"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Počet přístupů: 400639

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005

 

Moravské standarty v římské basilice San Clemente    

   Památná římská freska je nyní, díky Internetu, konečně na několika zahraničních webech známá v barevném provedení. Byla u nás již dříve zveřejňována tiskem, tedy z pochopitelných důvodů černobíle. Čtenáři a zřejmě i badatelé proto tři moravské standarty pod nimiž slavnostní průvod přináší ostatky papeže Klimenta do Říma, vnímali automaticky jako z domova známé, červenobílé. Standarty mají klasickou formu římského, císařského labara, jaké známe i z rytiny na mikulčickém nákončí opasku, ilustrujícím pomazání panovníka, ovšem v případě Moravanů přichází v úvahu nejen soudobé římské, ale i starší perské obřadní zvyklosti. Věrné, originální zobrazení červenozlatých šachovnic nás však vybízí, abychom si, byť teprve nyní, korigovali hned několik důležitých a doposud tradovaných mínění o moravském znaku.

  

   V basilice San Clemente je i jiná freska, zobrazující až nadzemskou scénu Krista s archanděly Michaelem a Gabrielem a svatými Klimentem a Ondřejem. Dvě další, v té době ještě pozemské a klečící postavy jsou svatí Cyril a Metoděj. Vyobrazení scény prosby a udílení badatelé svorně datují již do 9. století. Není tomu ale stejně i u fresky zde zobrazené. Převažuje o ní totiž mínění, opírající se o nápisy donátorů z rodiny Rapizi hned na dvou freskách v dolní basilice, podle nichž kladou vyobrazení přenesení sv. Klimenta až na samý konec 11. století, respektive i na počátek st. 12. Zkrátka až mezi devastaci původní baziliky Normany, již svatostánek utrpěl r. 1084 a následnou nadstavbu horního patra basiliky nové, dodnes stojící . Tím by se zdálo, že rodina Rapizi financovala výzdobu prostor poničených a právě opouštěných, pro novou baziliku již vedlejších, zčásti i rušených… 
   Existují i odlišná odborná mínění o podstatně dřívějším datování fresky. Otázkou např. také zůstává, proč je poselství uváděno do Města papežem Mikulášem (jmenovaným i na doprovodném nápise)? Ten skutečně moravskou misi připravil, ale nedočkal se jí, zemřel těsně před jejím příchodem a tak její program absolvoval až nástupce Hadrián. Zohledníme-li zde zobrazené osoby se svatozáří světců, vidíme ji u sv. Klimenta, sv. Cyrila, pochopitelně i u papeže Mikuláše, zvaného i Veliký. Zobrazeného zde hned dvakrát, jednou přivádějícího moravskou misi k římským branám, podruhé již sedícího na trůnu. Toto mínění je nyní třeba - po laskavém upozornění ze Slovenska - poněkud korigovat. Papež Mikuláš totiž evidentně nesedí na trůnu, ale stojí za oltářem, na nějž klade a posvěcuje slovanské knihy, jak je popisováno v legendách. (Za cenné upozornění autor na Slovensko rád děkuje). Kdyby byl zobrazen papež Hadrián II., svatozář by neměl, za svatého prohlášen nebyl. Svatozář však nemá postava sv. Metoděje, takže je možno se i domnívat, že freska byla zhotovena ještě za jeho života. 
   I to nejpozdější datum na němž se badatelé jednou shodnou se však nijak nedotkne našich závěrů, zůstalo by i tak nejstarobylejším vyobrazením státního symbolu moravské říše, které je třeba – když je již známe – respektovat a zohledňovat všemi výklady a hodnoceními až jeho podstatně mladších výskytů a dokladů.

