měla teze historiků o Gablonách za sebou již poměrně dlouhý život i postupný vývoj. První si charakteristické topografie těchto osad nejčastěji v průsmycích a zemských stezkách povšiml na příkladech slezského Jablunkova a oravské Jablonky Václav Chaloupecký (1923) a vyslovil proto předpoklad, že se jedná o jakási obranná neb celní zařízení v horských průsmycích. Takovýto stručný postřeh snad více rozpracoval Dominik Filip v knížce Krátká kronika města Jablonného nad Orlicí, 1940 a vztáhl jméno města ke středověké taxe ze soli zvané gabela, vybírané v celnicích jménem Gablona. Vyhledal tehdy na padesát takovýchto osad, zvláště ve Francii, jižním Německu a u nás. Poukázal i na soudobé francouzské názvy gabelou, gableur  celník potravní daně a jméno Jablonného nad Orlicí vyložil jako písařský rébus z latinského termínu Gablona - celnice, jak je městečko nazýváno r. 1306 v nadačním listě krále Václava II. pro opatství Zbraslavské Gablona villa forensis. (Ve skutečnosti se nejedná o termín latinský, v latině se pouze objeví jako cizí slovo).

 

    Prof. Václav Chaloupecký                                                                      Prof. Dominik Filip 


  Napohled až krkolomné přetvoření jména - z Gablony na Jablonnou - je již srozumitelnější na pozadí běžného pravidla písařů latinských textů, které ale někdejší debatéři neznali. Jelikož latina písmeno j- nemá, zato hlásku j- má, opisovala ji písmenem g-. Záleželo tedy na čtenáři, jak v kontextu slovo s g- přečte. Latinské Agnus Dei, Beránek Boží vyslovíme Ajnus Dei, výslovnost Anežky, lat. Agnes je Ajnes, ale Augustin vyslovujeme česky i latinsky shodně, Augustin. Na slovo gabela se sice možnost latiny nevztahuje, vysloví se tedy jak je psáno, ale eventualita záměny písmena g-  vyslovením j- byla znalcům obou jazyků známa a slovanským mluvčím Gablona pochopitelně snadno evokovala jabloň.
  
(Pravidlo latinských písařů, později i sazečů však poněkud nadbytečně proniklo i do starých českých textů, čehož debatéři samozřejmě byli povědomi. Např. ještě Máchův Máj vyšel vytištěn s g-. Současná úprava zápisu podle P. J. Šafaříka a F. Palackého pochází až z r. 1842.  Hosák a Wolf uváděli v příspěvku podobné i další argumenty pro ztotožnění některých našich Jablonců s dávnými Gablonami a součástí podkladů jež předložili k diskusi byla i následující mapka vyznačující 20 osad typového jména lokovaných v blízkosti současných hranic Čech, Slezska, Slovenska a Polska.

*

  (Hosákův originál je zde rozdělen na dva obrázky; byly doplněny některé popisky pozdějších jmen zemí a z důvodu místa pozměněno i rozvržení nadpisů a značení). Ke každé z osad uvedli i různé podpůrné údaje historické a topografické. Mapkou dosti výmluvně shrnutá argumentace se ale u jazykovědců nesetkala s nejmenší kladnou odezvou. Na srozumitelném nákresu neměli co říci k žádnému z 19 názorných příkladů, zato dvakrát upozornili na jediný: vyloučili ze souboru osadu Geboltov, či Gaboltov s poukazem na polský Giebaltów a německý Gieboldehausen s názvy utvořenými podle osobních jmen.
  Ulpívání pozornosti na jediné možná jen domnělé chybě v souboru 20 předložených příkladů naznačuje, že nasloucháme spíše hájení a prosazování dříve přijatého názoru, než míněním konstruktivní, dělné, natož řešitelské atmosféry diskuze.

 
Autoři článku historiků v ZMK 64: Jabloň, či gabella? Dr. Ladislav Hosák a Prof. PhDr. Vladimír Wolf

  Ostatně případ Gaboltova a jeho funkce na hranici by si zasloužil pozornosti. Je pod vrchem Busov, na němž stávalo bratřické opevnění; z ještě rannějšího středověku. Je zde ve středověku známa pohraniční mýtnica a sídlo zde měl i řád křížovníků s červeným srdcem, Cyriaců, jehož náplní je i péče o nemocné a pocestné. Podobně tomu bylo také v jiných hraničních místech na Slovensku a v Čechách např. v Klášterci n. Orl., nebo v Jablonci. V místě je silná poutní tradice a zdejší proslulou cestu do Polska použil prý i sv. Vojtěch, v jehož kapli zde vyvěrá Vojtěšská studánka
  I u německého Gieboldehausenu shledáme, že leží v podobně strategické poloze v nynějším Sasku asi 12 km na západ od přírodní hranice s Durynskem a současně má na severu jen 10 km k jinému rozvodí v pohoří Harc (cca 1142 m. n. m.). Jinak řečeno, v dobách, kdy se poplatek nevybíral jako dnes, leckdy prakticky na čáře, ale až v první osadě, kam cestující v sousedním kraji dorazil, v poloze velmi vhodné k umístění celnice. Lesy pohoří Harc bývaly opravdu mohutné, podle kronikáře Lamperta císařský hrad Harcburg byl přístupný jen velmi těžce schůdnou cestou, zatímco ostatní strany hory byly zahaleny temnotou nesmírně rozlehlého lesa, který se jako souvislý prales táhl mnoho mil až na hranice Durynska... V r. 1074 zde byl obležen Sasy císař Jindřich IV., který ale pod záminkou vyjednávání z hradu tajně uprchl a pochopitelně si k útěku vybral trasu odlehlou: Tři dny bez jídla táhli pralesem po úzké, málo známé stezce, aby teprve čtvrtý den přišli do Eschwege.

  Od dob diskuse se k tématu již nikdo podstatněji a s opravdu novými podklady nevyslovil a proto se nyní stereotypně ve všech místopisných slovnících i v příležitostných pracích dozvídáme, že taková osada získala jméno od jakési prajabloně, jabloňového porostu atp. Závěry nabízené moderní jazykovědou se tak ničím neliší od poetických domnění četných středověkých etymologů, známých z městských pověstí. Pro leckoho je v historii již připomenutí středověku až jakýmsi návratem k počátkům, ovšem k počátkům zvoleným velmi neexaktně, až tendenčně.

  Téma Gablon a Jablonných je podstatně starší a proto můžeme u pověstí jasně vidět jejich dodatečný, literární původ. Dozvídáme se z nich celkem jednotně, že v místě prý kdysi stávala jabloň u krčmy, jinde zase rostla v původně širé lesní pustině. V Jablonném v Podještědí dokonce přesně věděli, že jméno vzniklo podle plané jabloně, jejímiž jablky zde krmili vozkové své koně. Na podkladě existujícího, slovansky srozumitelně promlouvajícího jména byly zručně fabulovány takovéto přesné až detailní pohádky i vytvořeny městské znaky a pečetě někde je vidíme i s krásnými zlatými, či červenými jablky. Soudobé vědecké závěry jsou tak v souladu s těmito umělými, pozdními motivy a našly si cestu i do oficiálních kronik těchto měst. Hypotézu o původní Gabloně proto prezentuje již jen několik málo patrně soukromých webů o některých obcích.

Přidaná kritéria

  Po uplynulé půli století od jazykovědného verdiktu v otázce, - která je jen ze zanedbatelné části jazykovědnou, ale, jak ještě mnohokrát uvidíme, ve svém hlavním obsahu národohospodářskou, správní a zeměpisnou - přidáme i četné další údaje a nové nástroje, oproti v diskusi tehdy užitých. případně jejich účinnost můžeme podstatně zpřesnit. Zastaneme se tak, sice teprve po 50 letech, historiků s jejichž prací, vedenou správnou a vzácnou invencí bylo kdysi nešetrně naloženo. Máme ovšem za to, že již materiály předložené Filipem a Hosákem s Wolfem (i dalšími), byly pro věcné posouzení otázky dostatečné, ovšem rozmnožení a prohloubení studia tématu je a pochopitelně i v budoucnu ještě bude možné.
  Nezanedbatelné jsou dnes také např. možnosti využití Internetu. Na kterémkoliv delším, či závažnějším příspěvku, referátu lze rozpoznat četnost a rozmanitost pramenné základny použité k závěrům - kdysi několik titulů, byť zajisté více méně důležitých i klasických, nebo současný mnohem početnější i povšechnější přehled o celkovém rámci kterékoliv problematiky - se stále vzrůstajícím dostatkem pramenů a příkladů.
  Těmito přidanými metodami jsou tzv. typová jména, dále linie rozvodí větších řek užívaná v diplomatice jako státní, zemská i župní hranice a také způsob trasování starověkých cest tzv. suché trasy. Což jsou vesměs témata a metody, jež tehdejší diskutující neužívali, mohli je vnímat spíše pocitově, zdaleka ještě ne systémově, neboť byly definovány teprve nedávno. Všechny tři jsou přitom v pravém slova smyslu staronové, tedy málo známé jen dnešní době. Čtvrtou, důležitou oblastí v našem tématu je obchod solí, rovněž poskytující zajímavá fakta a je konečně i jedním z prostorů v nichž se nadále budeme pohybovat.
  Nahlédnutím do některých oborů dávné administrativy, správy i ekonomiky seznáme, že tyto oblasti sice tehdy nemohly disponovat dnešní technikou, ale jednoduchost užitých prostředků nic neubírala na často záviděníhodné myšlenkové propracovanosti oborů - velmi dobrém postihnutí a porozumění principům správy státu. Např. u cla se od jeho uplatnění v sumerských městských státech dosvědčeném hraničními kameny dávných králů i pečetními válečky k zaplombování zásilek vnitřního i zahraničního obchodu změnilo takřka vše vnější. Samo clo je ale stále totéž, ideálně nedotčené několika tisíciletími pokroku. 

  Typová jména jsou představena v samostatných článcích webu http://www.tisicileti.cz/ a zde je ani plošně užívat nebudeme. Pro naše účely postačí totiž jediný typ z nich, Jablonné, Jablonec o němž samozřejmě platí totéž co o ostatních jméno vyjadřuje jednu z funkcí státu, nikoliv samosprávy, delimitovanou do příhodných míst země. V případě Jablonců to byl výběr cla, gabely.

  Linie rozvodí nehmotný, leč stálý princip určoval státní, ale také vnitřní, krajovou hranici právě touto abstraktní a prakticky neměnnou linií. Dosahuje sice velmi dobré definovatelnosti, ale snad proto, že pochopitelně není součástí dnešní metrické soustavy jednotek je možná - i historiky - opomíjený a nepříliš využívaný. Jsou v něm přitom obsaženy jak jistá názorná vertikální členitost, tak i srozumitelné principy sounáležitosti, organického spojení a návaznosti - velmi užitečně přenositelné i do společenského života. Dodnes je princip viditelný např. na Hosákově shora uvedené mapce hranic starého Uherska a Polska, ale i Čech, Moravy, Slezska atd. V Perské říši byl takovýto hydro, geo princip dokonce posvěcován vílami zvanými fravaše, dušemi zemřelých hrdinů, které spolu každoročně sváděly souboje o vládu nad prameny, rozumějme - povodími jednotlivých toků. Perská hranice tedy byla ostatně jako kterákoliv jiná svatá.
  Kdysi Římané pojali záměr zasvětit reprezentativní chrám nejvyššímu bohu Jupiterovi, ale ukázalo se, že na zvoleném místě je již řada svatyň jiných bohů. Všechny se dohodou podařilo vhodně přemístit až na svatyni boha hranic, jenž své místo rozhodně odmítal opustit. Ke slovu tedy přišel sám Jupiter a pochopitelně takové počínání schválil a od těch dob byl ve velikém Jupiterově chrámu i oltář boha hranic, ostatně, patrně jen prostý kámen. Tento bůh se nazýval Terminus a jeho jménem ještě dnes označujeme definované skutečnosti i lhůty, termíny.
  Princip linií rozvodí ctily mnohé staré národy a také kmeny Keltů u nás, nejinak i staří Slované. Přesvědčivý obrázek poskytnou např. hranice Uherského a Českého království. K jejímu vyjádření se užívalo nejrůznějších i poněkud středověky volnějších, či opisných definic, neboť se velmi dobře hodila k mnoha srozumitelným společenským i rovnou  vlasteneckým asociacím. Např. latinské rčení ad fontes ke zdrojům, pramenům je dobře i oprávněně použitelné v leckteré metodice.
  Ve vydání Dalimilovy Kroniky v přebásnění Marie Bláhové se v chválách praotce Čecha nové zemi objevuje i věta: Žádná řeka cizí tudy neprotéká. Dobře známa byla např. Cosmovi  Chrouati, Zlasane, Trebouane, Pobarane, Dedosize usque ad mediam silvam, qua Milcianorum occurrunt termini. Další průběh hranice pražského biskupství z dokumentu císařské diplomatické kanceláře uvádí také Johanes Marignolis ...Tugust, que tendit ad medium fluminis Chub, Zedlza et Lusane, et Dazana, Liutomerici, Lemuzi usque ad mediam silvam, qua Boemia limitatur. (Sousloví tedy není výzvou k zjišťování mnoha lidskými i přírodními vlivy proměnlivého geometrického středu lesního komplexu, - jak jsme leckdy, poněkud prostě, je náchylní chápat dnes, - ale právě linie rozvodí, jež tento kvalitativně nadřazený střed lesů, ve stálých, neměně daných místech určuje).
Diplomatická deviza se dostala i do Dantovy Božské komedie, v níž je zase připomínána slovy - Přemysl Otakar II. vlád zemi, v níž je vodstev zrod. Horlivě ji uplatňoval také králův přední diplomat, Olomoucký biskup  Bruno ze Schauenburku. V nastalé územní nedohodě s litomyšlským klášterem vyhotovil verdikt, odpovídající i dnešním formám představivosti: biskupství patří  země až k vrcholům hor, které se táhnou na straně k Čechám a z kterých voda stéká na Moravu. Nejinak se řídil při dělení rakouských zemí mezi uherského Belu IV. a svého krále Přemysla Otakara II. Povodí Mury, (Štýrsko) připadlo Belovi a Přemyslovi  opět část pokud vody z ní tekou do Dunaje. (Král sám ale v domácí správě tedy poněkud radikalisticky - na věkovitou zásadu vůbec nedbal a jeho administrativní počiny propojené s kolonizací tehdy nelíčeně rozhořčily velikou část šlechty).
  Pro vyhodnocení topografie Jablonců se tento princip ukáže zcela prvořadým, determinujícím a budeme jej tedy stále potřebovat. Připomenutými historickými příklady nechceme navozovat dojem, že se jedná jen o starou, spíše bájnou zásadu, neboť je v zavedenějších diplomatických školách užívána dodnes. Když Versailleská smlouva po I. světové válce vysílala rozhraničovací komisi pro určení nové hranice mezi Itálií a Rakouskem, vybavila ji i přesnými instrukcemi, jak se linií rozvodí řídit. Diplomaté u zeleného stolu ve vzdálené Francii nezapomněli ani stanovit praktickou možnost, kdy se mohla komise od linie odchýlit. Bylo to v případech mohutných ledovcových polí, na nichž není možno vždy zjistit skutečný průběh horského hřebene pod nimi. Obdobně byla vytyčena i tzv. McMahonova linie, (tentokráte ovšem z Anglie), určující jihovýchodní úsek hranice mezi Čínou a Indií. Nehmotný diplomatický princip uznal dokonce i Hitler, jenž Mussoliniho ujistil zachováním přírodní hranice mezi oběma národy (jinde mu ale příroda již tak zřejmá nebyla) a zklamaly i krvavé akce jihotyrolských radikálů v šedesátých letech, podobně i vítězná válka Číny s Indii, dnes je zde indický stát Arunáčalpradéš.
  Je ovšem také dostatečně známo, že z pera jiných administrátorů vyšly zase hranice určované organicky poledníky a rovnoběžkami, tedy téměř více nebem než zemí?

  Suché trasy vlastně jsou také vymezeny liniemi rozvodí, jež vyznačují jakousi osu území vhodného pro dopravu, tedy prostého všech vodních toků. Jablonce proto byly umisťovány v místech, kde cesta po suché trase křižovala linii rozvodí administrativní hranici. Prakticky ovšem jen v přiměřené blízkosti takovéhoto geografického bodu, tj. v první obydlené osadě. Vzdálenost Gablon od linií rozvodí tak i naznačuje šíři oněch pohraničních údajně neproniknutelných hvozdů, jež před dvěmi tisíci lety zdaleka nebyla tak rozlehlá, jak se jeví v zřejmě poněkud romantických představách mnoha soudobých historiků o r. 1000. Setkáme se tak s Jablonci téměř na hřebeni pohoří, většinou se jedná o 3 - 8 km vzdálenosti, zatímco např. v některých případech na Šumavě, v Jeseníkách, v Alpách apod. se může pohybovat kolem 15 km. V nížinatějších krajích se ani o nějaká výrazná pohoří nejedná, jako linie rozvodí i suchá trasa zde dobře poslouží i celkem nenápadná terénní vlna.
  Každé z Jablonných mělo spojení s vnitrozemím suchou trasou, která se ovšem určuje a zvláště v terénu rekognoskuje poněkud pracněji. Jako ukázka ale může posloužit alespoň Jablonné n. Orlicí, vzdálené od rozvodí kolem 8 km, z nějž vede pěkná suchá trasa sledovatelná i dnes na vzdálenost asi 31 km odpovídající tedy běžnému dennímu pochodu - až do Kostelce nad Orlicí. (Její úseky z Jablonného do Vamberka, cca 24 km, na nichž dávná doprava zanechala doposud výrazné stopy zdokumentovaly referáty F. Bartoše a J. Maříka uvedené v Literatuře).
  Oblibu linií rozvodí v prostředí starověkých vzdělanců a její velmi organický pohled na krajinu nám - po diplomatice a trasování cest - ukazuje i čínské učení o dračích žilách, což jsou právě horské hřebeny, někdy i dramaticky sestupující do nížin. (Nikoliv ony geopatogenní zóny, jak se dnes někde můžeme dočíst).

  Obchod solí  poplatek gabely byl totiž asi původně daní právě z tohoto klasického zboží mezinárodního obchodu. Obchod solí byl přirozeně v Evropě i jinde ve světě provozován již od velmi starých dob, předpokládá se, že se stal faktickou nutností již v zemědělské společnosti, neolitu, zatímco předchozí, málo početní lovci a sběrači byli v důsledku své mnohem pestřejší stravy více schopni se bez soli obejít. Dnes sůl i do odlehlých, chudých krajů v Himalájích dopravují karavany jaků a podobně jsou doklady o organizované těžbě soli ve starých amerických civilizacích. Položka jídelníčku je věkovitou konstantou mezinárodního obchodu a může poskytnout mnohá cenná data.
  Příklady zdanění soli jsou doloženy již u starověkých Řeků, Římanů i z Palestiny, Indie Čandra Gupty, v čínské říši již ve 2. tisíciletí p. n. l. Je očekávatelné, že sůl od neolitu byla dostupná v každé evropské vesnici o což, bez rozdílu, pečovaly vlády každé země a to dlouhodobě úspěšně. Plošný nedostatek soli se tak vlastně projevil jen v naučné pohádce Sůl nad zlato, - dramaticky domyšleném negativním scénáři. V praxi si jej nechtěly a vlastně ani nemohly dovolit žádné úřady. V literatuře se sůl těšila pozornosti i jinde a Rabelais v románu Gargantua a Pantagruel jí věnuje jeden pestrý příběh, začínající pro nás charakteristicky přepadením dodávky soli určené samému králi, respektive královské kuchyni. V příběhu je oproti zmíněné pohádce použit motiv právě opačný nadbytek soli a loupežný feudál je pacifikován přesolením hradních zdrojů vody. Féničanům se připisuje objev získávání soli z moře a hlavně její export do jiných zemí. Od té doby prý cena soli velmi poklesla. Poněvadž ale čínský zápis z dob 2700 p. n. l. popisuje 40 druhů soli i oba druhy těžby dolováním i odpařováním, dokonce nikoliv mořské vody, ale solanky získávané z podzemních pramenů, zdá se, že přirozené odpařování mořské vody a jeho efekt sůl, byl znám běžně na mnohých místech mořského pobřeží. Féničanům tedy reálněji zůstává spíše jen prvenství plošného uplatnění soli v mezinárodním obchodě.
  Doklady o důlní těžbě soli v Solných horách v Cardoně u Barcelony a tedy jejím exportu - jsou již z 2. st. p. n. l. za Římanů, ale je pravděpodobné, že zde organizovaně těžili již dříve Kartaginci, tedy Féničané. V Řecku i v Římě se kdysi solí i platívalo, často za službu v úřadě i v armádě a latinský termín salarium znamená zaplacení, vyrovnání pohledávky solí, zatímco dodnes fr. salaire označuje odměnu, plat. Po případné historii našeho hovorového výrazu: solit, vysolit = uhradit, zde pátrat nebudeme. Motivy odvíjející se od soli tím ale zdaleka nejsou vyčerpány. Úsloví grano salis, zrnko soli, si stále najde užití v rétorice, zatímco podobnost slov sol - slunce a sal - sůl, jí dávala významné uplatnění i v liturgii, neboť se mělo samozřejmě za to, že obojí je podmínkou k životu. Kněz si po obřadu čistí prsty od oleje v nádobce se solí a sůl se přidává i do svěcené vody potřebné ke křtům, žehnání atd. Ježíš své následovníky nazývá solí země, naproti tomu Římané své prokletí Kartága obřadně vyjádřili zoráním areálu dobytého města a poházením brázd solí atd.        
  V rámci státního rozpočtu se dnes pochopitelně nejedná o značnou položku, právě jako v rozpočtu jednotlivce, nebo rodiny, takže za všech okolností nebylo vyloučeno potřebné množství soli z různých, obvykle zahraničních zdrojů dovážet. Na překážku plošné distribuce tedy nemohly být ani případné značné rozdíly v ceně a jsou známy i v rámci jediné země - středověké Francie násobné ceny soli i jejího zdanění v jednotlivých provinciích.

Sklad soli v Haliči u Lučence

  Království Mali v Africe bylo ve 12. století zásobováno mimo jiného zboží i solí - karavanami až o 40 000 velbloudech, překračujících Saharu. Ještě dnes navštěvují solné doly v nitru Sahary karavany desítek velbloudů, sezónně dopravujících sůl produkovanou zde ve 40 kg deskách do hustě osídleného povodí Nigeru.

