"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Ediční poznámka
11 anagramů
Ad Severum
Podlažický rukopis

Počet přístupů: 403435

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005


Podlažický rukopis

  Díky zahraničním aktivitám pražské Národní knihovny se po létech předcházejících jednání podařilo nedávno představit veřejnosti vzácný středověký kodex z několika pohledů ojedinělý. K uskutečnění dobré kulturní a společenské prezentace jistě také napomohly i v dřívějších letech učiněné jednotlivé akty několika našich předních politiků.
  Rozměrný Codex je znám pod dosti obsáhlou škálou jmen a označení: Liber pergrandis, Codex mixtus, Codex giganteus, Gigas librorum, Codex gigas… což svým způsobem naznačuje jeho atraktivitu – vyžadující si vlastní pojmenování - v každém věku. Jak vidíme, nechybí mezi nimi ani označení působící zvláště v dřívějších staletích hanlivě, či negativně. Švédský název Djävulsbibeln je zcela kategorický, ale o mnoho lepší není ani Codex Gigas, odhlédneme-li od monumentálních rozměrů Codexu - asociující na počátku světa proti vládě olympských bohů povstalé obry, - Giganty. Malou sbírku poněkud podezíravých pojmenování Kodexu asi jen částečně vysvětlí vyobrazení ďábla, případně tam zaznamenanými kouzelnými zaříkadly - proti nemocem a zlodějům. Ďábel byl konec konců nedílnou součástí všedního středověkého duchovního života a tak např. Jenský kodex pod autorským titulem Antithesis Christi et Antichristi zobrazuje mnoho ďáblů, navíc v akcích drastičtěji se jevících čtenářově obraznosti; je také obhajobou i oslavou husitství – přesto se nijak výjimečné negativní pozornosti netěšil…
  Neobjasněná tajemství, větší i menší se tedy ke kodexu víží dlouho a není vyloučeno, že od počátku. (I dnes na atraktivitě a tajemnosti neztrácí, u příležitosti jeho vystavení Česká mincovna razila zlaté a stříbrné medaile, aktivně byly uspořádány dalšími institucemi veřejné akce a z jeho prostředí těží i nově natočený třídílný film s detektivní zápletkou Ďáblova lest - nedávno úspěšně uvedený ČT. Krátká návštěva Kodexu ve staré domovině se tak stala vlastně svého druhu historickou událostí). V minulosti - i dnes - se pochopitelně může jednat o pověsti a zkazky prostě vymyšlené, literárně zkonstruované, ale následující text může naznačit, že dávná i nynější tajemna kolem starého rukopisu mohou mít jakýsi věcný základ, - nebo alespoň počáteční impuls.
  Že s textem Kroniky je možno jakási skutečná tajemství spojovat, by mohla naznačovat např. věta určená Cosmou mělnickému proboštu Šebířovi hned v úvodu Kroniky - zvaném Ad Severum, jímž mu – zřejmě současně zasílanou - Kroniku věnuje:
…Pravá láska totiž nemůže mít nic vlastního, nic tajemného, nebo skrytého, čeho by nezjevila tomu, koho upřímným citem miluje…
  Nějaký zřejmý, věcný podmět lze ale u ní spatřovat jen v případě existence anagramů v latinském textu, - jimž jsme se již věnovali v rozsáhlém samostatném článku tohoto webu. V otevřeném textu Kroniky jinak čtenář sotva shledá cokoliv vlastního, tajemného, nebo skrytého, vše je veřejné, veřejnosti přímo určené. Nezbývalo by tedy, nežli mít větu buď za obecné psychologické konstatování, či naopak vřelou, květnatou, možná nějakým způsobem i osobní sentenci. Naopak k anagramům – prakticky nepostřehnutelným, bezpochyby tedy vlastním, tajemným a skrytým – by formulace vypovídala přímo a věcně. Práce na označení anagramů v textu Kroniky v Podlažickém scriptoriu by proto mohly být oním reálným počátečním tajemstvím, z jehož zprvu malého stínu působeného pouze náznaky, či nejasnou šeptandou vyrůstala později rozvitá líčení dramatických bájí – pokusů o vysvětlení přitažlivého tajemna kolem rukopisu, ne-li rovnou předhození veřejnosti dramaticky působících syžetů, aby se raději zaměstnala neškodnými konečnými – byť pochopitelně jen efemérními zápletkami…


Barokní kostel sv. Markéty v Podlažicích na
místech někdejšího benediktinského kláštera

