"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Souvislosti názvu Písařov I.
Souvislosti názvu Písařov - II.
Spoje Zábřeh - Štíty
Gablona a Jablonná
Nejstarší brody Orlice
Z minulosti Polné
Moravská příjmení

Počet přístupů: 403447

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

Spoje Zábřeh - Štíty suchými trasami

   No, take sem si ož pomeslil, jak to negde bode. Dež se mněla silnica stavit. Deť to je dluhu nejakéch! Deť to bodó ešče naše deťi platit! A sotvá silnico postavili: „A to se to pěkně jezdi, přece je ta silnica jenom véhoda a nepřinde nám to nejak zle…   
                                                                                                          Z Nového Telečkova u Velkého Meziříčí

   Zápis ukázky nářečí umožňuje nahlédnout do běžných nálad ve společnosti k problematice dopravy v dobách, které zcela pozměnily kvalitu, tvářnost, ale i položení spojů v krajině. Stalo se tak v historii celkem nedávné, v  průběhu již postupující průmyslové revoluce - ve 2. polovině 19. století. Nově vybudované silnice z největší části ukončily provoz na starých spojích. Při vynaložení dotud nebývalých nákladů nabízely uživatelům nesrovnatelně kvalitnější vozovky, ač mezi poskytovanými výhodami zpravidla chybělo zkrácení vlastní dopravní trasy.
   Což je nevyhnutelný přidružený efekt nové výstavby, kdy vysoká cena za metr silnice si žádala nebývalé zcentralizování dopravy. Hustota nové silniční sítě se tedy doposud zdaleka nemůže měřit se síti dávných spojů, kterou však ještě přehledně vidíme na tzv. 1. vojenském mapování, pořízeném armádou po r. 1764 za účelem získání evidence spojů vhodných k přesunům vojsk. Mapování tedy zastihlo starou dopravní síť právě v dobách největšího rozkvětu - ještě před výstavbou nových silnic. Někdejší trasy měly ale kvalitu pouhých polních cest, velmi snadno zřiditelných a byly prakticky jako jediné tehdy v celé Evropě dostupné spoje užívány státní správou, armádou, obchodem i civilními obyvateli.

  
V podmínkách podstatně méně efektivních starších ekonomik bylo nezbytné mnohem pečlivěji, - dodejme, že i daleko sofistikovaněji, nežli je tomu při projektování dopravního spojení dnes - přihlížet k vlastnímu reliefu krajiny. Pro cesty se důsledně volily terény nevyžadující brodění, natož výstavbu mostů. Takto dopravně determinované prostory označujeme jako suché trasy - (termínem D. Cendelína, který princip starého trasování znovu objevil a na mnoha praktických terénních příkladech i zřetelně dokladoval). Zatímco nedávný konec dálkového užívání starého typu spojů lze často stanovit více méně přesně, třeba i na roky, jeho počátky se tratí v temnotách minulosti a pouze rámcově snad můžeme provoz na nich položit již do dob Keltů u nás, mohou ale být ještě starší.
   V neřímských zemích Evropy pro soumarskou i vozovou dopravu byl užíván pouhý zemský povrch a vysoká sofistikovanost tehdejších tras se projevovala jen ve způsobu jejich vytyčení, případně v úředních, služebních zařízeních zřizovaných u důležitějších cest. Nikoliv tedy ve vlastní konstrukci vozovky jejíž údržba spočívala jen v občasných úpravách povrchu, což bez pevného základu má obecně natolik nízkou životnost, že může ilustrovat úsloví o zbytečné práci. Nicméně, chudé zdroje společnosti velmi dlouho nedovolovaly neuspokojivý stav výstavby i ošetřování vozovek změnit.

  
Obě města, jejichž někdejší dopravní spojení zde budeme sledovat, nevykazovala po celý středověk pouhou zeměpisnou blízkost, ale i jakousi příslušnost k jednomu obvodu politické administrativy – zábřežskému. Štíty v něm měly odedávna důležitý význam střediskový, jejž si jistými způsoby podržovaly i v podmínkách nového společenského uspořádání - feudalismu, vyznačujícímu se ovšem značnou rozdrobeností, řekněme i privatizací státní správy. Dominia a majetky jednoho feudálního rodu se nijak zvlášť neuzavíraly v původních administrativních celcích žup a zemí a mohly se nacházet nejen v sousedních krajích, ale i v krajích a zemích naprosto nesousedních. Mnohem dávnější krajská správa však ani ve středověku opuštěna nebyla a určitý význam si stále v několika důležitých směrech podržovala. Nakonec, "soudní okres Šilperk" úřadoval ještě za I. republiky a starý solní úřad byl převeden ze Štítů do blízké Červené Vody teprve před cca 150 lety.


 
 
Městské znaky Zábřeha na Moravě a (vpravo) šternberský motiv ve znaku Štítů

   Jako nezávazný předpoklad, jen pro pravděpodobnou představu tradičního členění státní správy, můžeme proto vyslovit domněnku o prvotní administrativní lince směřující na sever Moravy z Olomouce na Úsov, Zábřeh a příhraniční okrsek zemské brány Štíty. (Známé středověké poměry držby i rozlohy štíteckého panství, zachycené v písemnostech, takovéto představě neodporují).
  
Administrativní a s ní i vojenskou důležitost suché trasy spojující Úsov se Zábřehem nabízí potom možnost jméno Zábřeha odvozovat z polohy za břehem Moravy, - kde se u Leštiny nachází obtížný brod této trasy , s nezřídka vysokým stavem vody. Polohu města za vodou dokresluje i obrázek mapky I. vojenského mapování dále v textu, kde ještě vidíme kolem cesty na Úsov přecházející nivu Moravy rozlehlé rybníky a původně zde byly ještě rozlehlejší bažiny. (Ne tedy za břehem Moravské Sázavy, řeky sice bližší, ale dopravně z někdejšího administrativního hlediska znatelně méně významné). V takovémto správním prostředí nabývaly spoje Zábřeha a Štítů – střediska tamní zemské brány - pochopitelně i strategického charakteru.
   V načrtnutém administrativním pavouku by se stával dostatečně mluvícím i ojedinělý městský znak Zábřeha – větší centrum je na něm
spojeno se dvěma menšími, (věžičky jsou ozdobeny až pozdějším motivem Šternberků). Jedním z nichž by byly právě Štíty. (Nedávno se Zábřeh přiklonil na úředních listinách k opětovnému užívání starého městského znaku, - namísto moderně geometricky vytvořeného, ale poněkud abstraktního logotypu: Zábřeh – křižovatka cest. Avšak obě grafická vyjádření zpracovávají v určité míře shodné téma).
   Vzpomínané datování suchých tras již do keltských dob může svým způsobem naznačit i etymologie, která ve jménu Úsova vidí keltský výraz ús – zářivý, což náš Úsov i dnes dobře splňuje. Světlé budovy zámku při zapadajícím slunci jsou dobře viditelné z rozlehlé nivy Moravy i z mnoha míst vzdálené vrchoviny západního
povodí Moravy.