Saharská azalai

  Stakilometrová cesta přepravců soli se nazývá azalai a na úmorné dlouhé trase liduprázdnou pouští není alespoň zatěžována celními poplatky. Cena soli v Timbuktu bývala velmi vysoká, údajně se zde sůl vyvažovala zlatem, ale takovéto, zřejmě jen ojedinělé skvělé obchody na druhé straně vyvolaly v okolním světě přehnanou pověst o tamním nesmírném bohatství a prý městských zlatých střechách?
  Charakter těžby v ojedinělých, rozptýlených nalezištích vlastně sám inicioval nějakou formu monopolního řízení, často i státního, k čemuž dále přispívá i výborná skladovatelnost soli. Na sněmu v r. 1575 se např. připomíná, že žádné jiné z měst Pražských, než toliko sami Staroměstští, takového skladu soli nemívali a má tomu tak, přirozeně, býti i nadále. (Škoda ovšem, že se nedochovalo alespoň povědomí o dobách vzniku staroměstského skladu). 
  I jinde býval sklad soli, solnice, často přímo na radnici, např. v Jaroměřicích, Ivančicích, nebo v Uherském Hradišti, kde každý náklad soli distribuovaný nad vzdálenost 1 míle od města podléhal clu jehož výtěžek byl věnován na obranu města. (Král Jan Lucemburský zase pražskému Starému Městu povoluje k údržbě a dláždění ulic použít výtěžek poplatků z vína do města dováženého). Města si takovéhoto zdroje příjmů i vážnosti přirozeně cenila a podle Z. Wintra pražští konšelé pro sebe uspořádali hodokvas na útraty města, když přivezena sůl k obecnímu prodeji. V Olomouci užívali radnici jako sklad soli do r. 1699, ale potom jeho provoz městskou radu obtěžoval a byl vybudován nový na předměstí, kde sloužil do r. 1829, kdy se obchod solí stal svobodným. Obstarání soli si kdysi pochopitelně vyžadovalo i větší pozornosti, než je tomu dnes a tak třeba v české korespondenci hraběte Černína žádá r. 1641 matku:  ...že Vašnosti prosí, abyste sem ráčili něco soli poslati, že pan hofmistr dnes čeládce do Hostivaře na tento měsíc dal a ještě že by rád na příští taky dal. Sami ji sotva z tento tejden míti budem, že zde ji koupit že je příliš draho.
  Příhraniční gabela i přidaný poplatek v Uherském Hradišti nebyla ovšem jediná taxa, již dopravce nebo obchodník na cestě ke spotřebiteli zaplatil. V Křenově měl např. rychtář zaručeno privilegiem: Item, ktoz tu bezku soly vyseypa k prodagi, s toho gemu dati ma losszyski hrnziek soly. Poplatek to asi nebyl veliký, neboť dřevěná prostice, patrně ona bezka, v níž soumaři na Zlaté stezce přepravovali sůl pojala asi 60 kg. Prostice používaná pro vozovou dopravu asi o 10 kg více a loštický hrneček v Křenově užívaný za míru snad v tomto případě nebyl větší, než 0,3 - 0,4 l. Nejpotěšitelnější pro prodávajícího ale nejspíše bylo, že byl již poplatkem posledním. (Na Dunaji se r. 904 platilo clo - z lodi se 3 muži přepravující sůl - v Ebersburgu a to ve výši 3 scafily, tj. škopky a v místě veřejného trhu solí další ... 3 scafily a nic více. Pokud ovšem lodi směřovaly dále k tržištím Moravanů, činil již poplatek 1 zlatý solidus 4, 55 g zlata s tím, že při zpáteční cestě již nebylo třeba platit nic).
  Ve Francii sklady soli nazývali Greniers sel, solné sýpky a zřízeny byly v každé provincii. V čele každé stál grenetiers, čili Gabeller du sel k jehož rukám byly povinně doručovány všechny dovozy. V případě porušení ustanovení propadal celý náklad soli fisku (jako u cla) dodávky tedy byly již na hranici přesně zaevidovány. Na základě stavu zásob a výhledu dodávek poté Gabeller du sel stanovoval ceny soli platné v celé provincii.
  Denní potřeba soli pro člověka se odhaduje do 6 g a z kulturních pohnutek je leckde mnohonásobně překračována, (u nás dnes v průměru asi 12 g) - zatímco stále existují kraje, kde nedosahuje ani setiny takovéhoto množství. Cato starší (234 - 149 p. n. l.) ve spise De agri cultura liber (kap. LVIII) doporučuje dosti překvapivé množství soli ve výživě otroků. Modius (8,754 l) soli na otroka za rok, čili téměř 19 kg ročně, 50 g denně čtyřikrát více, než současné zvyklosti našich kuchyní! I středověká spotřeba soli ve Francii řízená povinným odběrem soli na jednoho obyvatele nebyla malá - činila téměř 20 g denně.
  Světová roční těžba se odhaduje asi na 200 mil. tun, což by denní doporučenou dávku lidstva velmi dobře pokrylo, avšak množství soli se používá i k průmyslovým, nepotravinářským účelům. Se solí k lízání měli proto v některých krajích u domorodců pochopitelný úspěch ještě Hanzelka a Zikmund.
  I když tedy dovoz solí netvořil rozhodující položku zahraničního obchodu snad žádné země, jednalo se o dodávky vítaně stabilní, svým způsobem strategické a tedy průběžně sledované. V minulosti tvořily i větší podíl zahraničního obchodu než dnes, v Letohradě např. ještě v novověku činily téměř 10% příjmů panství Kyšperk. Obchod solí patřil mezi tzv. malé regály panovníka, spolu např. s právem tržním, honebním, rybolovu, přívozu, mincování ap. Nebyly přímo fiskální, ale samotného panovníka a tedy pochopitelně dobře sledované. 
  Jinak tomu bylo s příjmy producentských zemí. Tak např. středověkému městskému státu Dubrovník vlastnictví tamních nevelikých solných pláží na odpařování mořské vody zajistilo pohádkové bohatství. (Město si bylo předpokládané výnosnosti kupovaných solných polí dobře vědomo od počátku a příslušnou kupní cenu zaplatilo raději dvakrát - oběma vládcům, činících si na pozemky právní nárok). Ve 14. století tvořila koncentrovaná těžba soli ve Veličce více než 30 % příjmů polského království a v Číně do r. 900 solná daň byla největší položkou příjmů vlády).
  Sledovanost dovozu soli se nevytratila ani v modernějších dobách. Máhatmá Gándí při svých proslulých nenásilných, nicméně zcela odborných úderech zdola britské koloniální správě Indie nevynechal r. 1930 ani její solný monopol a vykonal velmi instruktážní pouť za vlastní solí na pobřeží oceánu. Poselství bylo asi společensky působivé, neboť ve II. světové válce zajatí Sikhové odmítali nabídky wehrmachtu k začlenění do protibritských útvarů poetickým až magickým poukazem, že užívají britskou sůl. Při podobně odborné demontáži Československa, tentokráte ovšem shora, byly dodávky z Prešova záhy nahrazeny dovozy z Německa. V obchodech je ale nyní nabízeno velké množství druhů soli i mořské a také konkrétně z Mrtvého moře.


Diskuse filologů s historiky

  Rozdělení na historiky  a filology přinesla již sama diskuse ne náhodou bylo zmiňováno: autory teze nejsou filologové - a my jej zde - pro stručnost i názornost - budeme rovněž užívat. Filologové totiž přitom vystupovali i z jakési přirozené nadřazené pozice své vědy nad historií, takže je namístě podotknout, že pokud se kdy filologie těšila nějaké mimořádné prestiži a vážnosti, vyplývala vždy a jedině ze zkoumání posvátných textů. Dnešní jazykověda se ničím podobným nezabývá a je tedy třeba, aby svá tvrzení a vývody logicky dokazovala jako kterýkoliv jiný vědní obor. Sami jazykovědci ale v debatě nepřicházeli kupodivu snad s podklady filologickými, ale povětšině - historickými.

 
          Prof. Vladimír Šmilauer řídil diskusi na stránkách Zpravodaje místopisné komise  ČSAV v r. 1964


  Spoléhali tak zřejmě na dávno vypracovaná početná spolehlivá hesla v místopisných slovnících, v nichž je věnována, - pochopitelně prakticky výhradně gramatická - pozornost vysvětlením mnohých historických nebo krajových českých, poněkud i německých tvarů jmen Jablonců, jejich koncovkám apod. K takovýmto rozborům je samozřejmě po jazykovědné stránce  sotva ještě možné, ale i potřebné cokoliv dodávat. Etymologie obecně poskytuje výsledky jasné, nikoliv ale také jisté. Její pojmenování se odvozuje jako složené z etymos, základní, pravý a logos, slovo, tedy pravý význam slova, což ale může velmi často zůstat jen touženým cílem, zatímco nikdy nechybělo a nechybí ani výsledků nepovedených, občas i úsměvných. Ottův slovník naučný proto již velmi dávno pod heslem E. uvedl řadu výhrad a úskalí, jimž e. výklad může čelit a je mezi nimi i následující požadavek:
  Správná [E.] nesmí býti v nijakém odporu se skutečnou historií slova a musí respektovati v první řadě vše, co z předu o něm bezpečně víme (na př. stáří jeho v jazyce, příslušnost k určitému dialektu nebo jazyku a p.). Údaje o různých historických prostředích ovšem jazykovědci vlastně chtěli z diskuse eliminovat, přehlížet, docela i popírat a setrvávat výhradně ve známém prostředí češtiny a zakládání osad. V jistém smyslu, vzhledem k jejich odbornosti a jasnému významu jména snad i poněkud pochopitelně..
  Jazykověda z jednoslovného jména sotva ale může ukázat zdůvodnění jeho reálného použití a původu, alespoň tedy bylo v diskusi dvakrát připomenuto až s dojemnou naléhavostí, že ona  jména: Ukazují totiž zřejmé spojení se slovem jabloň. Nad argumentaci plynoucí z očividné skutečnosti jakou jsou od středověku písemně známé slovanské tvary pojmenování osad se tehdejší úvahy jazykovědců vlastně nikdy nepovznesly. Srozumitelná středověká jména nezpochybňoval ovšem článek historiků ani v nejmenším, ukazoval ale také, jak k takovémuto pojmenování, přejmenování došlo - a opravdová jabloň k němu vůbec nebyla potřebná, postačilo její jméno.
  Je samozřejmě nejisté nyní odhadovat nakolik se námitky vznášené v debatě proti rovnici historiků ztotožňovaly s míněním všech, nebo alespoň větší části zúčastněných a abychom některou snad neopominuli, řekněme raději souhrnně a zavčas: žádná z nich se teze vlastně nedotýkala a zřejmě dotknout ani nemohla. Je pochopitelné, že Hosákovým a Wolfovým příspěvkem byli jazykovědci překvapeni až zaskočeni, jak také jinak, objeví-li se na stole vedle známých a osvědčených místopisných slovníků převratná novinka. Námitky, či postřehy k tehdy již dosti propracovanému tématu tak objektivně ani nemohli mít pečlivěji vypracované a vznášeny byly argumenty pouze měkké, kterými otázku ani nelze věcně vysvětlit.

  Posteskněme si ještě, že probírat jednotlivé, evidentně nefungující, namnoze i defektní argumenty a řešení je činnost vlastně podobně nefungující, nekoncepční a bylo by přiměřenější nahradit ji jasným i přijatelně stručnějším pojmenováním pravého stavu věcí. Jen skutečnost, že jména Jablonců budeme ještě v budoucnu mnohokrát potřebovat může nás přimět k zdlouhavému i fádnímu úklidu nepatřičných věcí, podobně jako paní domu až příliš často nemine uspořádání razie v dětském pokojíčku. Bohužel, žádá to obvykle více času i prostoru, než onen automaticky narůstající přirozený chaos. Na jediný řádek neúplných i zcela smyšlených vývodů je někdy třeba uvést i odstavce nepříliš záživných věcných informací a k jednotlivým osadám vycházíme nyní také z četnějších údajů, než v onom r. 64.
  Vlastní Zápisy místopisné komise AV jsou strojopis formátu A 5, v němž byly každoročně zveřejňovány příspěvky na nejrůznější místopisná témata a lze očekávat, že se nejedná snad o větší, či zásadnější vědecké stati, ale spíše o prezentace dílčích poznatků přispívajících badatelů, přinášejících určité faktické postřehy a zjištění. Jistě k jednotlivým tématům i velice cenné a užitečné. Na rozdíl od takovýchto, obvykle jen doplňujících materiálů se ale debata o Jablonných - alespoň nepřímo - vědeckým materiálem jazykovědy stala, neboť obhájila na dlouhá desítiletí dosavadní, srozumitelný, prostý, slovanský atd. výklad pojmenování v tehdejších, ale i budoucích místopisných slovnících. Gablony ale ze světa a údajů historie nezmizely a lze se tedy kdykoliv podívat, jak jsou vlastně základy doposud užívané architektury výkladu jména vybudovány.
  Příměrem lze nevelkou jazykovědnou část mnohem širší otázky, kterou historikové předkládali k diskusi, znázornit jako dva články řetězu spojení keltského a slovanského tvaru jména. Zajímalo by  nás, zda z Kelty užívaného jména Gablona mohlo vzniknout slovanské Jablona a způsob i motivaci takovéhoto přetvoření historikové i ukázali. Naopak ale ani nejpečlivější rozbor materiálu jediného z obou článků řetězu, - kterým by v našem případě měly být ony mluvnické rozbory českých názvů obcí ve slovnících, nemůže přinést nejmenší výpověď o samotném spoji. Filologie není tedy vhodným nástrojem jenž by mohl posuzovat tezi předloženou historiky, - zvláště ne v jednostranně gramatické podobě, kdy podrobně šetří jen slovanské tvary jmen. Ty jsou zajisté a bezpochyby dostatečně pravé, v tomto ojedinělém případě ale vznikly, respektive byly použity jen jako, z pochopitelných důvodů zcela věrná, - rekvizita dávného vtipálka.
  Obdobně nečekané metody osvojování cizího termínu jsme ostatně svědky i dnes, např. u anglického znaku @, - at sign, v adresách elektronické pošty. Novodobý, avšak shodně naladěný žertéř usoudil, že vhodnější bude znak nazývat zavináč a nápaditá inovace získala 100% podporu a souhlas veřejnosti. Stejně hravě si počínají Němci, opisující značku zase slovem Klammeraffe. (Obě nová jména nemají zajisté se svými primárními významy naprosto nic společného, vychází pouze z grafického tvaru symbolu a podobně ani pojmenování  Jablonných nesouvisí se stromy - jabloněmi. Doufejme tedy, že za nějaké století nebude zaměřena odborná pozornost na vlastnosti zavináčů známých z 21. století, nebo zvláštně křivých kramlí a že jejich mnohé spolehlivě doložené tvary nebudou vědecky zpracovány, utříděny a - vysvětleny). Příkřejší připomenutí není ale adresováno filologii samotné, neboť má postupy tvorby přezdívek, žertovného a posměšného vyjadřování i různé způsoby přejímání i komolení cizích výrazů nebo vzájemné kontaminace slov různých jazyků zpracované dobře, jen je jaksi tehdejší účastníci debaty v tomto případě momentálně nepotřebovali.
  Otázkou pro některé filology také občas bylo již časové určení vzniku Jablonných. Byla tak např. položena řečnická otázka, nač by prý čeští venkované zakládající osady pro ně volili nesrozumitelná jména z daleké Francie? Jistě, sotva by si takto počínali, zvláště jsou-li jména starší, nežli putování praotce Čecha a stejnojmenné osady jsou v západní i jižní Evropě, v Polsku, Maďarsku, Rakousku, na Balkáně atd. Nebo je-li jméno spojeno s výběrem cla, jehož zřizování nebývá právě oblíbeným koníčkem venkovanů kterékoliv doby a národnosti, jako spíše jejich administrativně i ekonomicky zaměřených vlád.
  (Ostatně, ve věci datování malinko vybočili z časového prostoru rovnice i Hosák s Wolfem. Při ojedinělém pokusu datovat vznik Jablonice v Malých Karpatech uvažují o dobách před Matúšem Čákem Trenčianským, kdy by snad bylo dovoleno předpokládat, že zde na hřebenech probíhaly hranice mezi českým a uherským královstvím. I kdyby dohad o hranici v Malých Karpatech opravdu odpovídal někdejší historické skutečnosti, sotva by mohl mít vliv i na vznik mnohých Jablonek na hranicích uhersko polských a v četných dalších evropských zemích).
  Vykročí-li dějinné události z období středověkých listinných podkladů byla často orientace v čase slabá i v údobích mnohem kratších, nežli jsou tisíciletí existence Gablon. Již v r. 1963 tak J. Spal přispěl do ZMK polemikou s některými pracemi P. Choce. Pozastavoval se např. nad mapkou území Lučanů, sahající prý příliš blízko k Labi. Ačkoliv Choc zřejmě znázornil jen Cosmův záznam pověsti o luckém knížeti, jenž zde vystavěl hrad Vlastislav, rozptýlil i tak Spal mapkou probuzené chmurné obavy neočekávanou korekcí - prý stavba hradu ještě neznamená, že Lučanům patřilo také okolní území. Možná do doby stavby hradu nepatřilo, ale hrad postavili obyvatelé vsí širokého okolí a neučinili tak proto, že snad mínili sousednímu knížeti gratis věnovat dárek, ale proto, že spadali pod jeho vládu.
  Proč však vůbec Spal nechává stavět hrady nejevící zájem o okolní kraj? Z důvodů závažných: Tím by ovšem padly teorie o reálném podkladu pověstí o Libuši a Přemyslovi, leželo-li mezi Čechy a Stadici území lucké. Libušin bělouš by nemohl putovat znepřáteleným územím. Bájné děje Cosmas vylíčil časově přehledně ve stručné kapitolce, jen Spal vůbec neregistruje století přesahující nepřetržitou dobu vlády 7 knížat Čechů po Libuši do Neklana, za jehož slabé správy teprve nebývale a krátce expandovali Vlastislavovi Lučané. Reálie příběhu z dávné Libušiny doby tedy mimo představ J. Spala Vlastislavovým šířením držav Lučanů ohroženy být nemohly a jak báje dokládá, v její době bylo lze cestovat z českého teritoria do Stadic, ač konkrétně nevíme přes čí území. Ani bojovní Lučané nebojovali stále, ovšem nějaký poplatek za průchod by asi požadoval i kterýkoliv jiný kmen, či kmeny.                  
  Jestliže tedy Spal věnoval výtkám plynoucích ze svých nadbytečných obav několik řádků, materiály Hosákovy vyhodnotil krátce. Zmínil, že kritizované Chocovy názory mají základ v pochybných teoriích Hosákových. (Redakce ZMK pohotově připojila poznámku s příslušnou citaci a upozorněním na vlastní kritický komentář: L. Hosák, Moravské a slezské místní jméno jako historický pramen, Acta univ. Palackianae III. Historica, 1962 str. 140 - 162; viz kritickou zprávu prof. Šmilauera v ZMK IV 1 str. 93. Podotkněme, že ona kritická zpráva má rozsah 5 - 6 strojopisných řádků - redaktorova nelibého podivu). Spřízněnému širšímu pozadí Spalova hodnocení rozuměl i Ivan Vávra aniž by je ovšem objasňoval a hned v úvodu vlastního příspěvku se jen naoko podivuje: Malá zmínka v referátu J. Spala (ZMK 1963, 338) uvedla v pohyb  otázku širokého významu. (Příspěvku I. V. je dále v článku vyhrazena zvláštní kapitolka).
  Akademické prostředí mezi filology a historiky nebylo tedy úplně poklidné a Hosák s Wolfem cítili potřebu své názory podrobněji vysvětlit. Napsali do příštího ročníku ZMK obsáhlejší článek o gabelách a debatní bitva se rozhořela naplno. Statečně tím zapískali svou melodii na dvoře filologů, - do nastaveného klobouku ale ze sídla jazykovědců nepadla jediná mince.
  Při zmíněné, leckdy v diskusi běžné úrovni časových představ je tedy vhodné výslovně datovat dobu, kdy Gablony byly zakládány a je jí přítomnost keltských kmenů v našich i jiných evropských zemích. Z rovnice vyplývající čas ale reflektovala mimo jiných zcela správně poznámka Ivana Vávry, jež historikům chtěla oponovat tvrzením, že gablona není keltským, ale až arabským slovem. (Význam slova v arabštině ovšem raději nezmiňoval). Termín opravdu není keltský, avšak nejasnost jeho tvrzení obsahuje. Slovo je totiž zřejmě obecněji hamito - semitské a do této obšírné jazykové rodiny, jak známo, nespadá jen ona arabština, ale právě tak hebrejština, aramejština i ještě další velké jazyky starověku: babylonština, chaldejština, asyrština, egyptština, féničtina atd. Patří sem ale i stará etiopština, dnes jen liturgický jazyk etiopské církve a také třeba soudobá maltština.
  Pro samotné Kelty byl tedy výraz Gablona stejně nesrozumitelný, nemluvící, jako pro Slovany i všechny ostatní evropské národnosti a užívali jej výlučně v odborném názvosloví státní správy, která je za všech věků plná nejrůzněji přejatých, cizích termínů. Nevyhnula se jim například ani latina, ačkoliv v mnoha odbornostech bývá ovšem až po řečtině obvykle směrodatná. V Římské říši rozsáhlá povinnost angariae doprovodu, či rovnou dopravy státních činovníků i nákladů, známá ještě ze středověku, má své latinské jméno od pojmenování štafetových jezdců na perských Královských silnicích, kteří se nazývali angárí, atd. (Příkladem klasické, byť velmi snadné, vlastně symbolické povinnosti angariae je služba prokazovaná mlynářem kněžně v Jiráskově Lucerně, - zatímco jiné byly obvykle podstatně citelnější a nákladnější. V Poličce tak v rámci roboty poddaní dováželi sůl z rakouských solných dolů do městských skladů, distribuujících ji do čtyř okolních panství, zatímco poddaní v Návsí u Jablunkova robotovali dovozem soli z Wieliczky).
  V navrhované arabštině tedy existuje příbuzný výraz qabala, znamenající hold, zatímco qabila značí přijímat a oba významy by mohly funkci Gablon poměrně dobře vyjadřovat. V kmenové arabské společnosti předislámské i islámské si rody qabila udržovaly prestižní postavení, odvozované jejich původem od dvou eponymních arabských předků. Z titulu svého šlechtického původu jsou nositeli cti - práce rukou jsou pro ně nevhodné a podobně se u nich střeží i uzavírání manželství atd. Považují se za zřetelně nadřazené třídě khadira obchodníků, řemeslníků, učenců i když i mezi rodinami qabila je mnoho společenských rozdílů, - způsobených v minulosti právě některými poklesky oproti zmíněným požadavkům. Moderněji se označení qabila užívá i pro kmen, národ, nebo i skupinu s určitým politickým programem.
  Podobného základu i významu je i hebrejský název nauky Kabala, vykládaný z hebrejského slova kibel, znamenajícího přijmout, ale u mystické nauky je samozřejmě příjem očekáván v náboženské oblasti. V hebrejštině je však situace ještě zřejmější slovem gbl (hebrejština a podobně i stará egyptština nezapisují samohlásky, takže hebrejští autoři by neměli tudíž námitek k první větě Voltairova bonmotu, ještě v kuloárech lingvistů tradovanému: samohlásky neznamenají nic, souhlásky málo. Závěr vtipu evropského osvícence by ale u nich pobavení nevzbudil). Výrazem gbl hebrejština vyjádří hned několik významů: mez, hranice, vymezovat, mezník atp. V Bibli se vyskytuje na 50x a tak třeba v knize Exodus 19, 23 čteme: Vymez podél hory hranici (gbl) a horu posvěť. Nebo v Numeri 34, 7 Toto pak bude vaše severní hranice (gbl): od Velkého moře si vyznačíte jako mezník (gbl) horu Hór. Jinde i bolestnější užití ve významu mezník: Job 24, 2 Mocní posouvají mezníky (gbl), pasou uchvácené stádo atd.
  Jméno, dnešní celnické významy tvarů ve francouzštině a topografie Gablon, Jablonců v příhraničí tedy ukazuje, že institut cla byl ke Keltům odněkud přenesen i s cizím jménem. Zcela opačnou zprávu získáme porovnáním s německým slovem gabel, vidlička. Ačkoliv německé jméno sloužící k pojmenování některých takových měst je foneticky velmi podobné hamito - semitskému, vidíme, že významově spolu v nejmenším nesouvisí, podobnost obou je jen náhodná, zvuková. Připomenutí arabštiny jazykovědci tedy tezi historiků nijak nevylučuje jak se domnívali, ale naopak, s dostatečně zřetelnou reflexí obecněji semito hamitského původu výrazu podporuje.
  Bohužel dnes nemůžeme příliš nahlédnout do slovníku Féničanů a prakticky vůbec ne Etrusků, jejichž národnost a ani jazyk sice nejsou známy, ale kteří měli časově ke Keltům blíže a jsou dobře doloženy jejich vzájemné mnohostranné styky na vysoké úrovni. Navíc i etruské ještě užší a lepší, až spojenecké vztahy s Kartaginci, Puny, Féničany. (Odtud byla odvozena i další slova užívaná mnoha evropskými jazyky, např. mapa, žok, sáček, sako atd. Také fénická tunika, - ještě ve středověku spodní oděv králů a dodnes i kněží něco vypovídá o původu i dlouhých tradicích a životnosti významných evropských civilizačních prvků. Samo Kartágo např. bez ohledu na svůj okamžitý stav, zprvu jen vznikající kolonie, později rozlehlé říše, či ještě později opět jen městské obce odvádělo do Tyru každoročně desátky bohu Herkulovi, - řecky řečeno, vpravdě ovšem původnímu tyrskému Melkartovi. Na poplatnosti Kartága jeho mateřskému městu čas nic neměnil a tak do Týru přivážela uložené podíly sotva založená vzdálená kolonie, v dobách slávy zase veliké Imperium odvádělo částky z nemalé kořisti ze sicilských válek a ještě křesťanský (!) kartaginský spisovatel Tertulianus (155 - 222 n. l.) tehdy již opět obyčejné městské obci vytýká bezbožnost: z desátků, které máte odevzdat Herkulovi, nedáváte ani třetinu na jeho oltář). Doba neměnného trvání závazku Kartága k mateřskému městu tedy přetrvala půl druhého tisíciletí, neboť počátky města spadají do mýtické doby vzniku, pojmenování Evropy.
  Název měst Gablona můžeme mít za keltské autonymum (poněkud výjimečné, - pocházející ze zatím málo určitelného semitského jazyka), zatímco Jablonná je až slovanským exonymem téhož, podobně jako Gabel je zase exonymem německým. I obě exonyma jsou poněkud zvláštního druhu, nejsou v obou jazycích vůbec skutečnými pojmenováními, ale na pouhé fonetice keltského autonyma založeným nalezením nejvíce podobného slova v rodném jazyce i za cenu jeho naprosto odlišného významu. Tolik, alespoň prozatím, k jediné z námitek jazykovědců, jež alespoň nepostrádá věcnou hodnotu a je jimi nesprávně pouze vyložena a použita.
  Jiné v debatě vznesené argumenty jsou již spíše jen názory, nedostatečně podložené a ani jejich autoři by pro ně ruku do ohně nevložili, zastávali současně i několikeré jiné tipy na vysvětlení. Byla tak např. vznesena jiná řečnická otázka, jež velmi oprávněně upozorňovala na značný počet šetřených osad nacházejících se ve vnitrozemí. Elegantně byla tedy nadhozena možnost, že osady u hranice byly celnicemi, zatímco vnitrozemské nesou jméno podle jabloní. Bez jakéhokoliv, v tak jasné věci patrně nedůležitého udání důvodů si řečník vlastní otázku vzápětí zodpověděl jako v ráji bezvýhradným příklonem na stranu lákavého ovoce, nezájmem o fádní úřednické postupy.
  Osadě Jablonná 10 km západně od Kamýku n. Vlt., avšak ještě v povodí vlastní Vltavy (na dolních mapkách) tak byl odepřen nárok na někdejší celní úřad prostým poukazem na sousední Višňovou prý je zřejmé, že v kraji se tvořily názvy osad podle stromů  Shodně při klasifikaci jazykovědci neprospěla i 7 km vzdálená osada Jablonce. Jak je tomu ale reálně. Oběma místy prochází ještě dnes silniční spoje klasickými suchými trasami z údolí Vltavy na sousední příbramsko, rozkládající se za horami. Obě osady jsou lokovány právě na rozvodí vlastní Vltavy a příbramské Litavky, na okrajích lesního pásma. (Zdejší rozvodí uprostřed lesů naznačeno červenou linkou).