   
                   Kování zdobící desky vazby Codexu  mixtus, dvojice gryfů střežící strom života

  (Obrázek kování Codexu je z repliky ve skutečné velikosti, kterou pro výstavnické účely vytvořil r. 2007 pan Jiří Fogl, knihař ze Žamberka. Ačkoliv nynější vazba originálu - po poškození rukopisu požárem švédské knihovny je zhotovena tam - kožený potah desek je zdoben vtlačovanými vzory švédské koruny, můžeme se podle ztvárnění jiných našich středověkých vazeb domnívat, že samo kování se snad přidržuje původních motivů. Fotodokumentaci pořízenou v průběhu prací na replice poskytl velmi vstřícně p. Fogl).
  Nežli se výhradně začneme zabývat textem Cosmovy Kroniky v rukopise z Podlažic, je vhodné poněkud zmínit i některé údaje o samotném Kodexu – jehož je Cosmova Kronika jen jedinou z mnoha dalších, neméně obsáhlých textových částí. Zvláště ve dnech výstavy Národní knihovny se na webech objevilo více dnes známých detailnějších historických údajů, např. o založení benediktinského mužského kláštera v Podlažicích u Chrudimi velmožem Vrbatou již před r. 1160 (nedaleko je i město Vrbatův Kostelec) i o jeho dalších osudech. Rovněž jsou zde materiály analyzující z různých pohledů vůbec vznik i účel tak ojedinělého rukopisu. Datování vzniku Codexu – podle v Calendariu zařazeného svátku sv. Prokopa, svatořečeného v r. 1204 a posledního zapsaného úmrtí v r. 1227 – se obvykle klade do období mezi r. 1204 – 27.
  Podle teoretického závěru k němuž ve svém rozboru dospěl Zdeněk Uhlíř z Národní knihovny v Praze, dílo natolik pracné, nákladné i nebývale rozměrné (původní velikost stránek byla 90 x 50 cm, takže pro potřebné množství pergamenu bylo prý třeba kůže neméně, než 170 oslů, či ovcí), bylo zamýšleno a koncipováno vysloveně úzce účelově - pro trvalé uchování některých důležitých informací v nezměněné podobě. K obdobnému teoretickému závěru dospívá i studie Barbory Kolečkové: Je tedy možné zvážit funkci kodexu jako nosiče, který uchovává nezměněnou a původní informaci. - Jak budeme mít možnost ještě shledat, zdá se, že právě to jsou ukazatele nadějných směrů dalších úvah a prací.
  Neobvyklé vnější vlastnosti Codexu k plnění těchto požadavků  měly napomoci. Nemalá cena exempláře vybízela všechny budoucí majitele k šetrnému uchování, zatímco monumentální rozměry i váha (75 kg), a současně malé písmo textů způsobují, že je čitelný jistě ne běžně, ale s určitým a nezanedbatelným nepohodlím …  Jinde zase bylo vysloveno mínění, že samo založení kláštera, ani ne čtyři desítky let po Cosmově smrti, mělo zajistit jak sepsání, tak i bezpečnou úschovu Codexu. Soudě podle relativně dobrého stavu dochované vzácné knihy – přes přestálé dramatické peripetie historie, změny držitelů i záchranu před dvěma požáry – se takovýto předpokládaný záměr, byť s jistými a nikoliv nepodstatnými oklikami, daří průběžně plnit.
  Patrně ekonomické potíže přiměly Podlažice dát Codex nemalé ceny do zástavy bohatému klášteru v Sedlci a neměly již nikdy možnost vyplatit jej zpět. Proto až po několika desítiletích, r. 1295 břevnovský opat Bavor z Nečtin …kvůli velkým prosbám… pražského biskupa Řehoře (Zajíc z Valdeka) a se souhlasem Podlažic vykoupil pozoruhodnou knihu od Sedlce zpět, …aby nebyla řádu odcizena (tedy benediktinům). A to, - nejspíše k opatově lítosti, - i když bylo třeba splatit vyšší cenu, než jakou původní zástavní suma činila. Umělecky zaměřený opat Břevnova – nebo i vhodně nasměrován cílenou a komplexní přímluvou Zajíce z Valdeka - měl Codex za hodný zařazení mezi 7 divů světa. Nevíme z čeho takovýto jeho názor vycházel, snad jen z neobvyklých rozměrů knihy, ale v oslnivém závěru jej možná poněkud podpoříme …
  Jinou zajímavostí Codexu je bezpečně zjištěné autorství jeho převážné části jediným písařem. (Často se uvádí, že dílem jediného člověka je dokonce celý Codex). Soudí se, že tento Velký písař zapsal úvodní rozsáhlé tituly, - jejichž řada začíná latinským překladem Starého Zákona, - avšak poté následující oddíly rukopisu obsahující další klasické tituly jsou dílem jiného písaře. Objevují se v této části, mimo některé kompletní tituly, např. kouzelné zaříkací formule i známé vyobrazení Nebeského města a na protější stránce v dramatickém kontrastu k němu - dnes populárního - ďábla. Dále se však opět ujímá práce Veliký písař  a zapisuje celou Cosmovu Chronica Böemorum – v jednom z nejlepších rukopisů, jaké dnes máme k dispozici. Neobsahuje žádné pozdější přídavky Cosmových pokračovatelů, je tudíž v podezření z autencity, tj. alespoň velké blízkosti Cosmovu autorskému znění. Končí z tohoto důvodu známým zápisem oznamujícím Cosmovo úmrtí r. 1125:

Vězte všichni v Kristu věřící, že skladatel této kroniky Cosmas, ctihodný děkan kostela pražského, zemřel dne 21. října, téhož roku, v němž byl, jak známo, kníže Soběslav povýšen na stolec.

  Národní knihovna ve Vídni chová dva opisy Cosmovy Kroniky, z nichž jedním – pořízeným  v 16. století, kdy Podlažický rukopis byl ještě v Praze a o jeho sbírku titulů byl tedy společenský zájem -  je právě tato verze Kroniky. Velmi obsažný Codex ještě zahrnuje, mimo již zmíněné tituly a Calendária - jež je využito i jako Nekrologium pro 1 615 osob – ještě další samostatné klasické tituly z fyziologie, historie i etymologie, různá data a někdy se tedy oprávněně nazývá ne pouze knihou, kodexem, ale rovnou knihovnou - bibliotheca.