 
 

   U Štítů sice zůstává zatím stranou pozornosti jazykovědců významová shodnost jména se jménem skotského hradu Sciatha – Štít, jehož ruiny na západním skotském pobřeží vidíme na obrázku nahoře. Ale snad je třeba v etymologických výkladech ke shodně znějícím označením jedné věci v různých jazycích přihlédnout. Slovanské štít, nyní užívané ovšem hlavně v přeneseném označování součástí staveb, má v některých nářečích podobu ščita (hanácky ščéta) a je tedy zřejmě prostě přejaté z kelt. sciatha. V podobně odvozené pozici se nachází i germ. výraz schild. (Jméno osady Štětovice je tedy nesprávným zespisovněním hanáckého znění Ščétovice, vskutku spisovně by mělo být Štítovice – jsou umístěny právě na rozvodí Prostějovska a Olomoucka).
   Tuto topografickou lokaci – totožnou u všech našich, polských (kladských), slovenských i rakouských Štítů, Štítných, Sczytowů, Schilternů atp. shledáváme vždy v blízkosti zeměpisných hranic zemí i krajů, což vypovídá i o kdysi shodné administrativní funkci oněch osad. Jejich jména i funkce tedy pochází již z dávných keltských dob. Konkrétně u našich severomoravských Štítů z toho plyne, že jejich německý název Schildperk byl vytvořen, přeložen, právě u příležitosti jejich středověké kolonizace a to podle jména dávno stávající důležité osady. Ve středověku, nebo přesněji za feudalismu se ostatně typová pojmenování, t. j. shodná pro desítky osad v mnohých koutech řady zemí a vyjadřující určitou
delimitovanou funkci státní správy již neužívala a vzhledem k jinému společenskému zřízení ani vůbec užívat nemohla.

   Štíty na I. vojenském mapování z 18. století – ještě dobře patrné je umístění okrouhlého štíteckého „zámku“ na horním konci náměstí, ale i dvě výchozí trasy na Zábřeh z dolního konce náměstí východním i jižnějším směrem 

   Pokud by tedy kolonisační město Schildberg bylo opravdu založeno na zeleném drnu, či v neproniknutelném hvozdu, neslo by spíše název Eberhadstadt, nebo podobný, podle jména prvního rychtáře, jemuž r. 1278 pán Zábřeha Protivoj udělil právo usadit v něm na 52 lánech kolonisty. Kolonizace a Eberhardova rychtářská práva neplatila jen v samotných Štítech, ale i v 15 vsech …jež náležejí k městečku… I ony osady existovaly většinou již dříve, - včetně oné v privilegiu zmiňované administrativní příslušnosti ke Štítům, i když řada z nich při této ojedinělé příležitosti se objevuje v latinsko – německém znění jmen běžného kolonizačního typu:
villa Perchtoldi, Frizerdorf apod. Na mnohem dřívější osídlení ukazuje i v privilegiu zahrnutá …pustá ves Wlczendorf – jež také náležela k městečku a mimochodem, novými kolonisty možná ani nově osídlena nebyla a ve štíteckém okrsku tedy zůstával jen její katastr.
  
(Od pána Zábřeha dostává rychtář Eberhard mimo jiné i štědře vymezené mílové právo: Mimo to má míti mílové právo do šířky a délky dvou mil směrem do Moravy a směrem do Mezilesí v Kladsku. Vymezení práva je zřejmě udáno v římských mílích, cca 1500 m. Často tehdy u nás používané jiné míle byly mnohem delší, měly i více než 10 km, ale takovýmito jednotkami přidělený okrsek štíteckého práva by zahrnoval i Zábřeh jakož i nemalé části Kladska a Čech).
  
Význam a hlavně úloha Štítů nespočívá jen v jejich administrativní příslušnosti k zábřežskému okrsku, respektive v jejich funkci střediska správy obvodu zemské brány – vymezeném jmény vesnic uvedených v privilegiu, ale v jejich poloze na "přírodou daném" důležitém spoji s Kladskem. Soudobá zanedbanost zeměpisně výhodné dopravní trasy na jih Moravy a do Podunají, ale i na sever - Vratislav, či kontinentálně dokonce Balt – Jadran, je jistě spojena i s desítky let trvajícím poklesem významu samotného města i kraje.
 

Suché trasy

   Identifikace suchých tras umožňujících spojení obou měst, vzdálených vzdušnou čarou jen 12 km, je vlastně snadná. Teoreticky ideální - přímé - propojení by bylo nuceno překračovat nad Václavovem říčku Nemilku – navíc pro brod v nevhodných místech značně úzkého a strmého údolí. Prakticky byly proto používány dvě jiné trasy – jedna na Svébohov a Zborov délky 12, 9 km, ale také ještě i druhá, přes Pivonín, Drozdov a Jedlí – o délce 14, 2 km. (Soudobé dopravní řešení není oproti jiným poměrům náhrady suchých tras silnicemi příliš nevýhodné, měří "jen" 16, 9 km).
  
Dopravní úloha, kterou při spojení Zábřeha a Štítů bylo třeba řešit tedy spočívá ve vyhnutí se hlubokému údolí a brodění říčky Nemilky – což beze zbytku splňuje trasa přes Zborov, vedená po východním rozvodí říčky (v textu je dále označovaná jako I.).

Mapový přehled původní trasy a jeji druhá, rovněž užívaná varianta
 




   Druhá prakticky užívaná trasa, (II.) po západním rozvodí Nemilky, přes Pivonín, Drozdov a Jedlí naopak říčku přece jen brodí, avšak - z hlediska vyhnutí se několika okolním potočním přítokům - v ojediněle výhodném místě Růžového údolí. Je to vyvoláno tím, že tato trasa je prvotně vlastně dálkovým spojem Zábřeha přes brod Březné na Drozdovské pile – na Janoušov, Cotkytli i dále na západ až do Čech. Z tohoto původně trasovaného směru bylo ale možno v Drozdově odbočit na vhodný spoj přes Jedlí do Štítů.
   Po vybudování středověkého hradu Hoštejna, - do jehož panství Zábřeh delimitoval správu svých západních území, včetně štítecka – se trasa přes Drozdov a Jedlí současně stala i spojem Štítů s Hoštejnem a mohla být frekventovanější, než spoje se Zábřehem. (V dobách existence hradu lze sice již uvažovat o zpřístupnění cesty do Štítů přímo údolím Březné, na jejíchž březích obě lokality leží, ale zřejmě se jednalo jen o sezónně použitelný spoj, tehdy možná vhodný více pro pěší, či soumarskou dopravu.

   Těmito na mapce zaznamenanými směry ještě dnes vedou úseky silnic, nebo lesních a polních cest, nad Jedlím dokonce kdysi vyasfaltované, ačkoliv současné ekonomické podmínky nedovolují zřejmě zemědělcům na její údržbu pomýšlet ani náhodou. Staré spoje také s oblibou užívají sítě turistických značkových tras.
 