Jablonná a Jablonce na Příbramsku. Dole, ve zmenšeném měřítku celkovější pohled do kraje

  Kdyby zde bylo třeba celnice, byla by na vltavském břehu. Možná jak pro koho, vodní dopravě by zde posloužila výborně, ale Keltové a státy do dneška zřejmě raději inkasují celní dávky bezprostředně po překročení hranice, tehdy tedy rozvodí. Celní úřady nikdy nestály a nestojí o putování přepravců s neproclenými náklady mezi civilními osadami, v nichž by se čilý podloudník cítil s neevidovaným a nezdaněným zbožím jako ona příslovečná ryba ve vodě. 
  Pojmenování osady Jabkenice na Mladoboleslavsku vysvětluje jeden místopisný slovník nikoliv tedy sama diskuse jako ves založenou osobou Jablkyně? (Dnes je spíše známa jabkenickou myslivnou a tamními dlouholetými pobyty B. Smetany). Ona ženská zakladatelská osoba pro lokaci své Jablkynice vybrala nadto ojedinělé místo - na pokraji rozlehlého komplexu lesů, táhnoucích se od severu k jihu v délce asi 15 km a u Jabkenic dosahujících šíře větší než 5 km. Po jabkenické silnici jež lesním masivem prochází pochopitelně po terénním reliéfem dané zdejší suché trase je to 2, 6 km k výraznému tamnímu rozvodí Jizery, (respektive souběžné Vlkyny) a Mrliny, klasicky zde, jak již víme, uprostřed lesů probíhajícím. (Na mapce je linie rozvodí opět naznačena červenou linkou).

 
        Jabkenice na Mladoboleslavsku

  Početné Jablonné ve vnitrozemí, daleko vzdálené od nějaké známé historické hranice, byly asi nejsilnějším faktorem, jenž podvědomě bránil filologům tezi historiků po zásluze pochválit a převzít. Tyto osady nebylo k čemu vztáhnout, ve vnitrozemí většina někdejších hranic krajů, či žup již není známa a zatím patrně takovýto nedostatek ani není příliš pociťován. 
  Znalost vnitřního rozhraničení sama o sobě by ale možná nestačila, je třeba ještě poznatek, že celní řízení uplatňovaly keltské kmeny také na hranicích vlastních žup a mimo to pravděpodobně i na menších okruzích kolem větších středisek osídlení a správy oppid. Nejen jednotlivé kmeny, ale i župy jediného kmene měly poměrně samostatné postavení. Například mohly jednotlivě migrovat i vést války, jichž celý kmen ani nemusel být účastný.
  V takovéto dnes velmi nejasné situaci se velmi dobrým vodítkem prokáží linie rozvodí, jež bývaly signifikantní pro určení dlouhých úseků hranice a neméně daným se projevuje v jejich těsné blízkosti lokování někdejších Gablon, - našich Jablonných. Jsou pro nás jakousi červenou nití spolehlivě poskytující orientaci v nejrůznějších terénech. Dostatečně instruktážní je snad následující mapka Malých Karpat, na níž je naznačeno zelenou linkou rozvodí Moravy a Váhu. Dodnes se zde zachovaly čtyři Jablonky, dvě založené v povodí Moravy, dvě Váhu, umístěné na cestách překračujících zde vhodnými sedly pohoří.

 
Rozvodí Moravy a Váhu v Malých Karpatech

  Nejnázornější je umístění Jablonice na počátku Biksadského průsmyku, jímž dnes samozřejmě probíhá silnice i železnice a dobře znám byl velitelům všech invazních i ustupujících armád od ranně historických dob po současnost. Obrázek by se hodil do kterékoliv diplomatické, nebo celnické čítanky a k úplné dokonalosti postrádá jen párový výskyt stejnojmenných osad na téže trase, avšak i takové případy se ještě někde dochovaly, jak vidíme na Hosákově mapovém náčrtku. Ještě v r. 1335 zde král Karel Robert zmiňuje mýtní stanici (Jabluncza CDM VII, č. 102) a na východu z průsmyku směrem na Trnavu najdeme jiné výrazné příhraniční osadní jméno Trstín - v takovýchto dvojicích s Jablonnými se často vyskytující. Úzká souvislost mezi linií rozvodí, hranicí a místy lokování Jablonek je tedy evidentní a neměnně se s ní budeme setkávat také u početných dalších příkladů, jež zde ještě budou uvedeny.
  V diskusi byly užívány i jiné, vesměs měkké důkazy na podporu i odmítnutí rovnice. Kladný např. poukazem na horské klimatické podmínky na Oravě, kde se setkáme spíše s jeřáby a borovicemi a zdejší klima tedy sotva odpovídá potřebám ovocnářství.
  (Moderní historikové Uherského království totiž očividně se nabízející dohad o výskytu jabloně v pojmenování osad rozvedli poetickým tvrzením, že staří Uhři na hranicích cílevědomě pěstovali celé jabloňové sady. Pochopitelně bez jediného dokladu - ve skutečnosti se v počátcích uherského státu dbalo na udržení i vysídlením širokých, málo obydlených územních pruhů při hranici. V diplomatice se takováto předpolí nazývají confinia a uplatňovaly je mnohé administrativy a válečnické doktriny jak před Uhry, tak přirozeně ještě v obdobích mnohem pozdějších, novověkých).
  Neznáme ale dostatečně přesně tehdejší klimatické poměry vinná réva se pěstovala v Hradci Králové až do 17. století, jsou zprávy o vinicích v Lanškrouně a v jiných vyšších polohách, dokonce na baltském pobřeží takže tímto meteorologickým argumentem zatím k žádané průkaznosti údajů nedospějeme.
  Podobně by rovněž nesměřovalo k věci přihlížet k údajně až pozdním listinným dokladům, které jsou k dispozici o některém Jablonci, což jazykovědci ale rádi naznačovali. Kontinuita, kterou nám poskytují písemné doklady je ale značně hypotetická, právem bychom ji mohli nazvat útržkovitou. V našem prostředí máme třeba doloženu osadu ve 13. století, ale další její dosvědčení pochází třeba až ze století 16. Nejinak je tomu i se samotnými písemnými prameny, díla Hérodotova a Caesarova jsou známá z opisů vzniklých až po 1300, respektive 900 letech! Pozdní jsou tedy samozřejmě samotné písemné doklady, v mnohem mizivější míře již mnohé konkrétní skutečnosti, či osady v nich uváděné. To si filologové, ale neméně i řada historiků (což je podstatně horší) často připomíná ponejvíce akademicky, zatímco v praxi se spokojují s pohodlnější úřednickou zásadou: co je psáno, je dáno.

  Státní, celní, daňová, vojenská, ekonomická, či obchodní organizace a administrativa existovala pochopitelně i před tisíciletím papírovým a nekonečně setrvale míjet takovouto skutečnost snad není záhodno. Zlehčující synonymum papírování, bývalo pro administrativu sice výstižné po řadu století, ale vstupujeme do období, kdy zřejmě opět zcela ztratí opodstatnění. Sama administrativa ovšem potrvá nadále a ve stejně dobré kondici byla i před tisíciletím papírovým. Bohužel, pro některé současné badatele takovýto nezpochybnitelný fakt postrádá oporu písemných pramenů.
  Shodně nemůže ani vést k výsledku zamýšlet se např. nad výskytem několika jmen osad odvozených od ovocných stromů na území, v němž kdysi bývalo nějaké dominium kláštera. Vyvozovat z výskytu jmen a existence kláštera opravdu příčinný vztah, jak napovídá jeden z diskutujících čtenářům, by vyžadovalo ještě několika dalších pracných kroků, či rovnou fakt z nichž žádné nebylo předloženo. Ačkoliv tedy mínění vznášená v diskusi měla jen takto hypotetický, či jen vlastivědný nádech, dávali nad nimi jazykovědci najevo radostné uspokojení citováním latinského úsloví gratis afirmatur, gratis negatur, jež volně převedeno konstatuje: laciná tvrzení není třeba vyvracet, respektive, lze to zdarma. Poučka je to však pravdivá a proto se nyní lze snadno ke všem  rozličným míněním filologů k historickému místopisu po řadě a žádné nevyjímaje vyslovit.
  V diskusi bylo však adresováno rovnici historiků, což je volnost vyjadřování poněkud nepřiměřená. Rovnice sestává přehledně ze tří činitelů navzájem nezávislých, dobře ověřitelných a opakovaně se společně vyskytujících v desítkách příkladů byť i navzájem stovky km vzdálených. Což je, připomeňme, právě počet potřebných nezávislých faktorů a vlastnosti které mají vykazovat, jež logika vyžaduje k vedení úplného důkazu. Danými fakty, činiteli jsou:


   I.  Typové jméno osady
   II.  Význam jména v celnické terminologii
   III.  Topografické umístění osady na hranici, rozvodí


  Teoreticky by tedy postačilo najít jediný Jablonec ležící v blízkosti rozvodí, abychom pro něj mohli nárokovat někdejší statut celnice Gablony. Nejsme ale ve fyzikální, nebo chemické laboratoři a rádi přivítáme mnohonásobnou podporu, kterou nám poskytují desítky dalších, našich i evropských osad vždy vykazující shodné vlastnosti. Blízkost linie rozvodí se tak stává sice nehmotnou, leč i tak reálnou součástí, znakem jmen Jablonců a jakýkoliv výklad jejich jmen, jenž ji nevysvětlí a ani si jí není vědom nelze přirozeně považovat za dostatečný, natož za správný.

 Ověřená fakta se přirovnávají ke kamenům, jimiž je třeba dláždit spolehlivou cestu našim závěrům. Nazývat takto podložené, až nebývale početné i snadno ověřitelné, opravdu posterioní závěry a věcné shody apriorním, apodiktickým tvrzením ukazuje na mizivou schopnost vůbec rozlišovat opravdová fakta od nejrůznějších poetických mínění, kabinetních konstrukcí a teoretických dohadů - domněnek. Kdybychom totožná měřítka spravedlivě uplatnili i na vývody jazykovědců, neshledáme pro ně nejen potřebnou trojnásobnou podporu nezávislými faktory, ale ponejvíce - jednonásobnou. Opírají se, jak jsme viděli, o fakt jediný, o významy jména ve většině slovanských jazyků nad nimiž vytváří údajně umné, ve skutečnosti naopak logicky hrozivě vratké teoretické možnosti a dohady.

Ivan Vávra

  Probrali jsme již víceméně všechny významnější připomínky vznášené filology, ale jeden příspěvek jsme zatím téměř ponechávali stranou. Je jím stať I. V. jež si zaslouží hned z několika důvodů, aby autorovy teze i věcné poznatky byly uvedeny jednotlivě v samostatném oddíle. Je tomu jednak pro jejich často přínosnou věcnou stránku, ale i pro oblibu, kterou mezi jazykovědci získaly. Někteří se dokonce k jeho článku na závěr své účasti v debatě manifestačně připojovali. Příspěvek I. V. nazval Záhada Jablonců - dost příznačně, neboť téma v jeho podání záhadou i zůstalo. V oné podivné válce Sedmi proti Thébám stál na straně obhájců a za hradbami jabloňových Théb byl z nich bezesporu nejpřipravenějším a nejzkušenějším. Lze tak vyrozumět již z úvodních řádků jeho příspěvku: Na záhadu Jablonců jsem narazil před několika lety a vždy jsem uhýbal před jejím probíráním a před publikací nasbíraného, avšak stále málo jasného materiálu. Na jeho stať tedy nemůžeme vztahovat slova o nedostatku času, jimiž jsme omlouvali nebo se pozastavovali nad nevelkou přípravou, i obeznámeností s tématem u jiných účastníků debaty.
  Zmiňovaných několik let nijak nepromarnil a je mu tak známo více než 100 šetřených jmen místních i pomístních na území 8 států Evropy (tehdy) i jejich nápadná topografie - posazených na významných komunikacích, blízko hranic a zemských bran, na okrajích kulturních oblastí, ve vnitrozemí i v končinách dlouho neosídlených, vyskytujících se také v typických dvojicích s jiným místním jménem (Trstenice). Také doba vzniku Jablonců je mu dobře zřejmá, mohly vzniknout ..v jediné organizačně a kulturně schopné a vyspělé epoše, totiž keltské.. Pohotově přitom obhajuje i samu možnost, že z tak dávné doby se některá pojmenování dochovala. Činí tak ale jen na názvech míst spojených s těžbou soli ..Hallein, Hallstatt, Halle (kelt. Hall = sůl). Škoda, že tento vlastní názor patřičně neaplikoval právě na jím šetřené záhadné Jablonce - žádné keltské pojmenování jim nespecifikoval a ani je snad nehledal. Byl by tak možná ušetřil mnoho práce sobě, ale dnes i nám.
  Doposud by se podle uvedených citací vlastně mohlo zdát, že má mnoho společného s historiky, není tomu ale tak. Nyní se nám tvrdí, že to vše pochází z umělé fiskální instituce západo evropského původu, jejíž francouzské jméno se odvozuje přes latinu z hebrejštiny. Je dostatečně obeznámen i s genezí rovnice historiků od Chaloupeckého přes Filipa, až po její soudobé zastánce Hosáka a Wolfa, avšak právě Filipovi má tak říkajíc velmi za zlé ztotožnění francouzské dávky gabela se jménem města Jablonného nad O., - zapsaného ve středověku jako Gablona

  Ověřoval totiž formulaci ve Filipově poválečném novinovém článku, že ve slovníku Larousse je vysvětlováno slovo Gablona jako celnice takové heslo ale ve slovníku nenašel. Zřejmě tehdy Filip, autor krásné literatury, zaměnil z paměti provenienci údaje ze dvou francouzských materiálů, jež měl k dispozici. Vysvětlení správního termínu mylně připsal novodobému slovníku Larousse, ačkoliv pochází z bolandistické barokní edice latiny od Pána z Cange, v níž je gabella připomínána mimo jiné i jako místo, kde se vybírá clo, celnice.  Správný podklad z Glossaria du Cange uvádí ostatně také Hosák s Wolfem a znám je i Vávrovi. Ten Filipovi sice přiznává, že použil poprvé dokladů z du Cange, ale soudí také, že do slovníku Larousse jen nahlédl - čímž nepřípustně snadno vytvořil svou rovnici Gablona = Jablonné.

 
Caroli du Fresne, Domini du Cange

  Filipovu mylnou citaci nehodlá běžně opravit a dále přehlédnout, ale zkouší jej i jinde čtenáři představit jako jakéhosi venkovského profesora, nejsoucího právě v obraze vysoké vědy. Domnívá se tak, že prý A. Profous také Filipův příspěvek patrně záměrně ignoroval, neboť to odporovalo všemu, co nalezl v pramenných dokladech. Ověřovat objev pramennými doklady metodiku sice připomíná, leckdy ovšem nevedoucí k úspěchu ani při sebedůkladnějším pátrání. (Byla by ovšem účinnou cestou ke zrušení patentového řízení ?)
  Vávra se zde navíc podivně obává, že Filipovo připomenutí středověké gabely prý má za důsledek, že německé Gabel je původní, české Jablonné pak odvozené. Není snadné a ani jisté soudit, jak k takovémuto v literatuře ojedinělému domnění přišel, snad považoval německý název Gabel za totožný s Gablona, ale víme, že jsou si blízké jen foneticky, vůbec ne významově. Německé gabel značí vidlici, vidličku, hebrejské gbl - hranici, mez, mezník. Ostatně, ať v pracích německých, nebo českých badatelů jsme se nesetkali s nějakým časovým upřednostňováním německého pojmenování a všem je dostatečně jasné, že se jedná až o poslední, daleko nejmladší verzi jmen. 
  Gablona je ve skutečnosti výtvor latinských písařů a platí pouze pro dvě naše Jablonné (nad Orlicí a v Podještědí). V debatní rovině jistě bystrá námitka, -  k tezi historiků o náhradě hlásky G- latinských listin slovanským hovorovým ekvivalentem J- odehrávající se ve slovanském prostředí po r. 500 je zde vznášena dokonalá logická inverze - údajně uskutečňovaná neobratnými latinskými písaři ve 13. století.
  Pokud se ale ony výtvory latinských písařů u ostatních Jablonných záznamům pomocí G- vyhýbaly, je to proto, že kterémukoliv z nich jako odbornému článku správního aparátu státu byla běžně povědomá domácí, ale také mezinárodní dávka gabela a nepadalo tudíž v úvahu užít její jméno pro osadu, v níž by se v jeho době neuplatňovala. Písaři si totiž dovedli s jednotlivými národními abecedami poradit a běžně užívali i jiné možnosti jak zaznamenat slovanskou hlásku J-. Že bylo G- použito v některých případech Jablonných tedy opět hovoří s opačným znaménkem, než by ze stanovisek hájených filology bylo milé.

Kamenný úřední výnos ve městě Tartuca z r. 1659: "Já, Sig(nori) esecutori Di Gabella"; další, dnes i poněkud choulostivý obsah výnosu převádět netřeba..


  Svůj konečný výčet údajně dvou našich osad s G- ale v příspěvku sám porušuje uvedením třetí, Jílovištěm u Prahy, zapsaným jako Gablonam oppidum a je tak patrné, že i jej historikové svým článkem vyrušili v bádání a předčasně přiměli formulovat ještě neúplně utříděné vlastní poznatky. Neměl by ovšem ve svých poněkud zrychlených soudech opomíjet i Gablans Bohemicale, jak je zapsána r. 1356 Česká Jablonná, respektive také sousední Gablans Theutinicate. V blízkosti Vrbna p. Pradědem je osada Vidly, nazývaná v němčině Gabel a ačkoliv je na soutoku tří bystřin, které zde mohou budit dojem vidlice, nebo i vidlí,  důležitější bude blízké rozvodí Moravy a Opavy přírodní zemské hranice Moravy a Slezska. Říčních, či dopravních vidlicí, soutoků, rozcestí je ve světě pochopitelně nepřehledné množství a jako vlastnost vhodná pro pojmenování se vlastně užívaly velice málo. Tam, kde známe několik Gabelů je sice jistě řada rozcestí i vodních soutoků,  ale vždy je ještě na blízku linie rozvodí a někdejší administrativní hranice. Možná nikoliv jistě - s výjimkou hradu Gabelsberg u Hanušovic, jehož mohutná opevnění až městského typu nad řekou Moravou jsou na terénem daném půdorysu vidlice, čili i odtud by mohlo jméno pocházet. Na podivně kódovaném webu Bibliografie české historie je údaj o městečku uváděném tam jako Jabloná nad Vltavou, známém ale kdysi i jako Gaabel. (Otevření webu nelze ale doporučit, má tendenci PC zatuhnout). Městečko je v dalším textu uvedeno na mapce - nad Měřínem a Slapskou přehradou - jako dnešní Jablonná spolu s Jablonskem. Údaj webu se mně sice zatím nepodařilo jinde ověřit, ale jelikož pochází z publikace staré více než století, zdá se být objektivní, naší diskusí nedotčený. 
  Patrně tedy poněkud úzce vymezované prostředí Gablon mohly I. V. možná rozšířit i zmínky o pánu jménem Galanus de Gablona, jejž uvádí Neplachova Kronika, nebo zase o jiném jménem Hermannus de Gablona, jejž znal Petr Žitavský jako stoupence královny Elišky Přemyslovny. Cronica Ecclesiae Pragensis  Beneše Krabice vzpomíná bratří z Gablony atd. Proč se novodobé jablonecké bižuterii německy říká Gablona schmuck, nazývá-li se město Jablonec německy Gablonz?
  K šetření ale na I. V. marně čekaly ještě nejen naše, ale i mnohé evropské oblasti, (nebudeme-li zde již představovat Asii a Afriku). V nich by např. zjistil, že Gabela je město na Neretvě, v němž Benátčané mívali svůj hlavní trh Mercatum Narenti u hranice jimi ovládaného úzkého pruhu přímoří Dalmácie. Turci jej později nazývali Eski Gabela, Stará Gabela, celnice. Asi 50 km na severozápad, při téže hranici, je vesnice Gabelica, nehledě na zdejší Jablance a také další tamní příhraniční typová jména. Jiná Gabela zase leží sice téměř naproti, ale za mořem, na pobřeží italské provincie Ancona, další v provincii Catanzara ve špičce italské boty. Také, jinak jistě nedoporučovaným, letmým nahlédnutím do mapy zjistíme v italském vnitrozemí i šest jiných takovýchto jmen měst.

Stříbrná gablona Klementa XI., jejíž ražbou v 18. stol. papež
sotva latinsky vzpomínal některou slovanskou Jablonu


  Celá Itálie je dodnes plná paláců, mostů, věží a bran nesoucích tato jména kdysi se odtud ony městské poplatky spravovaly, nebo v nich přímo vybíraly. Je také zemí dlouhých tradic i specifické kultury různých odvětví a tak zde např. doposud zůstává v platnosti patrná forma oddělení daně ze soli - lze ji nakoupit pouze ve speciálních obchodech Sali e Tabacchi. Zvláštní ohlas dávných vlastně ještě i téměř nedávných - správních úprav zanechal viditelnou stopu také v toskánské kuchyni oblibou neslaného chleba. Neobvyklý recept prý vznikl jako vzdorná odpověď pekařů na snahu úřadů přemrštěně zvyšovat dávky uvalované na sůl. 

Našim časům nepříliš vzdálený ruch v městské bráně Milána při vybírání gabelly 

  (Novodobost obrázku doufejme nikdo nepoužije k dedukci počátku výběru taxy v Miláně). Gabella a Gablona je v různých, někdy i velmi zkomolených tvarech, známa nejméně v 9 jazycích na jihu a západě Evropy, v tom i velmi starých, raně středověkých, jako provensálština, anglosaština, nebo gótština, či ještě starobylejších jako je maltština. 
  Naprosto se tedy nejedná o svépomocný výtvor latinských písařů v Čechách zapisujících některé slovanské Jablonné, jak jej z nedostatečného počtu jemu známých podkladů viděl Vávra. Naopak o tehdy běžný celoevropský termín, součást administrativy mnoha zemí a doložený od dob prvního výskytu písemných pramenů ekonomického, či národohospodářského charakteru (cca po r. 1000), až do novověku. (Ale i římský konzul Livius Salinator vhodnými manipulacemi se solnou daní financoval náklady druhé punské války s Kartágem. Ony časy Livia Salinatora jsou náhodou i dobou, do níž lze alespoň rámcově klást vznik Gablon, později nazývaných Jablonné ve většině kontinentální, tehdy keltské Evropy).
  Bez specifického finančního institutu by také nebylo možno představit si na jedné straně vyspělou municipální správu proslulých renesančních měst jakými byly Florencie, Janov, Milán i mnohá další, k nimž jsou dochovány objemné písemnosti hospodářského a správního charakteru (stejné instituce ale nechyběly ani v malých a chudých italských městečkách), - ale na druhé straně ani národohospodářskou soustavu snad všech evropských zemí od Polska po Anglii a Portugalsko. Setrvalou snahou kterékoliv správní jednotky ať již města, župy, země, státu nebo i jen velkých domů bylo plynulé zásobování jak základními potravinami, obilím a masem, tak i zbožím luxusnějším. Budovaly se proto sýpky obilné, ale také solné anebo městské sklady vína, podobně sklady oleje. Na potřebách společnosti i možnostech jejich naplnění se od starověku až do nové doby nic podstatného neměnilo, ve všech obdobích byly potřebné centrální sklady do jisté míry vyrovnávající možné výkyvy dodávek v nepříznivých, či dokonce ve zlých dobách.

  Teprve v novověku je tato starost ve větší míře přenechávána jednotlivým velkoobchodním firmám. (Při známém požáru Dobrušky intenzifikačním faktorem šířícího se ohně byly i sklady oleje, jež ve sklepích svého domu měl osvícenecky zaměřený buditel a také mezinárodní dovozce Hek - pozdější Jiráskův F. L. Věk).
  Národohospodářský princip gabely byl zřejmě vypracován již ve starověku tedy opravdu klasicky - a používán byl standardně mnohými národy a státy, byť s názvy a termíny komolenými, jindy rovnou opisovanými národními jazyky, nebo zase také ani nepojmenovávanými.  V knize Starého zákona, Nehemiáš 3, 1  32 oznamuje vůdce Judejců, navrátivších se po r. 440 p. n. l. z babylonského zajetí, jak organizoval opravu poničených hradeb Jeruzaléma a jeho městských bran. Z některých uváděných jmen se zdá být patrné, že zásobování města bylo rozlišeno a řízeno právě podle potřeb vybírání poplatků z jednotlivých druhů zboží. Mimo jiné jmenovitě uvádí brány bravnou, rybnou, koňskou a patří sem možná i brána vodná, - Jeruzalém totiž, jak známo, vlastními vodními zdroji neoplývá a i v jiných městech teplého pásma se dodnes voda běžně prodává na ulicích.
  Podobně bylo třeba znovu upravit i organizaci Jeruzalémského chrámu. Nehem. 12, 44 Mezi tím zřízeni jsou v ten den muži nad komorami k pokladům a k obětem, i k prvotinám a k desátkům, aby shromažďovali do nich z polí městských díly, zákonem vyměřené kněžím a Levítům... Nebo Nehem. 13, 12 A všechen Juda přinášel desátky obilé, mstu a oleje nového do skladů. 13, 13 A ustanovil jsem úředníky nad sklady... Dávky Levítům,
desátky ustanovil před staletími Izraelcům ještě při putování pouští Mojžíš a je zřejmé, že již tehdy byly provozovány nějaké sklady, i když pochopitelně jen stanové - i svatostánek, schrána na příbytek Boží, Archu úmluvy tehdy byla stanem. 