Jedna z forem ukázkové karolinské minuskuly, jíž se zápis v  Podlažickém Codexu poněkud blíží

  Písma užitá v Codexu jsou především dvojího druhu. Převažující je pozdní karolínská minuskula běžného textu, - klasifikovaná na dobu vzniku rukopisu, počátek 13. století, již jako poněkud archaická. Skvělé ornamentální iniciály bývaly kdysi v románských rukopisech častou součástí výzdoby, jejich početné užití v Codexu Gigas je tedy rovněž archaizujícím prvkem. Tendenci k obdobné starobylosti, nebo jakéhosi spojení s dřívějšími dobami ukazují i názvy kapitol a zvýrazněných úseků textu, vyvedených větší i ozdobnější, kaligrafickou románskou unciálou. Většina titulů Podlažického rukopisu (vyjímaje text Cosmovy Kroniky), dosud nebyla moderně textologicky zpracována, ale na zápisu Písma byly zjištěny prvky již předvulgátních, tedy ještě nekodifikovaných, předjeronýmovských překladů. Tato skutečnost ukazuje tedy opět na nepochybnou starobylost i četnost vzácných podkladů, jež Velký písař pro práci v Podlažicích užíval.
  Jeden ze současných komentářů obdivuje např. jednotný, leč poměrně droboučký (cca 4 mm výšky), rukopis běžného textu, působící nicméně téměř jakoby vyšlý z tiskárny. Dávný Veliký písař je tímto rysem zřejmě poněkud blízký některým současným technickým typům, kdy se ještě můžeme setkat s mnoha konstruktéry, kteří i své běžné zápisy velmi rychle píší vzhlednými tiskacími písmeny, - před nedávnem je potřebovali k popisu technických výkresů normalizovaným písmem.
  Jak v textu Písma, dalších titulů i Cosmovy Kroniky jsou aplikovány mnohé ozdoby písma, jednoduché i složitější ornamentální barevné iniciály, rubrikace místy barevně zvýrazněné – podtržení slov i vět, ozdobné nadpisy i jména apod. Nemají sice výtvarně nebo kreslířsky snad zcela mimořádnou hodnotu, ovšem výtvarné nadání nelze autorovi upřít a jsou působivě rozvrženy. Možná tedy také vyšlé z ruky onoho technického typu, samotného písaře textu. U produktů scriptorií - rukopisů bývalo obvyklé, že grafická výzdoba byla svěřována specialistům, grafikům, nicméně k výzdobě Podlažického Codexu přímé analogie ani vzory nejsou známy, je zcela originální. Dílo např. také barevně zpestřují a oživují iniciály na celou výšku sloupce, tedy cca 106 řádků textu i mnohé další ozdoby. (Na webové stránce 23r na
www.manuscriptorium jsou k celostránkové iniciále použity i pěkné čtyřlístkové motivy, jimiž jsme se specielněji zabývali v článku Derafš a Kavian. Na jiné stránce zase vidíme na iniciále písmene měkkého I realisticky zpodobenou veverku, zvířátko vyznačující se elegantní půvabností pohybů a lidmi obdivované pro předvídavou vlastnost střádání trvanlivé potravy, oříšků i semen na zimu)…
  Tento článeček se ovšem nadále bude věnovat jen nepatrné částí práce Velkého písaře. Tématy mu totiž jsou jen žlutá signa, nejjednodušší a drobný výzdobný prvek textu Cosmovy Kroniky – , jimiž jsou zvýrazněna některá velká písmena textu - a dále interpunkční tečky na konci vět. Nemůžeme sice tvrdit, že tím tajemné anagramy objasníme, ale je snad třeba poukázat na jisté shodné konstrukční prvky Podlažického zápisu Kroniky a na druhé straně stavby anagramů.


Anagramy

  Před několika lety jsem se podílel na uspořádání a přípravě publikace anagramů v Ročence Moravského národního kongresu. Rád jsem tak přispěl k uchování a editaci co největšího počtu anagramů, které v textu Cosmovy Kroniky v sedmdesátých letech minulého století objevil a vyřešil - podle počátečního podnětu Ant. Patejdla - páter Fr. Borák. Přiznám, že mně na nich od počátku lákala – kromě samotné možnosti nahlédnout do neznámé minulosti, snad stejně i dosti neobvyklým způsobem dokonalá konstrukce a výstavba samotných hádanek. Čtenáři se s nimi, jakož i s dalšími jejich doprovodnými materiály, mohou seznámit jak v minulých Ročenkách, tak i s jejich ukázkami v bloku Anagramy na tomto webu.

  Poněvadž z tehdejší práce ještě znám rozmístění desítek anagramů v textu Cosmovy Kroniky, při prohlídce Codexu umístěného na webech Národní knihovny jsem si mohl všimnout, že ona ozdobná žlutá signa v textu odpovídají umístění jednotlivých anagramů. Obě potřebné skutečnosti - znalost Borákových řešení anagramů a alespoň digitální přístupnost stránek starého Codexu jsou u nás přístupné teprve odnedávna.

  (http://www.manuscriptorium.com/Site/CZE/volne_dostupne_dokumenty.asp - doplněno o obvyklý Bretholzův latinský a také z něj vycházející český text Kroniky a http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Browse-the-Manuscript/Kosmas-kronika/?=&mode=1&page=585# ).
  Hledat stopy věcí ukrytých bývá úkol obtížný již z principu a anagramy – vzhledem k běžné lidské způsobilosti – jsou v oficiálním textu Kroniky ukryty vlastně dokonale – jako by se nad nimi voda otevřeného textu zavřela. Proto stopy, které bude možno nalézt jsou poněkud zvláštní a netýkají se přímo samotných anagramů, ale spíše jejich schránek, které snad lze identifikovat ještě dnes.

