"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Souvislosti názvu Písařov I.
Souvislosti názvu Písařov - II.
Spoje Zábřeh - Štíty
Gablona a Jablonná
Nejstarší brody Orlice
Z minulosti Polné
Moravská příjmení

Počet přístupů: 412332

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Souvislosti názvu Písařov - II.


(Zajištění přeshraničních spojů v 1. tis. n. l.)

     V referátu budou přednesena data, která jsou výsledkem užití topografické metody, aplikované již v prvním článku Souvislosti názvu Písařov (dále jen SP - I.). Snažil jsem se proto, aby účastníci semináře měli tuto práci, její podklady i výsledky předem k dispozici. Opětovné použití topografie nás zavádí do stále hlubší minulosti kde mizí téměř každá jiná možnost kontroly výsledků. Z poloviny I. tisíciletí nemáme žádné písemné zprávy, které by se daly použít na naše území. Věnujme se proto, alespoň letmo, samotnému mechanizmu, který nám má relevantní údaje z tohoto období přinést.
     V článku SP - I. bylo necelých 200 jmen osad podle podobnosti či dokonce stejnosti jmen zařazeno do 10 typů.  (Šanov, Štíty, Střítež, Stráž, Jestřebí, Čihák, Lubník, Heroltice, Písařov a Jablonné). Ověření skutečné vzájemné souvislosti bylo zjišťováno indikacemi z různých oborů lidské činnosti. Mám tím na mysli oprávněnost zařazování stejnojmenných osad do obsahově homogenního typu podle nějž zabezpečovaly určitou a v zásadě jednotnou náplň - bez ohledu zda místa jejich lokace jsou vzájemně vzdálena desítky nebo stovky kilometrů. K dosažení schopnosti osad vypovídat vlastními jmény o svém původním účelu v síti státní správy bylo respektováno až pět určujících kritérií. Tři z nich mají liniovou podobu - čára rozvodí, trasa přeshraničního spoje a linie státních, zemských (nebo jen hradských) hranic. Čtvrtou použitou indikací se staly výjimečné terénní podmínky úzkých průchodů mezi horskými hřebeny, jaké nacházíme na štítecku i na jiných místech hraničních hor. Konečně pátým prostředkem, ale zároveň i cílem, byla mluvící jména typových osad. Srozumitelně totiž  vypovídají právě jen v blízkosti hranice a trasy.
  Definování prvních čtyř použitých kriterií je možno dosti připodobňovat definicím analytické geometrie a lze proto konstatovat, že analytických výroků jsme použili až nadměrné množství - vzhledem k potřebám vedení logického důkazu. I naše páté kriterium, dosažení srozumitelnosti jmen osad, lze považovat za případ analýzy - postupu od většího k dílčímu, v našem případě od nesrozumitelnosti k bystrosti - což je velmi žádaný případ analýzy.
  Ani naším cílem tedy snad nebude historii vyložit, ale raději pochopit. Požadované a zcela zřetelné  ověření závěrů i kritérií vypracovaných při zkoumání osídlení štítecka najdeme i v praxi - na opačném konci země. Na brumovsku, v prostoru cesty Vlárským průsmykem se nachází téměř zrcadlově obdobná zemská brána se jmény Štítná n. Vláří, Šanov, Jestřebí i Jabloní. (K nim v témže prostoru dnes přiřadíme i tři nová jména osad).
     Citlivost prostého mechanismu užitého v článku SP - I. na zkoumání některých společenských skutečností ve staletích před koncem prvního tisíciletí n. l. se při vyhledávání a čtení mluvících jmen strategických osad vyznačovala až překvapivou jistotou, jasností a srozumitelností. Před další cestou do ještě hlubšího historického období - k polovině I. tis. n. l. - je ale třeba provést malé seřízení mechanismu. Naštěstí to jde celkem lehce. Všechny jeho části budou citlivé i v tomto časovém a jazykovém prostředí, pokud do paměti  počítače vložíme disk se slovníkem srbochorvatštiny.
   
     Představení jedenácti typů jmen v srbochorvatštině (dále jen s. ch.) zahájíme jakýmsi významným binomem jmen vytvořeným typy Police (24x) a Jamné (21x). Zeměpisně nejnázornější polohu zaujímá na linii rozvodí v Českomoravské vrchovině někdejší trojice těchto binomů (dnes najdeme kompletní jen dva její členy). U Jihlavy se nachází město Polná a ve společnosti s 6 km vzdáleným Jamným trasuje ranný spoj Moravy s čáslavskem. Na jihozápadním úpatí Žďárských vrchů, vzdálených odsud asi 20 km, se nachází Polnička ve společnosti s 12 km vzdálenou osadou Jámy trasující další spoj z Moravy, kterým bylo možno dosáhnout čáslavska i chrudimska. Poslední zástupce  této výrazné trojice je město Polička. Umístěna je přesně podle našeho očekávání na severových. úpatí Žďárských vrchů a zajišťovala spoj s chrudimskem. Jí příslušné jamstvo na dnešních mapách nenajdeme, proto ale nepřestaneme předpokládat jeho někdejší existenci. Obdobné dvojice jmen osad najdeme ještě u Bítova v dnešním tvaru Police – Jemnice, (r. 1227 in Jamnic) a u Mor. Krumlova:  Polánka - Jamolice. Dvojčlenem jsem ale tyto dva typy nenazval výhradně proto, že je nacházíme ve vzájemných sousedstvích na dávných trasách, ale pro význam jmen v s. ch. i pro jejich součinnost v rámci státní správy. Jamstvo v tomto jazyce znamená - záruka. V češtině souvisí se slovy jmouti, rukojmí, jak snad naznačuje i nářeční tvar jména Jemnice – Jemica1. Slovo polica není s. ch. původu, ale řeckého a latinského. Nicméně slouží do dnes srbochorvatštině ve stejném významu jako italštině - Polizza, rumunštině - Polita, ruštině -полис, angličtině - Policy, holandštině - Politiek, či španělštině - Póliza  atd...
     Nejstručněji a snad i nejpřesněji binom obsáhneme přirovnáním. To čemu my říkáme Záruční list nazve Srb nebo Chorvat Jamstvena polica - volně tedy Záruční řád. Nelze zcela průkazně rekonstruovat myšlenku tehdejší administrativy. Nejspíše se podobá dnešnímu průvoznímu clu, pro zboží pouze převážená a určená pro jiná teritoria. Při vstupu na území si snad bylo možno koupit záruku bezpečného tranzitu a takovému opatření nasvědčuje i ruský termín pro pojištění - strachovanie - s možnými etymologickými návaznostmi na naše Strachotíny, Strahovy aj. p. Průvozní clo je ovšem jen jednou a většinou ne velkou částí celního systému. Poněkud jinému vysvětlení náplně osad zvaných Police by mohly nasvědčovat důležité doklady celního řízení - tzv. celní polety5. Vypovídaly o druzích a množství transportovaného zboží i příslušných částkách zaplacených za clo  a podle nich byly dodávky na hranici kontrolovány, samozřejmě v případě potřeby i za cenu pracného složení a rozbalení obalů a jejich opětného zabalení - k tíži přepravce.