  U nás se ve středověku začala užívat i německá jazyková podoba typově ovšem obdobného institutu Ohmgeld, Ungelt (slovo peníz, poplatek je rovněž v pozadí pověstného Danegeldu, vypsaného v Anglii poprvé r. 991 anglickým králem, nikoliv snad Dány). Lidová tvořivost nebo naopak zase nevšímavost pro odborná pojmenovávání správních termínů byla ovšem značná a tak starý princip gabely opisuje ještě třeba i kdysi místně užívaný výraz Fleischkreuzer, masový krejcar vybíraný za dodávky masa na městský trh v někdejší Florencii zvaný ovšem úředně Gabela bestiarium.  Mohl být vysoký, až třetina ceny masa a v roce 1774 odvedla Nová Ves svůj masový krejcar - 14 zlatých - http://www.volny.cz/historienovevsi/robota_a_valky/robota.htm.  (Jan Lucemburský zase např. ve snaze pomoci některým finančně nepostačujícím zdrojům měst jim povoloval práva použít určité své vlastní, panovnické - nikoliv státní - daně na některá dovážená zboží (např. víno) a získané prostředky použít adresně na zřízení, či opravu dláždění, nebo i na téměř desetiletí předem akumulované finanční prostředky k proponované výstavbě Karlova mostu).
  (Poněvadž se úřední poplatky za dovážené zboží často platily v bráně, jak města, tak i v bráně zemské, má pro ně latina odedávna termín portorium. Caesar užívá v Zápiscích o válce gallské termínů vectigalia a portoria při popisu značné moci vzbouřeného Gala Dumnoríxe a odůvodňuje ji právě tím, že se v dražbách za pomoci zastrašování svých konkurentů zmocnil práva výběru všech kmenových cel a poplatků. Keltská privatizace státní služby, v tomto případě celní, byla obvyklá i v Římské říši a věnovali se jí i někteří z Bible známí Ježíšovi stoupenci v Izraeli. V řeckých originálech Lukášova a Matoušova evangelia Nového zákona je pro clo používán jiný starý římský termín teloneum).
  Další text příspěvku rozdělil I. V. do úpravně členěných 12 bodů a bude nejpřehlednější po řadě je i zodpovědět. (Opis celého jeho příspěvku je uveden v Příloze tohoto článku). Předem upozorněme, že druhý text, v němž by bylo tolik omylů by se patrně vůbec těžko hledal.

  Ad. 1 Má za to, že daň gabela ve Francii je vůbec záležitostí až velmi pozdního středověku byla zavedena r. 1340 a zanikla r. 1789. Tvrzení se samozřejmostí vyslovené také ukazuje, že do Glossaria du Cange nanejvýš nahlédl, ač takovýto způsob studia vytýká Filipovi. Slovníky obecně jsou sice koncipovány právě jen pro pouhé nahlížení, takže výtka je vlastně nepodstatná, ale přesto bychom očekávali, že v běžně abecedně řazeném slovníku Du Cange by si snadno povšimnul, že tehdy platnou Gabelu salis upravoval např. již r. 1246 francouzský král Ludvík Svatý, či Veliký jenž přes pohnuté osobní peripetie v muslimském zajetí přivedl Francii do čela Evropy křižáckých výprav a počínající gotiky. Se vznikem různých panovnických Chart se dostala i do těchto státních smluv a k r. 1176 ji jako gablagium, či gablum uvádí Charta Philipi Comitis Flandriae, k r. 1129 Charta Rogerii Regis Siciliae. Neznámá ale nebyla ani Vilému Dobyvateli ač měl i jiné starosti a státnické úkoly a v dokumentu zvučného jména Domesday Book (Kniha posledního soudu), ji jako gablo uvádí r. 1082 a ani tehdy nebyla snad v Anglii právě zaváděnou horkou administrativní novinkou, neboť Gabularii, výběrčí této daně jsou zde zmíněni již v přednormanské Anglii k r. 1020. Tímto rokem zatím sice končí naše písemné záznamy o gabele, sotva ale lze odtud vyvozovat, že sám drobný finanční institut není v Evropě ještě mnohem starší, lépe řečeno prastarý..

Pasáž z Glossaria du Cange, Domesday Book,  uvádějící  daň zvanou gablo vybranou ve Wallingfordu - 9 liber a v Oxfordu 20 liber (Vydání z Frankfurtu n. M.) 

  Podobně jako z některé datované nahodilé zmínky soudí I. V. na podivný počátek gabely ve Francii, neuvádí ani správné datum zrušení. Francouzská revoluce sice místní hypertrofovanou taxu na základě celonárodní nespokojenosti manifestačně odstranila r. 1789, ale za I. císařství, již r. 1806, byla Napoleonem Bonapartem znovu zavedena. Mimo tyto časové drobnosti nás poplatek jím připomínaný odvádí na pole, s nímž se nyní seznamovat nepotřebujeme. Kromě snad nejstarší solné se posléze platila např. také z ryb, obilí, oleje, v neposlední řadě z vína, dobytka, ale i z látek, dřeva, atd. Každý cizinec, nebo i domácí občan se ovšem kdykoliv mohl svobodně rozhodnout, zda své zboží do města, nebo sousední provincie, či země poveze a poplatky tamním úřadům uhradí. (Naše parkovací gabella, na rozdíl od středověkých, je uplatněna na zákazníky, nikoliv prodejce a není právě zřejmé, zda se natolik změnily společenské poměry a vybavení měšťanů, nebo naopak dnešní zásady správy samotné civitas).
  Na povinný odběr upomínající poněkud na současné parkovné pozměnil tradiční gabelu ze soli teprve Kapetovec Filip IV., Sličný, (1268 - 1314), zprvu r. 1286 jen dočasně, ale brzy, za vlády rodu Valois se úprava stala trvalou. Filipova striktní gabela byla tedy pojmuta jako jakási daň z hlavy a týkala se ovšem francouzského, domácího obyvatelstva, nikdo se takovéto obchodní aktivity nemohl zdržet, ani ji sobě přiměřeně regulovat. Vymáhání a evidence byla v pravomoci oněch grenetiers, představených solných sýpek a jejich nemalého speciálního aparátu a přenášena, rozepisována byla i na farnosti, které měly o svých farnících přirozeně nejlepší přehled. (Platila totiž od věku 7 let. Solní sčítání z r. 1702 v Čechách, tzv. Seznam konzumentů soli repartice (t. j. poměrné rozdělení, příděl) solní přirážky na kraje a panství se může - podrobností byrokracie - blížit oné francouzské úpravě).
  Nás však pochopitelně, vzhledem k tématu, více než tvrdé zdanění francouzského obyvatelstva zajímá ona gabela pohraniční jíž podléhali cizinci, respektive importéři. Umístění Jablonných na hranicích ukazuje, že kdysi sloužily k regulaci a zpoplatnění zahraničního obchodu a nevybíraly se v nich snad dávky pouze městské jako např. v italských městech a městečkách. (Jako tzv. Gabella emigrationis a Gabella hereditaria upravující cizincům administrativní podmínky pro získání majetku v zemi platila ještě před stoletím v Rakousko Uhersku. 


 
  Král Filip IV., Sličný je  výraznou osobností nejen ve Francii, např. pro své cílevědomé posilování byrokratické složky správy království, jehož částí bylo i nesmlouvavé zavedení oné tvrdé gabelly, čarodějnické procesy atp., ale významnou také pro naše dějiny. (Na jeho dvoře byl vychováván mladík, jenž se později stal českým králem - Jan Lucemburský.) S králem Václavem II. totiž společně hájili své zájmy proti papeži Bonifácovi VIII., jenž po vymření královského rodu Arpádovců nesouhlasil s obsazením uherského trůnu Přemyslovci. Společný postup ve věci nedopadl ale jako v mnoha jiných případech pro každého ze spojenců stejně. Papež, - sice až po letech vytrvalého odmítání a velmi obtížném vyjednávání, - uznal císařského kandidáta Albrechta Habsburského jako právoplatného císaře a pozice Přemyslovců v Říši začala podstatně slábnout, navíc se brzy naplnil jejich osud, jako u Arpádovců.
  Ve Francii obdobně sice ve stejném období vymřel královský rod Kapetovců, nicméně sám král Filip IV. nejen že přes nepokoje obyvatelstva prosadil pevnou úpravu gabely, ale vyhrál i boj s papežem. Samotného Bonifáce VIII. před francouzským vězněním neuchránil ani jeho nový patron, císař Rudolf. Ačkoliv papež v zajetí zemřel, nezadržitelný král ještě prosadil zvolení tzv. avignonských papežů, zajisté i do budoucna vstřícnějších představám francouzského dvora. Pokračováním v nastoupených světoborných opatřeních zlikvidoval pověstným procesem řád Templářů, jenž mohl být jakousi papežovou vojenskou oporou, - v určité době prý řádu patřilo 9 000 hradů v Evropě.
  Karel IV. sice později dohodl návrat papežské instituce zpět do Říma, ale Církev tím pokročila jen před rozkol ještě vážnější existencí dvou i tří papežů, k Římu a Avignonu přibyla ještě Pisa.
(Na
www.e-stredovek.cz. Text návrhu paktu Václava II. a Filipa Sličného.)

                              

   Dvoustrannými mezistátními dohodami se od jinak všeobecně uplatňované právní normy sice leckde ustupovalo nejstarší, již z r. 911 známý doklad o vynětí, prakticky tedy privilegiu z jinak běžné povinnosti je v tzv. Dogovor Russkich s Grekami; - týkající se obchodníků z Kijevské Rusi v Constantinopoli, jež ale další smlouvou brzy zaniklo. (K plošnému rušení těchto poplatků ve většině Evropy došlo teprve koncem 19. století). 
  Jestliže Vávrovi nedostačující informovanost dovolí časově velmi omezovat již gabelu uplatňovanou ve Francii, ještě energičtěji ji nepřipouští v Čechách. po instituci nějaké daně nebo cla se jménem gabela není ani stopy. Historik by tudíž neměl vážně uvažovat o této etymologii, dokud by nepřinesl důkaz.  Žádané za historiky ovšem obratem předložil redaktor diskuse, filolog Šmilauer závažným upozorněním, že podle sdělení instituce názvu domácky oblíbeně zdvojeného Kabinet pro studia řecká, římská a latinská se ve Slovníku středověké latiny vyskytuje od r. 1343 v našich písemnostech výraz gabella třicetkrát. (Ve Statutech Arnošta z Pardubic z r. 1343 údajně poprvé, avšak chybička se vloudí i filologům, takže jej zde nenajdeme). Vyzval tudíž ke zhodnocení objeveného materiálu, ale kdeže je alespoň naléhavě vhodná reflexe I. V. na vehementně popíraný institut gabely

  Bohužel I. V., ale i ostatní účastníci diskuse si při svém seznamování s tematikou zřejmě ušetřili nejen studium sotva rozpracovávaných podkladů Kabinetu, ale snad i materiálů tradičního Ottova slovníku naučného, zjevně však jeho hesla Gablona a Gabella. Jinak by prostě nemohl být celý základní bod 1. argumentace napsán, nebo alespoň v klidu vyslechnut.
  Také V. Šmilauerovi se zdá jisté, že termín gabella byl k nám přenesen až Karlem IV. Prof. Šmilauer je sám autorem zobecnění, že teprve od doby Karla IV. se naše písemné památky stávají skutečně plošně vypovídajícími, - ač ani to ještě, bohužel, neznamená, že jsou snad registrem. Na tak vysokou míru soustavnosti si nemůže činit nárok ani dnešní záplava obrazových, písemných i zvukových záznamů. 
  Pokud tedy Statuta pražského arcibiskupství z r. 1348 v oddíle O svobodě kleriků uvádí, že církevní osoby nemohou být nuceny k poplatkům thelonea, cla a gabelly, neohlašují tak snad teprve soudobé zavedení těchto plateb, ale pouze deklarují a potvrzují, rovněž do budoucna, již dávno obvyklá osvobození církve od oněch, od prvopočátku v každém státě platných povinností.

 

 Pozdrav úředníků městského cla - Funzionari della gabella, na miniatuře  z XV. st., BIBLIOTECA QUERINIANA, Brescia


  Na miniatuře z Brescie je mimo zobrazeného děje dobře patrné malířovo a také obecné přesvědčení středověkých měšťanů, že comuna, - obec, respektive alespoň její průběžně obnovované úřady a instituce, - nikdy neumírá a dosahuje tedy určitého druhu trvalosti a alespoň v případě Říma vlastně věčnosti, - aeterna. Výrazy zpodobených měšťanů ukazují, že jsou si takovéto vyšší roviny nastávajícího úředního jednání dobře vědomi a pojímají je s patřičnou vážností.
  Do popředí tedy zatím tolik nevystupoval spíše novodobý jev, že leckterý nástupce může zapříčinit i notné odborné a společenské poklesnutí institutu a to dokonce nikoliv ke škodě své, či oněch funzionari, ale k tíži celé comuny.


  Synody jednotlivých evropských arcibiskupství, z nichž ona mnohá Statuta známe, jsou samy součástí celocírkevního, centrálního řízení, jehož nevelkou, leč tehdy prakticky nezbytnou součástí je právě toto konkrétní osvobození. Jevilo se jako vhodná forma financování církve a prosazováno bylo dlouhodobě ve všech evropských zemích. Starší doklady proto o jen jednotlivých, ale konkrétních, obsahově identických, jednotných osvobozeních máme již z některých listin pro naše významné kostely, kláštery apod. Privilegium Přemysla Otakara I. pro kostely a kláštery pražské diecéze z 10. 3. 1222 je ovšem plošné dost a osvobozuje tyto instituce od celních poplatků na různé zboží včetně soli. Opakování je matkou moudrosti a zvláště v majetkových a úředních otázkách a tak Přemysl Otakar II. v r. 1263 pro klášter ve Zlaté Koruně uvádí: Mimo to dali jsme našemu klášteru touž svobodu a milost, kterou mají ustavenou kláštery cisterciáckého řádu v Rakousku, aby se v solích, ve víně a ve všech potravinách přepravovali po Dunaji i po zemi bez mýta (muta) nerušeně a svobodně. Olomoucký biskup Bruno si pro svou katedrální kapitulu vyžádal v Opavě 16. 7. 1256 od Přemysla Otakara II. potvrzující listinu: Přikazujeme také pro vozy kanovníků v celnicích (theoloniis), když dopravují vína svá, nebo sůl, obilí, chmel či jakékoliv jiné věci, bez nichž nemohou setrvávat, aby od nich nebylo clo (theolonium) vymáháno nebo jim konáno jiné násilí nepřiměřeného vymáhání. Atd., atd.
  Důležitost takovéto výsady pro církev má prastaré kořeny, z nichž plyne i ona po staletí prosazovaná normativnost v křesťanské Evropě. Výnos perského krále Artaxerxe (zaznamenán ve SZ, Ezdráš, kap. 7). dovoluje knězi jeruzalémského chrámu Ezdrášovi nejen čerpat od královských výběrčích:

22. Až do sta centnéřů stříbra, a až do sta měr pšenice, a až do sta sudů vína, a až do sta tun oleje, a soli bez míry.


Ale uděluje ještě jiné výsady:


24. Také Vám oznamujeme, aby na žádného z kněží a Levítů,
zpěváků, vrátných, Netinejských a služebníků
v domě Boha toho, platu, cla a úroku žádný úředník nevzkládal.


  (Bohužel, v textu originálu Písma jsou pro jednotlivé taxy užity aramejské termíny minda - tribut, belo -daň a vahalah - mýtné, takže  v mnohotvárné terminologii daňové soustavy nám s gabelou, či Gablonou nijak nepomohou).
  Císař Constantin Veliký v Římské říši zcela obdobně od daní a poplatků osvobodil křesťanské kněžstvo a nemůžeme se proto divit, že papežská stolice udělenou výsadu prosazovala ještě o tisíciletí později ve feudální Evropě. Což sice znamená, že ne zcela úspěšně, ale jistě nikoliv bez zákonného podkladu. Je asi nesporné, že co mohla zabezpečit perská administrativa, nebo edikt římského císaře, sotva bylo lze podobně plošně uplatnit i ve feudální Evropě, kde byla dlouho na světské moci závislá i volba biskupů.
  Dalekosáhlé privilegium ekonomické svobody kleriků je ve Statutech patrné ničím menším, než hrozícím interdiktem a exkomunikací případným narušitelům. Jedním z nich se patrně stal i rytíř Smil z Hoštejna na nějž si písemně stěžoval sám papež ve věci neustálého pronásledování a rekvírování majetku jistého olomouckého kněze. Osvobození samo bylo totiž administrativně poněkud neprůhlednou záležitostí, neboť se přirozeně vztahovalo jen na zboží dotyčných institucí pro vlastní potřebu, nikoliv ale již na jejich zboží určené k veřejnému, ziskovému obchodování. (Ve Španělsku, konečně i u nás, viz např.
Hodonín, obdobnou svobodu brzy získala i některá města a dočasně pro dofinancování výstavby městského opevnění i Skalica). Právní názory celního úřadu a církve se tedy občas mohly velmi lišit jako v hoštejnské cause. Samotná celní povinnost byla stejně jako dnes brána zcela striktně, při pokusu o vyhnutí se propadla správci cla nejen celá zásilka, např. stáda volů, ale se samotným nákladem také i koně a vozy. Ku příkladu  moravský markrabě ani po dlouhých letech zprvu stížností Norimberku, posléze již jen proseb i přímluv vlivných mezinárodních činitelů neshledal důvody k vydání vozů s nákladem zabavených norimberským obchodníkům, ačkoliv bylo město tehdejší velmocí zahraničního obchodu a s Moravou mělo předtím i poté čilé hospodářské styky.
  Osvobození od poplatků, poněkud obdobné tomu, jež si pro sebe dlouhodobě sjednávala církev nacházíme také v Raffelstettenském celním ustanovení z r. 904. Od krále Ludvíka si tehdy vymohli všichni Bavoři, tj. biskupi, opati a hrabata osvobození od dávek, k jejichž vyrovnání prý bylo na ně naléháno a nuceno. ve východních zemích. Král nechal vysokými úředníky Říše hrabaty u místních soudců východních krajů - tedy zřejmě v bývalé ústřední zemi Samova království na území dnešního Rakouska -  spolehlivě i obřadně zjistit platné zemské úpravy dávek. Poté je ale potvrdil a to v plné výši, tak jak se vždy
velmi spravedlivě platívalo již i za předešlých dvou králů a zřejmě přitom udělil alespoň na sůl onu žádanou výjimku: Kdyby chtěl někdo z Bavorů přepravit svou sůl do vlastního domu, ať nic neplatí. Uvedení biskupů a opatů jako prvních mezi všemi Bavory by mohlo naznačovat i vlastní iniciátory žádosti o privilegium u krále shodou okolností právě v intencích Constantinovy směrnice. V celém rozsahu se to ale tehdy nepodařilo, ač pro fakticky hladší schválení osvobození před králem byla patrně přibrána i
hrabata.
  I tento doklad z r. 904 tedy ukazuje běžné zdanění soli v evropských zemích již tehdy, jak by řekli někteří současní historikové. Ve skutečnosti ale mínění kohokoliv, že před údajným zavedením gabelly, tu Karlem IV., jinde Filipem Sličným, nebo před Vávrovým r. 1340, nebo snad již Raffelstettenským tarifem nechávala kterákoliv vláda táhnout zemí jako oblaka karavany soumarů, vozů, nosičů i lodí naložených solí nebo jiným zbožím rozprodávaným se ziskem jejím obyvatelům je patrně dostatečně nemístné i pro toho, kdo se nad administrativní stránkou věci zamyslí i jen poprvé. Středověká berní soustava dovedla podchytit i neskonale menší hospodářské aktivity, než-li byl obchod solí. Výběrčí zmiňovaného Viléma Dobyvatele tak pečlivě zaznamenali pochopitelně za účelem řádného zdanění i dvě sokolí hnízda v čímsi lese. (Opatření není až tak puntičkářské jak by se zdálo - cena cvičeného sokola se tehdy rovnala hodnotě válečného koně). Karavanu soumarů a nosičů
přepravujících vlastní zásoby nikoliv tedy zboží určené pro místní zobchodování (!) by bezplatně neprovezl ani sir Stanley územím afrických kmenů, nikoliv států. Na výpravu si proto vzal 21 mil látek a úctyhodný počet druhů a množství dalších platebních materiálů.


  Kapucínský mnich Valerián Magni podal před r. 1626 v Římě návrh na nezbytné zvětšení majetku katolické církve v Čechách. Navrácení statků jež pražské arcibiskupství i další církevní instituty ztratily od dob husitských i za předchozích dvou habsburských císařů  bylo již vlastně prakticky neproveditelné. Navrhl, aby za slib, že církev odstoupí od práva k většině někdejších majetků a panství, sanoval její současné zvýšené potřeby sám císař: aby Jeho Milost Císařská a stavové na nějaký čas duchovním postoupili nějakou dávku, např. z vína, soli atd.
  Tehdy se na poradách a v diskusích ozývaly hlasy a tedy i požadavky, že kdysi církvi patřila třetina království, nebo dokonce prý ze tří dílů království dva. V množství marně po léta navrhovaných řešení složité situace skutečně prastarý způsob financování církve přijali v Praze, ve Vídni i v Římě a byla vytvořena tzv. solní pokladna. Ve vídeňských císařských kancelářích tak poněkud zavládla atmosféra někdejších přemyslovských knížecích scriptorií a císařská komise posléze rozhodla, aby se platilo z každé prostice soli, která se dováží do Čech, 10 krejcarů, což učiní částku 66 tisíc zlatých. 
  Z výsledků v život uvedeného opatření zavládlo poměrné zklamání, neboť jeho autoři pozapomněli, že v důsledku jiných jejich výnosů byla z Čech vyhnána již čtvrtina obyvatelstva evangeličtí kacíři. Frýdlantský vévoda Valdštejn, jemuž tehdy patřila šestina Čech, navíc necítil na svých panstvích povinnost solní smlouvu naplňovat...

  Nicméně i tak to tehdy byl nový spolehlivý příjem, jenž umožňoval některé smělé rekatolizační plány alespoň částečně plnit. Prostředky se měly zatím shromažďovat a v žádném případě nevynakládat na jiné účely, aby posléze umožnily financování nově založených biskupství v Čechách což bylo programem arcibiskupa Harracha. Na dodržování těchto záměrů dohlížel sice jak Harrach, tak papež a pochopitelně císař o jehož peníze se vlastně jednalo, ovšem ze všech těchto tří stran k jistému narušování zásad správy solních peněz, pochopitelně z naléhavých důvodů, došlo. Po desítiletích se ale z prostředků solného tácu podařilo založit biskupství alespoň v Litoměřicích a Hradci Králové.
  Jestliže zprvu současníci a doposud někteří moderní historikové poukazují na nedostatečnost opatření (např. britský historik Robert Evans: papežství získalo nepřímou daň čtvrt zlatého z každé prostice soli. Jak se však ukázalo, tato gabelle nedokázala obnovit v dostatečné míře původní autonomii duchovenstva), zabýval se naopak císařský dům úspěšně a prozíravě opatřeními, aby nikdy nadměrně nevzrostl majetek církve, mající vždy tendenci časem aktivně i pasivně vzrůstat - třeba až k oné hrozivé údajné třetině, nebo - nedej Bože - až ze ...tří, k dvěma dílům království. Malou autonomii duchovenstva tedy nepůsobil ani tak nedostatek prostředků, jako cílevědomá opatření císařského dvora.
  V Rakousku se taxa označovala, či opisovala mnohými názvy, z nichž některé jsme uvedli, avšak papež Urban VIII. si v Itálii za aktivitu v tomto směru vysloužil přízvisko z odborné terminologie papa gabella, čili méně přesně převedeno - papež berník. Berněmi nebyly pouze gabelly, ale i mnohé jiné dávky. 

