"Pokud jde o úsudek, rozlišit sofisma od důkazu nelze jinak, než ověřením závěru zkouškou nebo praxí. I ty nejjistější závěry vyvozené z úsudku nejsou dokonalé, pokud se neověří."
Roger Bacon

Souvislosti názvu Písařov I.
Souvislosti názvu Písařov - II.
Spoje Zábřeh - Štíty
Gablona a Jablonná
Nejstarší brody Orlice
Z minulosti Polné
Moravská příjmení

Počet přístupů: 412335

Creative Commons License
This work is licensed under a Creative Commons Attribution-Noncommercial-No Derivative Works 3.0 Unported License.


Obsah ©
Vladimír Merta,
2004 - 2005
 

Brody horního toku Tiché Orlice

Zajištění přeshraničních spojů v 1. tis. n. l.
     Území, k němuž je referát zaměřen vymezuje listina1 krále Václava II. z 21. 5. 1304, jíž nově zakládanému zbraslavskému opatství věnoval poměrně rozsáhlé dominium na východě Čech. Zpřesnění lokalizace některých listinou vyjmenovaných osad umožní označit místa několika důležitých brodů na trasách dálkového tranzitu, k němuž je kraj polohou i reliéfem výrazným způsobem předurčen.
     Tak např. zdejší rozvodí významných evropských řek, Dunaje a Labe, v nejnižších místech, (Česká Třebová, Horní Dobrouč) klesá až pod 450 m. n. m., takže těmito místy došlo k přirozenému šíření některých teplomilnějších zástupců panonské vegetace do Polabí.
     I dnes jsou zde výhodně vedeny důležité železnice Olomouc - Česká Třebová - Praha i severnější souběžná Hradec Králové - Letohrad - Hanušovice. Projekty průplavu Dunaj - Labe, již legendárního projektu vodní dopravy, zde samozřejmě rovněž uvažují s technicky nejsnadnějším překonáním evropského rozvodí Dunaj - Labe.
     Ke zjišťování míst dalších brodů na zdejších dávných dopravních trasách se, mimo rozbor listiny, obrátíme i k vlastní geomorfologii území při použití teorie tzv. suchých tras - z nichž jednu nám potvrdí Müllerova mapa Čech z roku 1720. Slovy suchá trasa opisujeme důležité pravidlo podle nějž se od pradávna vybíraly terény především vhodné pro vedení dopravy, zvláště vozové. V dobách, kdy naprostá většina cest byla z ekonomických důvodů jen nezpevněných a bez mostů, bylo třeba se důsledně vyhýbat brodění i malých vodotečí snad s výjimkou vysloveně kamenitých nebo písčitých povrchů. V některých místech nevyhnutelné brody totiž často vyžadovaly velmi náročnou údržbu jak přístupových cest k nim (hatě, mostiny), tak i samotných brodů a dále i pomoc při vlastní přepravě.
     Pro dopravu, zvláště dálkovou, proto původně byly přednostně vybírány prostory na jakýchsi náhorních plošinách, hřebenech vrchů, nebo alespoň na vrstevnicově vedených trasách po úbočích hřebenů, ale teprve nad pramennými oblastmi i malých vodotečí. Taková místa bývala a jsou i dnes přirozeně málo obydlená. Pro nás to znamená, že někdejší dopravní síť je naší soudobé takřka zcela nepodobná a jen zcela očividné, jisté příklady nás přimějí, abychom pravidla minulosti - a jak uvidíme, ne tak dávné, lze říci dokonce téměř nedávné, uznali.
     Je možno dodat, že princip suché trasy, který lze racionálně beze zbytku vysvětlit a zdůvodnit technickými potřebami dopravy, může mít podle některých názorů současně ještě důvody jiné, společenské, vojenské a dokonce budeme pravděpodobně moci jeho počátky připisovat i konkrétní národnosti - Keltům. Z jejich časů se dochovaly hroby v nichž pohřbení bývali vybaveni kromě dalších bohatých milodarů i ozdobnými zápřahovými jhy a čtyřkolovými vozy. Vozová doprava v těch dobách se zřejmě těšila společenské prestiži; mimo obchod a hospodářství byla užívána i pro výběr, respektive svoz naturálních daní z oblasti. Vykonávat ji mohli jen lidé svobodní, lépe řečeno privilegovaní, neboť ostatní obyvatelstvo nemohlo volně překračovat hranice obvodů množství nepříliš velikých správních okrsků na něž bývala země rozdělena.10
     V závěru referátu si povšimneme umístění některých hradů, zámků a dvorů, jež se možná vyznačuje jistou spojitostí s někdejšími trasami a cestami, zajištěním jejich bezpečnosti i samotné přepravy na zvláště obtížných místech brodů, prudkých klesání i naopak strmých výjezdů.
     Pro čtenáře znalého reliéfu území podotýkám, že zde pojednávané trasy zdaleka netvoří vyčerpávající soupis všech starých cest v tomto regionu; též ke zjištění jejich zcela přesného původního zasazení v terénu (pokud je taková identifikace alespoň na některých místech vůbec možná), by byl potřebný odborný terénní průzkum rozsáhlého území.