     Třetím zástupcem typových jmen s. ch. státní správy, možná jednoho z jejích nejnižších a nejmenších článků je typ Kocanda (40x). Na začátku předminulého století, za doby největší slávy i brzkého konce formanské dopravy se tak říkalo zájezdním formanským hospodám a podle nich i jejich hostinským. V novějším věku snad došlo i k většímu, někdy i nesprávnému rozšíření tohoto pojmenování. Každá zájezdní hospoda nemusela být Kocandou a ani každá Kocanda nemusela být zájezdní hospodou.
     Nicméně štítecká Kocanda zájezdní hospodou vždy byla a podobnému účelu slouží na silnici č. 11 součastným motoristům i dnes. Což je ojedinělou příležitostí k blahopřání k zastávání funkce na stejném místě bez přerušení po 1500 let. Rozlehlé stavení hospody stojící o samotě nad asi 5 serpentinami silnice č. 11 Ostrava - H. Králové - zvanými Hambálka, kdyby mohlo vyprávět by tedy asi opravdu nemělo nouzi o posluchače....
     Jméno totiž pochází od s. ch. slova kóčiti - brzditi (vůz). Etymologii mně potvrdil i Ant. Horák, Zlín, (autor knihy O Slovanech úplně jinak). Z jeho dopisu ocituji pasáž o Kocandě u Zlína: ...nejvyšší kopec těsně u Zlína se starou cestou. Správně píšete, že špalek dřeva na brzdě povozu měl název "kočnice" a odtud je i název "kočí" (řidič vozu) a "kočár" (řízený vůz pro panstvo). Také brzda vozu byl "kocúr".
     Společným jmenovatelem
míst u nás podobně nazývaných bývá blízkost srázného klesání zdejších prastarých tras.
 V zeměpisně obdobných podmínkách na silnici 35 Mor. Třebová - Svitavy býval srázný hřeben Hřívy překonáván rovněž serpentinami. Před několika desítiletími se již v tomto úseku jevilo vhodné vybudovat automobilistům silniční tunel. U nejvyššího místa staré silnice nenajdeme sice zájezdní hospodu, ale vesnici Koclířov. Silnice 11 a 35 v těchto místech ani nejsou na mapách vyznačeny značkou nebezpečný sklon,  znám jej jen z autopsie, zato u 12 dalších z dvaceti šetřených exemplářů typu jsou na mapách uváděny hodnoty 8 - 12%!
     Jinak pozměněným tvarem typu je jméno Kočtina, užívané např. pro několik chalup na samotě, vysoko ve svahu nad údolím T. Orlice  u Dol. Dobrouče. Stojí právě na trase od hradu Lanšperka v místě kde začíná její prudké klesání vynucené příčným údolím potoka - přítoku řeky. Nutná pomoc pro brzdění těžkých povozů byla tedy i zde pohotově.
     Problémy, které vyvolávaly nedostatky tehdejších konstrukcí zápřahů, vozů i cest je možno rozdělit do tří příčin. Zápřahy potahů v té době neznaly chomouty, ale jen různé druhy jha. To značně snižovalo využitelnost tažné síly zvířat, ale od tohoto nedostatku byla snadná i když drahá pomoc. Bylo možno použít v obtížných místech přípřeže. Dálková formanská doprava, která už sama o sobě používala čtyřspřeží, přirozeně i chomoutů, znala i použití více než 10 dalších párů koní! Ještě horším nedostatkem postrojů se jhem však byla nemožnost brzdit vůz vlastní silou zvířat.
     Jinou technickou otázkou byly i dnes známé brzdné špalky, přitlačované na kola pomocí šroubu, snadno a plynule regulující brzdnou sílu samotným kočím. To někdejší technologické možnosti výroby přesných závitů nedovolovaly v potřebné masové míře. Samo železo bylo tak drahé, že běžně nebylo používáno ani na osy kol. Ty byly dřevěné, tak jako je tomu u kola na zdejší radnici a jak bylo praktikováno na Vysočině, v jejích chudších oblastech, až do II. světové války. Na osy bylo používáno dřevo o průměru 10 - 11 cm. Je sice možno si představit nějaký pákový mechanismus, který by přítlačný šroub nahradil, ale určitě ne se stejnou plynulostí, pohotovostí a hlavně spolehlivostí a účinností. Kola bylo možno i napevno uvázat nebo na ně nasadit dřevěné šupky2 (používané i předepsané formanům v železném provedení i v minulém století)  a proměnit tak vůz v sáně. To však je možné jen na opravdu stejnoměrně klesajícím, tedy většinou krátkém úseku cesty. Na delších úsecích je nutné brzdnou sílu velmi plynule, rychle a často regulovat.
     K těmto dvěma velice závažným technickým nedokonalostem tehdejších konstrukcí přistupuje ještě třetí, neméně závažná překážka. Trasy cest na našem území dlouho prakticky neznaly serpentiny. Výstavba serpentin na Hambálky se datuje do minulého století. Ani v oboru stavby silnic kdysi nepřekonatelné jedničky - Římané serpentiny pro svou dopravu příliš nepotřebovali. V alpském průsmyku Maloju (1815 m. n. m) jsou dochovány stopy někdejších 3 serpentin římské silnice i pozdější zvětšení jejich počtu na 9. V dnešním věku silných automobilových motorů je jich zde k dispozici 22.
     Je tedy jisté a v Bušíně pod Hambálkami se to doposud traduje, že původní, stará cesta ke Kocandě vedla více méně přímo vzhůru svahem! (Je ostatně v terénu stále patrná téměř na celé délce). Neznalost technického způsobu brzdění těžkých nákladních vozů v obtížných terénech mně odrazovala i od samotné myšlenky civilní vozové dopravy v tak ranných historických dobách. Vyřešení této, v dnešních očích vlastně nepřekonatelné obtíže, zřejmě přinesla národopisná studie ze Šumavy3. Je zde popsána ještě v našem století používaná technologie dopravy dříví na saních řízených jedním člověkem. Podle odhadu asi 2 m3 polen naložených za (!) řidičem se sváželo za pomoci jeho umění či hazardu do údolí. V obtížných úsecích byl u saní, ale prý také u vozů používán kocour. Tak nazývali otep polen vlečených po zemi na laně či řetězu za vlastními saněmi či vozem !!
  