                               

 

  Ad. 2. Poněkud optimisticky je zde míněno, že známe celní systém 10. - 12. stol. dosti podrobně z donačních listin  -  ale v žádném není uvedena celnice v některém Jablonném. Ony donační listiny se ovšem vůbec o samotném státním celním řízení a jeho úpravách nezmiňují, týkají se darování celého, nebo části výnosu některé celnice určité církevní instituci. Přiměřeněji tedy než podrobnou znalost bychom měli registrovat jen naši vědomost o samotné existenci cel. Se středověkým nepoužíváním celnic v Jablonných lze ale převážně souhlasit již v období římsko - germánském a také po příchodu Slovanů byly některé obchodní cesty přeloženy, respektive volena i jiná místa k vybírání cel. Zamýšlí se také nad možností, zda nemohlo být clo vybíráno alespoň v Jablonném v Podještědí, ležícím v těsné blízkosti zemské brány?  Ale i to je prý jen domněnka. Ano, za jediný konec zemské brány příliš dlouhou nit z tohoto klubíčka neodmotáme, neponecháme ale jako jazykovědci nepovšimnuty dvě, či tři stará jména města. V královské listině (1249) je jmenován pán Havel de Yablani a v témže listě i samo město Gablona. Jinak řečeno, vidíme před sebou v jediném dokumentu slovanské hovorové a naproti němu úřední jméno města.
  Kdyby tehdy termíny Gablona a gabela nebyly v užívání, nevznikl by v téže době další název města  Gabel, vidlička, což je právě německá, volná, na fonetice založená reflexe úředního názvu, nebo tamní dávky gabely. Slovanský i německý postup osvojení cizího jména je tedy obdobný, žertovný a ačkoliv výsledkem obou jsou hezká mluvící jména, víme také, že to opravdu vypovídající jména nejsou, vzhledem ke způsobu svého vzniku být ani nemohou.
  Na slovanském tvaru úplná libovolnost pojmenování, písařským rébusem náhodně vyústivším v nenápadné jméno jabloně, není příliš patrná. (Mezi všemi slovanskými jazyky má název totiž jen v srbštině a chorvatštině odchylný význam. Aplikace shodné žertéřské metody při přetváření jmen Gablon tam dávala tvar Jablanac, jehož význam je topol.. Nad Jadranem ale leckde i u nás - proto nepřijedeme v takto pojmenovaném místě do Jablonce, či Jablonného, ale do Topolné, či Topolčan. Linii rozvodí, případně ještě existující, či nedávno existující hranici ale úspěšně vyhledáme shodně u Jablonných jako u Topolčan). Na německém jméně vynikne libovolnost rovněž. Názvy po dalších částech stolního příboru, messer a löffel  nenajdeme pomineme-li novodobá propagační jména pro Solingen, Messerstadt, Město nožů  a podobně nedávno vytvořené Löffelstadt pro úřední Helberhausen. A nenašli bychom tudíž ani Gabel, kdyby se německy mluvící nesetkávali se jménem Gablona, nebo zde nezaplatili příslušnou gabelu. (Německá heraldika používá ve svém třídění i kategorii gabelschnitt, vidlicový řez, ne nepodobný rozvržení naší státní vlajky).
  Na úvodní stránce tohoto článku je vyobrazení soudobého i starého znaku Jablonného v Podještědí. Na starším vidíme, že opravdu byl chápán a míněn jako dvojzubá vidlička známá již z antické kuchyně na tomto znaku je ovšem v provedení pro vývařovnu, kotel, nikoliv tedy jako dnes obvykle kalkulované rozdvojení cest, či soutok řek, nebo potoků. Uzavřeme, se vší pravděpodobností až jistotou, že celní poplatky na zdejším prastarém úředním místě byly vybírány ještě ve středověku. (Jakousi ironií útržkovitosti dochovaných historických pramenů se dozvídáme, že Johann Schürer, člen známého sklářského rodu, snad poněkud odrodilý, vykonával důležitou funkci správce solné daně a c. k. celního inspektora právě v Jablonném v Podještědí  a to s nemalým dojížděním do stálého sídla úřadu ze svého bydliště). Císař Karel VI. r. 1736 zrušil přespočetná místa výběru mýta, nicméně v boleslavském kraji mýto v Jablonném ponechal a také v kraji chrudimském mýto v Jablonném n. O. zůstalo. (Od rozvodí Lužické Nisy město leží, podobně jako Jablonné n. Orl. od rozvodí Tiché Orlice, cca 8 km). Poněvadž císař přebytečná mýta rušil, nikoliv zřizoval nová je pravděpodobné, že u obou měst se setkáváme spíše s absencí středověkých písemných dokladů o tamních celních úřadech, než se skutečnou  absencí oněch úřadů samotných.
  Také město Jablonné n. Orlicí bylo v novověku v němčině známo jako Gabel a jeho znak na městské pečeti dovedl vtipně hovořit současně oběma jazyky. Česky promlouvá vyobrazením obvyklé jabloně, ale mluví současně i německy - vidlicovitě utvářenou korunou stromu.

Městská pečeť Jablonného nad Orlicí

  Podotkněme, že ani další poznámka I. V. zmíněná v tomto bodě není právě k věci. Snaží se zakalkulovat do úvah kolem Jablonného v Podještědí Slavníkovo knížectví, jemuž prý tato cesta do Lužice náležela. Nemůžeme sice na dálku určit všechny možné historické změny vnitřních hranic, ale primárně je Lužická cesta především spojem srbského Pšovska, pozdějšího mělnického knížectví, se Srbskem Lužickým na Nise, se kterým slavníkovská doména, spíše chorvatská, nebo na někdejším chorvatském území, pochopitelně měla jiné spoje.
  Dnes celkem obvyklou nevnímavost ke krajině, či jejímu reliéfu a vodopisu projevuje jiný místopisný slovník umístěním osady Jablonec 13 km jihovýchodně od Mimoně. Osada je na území vojenského výcvikového prostoru Ralsko, ale - jak bývá v evropských krajích dobrým zvykem  - na terénně výrazném rozvodí říčky Zábrdky a více plastičtěji by tedy mohla být lokalizována jako 10 km severozápadně od Mnichova Hradiště.
V závěrečné části argumentace 2. bodu již I. V. zcela zapomněl, že v předchozím bodě uvádí z Glossaria du Cange, apelativum gabelle ve smyslu celnice, (ve slovníku doslova: místo, kde se vybírá clo) a razí - velmi nezávisle - heslo právě obrácené: rovnice Gablona = celnice je pouhou fikcí. Opravdu tedy nejen nedisponoval potřebným množstvím praktických poznatků, ale i ty jež mu již byly známy neměl tehdy ještě zcela utříděné a zažité.

  Ad. 3. V tomto bodě se věnuje výskytu typového jména na území Maďarska a zjišťuje, že slovanské Jablonce překládali Maďaři svým jménem pro jabloň Almás a často v jejich sousedství se vyskytující jména Trstenice - Nádas. Dokládá tak zdejší dřívější osídlení Slovany. Věcné údaje, ale tentokráte potěšitelně také z nich vyvozené závěry jsou správné a tezi historiků tedy nijak nenarušují.

  Ad. 4.  Zde jsou proti historikům nasazovány i ničivé zbraně metodiky. ..řešení, které se opírá jen o český a slovenský materiál, je pochybné také metodicky. K takovéto replice ale Filipova jména francouzská a německá a Hosákova polská neposkytují žádný důvod. Mimo to lze každého ujistit, že v případě Gablon by se nejednalo o požadavek nejen vědecký, ale ani rozumný. Pro zjištění, že teče voda shora netřeba přelévat oceány a podobně zásady topografie Jablonných lze ověřit na menších územích, než jsou země, či kontinenty. Zákonitosti zjištěné v kterémkoliv kraji, župě budou ekvivalentní všem dalším případům, soubor je sourodý, lokování Gablon se uskutečňovalo podle jednoho zeměpisného vzorce, všude plnilo tytéž potřeby a úkoly přeshraniční dopravy a celní služby.
  V závěru odstavce vyjadřuje zřejmé uspokojení, že oproti navrhovaným novotám historiků ..zatím všichni filologové, kteří se věcí zabývali, považují slovanský původ a výklad od jabloně za bezpečný. Filologové zde připomínaní jsou ale o generaci, či dvě starší, takže o objevu historiků ani nemohli vědět a zabývali se výlučně po gramatické stránce pozdními slovanskými, případně německými tvary jména bohužel však pro jejich práce, - výjimečně uměle vzniklými.
  Sám ale počátek těchto osad (nikoliv tedy výsadbu jabloní, nebo jejich skupin) klade přitom již do keltské doby a o vysvětlení rozporu obou jevů: zde chváleného slovanského původu jmen od jabloní v jedné větě a v jiné tvrzení o keltské době založení osad se kuse a notně neotřele pokusí v bodě 10.

  Ad. 5. Nezpochybnitelná a bezesporu chvályhodná pracovitost I. Vávry zde předkládá dva nejstarší  (ovšem: nejstarší písemně doložené), známé příklady Jablonců. Nemůže o nich samozřejmě již nic bližšího říci, mimo poukazu na stáří listin. U nejstaršího Aflenzu uváděného k r. 1025 ještě připouští podle textu ..cum usu salis.. (MG Dipl. IV, č. 34), že v místě se platily jakési poplatky ze soli. Jaképak to asi byly na jediné cestě k nedalekému vysokohorskému rozvodí Mury a Travny

 Lokován je na celkem ojedinělé dopravní spojnici Štýrského Hradce s Křemží na Dunaji, původně ale asi spoj alpským přechodem směřoval na staré správní středisko Traismauer, ležící asi 15 km níže po Dunaji. 

Osady Aflenz ve Štýrsku a Gaflenz v Hor. Rakousku

  Zároveň s nejstarším nám předkládá i nejvýše položený Jablonec. Pro střed osady, dnes Aflenz Kurort  (mapka je poněkud starší), je uváděna nemalá nadmořská výška 765 m. n. m. Okolní hory snadno převyšují 2 000 m výšky a tak se lze sice v Aflenz Kurort v létě koupat, ale mnohem delší část roku může návštěvník sjíždět okolní vybudované kilometry sjezdovek. Což pro Středoevropana se nezdá být dobrou polohou pro ovocnářství, ale ani zde bez konkrétní místní znalosti klimatu nemůžeme použít meteorologické kritérium průkazně. Relativní blízkost mořského pobřeží umožňuje v Horní Adiži produktivní pěstování jabloňových sadů i ve výškách do 1000 m. n. m. 
  Trasa z Aflenzu dále stoupá asi 12 km do míst rozvodí Mury a Travny na Seebergu ve výšce 1254 m. n. m. Po asi 18 km od tohoto sedla zvláštním krajem, o němž bychom mohli s básníkem říci: pramení zde řeky, (v Alpách ovšem až tolik mimořádným není), přichází do známého poutního místa Mariazell a i nadále neomylně sestupuje povodím Travny k Dunaji.
  Poutníkům z oblasti lanškrounska neušla poloha Mariazell blízko linie rozvodí tamní Orlice (Erlauf) a Travny a pro jistotu doma tedy právě na rozvodí Dunaj, Labe, tvořené řekami Tiché Orlice a Moravské Sázavy v 19. století vybudovali malé Mariazell, dnes známé jako Hora Matky Boží. Pokud se vrátíme k diplomatické činnosti Olomouckého biskupa Bruna, zmiňované v úvodu, právě na Seebergu dohodl hranice mezi panstvím uherského krále Bély Štýrsko a svého panovníka Přemysla Otakara II. vlastní povodí Dunaje. (Dnes je ale administrativně ve Štýrsku již i Mariazell).
  I poloha druhé nejstarší osady, Gaflenz (1140), může k lecčemu vypovědět. Podle jakéhosi vědeckého závěru Vávra uvádí, že leží na území bez slovanského substrátu, zatímco o její hlásce G-  má za to, že je protetického původu. (Podle J. Stur, Wien, 1914). Takováto mínění o téže lokalitě, (ačkoliv jsou nejspíše obě chybná!) dovedou se ještě vzájemně popírat! Podle protetické poučky by mělo být G- přece náhradou právě za slovanské J-, k němuž ale slovanský substrát potřebujeme. 
  Protetická osada se nachází v Horním Rakousku jen několik set metrů od rozvodí řek Enže a Ybbs v  Rakousku Dolním. Linie rozvodí obou řek do dneška administrativní hranici mezi Horním a Dolním Rakouskem tvoří na mapce je zanesena přerušovanou linií, zeleně podkreslenou.
  Ona protetika, jež údajně dala tvar tomuto jménu patrně již v povodí Mury své služby nenabízela a tudíž jméno Jablonce přeložili prostěji jako Aflenz. Protetické teorii se věnoval např. E. Schwarz, kupodivu ale právě na příkladech z B. Gablonz, für Jablonec. Někdejší existence výrazů Gablona i gabela ale užití jména k prokázání protetiky poněkud znejisťuje a bylo by lepší, kdyby filologie pro objasnění této oblasti užívala jiná jména s počátečním slovanským J-, je jich k porovnání dostatečné množství. Neptáme se ale po dalších příkladech protetiky, jen podotýkáme, že někdejší znalost úředních termínů Gablona a gabela by k přejmenováním takovéhoto tvaru přispěla obdobně, - ne-li jednodušeji.

  Ad. 6. Zde jsou uváděny čtyři osady jména Gablenz na německém území v západním předhoří Krušných hor. Vávra je všechny staví do souvislosti s cestami do Čech, ale dvě z nich jsou na spojích především mezi kraji  německými, vedoucích do Čech jen velmi zprostředkovaně, téměř jako všechny cesty vedou do Říma. Třetí je dnes předměstím Kamenice, Chemnitz a aspiruje tedy spíše na funkci jakéhosi akcízu poblíž někdejšího většího střediska správy. Jméno této potravní daně, akcíz známé u nás ještě z první poloviny minulého století bychom byli náchylní odvozovat z němčiny, nebo středověké latiny, ale má starobylejší antický rodokmen až od keltského výrazu accise, jenž znamená vrub, vroubek, jakým se kdysi vypomáhalo evidenci.
  Bude zajisté německým filologům snadné osvětlit vývoj těchto jmen a říci, zda prošly slovanským médiem a jaký je původ počátečního G. Záviděníhodná důvěra v německé filology se toho roku do jisté míry naplnila knihou Karlheinze Hengsta s rámcově tradičním odvozením jména Gablenze od jabloní - o jejíž nedostatečné argumentaci se zmíníme ještě dále v textu. V současnosti se ale v německé Vikipedii již objevilo dvojí vysvětlení názvu (v tomto případě města Deutsch Gabel, Jablonné v Podještědí). První se ještě odvíjí tradičně od vidlice, ale druhé již zmiňuje možnost uvažovat o odvození od gabela ve smyslu solného ložiska či mýta na sůl. Nebude tedy asi již příliš dlouho trvat a také německá toponymika si upřesní, či shromáždí podklady jež k této otázce kdysi přinesli Chaloupecký, Filip i Hosák s Wolfem a vyvodí i odpovídající soud. Možná mu poté bude lépe nasloucháno i u nás ?

  Ad. 7. Když filologie dokázala, že G- v německých tvarech nahrazuje slovanské J-, padá samozřejmě etymologie z gabelle sama sebou. Z hledisek filologů optimisticky vyznívající věta. Lze ji však vyslovit jen za cenu nerespektování časové následnosti jevů. Z původního a nejstaršího Gablona vzniklo nejprve slovanské Jablonná a teprve zase o půl tisíciletí později z tohoto tvaru ať již působením oné protetiky, nebo naopak souběžné známosti úředních termínů gabela a Gablona i slovanského jména Jablonec vznikaly německé názvy Gabel, Gablonz apod. Časově daleko nejnovější, poslední jev nemůže v nejmenším ovlivnit etymologii jevu již proběhlého natož zpětně vyvolávat její padání.

  Ad. 8. Vzpomíná ještě jednou teze Chaloupeckého z r. 1923 a snad s ulehčením konstatuje, že jinde se již touto otázkou nezabýval. Ještě znovu lituje, že ze strany filologů nebylo na Filipův článek záporně reagováno. Uvádí i vyjádření J. V. Šimáka v ČSPS 1956, 63: Jablonné má své pojmenování spíše z lat. Gablona, celnice, ač by název nebudil pozastávky, ani kdyby byl českého kořene. Klasifikuje jej ale jako nerozhodné stanovisko, ačkoliv je naopak přesné a jen Vávrovi se u Jablonných nehodí střízlivý poukaz na evidentně dvojí možnost legitimního původu pojmenování.
  Následuje dílčí příprava vlastní hypotézy, kterou zformuluje v příštím bodě. Zde naznačuje, že poplatky ze soli zmíněné v Aflenz Kurort  a  podrobná analýza poloh Jablonců vedly mne k domněnce, že leží na cestách vycházejících ze solných pánví? Jak mu mohla jeho slušná znalost stovky poloh Jablonců -  rozsetých na statisících km2 poloviny Evropy vnuknout myšlenku na spojitost s několika, naopak velmi ojedinělými solnými pánvemi, nepochopíme a také doposud nikdo, včetně I. V. takovýto proponovaný vztah bohužel neobjasnil, - pochopitelně, neboť objasnit nejde.


  Pokračuje dnes i jen obtížně čitelnými teoriemi o pravěké síti cest, vytvářejících prý poledníkové transkontinentály, propojené diagonálami. Až do znovuobjevení principu suchých tras D. Cendelínem indikujících odpradávna vyhledávaný vhodný terén pro dopravu se ale k podobně odvážným koncepcím  - i když zpravidla v méně astronomických měřítcích uchylovali vlastně všichni badatelé o dávných spojích. Ani doba keltských kmenů u nás není ovšem pravěkem, ale nepřiměřenosti tohoto slovního datování zde snad ještě přiměřeně porozumíme.


Poloha polní trati Jablanka v katastru Temelína,
červená linka vyznačuje rozvodí Vltavy a Blanice

  V závěru připomíná objevení bronzového pokladu v polní trati Jablanka u Křtěnova (dnes v areálu jaderné elektrárny Temelín). Neznám sice momentálně dobu z níž tamní bronzy pochází, ale v keltském období zde opravdu byla Gablona. Jablanka jsou totiž opět právě na rozvodí samotné Vltavy (oblast Týna n. Vltavou) a Blanice (oblast Vodňanska) v poloze, kde je výhodně překračuje i dnešní železnice a silnice. Sotva bychom ovšem zdejší spoj, obdobně jako u desítek dalších Jablonců mohli důvodně označovat za vycházející ze solných pánví.

  Ve středověku a až do novověku, jak vidíme na mapce kreslené podle Aretina, tvořil hranici (tečkovaná linie) mezi velkými kraji Práchenským a Bechyňským již tok Vltavy. Někdejší linie rozvodí ve vnitřní správě byly za feudalismu namnoze opuštěny

  Ad. 9. Obsah hypotézy, kterou předkládám k úvaze je tento: Jablonce, Jablonné jsou reliktem pravěké organizované distribuce soli; v našich poměrech může jít jen o instituci vzniklou v jediné organizačně a kulturně schopné a vyspělé epoše, totiž keltské. To je hypotéza, jež by svým způsobem měla být plodem argumentace jeho diskusního příspěvku. Ačkoliv přitom žádný subjekt nejmenuje, zdá se, že zde má na mysli producentské organizace těžařů soli, které leckde vysazovaly orientační jabloně, tu zase zakládaly osady, - v tom si není jist, avšak bez znatelného vlivu na své úvahy velmi plynule přechází od jednoho protikladného tipu k druhému. (Proto zřejmě v předcházejících bodech šetřil výskyt Jablonců v blízkosti solných pánví rakouského Ausee, v Německu na Sále i v Maďarsku, vynechal kupodivu jen solná ložiska v blízkosti Krakova, Věličky, případně i Prešova, natož Solotvinu na Podkarpatské Ukrajině, jejíž těžba solanky k výrobě soli je zdokladovaná již v římských dobách. Dnes je prý výroba zastavena a jen turisté a rekreanti si zde užívají léčebných pobytů a koupališť, v jejichž vodě se pro vysoký obsah soli nelze utopit - jako ve vzdáleném Mrtvém moři).
  Svou formulací vyslovuje přitom veliký, lze říci dokonce rozhodující díl pravdy: Jablonce jsou opravdu reliktem keltské organizované distribuce soli, - nikoliv však producentskými organizacemi, ale ve skutečnosti reliktem řízení a kontroly této distribuce, tj. obchodu ze strany státní administrativy, prostřednictvím cel. Vládní pravomoc může zakládat takovéto instituce k uplatňování jistých práv. Producentská organizace instituci ovšem ani založit nemůže, je to jen v kompetenci vlád vyjma snad případy ústavů ojedinělých, typově odvozených, jako jsou soukromé univerzity, knihovny, nadace apod. Jak by také bylo možné udělit nějaké pravomoci orientačním stromům? Reálně, po tisíciletí existující, státní, občas i neodbytně komisně se projevující instituci gabely, vytrvale nastolovanou v diskusi historiky, ovšem Vávra k šetření nepředvolá, naopak ve Francii alespoň posunuje její vznik až do mnohem pozdějších dob a v Čechách ji vylučuje zcela.
  Rozmístění Jablonců, jak jsme viděli, nemá vztah k územím solných nalezišť, - jak ale patrně Vávra doufal svou prací na tématu objevit a jednou snad i srozumitelně doložit. Roli takovýchto sice zvláštních, či alespoň ojedinělých míst ale velmi společensky nadhodnotil, očekával-li, že k ní patří i systém mnohých Jablonných. Naopak zcela zřetelný vztah osad k administrativní hranici o němž historikové hovoří na každém kroku jej podivně nezaujal a sám hranici uvádí jen zprostředkovaně, zmínkami o zemských branách, jinak ji, téměř světoobčansky, nevnímá. Osady však najdeme jak v blízkosti solných ložisek, tak i stovky km od nich vzdálené, -  zato vždy bezprostředně na hranicí a cestě, ji překračující 
  Možná by čtenář po odvážném představení nové hypotézy přivítal i nějaký příklad její aplikace, situační ukázku, ale není k dispozici nic podobného.

  Ad. 10. Naopak v dalším bodě sotva vytvořenou vlastní hypotézu a její podivnou instituci opouští a s lehkostí se věnuje jabloním jako ukazatelům cesty v souhlase s nijak nepodloženými nápady E. Schwarze i jiných filologů. V pracích našich a německých filologů se objevuje toto vysvětlení docela často. (Chybí bohužel nejmenší doklad i náznak podobné praxe kdekoliv ze světa a ani novodobí autoři a propagátoři čiré představy neví, jak by alespoň teoreticky vlastně měla být provozována.     Něco tak obecného jako strom, kámen apod. k vytvoření orientačního systému naprosto nepostačuje. Setkáme se s nimi proto výhradně byť častokrát, - jen na úrovni domorodého slovního popisu určitého krátkého úseku cesty. Do za všech okolností srozumitelného systému se ale takovéto orientační body bez dalších jednotných a zřetelných úprav nikdy nemohou rozvinout. Jabloní v zemi bylo nepochybně mnohem více, než oněch orientačních a nejspíše by tedy byl vhodný další orientační systém, aby je bylo možno navzájem rozlišovat. To již jsou poněkud realističtějšími rysy obdařeny jinak ovšem taktéž pouhé volné fabulace povídky autorů středověkých městských pověstí o vzniku a pojmenování jejich města od něčím zvláštní místní jabloně jednou charakteristickým umístěním u krčmy, nebo zase výjimečným v širé lesní pustině).
  S takovouto zcela nefunkční funkcí stromoví ale nyní souhlasí i Vávra. Nově ji ale ještě rozvíjí postřehem, že tyto porosty by byly musily přetrvat řadu staletí přirozenou obnovou, aby na ně mohlo navázat slovanské pojmenování, ostatně téhož původu. U Keltů také není vyloučen nějaký symbolický vztah míněno k jabloním.

  Všední, snadno i přehlédnutelnou formulací prezentuje ale velice efektní kabinetní skok přes půl tisíciletí. Vykonání jistě historického počinu svěřuje jabloňovým porostům. Tímto řádečkem ovšem alespoň rozptýlil naše dosavadní obavy, že o médiu, jež by umožnilo přenos nějakých byvších keltských skutečností do názvosloví ranně středověkých Slovanů vůbec neuvažuje. Namísto starobylých osadních jmen zde ale podle něj věkovitou kontinuitu uchovalo stromoví. Předpokládalo by to sice ještě vytrvalou snahu prvních Slovanů vyhledat jabloňové porosty Kelty téměř před tisíciletím symbolicky vysazené v odlehlých koutech krajů byly to přece a ještě dnes často jsou první osady na sousedním území, založit v nich své osady a pojmenovat je podle nich ?

  Ad. 11. Jedenáctý bod v dnešním pozorovateli diskuse vzbuzuje i zvláštní úsměv. Hosák s Wolfem zmínili některá místa, k nimž si okamžitě nevyhrazovali vznik pojmenování od Gabely a nechávali je tak patrně jako jakousi úlitbu již i tak dostatečně šokovaným sestavovatelům slovníků. Pokus o laskavost, nebo metoda od jednoduššího ke složitějšímu, se ale v tomto případě neosvědčil, neboť právě do těchto obtížných lokalit se zde Vávra pouští aby to jaksi pro změnu ukázal historikům také z jejich vlastních pozic a zbraní. (Snad podle pravidla užitečného v hokeji nejdříve je třeba eliminovat protihráče, teprve poté nastává čas poohlédnout se, kam se poděl puk?)
  Zkoumá tedy lokality s nimiž si historikové nevěděli rady a zjišťuje u nich nápadnou blízkost větších hradisek a oppid jako by chtěl potvrdit již zde zmiňovanou možnost, že kontrola a výběr dávek podobný akcízu probíhal i na obvodech takovýchto větších sídel správy. (V novověku se vzdálenost míst akcízů od středu velkých měst pohybovala u Brna od 9 km, Česká, po Jundrov 4 km, Juliánov 4 km, u Prahy zase Jinonice, 5 km apod., ve starověku patrně mohla být podstatně menší).
  Sám ale o nějakém okruhu, nebo dokonce hranici neuvažuje, postačí mu hustota osídlení nebo blízkost oppida. Ogfolderhaida (Jabloňová lada), -  jejichž poloha je však kupodivu opět téměř na rozvodí samotné Vltavy  přiřazuje tedy k nedalekému mohutnému výšinnému hradisku Knížecí stolec na Šumavě (doposud archeologicky nezkoumanému).
  Dnešní Jíloviště u Prahy (k němuž je znám název Gablona oppidum) vztahuje pochopitelně ke známému hradišti Závist.