I. část - Středověká listina

     21. května 1304 daroval král Václav II. svému právě zakládanému opatství zbraslavskému rozsáhlý majetek na východě Čech. Zachovaná listina je důležitým písemným pramenem pro dějiny regionu, neboť poprvé uvádí padesát jmen zdejších osad. 26 z nich bylo v té době příslušné in districtu Landeschronensi, 22 in districtu Wilhelmverdensi a dvě se nalézaly i circa Mutam, - kolem Vysokého Mýta. Landeschron je dnešní Lanškroun a Wilhelmsverd (= Vilémův ostrov, podle člena rodu Kouniců, kteří před půl stoletím kraj kolonizovali) Ústí nad Orlicí, jak o něm praví i sám text listiny - Usci dicitur. Obě místa byla tehdy městy - civitas a jsou uvedeny též dvě trhové vsi (villa forensis): Gablona (Jablonné nad Orl.) a Tribovia Bohemicalis (Česká Třebová).
     Identifikace většiny někdejších názvů staré listiny s dnešními jmény obcí nečiní téměř potíže, až na několik málo výjimek, z nichž tří si povšimneme blíže. Tak o osadě v listině zapsané poněkud zvláštním jménem Ludminsdorff se doposud soudí, že se jedná o osadu zaniklou. Křestní jména ve složeninách s -dorf, tedy ves, jsou většinou jmény prvních zákupních rychtářů, ale mohou být třeba i jménem patrona místního kostela. To by v tomto případě teoreticky bylo možné, jméno Ludmina bylo v některých krajích ekvivalentem Ludmily a úctu k zemské patronce bychom mohli zajisté očekávat.
     Pokračující šetření nás však přivede k jinému vysvětlení. Doposud totiž zůstával stranou pozornosti důležitý a zajímavý fakt, ač z lokalizace darovaných osad zřetelně vyplývající: západní hranici (délky až 30 kilometrů)zbraslavského, dříve Záviše z Falkenštejna a ještě předtím kounického majetku  striktně tvoří tok Tiché Orlice. Pro nás se však výrazná říční linie stane ještě zajímavější nalezením tří výjimek z jinak jednoduchého a zřetelného rozhraničení. Výjimečně na pravém břehu řeky vlastnilo zbraslavské dominium osadu Kerhartice (Gerhardsdorf, o jejímž umístění i identifikaci se v literatuře přirozeně nikdy nepochybovalo), ale na témže břehu jsou i Jankovice, dnes část Letohradu a Lubník, nyní součást Jablonného n. Orl.