Na obrázku obdobné sáně z Malé Úpy

     Nezbývá než připustit, že právě takovou techniku mělo k dispozici osazenstvo Kocand ke spuštění těžkých vozů ze svahů. Myslím si sice, že u štítecké Kocandy by měl dnes stát pomník na památku mrtvých lidí i zvířat, ale mohu se také velmi mýlit. Neproveditelnost nebo nebezpečnost některých postupů velmi rozdílně posoudí lidé nezkušení oproti vycvičeným. Léta dřiny se prostě nezapřou.
     O jakémsi divokém přežívání funkce brzdařských osad nás zpravuje film německého TV štábu o životě řidičů dálkových kamionů v některé jihoamerické zemi. Brzdařská osada, neuvěřitelně chudobná, nabízela své služby při sjezdu jakéhosi pohoří. Byly přijímány i zaplaceny, ačkoliv zřejmě spočívaly jen v kontrole najetí long vehiclů do zatáček a v průběžné kontrole upevnění nákladu na krokem sjíždějících vozech.
     Statut našich Kocand a zájezdních hostinců býval oproti jihoamerickému příkladu společensky nesrovnatelně vyšší. Ze Švédska, ještě z období rušení robotních povinností, máme doklad o někdejším  začlenění majitelů hospod do státní správy. Byli na určité úrovni představiteli státní moci s právem uložit okolnímu obyvatelstvu jak práce nutné k zajištění sjízdnosti trasy, tak případně i ubytovat cestující, nebo provést přepravu některých nákladů4.
     Takto nadřazené postavení hostinských, naznačené snad i slovem hospodský ve srovnání s ruským господин, pán, je dokládáno také v Etymologickém slovníku jazyka českého od Václava Machka.6 Při výkladu hesla krčma se zde m. j. uvádí: Staré krčmy byly i místem kde se obchodovalo... U polabských Slovanů je doloženo, že krčmy měly i jinou funkci: byly shromaždišti výnosu (patrně v naturáliích) daní, cel a knížecích regálů, tedy institucí knížecí berní soustavy. Byly jednak místní, jednak silniční. Byly majetkem knížete, později převáděny i na církevní ústavy a pronajímány soukromým nájemcům... Materiál zveřejnil též Dušan Cendelín, Vizovice, v  publikaci Staré komunikace 19998. Když jsem s ním předběžně konzultoval svůj projekt zpracovat s. ch. vrstvu jmen typových osad na našem území, upozornil mně na příslušné heslo a text mně laskavě zapůjčil.

  Teprve po delší době jsem na jednom webu objevil zajímavý obrázek z motocyklového výletu po Rumunsku. Naši cestovatelé na něm zachytili "v reálu" metodu brzdění povozů v hořejším textu téměř jen vykonstruovanou. Namísto otepi větví je ale již používána zatížená pneumatika... Získal jsem rovněž svědectví o dobré známosti technologie i u nás. ...zoťal som brezu a uvázal za voz... popisoval mně ing. Ján Ducár z Prešova své zkušenosti z mládí s přepravou těžkých nákladů

***

   Dalších dokladů o starobylém způsobu brzdění ale asi nebude zdaleka konec, jak můžeme vidět třeba na francouzské TV prezentaci Jeruzalém, město vášní a naděje, zveřejněné v lednu 2012 i na YouTube. Prastará technika brzdění je zde ke shlédnutí i v pohybu. Je totiž ještě dnes užívána v úzkých, mnohdy svažitých uličkách súku - tržiště křesťanské čtvrti Jeruzaléma.
   Obsluha vozíčků, obstarávající vnitřní dopravu a zásobování krámků ovládá pohyb v čilém provozu  súku plynule i bezpečně, zřejmě na ní tedy ani není co měnit a vylepšovat. V prapůvodním provedení zastoupil pneumatiku nejspíše trámek, nebo silnější prkno. Účinnost i ovladatelnost takové brzdy byla stejná. Na levém obrázku vidíme šlápnutí na brzdu na začátku klesání, na pravém již dojezd vozítka na rovinu a odbrzdění.

 http://www.youtube.com/watch?v=1L-N1RAQ-Mw

   ***********************

   Páková brzda

 

  Upřesnit je možno i shora vyjádřené úvahy o obtížnosti užívání pákové brzdy. Carl Henry v Muzeu v Brisbane, Austrálie mně laskavě pořídil obrázek na němž je vůz pošty, vybavený právě pákovou brzdou. Je tedy zřejmé, že v technologicky pokročilejších dobách bylo možno konstrukci pákové brzdy použít - alespoň u lehčích povozů. (Oba obrázky do článku dodatečně vloženy 2009 V. M.)