Případné pochyby, či nejistotu o někdejším významu těchto polních cest dostatečně odstraní nákresy I. vojenského mapování. Obě trasy i se svými pokračováními jsou na něm ještě zakresleny, - jen kopie těchto map přístupné na webu nemají plynule se překrývající mapové listy, takže zde uvádíme jen jejich charakteristické výseče, celkový pohled není - patrně ani nikdy nebyl - zmapován úplně.

   Výřez mapy I. voj. mapování Zábřeha, (Hohenstadt). Město mělo k dispozici dopravní „vnější okruh“, vedoucí jinam směrovanou dopravu mimo hrazené město. Přístup z města i hradu na trasu I. byl tzv. Dolní branou, na trasu II. zase branou Horní – vzhledem k náměstí


 *
 
 * 
   Při porovnání výškového profilu obou tras je třeba si uvědomit, že zborovská je cca o 2 km kratší a na grafech proto vychází poněkud strmější - rozdílným délkám tras je totiž vyhrazeno stejně plochy grafu. Ve skutečnosti je na výstupy náročnější trasa drozdovská, neboť navíc sestupuje k brodu Nemilky
*

  Zábřeh, město a zámek na staré kresbě 

   Modrou tečkovanou linií je na mapce naznačena cesta (I.) přicházející od Úsova přes brod Moravy a mezi rybníky k Zábřehu a dále za Krumpachem (Krumbach) již vystupuje do suchých poloh rozvodí u Svébohova a Zborova. Z města a zábřežského hradu se ale na I. trasu bylo možno dostat také rovnou z Horní brány, přičemž úsek až na rozvodí Nemilky byl společný pro trasy I. i II. Místo, kde se trasy I. a II. rozcházely je naznačeno na celkové mapce, uvedené nahoře. 
    Ve stručném popisu průběhu obou tras budeme nyní vycházet ze Štítů. Podle mapky I. voj. mapování (nahoře v textu), se zdá, že přirozenou trasou, společnou z počátku pro obě větve je cesta vedoucí z náměstí rovnou na východ. Teprve na místě při prohlídce terénu seznáme, že se překvapivě jedná o trasu nepochybně pozdější, neboť je v délce několika set metrů pracně vykopána, možno říci přímo vytesána ve skalnatém úbočí širokého vrchu,. Ten se srázně zvedá od břehu Březné přímo proti městskému vrchu a je dosti široký i vyšší, než vrch, na němž je město Štíty. Od řeky do požadovaných vyšších poloh na rozvodí Nemilky a Březné je proto možné vystoupat jen po jeho severním, nebo jižním skalnatém úbočí. Původní přírodní podmínky tedy umožňovaly dopravě využívat jen jedinou trasu na úbočí jižním a proto ani nejstarší brod neležel přímo pod náměstím, ale asi o 100 m jižněji.
   Poněkud pro dopravu logičtější překonání severního svahu chlumu si vyžádalo opravdu velký objem prací a jistě bychom nečekali, že s takovýmto dopravním dílem se setkáme v příhraničním podhorském kraji.


Dodatek 

(Podle zpráv Zbraslavské Kroniky) 

  
   Vítanou, nebo i nezbytnou součástí popisů známé historie Štítů bývají – při chronickém nedostatku písemných dokladů o drobnějších, místních poměrech - pasáže opata Petra Žitavského ve Zbraslavské Kronice a některé její údaje zde uvedeme. Ne sice
k podrobnějšímu přihlédnutí k politické, či válečné historii, ale spíše jen k několika platebním záležitostem, jaké vznikaly v prostředí dobových vojenských a politických konfliktů a z tohoto pohledu tedy poněkud výjimečných.
 Je až nápadné, jak snadno lze mnohé věty  Kroniky relativizovat, respektive vzájemně oddělit linii vyprávění politicky oficiálního, ideologizujícího od reálných dějů. Téměř jakoby kronikář  čtenáři úmyslně poskytl k nahlédnutí dostatek podkladů k rozlišení obou rovin. Příslušné štítecké části textu nás vedou do krátké časové etapy, v níž se brzy po svém založení Zbraslavský klášter, ale i celé království ocitlo na konci 13. a začátku 14. století v rychlém sledu řady významných politických událostí, jež se neobešly bez vojenských zásahů několika cizích vojsk i bojového vystoupení různých domácích stran. Slavnostní položení základního kamene Zbraslavského kláštera cisterciáků je datováno dnem 3. června r. 1297, příští den po slavnostní korunovaci krále Václava II. Lanškrounské dominium král vložil do klášterní správy r. 1304. Již příštího roku ale král zemřel, - velmi předčasně ve věku pouhých 34 let a možno říci na samém vrcholu přemyslovské moci. Václav II. sám ke své koruně dosáhl také polské a jeho mladičký syn Václav III. se zase, po vymření Arpádovců, stal králem Uherským. Neočekávaný vzrůst moci přemyslovského rodu vyvolal na vlivných evropských místech ihned odpor (jinde ovšem přízeň) a vlády v Uhrách se pro mezinárodní diplomatický i vojenský tlak bylo proto třeba fakticky vzdát. Po smrti Václava II. se začínaly projevovat podobné potíže i v Polsku. K potřebnému zabezpečení českých posádek v Krakovsku i Velkopolsku proto Václav III. připravil veliké vojenské tažení. Po dobu své očekávané nepřítomnosti svěřil domácí vládu do rukou nedávno získaného švagra, korutanského vévody Jindřicha, ale zahraniční výprava do Polska – mimořádně tedy panovníkovi schválená českým sněmem (!) - uskutečněna nebyla, mladičký král byl 4. srpna r. 1306 na cestě do Polska, ještě za pobytu v Olomouci, zavražděn. 



Novodobá představa o dávném vzhledu výstavného Zbraslavského kláštera
 

  
Římský král Albrecht využil situace nastalé překvapivým vymřením přemyslovského rodu po meči, aby své nároky a požadavky, doposud proti Čechám uplatňované neúčinně vojensky, nyní uspokojivě vyřídil tím, že nechal v polovině října 1306 českým sněmem zvolit králem svého syna Rudolfa. Tomu se ale ani s říšskou vojenskou pomocí zcela nepodařilo ovládnout celou zemi a navíc zemřel brzy, po devíti měsících panování, v r. 1307, - na výpravě proti některým západočeským pánům. Poté, ještě téhož roku byl 15. srpna zvolen králem Jindřich Korutanský, jenž za nedávno plánované nepřítomnosti Václava III. měl být správcem země. Sám římský král Albrecht, ač i po smrti syna Rudolfa usiloval pro další potomky o českou korunu, byl svým synovcem následujícího r. 1308 zavražděn a bez něj a říšské pomoci se aspirace jeho synů na získání české koruny již staly nereálnými. Nástupy nových vládců byly v zemi přijímány s prvotními optimistickými očekáváními, - a to i na Zbraslavi, - ale jejich vláda se od počátku neobešla bez vojenské pomoci cizích oddílů, jejichž pobyt a činnost ovšem už v zemi vítán nebyl. A tak r. 1309, jen po dvou letech vlády Jindřicha Korutanského, se zbraslavský opat Kunrat nachází ve dvanáctičlenném reprezentativním poselství českého sněmu, nabízejícím novému římskému králi Jindřichovi VII. českou korunu pro jeho mladého syna Jana Lucemburského.
  