     U osady, jmenované v královské listině jako Ludminsdorff, v historických pracích o regionu považovaného za zaniklý v neznámém místě, je skutečný stav pozitivnější. Totiž i poblíž Tatenice je v majetku štíteckého statku latinsky jmenována osada Lutwici villa, jindy německy Lussdorf, též Ludwigsdorf. Je to však tamnější Lubník, v jehož jméně byl latinsky i německy píšícími písaři jaksi automaticky hledán tvar některého křestního jména.
     Totéž se očividně dělo i v případě Lubníku u Jablonného nad Orlicí, (dnes je dokonce jeho částí) a též v případech jiných Lubníků na našem území (obcí obdobného jména máme desítky). I v listině je jméno Ludminsdorff zapsáno v sousedství Gablona villa forensis). Neporozuměním, nebo naopak dobovou snahou písaře mu bylo implantováno dokonce ženské jméno. Ženu si je jistě i tehdy možno představit jako rychtářku, např. vdovu. Méně již jako zakládající kolonizační osadu v lesní pustině, či jen přivádějící nové kolonisty s modernějším, peněžním, způsobem placení daní do již existující osady. Ani v úvahu přicházející hypotéza, že v této osadě býval kostel svaté Ludmily, Ludminy, není příliš reálná - Lubník je i dnes, v areálu vymezeném velmi spartánsky, ale hlavně neměnně, břehem řeky, příkrým svahem a zamokřeným údolíčkem, jen malou skupinkou domů, což ani nedovoluje uvažovat o snad v minulých dobách četnějším osídlení s vlastním kostelem.
     V listině je dvakrát uváděno, rovněž poněkud podivné, jméno Jansdorff. Jedno z nich, zapsané mezi obcemi distriktu Lanškroun je správně určováno jako dnešní Třešňovec (německy Johansdorf). Stejné jméno nalézající se v distriktu Ústí je však dnes vztahováno, bez udání důvodů, na samoty několika domů nazývanými Václavov. Snad proto, že v listině je tento Jansdorff zapsán vedle Dolní Dobrouče, od níž je Václavov vzdálen necelé čtyři kilometry, zatímco na Jankovice, vlastně srozumitelně jmenované a vzdálené jen necelé tři kilometry se doposud nepomyslelo.
     Za podivné jsem jméno označil pro tvar Jan-, pokud by zde totiž existoval rychtář německého jména Jan, jmenovala by se ves Johansdorf (vidíme, že později a tedy vlastně bezdůvodně se tak u lanškrounského Jansdorffu stalo) či Hansdorf. V našich dvou případech Jansdorfů jde tedy o zápis původního, starého slovanského tvaru jména vybavený jen dobovou německou koncovkou -dorf, (v listině psáno většinou -dorff) ves, častou hlavně ve 12. - 13. stol. Obě osady jsou tedy mnohem starší než-li v těchto stoletích zaváděné kolonizační, zákupní či emfyteutické právo.