 
Dvojí dvoubarevné šachovnice

   Situace se tedy na Moravě podivně vyvinula tak, že máme dvě barevná provedení šachovnice a k těmto dvěma symbolům přistupuje ještě třetí – orel, či orlice, zdobená některou ze šachovnic. Je to poněkud tristní, byť nikoliv ojedinělý stav, kdy národ nedovede vysvětlit vývoj a platnost vlastních symbolů, nicméně je evidentní. Chybí-li nám ale dostatečný počet původních dokladů, abychom dvě odlišné skutečnosti vysvětlili, lze snad použít i metodu zkusmého dosazení takových okolností, jež by jisté změny vysvětlovaly. To nás přivede k přijetí, zatím jen naznačované skutečnosti osídlení území, později známého jako Morava, Bílými Chorvaty s hlavním střediskem celé rozlehlé Chorvatie Veligradem. Jejich znakem byla červenobílá šachovnice – tedy původní a nejstarší slovanský symbol země. Až po příchodu Moravanů na vedoucí pozice země i státu (po r. 680) byla standarta změněna na červenozlatou. Užívala se ale asi jen na říšské úrovni, zatímco, jak vidíme dodnes na znacích některých měst – Olomouce, Znojma, Jevíčka atp. - v jejich užívání zůstaly původní šachovnice červenobílé.  
  
Přitom změnu heraldických tinktur nemůžeme považovat za nějaké povýšení původního symbolu, ve středověku známá a tak oblíbená. Ve skutečnosti se naopak jednalo o úplnou změnu filozofie standarty, ačkoliv oba znaky se zdánlivě velmi podobají - výtvarným motivem šachovnice.  
   Červenozlatá symbolika se zřejmě odvíjí od staré perské legendy, mýtu o šachovnici o 100 polích, tkaných zlatem, jež armádě přináší neporazitelnost. (Tedy o žádných kostkách, jak vícečetný šachovnicový vzor nyní novodobě heraldikové nazývají). Žádaná vlastnost u vojska, jež desítiletí těžce válčilo s muslimy, aby poté ještě absolvovalo náročnou anabázi do středu Evropy, mohla tehdy být jeho upřednostňovanou a zdůrazňovanou hodnotou.
   Starší symbolika červenobílá se naproti tomu zdá odrážet jen pozemskou, diplomatickou, byť důležitou zvyklost při taženích jízdních pluků odkázaných na samozásobování v cizích, nebo i nepřátelských zemích. Jednotlivým městům a krajům bývaly zasílány dvě vlajky, červená a bílá k výběru. Zvolení bílé zástavy symbolicky znamenalo, jako dodnes, oficiální kapitulaci a svolení k odevzdání výpalného, holdu, či geldu - poplatku, nebo naturálií. Volba červené by naopak znamenala boj a odpor proti nevítaným, leč hrozivě bojeschopným cizincům.
Symbolika byla mezinárodně srozumitelná, známá po staletí z východních stepí a užívaná bez ohledu na národnost přesunujících se jednotek. Na časově snad u nás jedno z posledních užití oblíbeného vyjednávacího prostředku mně upozornil p. J. Šafařík ze Staroviček v pamětní publikaci Hustopeče, vydané u příležitosti 10. výročí vzniku ČSR. Podle historických záznamů Kuruci r. 1623 pod vedením Pietra Chiallo zaslali hustopečským měšťanům na výběr dvě vlajky těchto barev. A ti zvolili rozumně a město uchránili plenění a zkázy. Dříve jediná praktická možnost zásobování vojsk na náklady domácího obyvatelstva vymizela v rozvíjející se Evropě nejpozději v dobách napoleonských válek, kdy již armády mohly čerpat z prostředků státního rozpočtu získaných obvyklým výběrem daní od obyvatelstva - již v mírových dobách.  
   Můžeme si i povšimnout, že červenobílé bikolory se objevují na vlajkách všech okolních zemí – Polska, Čech a snad i Rakouska, kde ale dnes vidíme trikoloru. Jsou to země někdy Samova království a jejich nejstarší zástavy jsou tudíž stejné. Kmenové svazy Srbů a Chorvatů vedeni Korutanskými Slovinci pod těmito zástavami obsazovali střed Evropy. Jen Chorvaté ve Veligradu se od okolní heraldické záplavy vhodně odlišili šachovnicovým uspořádáním barev.
K takovéto někdejší politické skutečnosti zřetelně poukazuje shrnující věta z Nestorova Letopisu: Tak jedni, prichodiac, usadili sa na rieke menom Morava i nazvali sa Morava, a iní sa nazvali Česi. A k týmto Slovanom prináležia Chorváti Bieli, aj Srbi, aj Korutani. Přičemž jména Morava a Češi je zde třeba považovat za anachronismy, dobře známé sice na počátku 12. století, kdy mnich Nestor svoji Pověst vremenych let psal, avšak ještě zcela neznámá v časech onoho příchodu prvních Slovanů. (Na území Moravy, Čech, Slovenska to ostatně ani Slované nebyli, ale Bílí Chorvaté a Srbové - mimo jižní břeh Dyje, kam ještě podle výzkumů keramiky akademika Poulíka z Korutan zasahovali dnešní Slovinci - oni někdejší Slované).  
 