 (V doprovodu opata Kunrata byl aktivní i jeho nástupce ve spisování Kroniky a od r. 1316 i v úřadě opata – Petr Žitavský).
 Spisovatel převažující části Kroniky i pasáží týkající se financí, které nás zde budou zajímat, byl vzdělaným církevním hodnostářem, královským diplomatem jehož činnost dosahovala evropských měřítek a též obratným stylistou i básníkem mnoha vložených veršů Kroniky. Již mnohem méně v oblibě měl pokračování diplomacie – válku, což jej patrně činí i blízkým čtenářům Kroniky po celé věky až po dnešek. Sympatie novodobých čtenářů s odmítavými postoji Petra Žitavského k válce ale možná obsahují malou nepřesnost, či dvoukolejnost. Rozpočty, činnost, zájmy i představy dnešního běžného občana a někdejšího zbraslavského mnicha jsou asi málo srovnatelné. Zásluhou krále Václava II. byly po r. 1300 raženy proslulé pražské groše a byly hodnotným platidlem, brzy uznávaným a vyhledávaným v Evropě. Vážily asi 3,7 - 3,5 g na tehdejší mincovní poměry vysoce ryzího stříbra a měly ve 14. století nemalou kupní sílu. Kůň stál 240 grošů, kráva 55, zatímco za jediný groš bylo možno koupit 60 vajec, nebo lopatu; sekyru za 3 groše. Týdenní mzda tesaře se uvádí 18 grošů, ale snad to nebyl lecjaký tesař, ale spíše stavitel, neboť tento by si mohl každý měsíc za svou mzdu pořídit krávu a ještě by mu zbylo na nákup 1020 vajec. Groš byl tedy poměrně veliká částka a dělil se pro běžnější užití na 12 dílů - parvů.

   Pražský groš krále Václava II. 

   Náš kronikář ale vůbec v groších nepočítá, pro něj je jednotkou rovnou hřivna, jež sice bývala v různých zemích různě těžká, ale přibližně odpovídala tzv. těžké, moravské o 252,75 g (marca gravis, moravici pagamenti, moravici ponderis), z níž se mělo razit 64 grošů, čili 1 groš měl mít ideálně i 3, 9 g stříbra. Zanedlouho poznáme některé transakce a platby Zbraslavského kláštera v desítkách i stovkách hřiven, což by obnášelo i slušné stádo koní, - jež by moderní občan za svůj plat dnes asi těžko mohl pořídit… 

Vedení války 
  
  
Hned v několika kapitolách Kroniky se setkáme i s obsáhlými odsudky nejrůznějších světských hodnostářů – římským králem počínaje a obyčejnými rytíři konče – pro jevy nezbytně tehdy válku provázející. (Vojenská tažení se nemohla uskutečnit bez značné decentralizace logistiky, čili nuceného naturálního zásobování i na vlastním území, rekvírování a ultimativně ukládaného výpalného jednotlivým městům a statkům, zatímco na území nepřítele přistupovalo ještě drancování, spížování i záměrné ničení majetků a leckdy i obyvatel. (Dnešní armády se na místní zdroje naopak raději nespoléhají a dováženy jsou nejen potraviny, ale často i voda, respektive nápoje, pořízené doma poněkud bezbolestněji za prostředky daňových poplatníků). Zbraslavský opat tedy v Kronice již r. 1304 nepromine římskému králi Albrechtovi, že jeho výprava směřující do Čech s cílem dobýt Kutnou Horu s jejími stříbrnými doly protáhla Bavorskem …ne bez zkázy domácího (bavorského) obyvatelstva a tím spíše nezůstává stranou kronikářovy pozornosti shodné působení několika vojsk v Čechách, natož přímo na statcích Zbraslavského kláštera.Výjimku v kritice válečných praktik nečiní tudíž kronikář ani u vlastních, českých vojsk a mnohým mechanismům války rozumí velmi dobře, takže z jeho textu lze získat i několik užitečných pouček. V době Albrechtovy kutnohorské intervence tak např. z českého vojska leželo: …pět tisíc bojovníků u Nymburka … a ostatní šlechticové království Českého se rozložili všude na statcích církevních anebo se jeden každý ubytoval na statcích toho koho měl nepřítelem nebo v nenávisti. Nebo: …Konečně po odchodu (římského) krále Albrechta obrátí Čechové podle svého zvyku všechnu tíhu války na statky klášterní a kostelní, mlátí obilí, jiné věci odnášejí, stravují zbylé zásoby, ničí domy, naplňují vozy, které vyvezli v naději na lup prázdné, a zanechavše chudáky s ženami a dětmi v žalosti, sami se velmi vesele vrátili se ziskem a s radostí. 
  
Ačkoliv z hlediska sociohospodářského jsou to názory vlastně odborné i výstižné, neměly by ale naprosto zastřít, že podobně profesně odborné byly v jeho době i znalosti, postupy a možnosti z jiných specializovaných oborů, - jmenovitě válečnictví.
Ze zmíněných vládců tak kronikář nachází stálé zalíbení jen v osobě zakladatele kláštera – krále Václava II. a nejhůře ovšem vyhlíží vláda Jindřicha Korutanského, jež byla, nebo se alespoň brzy stala, velkým a pochopitelně i nebezpečným politickým rivalem Zbraslavi. Ale i ostatní panovníci si vyslouží dřve či později větší, či menší výtky. Posléze včetně krále Jana Lucemburského u jehož kandidatury, ne bez vlastního nebezpečenství i škod, od počátku nadšeně stál Zbraslavský klášter i jeho budoucí opat a spisovatel Kroniky Petr… Ještě téměř dobře vyhlíží panování krále Václava III. jehož nemalý hmotný požadavek vůči Zbraslavi před polským tažením je formálně omlouván jakousi údajnou chlapeckou nevyrovnaností. …Neboť ten král z chlapecké žádostivosti a ze záliby, kterou měl od přírody v cenných věcech, před odchodem na výpravu požádal, aby mu byl propůjčen náš zlatý kříž, který věnoval jeho otec Zbraslavi a převzácná výzdoba chrámová a odvezl to všechno na Moravu. Když pak byl tak náhle zabit, všechno to s jinými královskými klenoty loupežná ruka uloupila a rozkradla…
   Líčení lze označit za omluvu stylizovanou pro nepříjemné královské konání, na druhé straně ovšem vidíme, že král zde žádnou chlapeckou zálibu v klenotech neprojevoval, zato si před výpravou – předvídavě i svědomitě – opatřoval patřičně reprezentativní výbavu putovní královské kaple, respektive i doplňoval polní pokladnu vojska.
Jedním z možných rizik války se stal i případ tohoto tažení – i neuskutečněnou výpravu bylo třeba financovat a tak ony poklady loupežná ruka neuloupila a nerozkradla, ale byly vynaloženy na uhrazení mnohých pohledávek jež si shromažďování vojsk již vyžádalo. Tak se v Kronice dočítáme i o lanškrounsku: Kéž by však Zbraslav utrpěla jen tyto ztráty! Přišel však tehdy, hned po zavraždění králově, z Olomouce Heinman, řečený z Dubé, muž mocný, slovem i skutkem lstivý, zabral naše město Landškroun, uvázal se na dvě léta ve všechny statky i okolní dědiny a město samo si podržel proti Bohu a spravedlnosti a obrátil jednotlivé důchody k svému prospěchu. V třetím pak roce trápení, chtějíce to vykoupiti, dali jsme tisíc hřiven těžké váhy…
  