     Čtvrtým reprezentantem činnosti s. ch. státní správy bude typ Vrbovec (40x). Ukážeme si na něm i některé možnosti překladů, které je třeba prošetřovat v češtině i s. ch. a ke kterým se vrátíme ještě v závěru referátu. Příklady řešení osvojování cizího výrazu většinou jeho psaným či fonetickým tvarem jsme už zaznamenali v SP - I. k francouzštině - gablona = jablona i k češtině - Šanov = Schönau. S. ch. slovo vrébati znamená totiž naše číhati a takové české typové jméno bylo nezávisle již specifikováno jako typové v článku SP - I. Je pravděpodobné, že činnost těchto základen zůstala v obou dějinných etapách celkem obdobná. Jejich jméno se sice mohlo změnit, tj. přeložit, nebo také zůstat beze změny i když samotná činnost trvala dále. To je případ znojemského Vrbovce, jehož privilegia podobná chodským byla státem zabavena a zničena až v r. 1724 - jak bylo náhodou rovněž zmíněno již v článku SP - I.
     Jiným, též slavným představitelem typu jsou Vrbčany na Kolínsku, přesněji řečeno 6 km od Kouřimi. Kníže Soběslav, když měl čelit německému vpádu chystanému na podporu jeho bratra, olomouckého knížete Oty, se odhodlal k dlouhé a zřejmě dobře připravené kampani. Podle Palackého líčení totiž ...uvázal se nejprve v krajiny Otovy, potom jezdil po Čechách, modlíval se v kostelích veřejně kamkoli přicházel i mluvíval k lidu, srdnatosti mu dodávaje a válečné přípravy nařizuje... V rámci  systematické ideové i materiální mobilizace obdržel kníže i podivnou radu, kterou se nicméně důsledně řídil. Nám blíže neznámými rádci bylo navrženo, aby česká vojska do nastávajícího boje nastoupila pod praporem sv. Vojtěcha. Situace beztak již  dostatečně dramaticky napjatá však ještě gradovala neboť se ukázalo, že není známo kde lze žádaný prapor najít. Byl však přece náhodou a včas objeven - v kostele ve Vrbčanech. Prapor nesený na kopí sv. Václava ...ustanoven za první svatý prápor český... Znamení složené z relikvií přemyslovského i slavníkovského  světce velmi dobře symbolizovalo jednotu země, což výsledek bitvy v zemské bráně u hradu Chlumce 18. 2. 1126 jakoby podtrhl.7 (Náhodou v r. 1124 použil k podobnému účelu starý praporec hrabství Vexin i francouzský král Ludvík VI.)
     Je možné důvodně se domnívat, že vysoký ideologický úkol neplnila památka poprvé. (Obdobně jako kopí sv. Václava, Přemyslovy lýčené střevíce atd.) Její - jinak málo srozumitelné - umístění ve Vrbčanech bylo inspirováno patrně obdobnými úkoly. V exponované pohraniční základně fungovala jako duchovní záštita slavníkovského území proti možným přehmatům přemyslovského centra. Některé lokalizace jiných reprezentantů typu jsou natolik překvapivé - vzhledem k současným tezím o neosídlených vyšších polohách zemí a nepropustnosti hvozdů, že je předvedeme.

  Mapka Velkého Vrbna u Starého Města p. Sněžníkem výrazně ukazuje, že země byla státní mocí důsledně spravována plošně, v celé své rozloze, bez ohledu na údajně nízký počet tehdejšího obyvatelstva a celkově nízkou hustotu osídlení.
  Z příkladu malého Kladska lze odhadovat počet typových osad potřebných k zabezpečení ostrahy hranice  i celní správy tímto samozásobitelským způsobem na méně než 10% celkového počtu osad v zemi. I takovýto poměr však poukazuje na značně větší počet všech osad v zemi, než bylo doposud předpokládáno na základě písemných zmínek dochovaných pramenů.

Mapky z Jeseníků a okolí Kralického Sněžníku

  Blízko pramenů Opavy je položeno Vrbno p. Pradědem. Že se nacházíme na území další zemské brány (zde spíše ovšem jen krajové) nás ubezpečuje jméno osady Skrbovice vzdálené cca 10 km po proudu. Německy se totiž nazývala Schreibers-seifen – (tedy Písařovy sejfy).


  Uvedené příklady Vrben v Jeseníkách nejsou však zdaleka jedinými typovými osadami v tamních horských polohách a jesenické příklady zase nejsou ojedinělými, ale
Obdobné výskyty jsou k dispozici v Krkonoších, Krušných horách, naŠumavě… 
            Pod tzv. hanlivá označení patří  typ Tatenice (7x), neboť v s. ch. je tat označení zloděje. Vzhledem k poměrně malému počtu výskytů jsme se o něj zajímali především proto, že v Tatenici na štítecku se křižovaly stezky sever - jih a západ - východ. Je dosti výrazné, že na krátkém, asi 14 km úseku z Tatenice do Zábřeha se shledáme i s dalšími třemi osadami, jejíchž jména můžeme označit za typová, ale i hanlivá. Hněvkov, Lupěné a Nemile. Jméno Nemile dokonce přešlo i na říčku Nemilku, což je nepřípadné pojmenování (hodilo by se k ní třeba mnohem lépe jméno zdejší, někdy proslulé, výletní restaurace - Růžové údolí). Dokládá nám ale - trochu nemilým způsobem - drtivou přitažlivost a neutuchající vynalézavost, (i když typovou) kterou vykazují místa výběru cla pro svá pojmenování.
 
  Účinné institucionální řešení ochrany domácího trhu před velkými mezinárodními dovozci představuje tzv. právo povinného skladu. Právo bylo udělováno některým větším středověkým městům, zatímco povinnost připadala dovozcům. Spočívala v tom, že podle zákona byli povinni v těchto městech nabídnout místním obchodníkům své zboží k odkoupení.
     Patrně časově předcházející forma podobného institutu ukládala dovozcům nabídnout své zboží místním obchodníkům již na hranici při vstupu do země. Z literatury nejznámějším takovým místem je Tržek u Litomyšle. Snad proto, že se nachází na tzv. Trstenické stezce o které, spolu s Haberskou, vyvolaly zmínky Kosmovy kroniky, spolu s nešťastnými interpretacemi těchto pasáží u moderních historiků dojem, že tvořily snad jediné dva spoje moravského a českého území v ranném středověku. Máme k dispozici 6 jmen osad tohoto typu a připojit lze i další jména pomístní. Táž instituce se připisuje např. i blízkému  Opatovu a také severněji u Výprachtic, dnes v polích u silnice k Lanškrounu, se nachází místo Trhovice.10
     Podle s. ch. formy jména ještě starobylejším označením těchto míst mezinárodního obchodu je typ Kuchařovice, Kuchov, Kochov atd. (15). I k těmto osadám přistupují jména pomístní. Etymologie slova je poměrně obtížná. A. Horák uvádí, že slovo je složené z předpony ku - a praslovanského výrazu hárajá ve významu hromadit, sestavovat12.  Známé vyšívané závěsné nápisy nesou v praslov. jméno ku - hárica, ve stč. ku - hárka a v s.ch. ku - várica. Slovo kuharica slouží s. ch. pro označení jak kuchařky - osoby, tak knihy. Užití slova na značně se lišící věci a významy souvisí opravdu se shromážděním, sestavením, uspořádáním a předložením - vyložením. Nechť se jedná o zboží, výšivky, pokrmy nebo slova knihy.
     Záznam vyprávění o Příčnici, Slepé neboli Černé stezce je z Č. Třebové ... Vedla z Brna po Hřívě až ke Hradci. I do Prahy by po ní došel. Tato naše jde mimo Mendryk do obory. Černou stezkou se každý vyhnul placení cla a dostal se tak se zbožím do země podloudným způsobem10...
     Romantické, řeklo by se i poněkud přehánějící vyprávění o dávné podloudnické cestě je však možno doplnit názvem části lesů právě naproti zmiňované Mendryky: Psí kuchyně. Jméno sotva jinak vysvětlitelné by jako označení tajného místa černého obchodu se zbožím dopraveným podloudníky, zcela odpovídalo řečenému. Jen informativní a ilustrační výčet je možno doplnit i poněkud překvapivým a patrně i výmluvnějším příkladem z hlubokého vnitrozemí. Hlavní slavníkovské hradisko Libice bývalo tehdy, jak je dobře známo, vodním hradištěm, leželo na ostrovech. Méně je již v povědomí, že k němu přináležely i dva menší někdejší ostrůvky, jižněji od hlavního hradiska. Dnes mají jména Mýto a Kuchynka – nepochybně však odedávna, neboť trh a celní správa nesídlely jen na samotné hranici, jak se dnes mohou domnívat běžní, málo informovaní turisté, ale - stejně jako dnes - i v místech hospodářských a správních středisek zemí a knížectví.