  Někdejší neúspěšný čekatel na přejmenování na Jablonnou má pěknou suchou trasu až k Závisti oppidu ležícím na druhém břehu Vltavy. Poloha na rozvodí by mohla vyhovovat službě hned na dvou zdejších cestách, jednak po linii vltavského rozvodí přímo k Závisti dnes tuto trasu využívá spoj dálničního typu a na části úseku rozvodí stará silnice. Zároveň ale je tato výšinná trasa v Jílovišti křižována i přímou trasou od Vltavy do povodí Berounky. Vhodných výšinných poloh rozvodí využívá i TV vysílač Cukrák.

Gablona oppidum, Jíloviště u Prahy 

  30 km jižněji od Závisti se nacházející keltské hradiště Hrazany má v 7 km sousedství Jablonnou a vedlejší osadu Jablonsko. Od rozvodí samotné Vltavy jsou vzdáleny jen necelé 2 km a probíhá jimi spoj na sousední Neveklovsko. (Již dříve v textu jsme zmiňovali její někdejší pojmenování Gaabel). Byly tedy součástí jiné župy užšího Povltaví, snad spravované z Hrazan a je na pravém vltavském břehu vlastně zrcadlovým uspořádáním jež jsme již viděli na levém vltavském rozvodí v případech Jíloviště u Prahy Gablona oppidum, Ogfolderhaidy - Jabloňových lad, nebo Jablanek u Temelína.

Jablonná a Jablonsko u keltského oppida Hrazany


  Můžeme zde podotknout, že oblasti jednotlivých žup u nás se podle výskytu Jablonných nejeví příliš veliké (a řada takovýchto osad zanikla, byla přejmenována apod.) a země je tak ústrojně rozčleněna na větší počet menších obvodů. Analogie známé z Irska sice nemůžeme beze všeho aplikovat i na kontinentální Evropu, která byla pro Kelty ovládnutým územím s jistě zpočátku poněkud odlišnou správou, ale irské členění na království, zvané túath bylo skutečně velmi podrobné. Počet obyvatel v jednom království tak zřejmě v průměru nemusel dosahovat ani 3 000. (Vládní kontrola kteréhokoliv obyvatele mohla tak být i dosti nesnesitelně osobní).
Túathy byly ovšem spojeny sítí spojeneckých i poddanských svazků v několik větších království, jež zase přiznávaly jakousi ústřední moc králům Tary nad celým irským ostrovem. Oblíbeným a také praktickým platidlem i výrazem přátelského spojenectví byly pravidelně odváděné určené počty dobytka a samozřejmě i další služby poskytované na konto ústředí včetně obřadné výstavby jeho opevnění.
  (Při této příležitosti si můžeme povšimnout soudobého dosti zajímavého paradoxu. Zatímco západní badatelé často posunují kolébku Keltů  do střední Evropy, viz např. mapku P. M. Duvala v následující kapitole, naši vědci by ji zase podobně přirozeně viděli nejlépe na západě Evropy, ne-li přímo na britských ostrovech. Pro téma Gablon ale není zvláště důležité odkud opravdu původně Keltové pocházeli, postačí nám jen jejich faktická staletá přítomnost v mnohých evropských zemích).
  Zaniklou ves Jablonsko v katastru dnešní Žďárné u Boskovic klade Vávra do souvislosti s 10 km vzdáleným mohutným Starým Hradiskem nad Hloučelou, čemuž ale tamní topografie nesvědčí. I zde najdeme významné rozvodí, avšak několika souběžných menších toků plynoucích oblastí Moravského krasu a posléze Punkvou na jih. Nejvyšší vrchy pohoří, Skalka, Skály, od nichž je Jablonsko vzdáleno jen 3 km, překračují 700 m. výšky a vytváří povodí Punkvy.

 

Zaniklá ves Jablonsko u Starého Hradiska  

  Soudobý silniční spoj východo západního směru od Malého Hradiska, (v jehož sousedství je místo bývalého oppida), do Boskovic probíhá Žďárnou a může být náhradou staré, více méně souběžné trasy vedoucí o několik set metrů severněji Jablonskem. I boskovicko však je od Jablonska poměrně odděleno vrchy, z nichž Přibitá má výšku 682 m. n. m. Zdejší poněkud složitá a členitá morfologie krasové oblasti tedy dost plasticky nenaznačuje, zda Jablonsko patřilo již do obvodu Boskovic, - kam spadalo i za feudalismu, - nebo zda snad dříve bývalo součástí nějaké samostatné menší správní jednotky přímo na území Krasu. Není také vyloučeno, že Jablonskem probíhala i trasa sever jih, již by Vávra možná nazval poledníkovou transkontinentálou.
  Více potřebných konkrétních známek by snad přinesla podrobná terénní rekognoskace reliktů tamních starých cest, ovšem v poměrně rozsáhlé i členité krasové oblasti a samozřejmě detailní znalost místních historických pramenů. Dnešní obraz osídlení je od dob středověku značně pozměněný a v okolí jsou známy desítky osad tehdy opuštěných a zaniklých obdobně jako samo Jablonsko.

  Ad. 12.  Praktický význam tohoto řešení lze vidět v tom, že místní a pomístní jména typu Jablonec by se stala filologickým kritériem pro trasování pravěkých cest. Poněkud optimistické Vávrovo očekávání s maximem koncepce budované nad jediným faktem v našem případě jménem. Samotná jména Jablonců mají ale pro trasování starých cest jen podobně základní vypovídací schopnost, jako jméno kterékoliv jiné obce. Můžeme podle nich důvodně  předpokládat, že v místě alespoň jedna cesta byla, avšak o její trase, případně počtu dalších zdejších spojů nás mohou v příznivém případě zpravit zcela jiné údaje a indicie. Filologickým kritériem se stávají tato jména teprve spolu s liniemi rozvodí a to pro rekonstrukci hranic někdejších, mnohde ale i současných správních obvodů a také dávné celní služby na nich.


Po šesti letech

  Tolik Ivan Vávra v roce 1964 a ještě zmiňme, že v r. 1970 se na stránkách ZMK k tématu opětně vyslovil pod stejným titulkem, opatřeným římskou II., aby se i formálně přihlásil k někdejším vývodům. Nový příspěvek, jako i minulý, obsahuje řadu užitečných historických i místopisných údajů, - jen nabízené soudy a zobecnění stále nevychází dobře. Nové poznatky se také týkají toliko jmen v různých jazycích od jabloně. O v r. 64 v diskusi zřejmě zcela vyřízených Gablonách, či gabele již nezískal za toto období jediný údaj - tedy je nehledal.

  K publikování druhé stati jej kromě stálého zájmu o Jablonce asi přimělo potěšení z objevení práce Karlheinze Hengsta, Zvickäu, 1964, Die Ortsnamen der Kreise Glauchau, Hohenstein Ernstthal und Stolberg. V práci je podáván jeden z tradičních výkladů od jabloně, přesto i poněkud nový na příkladu jednoho z Gablenzů jejž jsme již spolu s Vávrou v jeho 6. bodě zmiňovali.  Protéká jím potok Gablenzbach, nazvaný tak podle předpokládaného okolního jabloňového porostu, tudíž Jabloňový.  Jména takovýchto potoků prý přijaly i osady později zde založené. Hengst vychází ze st. srbského jména Jabłonica, (srbský název by ale zněl Jabłanica) ale i on přes proklamované východisko úvah protismyslně připojuje, že místo prý postrádá slovanský substrát. Soudí tak podle středověké lánové plužiny řadové vsi, neboť mu patrně není známo, že mnohé vsi dřívějšího založení a tedy původně i s plužinami starobylejších typů se v novějších dobách zcela, nebo i jen z části přeorganizovávaly na lánová rozvržení polností. Plužiny datují tedy svůj vlastní počátek, zdaleka ne vždy totožný s opravdovým počátkem osady.
  Vávru Hengstův návrh těší, neboť oběma badatelům úspěšně uniká, že srbské jablan je a vždy bylo jméno topolu a zdejší Srbové by tímto jménem pochopitelně označovali topolový porost u potoka, nikoliv jabloňový. (A mělo by tomu obdobně být nejen na Balkáně, ale třeba i u luž. srbské osady Jabłońc, asi 40 km jihovýchodně od Cottbusu, u polské hranice). Asi 4 až 5 km vzdálenou osadu Affalter tak ale Hengst může použít ke stanovení krajové známky (Merkmal der Gegend) - hojného výskytu planých jabloní v okolí. Vávra osadu Affalter připomíná jako ležící za předělem, na jiném potoce. Polohu lze popsat poněkud názorněji, potoky oběma osadami protékající patří každý jinému většímu povodí, jejich prameny tedy dělí významná linie rozvodí a zřejmě i někdejší administrativní hranice. Jen terénní průzkum by snad mohl ukázat, zda obě místa spojovala kdysi jediná trasa, nebo zda se tyto dvě osady dochovaly na trasách sousedících.
  V dalším si I. V. sám stanovuje prioritu názvů potočních nad osadními, ačkoliv současně také ví, že potoky, dokonce i řeky (Mže - Berounka) se naopak prokazatelně nazývaly podle jmen osad. Jako argument připomíná toky Olešnice a Březnice a po nich nazvané osady aniž by si povšimnul, že toky nazývané po ovocných stromech sotva známe. U několika Jablonských potoků lze tudíž mnohem pravděpodobněji uvažovat prioritu jména osadního kdyby ale takováto indicie a priorita byla k něčemu potřebná. Lokaci Jablonných určují faktory zeměpisné, linie rozvodí a cesta sedlem ji překonávající nikoliv náhodný růst hájů, nota bene ovocných. Nicméně, nikdy neprokazovaná a tudíž i neprokázaná priorita pojmenování od potoků Vávrovi údajně vylučuje jakýkoliv vztah ke gabele? Tu nyní u románských národů klade teprve do 13. století odvolávaje se při tom na ZMK 1964, kde však ve Francii datuje její vznik rokem 1340, tedy polovinou století 14.?
  Jablonové u Malacek, německy známé jako Apfelsbach  vztahuje k údajné Jantarové stezce z Carnunta na sever podél levého břehu Moravy a shledává tudíž, že Jablonové - ležící 8 km východněji od této trasy na ní -  patrně nemělo žádný komunikační význam. U badatele, jenž v r. 64 doufal, že význam tohoto řešení lze vidět v tom, že místní a pomístní jména typu Jablonec by se stala filologickým kritériem pro trasování pravěkých cest
je to možná neočekávané zjištění. Podivnější ovšem je, že nevnímá úlohu Jablonového nalézajícího se v předhoří Malých Karpat a tedy samozřejmě nikoliv na spoji na sever, ale na východ z Pomoraví přes zde mohutný lesní komplex do 20 km vzdáleného Pezinku v sousedním Pováží. (Podél silnice do 5 km vzdáleného Tureckého Vrchu, ležícího ve vojenském prostoru, je dlouhý mohutný úvoz po staré dopravě zakreslen ještě na současných turistických mapách).


 

Při staré cestě z Jablonového na východ se dochoval na 700 m dlouhý úvoz po intenzivní dávné dopravě

  Vávrův zájem byl až do osmdesátých let zaměřen publicisticky hlavně na rekonstrukci starých stezek a uveřejnil vlastní dokumentace řady z nich. Po shora vypisovaných zkušenostech s jeho interpretací tématu Gablon, - nebo právě teď i s vyhodnocením komunikační úlohy Jablonového u Malacek - bychom se tedy mohli plně ztotožnit s odmítnutím výsledků jeho prací na poli cest od Karla Severina. Vávrovy práce jsou přijímány za vědecké interpretace středověkých cest. Přitom jsou to zcela smyšlené trasy Trstenické stezky, atd., atd.  a tedy jsou Vávrovy práce nebezpečnými smyšlenkami bez vědecké hodnoty atd. (K. S., Metodika hledání středověkých cest, Sborník referátů semináře Staré stezky VI., 2003, Památkový ústav, Brno).

Máme-li na mysli zobecnění a soudy I. V. nelze na Severinových slovech o řešení cest nic uhlazovat a to ani v případě otázky Gablon, připomeňme ale také Vávrovu pilnou práci na sběru mnoha užitečných historických dat a podrobností a vlastně u Jablonných i vyslovení správných řešení i tak ale samotným autorem zasazovaných vždy do velmi chybných rámců a osnov. Jiné dvě připomínky, opravdu cenné, k potoku v Sedmihradsku a Jablonskému potoku v městečku Úterý zde již ale dávat do konkrétních topografických souvislostí nebudeme, příkladů kolem nás bylo dosti, snad i vrchovatě.
  Je ovšem opravdu potřebné zmínit poslední, čtvrtý bod jeho stati v ZMK 70 ve kterém nastiňuje možnost používání jmen Jablonných již v keltštině pochopitelně keltsky, jako Abilunon. Připomíná tak práci L. Franze, Eine keltische Niderlaussungin Sūdböhmen, Praha 1942, v níž si povšiml v ptolemaiovské geografii názvu Abiluon, nebo snad  Abilunon.- pro jedinou osadu ležící nejblíže Dunaji snad někde v prostoru jižních Čech, resp. i Waldwiertelu. Je vzpomínána Őgfolderhaida, ale pochopitelně v úvahu jsou brány i jiné lokality, včetně vzdáleného Třísova.   

  Skutečnou topografii Abilunonu, která by mohla potvrdit myšlenku o přetváření jmen Gablon na Jablonné - Abilunony již v keltštině, nemůžeme tedy u této osady aplikovat. Do doby, kdy bude možno města Ptolemaiem uváděná spolehlivěji a přesněji lokalizovat. Co by ale Kelty vedlo k převádění fénického národohospodářského termínu na keltský hovorový Abilunon nelze odhadnout, slovanská přesmyčka G za J, ani v němčině fonetická blízkost gabella a Gabel v keltštině nefungují a snad by zde vodítkem mohlo být ono jejich ogamové písmeno q-.
  Vávra Franzovi za jeho pozornost při studiu Ptolemaia připisuje prvenství ve spojení Jablonců s keltskou onomastikou. Poněkud horlivě, jako by - mimo mnohé jiné badatele a údaje, třeba i jím samým citovaný starší poznatek o keltském původu jmen Hallstatt, Halle, Hallein - nevěděl o prof. Filipovi, na kterého ale jistě nezapomněl. Filip mnohem početnější příklady publikoval o dva roky dříve, i když se tehdy neodvážil přímo Kelty jmenovat, ale jeho rovnice ukazuje neomylně právě k tomuto zdroji a s velmi slušným důkazním aparátem 50 osad jenž ovšem Vávru v nejmenším nezaujal. Přitom sám podotýká, že se u Ptolemaia sice dochoval jediný kartografický záznam keltského osadního jména ačkoliv jich podle mé hypotézy bylo v té době velmi mnoho. Ukazuje tím, že stále dovede sedět současně na nyní již třech židlích. Jablonné podle něj mohly být za a) - keltské osady, b) - keltské orientační háje a vítá ještě nejnovější Hengstův dohad o za c) - Jabloňových potocích. (Ačkoliv častěji, ne-li vždy se zřejmě jedná o Jablonské, Jablonecké potoky, tedy tekoucí z Jablonného, či Jablonce; nebo v někdy srbské zemi Jabłanské potoky, tekoucí tedy z Topolčan). Záhada Jablonců se zřejmě u něj léty nijak nezmenšovala, možná i zvětšovala?


Závěr diskuse

  Ve skutečnosti diskuse sice žádný závěr nevypracovala, strana jazykovědců vznášela současně několik řešení i neujasněných možností a shodla se vlastně jen ve společném odporu proti rovnici historiků. Vávra jazykovědná tvrzení o jabloních  nazval sémanticky obtížně zdůvodnitelnými a celkem pochopitelně. Nikdy nebude možno opravdu prokázat, že v kterémkoliv Jablonném byla nejdříve ona prajabloň, ačkoliv je ovšem nasnadě ji podle jména hledat, či očekávat, podobně jako jinde mnohé lípy, smrky, buky atd. K nimž nebudeme také nikdy mít žádný další věcný pozůstatek, nebo jiný průkazný doklad. Jabloň se ale neodlučitelným faktem blízkosti linií rozvodí dostala nadto do pozice oněch zavináčů, nebo v Německu zvláštně křivých kramlí jejichž hmotné pozůstatky by jistě vůbec nebylo radno hledat - mimo samotných jmen.
  Podle faktického průběhu ale přece jen závěr přijat byl a byl jím právě příspěvek I. Vávry, jejž jsme proto, patrně až nadmíru podrobně probírali. V debatě byl sice v pořadí teprve druhým příspěvkem, ale skutečným závěrem se stával dodatečným připojováním podpisů některých jazykovědců, - patrně poněkud konsternovaných skutečností, že proti jejich námitkám uplatňovali kupodivu námitky opět historikové. Takovýmto sjednocováním odbornou diskusi, aniž by si toho byli ale vědomi, vlastně ukončovali hlasováním. Politický mechanismus  není ovšem tím, co bychom si vybrali za rozhodčího ve věcných, natož odborných otázkách. Přitom řada diskutujících, ať již historiků, nebo filologů si výslovně přála pokračovat v debatě a očekávali, že přinese dostatek fakt a argumentů, z nichž by věcné rozhodnutí vyplynulo.
  I redaktor ZMK ještě při publikaci Vávrova příspěvku připojil redakční poznámku, v níž vyslovoval naději, doufáme, že diskuse posune naše poznání aspoň o kus vpřed. Úplné objasnění nyní čekat sotva můžeme. Avšak byť teprve budoucí shodou okolností měl takové objasnění právě před sebou na stole v podobě Vávrova příspěvku. Sice snad zdaleka ne úplné, zato téměř definitivní. V. Šmilauer ve své poznámce správně věcně požaduje, aby bylo rozlišováno, zda souvisí jména s jabloň nějak se zemskými stezkami, resp. se zemskými bránami a na druhé straně jaký je jazykový význam tohoto jevu a z jakého podnětu věcného k tomu došlo. První požadavek jazykovědci v diskusi vystupující alespoň z poloviny přijali a plnili, neboť cesty se staly jediným bohužel tehdy ani zdaleka ne jasně definovatelným systémem, který vůbec byli ochotni k řešení otázky přizvat. Jinak vše ponechávali v rukou sadařů nebo Přírody.  Zemské brány zůstaly již ale mimo jejich obzor a druhé Šmilauerovo zadání opominuli kompletně, postačily jim obměny věcného podnětu jediného výskytu, nebo snad i výsadby jabloně, jiný prostě vylučovali, možná jen opomíjeli. (Zevrubnější jazykové rozbory jména mimo srbsko chorvatský foneticky podobný tvar jabłan by měly reflektovat přinejmenším i domácí kořen blen.  

  Vávra sice rozbory a materiály místopisných slovníků k Jablonným vznešeně označil patrně vzhledem ke stále nechápavým historikům jako těžko pochopitelná etymologie z jabloně, ale takto se obávat opravdu není třeba, vývody  slovníků pochopí absolvent základní školy, možná i ten, jenž pouze rozumí česky).
  Sám Šmilauer na počátku debaty zastával dvě věci:
  a) S latinským gabella spojovat naše Jablonce nelze. Hlavní důvod uvedl již I. Vávra: z gabella by u nás vzniklo hobela, ne Jablonec. Poučka z hlediska zákonitostí jazykového vývoje je obecně správná. (Podobně Galicz, Halič atd.) Přesnější než Vávrův teoretický dohad výsledku vývoje je vlastně již jen reálně existující příklad ukrajinského efektu, kdy dnešní Česká Jablonná u Přibyslavi je jmenována jako Habelecz. Údaj uvedený sice v Profousově místopisném slovníku ale tehdy zůstal oběma jazykovědci nepovšimnut, tím méně název slovenské osady Jablonová, uváděné r. 1231 jako Hablan villa. Pravidelný jazykový vývoj, - o němž se z neznalosti domnívali, že se neuskutečnil však uskutečněn byl. Mohli tak mít vlastní neznalost za důkaz nesprávnosti rovnice historiků... Jméno Habelecz se sice zřejmě dlouho neudrželo, ale skutečně ukazuje, že vzniklo z tvaru Gablona, zde tedy nikoliv žertovným nahrazením G- za domácí J-. Takto teoreticky předpokládaný výchozí tvar dosvědčuje ostatně i docela polopaticky zápis z r. 1356, kdy je osada uváděna jako Gablans Bohemicale a Vávra by o ní tedy možná nemohl říci (?), že je jen výtvorem latinských písařů.
  Ani u Habelecze ovšem není třeba spokojovat se jen s málokdy končícími etymologickými hrátkami nad jediným slovem, jménem, nebo v záležitosti staré více než 2 000 let vyhledávat první, či naopak až pozdní středověké zápisy z období jen několika staletí. Od jazykovědy se lze obrátit také k topografii osady. Leží necelé 4 km od významného evropského rozvodí Dunaj - Labe a bývala tedy keltskou celnicí na směru Haberské stezky, spojující střední Polabí, konkrétně kraj později známý jako Čáslavsko s jihem Moravy, Třebíčskem. Po příchodu Slovanů byla hlavní trasa této stezky poněkud odkloněna na blízkou Polnou a ještě později ve středověku, v důsledku bohatství jihlavských stříbrných dolů na Jihlavu.
  b) Jde tedy patrně o skutečné jabloně, třeba zkoumat hypotézu Vávrovu, že je to zvyklost keltská.
Vávrův soud o vzniku tvaru hobela je obecně správný - pouze neznalost konkrétního příkladu osady z Vysočiny umožnila jeho chybné, negativní použití. Ovšem druhým, o keltské zvyklosti jež se o staletí později měla stát neodolatelným impulsem k četným pojmenováním zakládaných slovanských osad, - i s úpěnlivým Vávrovým pokusem o vysvětlení v desátém bodě, - i Šmilauer vstoupil na tenký led nepodložených domněnek. Přijetím, respektive pochvalou hned dvou Vávrových vývodů ukázal i mimoděk ostatním jazykovědcům pro příště i cestu, na níž se bylo lze vyhnout nepříjemným námitkám historiků.
  Jen pro úplnost výčtu kusých, ne-li pouze formalistických argumentů užitých tehdy filology v jejich pochopitelné důkazní nouzi zmiňme i poznámku pod čarou, v níž se V. Š. pozastavuje nad kladnou formulací Bibliografie české lingvistiky 1956 -1960, 515. V ní je takto tlumočen názor V. Vaněčka  - s kelt. Gablum, dávka, poplatek, důchod spojuje i česká toponymika Jablonec (něm. Gablonz), Jablonné, Jablunkov apod., vyskytující se zejm. v pohraničních oblastech.
  Ve Vaněčkově studii Keltská a germánsko-římská kapitola dějin práva a státu v Československu, Právně-historické studie 3, ale naproti tomu pouze stojí: A upozorněme i na slovo gablum - snad keltské ? s významem dávka, poplatek, důchod, které není ve své historii dosti probádáno a mohlo by poskytnouti některé podněty naší etymologii i toponomastice. V. Š. porovnáním reprodukce v Bibliografii a znění pramene suše uzavírá: O Jabloncích není nic
Vskutku, o Jabloncích nic, ale na kterépak jiné naše toponymum se jen asi ona Vaněčkova výzva vztahovala?
  Nedostatečně připravení jazykovědci, nemající čas a postrádající vůli pochybné téma historiků pracněji studovat a opravdu se nad ním zamýšlet, byli natolik oslněni Vávrovými mnohem obšírnějšími konkrétními znalostmi, že se s jeho soudy obdivně, nebo i rezolutně ztotožňovali. O relevanci údajů, způsobu studia, ale hlavně o zobecňování, utváření soudů, tezí atd. I. Vávry jsme si ale již leccos, patrně až příliš dostatečného, řekli. Vzniká tak docela otázka, proč nějakou přiléhavou repliku k jeho poněkud vzletnému, básnickému stylu nevznesli již tenkrát historikové. To se ale patrně již nedozvíme, možná ani houstnoucí atmosféra věcné námitky a pokračování debaty neumožňovala. Lze tedy za hlavní chybu obou historiků asi označit, že svůj nový vůz svěřili neznačkovému servisu a výsledek tomu, bohužel, odpovídal. Nicméně a naštěstí, obyčejnou aplikací příslušných postupů lze téměř zázračné vozidlo k cestám do minulosti znovu standardně zprovoznit.
  Nad tehdy zavládnuvší nedohodou obou, jinak v mnoha důležitých oblastech nepochybně významných a zasloužilých vědců, není ani třeba se zvláště podivovat. Vykytuje se až příliš často i v profesích vzájemně bližších, než-li jsou jazykověda a historie. James Watt, vynálezce parního stroje např. veřejně docela vášnivě kritizoval Trewithicka za použití páry k pohonu vozidel. Dnes úsměvný, byť svého času veřejný spor dvou vynikajících průkopníků techniky neměl ale podstatnějšího vlivu na skutečnost, že svět 150 let cestoval a dopravoval náklady vlaky a parníky, - zatímco naše a také evropská historická věda více než půl století důležitý poznatek o Gablonách v někdejším státním ústrojí používat nemohla, zavedena na příliš dlouhou procházku po oněch efemérních, již snad ale i poněkud přerostlých, jabloňových sadech.

Arabský původ?