Hynek z Dubé byl opravdu muž mocný, byl totiž nejvyšším purkrabím a možná i velitelem vojsk scházejících se u Olomouce (v minulosti v jistém odobí velel i českým posádkám v Polsku) a díky jasnému číselnému pohledu opata Petra lze zjistit jeho vlastní náklady na tuto, byť neuskutečněnou výpravu. Respektive alespoň tu jejich část, kterou požadoval  od Zbraslavského kláštera – 2 000 těžkých hřiven. Je zřejmé, že on, shodně ovšem i ostatní páni i jako král Václav III. sám, neměnně považovali klášter i jeho lanškrounské dominium za stálé vlastnictví a příslušenství koruny od nějž je trvale očekávána hospodářská účast na mimořádných akcích státu.
  
Takovýto státnický přístup  ovšem kronikář nechce brát na vědomí a je třeba přiznat, že pro jeho stanoviska existují i dobré precendenty. Již perský král Artaxerxes vybavil kněžstvo i služebníky obnovovaného jeruzalémského chrámu svobodou, aby na něplatu, cla a úroku žádný úředník nevzkládal.  (Ezdráš, kap. 7, 24). Rovněž císař Constatntin Veliký osvobodil křesťanské kněží od daní a papežský stolec si tohoto privilegia byl přirozeně dobře vědom.   
   Perská i římská administrativa takovéto výsostné osvobození dovedla ovšem bezezbytku naplnit, zatímco feudální Evropa s něčím podobným měla velké potíže, světské moci dlouho podléhala i volba biskupů a majetek církve zůstával stále jen do jisté míry vyčleněným  majetkem státu. (Ještě dnes se ostatně při kritických situacích uvolňují např. školy, tělocvičny pro nouzové ubytování, ošetřovny apod.) Požadavek Petra Žitavského, aby majetek Zbraslavi nebyl vynakládán na války, jež země vedla je tedy dosti utopistický.
  
   S jednáním zcela téhož typu se proto Petr setká o málo později i u tehdy legitimního panovníka Jindřicha Korutanského vůči  vlastní Zbraslavi. Ten si z jejich dvorů a vsí u Prahy učinil hospodářskou základnu jednak pro bavorský pomocný kontingent 300 bojovníků, jednak i pro vlastní královskou kuchyni. Vojsko …loupilo a zcela spotřebovalo všechno, co našlo ve vesnicích a ve dvorech ke klášteru patřících. Bavory později vystřídaly jednotky Viléma Zajíce z Valdeka a i ty mohly odehnat 500 klášterních ovcí, …které nevrátil  a jen jedna kráva zůstala tehdy na Zbraslavi. R. 1310 přichází jiní královi spojenci, Míšňané a když již nebylo na venkově co zrekvírovat, či uloupit, jak říká kronikář, …obraceli se tito loupežníci k jinému hříšnému týrání. Neboť krutými hrozbami vymáhali na chudé Zbraslavi mnoho peněz… a to opakovaně, čímž postupně zbavili Zbraslav téměř všech drahocenných pokladů, zlatých pohárů, misek i klenotů darovaných kdysi klášteru Václavem II. …Tak veliký však útisk bídy stísňoval tehdy uvnitř zbraslavské mnichy, že přemnohé z nich doháněla čirá nutnost vycházet a pobíhat v Praze bez kukly, jen ve škapulířích, po ulicích a náměstích… a byli tudíž vidět …jak pobíhali v městě tu onde takřka nazí… (Škapulíř byl
prostý pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky, spojovaný po stranách dvěma šňůrami. Mnichovi byl obřadně předáván jen jednou a jeho nošení mívalo pro členy řádů důležitý, závazný význam, - proto asi nebyl mnichům odebrán spolu s ostatním zpeněžitelným oděvem).
  

Zemská správa lanškrounska

   Tolik tedy ke všeobecnějším poměrům za korutanské vlády, ale v Kronice se můžeme seznámit i s dalšími konkrétními osudy lanškrounského dominia. Jeho dvouletá držba Hynkem z Dubé nerušeně probíhala přes celý čas Rudolfovy vlády i v počátcích vlády Jindřicha Korutanského. To se již ale Zbraslav pokusila přednést věc králi, ale s rozhodnutím spokojena nebyla: …král Korutanec, ač byl často žádán, nechtěl ti (t. j. Zbraslavi), vykonávat soud a spravedlnost pro způsobené násilí, poněvadž nemohl, ty jsi byla donucena zaplatit tisíc hřiven… Jinak řečeno, ani králové Rudolf či Jindřich neshledali na požadavcích Hynka z Dubé vůči koruně nic neodůvodněného, naopak, celkově vyrovnat je bylo třeba ještě splacením oněch 1 000 hřiven – bohužel, plněním úkolu byla pověřena Zbraslavská pokladna. Poněkud překvapivý je jasný postoj u Jindřicha Korutanského, u nějž prý zpravidla převládly argumenty a požadavky posledního s kým mluvil, - tentokrát však nároky i způsob jejich úhrady zvolený loajálním Hynkem z Dubé ochránil.
  
Přijetím splátky 1 000 hřiven ovšem držení lanškrounska Hynkem z Dubé skončilo a dozvídáme se tak o jeho dalších osudech i o Štítech: Jak veliká asi tehdy utrpení zakoušel Zbraslavský klášter u Lanškrouna, Ústí nad Orlicí, Třebové a na okolních tam statcích? Zajisté nekonečná. Neboť když snášel na sobě zde (t. j. přímo na Zbraslavi), před tváří krále Korutance od královských lidí tak veliká soužení, zcela jistě obklíčily ony majetky tak veliké útrapy „jimž počtu nebylo“, neboť všichni sousedé těch zbraslavských majetků je drancovali, utiskovali a denně tam páchali nejhorší ohavnosti. Tehdy jsem tam slyšel nářek chudáků, viděl jsem běhati panny a ženy bez šatů a nahé a plačící. Můj nářek nebyl tehdy utajen, nýbrž nad těmi útrapami „strnuly všechny kosti mé“ a „duše má předěšena jest náramně“. A kolikrát při pohledu na utiskování chudáků vyronily „potoky vod oči mé“, je známo jen Hospodinu, který „položil slzy mé před tvář svou“. Také náramný zármutek proklál srdce přezbožného opata, když na vlastní oči viděl trápení lidu svého, zřídka totiž, nebo nikdy nebylo dne, v němž měli chudáci pokoj od loupeží. Neboť všichni rytíři pod králem Korutancem, jakkoli nepatrní, chtěli být králi a vykonávali na našich chudých zuřivou krutovládu. Ješek, řečený ze Šildberka (Štíty) chtěl být jedním králem, Jan Vusthub (Branná), druhým králem, Petr ze Žampachu třetím králem, Jeniš ze Supí Hory (Letohradu), také králem, Bohuněk ze Šumberka rovněž králem, Vítek ze Švábenic dalším králem a Oldřich z Brandýsa taktéž králem.
Králové tehdy jsou zloději hned a kradou jak myši.
  