Na obrázku je zachycena současná představa o někdejším vzhledu Libice (bez zmiňovaných ostrůvků Kuchynka a Mýto)

     Typ Vanovka, Vaňkovka (14 + pomístní jména) se může vyznačovat ještě menší velikostí než některé Kocandy. Základ pojmenování je v s. ch. väni - venku a vän - ven, mimo. Bez zajímavosti není ani spojitost s lat. vănus - prázdný, povrchní a vănum - přelud, marný.
     Vysvětlit potřebu osamělých sídel lze ze způsobu vedení někdejších dopravních tras. Byly pro ně voleny tzv. suché trasy, tj. na jakýchsi neosídlených náhorních rovinách, aby se vyhnuly zamokřeným nivám řek a pokud možno též brodění přes přítoky hlavního toku, jehož směr tyto trasy často sledovaly8. Fyzická náročnost takové výšinné trasy se v naších očích zdá nepoměrně větší než-li spojů v rovinatých říčních nivách nebo alespoň na terasách toků. Argumenty uváděné pro toto řešení budou časem možná rozmnoženy, ale existence této dopravní sítě je již nyní mimo diskusi. V Anglii, jejíž krajina má sice oproti naší vštšinou poněkud odlišný charakter, takové hřebenové trasy - i když vyasfaltované - užívají cesty ještě dnes.
     Projít dnes alespoň část takto vedené trasy, mimo dnešní a též tehdejší osady může být dosti neočekávaným zážitkem. To, čemu se dnes obtížně důvěřuje bylo však v běžném provozu ještě v 19. stol. Smysl jednoho místního vyprávění o důvodu zbudování památníčku věnovaného P. Marii za zázračné zachránění života mně dlouho unikal. Přepravce nákladu mlýnských kamenů z Kunvaldu do Lanškrouna (cca 25 km) jej převrhl údajně v místech, kde bychom přepravu takové tíhy svěřili leda Sisyfovi. Nicméně po srovnání s Műllerovou mapou Čech z r. 1740 se ukázalo, že se jedná o místo na hřebenové a velmi frekventované Viae regiae, soudě podle toho, že na území cca 5500 km2 zaznamenal kartograf pouze tři takové trasy. Pomístní jméno Vaňkovka není daleko od místa dobrodružné událostí a samozřejmě na trase Viae regiae.
     I když fyzická zdatnost našich předchůdců i předků zabývajících se dopravou byla zřejmě na vysokém stupni, připravila filosofie dopravy s. ch. období po dlouhých km jízdy mimo obydlené osady (opravdovým ven - kovem) byť jen osamělé stavení s nástroji, střechou, potravinami a párem zvířat nebo alespoň pracovitých rukou.

     Typ Bystřice (35) v češtině dnes většinou odvozovaný od fyzické řeky tekoucí bystře, tedy zpravidla horské, raději vztáhneme k s. ch. slovu z duševní a rozumové oblasti: bistrina, značící sice též bystrost, ale v původním, širším a duševním smyslu: chápavost, jasnost. Název v s. ch. má větší vypovídací schopnost, mimo jiné předpokládá pojmenování řeky podle osady Bystřice, opět tedy ekvivalentu Čiháku nebo Vrbovce. V případě řeky i osad Vrbice můžeme – jako český překlad - očekávat i název Rokytná, Rokytnice neboť ve stč. se tímto slovem označovala vrba. V úvahu je třeba vzít zvláště řeku Rokytnou mezi Znojmem a Brnem, jejíž jméno naznačuje blízkost nebo směr k hranici brněnska a znojemska právě tak jako jméno Orlice.

     Posledním, jedenáctým typem osad na trase a přístupech k hranici je Hrabová (17). Její etymologie není úplně vyhraněná, neboť koresponduje jak se slovem hrabár - statečný, udatný tak i se s. ch. grabljiv - dravý. V němčině se pro osady tohoto jmenného typu objevují tvary Rabe, Rabenau, Rabenseifen, což by znamenalo Vraní kameny, mýtiny apod. Ačkoliv typ Vranov má své velmi významné místo v organizaci hranice, zde je spíše na místě očekávat jakési uhlazení původnějšího chápání raube, loupež ( s. ch. grábež) a nebo jen běžného přizpůsobení fonetického tvaru bez vědomí významové hodnoty.
     O souvislosti typu Hrabová s trasou nejlépe vypovídá topografické umístění osad Hrabová, Hrabenov, Hrabišín a Hraběšice, všechny v severním pomoraví. První dvě se nachází na důležitém spoji Olomouc - Kladsko, přes Úsov, Polici a Staré Město p. Sněžníkem. Hrabišín je na vedlejším spoji olomoucka se šumperskem  a Hraběšice na zkratce ze šumperska k Rýmařovu, jejíž hlavní větev jsem zmiňoval u typu Štětí. Případ loupežného hradu Rabštejna signalizuje zřejmě další přístup na rýmařovsko.
 