  Diskuse z r. 64 se sice objektivně - bohužel, - stala nemalou, byť vlastně nechtěnou součástí našeho tématu, ale dovolila tím alespoň předvést nadbytek potřebných příkladů z ještě mnohem většího počtu existujících, ukazujících jednoznačné zeměpisné zákonitosti lokace Jablonných. Ke starým Hosákovým 20 příkladům jsme zde připojili již 14 mapkových nákresů dalších poloh. Většinou nijak nevybíraných, prošetřovali jsme vlastně otrocky ty, s nimiž ve snaze pouze z druhořadých důvodů zpochybnit a odmítnout tezi historiků, přicházeli sami jazykovědci. V textu jsme jen slovně popsali umístění ještě dalších osad a s pokračujícím totožným zjišťováním bychom mohli podle libosti dále pokračovat u dalších desítek existujících jmen. Všeobecně přijímanou a uznávanou metodou ověření fakt bývá samozřejmě jejich ověření vlastními zdroji a je tedy nyní možné rozlišit, kdy vypovídá topografický fakt, administrativní terminologie, prostě jména a věci samy, nebo kdy naopak nasloucháme nezávazným tipům, ideám, ne-li rovnou vypracovaným scénářům etymologů středověkých i soudobých.
  Zbývá ale ještě podívat se blíže na samotný arabský původ jména instituce. Nemálo jazykovědců italských, francouzských, španělských i německých se shodlo již na začátku minulého století na arabském původu termínu. (Sami tito filologové ovšem do svých tehdejších vývodů nevnášeli jména měst Jablonců a Gablon, - do Filipova vystoupení zůstávaly mimo pozornost vědecké veřejnosti, ale debatovalo se jen nad středověkými národohospodářskými termíny čerpanými v různých historických pramenech). Na počátku této ještě dávnější vlny zájmu evropských filologů o termín gabella, gabela byl patrně prestižní, poněkud nacionalisticky laděný spor o německý, nebo arabský původ slova.
  Tehdejším příklonem k arabském původu výrazů ale tito filologové bezděky připravili půdu pro jakousi potenciálně možnou tezi. Následně, po vnesení Filipových Gablon, alias Jablonných do zkoumaného prostoru, by bylo možno dovozovat, že osady zakládali Arabové, respektive byly ustaveny pod arabským odborným vlivem. Bylo by krajně podivné vyvracet tezi zatím nevyslovenou a diskutovat jaksi fiktivně, zástupně. Není-li přiměřené vyvracet námitky a teze ještě nevyslovené, lze ale tuto teoretickou, byť jen částečnou, záchranu tezí našich filologů vyloučit.  

  (Nebyla by to totiž pravděpodobně ani záchrana před historiky podle jejich chuti. Předmětem jejich vědy je jim čeština a automaticky vlastně vycházeli i obhajovali slovanský původ pojmenování i založení osad. Náhrada Féničanů o více než tisíciletí mladšími jazykově příbuznými Araby by jim tedy mohla připadat za bez dvou za dvacet).
  Pro náš účel Gablon asi postačující přehled o názorech i výsledcích jazykovědců na počátku minulého století může podat studie Vicenza Cresciniho, zařazená ve sborníku mezinárodních vědeckých prací vydaného v Paříži, 1913, k jubileu francouzského filologa Emile Picota. Studie se sympatickými známkami temperamentního italského řečnického projevu je vybavena obsáhlým poznámkovým aparátem s početnými citacemi a můžeme se s jedinou výjimkou arabského původu ztotožnit se všemi jejími vypracovanými soudy a zjištěními. Zvláště jsou-li rozpory, či protimluvy vyplynuvší mezi jednotlivými vzniklými hypotézami ihned zpozorovány a registrovány. Práce Cresciniho dostatečně pečlivě mapuje nejméně v 9 jazycích jižní, západní i severní Evropy mnohotvárný výskyt těchto termínů a setříděním materiálu dochází i k formulaci určitých zobecnění. Případný nárok germánských jazyků na původ názvu institutu neguje, v souhlase s dalšími badateli, poukazem na rozdílné významy arabského a příslušného germánského slova. Zatímco v arabštině, jak jsme již řekli, qabila značí příjem, v některých starých germ. jazycích foneticky poněkud blízký výraz, např. angl. to give, runa gebo a v moderní němčině geben se dotýkají činnosti a působení právě obráceného - dávat, což ovšem náplní úřadu nebylo a spíše by připomínalo pocity řadových poplatníků institucí procházejících, takto pouhých civilů.

  Crescini se více zamýšlí nad formami termínu užívanými v různých obdobích v jednotlivých zemích, začínající tu hláskou g-, jinde ale c-, zohledňuje i q- v některých jazykově srovnatelných výrazech a nejenže je rozvrhuje na severnější výskyty s g- a převážně jižnější s c-, ale na základě takovéto řady určuje i jádro území z nějž snad byl nejprve institut šířen. Vychází mu tak oblast jihu Francie,  Provence, možná i sousední oblasti italského Janovska, kde se běžně vyskytují tvary s ga- i s ca-. Nejen ale to, pokusil se i rekonstruovat jazykově nejstarší, či podle jeho názoru nejčistší tvar slova, - při jehož spatření patrně poněkud více otevřeme i naše slovanské oči jable, či javelle?
  (Slovem javelle francouzština vyjádří hned dvě rozdílné, ale současně svým způsobem i charakteristické věci, hrst obilí, nebo hromádku soli. Shodou okolností se obě rovněž hodící a užívané k jakési míře hodnoty. Podle Cosmy např. ustanovil první církevní desátek biskup Dětmar - dávali desátku dvě kopy obilí, na kopu pak počítáme padesát snopků. I některé naše středověké kláštery vybíraly jim náležející poplatek - např. každý desátý snop ze sklizně rovnou na poli. Z Polska známe zase jako někdejší platidlo hrudku soli a vzpomeneme i na měrnou jednotku křenovského rychtáře, loštický hrneček. Javelle je také jméno někdejšího města, dnes ale již součást Paříže.
  Slovo jable má fr. k označení věci velmi zvláštní až ojedinělé, či odborné - vypuklost sudu oproti jeho dnům, u nás označovanou jako útor, outor).

  Jazykových složitostí ke zkoumání u cizího termínu je tedy stále dosti a Crescini ještě přidá další. Ačkoliv náplň skrývající se pod mnohotvarými výrazy historicky užívanými v různých zemích je rámcově stejná, výběr taxy, dávky, trvá na svém postřehu, že jazykově je nejpravděpodobnější jejich původ ze dvou samostatných výrazů, nikoliv tedy jediného.
  Tyto a z nich vyplývající otázky ponecháme ovšem k řešení filologům, neboť pro náš předmět uvažování je daleko důležitější, že, jak C. sám konstatuje, neuvádí žádný konkrétní případ užití podobného termínu v arabském prostředí, což je jistě poměrně nečekaná ilustrace příčiny a následku. Asi se nám nebudou jevit dostačujícími pouze poukazy na evidentní přejmutí řady jiných arabských výrazů do italštiny dogana, kdysi celní úřad Benátek a nyní celé Itálie, ar. fundak, jiný název pro karavanseraj, či zájezdní hospodu jenž dal jméno i německé kupecké čtvrti Benátek, Fondaco dei Tedeschi, nebo magazino, tariffa, zecca atp., k nimž lze ovšem přidávat ještě mnohá další celoevropská slova  alkohol, Aldebaran, alchymie, razie atp. Nezbývá ale prozatím, než takovéto mlčenlivé zaměření arabského dějepisectví v oblasti pojmenování cel registrovat a respektovat. 

  (Je ale možná způsobeno i neschopností autora tohoto článku porozumět webům psaných rozsypanými čajovými lístky). Proto jako motto kapitolky je uvedeno mínění Le Goffa o přehnané náklonnosti 12. století k věcem arabské provenience, jež jako by se zde zčásti znovu objevovala?

  Je možná také zajímavé, že jazykovědci před I. světovou válkou nepotřebovali zahrnovat do úvah hebrejštinu, ačkoliv vznik termínu odtud odvíjel již Du Cange a ze starobylé řeči jsou k dispozici i další vhodné příklady ze Starého zákona, některé jsme již uváděli, ale také např. v nekanonické knize Tobiášově I, 16, 17 i IV 21, 22 docela vystupuje jistý muž jménem Gabel: - jsouc v Rages, městě Médů a majíc 10 závaží stříbra darovaných králem, viděv mezi jinými Gabela, z pokolení svého (Neftalim), potřebného, půjčil mu to stříbro proti zápisu. (Text je patrně i časově prvním dokladem užití směnky na doručitele v hebrejském prostředí, v Babylónii ovšem již dlouho běžně užívané).
  Crescini studii efektně zakončí dosti skromným, až chmurně znějícím přáním, jež by ale v žádném případě nemělo být bráno doslovně, - jak ale v našem hovorovém zdeúředním usu by se občas mohlo stát. Ve skutečnosti je jen sarkasticky formulovaným vybídnutím o vyslovení pochvaly jeho práci a bezesporu si takovouto pochvalu zaslouží: M´auguro che non si sentenzi un brutto giorno che, a proposito di gabella, ho gabellato nulla piú che ciance e spropositi. (Přeji si však, abyste kvůli gabelle neměli špatný den, i když jste ode mě kvůli ní snášeli nic více než žvásty a nesmysly).
  Naše zmíněné výhrady, nebo upozornění na zatímní deficit pramenné základny co se týká arabského prostředí nemají ovšem naznačovat, že bychom snad chtěli Arabům upírat vůbec schopnost odborně národohospodářskou, tak i politickou potenci zavádět v Evropě podobné instituty, nesporně bychom ale mnohem raději uvítali konkrétní slovní spojení a identifikaci.

  Samotný Mohamed byl po většinu svého praktického života karavanním obchodníkem a zdaleka nebyl jistě jediným, kdo z občanů Mekky, důležité i privilegované obchodní stanice na karavanních trasách měl slušné zkušenosti s nejrůznějšími poplatky, cly, finančními operacemi i toky, - ačkoliv jejich konkrétní formu a názvy nyní neznáme. (Samotné slovo karavana pochází z perského výrazu pro pojištění).
  Arabská blesková územní expanze pružně začleňovala do své náboženské společnosti nejen ohromná území, mnohé národnosti, ale téměř okamžitě absorbovala celá kulturní, technická i vědecká odvětví, jež Arabové blíže poznali teprve v dobytých civilizačně pokročilejších zemích Persie a Byzance. Např. již několik málo let po ovládnutí palestinských přístavů a tamních loděnic arabská námořní flotila vedla zničující útok přímo proti Constantinopoli. Světovou metropoli tehdy zachránila snad jen její i doposud tajná zbraň, řecký oheň, schopný zapálit mořskou hladinu kolem nepřátelského loďstva.
  Nicméně, skutečností zatím zůstává, že se nám podařilo získat pouze jedinou konkrétní zmínku o vybírání cla v arabském prostředí. Zanechal ji proslulý cestovatel Ibn Battúta, z jehož popisu cest vykonaných v letech 1323 až 1354 na rozdíl od mnoha jiných dostupných arabských titulů přímo čiší jeho vysoká národohospodářská odbornost. Na cestě z Egypta do Sýrie např. popisuje dosti podrobně jednu celní stanici mezi oběma zeměmi spravovanými tehdy nicméně společně Mamlůky. Byla jí stanice Kátja a ve fr. i českém překladu se dočítáme, že zde bylo od obchodníků vybíráno clo, prohlížejí tam jejich zboží a zkoumají pečlivě vše co vezou. Zde jsou úřední budovy, v nichž sídlí celníci, písaři a notáři; denní příjem této stanice obnáší tisíc zlatých dínárů. Radost z rámcově správného překladu a konkrétního popisu nám může poněkud kalit skutečnost, že text originálu se poněkud odlišuje: popisuje činnost úřadu díwán, jenž má na starosti finanční prostředky, mezi nimi i cla a daně. (Z arabského výrazu vzniklo i francouzské označení celnice - douane). Překlady uvádějící clo takto tlumočí v Evropě patrně nepříliš známý výraz žamarek.

                                                        

Zápis úřadu díwán a vpravo jméno cla - žamarek      

  Arabský vládce upravoval ekonomické, či národohospodářské otázky zvláštními výnosy zvanými nízám, a zdá se, že tato oblast se netěšila mimo právě Ibn Battúty zvláštní pozornosti arabských vzdělanců, historiků, cestovatelů, právníků i více pochopitelně, náboženských autorů.

Zlatý standard
 

Perský dareikos  8, 4 g  cca 520 ? 350 p. n. l.
Řecké statéry  7, 8 g  500 - 140 p. n . l
Keltský statér  8. 5 g  200 - 0 p. n. l.
Římský aureus  5, 45 g   40 p. n. l. - 300 n. l.
Parthský zlaťák    140  - 224 p. n. l.
Sásánovský zlaťák    224 - 651 n. l.
Solidus   4, 55 g  300 - 1545 n. l.
Florén   3, 25 g  od cca 1250
Dukát     3, 5 g  od 1285
Arabský zl. dínár  3, 9 g  

(od 670 od r. 695 na islámském teritoriu staženy z oběhu všechny někdejší zlaté mince Byzance a Persie)

  Pro časový přehled v mezinárodním finančnictví starověku i středověku může posloužit zjednodušená tabulka, nahoře, zobrazující přibližně doby, kdy ta která měna dosáhla v peněžnictví nejvyšší stability a odvíjela se od zlatého standardu. (Neobsahuje např. vzdálenější teritoria indická, hunská, ani neznázorňuje mnohé větve měny statérové, nebo i víceméně jen jednotlivé zlaté ražby v některých teritoriích). Na počátku své historie byly mince jen kolkovanými kousky kovu zaručující obchodním stranám při placení určitou jakost i váhu bez, jinak nevyhnutelného, převažování drahých kovů i zkoušek jejich ryzosti.
 Prvního zlatého standardu dosáhla měna perského krále Dareia I., slavné dareiky, což bylo umožněno povolením odvádění daní v perské říši ve zlatě a jen o něco málo později byly raženy řecké statéry, jež byly fakticky jejich ekvivalentem a po Alexandrově vítězství i perské ražby nahradily. (Poznamenejme, že úloha zlatého standardu celosvětově skončila až v naší době -  r. 1971 a podle názorů některých finančníků tím byla odstraněna jediná objektivní brzda nekontrolované inflace, byť poněkud nepružná. Dnes je proto regulace inflace pouze otázkou odborné prozíravosti rozhodujících bankovních ústavů).


Perský dareikos

                                                                                                                  Řecký statér ze Sogdiany

  Keltské statéry formou napodobovaly právě mince Alexandrovy a jejich váha byla dokonce vyšší a ačkoliv jsou vlastně starší než zlaté mince římské, přece jen se neočekává, že v hospodářském životě Keltů měly mince natolik běžnou všednodenní roli, jako v zemích Blízkého Východu a Středomoří.  I v těchto metropolích tehdejšího finančního světa ale byly zlaté mince užívány jen v nejvyšších patrech ekonomiky a většina běžných hospodářských transakcí se uskutečňovala v nesčetných a tudíž notně nepřehledných, - odvozených místních soustavách stříbrné, bronzové i měděné měny.

 
Keltský statér z Anglie

     Římský aureus Augustův

  Od dob Pompeiových se objevily zlaté mince, nazývané zde aureus, zlatý i v Římě jako 60 díl římské libry o váze 327, 43 g a změna je čekala teprve za Diocletianovy měnové reformy r. 293. Z libry zlata se napříště razilo 72 solidů a často se, jakož i celá reforma, připisují Constantinovi Velikému, jenž ji dokončil. Záhy se na nich ovšem projevuje křesťanská ikonografie a jsou tedy i prvními zlatými mincemi křesťanského státu. Téměř bez znehodnocení sloužil potom solidus nepřetržitě více než tisíciletí až do konce byzantské říše, hojně napodobován okolními státy, jež nicméně proti jeho solidnosti poněkud hřešily, což si i v Constantinopoli na konci 11. století vyžádalo menší redukci jeho váhy na 4, 25 g.


Parthský šáh Vologaes

                                                                                                             Solidus Valentiniána I.

  Při peněžní reformě ve Franské říši byly od r. 752 raženy první evropské stíbrné denáry za otce Karla Velikého, Pipina Krátkého. Karel ji, souběžně s anglickým královstvím, v poněkud pozměněné podobě dokončili r. 780. Do značné míry se při tom ustoupilo od římské, byzantské soustavy. (Podle níž se ještě v průběhu 6. století v některých částech Francie, za úředního dohledu Byzance, mincovalo i ve zlatě). Z původně římské soustavy zůstaly téměř jen název jednotky libra, vzájemné poměry počtu mincí z ní ražených, jakož i jméno stříbrné mince denár. Váha výchozí libry byla sice zvětšena na 408 g, ovšem jen stříbra a z tohoto množství kovu se razil stanovený počet 240 denárů o teoretické váze 1, 7 g, V praxi vážily ale jen kolem 1, 36 g., což je právě polovina váhy tehdejšího córdóbského stříbrného dirhamu Abdurrahmána I. (756 - 783)  - 2, 725 g. 

  Od té doby měna córdóbského kalífátu disponujícího množstvím stříbra i zlata, zřejmě i z afrických zdrojů, ovlivňovala po několik století měnovou soustavu západní Evropy. Římské měnové poměry jednotek 1 : 20 : 240 ovšem přečkaly až do současného britského peněžního systému. (Názvy arabské, dirham a dínár jsou odvozeny naopak z řecké, byzantské drachmy a římského denáru, jež zase mají původ v pojmenováních drobnějších mincí perských).


Sásánovský šáh Chusrav II.

                                                                                                           Florén Jana Lucemburského

  O zlatě se traduje, že si přibližně udržuje svou hodnotu a za jednu unci si tak bylo kdysi možno pořídit římskou togu, podobně jako dnes frak. To se ani přibližně nedá říci o ceně stříbra. Podle Ibrahíma ibn Jakúba bylo lze v X. století v Praze za 1 denár nakoupit obilí pro člověka na 1 měsíc, pro koně na 60 dní, nebo také zaplatit jím 10 slepic. Na mysli měl snad evropský denár, ovšem současná cena stříbra kolem 8 korun za 1 g by přirozeně neumožnila nákup takového množství oněch komodit ani v případě dirhamu cordóbského. 

  Opětný návrat zlatých standardů do peněžnictví západní a střední Evropy - po dlouhém přeryvu půli tisíciletí - tak byl dílem teprve florénů, ražených hlavně ve Florencii a v některých dalších severoitalských městech a díky Janu Lucemburskému a Karlu IV. také u nás. Ještě za Karla IV. byly však florény nahrazeny poněkud těžšími dukáty, původně mincemi mocných Benátek.


Jeden z pozdních benátských dukátů, vlevo a naopak vpravo jeden z prvních arabských zlaťáků damašský

  V období vlády Karla Velikého, prosyceném v poměrně krátké době po arabském vylodění na Pyrenejském poloostrově (r. 711), konkrétněji však zřejmě až po r. 756 za vlády Abdurrahmána I. arabskými zvyklostmi, bychom tedy mohli nalézat poměrně vhodné prostředí, které by mohlo iniciovat i umožnit vysazení mnoha desítek celnic arabského jména v polovině Evropy. Arabské vlivy v Karlově říši skutečně nebyly nikterak malé, jak zřetelně vidíme např. na přejatých córdóbských výzdobných prvcích architektury císařského Dómu v Cáchách. Můžeme dokonce porovnávat, že tehdy se odehrávala jakási arabská obdoba dávnější a svým způsobem snad ještě mocnější vlny semito - hamitského vlivu na kontinentální Evropu - fénické kolonizace.
  Zeměpisné rozložení Jablonců v Evropě se však nijak nekryje s politickou mapou Karlovy doby a ani politických období bezprostředně předcházejících nebo následujících. Není jistě příliš představitelné, že by např. na území Moravské říše, nebo právě rozvráceného Avarského kaganátu v dnešním Maďarsku zakládali Jablonky hypotetičtí karlovští arabští experti. Není to ostatně reálné ani v zemích pod Karlovým panstvím, neboť jednotné zakládání úředních osad státem zde praktikováno nebylo a můžeme se zde setkat již se základními prvky feudálními a propracovávaného lenního systému.
  Situace se pro takovouto úvahu významně nezlepší, ani uvažujeme-li pro podobné cizí působení i dějinné období delší - až po dobu našich Boleslavů. Na jejich prvních stříbrných mincích denárech, jsou někdy v opisech uváděna i jména mincmistrů, NACUB, MIZLETA, OMERIZ, ZANTA, NOC, v nichž bývají spatřována jména arabská, nebo hebrejská. Ale ani tato pravděpodobná, či zřejmá účast orientálních odborníků na vzniku i provozu mincování u nás nepostačí zřejmě k vysvětlení jmen evropských celnic.

 Mapka keltského světa podle P. M. Duvala,
text PhDr. Jana Čižmářová

  Např. na někdejší území Avarského kaganátu nově přišlí Maďaři sotva již složitě i pevně budovali státní administrativu. Ucelenou celní soustavu v Uhersku pomáhali zavádět až později Benátčané. nepochybně pro sebe výjimečně vhodně upravenou. Nehledě na jižnější země srbské a chorvatské a také na územích Polska i všude v mohutném oblouku Karpat již tyto osady byly tedy i dávno předtím, což ukazuje i jejich jméno - Jablonec, či Jabłanac, do maďarštiny shodně převáděné.  (Nacházené však i na Ukrajině, např. Jablonov na dněsterské, ukrajinské straně karpatského rozvodí, asi 20 km vzdálený od pramenů Tisy v povodí Dunaje je i docela fotogenický příklad).

  Území spadající pod moc keltských kmenů v posledních stoletích před změnou letopočtu zakreslená na mapce podle různých historických i archeologických pramenů patrně není přehnaně veliké, spíše naopak. Jablonice v Polsku, na Ukrajině i v jižnější části balkánského poloostrova na územích na mapce jako keltská  předpokládají dlouhodobější přítomnost Keltů i na těchto rozsáhlých prostorách (archeologicky ostatně dokládanou).
  Takovéto povšechné geografické důvody nás tedy vedou k vyloučení arabské účasti jak na pojmenování evropské gabely, tak ovšem na zakládání celních míst Gablon. A to i v možné situaci, že by se snad ještě zřetelně prokázalo, že v arabské státní správě v ranném středověku takovéto, či podobné termíny opravdu byly užívány. Bylo by to totiž dobře možné v rámci semito - hamitské rodiny jazyků, ale i v takovém případě by se zřejmě jednalo spíše jen o posilující, oživující vliv na národohospodářskou zvyklost v Evropě již předtím známou. Nepostačí nám tedy jen obecný význam slova v těchto příbuzných řečech, ale máme zájem přímo o konkrétnější časové prokázání doby uplatňování gabely a tím i vzniku Gablon. Pravděpodobně nelze doufat, že tyto termíny se snad ještě objeví v evropských písemnostech starších, než-li arabská přítomnost na Pyrenejském poloostrově ? cca před r. 720.

 
Aureus ražený na počest Herenie Etruscilly manželky císaře Trajana Decia (249 - 251)
ukazuje, že jméno Etrusků tehdy ještě podržovalo určitý, přinejmenším kulturní  význam

  Mohli bychom snad s takovouto tendencí ještě poukázat na výskyt podobných výrazů ve starobylých evropských jazycích, provensálštině, gótštině - giban i v anglosaštině - gaful, gafol, jež v dobách po příchodu Arabů již zvláštní administrativní rozvoj nezažívaly, ale naopak byly spíše zastiňovány, v Anglii politicky Vilémovými Normany, na Gotlandu obchodně - německou Hansou.  Dalo by se tedy snad očekávat, že i výskyt těchto odborných národohospodářských termínů pochází u nich již z dávnějších dob. Podobně bychom mohli rovněž v Itálii tušit starší původ na někdy etruských územích městských států Toskánska, možná Janovska apod. - v kontrastu od odlišné římské, latinské terminologie. Ještě středověcí měšťané Florencie si údajného etruského původu byli vědomi a dávali jej i zvěčnit na svých honosných náhrobcích bohužel, dnes již patrně nedovedeme rozpoznat, zda latinské náhrobní nápisy nejsou výslednicí soudobých humanistických studií antiky, nebo zda je k nim přiváděly i zbytky doposud nějakým způsobem živých tradic některých městských patricijských rodů.
  Starobylost těchto jazyků, případně i florentských středověkých tradicí nám tedy zatím poskytuje pouze náznaky, argumenty podobně měkké, jaké byly již např. z hlediska podnebí apod. vznášeny v naší diskusi o Jablonných a pro rozhodnutí ve věci vzniku Gablon je průkazně nelze užít.


Závěrem

  Ačkoliv článek přes svou délku vlastně ještě není zcela uzavřený a zvláště kapitolku o arabštině je třeba dále zcela přehledně a konkrétně vypracovat, lze přikročit k jakémusi závěru. Patrně je však možno spoléhat, že závěr v nabídce dvou řešení si již učiní každý čtenář sám - podle svého zaměření. Může odhadnout kredit, jakým i do budoucna při dobrých možnostech pokračujícího výzkumu - disponuje teze historiků a na druhé straně onen, dnes sice oficiální, ale jen literární, na etymologii a slovanském jménu vyřčený výklad jazykovědců, jemuž ovšem žádný rozvoj nekyne - vše již po jazykovědné stránce bylo řečeno. Předložili jsme naopak některá historická národohospodářská, ale hlavně zeměpisná fakta o nichž máme za to, že by měla být známa kterémukoliv zájemci o etymologii Jablonných. Kronikář Cosmas ocenil vyjádření sv. Jeronýma: - jinak se vypravují věci viděné, jinak slyšené, jinak smyšlené a lze je ve věci jmen Jablonných nyní rozlišovat, vybrat si podle gusta mezi poezií a věcností.
  Při práci bylo využito účinné i rozličné pomoci a znalostí řady lidí z některých kulturních i náboženských institucí i jen soukromých znalců aspektů pojednávané problematiky, kteří velmi laskavě obstarali některé obrázky, podobně i ověřili, či sami provedli latinské, italské, německé a arabské překlady, nebo i jen v diskusi pomohli konkretizovat, či doplňovat jednotlivé závěry. Je tedy samozřejmou povinností, ale současně i potěšením všem za pomoc jakéhokoli druhu upřímně poděkovat, - poněvadž si, možná až s přílišnou skromností, nepřáli být uváděni jmenovitě. Obzvláště však děkuji za mnohé rady, jichž se mně během práce dostalo a jež se ukázaly tak perspektivní.
  Laskavý čtenář bývá pravidelně autory žádán o shovívavost k případným nedostatkům, jež se zajisté snadno mohou objevit u dosti rozsáhlého souboru dat. Poněvadž jsme ale v průběhu práce bohužel nemohli být příliš shovívaví k materiálům jazykovědců přednášených v oné půl století staré diskusi, sotva bychom mohli nyní reklamovat nějak zvláště ohleduplný přístup pro předkládaný článek. Pokud tedy čtenář zjistí věcnou chybu, či nepřesnost, prosili bychom naopak o její laskavé sdělení. Možnosti webové publicistiky nakonec umožňují i průběžné upřesňování textů a jakékoliv připomínky by, pochopitelně, byly tedy naopak vítány.