Ti všichni, ač stěží jsou lidé rytířští, mají více zpupnosti a krutovlády než sami králové; neboť jako naši sousedé neustávali bez přestání činiti tehdy násilí našim chudým poddaným. Chtějíce pak tehdy vykoupiti, protože dni byly zlé, dali jsme tu onde celý náš důchod, totiž více než tři sta hřiven, sousedním lupičům jako dravým vlkům, abychom aspoň takto koupili svým majetkům výhodu pokoje. Dali jsme tehdy Ješkovi ze Šildberka sto osmdesát hřiven, aby nás jen jediný rok ušetřil, Petrovi ze Žampachu a jeho přátelům šedesát hřiven, Janovi Vusthubovi čtyřicet a Oldřichovi z Brandýsa třicet hřiven. Tak tedy jsme, třebas neradi, rozdali celý důchod krutovládcům a neponechali jsme si dočista nic, abychom trochu zachovali majetky beze škody. Prospěl náš dar, ale ne mnoho, neboť kdo si zvykl loupit cizí, za málo pokládá dané slovo a ruší smlouvu, kterou učinil. Neumí plnit smlouvu, kdo umí z cizího loupit. 
  
Zbraslav poté přestala spoléhat na místní správu a lanškrounské dominium svěřila péči Jindřicha z Lipé, ale ukázalo se opět, že ochrana velikého pána lacinější nebude – spíše naopak.… Dnešní komentáře a hodnocení  uvedeného Petrova textu mu jako autentickému pramenu dávají zcela za pravdu, prostě je přejímají a tehdejší vnitropolitickou, ekonomickou a hlavně vojenskou situací v království v nejmenším nezohledňují. Byla však složitá a to ne pouze ve smyslu dnes oblíbené řečnické nadsázky. Do válečného stavu a tudíž zvýšené bojové pohotovosti uvedly sice  království již vojenská tažení římského krále Albrechta proti Václavovi II. i polská výprava krále Václava III., ale ani sama  tragická smrt mladičkého krále nepřinesla ukončení válečného stavu v zemi. Na východě Čech ohniskem politických i bojových sporů bylo hlavně dědictví královny Elišky Rejčky po králi Václavovi II. - a brzy i po druhém jejím manželovi Rudolfovi, tvořené věnnými městy  Hradec Králové, Jaroměř, Chrudim, Polička a Vysoké Mýto.
   Po smrti druhého manžela, krále Rudolfa, bylo vhodné, aby Eliška v období korutanské vlády opustila Prahu i zemi, ale přesto do jejích měst  ještě stačil římský král Albrecht vložit švábské posádky  - pochopitelně mající podporovat nové habsburské nároky, nikoliv korutanské. Tyto bojůvky ze svých základen  byly zprvu velmi aktivní a činily hojné jízdy po širším okolí, aniž by proti nim král Jindřich Korutanský, cokoliv podstatného mohl podniknout. Celkem úspěšné, byť ne úplné jejich pacifikování  tak zůstalo jen na domácí šlechtě. Vložené švábské a alsaské jednotky byly dosti silné, hlavně ale dobře vedené – při jedné příležitosti se hovoří o zabitých nebo zajatých hned devíti říšských hrabatech táhnoucích z Chrudimi do Vysokého Mýta.
Je asi zřejmé, že jakýkoliv majetek nedostatečně vojensky zajištěný se stával vítaným cílem kterékoliv znepřátelené skupiny a nemohlo tomu být jinak ani s lanškrounským dominiem. Petrův žalobný odstavec o všech sousedech,  drancujících lanškrounské dominium by si tedy zasloužil alespoň malé vyvážení vyjádřením i žalované strany, jež ovšem není k dispozici, takže lze uvést jen několik známých všeobecných informací.
   Předně – ne všechny sousedy lanškrounského panství uvádí opat Petr mezi příjemci platů vynucovaných  od Zbraslavi. Chybí totiž významní sousedé jižní, jmenuje jen držitele a správce území na východě, na západě a na severu. Vzhledem ke známé historii vzniku lanškrounského dominia se jedná o upřesnění důležité. Před 50 až 60 lety jej pro krále kolonizovali příslušníci rodu Kouniců z jihomoravského Drnholce a to jak na území moravském, tak i českém. Skládalo se totiž jednak z původního districtu  lanškrounského,  tak i ze sousedního districtu ústecko – orlického. District ústecký přitom byl vyňat  z kraje hradeckého a území lanškrounské z olomouckého a oba společně překvapivě vřazeny do kraje chrudimského, již ovšem jako královské dominium.
Podle přesného číselného vyúčtování poplatků Zbraslavi jednotlivým rytířům vidíme, že nesrovnatelně nejvyšší sumu 180 hřiven - z celkem 310 vyplacených, obdržel  štítecký Ješek – reprezentovaly by téměř padesátihlavé stádo koní, jež mívali oproti jinému zboží vysokou cenu, nebo zase na 250 krav. Poněkud nápadnou skutečnost lze vysvětlit tak, že všichni tito rytíři v čase ohrožení pouze obnovili, uplatnili někdejší krajskou územní správu, což pro Ješka znamenalo vojenské zabezpečení celého lanškrounska. Český district ústecko – orlický byl menší a proto Petr ze Žampachu a jeho přátelé (t. j. asi hlavně Jeniš z Letohradu), obdrželi 60 hřiven a ještě menší částka 30 hřiven postačila na zvýšené náklady  Oldřicha z Brandýsa na ochranu důležitého Jehnědí a okolí – navíc zřejmě ve spolupráci, ne-li ve službách Vítka ze Švábenic. Posměšné označení králové pro ony rytíře ukazuje, že takto suverénně při jednáních vystupovali jménem a z pověření svých krajských správ, sice nižšího článku státní moci, avšak vždy plně schopného správní činnosti ve svém obvodu i bez zřetele na momentální stav fungování nejvyššího článku - samotného královského dvora. Jehož příslušníky, reprezentanty se zde ale vedoucí představitelé Zbraslavi asi cítili (vzhledem ke svým známým opozičním politickým postojům vůči králi Jindřichu Korutanskému ale nepříliš právem), a zaráželo je uplatňování zásady já pán, ty pán. Do  krajského schématu přesně nezapadá jen podíl Jana Vusthuba z Branné, jenž obdržel 40 hřiven a Bohunka ze Šumberka, s nímž se patrně vyrovnal Ješek ze svého podílu. Oba si snad Ješek povolal na pomoc při nenadálém úkolu zajistit vojensky lanškrounsko. Je také patrné, že ochrana zbraslavského dominia rytíři pod králem Korutancem byla účinná a dostatečně poskytla tamním majetkům onu …výhodu pokoje.   
   Petr jenž byl v té době s opatem v Lanškrouně by jinak jistě neopomenul podat v Kronice zprávu, kdyby  lanškrounské panství navštívily švábské posádky z Poličky, Vysokého Mýta, nebo Chrudimi. Naopak se od něj dozvídáme, že tito cizinci …podlehli v polní srážce u Mýta a byli všichni, jako ptáci chycení ptáčníkem, českou mocí zajati.…    Datum bojové srážky u Mýta, v níž  definitivně …všichni oni cizinci pozbyli slávy po ztrátě vítězství… nelze asi přesněji určit a mohla tedy spadat jak do dob správy lanškrounska Hynkem z Dubé, tak i oněch králů - všichni byli tehdy stoupenci ústřední vlády Jindřicha Korutanského. Vlastní akce u Mýta se ovšem jejich jednotky ani přímo nemusely zúčastnit, nicméně samotná jejich vláda ústecko – orlickem byla užitečnou součástí oné sítě, neumožňující únik.  
  