  
   Kvalita webových vyobrazení fresky v San Clemente není právě vynikající, takže na zde maximálně ještě možném zvětšení detailu standart můžeme sice potvrdit opravdu šachování červenozlaté, zatímco ne úplně jisti si můžeme být co se týká počtu 100 polí standarty, mýtem vyžadovaných. Na dvou standartách jej ani pro nedostatečnou kvalitu zobrazení zjišťovat nemůžeme, ale na prostřední z nich napočítáme skutečně 10 polí alespoň v jednom směru – což by pro čtvercovou šachovnici mohlo být postačující zjištění. (Na v Literatuře uvedené webové adrese, nebo na Wikipedii jsou vyobrazení fresky o poznání ostřejší a zřetelnější).
  
Vzhled těchto standart přesně vystihuje onu neporazitelnost ohlašovanou zmíněným perským mýtem, avšak nepřehlédnutelné zlaté kříže na vrcholech žerdí standart ji přesvědčivě spojují s moravským křesťanstvím.. Při hodnocení výsledků, jichž oba bratři a posléze již jen sv. Metoděj po dlouhých měsících vyjednávání dosáhli u římského stolce,  lze soudit, že symbol standart se opravdu úspěšně prezentoval i na nábožensky kvalifikované a diplomaticky horké římské půdě..
   Detailnější odborná studie římského vyobrazení by ovšem pochopitelně byla potřebná, zvláště s přihlédnutím k specielně moravským aspektům problematiky. Malou hádankou je i vyobrazení žerdí všech tří standart před vlastním signem. S ním se u jiných vyobrazení labar prakticky nesetkáme. Označovala pevná stanoviště, maximálně jsou v průvodech nesena a tudíž praporec je z hlediska diváka vždy před žerdí.  Z nějakého důvodu je tomu ale na fresce obráceně, což by mohlo být praktické třeba při jízdě na koni, aby praporec mohl volně vlát,,, Freska prý doposud nebyla nikdy restaurována, ale právě letos se má k těmto záchranným pracem přikročit. Nezbývá než doufat v citlivou i odbornou práci dnešních umělců, minimálně v pořízení kvalitní dokumentace současného stavu, aby nakonec nebyla zde reprodukovaná zobrazení posledními autentickými…

  Dvojí výklad symbolů šachovnice v novověku

   Dosavadní historické bádání zatím znalo jen polepšení moravské šachovnice na zlatočervenou císařem Fridrichem (Bedřichem) III. r. 1462. Stalo se tak na žádost moravských stavů a císařova blahovůle ve věci byla zajištěna tehdejší vojenskou pomocí, poskytovanou mu českým králem Jiřím z Poděbrad k osvobození z vídeňského Hofburku, obleženého jeho příbuzným Albrechtem VI. Vojenské výpravy vyslané králem Jiřím se pochopitelně účastnily moravské jednotky.
  