 

  Prostředí anagramů je přímo definováno jako desorganizované až na úroveň jednotlivých písmen a je proto možná i poněkud zajímavé, že na přesnost, posloupnost – organizovanost - zápisu lidské oko zcela vázáno není, jak dostatečně ukazuje obrázek vpravo. Běžné grafické představivosti postačí jen rozdělení textu na slova a zachování správného umístění prvního a posledního písmene v nich, zatímco na pořadí zbývajících hlásek ve slově již příliš nezáleží. Ve světě anagramů jsou ovšem podmínky pro orientaci ještě podstatně náročnější. Nejen, že zde neznámé mezery mezi slovy, ale pochopitelně ani první a poslední písmena - k dispozici je pouze kompletní sada hlásek.


Interpunkce

  Mimo žlutě označená velká písmena si můžeme v latinském textu z Podlažic rovněž povšimnout markantní rozdílnosti pravopisu oproti moderním výtiskům Kroniky – značně se vzájemně liší interpunkcí. V českých vydáních Kroniky jsme zvyklí na vesměs dlouhá, rozvitá souvětí, až několikařádková, zatímco v Podlažickém rukopise často nacházíme věty stručnější, výrazně kratší. Místo mnohé dnes obvyklé čárky je v rukopise tečka. Přitom ve smyslu naší čárky je ve větách užívána rovněž tečka, případně i dvojtečka… Opravdovou tečku za větou, - někdejší dokonalý vynález sv. Jeronýma dodnes úspěšně aplikovaný, - považovaný až za automatický - písmy původem z Evropy, - poznáme podle následujícího velkého písmene další věty, v rukopise navíc žlutě označeného. Důsledkem velké rozdílnosti interpunkce je tudíž velkých počátečních písmen Kroniky Podlažického textu nejméně třikrát více než ve většině ostatních dochovaných opisů. (Nejedná se totiž o snad nějakou moderní libůstku, slohovou ozdobu teprve dnešních překladatelů - podobně rozvitě je zřejmě zapsána většina již starých opisů Kroniky).  Protože by bylo poměrně zdlouhavé i nepříliš užitečné porovnat všechny rukopisy, shlédl jsem zatím jen čtyři latinské, dostupné zápisy: Kapitulní rukopis Cosmovy Kroniky, zvaný Dražický, dále Budějovický rukopis a pochopitelně Budyšínský, jenž posloužil za základ Bretholzovy edice a také další dva zlomky - s nimiž všemi interpunkce rukopisu B (3), Stockholmského, čili Podlažického, tak kontrastuje. Je ale snad i nad neúplným počtem šetřených rukopisů možno vyslovit předpoklad, že obdobně tomu bude také u zbývajících opisů – vyjma snad jednoho ze dvou Vídeňských, (sign. 7391), jenž vznikl pozdním opisem Podlažického. Dva rozdílné systémy interpunkce ovšem zjištěny jsou a v této chvíli pro náš účel příliš nezáleží na tom, které z dalších, nyní poněkud zdlouhavě přístupných exemplářů, se ještě přiřadí do té, či oné skupiny.
  Bertold Bretholz r. 1923 při sestavování své srovnávací edice všech 15 dochovaných, či alespoň kdysi známých rukopisů (jeden z nich byl zničen požárem, druhý poškozen a třetí je od konce II. světové války nezvěstný), použil za základ pochopitelně fakticky nejdelší znění Kroniky, rkp. Budyšínský a k němu dle možností zaznamenával rozdílné verze některých částí textů ostatních rukopisů, - vynechané, chybějící, nebo naopak přidané apod. 
  Již před léty, při přípravě edice anagramů k tisku, zastával spoluautor Ediční poznámky, ing. Jiří Kachlík CSc. myšlenku, že anagramy, složitě a jen mimořádně nadaným osobnostem řešitelné byly zřejmě původně v Kronice označeny, nebo alespoň rozmístěny podle určitého systému, aby bylo vůbec možno je v obsáhlém textu najít - i těm povolaným a intelektuálně dostatečně způsobilým řešitelům. Tehdy jsem se ale domníval, že existence nějakých viditelných značek by významně snížila utajenost anagramových sdělení a nechtěl jsem také zatím nové, ještě málo zpracované a ověřené téma zatěžovat v té době jen intuitivní domněnkou a myšlenka se proto v Ediční poznámce neobjevila.
  Zdá se ale, že právě Podlažický Codex odpovídá na všechny takovéto a podobné námitky. Při bližším rozpracování je přece možno požadavek viditelných značek plnit různými způsoby, v tom také zastřením, splynutím těchto značek. V případě, že jimi třeba nebudeme šetřit ani na nenáležitých místech, stanou se standartním, nijak tudíž nápadným grafickým prvkem celého Codexu – přičemž právě jeho početnou řadu samostatných titulů lze k značné  rozostřenosti dobře použít. Takto barevně jsou tedy ozdobeny i ostatní tituly, včetně textů biblických, ale právě jen v rukopisu Kroniky (domnívám se), jsou užity nejen jako i jinde obvyklé neutrální výzdobné prvky, ale navíc i plně funkční znaky.   Nenápadnost žlutých ozdob velkých písmen zvyšuje i jiný přidaný maskovací prvek. Je jím způsob zápisu stovek jmen vládců a církevních hodnostářů rozesetých pochopitelně na mnohých místech textu. Ačkoliv jména bývají žlutě podtržena a psána přirozeně s velkým počátečním písmenem, patřičně i žlutě zvýrazněným - v systému označování délky anagramu nehrají roli, jejich hlásky tvoří jen běžnou část a materiál některého z anagramů. Vidíme, že žlutou se prostě pokud možno nikde nešetří