     Na závěr listování albem srbochorvatských jmen bych chtěl zařadit jednu z kombinací nad jménem Gablona, jaké umožňuje podobný fonetický tvar některých slov, majících ale v každém z jazyků zcela rozdílný význam. Obdobnou stavebnici jsme shledali již u původního srbochorvatského jména Vrbno z překladů přesných - Čihák, špatných - Rokytnice, i jen neuskutečněných – Vrbno. Nyní však znovu prošetříme typ Jablonné, jehož vznik byl v SP - I. vyložen jako čtený tvar francouzského slova při němž písmeno G lze číst též jako J. Původní úvaha však nezohledňovala možnou účast s. ch. vlivu na  tvar - gablona. Nové šetření je nutné i možné pouze proto, že v s. ch. tvar jablanac - výjimečně od ostatních slovanských jazyků - není označením nějaké jabloně, ale - topolu. Pokud by tedy instituty gablon byly známy již v s. ch. jazykovém prostředí, ať už žertovným či luštění rébusů připomínajícím čtením, došlo by se k pojmenování Jablanac, jež přeloženo posléze správně do češtiny by mělo znít Topol, Topolná. Stopy po takto nesprávně, či zábavně převáděných názvech instituce bychom mohli zjistit i dnes. Jsou velmi užitečné i z toho důvodu, že je můžeme použít jako kalendáře a posunout jimi výskyt gablon na našem území již k r. 500 po Kr.
     Skutečně shledáme čtyři naše zástupce typu Topol. Tři z nich se nachází v blízkosti dnešních a snad i tehdejších větších aglomerací osídlení. V těchto místech, kam směřovala značná část importu a odkud pocházel export zboží, jsou expozitury celního úřadu potřebné jak jsme to viděli i u ostrůvku Mýto a Kuchynka, jež byly součástí hlavního slavníkovského hradiště - Libice.
Topolná u St Města u Uherského Hradiště má v blízkosti hájovnu Lapač. Její jméno je beskydským ekvivalentem Vrbovců a Čiháků. Topolany u Olomouce mj. doprovází Luběnice, Hněvotín i Nemilany. Topol u Chrudimi sousedí s Bezděkovem, Habrovem a Kočím. Nejfotogeničtěji v blízkosti rozvodí u Vyškova se nachází Topolany. Pro hraniční gablonu je jejich pozice čítanková a může nás těšit, že podporují i soud vyslovený již v SP - I., kde jsme prostřednictvím 2 km vzdálených Heroltic určili zdejší administrativní členění o němž svědčí i jméno zde ve středověku zaniklé vsi Habrovany i samotný typ Heroltice. Spoj přes blízké a kdysi jistě hraniční Litenčické vrchy zabezpečují Orlovice a v lesní části vrchů najdeme i pomístní jméno Vanovsko.
     Lze tedy konstatovat, že na těchto čtyřech místech přeložili s.ch. jméno Jablanac do naší řeči lidé ovládající oba jazyky, ačkoliv zároveň víme, že na dalších 22 místech vyložili naši předkové totéž jméno jako Jablonec, Jablůnka apod. K takovému výkladu mohla posluchače přivést jak jeho neznalost s. ch., kterou slyšel osadu pojmenovávat, tak i po staletí užívaný úřední název Gablona, který bylo možno kdykoliv v tomto období, přečíst příslušným vtipným způsobem některým domácím jazykem. Konečně podobně žertovně či nepochopením byl název vysvětlen a převeden i němčinou, jako gabel - vidlička, či snad dokonce snídaně na vidličku.

 

 

Okolí Jasla

     Podobně rozličné, ale i ilustrativní hodnoty stavu překladů se dochovaly na trasách Jaselským průsmykem a v jeho bezprostředním okolí. Trasy překonávají linii rozvodí Tisy a Sanu nacházející se v místech zdejších vrcholů v n. m. výškách 905 - 1153 m. Ve slovenském vnitrozemí na řece Uličce, ve vhodné vzdálenosti asi 14 km od rozvodí v průsmyku, máme osadu Topol'a. Dále do krakovska trasa směřuje nejprve povodím Solinky, aby po cca 16 km za rozvodím dospěla do osady Jablonki. (Uvedených 30 km je zřejmě obvyklou vzdáleností denního pochodu. Stejně dlouhé úseky absolvuje např. i cestující ze Štítů do Mor. Třebové nebo do kladského Mezilesí, také z Kostelce n. Orl. do České Třebové atp.)
     Na o něco západnějším toku Cirochy si jistě všimneme asi 8 km  od průsmyku osady Velká Polana. Ještě  západnější řeka Udava má, v podobné vzdálenosti od hranice jako Ulička, osady Nižná a Vyšná Jablonka. Na základě již uvedených skutečností je tedy třeba soudit, že všechny čtyři osady, jejich jména, pochází z jednoho hnízda - celní správy. Mají-li však trojí peří, můžeme to v případě Polany, souvisí-li opravdu se jménem Police, přičíst poněkud rozdílným zaměřením či vybaveností od úřadoven Gablon. Případ jména Topoľa nám dokumentuje pro tuto osadu její někdejší s. ch. žertovné jméno Jablanac - následně přesně převedené do slovenštiny. Příklady slovenského a polského jména Jablonka a Jablonki si vysvětlíme slovenským a polským neporozuměním s. ch. výrazu, nebo naopak slovenským a polským vtipem odpovídajícím starší s. ch. hříčce s úředním jménem Gablona.
     Nenarušenou vzájemnou souvislost všech doposud uváděných nejrůznějších tvarů jména Gablona v šesti současných jazycích nám potvrdí i sedmý, opravdu extrémně přesný překlad srbochorvatského výrazu, tentokrát do staročeštiny.
     Slovem jehněda nyní výhradně označujeme známý druh květenství ořechů, lísek, vrb a topolů. Ve staročeštině se tento výraz používal pro označení dosti rozdílné věci, určoval jen jistý druh - topolu! Kdybychom chtěli zavádět další jmenný typ - Jehnědí, zjistili bychom u nás čtyři jeho kandidáty. Z nich Jehnědno a Jehnědsko u Písku jsou jména odvozená, osad vzdálených  vzájemně jen 1 km. Jména sama ovšem typovému významu zcela odpovídají a rovněž topografické umístění. To u Jehnice na brněnsku nemůžeme na základě dnešního tvaru jména zaručit a protože v současnosti nemám k dispozici potřebné místní i historické souvislosti, budeme se v dalším zabývat jedině osadou Jehnědí (UO). Lokována je na běžné náhorní rovině vysoko nad řekou Tichou Orlicí, jejíž tok 2 km odtud hledá svoji cestu napříč vrchovinou v hluboce zaříznutém a úzkém údolí. Na první a možná ani na druhý pohled zde, kromě ojedinělého jména, neshledáváme žádnou oporu, které našich pět kritérií většinou poskytne typovým jménům. Můžeme však použít některá podrobnější místopisná i historická fakta:
- Při studiu detailnější mapy si povšimneme podivného jména lesa - Štitek. Vyskytuje se zde i jméno Katerštejn (Kocouří kámen) u místa  s terénními stopami po opevnění jakéhosi hrádku, údajně loupežného. Nynější silnice, sestupující od  Jehnědí k řece nese na mapě onačení 8 % nebezpečného spádu a proto nás jméno Kocouří kámen nijak nepřekvapí. Místo, kde se pozůstatky někdejší fortifikace nachází příliš neodpovídá podmínkám, kde by měla být dopravcům k dispozici Kocanda. Jméno sem snad bylo přeneseno z jiné zdejší lokality umístěné blíže místa, kde trasa začíná prudce klesat k řece.
-  V samotném Jehnědí ve středověku stávala tvrz nebo alespoň dvůr a psával se po něm zemanský rod. Je známo místo, kterému se říkávalo v bráně, údajně v bráně tvrze či dvora9. Roku 1292 byl v Jehnědí královský dvůr a bylo tehdy jakýmsi okresním městem čtrnácti osad. Hospodaření a správa lidu v tomto okrsku byla věcí královského vladaře. (Velikostí tento okrsek odpovídá např. velikosti štítecké zemské brány s 15 osadami).