V případech udělení i povýšení erbů se pokud možno vycházelo (a ještě dnes vychází) z představy žadatele a moravský sněm mohl mít stále dobré povědomí o zemské zlatočervené standartě a přát si ji mít pro zemi potvrzenu současným vladařem, což se mu za účast na úspěšné bojové výpravě podařilo. Nicméně, zemská standarta se snad příliš často neužívala, na rozdíl od běžnějších místních znaků červenobílých, navíc zjednodušeně, či po staru chápaných i jako symbol Moravy, jímž na počátku, před staletími i vskutku byl. Dříve či později se sice i některá města přiklonila při různých příležitostech k červenozlaté, ale nijak tím zažitý veřejný názor nepřevážila. Navíc vznikl již v počátcích národního obrození nepřesný dojem, že červenozlatá je symbolem německým a o to více se tedy hájily městské symboly červenobílé.
  
 Ve středověku byla známa shoda červenobílého šachování ve znacích Moravy i Chorvatska (dochovaný znak chorvatského krále Štěpána Držislava před r. 1000 o němž se udržuje mínění, že 25 polí této šachovnice symbolizuje počet bánů v jižním Chorvatsku - správců dílčích okrsků státu). Patřičné konsekvence z toho ale vyvozovány nebyly, tehdy jako dnes vše bylo řazeno podle politického kritéria, na detailnější vazby nebyl čas, takže se může zdát, že je až popíráno přísloví bližší košile, než kabát – docházelo naopak ke ztrátám košilí, aby se udržel kabát. Dnes snad ale můžeme mít obojí, pokud ovšem věnujeme přiměřenou pozornost garderobě. 
   Takovýto hodně neorientovaný, až zmatený stav trvá do dneška, kdy leckteré promoravské hnutí se s minimální znalostí potřebných fakt zamýšlí nad vhodnými symboly. Někteří tak odmítají červenozlatou vlajku, neboť u jejího vzniku prý stál r. 1462 císař Bedřich, nebo proto, že je shodná s vlajkou Prahy a požadují tedy odlišení… Moravská je však starší (i ta od císaře Bedřicha), ale ve skutečnosti, jak jsme si ukázali, ještě o hodně více, čili odlišení by bylo i neodůvodněné zřeknutí se původních tradic. Shoda s barvami Prahy prý vadí, zdalipak vadí i shoda červenozlatých polí na vlajce Říma?
  
Jiní zase svou proněmeckou dobrou evropskou vůli chtějí demonstrovat právě červenozlatou vlajkou. Taktéž se chová i Jihomoravský kraj, který na svůj prapor umístil pro jistotu orlice obě, původně prý i se zmíněným odůvodněním potřeby českoněmeckého usmíření. Ve skutečnosti tedy opravdu krkolomné významové cestičky, kdy moravský znak má vyjadřovat nějaký stav českoněmecký… 
  
Zavádí je na ně tzv. prostá neznalost vyobrazení ve Svatém Klimentu, přesvědčivě ilustrující stav a děje devátého století a v důsledku neinformovanosti symboly nesprávně vykládají, zdůvodňují i užívají. Nakonec, prezidentská standarta má zase orlici červenobílou, ale prezident jistě není prezidentem jen Jevíčka, Znojma, nebo Olomouce, ale spíše celé země - kdyby ovšem Morava, Čechy, zbytky Slezska a Lužice ještě existovaly a ČR nebyla exemplárně unitárním státem. Hlubší, opravdovější i účinnější převzetí vedení státu od šlechty občanskou společností, k němuž dospěla moderní doba si tedy zřejmě ještě nějakou dobu vyžádá a také hodně znalostí a práce. Buďme rádi, že svatoklimentská basilika nám jeden důležitý, v určitém smyslu i základní, prvek moravského symbolu uchovala.

 

Vladimír Merta, neděle, 17. července 2011, Letohrad

 

 

Literatura

http://translate.google.cz/translate?js=n&prev=_t&hl=cs&ie=UTF-8&layout=2&eotf=1&sl=en&tl=cs&u=http%3A%2F%2Fwww.sacred-destinations.com%2Fitaly%2Frome-san-clemente&act=url, - stručný webový průvodce bazilikou San Clemente

http://dalsimoravak.bloguje.cz/271309-moravsky-erb-jaky-a-ci.php, podrobnosti a peripetie chápání moravského erbu po r. 1462

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NAVRCHOLU.cz