* * *

  Ojedinělé interpunkci Podlažického rukopisu - oproti běžným opisům Kroniky – odpovídá zase u souboru anagramů jejich délka. Jsou pro ně užity úseky textu ohraničené právě tečkou interpunkce – tedy celé věty, - pochopitelně jen celé věty Podlažického rukopisu. Takovýto stereotyp, zvyklost nijak nevyplývá ze zásad, či potřeb vlastní tvorby anagramů. Teoreticky je přece možno k anagramu zvolit jakoukoliv souvislou část textu, ohraničenou právě a jen délkou anagramu, takže vlastně anagram by mohl začínat, respektive i končit uprostřed kteréhokoliv slova. (Takové jsou např. anagramy v díle F. Villona). Cosmovy anagramy si tedy další zřetelnou, leč z hlediska jejich tvorby náročnější i obtížnější, či alespoň omezující podmínku přidávají. Jako by tedy chtěly umožnit i ono nenápadné signování žlutou barvou v textu Kroniky.
  Z řečeného vlastně vyplývá, že anagram by měla tvořit každá věta textu Kroniky v Podlažického rukopisu – mimo snad názvy kapitol, některých titulků apod.… Ohromující možnost – korespondující leda s míněním někdejšího břevnovského opata o 7 divu světa - můžeme, bohužel, momentálně ověřit jen částečně. Autor tohoto článku v životě nesložil, ani nevyřešil jediný alespoň dvouslovný anagram, možná již měl a ještě si vypěstoval vzrůstající averzi k takovéto bohapustě pracné činnosti a pociťuje spíše první slovo obrazného rčení: mučíte-li slova dost, přiznají se k něčemu...  Může tedy k porovnávání užít pouze Borákem vyřešené anagramy – pokud k nim uvedl a je nyní známo plné znění latinské věty - tedy asi u 100 známých řešení.
  I na základě takto neúplného materiálu lze říci, že zatím ve žlutých signech nemáme úplně dokonalý rejstřík. Byly sice shledány desítky shod odpovídající shora předneseným zásadám evidence, ale také rozdíly. Některá Borákova řešení např. nepoužívají celou podlažickou větu, ale jiný úsek textu. Patrné je to např. u anagramů 9. a 10. sestavených z úseků věty v Podlažickém rukopise neoznačených žlutými signy, ani velkými písmeny a v otevřeném textu tvořících tedy větu mimořádně dlouhou, rozvitou, postačující na tři  B. anagramy. Podle zásady žlutých značek by tudíž měly být anagramy 8., 9. a 10. anagramem jediným.
  Páter Borák měl zřejmě k dispozici Bretholzovu podrobnou edici, neboť některé jeho věty vzaté za základ řešení neodpovídají znění věty Podlažické, ale pochází z některého jiného rukopisu – např. hned první věta oslovení probošta Šebíře má několik, byť počtem písmen nevelkých rozdílů.
  I prosté porovnávání Bretholzova latinského textu s textem rukopisu je ale zvláštním zážitkem. Běžné písařské zkratky zápisu se tehdy již rozrostly do obsáhlého systému, který stěží může vždy a přesně vyložit dnešní nezasvěcený člověk, specielně nezaškolený ve čtení latinských rkp., některé jsou opravdu odvážné. Asi tedy vyšší rozlišení obrázků listů Kroniky na webu, nebo jen studium textových otázek v originálu a školeným odborníkem by přineslo potřebnou pregnantnost v každém jednotlivém případě.   Zatím je třeba se pro porovnávání spokojit s texty jasnými i laikovi a zjištěné rozdíly mezi řešeními i systémem teoreticky střídavě připisovat oběma autorům – Borákovi i Velkému písaři.
  Zde je dobře si uvědomit, že pravděpodobně již z Cosmova scriptoria vyšlo několik rukopisů Kroniky. Duchovním osobám jimž jsou adresovány Předmluvy patrně současně zasílal i příslušný exemplář díla – jak v jedné z nich i podotýká a sotva se jednalo o exemplář kolující, nebo dokonce ten, na němž sám Cosmas dále pracoval. První knihu Kroniky Proboštu Severovi i Mistru Gervasiovi zřejmě zasílal současně, tedy dvakrát. V Kronice průběžně přibývaly jednotlivé knihy až na celkový počet 3 a v tomto konečném stadiu některý z rukopisů zpracovával písař v Podlažicích. Je tedy možné, že jednak již od Cosmy vycházely rukopisy s rozdílnou interpunkcí a i těch s interpunkcí podlažickou mohlo být více – a v určité míře různých.


Úvod k proboštu Šebířovi - Ad Severum

  Zjištěné nedokonalosti můžeme ale někdy vysvětlit naopak i jako úmyslné, jimž se systém značek někde nemohl prostě vyhnout. Tak i některá porušení systému můžeme naopak chápat jako potvrzení jeho existence. Lze to ukázat na jednoslovném latinském pozdravu Valete, překládaného: buď zdráv.