Nejpříhodnější podmínky pro akci proti Alsasanům a Švábům nastaly ovšem po úspěšném atentátu na římského krále Albrechta 1. 5. 1308 a trvaly do 14. srpna 1308, kdy byla ve Znojmě podepsána dohoda umožňující švábským posádkám volný odchod – v rámci zde dohodnuté smlouvy za odstoupení veškerých habsburských nároků na český trůn – navždy, - ve prospěch Jindřicha Korutanského. Právě v tomto období přecházela zřejmě  i dvouletá úplná správa lanškrounska Hynka z Dubé do rukou jen vojenské správy oněch okolních rytířů.  
Nejméně středoevropsky důležitou znojemskou smlouvu spolupodepsali za českou stranu i dva v Kronice nechvalně jmenovaní – nejvyšší purkrabí Hynek z Dubé a moravský podkomoří Vítek ze Švábenic. Toho náš úbytkem příjmů rozlítostněný, či rozezlený kronikář  řadí mezi nepatrné a myslí si také, že on a třeba pán Žampachu …stěží jsou lidé rytířští… 

 Platební postupy 

  
Poněkud všeobecnější pozornosti si zaslouží i Petrovy, jinak sice žalostné, ale konkrétní zprávy o …nahých pannách a ženách v Lanškrouně i o zbraslavských mniších, kteří po Praze pobíhali v městě tu onde takřka nazí. Bohužel, z takovýchto skutečností současně plyne, že platební morálka Zbraslavi nebyla zvláště vysoká, neboť se jedná o někdejší standardní metodu vymáhání splatných pohledávek, někdy i daní, t. j. po termínu, kdy i oblečení mohlo být užito na částečnou úhradu dlužné částky. (Císař Theodosius téměř před tisícem let do římských provincií právě vydrancovaných Góty poslal po jejich odchodu své výběrčí daní. Výsledky jejich administrativní činnosti byly obrázky úplně shodné s lanškrounskými, či pražskými). U nedostatečně oděných mnichů se dokonce podle zmínek Petrova textu lze domnívat, že takto spěchali právě do zastaváren, kam spolehlivě směřovaly klenoty získané vojáky z výpalného a odkud se je klášter často snažil vykoupit zpět… 
  
Ekonomičnosti několikanásobných transakcí je ovšem možno oprávněně nedůvěřovat, ale v tehdejších pochybných, byť reálných obchodních podmínkách snad byla schůdná, nebo dokonce pro klášter výhodná?
Klášter se tedy do krajnosti zdráhal přispívat na vojenské výdaje a i ve válečné době si mínil uchovat standardní příjmy ze svých majetků. Dosti obvykle tak při jednáních s klášterem bylo  třeba k realizaci plnění střely z kuše, pohrůžka vhozením ohně, v Lanškrouně plačící panny i Petr Žitavský a zarmoucený opat. Teprve poté …dají tu onde celý důchod. Socialisticky bychom mohli připomenout, že vybraný právě od oněch v současnosti naříkajících chudáků… Petr označuje vyplacenou částku 310 hřiven za …celý důchod a ujišťuje …neponechali jsme si dočista nic, ale zdá se, že obvyklý roční důchod z lanškrounského dominia, alespoň v mírových dobách, činil 500 hřiven.  Chybějící částku - 190 hřiven tak můžeme považovat snad za započítání hodnot již vybraných  - při předchozím fyzickém utiskování chudáků oněmi rytíři.
   Z líčení přesně nerozeznáme, jak dalece vůbec byla zdržovací taktika kláštera účinná, či alespoň prospěšná - tváří v tvář vojenským pánům, kteří často byli zcela detailně seznámeni s hospodářskými možnostmi statků o něž projevili zájem, nejednou i zásluhou personálu kláštera. Úhly pohledu na vyhrocenou majetkovou problematiku mohou být velmi rozdílné a Petr třeba dovede zformulovat i docela zázračnou, respektive spíše jen rozpornou větu
hrozbami vymáhali na chudé Zbraslavi mnoho peněz…
Hospodářská síla majetků podobných Zbraslavskému byla značná a rozsáhlá výstavba jeho reprezentativního komplexu stále jistým způsobem probíhala také v těchto napjatých dobách i za nepříliš příznivé vlády Jana Lucemburského – zcela dokončena byla až r. 1333. Byla tedy z nemalé části dílem právě Petra Žitavského, jež se mu podařilo úspěšně završit ještě před svou smrtí roku 1338. 
  