  Vladimír Merta, Letohrad, neděle 6. ledna, 2008


Literatura

Bartoš, Antonín, Dávné trasy Vamberkem, CD prací ze semináře Staré stezky II. Přírodovědecká fakulta MU, Brno, 2007
Caesar, Gaius, Iulius, Válečné paměti, Antická knihovna, Svoboda, 1972
Caroli du Fresne, Domini du Cange, Glossarium Ad Scriptores Mediae et Infimae Latinitatis, Parisii, 1844
Catalano, Alessandro, Zápas o svědomí, Kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu (1598 1667) a protireformace v Čechách, Lidové noviny, Praha, 2008
Cendelín, Dušan, Staré komunikace česko - moravského pomezí, vl. nákladem, 2000
in: Polensko a staré pozemní komunikace, Linda, Polná, 2003 a další   práce a články o suchých trasách
Collins, Roger, Evropa ranného středověku, Vyšehrad, 2005
Černý, František, Váša, Pavel, Moravská jména místní, Brno, Matice moravská,1907
Filip, Dominik, Krátká kronika města Jablonného nad Orlicí, 1940
Goff, Jacques, Kultura středověké Evropy, Vyšehrad, 2005
Hosák, Ladislav, Moravské a slezské místní jméno jako historický pramen, Acta univ. Palackianae III. Historica, 1962 str. 140 -162                                                      Hladíková, Zdeňka, Arnošt z Pardubic, Vyšehrad, 2008
Ibn Batútta, Abdalláh, Cesty, SNKLU, 1961
Kramář, Josef, Olomouc, královské hlavní město Moravy, Olomouc, 1881
Mařík, Josef, Staré zemské komunikace východočeským pomezím, CD prací ze semináře Staré stezky II. Přírodovědecké fakulty MU, Brno, 2007
Mélanges offerts ŕ M. Émile Picot, Paris, 1913, - článek V. Crescini, Gabella
Ohler, Norbert, Cestování ve středověku, H&H Jinočany, 2003
Profous, Antonín, Místní jména v Čechách, jejich vznik a původní význam, ČAVU, 1949
Pelc, J., V., Hladíková, Zd., Pražské synody a koncily předhusitské doby, Praha, Karolinum, 2002
Sedláček, August, O starém rozdělení Čech na kraje, Praha, ČAV, 1921
Zpravodaj místopisné komise Akademie věd, Praha, 1963, 1964
Winter, Zikmund, Zlatá doba měst českých, http://www.digibooks.cz/, 2004  


Weby

http://www.operaduomo.firenze.it/cupola/ENG/AR/ARM001.HTM, listiny středověké municipální správy Florencie
http://www.uni-mannheim.de/mateo/camenaref/ducange.html, - Glossarium du Cange, vydání Francofurti ad Moenum, 1710
http://old.tnv.cz/index.php?clanek=686 ? obchod solí, Týn n. Vlt.
http://www.smirice.cz/zprav3.php?id=0&ide=212 ? obchod solí, Smiřice
http://praha.astro.cz/akce/polsko/ke-stazeni/wieliczka-historie.pdf, - historie těžby soli od r. 1000 ve Veličce
www.columbia.edu/cu/lweb/digital/collections/cul/texts/ldpd_5998008_002/ldpd_5998008_002.pdf - Ibn Battúta, Cesty (Texty ve formátu pdf. francouzsky a arabsky začínají 14 prázdnými listy).
http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/havlova/hav-002.pdf, - slova kartaginského původu v evropských jazycích

*

*

*

Příloha
(Opisy textů příspěvku Ivana Vávry a Redakční poznámky v ZMK 1964)


Záhada Jablonců
b) Ivan  Vávra

Malá zmínka v referátu J. Spala (ZMK 1963, 338) uvedla v pohyb otázku širokého významu. Na záhadu Jablonců jsem narazil před několika lety a vždy jsem uhýbal před jejím probíráním a před publikací nasbíraného, avšak stále málo jasného materiálu. Nyní bude třeba ventilovat problém, jak se sluší na onomastiku, komplexně a ve spolupráci všech příslušných vědních oborů.
Jde o více než sto jmen místních a pomístních, existujících na ohromné prostoře střední Evropy (dnes na území osmi států), posazených na významných komunikacích, blízko hranic a zemských bran, na okrajích kulturních oblastí, ve vnitrozemí i v končinách dlouho neosídlených, vyskytujících se také v typických dvojicích s jiným místním jménem (Trstenice). Stala se během staletí majetkem národů slovanských, Němců, Maďarů a Rumunů, kteří je ovlivňovali na jednotlivých územích postupně, nebo současně. Nepochybně jde o problém značně složitý.
Nyní se nám tvrdí, že to vše pochází z umělé fiskální instituce západoevropského původu, jejíž francouzské jméno se odvozuje přes latinu z hebrejštiny.
Původcem stanoviska hájeného L. Hosákem a V. Wolfem je vlastně Dominik Filip, který v Naší řeči 1940, 46 uveřejnil článek Jak vznikly názvy Jablonné Gabell; použil po prvé dokladů z Du Cange, nahlédl do Laroussova slovníku a přinesl etymologii ze středověké daně gabely. Z toho vyplynulo jako důsledek, že německé Gabel je původní, české Jablonné pak odvozené. Snad autor byl iritován starou českou ortografií se znakem g za hlásku j  jazykově se však takový přechod odvodit nedá. A Profous také Filipův příspěvek záměrně ignoroval a ani jej nezaznamenal, neboť to odporovalo všemu, co nalezl v pramenných dokladech. D. Filip však nesprávně cituje: Ve francouzském slovníku Laroussově jsem u hesla Gablona našel výklad, že v 14. stol. bylo ve Francii celní zřízení, jehož jednotkou byly celnice zvané gablony.Takové heslo v Laroussovi neexistuje, ani v hesle Gabelle není o gablonách žádná zmínka. Filip však tím získal přímé spojení k středověkému jménu Jablonného - Gablona. Tato rovnice nebyla bohužel nikým kontrolována a nebyla nikým odmítnuta. Gablona je ve skutečnosti výtvor latinských písařů, kontaminace českého a německého pojmenování lokality a platí pouze pro dvě naše Jablonné (nad Orlicí a v Podještědí), nikoliv však pro ostatní varianty, jako je Jablonec, Jablonica, Jablunkov atd., z čehož samo o sobě vyplývá, že tato cesta nevede k cíli.
1. Středověká Itálie a Francie znaly skutečně různé daně pod jménem gabelle (lat. gablum), jak lze zjistit z každé encyklopedie, např. francouzské, španělské a italské. Francouzská solní daň tohoto jména je vůbec záležitostí velmi pozdního středověku  byla zavedena r. 1340 a zanikla r. 1789. Pod jejím vlivem se vytvořila některá doposud platná apelativa, jako gabelou, gableur (celník) a sloveso gabeler (sušiti sůl), avšak žádná místní jména, ačkoliv du Cange zná i apelativum gabelle ve smyslu celnice. U nás je tomu naopak: místních a pomístních jmen s kmenem jabl- jsou desítky, avšak po instituci nějaké daně nebo cla se jménem gabela není ani stopy. Historik by neměl vážně uvažovat o této etymologii, dokud by nepřinesl důkaz, že taková daň v našich zemích existovala, že její jméno vešlo do pokladu jazyka, takže by mohlo být houfně používáno při tvorbě místních jmen.* (V poznámce pod čarou zde red. V. Šmilauer poznamenává: Z materiálu slovníku středověké latiny, chovaného v Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská je jak nám laskavě zjistila redakční tajemnice Slovníku Dr. Dana Martínková od r. 1343 doložena gabella třicetkrát. Tento materiál bude třeba ještě zhodnotit; ale tolik se zdá jisté, že termín gabella byl k nám přenesen až Karlem IV. a Arnoštem z Pardubic (v jeho statutech z r. 1943 je první doklad).
2. V žádném Jablonci, Jablonném nemáme prokázanou celnici. Známe celní systém 10. - 12. stol. dosti podrobně z donačních listin, jedině není zpráv o hranici jižní a severovýchodní (tedy o hranici v 10. stol. slavníkovské). Tam bychom mohli předpokládat celní místo v Jablonném (v Podještědí), jelikož jde o lokalitu na prvotřídní dálkové cestě (lužické), ležící v těsné blízkosti zemské brány, avšak i to je jen domněnka, takže spojování těchto toponym s celní institucí je zcela neprokázáno. Jak výše uvedeno, je také rovnice Gablona = celnice pouhou fikcí. Existence tržišť v našich Jabloncích - Jablonných nic nedokazuje, celá řada takových lokalit tržiště neměla.
3. Nejstarší písemné doklady pro toponyma sledovaného okruhu jsou z první půle 11. stol. ještě se k nim podrobně vrátíme a patří alpské oblasti. Můžeme sestoupit však ještě hlouběji. Je nepochybné, že Maďaři nalezli při svém příchodu slovanská toponyma s kmenem jabl- a také cítili jejich souvislost s jabloní, jelikož je překládali jako Almás. Stejně tak, ještě častěji, překládali Trstenice na Nádas, patrně z důvodu obtížné výslovnosti, takže Trstenice v centrálním maďarském území zcela vymizely. Nejstarší toponyma typu Almás jsou rovněž již z 11. stol. je to např. predium Almas na přechodu Dunaje u tzv. žitavské tůně (dnes Dunaalmás), uvedená v pannonhalmské listině k r. 1083 - 93. Z toho lze dedukovat, že slovanská toponyma s kmenem jabl- zaplňovala Slovany osídlené Uhry již v 9. stol a že podobné poměry existovaly v ostatním prostoru, kde se dnes vyskytují, s výhradou možných výjimek jmen tohoto typu později vzniklých.
4. Sledovaná toponyma se prostírají na obrovské ploše od Baltu k Adrii a od Mohanu po Vislu a Dněstr v impozantním počtu, takže řešení, které se opírá jen o český a slovenský materiál, je pochybné také metodicky. Významnou složkou bude také sledování, jak s těmito toponymy nakládaly v období písemných zpráv nastupnické národy slovanské, Germáni a Maďaři. Zatím všichni filologové, kteří se věcí zabývali (J. Stur, E. Schwarz, A. Profous, F. Bezlaj), považují slovanský původ a výklad od jabloně za bezpečný.
5. Nejstarší doklad má dnešní Aflenz ve Štýrsku, tedy v krajině se slovanským substrátem, zmíněný v cís. listině k r. 1025 slovy: in loco Auelniz... cum usu salis (MG Dipl. IV, č. 34), k r. 1151 jako Auelenze. Druhá alpská lokalita je dnešní Gaflenz v Hor. Rakousích, v území bez slovanského substrátu: Avelenze, Abelenzi 1140 - 60, Gabelenz 1180, Gabelentz, Gavelintz 1265 - 77. Zde má tedy počáteční G zřejmý protetický původ (doklady viz J. Stur, Die slaw. Sprachelemente in der Ortsnamen d. Alpenländer, Sitzungsberichte der A. d. W., Wien 1914, sv. 176/6; jiné alpské doklady F. Bezlaj, Slovenska vodna imena I, 230).
6. V sousedním Sasku severně od Krušných hor asi 40 až 60 km od rozvodí a patrně na pokraji pomezního hvozdu sedí na čtyřech cestách, vycházejících radiálně k českým hranicím, čtyři Jablonce, všechny dnes zvané stejně Gablenz. Bude zajisté německým filologům snadné osvětlit vývoj těchto jmen a říci, zda prošly slovanským médiem a jaký je původ počátečního G:
Gablenz, okr. Zwickau cesta na Kraslice (1273 Gabelence),
Gablenz  bei Stollberg - cesta na Vejprty (1481 Gabelentz),
Gablenz, místní část Karl-Marx-Stadt - cesta na Horu sv. Šebestiána (1200 Gabilencia, 1402 Gabelentze),
Gablenz, okr. Freiberg - cesta na Most, dálková cesta merseburská.
Další lokality tohoto jména jsou v Braniborsku a Slezsku na cestě Lipsko - Eisee - Poznaň (Gablenz, okr. Weiswasser, 1268 Gabelence, luž. srb. Jabłońc).* (V pozn. pod čarou zde V. Šmilauer poznamenává: Zaniklá osada Gablenze, jv. Od Sausedlitz (sv. od Delitzsche) má doklady 1222 Jablence, 1350 Gebelencz atd. E. Eichler, Die Orts- u Flusnamen der Kreise Delitzsch, und Eilenburg, 1958, 34, vyvozuje je z Jabłońc a dokládá četnými paralelami (je i v dolnolužické Jabłoń = Gablentz, polské Jabłonice = Gablenz)
7. Když filologie dokázala, že G- v německých tvarech nahrazuje slovanské J-** padá samozřejmě etymologie z gabelle sama sebou. Zakladatel moravské toponomastiky F. Černý tušil v Jablonci něco hlubšího, když v Moravských místních jménech (1907, str. 198) etymologizuje takto: j /abl/ cizí ir. Abalh, sthn. Apful, stč. Jablo. Považoval tedy i slovanské j za protetické, toponymum za předslovanské, avšak stále svým významem spojeno s jabloní resp. jablkem. (V pozn. pod čarou zde V. Šmilauer poznamenává: E. Schwarz, Die Ortsnamen der Sudetenländer 2, 245: das g- ist von Kärnten bis ūber Bohmen hinaus fūr anlautendes slaw. j- eingetrete, z. B. Gablonz fūr Jablonec, mundartlich Germer fūr Jaroměř, das auch in Gitschin bis ins 19. Jh. Noch geschrieben worden ist.

X X X

Tím bychom mohli úvahy uzavřít, kdyby nebylo právě oněch záhadných stránek nefilologické povahy, jež probírá článek Hosákův-Wolfův, totiž topografické polohy jednotlivých lokalit a jejich vysoké frekvence.
8. Topografická poloha mnohých Jablonců se projevuje na první pohled: jsou to bezprostředně komunikační aspekty, které ji určují. To platí o všech Jabloncích posazených do průsmyků, na přechody řek apod., jak si toho po prvé povšiml V. Chaloupecký na slovenských případech (1923) slovy - jakási obranná neb celní zařízení v horských průsmycích a - nejčastěji v průsmycích a při zemských stezkách. Jinde se touto otázkou, pokud vím, nezabýval, od té doby se tento názor traduje v různých vlastivědných pracích. Od Filipova článku (1940) vyšlém v jazykovědném časopise, na který však nebylo ze strany filologů záporně reagováno, ozývají se etymologie odvozené od gabelly nerozhodné stanovisko zaujal J. V. Šimák v ČSPS 1956, 63: Jablonná má své pojmenování spíše z lat. Gablona, celnice, ač by název nebudil pozastávky, ani kdyby byl českého kořene. Není pochyby, že výklad z takové reálie obchodního zaměření je pro historiky svůdnější než těžko pochopitelná etymologie z jabloně, a to právě pro důvody topografické a frekvenční.
Náznak obsažený v nejstarším dokladu k r. 1025, že v dotyčné lokalitě byly vybírány nějaké poplatky ze soli, a podrobná analýza poloh Jablonců vedly mne k domněnce, že leží na cestách vycházejících ze solných pánví. Je tomu tak u alpských a jihočeských, resp. jihomoravských lokalit, které takto souvisí s oblastí Ausee, saské a severočeské Jablonce pak se solnou pánví na řece Sále. Ve starých Uhrách bylo solných pánví několik. Jelikož jsme v chronologii sestoupili důvodně až do 9. stol., jde tu o komunikační síť pravěkou, dosti značně odlišnou od pozdější sítě časně středověké. Vyznačovaly ji poledníkové transkontinentální cesty, propojené diagonálami; některé z nich se ovšem zachovaly do dalších vrstev středověkých, takže u některých cest mluvíme o pravěkém substrátě, jiné středověké cesty pak takové stáří nemají. Je jistě charakteristické, že solná cesta prachatická, která komunikuje přes Pasov se solnou pánví salcburskou, nemá žádný Jablonec, právě pro svůj mladý původ. Pravěké cesty jsou poznamenány jednak hromadnými nálezy obchodního a cestovního rázu, jednak roztroušenými nálezy mincí. Je jistě příznačné, když se takový nález bronzů objeví v polní trati Jablanka, jak je tomu u pokladu křtěnovského (Týn n. Vlt.).
9. Obsah hypotézy, kterou předkládám k úvaze, je tento: Jablonce, Jablonné jsou reliktem pravěké organizované distribuce soli; v našich poměrech může jít jen o instituci vzniklou v jediné organizačně a kulturně schopné a vyspělé epoše, totiž keltské, zabírající několik století okolo přelomu letopočtu. Toponymické pozůstatky této doby nejsou nic nemožného, známe přece solná jména Hallein, Hallstattt, Halle a v poslední době sleduje keltské stopy v naší toponymii P. Trost (Bečov aj.).
10. Sémantický výklad základu jabloň je ovšem i nadále obtížný. Snad má pravdu E. Schwarz, že jde o ukazatele cesty, které byly ve formě skupin jabloňových porostů uměle pěstovány na určitých významných místech patrně to byla místa odboček, křižovatek nebo vstupů do pohraničního hvozdu. Tyto porosty by byly musily přetrvat řadu století přirozenou obnovou, tak jako porosty lískové a klokočové, aby na ně mohlo navázat slovanské pojmenování, ostatně téhož původu. Keltové znali jabloň a není u nich vyloučen nějaký symbolický vztah, jaký měli Keltové např. k dubu, buku, olši, a tisu. Tady by snad mohli pomoci naši keltologové.
Možná, že se také podaří, aspoň archívním dokladem, zjistit ještě nedávnou existenci jabloňových porostů souvislosti s pomístními jmény typu Jablanky. Zdá se, že sem patří příbramský zápis z r. 1538 ..koupil porostlinu... v položení na Jablanech, aby ji vyplenil na loučku (ZMK 1961, 163). Autor J. Bezděka předpokládá, že dotyčnou porostlinou byly plané jabloně.
11. Podrobíme-li zkoumání topografickou polohu Jablonců s ohledem na keltské osídlení, objeví se nám souvislosti právě u těch lokalit, které jsou L. Hosákovi a V. Wolfovi nesrozumitelné. Tak Jablonec (o. Bílina) leží přímo na teritoriu nejhustší oblasti keltských plochých hrobů okolo Libčevsi, Jablonná (o. Neveklov) je v blízkosti oppida u Hrazan, jihočeský Jablonec (Ogfolderhaida) leží pod dosud nejasným výšinným hradištěm Knížecí stolec. Avšak i mohutné, snad centrální, dvojité  hradiště nad Závistí u Prahy má svůj Jablonec  - je to dnešní Jíloviště vzdálené asi 7 km, které známe v r. 1319 pod jménem Gablona. /Tadra, Listy kláštera Zbraslavského 18: villa Glincz inter Gablonam oppidum et villam Zehusschowicz sitam (Klínec mezi městaečkem Jablonnou a vesnicí Čísovicemi)/. (J. V. Šimák, Č. D. V. 995). Moravské oppidum Staré Hradisko komunikovalo s poledníkovou cestou procházející Moravským Krasem v místě pravděpodobné odbočky u dnešní vsi Žďárná (o. Boskovice) byla r. 1569 pustá ves Jablonsko (Zem. des. Ol. 1569), tedy původně Jablonná nebo podobně, dosud připomínaná v pomístní toponymii jako polní trať V Jablonným. (Vl. Nekuda Zaniklé osady na Moravě 96.). Jinou typickou skupinou jsou Jablonce ležící při vstupu do pohraničního hvozdu jak již uvedeno, jsou to např. čtyři saské Jablonce = Gablenz. Je to opět významný komunikační podnět pro označení takového místa. To, co říká L. Hosák a V. Wolf o nelogičnosti ukazatelů cest pro vzájemný obvykle nepřátelský poměr sousedů, neplatí právě pro keltskou epochu, kdy rozsáhlé prostory střední Evropy tvořily souvislou kulturní a mocenskou oblast.
12. Praktický význam tohoto řešení lze vidět v tom, že místní a pomístní jméno typu Jablonec by se stala filologickým kritériem pro trasování pravěkých cest, vedle hromadných pokladů a roztroušených mincí. Mohu říci, že jsem v praxi narazil na řadu případů, které tuto domněnku potvrzují.


b) Redakční poznámka

Recenzí J. Spala byla oživena zajímavá a velmi nesnadná otázka Jablonců. Uveřejňujeme první dva příspěvky a doufáme, že diskuse posune naše poznání alespoň o kus vpřed. Úplné objasnění nyní čekat sotva můžeme. Poznamenal bych k dnešní situaci toto:
Je třeba, abychom přesně rozlišovali dvě věci: (1) souvisí-li jména s jabloň nějak se zemskými stezkami, respektive se zemskými bránami; (2)jaký je jazykový výklad tohoto jevu a z jakého podnětu věcného k tomu došlo.
(ad 1) O faktu, že místní jména typu Jablonec souvisí nějak s východy cest, nelze pochybovat: již těšínský Jablunkov a oravská Jablonica, na nichž prof. Chaloupecký tento jev zjistil, stačí na důkaz (nepatří sem však Gaboltov u Bardejova pochází z osobního jména, srov. polské Giebałtów, německé Gieboldehausen atd.)
(ad 2) Jinak je tomu ovšem s výkladem tohoto jevu:
a) S latinským gabella spojovat naše Jablonce nelze.* Hlavní důvod uvedl již I. Vávra: z gabella by u nás vzniklo hobela, ne Jablonec. Dále: Naše jména (Jablonné, Jablonec, Jablůňka, Jablonica, Jablunkov atd.) jsou jasně tvořena od substantiva jabloň. Kdyby to bylo od gabella, zůstal by tento tvar? můžeme to doložit. Gabela je osada v okrese mostarském na hranicích Dalmácie a Hercegoviny. Za vlády benátské tam byla celnice a její jméno přešlo na osadu; turecky se jmenovala Eski-Gabela stará celnice. Slovo gabella je především románské (francouzsky gabelle, provensálsky gabela, italsky gabella, španělsky alcabala); jeho původ podle nových etymologických zkoumání není ani keltský, ani hebrejský, nýbrž arabský (al qâbala); to je výklad V. Cresciniho z r. 1913 (Mélanges Picot I, 175 - 193); souhlasí s ním Osc. Bloch, W. von Wartburg, Dictionnaire étymologigue de la langue francaise; C. Battisti-Giov. Alesio, Dictionnaire étymologico italiano; Dizionario de la lengua espańola; Larousse du XXe siecle. Na arabský původ ukazuje nejlépe podoba španělská (alcabala). Přejetí je asi ze 13. století.
b) Jde o skutečné jabloně jak to chápali i staří, překládajíce jméno (maďarsky Almás atp.). Ale jak to vysvětlit, nevíme. Jen jako podnět k dalšímu zkoumání naznačuji dvě možnosti:
aa) Jde o skutečné jabloně vroubící stezky. To by se dalo vysvětlit tak, že plané jabloně nerostou nikdy v zapojených lesích, nýbrž jen v lesích prosvětlených. Tak si však musíme představit okolí cest, i když procházely hvozdy. Hnaný dobytek spásal podrost, hustý les se odstraňoval v okolí cest i z důvodů bezpečnostních.-
bb) Je to nějaký symbol, nějaká zvyklost, kterou zatím neznáme. Třeba zkoumat hypotézu Vávrovu, že je to zvyklost keltská.

Problém jistě stojí za to, aby byl zkoumán pečlivě, všestranně a klidně.

(*V poznámce pod čarou zde V. Šmilauer poznamenal: Bibliografie české lingvistiky 1956 - 1960, 515 referuje, že V. Vaněček v studii Keltská a germánsko-římská kapitola dějin práva a státu v Československu (Právně-historické studie 3) s kelt. Gablum, dávka, poplatek, důchod spojuje i česká toponymika Jablonec (něm. Gablonz), Jablonné, Jablunkov apod., vyskytující se zejm. v pohraničních oblastech. V studii Vaněčkově však stojí pouze: A upozorněme i na slovo gablum- snad keltské s významem - dávka, poplatek, důchod, které není ve své historii dosti probádáno a mohlo by poskytnouti některé podněty naší etymologii i toponomastice. Cituje se tu Du Cange, O. Bloch (jinak) a Holder. O Jabloncích není nic.

xxx

        

   




 

NAVRCHOLU.cz