     Kerhartice, jejichž výjimečné umístění na pravém břehu řeky bylo zřejmé vždy, tedy nyní dostávají těmito novými lokacemi listinných Jansdorffu do letohradských Jankovic a Ludminsdorffu do Lubníku u Jablonného další dva nositele téhož poznávacího znaku a - v rámci padesáti vsí zbraslavského dominia i pozoruhodné výjimky - umístění na pravém břehu Orlice. O umístění brodů na všech třech místech svědčí restaurace Na mýtě v Jablonném nad Orl., právě naproti Lubníku i reprodukce staré pohlednice s obdobným institutem, jenž sídlil v letohradských Jankovicích. Po povodni v roce 1997 v nich nahradil mostní ocelovou příhradovou konstrukci smontovanou v roce 1910 nový most železobetonový - též připomínka značných nákladů, které si překročení řeky vyžaduje v každém věku.

 

     Podle osobního sdělení pana Františka Novotného, bydlícího v domě v Jankovicích na parcele někdejšího brodu a v sousedství staré Mýtnice, se při terénních úpravách zahrady dokonce odkrylo kamenné zpevnění někdejšího výjezdu z řečiště.

II. část - Suché trasy

     Nejběžnější, letmá představa o českomoravské vrchovině, která tvoří významné evropské rozvodí Dunaj - Labe a kdysi i hranice Čech a Moravy, navozuje jakýsi hřeben pohoří takřka severojižního směru. Při poněkud pozornějším pohledu však brzy shledáme, že zvláště v severní části opravdový průběh hřebenů vrchů je jiný. Nejvýrazněji, pro svou výšku, vedou oko samotné Orlické hory, směřující od Náchoda k Dolní Lipce jihovýchodním směrem. Mnohem nižší, zato mnohem delší je přibližně rovnoběžně s Orlickými horami téměř z Polabí patrný hřbet Hřívy, Hřebečských vrchů i dále obloukem do nitra Moravy směřující Drahanská vrchovina. Hřebenovitých vrás terénu podobných směrů ač méně výrazných nebo mnohem kratších je zde však více.
     Na tomto rázu utváření zemského povrchu i směrů toků řek má značný podíl dávná geologická minulost. V období před 10 - 50 miliony let dnešní horní toky Moravy, Orlice a Březné vytvářely jedinou řeku, jejíž tok se v místech Verměřovic a Petrovic stáčel k jihu, aby přes Čermnou dospěl v prostoru lanškrounské kotliny do zálivu mladotřetihorního moře. Teprve ústup tohoto moře, spolu se značnými poklesy terénů Pomoraví i Polabí odvedly Moravu na východ a jih, Březnou na jih jako součást moravského povodí a Orlici do Polabí.
     Tak se stalo, že některé zdejší úseky významných evropských rozvodí Dunaj - Labe i Labe - Odra netvoří, jak bychom snad očekávali, horské hřebeny vzniklé vrásněním zemské kůry, ale naopak jsou v určitých úsecích vytvářeny jen druhotnými usazeninami a naplaveninami. Dosti výrazné skutečnosti zjistily geologické vrty2 např. v okolí Červené Vody. Vrstvy usazenin a splachů z okolních hor jsou na dně nynějšího údolí až 200 metrů silné - a v těchto místech se tedy nachází hřebeny střechy Evropy, na usazeninách, po nichž zde zčásti vede linie zmíněných důležitých evropských rozvodí.
     Z hlediska požadavků na suché trasy jsou tedy nejvýhodnějšími trasy přibližně rovnoběžné s hlavním hřebenem Orlických hor (azimut 140°), využívající řadu vrás zemského povrchu shodných směrů.
     Pro představu o hlavních směrech dopravy je třeba identifikovat i centrum, nebo alespoň centrální území kraje. Původní správní středisko celého podorlického kraje je nejnázornější hledat v hradišti Opočno. Jeho hradský obvod sousedil, hraničil na východě s územím pozdější Moravy, severněji Kladska, na jihozápadě s hradským obvodem Chrudim a na západě s obvodem blízkého Hradce, nyní Králové. (V našich souvislostech to především znamená, že všemi těmito směry vedly užívané dopravní trasy).