10. anagram


• Pozdrav je např. součástí 10. anagramu – ačkoliv by jí ale neměl být. Na konci věty předcházející formuli pozdravu je samozřejmě tečka, rovněž tak i za samotným pozdravem a obě jsou v rukopise napsané i zřetelně viditelné. Přesto je počáteční –V-  pozdravu zapsáno v rukopise jako malé – řekněme polomalé, obojetné což písařův brk dovede lépe naznačit, než někdejší sazárna či dnešní klávesnice - a chybí mu i žluté pozadí. Z hlediska anagramů však velmi pochopitelně – slůvko je totiž použito jako součást anagramu č. 10, - vytvářeného předchozí větou, - nadto ale pracující i s písmeny, větou pozdravu. Po zde pro anagram mimořádně užitým dvouvětím následuje věta Sive enim… a s ní 11. anagram. Počáteční –S- je tudíž velké - a žlutě podkresleno. Luštiteli věty De guibus… chybějící signum tedy srozumitelně naznačuje, aby do své práce zahrnul i slůvko Valete. (Str. Kungl. Bibliotheke 294r).
• I v následující Druhé předmluvě - mistru Gervasiovi, se hned dvakrát vyskytne formule pozdravu, ale zde nám nic nenapoví. Jednou je zde totiž za dvojtečkou,  sice s velkým písmenem, žlutě však pochopitelně neoznačeným a podruhé zcela uvnitř věty a rovněž pochopitelně tedy s malým písmenem a bez žlutého označení. Navíc se jedná o věty Borákem neřešené… (Rovněž stránka Kungl. Bibliotheke 294r).
• Také Předmluva opatovi Klimentovi na počátku Druhé knihy Kroniky končí formulí pozdravu a zde je s ní naloženo opět stejně výzdobně nestylově jako v případě 10. anagramu v Ad Severum. Počáteční V- není příliš velké a je bez žlutého zvýraznění. Analogicky tedy lze očekávat, že i zde bude pozdrav součástí anagramu vytvářeného předchozí větou… Kontrolu ale, bohužel, neuzavřeme – opět totiž neznáme žádné Borákovo řešení této věty. (Str. Kungl. Bibliotheke 297r).
• List papeže Jana XIII., povolující knížeti Boleslavovovi II. založení biskupství u kostela sv. Víta a Václava v Praze končí rovněž formulí pozdravu, zapsaného zkratkou jako: Vat. t. j. Valete a i když je velké V žlutě vybarveno, sotva v jediném slově někdo bude hledat kratičký anagram, nebo alespoň hledání rychle dovede ke konci. Žlutá značka navíc tedy nemohla luštitele splést a v rámci co největší uniformity textu byla naopak žádoucí. (Str. Kungl. Bibliotheke 295v).
• Takto žlutě vybarveno je i počáteční V pozdravu v dopise markraběnky toskánské Matyldy, jímž žádá o ruku svévského (švábského), vévodu Velfa (Kap. XXXII.) Zde tedy znovu značka neinzeruje žádný anagram a vystupuje jen ve své obvyklé, ozdobné funkci. (Stránka Kungl. Bibliotheke 299r).
• Jen pro kompletnost výčtu užití formule v Kronice uvedeme, že ji můžeme ještě číst v závěru Druhé knihy ve formě: Carmine completo dic, lector amice, valeto. Česky: Skončena-li báseň: Buď Sbohem čtenáři milý. Podlažický rukopis tento text ale nemá a II. knihu končí již větou předcházející: Siste gradum, Musa, chronicis es iam satis usa, tedy: Zastav Muzo svůj krok, již dosti jsi stvořila kronik
Z těchto různých odchylek i shod výzdoby můžeme, zdá se, vyvozovat, že systému založenému na shodě délky anagramu a věty rukopisu činila extrémní krátkost věty pozdravu potíže – jako kterémukoliv systému kterýkoliv extrém. Bylo tedy třeba hlásky pozdravu přiřadit k předcházející, delší větě, nebo je případně vůbec nepoužít.
  Takovéto slovní suchopárné líčení situace na interpunkčním poli  – navíc bez možnosti použít zde obrázků částí textu rukopisu – lze názorněji čtenáři přiblížit vymyšleným příkladem z praxe – byť poněkud nepravděpodobné. Budou-li jednotlivá pole plotu využita k zavěšení agitačních hesel, nebudeme obě díla proto ještě časově spojovat. Dávno postavený plot je k upevnění transparentů jen příležitostně využit. Přijatelná dedukce by ale doznala velké změny zjištěním, že vzdálenost mezi sloupky oplocení není všude stejná, ale přizpůsobuje se – délce propagačních materiálů. Na webu
http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Browse-the-Manuscript/Kosmas-kronika/?=&mode=1&page=585#, je možno si příslušné úseky rukopisu prohlédnout s přijatelným rozlišením při užití tlačítka Maximize. Příslušné stránky webu jsou poznamenány u shora probíraných příkladů užití pozdravu Valete.
  Přesto, že z různých důvodů není v tomto článku práce na kompletním ověření katalogu, či funkce žlutých značek rukopise dokončena, domnívám se, že výjimečnost interpunkce Podlažického rukopisu, shoda délky jeho vět s délkou mnoha Borákových anagramů a třeba i podivné výjimky a nedůslednosti ve žlutém zdobení slůvka Valete jsou silnými důvody, abychom začali signa chápat spíše ve významu anglického slova: assignment  - ustanovení, úkol. Další potřebná práce sice může ještě pokračovat různými analytickými směry, ale opravdovým úkolem je pro dovedného luštitele jakými byli A. Patejdl, F. Borák, nebo třeba J. Rieger, kteří by ověřeni mohli provést prakticky.

Přísně tajné!