-  Na samém začátku 14. stol. je Jehnědí v doloženém panství Vítka ze Švábenic rozkládajícím se na levém břehu T. Orlice. Se sousedním panstvím lanškrounským hraničilo právě v údolí potoka Husí krk - pod Jehnědím.
-  O tomto rozsáhlém lanškrounském dominiu máme poměrně dosti údajů od dob jeho kolonizace jihomoravskými Kounici již ve 13. stol., přes vlastnictví Záviše z Falkenštejna od r. 1285, až po donaci jeho území králem Václavem II., který je v letech 1292 - 1304 věnuje nově založenému Zbraslavskému klášteru. Donační královská listina se jmény všech vsí i měst panství se v opisu dochovala. Ze skutečností v ní uváděných je zřejmé, že severozápadní, až 30 km dlouhou hranici tohoto celku striktně vymezovala řeka Tichá Orlice15.
-  Z 15. stol. je znám průběh hranice mezi kraji hradeckým a chrudimským. Tato novější linie již zcela řeku nerespektuje, na několika místech ji obousměrně překračuje, ale celkem nepříliš významně. Původnější linii hranice mezi krajem  někdy opočenským (předchůdcem kraje hradeckého na části jeho území) a chrudimským tedy tvořil tok Tiché Orlice, jak to máme dosvědčeno stavem za dob Kouniců i Vítka ze Švábenic.
-  Téměř před stoletím zachycená výpověď pamětníka hovoří o jakémsi složitém až nepochopitelném průběhu cesty od Kostelce, která na své trase překročila řeku, aby posléze směřovala vzhůru k Jehnědí a k Vys. Mýtu. Na její ochranu stála - nad blíže neurčenou horou - strážnice10.
     Tato získaná data již lze dosadit do přehlednějšího vzoru pro vedení dálkových a přeshraničních spojů a jejich výbavy celními i vojenskými zařízeními. Cesta od Kostelce je ve skutečnosti jen etapou na dálkové, velmi staré výšinné spojnici z ústředních území hradského obvodu Opočno k České Třebové. (Shodou okolností činí vzdálenost mezi Kostelcem n. O. a Č. Třebovou asi 30 km.) Odtud dále na Moravě měla trasa tři možnosti pokračování - na Zábřeh, Mor. Třebovou nebo Svitavy. Dálková trasa byla ze svých výšinných poloh nucena sestoupit k brodu přes Orlici (v dnešních Kerharticích) a dále pokračovala - nikoliv jako nynější silnice po březích Orlice a Třebovky, ale znovu stoupala údolím Husího krku, aby teprve v místech Přívratu sestoupila k Dlouhé, či až k České Třebové.
     Osada nesoucí někdy francouzské, úřední jméno Gablona, byla tedy v s. ch. zvána Jablanac a název byl do staročeštiny přeložen - přesně a bezchybně - jako Jehnědí. Osada byla tedy kdysi branou a přístupem chrudimska k opočensku, k významnému brodu přes T. Orlici a k tamější dálkové trase. V místě byli výběrčí celních poplatků a procházel tudy obchod se solí. V lese Štítek je třeba předpokládat opevnění nebo alespoň stanoviště pohraniční jednotky a terén i jméno Kocouří kámen nám dávají možnost pátrat i po instituci zájezdní hospody nebo alespoň brzdařské stanice.
     Před ctiteli a zastánci teorie pramenů a linií rozvodí nelze jistě zastřít, že strategická poloha Jehnědí pro chrudimsko  by byla ještě zřetelnější, kdyby údolí Husího krku příslušelo hradskému obvodu Opočno a nikoliv Chrudimi. To ovšem nejméně od dob příslušníků rodu Kouniců, bratrů Oldřicha a Heřmana, nelze přijímat, ale možnost takové administrativní úpravy v předcházejících obdobích (možná bezprostředně předcházejících), by opočenské správě svěřovala, patrně logicky, celou trasu posledního denního pochodu z Kostelce n. O. až k zemské hranici.