     Názory to nejsou u značné části klasické historie jež konstruuje své závěry téměř výhradně na základě nedostatečně zaznamenaných a ještě mnohem více nedostatečně dochovaných písemných zpráv právě většinové. Je to způsobeno přístupem k pramenům obvykle až nespravedlivě přísným, kritickým, ale hlavně: z hlediska vedení logického úsudku nesprávným. V touze po relevantnosti a doloženosti vyslovovaných soudů řada současných badatelů vyžaduje svědectví a důkazy pocházející z několika zdrojů. Je to pravidlo justice snažící se pochopitelně vyhnout nespravedlivým nařčením a jejich tragickým důsledkům a to i za cenu případného nepotrestání viníka. Soud hodný svého jména tedy nepřipustí projednávání případu oznámeného pouze jediným svědkem, bez dalších a velice závažných důkazů.
     Podle svého vlastního mínění si ale obdobný přístup nelze dovolit v některých případech v historiografii. Dochovaných písemných zpráv je tak málo, že už jejich vzácnost volá po šetrnosti a úctě k nim a tedy nejméně po stejném metru i pro jejich současné analytiky a hodnotitele. Není dobře možné odmítat a opomíjet vyjádření císaře Konstantina Porfyrogeneta, nebo kronikářů Kosmy či Fredegara pouhým poukazem, že se jedná o ojedinělou zprávu jinými prameny nepotvrzenou. Spravedlnost by si totiž například žádala i takové odmítnutí či neprojednávání případu minimálně potvrdit též různými nezávislými zdroji.
     Z tohoto pohledu by Kosmova - byť ojedinělá - zpráva o vojenské výpravě uskutečněné bojovníky z čáslavska, chrudimska a opočenska do Polska, zcela postačila k uznání mocného a lidnatého hradského obvodu Opočno, samozřejmě dobře srovnatelného s Čáslaví a Chrudimí i kdyby nebylo např. i dlouhé řady typových jmen osad vyznačujících opočenské cesty k sousedům.
     Směry horských hřbetů i nevýraznějších terénních zvýšenin v kraji odpovídajících požadavkům suché trasy tedy vytváří velice příhodné podmínky pro cestování z nížinného, centrálního území opočenska jihovýchodním směrem, nejprve do vyšších poloh až k linii rozvodí Dunaj - Labe a poté dále a opět dolů na Moravu, do oblasti Malé Hané, moravskotřebovska a odtud s mnoha dalšími možnostmi na zábřežsko, olomoucko, brněnsko. Do zdejších, téměř ideálních podmínek pro vedení suchých tras se ale dávným cestovatelům postavily přece jen řeky stékající z hlavního masivu Orlických hor, jež není možno obejít a v důsledku zmíněného geologického vývoje neobvykle napříč přetínají všechna pásma pohoří a terénních vrás a tím i všechny nejvýhodnější terény pro dávnou dopravu a je nutno brodit.
     Některá místa brodů na Tiché Orlici jimž se zde věnujeme, ač jsou dnes všechna vybavena mosty, již pozbyla význam pro dálkovou přepravu a nebo, častěji, jimi probíhá doprava zcela jinými směry, některé hrady a tvrze postavené na trasách zanikly, jiné chátrají, zatímco jiné se opravují i modernizují. Dvěma městům, Letohradu na Tiché a Žamberku na Divoké Orlici se však nepříznivě působící změny dopravních poměrů nedotkly. Nutnost zabezpečovat zdejší brody kdysi zřejmě dala jak dobrý důvod jejich vzniku, tak i po staletí napomáhala udržet zvýšený význam.
     D. Cendelín3 vypracoval schéma vodotečí, do nějž zakreslil nejvýraznější suché trasy z nichž je třeba jednu v této souvislosti zvláště zmínit. Na schématu ji sledujeme z Olomouce, směřuje na severozápad a jejím prvním brodem je, (teprve po cca 30 km !) Třebůvka pod hradem Bouzovem. I dále pokračuje suše do Starého Města (předchůdce Moravské Třebové) a k místu někdejšího Mladějovského hradiska, aby teprve pod hradem Lanšperkem uživatele přiměla překročit Tichou Orlici. Pokračuje opět suchou trasou dále k hradu Žampachu za nímž se nabízejí hned dvě možnosti překročení Divoké Orlice: pod hrady Litice nebo Potštejn. Na trase z Olomouce na hrad Litice cca 90 km dlouhé je třeba brodit pouze 3x.