  Nadpis kapitolky není opatrnost i obavy budící úřední varování, ale jen titulem časopisu, v jehož čísle 1/ 2009 je zveřejněna studie Jiřího Janečka: Dvě Kosmovy kroniky v jedné? v níž zúročil svůj již několikaletý zájem o téma anagramů. Seznamuje v ní čtenáře s jejich povšechnou problematikou i historií, ovšem se specielním zaměřením na anagramy Borákovy. Studie je to opravdu věcná, nehledě k několika málo poněkud nepřesným, nebo i nesprávným údajům. Navíc je stylisticky dobře vystavěna a končí tedy efektním uvedením dvou vlastních Janečkových anagramů, sestavených z latinských vět Kroniky řešených již Borákem. (PAPA AD EST MILIES MALE VELVO HUMANUM CRISI AN SOLVERE ECS a HUMANA DEUS TUA PAPA BOLESLAV SANCTI COELESTI MICRON DIRAE DUCS VESTRAE. Oba nejnovější Janečkovy anagramy však hovoří o volbě presidenta Klause i agitaci pro Švejnara! Každý čtenář si nakonec může vyzkoušet, že nové anagramy jsou, jak jsem požadoval, sestaveny fakticky bezchybně podle Borákova obrazce rozdělujícího text na 4 samostatné a také s danou následností řešené, čtené úseky.
  Není tedy pochyby, že na základě těchto Janečkových příkladů je třeba naše dosavadní představy o zpravodajské úloze Cosmových i jiných anagramů značně – a to řádově - přehodnotit. Pro J. J., někdejšího úspěšného aktivního kryptologa, je na obzoru úvah již i závěr o úplném odmítnutí Borákových anagramů, vzniklých …podlehnutím iluzi všech hledačů tajemství… Nakonec ale takto striktní závěr ponechává na čtenáři, jemuž ovšem již napověděl dosti… Je také pravda, že se dnes setkáváme se stále větším počtem hledačů tajemství, jejichž poetickým duším plně postačuje samo tajemství, ale pochybuji, že by k nim patřil i F. Borák – přinášel řešení, nikoliv nevysvětlitelné záhady.
  J. J. se v článku pozastavuje nad vyjádřením A. Patejdla i F. Boráka, že …anagram byl znám ve starověku a pěstoval se po celý středověk - zatímco v kryptologické literatuře se uvádí teprve v 16. století. Záleží asi spíše na představě všech tří autorů, co ještě zahrnou pod časové vymezení středověku. Snad jsou v kryptologické literatuře anagramy spíše na úplném okraji zájmu a asi zde nejsou zahrnuty anagramy Rabelaisovy a Vilonovy (zemřel ovšem ještě před objevením Ameriky, jež bývá oblíbeným, nikoliv ale jediným stanovením  počátku novověku), ani šifrování Hrabana Maura v 9. století. Zřejmě tam chybí i povědomí o Lykofronovi, Aristanderovi, Platonovi atd., natož o zjištěních Polata Kayi v sumerštině. Datování ale nebude příliš podstatná otázka. U anagramu, podobně jako u většiny civilizačních a kulturních vymožeností, jako jsou třeba matematika a geometrie, lékařství, ale i hrací kostky, astrologie, alchymie – i šifry apod., je možno očekávat spíše jejich kontinuální přetrvávání ze starověku – byť namnoze nedokladovanými, neznámými cestami, nikoliv jeho opravdové objevení v novověké Evropě.
  V Ročence MNK 2006 jsme anagramy Cosmovy, Villonovy, Galileiho, či Newtona i dalších nazvali zpravodajskými, jednak z pouhé potřeby odlišit je od anagramů běžných, jednak ale proto, že skutečně podávají zprávu. Přihlédneme-li nyní blíže např. k anagramu Galileiho: smaismrmilmepoetaleumibunenugttauiras, oznamujícímu: pozoroval jsem, že nejvyšší planeta (tj. Saturn) je trojitá, je již na první pohled očekávatelné, že ze zapsané sady písmen bude možno složit i mnohé jiné významy. Jen z prvních 26 hlásek z celkových 37 např. česky: BLOUMAM UTESEN IMPERIALISMEM, ale také téměř 300 dalších, což je asi způsobeno nedělením anagramu mřížkou. Kdyby ale současný generátor anagramů bylo možno nastavit na více než pouhá tři výsledná slova, poskytl by výsledků ještě mnohem více. (Bylo by možná zajímavé získat představu, zda a nakolik radikálně dovede mřížka počet řešení snížit). Opravdu zpravodajskou hodnotu tedy Galileiho anagram sám o sobě nemá – ovšem také víme, že přesto byl zapsán…
  Při správné úvaze nad touto otázkou – nadto posílené rovněž nespornými Janečkovými zjištěními – je opravdu třeba se vzletným pojmenováním těchto anagramů sestoupit alespoň o řád níže a spokojit se nadále nikoliv se zpravodajskou, ale pouze se svědeckou hodnotou anagramového výsledku. Při prudkých, ale i vleklých sporech o prvenství objevu, jež byly v prestižně zaměřené vědecké obci obvyklé odedávna tedy stačilo jen předložit důvěryhodně datovaný anagram a ukázat, že potřebný text je v něm obsažen – nehledě na ještě celé stovky dalších možných řešení. Svědecký anagram tedy badateli umožňoval uchovat i doložit, ale přitom předčasně nezveřejňovat žárlivě střeženou prioritu, ale na objevu ještě třeba léta trpělivě pracovat – v budoucnu již příliš neznepokojován možnou špionáží čilé konkurence. Ještě dnes se Galileiho prvenství objevu Saturnových prstenců připomíná.
  (Obdobný postup užívají některé detektivky, v nichž na životě ohrožený hrdina uloží usvědčující důkazy na neznámém místě, čímž si účinně pojistí u zločinných pronásledovatelů život. Jeho vražda, - podobně ale i pouhá smrt - by totiž přinesla zveřejnění materiálů a odhalení pachatelů).
  Astronomie, optika i další vědecké obory jsou asi přesněji vymezitelné, než-li je zápis historie, ale již jsme připomínali, že údaje Borákových řešení rovněž tvoří ohraničený časový, územní, ale i nacionální a kulturní prostor a nezjistili jsme zatím také žádné vzájemné kolize jejich údajů, naopak rodinné vztahy anebo datování událostí v nich lze leckdy sledovat a porovnávat s nemalou přesností. Platí o nich tedy totéž co o anagramu Galileově, nebo Huygensově – byly napsány a ve svědecké rovině nezáleží již ani příliš na tom, co ještě s nimi bylo napsáno o utěšení imperialismem, prezidentu Klausovi, nebo třeba objevení Ameriky. Ani vyšetřovatel nepředvolává snad všechny svědky, kteří v době zločinu byli ve městě, ale jen ty, kteří něco vypoví k projednávanému případu, mnohdy něco i zdánlivě nezávazného a nepodstatného. Teprve vzájemné působení a kombinace více nicneříkajících výpovědí může vést až k objasnění případu.
  V Cosmově době měly rozličné formy svědectví důležitou funkci a byla jim věnována mnohem větší a také pracnější péče než dnes. Původně se za přítomnosti mnoha důvěryhodných svědků uzavíraly důležité smlouvy a sám listinný formát zpočátku jen dosvědčoval právě jen smlouvu předtím úředním postupem ústně před svědky uzavřenou. Správným úředním postupem uzavřené ústní ujednání bezprostředně nabývalo právní moci - nezávisle na tom zda byla, či nebyla o něm sepsána i dosvědčující listina. Splacení pohledávek, daní apod., se zaznamenávalo vruby na hůlky – rabuše, které se poté podélně rozštípnuly, aby obě strany získaly důvěryhodné svědectví o vyrovnání. Fyzicky se dělily, lámaly i jiné předměty, cenné i zcela bezcené, neboť jejich opravdová cena vysvitla teprve ve vhodné situaci - při vzájemném spojení. Potvrzování kompetencí i identifikační funkci prstenů i různých znaků a označení známe dosti z legend i pohádek, ale používají je i dnešní armády svým označováním hodností. I kuriozní formy svědectví byly známy a sám Cosmas vypráví, že se jako školák setkal v kryptě Cosmy a Damiána s mužem, jenž o sobě prohlašoval, že byl přenesen v noci z Krakova do Prahy, s úkolem v kryptě těchto světců se pomodlit…
  Prostředí evropských vzdělanců přiznávalo tvorbě i řešení anagramů jakýsi příznak samotné vyšší vzdělanosti jejich tvůrců a nemůžeme jej upírat ani Cosmovi. Nyní Janečkem ukázanou, zvláště v evropském duchovním klima katastrofálně se jevící nejednoznačnost, lze v konkrétních prostředích alespoň teoreticky, ale leckdy již i prakticky eliminovat. Vzhledem k téměř 300 Borákovým svědeckým výpovědím (i když jejich počet může doznat i změn), specifickému domácímu společenskému vývoji ve staletích kolem přelomu letopočtu a nakonec i ojedinělé interpunkci Podlažického Codexu naznačující možnost objevení anagramů dalších je tedy třeba na poli Cosmových anagramů ještě dále pokračovat v práci.
  Máme ovšem za to, že v rámci přípravy a řazení anagramů do tisku jsme již nadto přičinili množství povšechných poznámek a shromáždili o anagramech dostatek doprovodných údajů. K dalším vyjádřením by nás tedy mohla přimět snad jen nová výstava některé naší obecně prospěšné instituce… Nyní je opravdu chvíle již pro samotné řešitele anagramů typů Patejdla, Boráka, Riegera a nejnověji i Jiřího Janečka, neboť veškeré úvahy, teoretické závěry a možnosti je bezesporu třeba také prakticky ověřit – jak nakonec právem požaduje i motto tohoto webu…