Drobnější ukázka nemalých hospodářských možností kláštera je patrná i z jiné žaloby na korutanského válečníka Jindřicha z Aufenštejna, jenž si na Zbraslavi …jednoho dne vynutil …osmdesát tisíc chlebů a osmdesát věder piva, kromě jiných darů… Ale ani zde uváděné ztráty, ani další náklady, jež Petr v Kronice vyjmenovává obšírněji a – pokud je to ještě možné – i rozhořčeněji, nám prostě nedají zřetelný obrázek o stavu zbraslavského hospodářství, během nyní ukončovaného válečného stavu v zemi. Mohli bychom se totiž skoro domnívat, že Zbraslav je po letech na ní vymáhaných velkých dávek nejspíš ekonomicky zruinovaná, ale namísto toho po dvou letech, koncem roku 1310 slyšíme o její nové nemalé politické a také nebývalé ekonomické iniciativě. I podzimní příchod krále Jana Lucemburského toho roku se totiž musel dít v čele vojska, aby mohl být zneuznaný Jindřich Korutanský z království vojensky vypuzen. Janovo vojsko vyšlo z Norimberka, ale sídelní Praze se vyhnulo, aby se nejprve neúspěšně pokusilo dobýt lákavou Kutnou Horu, poté podobně bezvýsledně vyjednávalo ještě s Kolínem a posléze, téměř ze zoufalství, nakonec přitáhlo přece jen k Praze. Nastávala tvrdá zima, takže u vůdců vojska ležícího v nevhodných podmínkách před Prahou a nedosáhnuvšího doposud hmatatelných výsledků se již hledala vhodná příležitost k odchodu od Prahy i z Čech.  Byla tehdy zima velmi tuhá, sníh, mráz jinovatka s ledem pokrývaly povrch země a to příliš škodilo lidem i zvířatům; neboť bydleli v barácích a stanech, a protože byl nedostatek dříví, zřídka bylo vidět oheň. Také muselo být přemnoho tažných koní i klusáků, protože omrzli, poraženo a z kůže staženo, nadto se nedostávalo jak lidem, tak ostatním živočichům všech potravin a vojsko nemělo už jiné výživy kromě té, která se tajně dovážela ze Zbraslavi a některých jiných míst. Ani Petru Žitavskému tedy nebyla proti mysli válka všeobecně, - a kupodivu ani iniciativní dodávky chudé Zbraslavi vojsku na její vedení, jež, bohužel pro nás, v tomto případě skromně nevyčísluje.  

Závěrem 

   K Petrovu líčení událostí před nástupem krále Jana lze konstatovat, že jemu osobně i jeho straně v zemi se povoláním i prosazením Lucemburků na český trůn zdařil opravdu veliký politický záměr a program, ale časy nejbohatšího Přemyslovce, krále Václava II. se tím pro Zbraslav zdaleka nenavrátily. Petr si ale zprvu veliké politické zadostiučinění dostatečně vychutnal: O kolikrát zazněl v oněch dnech v mých uších svůdný zvuk pochvaly a byl to hlas velké většiny lidu: Tento mladistvý a líbezný král, (Jan Lucemburský), vybraně urostlý, zasluhuje spíše srovnání s andělem, nežli s člověkem.  Nicméně, pro Zbraslav významnější hospodářské plody z politického úspěchu nepřicházely. Nadále naopak Jan Lucemburský pro zájmy své evropské politiky po léta vymáhal další a další příspěvky od kohokoliv, od papeže dokonce dostal na několik let svolení k výběru desátku z církevních majetků (!). K r. 1325 – po 15 letech vlády Jana Lucemburského, doma rušené jen spory mezi královskými manžely i oběma žijícími královnami přerůstající v politické boje si tak kronikář překvapivě stěžuje …naše území u hradu Lanšperka je v těchto letech tak zpustošeno, že odtud nemůžeme mít žádný užitek. Petr tedy raději již svou Kroniku plní chválou Janova otce, římského krále Jindřicha, jednotlivými diplomatickými a vojenskými úspěchy samotného krále Jana, nebo jeho syna, moravského markraběte Karla, ale také různými zázraky a viděními. Na samotném sklonku kronikářova života ale došlo r. 1336 znovu k nejčernějšímu opakování historie, k opětné ztrátě lanškrounského dominia; král Jan si je prostě na dva roky přisvojil (patrně na rozdíl od Petrova mínění, tedy přece jen nějaký užitek přinášelo) a lepších časů vlády Karla IV. se již náš kronikář nedožil.
   (Pro naše užší téma cest a spojů nalezneme v Kronice zajímavé zprávy o nečekaném zřícení hned dvou mostů v Praze – údržba dřevěných konstrukcí prostě nedávala cestovatelům 100% záruku bezpečné připravenosti těchto zařízení, neustále vystavených povětrnostním vlivům).
  
Do značné míry sympatická a jistě pochopitelná kronikářova obhajoba svébytnosti klášterního vlastnictví byla neúprosným chodem dějin pravidelně zpochybňována i v budoucnu, ačkoliv vyvěrala z tak důvěryhodných i dávných záměrů a tradic. Tváří v tvář okamžitým naléhavým politickým, či válečným potřebám ale nemohlo feudální zřízení zaručit podobně nerušené podmínky jako perská, či římská administrativa. Roku 1358 prodal sice klášter lanškrounské dominium litomyšlskému biskupovi Janu II., ale ani biskupství se správa lanškrounského majetku nevedla lépe - král Zikmund tamní majetky dával v zástavu, aby posléze v šlechtických rukou zůstaly trvale. I v 16. století se společenské poměry, možnosti a z nich vyplývající prostředky podstatněji nezměnily a tak Píseň o přátelském snešení všech tří stavův království českého uvádí:

Veliký náklad na války,
nyní v Čechách hrubé zmatky;
klášterův mnohá nadání
nepostačí k bojování. 

   A o kolu dějin, jež se nemohlo a nemůže stále stejně neotáčet ani v ekonomické oblasti hovoří téměř novodobý příklad - z napoleonských válek.  Čteme proto následující řádky: 7. září 1813 se ruské velitelství obrátilo s žádostí na viceprezidenta Českého zemského prezidia, aby byly dány ruským rekonvalescentům, z kterých byly formovány nové bataliony, vesnice nedaleko Prahy, v nichž by bylo možno je ubytovat. Jednalo se o 200 až 300 vojáků a několik důstojníků, jejichž vyživování bylo nařízeno obyvatelstvu vesnic. Jednalo se tedy náhodou o stejně početný kontingent, jako v případě oněch Korutancových 300 Bavorů před 500 lety, jež Zbraslavský klášter dostal k vyživování.
   Kolo dějin se alespoň pohybovalo po rozvíjející se spirále a pokrok v metodách a možnostech zásobování vojsk nové doby se posléze projevil tím, že na základě stížností a proseb místních úřadů se nakonec armáda uvolila poskytovat oněm ruským rekonvalescentům běžné potravinové armádní příděly financované již tehdy – jako dnes - z běžného armádního rozpočtu. 
  
Vojenské představitele novověkých císařských úřadů přitom za přijatá rozhodnutí a řešení nestíhala – svým způsobem vlastně věčná - kritika Petra Žitavského, jako se to přihodilo jejich dávným královským předchůdcům, ačkoliv opatření velitelů všech těchto armád byla pochopitelně metodicky totožná, - jako by si z oka vypadla… 

*                                                                                                         *
*                                                                                                         * 

Literatura

V článku požita mapová zobrazení

© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J. E. Purkyně - http://www.geolab.cz

http://www.iabrno.cz/pv/PV4410.pdf - Plaček, Štíty, Nisler                http://www.zbraslavhistorie.info/uvod-rok1813.php
Zbraslavská Kronika, Chronicon aulae Regiae, Svoboda, 1976

 

Letohrad, 23. listopadu 2008 Vladimír Merta

 

 

 

New layer...
NAVRCHOLU.cz