     Shoda umístění tří či pěti zmíněných gotických hradů, pravěkého hradiště i "opuštěného" původního místa Moravské Třebové na pouhou čistou logikou stanovené linii trasy nad prameny vodotečí zřejmě dovoluje důvodně soudit, že pro některé feudální pevnosti byla použita místa předchozích, tradičních opevnění, tvrzí a hlídkových stanovišť na důležitých místech a brodech hlavních tras.
Seznam míst brodů určených:
     a) - podle listiny krále Václava II.
     b) - zásad vedení suché trasy
     c) - míst bývalých panských dvorů, tvrzí, hradů a zámků.
I. Lubník - Jablonné n. Orl., dnes přibližně silnice 11.
II. Verměřovice obec - Verměřovice dvůr, silnice III. třídy.
III. hájovna Machovice, ve směru k Mistrovicím - kostel, terénní stopy v polích.
IV. tvrz Orlice (Letohrad) - dvůr Ovčín, větev trasy III. , místní a polní cesty.
V. zámek Žamberk - zámek Letohrad, (původně dvůr), - brod u "Vondrova mlýna", výstup sedlem na suchou trasu k Ráji a studánce Vaňkovce, (s odbočkou ke dvoru Šejv, dnes v D. Dobrouči), na většině trasy ještě dnes místní a polní cesty.
VI. Jankovice (Letohrad) - dvůr Helvíkovice na Divoké Orlici, rovnoběžná s V. Částečně místní a polní cesty.
VII. dvůr Šejv (Dol. Dobrouč) - Valdštejn - dvůr Helvíkovice, souběžná s VI. Většinu trasy vyznačují místní a polní cesty.
VIII. hrad Lanšperk - hrad Žampach, možnost dvou až tří větví. Polní a lesní cesty.
IX. tvrz Libchavy - Ústí n. Orlicí, silnice 35.
X. Hrádek - Kerhartice, dále na Kostelec, místní cesty.
     Pro dokreslení některých charakteristik suchých tras (z nichž jsme již alespoň zmínili výšinné vedení dopravy převážně mimo osady, čehož drobným, ale zcela srozumitelným příkladem je Lukavice v Čechách, kde trasa Příčnice vede podél celé dlouhé vsi a přece bezprostředně mimo ni a dále co nejmenší počet brodů i za cenu prudkých výstupů či sjezdů), je možno přiřadit i jedno místní vyprávění o kříži v Červené (součást Letohradu). Na výrazné rulové skále tyčící se na začátku osady přímo nad řekou do výše 40 - 50 m. se nachází veliký malebný kříž v borovicovém lese. Je to velice klidné místo neboť se jedná o ostroh, přístup k němu je ze všech stran - mimo jediné - velmi strmý.
     O původu kříže se vypráví stěží uvěřitelná historie. V dobách kdy v kraji vojensky zasahoval pozdější římský císař a český král Karel IV. prý vypravil posla, jenž zabloudil a dostal se na sám okraj skály takže byl ohrožen smrtelným pádem, nebýt jeho koně, jenž vycítil nebezpečí a v pravou chvíli odmítl pokračovat v cestě. Šťastný činovník z vděčnosti za záchranu na místě nechal postavit kříž.
     Z hlediska v článku zaznamenaných cest lze náhodou dobře určit, jak a kde k nebezpečnému zbloudění došlo. Karel IV. tehdy měl vojenský tábor na chlumu zvaném Karlovice, blízko pod nímž právě vedou, zde ještě společně, trasy VI.: dvůr Helvíkovice - Jankovice a VII.: dvůr Helvíkovice - dvůr Šejv. Cíly poselství k nimž po těchto trasách rychlý jezdec mohl směřovat byly tedy buď blízké hrady Lanšperk (trasa VII.), anebo Kyšperk (nad Jankovicemi, po trase VI.), nebo možná i vzdálenější Morava, dostupná oběma trasami.
     Společná trasa od Helvíkovického dvora kolem Karlovice se rozvětvuje až v místě zvaném Pustiny, což je dnes někdejší hájovna a několik domů s kapličkou. Cesta odtud napravo by posla dovedla k Lanšperku, po střední cestě by dojel do Jankovic a zcela vlevo na hrad Kyšperk. Bohužel nezvolil žádnou z nich a našel naopak hřeben, vedoucí na rotnecký útes a nebýt jeho koně, málem zle skončil. Každý cestovatel těmito hřebenovými cestami musel velmi dbát na zachování správného směru, i nepatrné počáteční odchýlení na některý, sice podobný, ale vedlejší, rozvětvující se hřeben (na Valašsku zvaný rázsocha) mohlo znamenat minimálně dlouhou zajížďku a cestu nakonec třeba podstatně jiným směrem, ne-li již zrovna přímé ohrožení života jako tomu bylo ve vyprávění z Červené.