Vladimír Merta, Letohrad, 4. července 2009


Literatura  

Bártl, Stanislav, Kostelecký, Jiří, Ďáblova bible, Tajemství největší knihy světa, Herbia, 2007
Boldan, K., Dragoun, M., Foltýn, D., Marek, J., Uhlíř, Z., Codex gigas – Tajemství největší knihy světa, Praha, Národní knihovna České republiky. 2007
Friedl, A., Kodex Gigas: český iluminovaný rukopis románský v královské knihovně ve Stockholmu, Praha, 1929
Borák, František, Neznámá historie Moravy, Ročenka Moravského národního kongresu, Brno, 1999 - 2001
Merta, Vladimír, Anagramy v Cosmově Chronica Boemorum, Ročenka Moravského národního kongresu, Brno, 2002 - 2005

Weby

http://www.archiv.cas.cz/rkp_zasady.pdf - zásady popisu rukopisů
Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag, Bretholz, Bertold, Die Chronik der Böhmen des Cosmas von Prag, Berlin 1923 
http://www.manuscriptorium.com/Site/CZE/volne_dostupne_dokumenty.asp - český i latinský text Kroniky
http://www.kb.se/codex-gigas/cze/Browse-the-Manuscript/Kosmas-kronika/?=&mode=1&page=585# -
http://www.grafologiecr.cz/detail-clanek.php?clanek=166 – kaligrafie písma Podlažického rkp.
http://friedo.szm.sk/krypto/lit.html, - vyčerpávající soupis současné i historické kryptologické literatury, anglické i české
http://obrazar.com/obrazar/gigas.phtml,  - Barbora Kolečková
http://www.jicinsko.cz/lsk/87/lsk871fr.htm, - Jiří Rieger, Staré Hrady v dějinách staročeské poezie

 

NAVRCHOLU.cz