     V závěru referátu mně dovolte poznámku, která se už netýká tématu osad zakládaných na vstupech do zemí a hradských obvodů, případně jejich rámcového datování podle jazyka užitého k jejich pojmenování. Vzájemné možnosti, které mají lexika slovanských jazyků jsou v podstatě tři. -  (V menší míře tyto možnosti naplňují i jazyky cizí). Slovo je v obou jazycích stejné nebo velmi podobné a řečenému nebo zapsanému výrazu bez potíží rozumíme. Druhou možností je stav, kdy každý jazyk má pro určitý jev zvláštní výraz a rozumět mu bez přípravy nemůžeme. Tato vlastnost některých našich a s. ch. slov byla využita - spolu s pěti známými kriterii - pro eliminaci jmen hraničních osad s úředním posláním v s. ch. období. Pro úplnost uvedu i třetí případ, celkem vzácný. Stejné či velmi podobné slovo má v každé řeči zcela rozdílný význam a může to být i trapně rozdílný význam.
     Tyto tři, zcela obecné možnosti však, podle mého názoru, nemohou naznačit opravdový poměr a vztah naší a s. ch. řeči. Zdá se, že je mnohem hlubší i bližší a nelze jej vysvětlovat jen vzájemnou příbuzností slovanských jazyků.  Nekladu si za cíl popsat skutečné vztahy našich jazyků - vymyká se to mým znalostem, ale chtěl bych na tyto - opravdu nadstandartní - vztahy alespoň poukázat. Zvláště poskytly-li  tolik dat pro tuto práci.
     Zdá se totiž, že řadu s. ch. výrazů stále používáme v hovorové řeči. (Pokud je tomu podobně i ve spisovném jazyce, nemůžeme taková slova rozeznat, patří do první uvedené možnosti třídění). Významu těchto slov celkem rozumíme i když si nejsme vědomi jejich s. ch. původu. Celá desetiletí si oblékáme bundy roztodivných módních směrů, aniž bychom zjišťovali, že slovo se v jiných jazycích nevyskytuje, jen v s. ch. značí kožich. Naše bunda se pak řekne vjetrovka či víndjakna. V dětství jsem byl opakovaně vyzýván, abych nebudal dlouho do noci, což znamenalo abych nebděl nad knížkami. Od tohoto slova vyjadřujícího i hlídkování je nutné odvodit i další typ - Budeč, Budy atd. (60). Nemá vztah výlučně k hranici, podobně jako Vanovka a Kocanda, je možno je očekávat i ve vnitrozemí. To, že je najdeme i jako součást některých hradů nebo předhradí (Lanšperk, Žampach ...) může naznačovat, že některé z  těchto feudálních pevnostních vymožeností byly budovány na starých místech hlídek, pozorovatelen a signalizačních míst.
     Po typové vsuvce upozorním na zvláštní slovo čáma - skupiny kamarádů i kamarádek leckterou chvíli jen tak pročámou, tedy proklábosí. V s. ch. slovo znamená nuda. Že malá dítka v peřince bacají ručičkami ví každá maminka. Větší chlapci dovedou kamenem, hroudou i míčem dosti prudce bácnout. V s. ch. slovo znamená házeti, vrhati. K těmto několika (lze totiž pokračovat dlouho i mně...) cizím nebo alespoň nespisovným výrazům jímž kupodivu rozumíme a jsou stále - tedy zřejmě nepřetržitě - v užívání, lze připojit i výrazy, které používáme, aniž bychom jim již valně rozuměli. Namátkou: litica značí skalisko (srov. naše hrady Litice). Črnogorica = jehličnatý les, belogorica = les listnatý, což ve společnosti značnou měrou užívající výpas lesů hovězím i vepřovým dobytkem bylo významné a potřebné rozlišení kvality. Desna značí pravici. Tři naše a jedna ukrajinská řeka jsou naopak levými přítoky větších řek, ale víme, že v minulosti se při tomto označení postupovalo právě opačně než-li dnes.
     Slovo banuti označuje vpád, vniknutí na cizí území. Jména osad Bánov se odvozují v literatuře od jihoslov. slova bán - vojevůdce, pán. Nechybí ani, vždy pohotově k dispozici vykladačům, osobní jméno Bán, původ slova se hledá dokonce v neznámé avarštině. O slově šuma značící v s. ch. les máme k dispozici - logicky formálně správné - vysvětlení, že pochází z praslovanštiny. To je ovšem možné. Přesto nelze takové úvahy považovat za správně vedené. Opomíjí výskyt slova v s. ch. lexiku a v naší toponymii a to za situace kdy přítomnost s. ch. kmenů na našem území samozřejmě zpochybňována není. Přesto se souvislosti hledají až v pouze předpokládaných, praslovanštině a avarštině. Vysvětlení jedné neznámé neznámou jinou je dosti riskantní metoda, pochopitelná snad při absolutním nedostatku relevantních dat. Použít ji na výskyt toponym šum- a ban- na našem území spíše připomíná obcházení takových dat.
      Několik málo dokladů s. ch. názvosloví na území Moravy i Čech, použitých zde jen pro speciální potřeby a závěry referátu, poukazuje ovšem na větší množství doposud nezpracovaného materiálu. Do doby než-li se dočká komplexnějšího utřídění je třeba jej alespoň pečlivě registrovat, neboť se dotýká nepsané, ale více než tisíc let živé ústavy našich zemí v nichž byly kdysi v tak širokém měřítku nostrifikovány s. ch. instituty.

Literatura

1)  Lutterer, Majtán, Šrámek, Zeměpisná jména Československa, MF Praha 1982
2)  Jiří F. Musil, Po stezkách k dálnicím, Praha 1987
3)  Vlastimil Vondruška, Život staré Šumavy, Záp. České nakl. 1989
4)  A.S. Kan, Dějiny skandinávských zemí, Svoboda, Praha 1983
5)  Kolektiv, Celnictví v Československu, Praha 1982
6)  Václav Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Praha 1997
7)  Frant. Palacký, Dějiny ..., Praha 1927
8)  Dušan Cendelín, Staré komunikace, 1999 vl. nákl.
9)  F. Musil, Hrady tvrze a zámky okr. Ústí n. O,, Ústí n. O. 1995
10)  V. Z. Hackenschmied, Na besedě, Ústí n. O. 1995
11)  Drahomíra Šustrová, Svitavské pověsti, Svitavy
12)  Antonín Horák, O Slovanech úplně jinak, Vizovice 1991
13)  André Maurois, Dějiny Anglie, Praha 1993
14)  František Dvorník, Zrod střední a východní Evropy, Praha 1999
15)   Nadační listina krále Václava II. z 21. 5. 1304 pro opatství zbraslavské


  Publikováno v e-Sborníku ze semináře Staré stezky, Památkový ústav Brno, duben 2001
       
         Letohrad, 2000 - 2001

    
     

<

NAVRCHOLU.cz