III. část. - Müllerova mapa Čech, sekce XV. z r. 1720 - 45

     Rekonstrukcí a zaznamenáním někdejších, ale někdy možná také jen domnělých suchých tras v terénu se lze zabývat nad mapami vodotečí s přesností připomínající takřka pravidla geometrie. Záviděníhodná podobnost získaná u pracovního stolu ovšem poněkud připomene i pouhé teoretizování; samo nestačí na zodpovězení otázky, zda skutečně v některém období minulosti byla vytypovaná trasa používána pro dopravu. To lze ověřit jedině písemnými zprávami, kterých ovšem máme pro starší období zcela mizivé, často nulové množství, nebo podrobným průzkumem konkrétních ploch, kde se mohly zachovat stopy v terénu po místech výjezdů z brodů, úvozů apod. Potvrzující slovo může promluvit i archeologie.
     Písemných zmínek věnovaných nějaké cestě, brodu, mostu, mýtu apod. přirozeně máme nejvíce z období blížících se nové době a je třeba se pozorně zabývat úvahami, zda a v jaké míře se lze odvážit stará vyobrazení měst, městských bran nebo zakreslení cesty v mapě staré více než dvě století extrapolovat i do minulosti ještě vzdálenější. Pokud se jedná o mapy, bohužel první exempláře kartografických prací zaznamenání cest vlastně opomíjely. Později se občas některá trasa na mapě objeví, ale poněkud nás mate, jestliže třeba i týž kartograf v jednom svém díle zaznamená několik málo cest, aby v jiném, zakreslujícím stejné území, zanesl trasy jiné, a ke všemu stejně nepočetné… Spíše se to podobá zaznamenání několika itinerářů do listu mapy, nežli vyčerpávajícímu, či alespoň názornému, popisu spojů.
     Tak např. sekce XV. Müllerovy map Čech na níž je zachyceno více než 5 000 km2 území Čech, Moravy i Kladska nám ukazuje na celém tomto rozsáhlém území pouhé tři Viae regiae neboli Landstrasen. Je zde zakreslen jen spoj z Olomouce na sever, přes Úsov a Staré Město pod Sněžníkem do Kladska a ovšemže známá trasa Litomyšl - Svitavy, často nazývaná Trstenickou stezkou.
     Třetí linií, v rozsáhlém kraji bez spojů, jež by kartografa zaujaly, je naopak trasa velice zajímající nás. Přichází téměř přímým směrem, jak od dálkové trasy očekáváme, přes Solnici a Rychnov nad Kněžnou k Žamberku a od žambereckého zámku, pod nímž přebrodila Divokou Orlici pokračuje po terénně nepříliš výrazném, leč suchém návrší nad vsí Lukavice k zámku v Letohradě, pod nímž brodí Tichou Orlici, aby příkrým sedlem znovu vystoupala do vyšších, suchých poloh a pokračovala ještě jižnějším kursem kolem míst se jmény Ráj a Vaňkovka. Kartograf zakreslil její sestup z těchto výšinných poloh ke kostelu v Ostrově, odkud naznačil pokračování směru na Svitavy - Brno.
Výstup trasy od brodu Tiché Orlice znovu do výšinných poloh.

     Úsek od žambereckého brodu až k ostrovskému kostelu je, nikoliv snad terénně nadmíru výraznou, zato zcela čistou ukázkou aplikace pravidel suché trasy a přímého směru, bez ohledu na občasné náročné výstupy a sestupy, které tak často vyšly geodetům tras nejrůznějších civilizací po celé zeměkouli od starověku až po dnešek. (Pro snadnější přehled ve staré mapě dodávám, že Žamberk se německy nazýval Senftenberg a Letohrad Geyersberg). Úsek dávné zemské stezky, viae regiae, čili Landstrassen, zaznamenaný Müllerem, od žambereckého k letohradskému zámku a dále na Moravu k Lanškrounu, vysloveně výšinnými polohami výrazně kontrastuje se současnými trasami. Po uplynutí čtvrt tisíciletí jsou dnešní silnice budovány zcela rozdílnou filozofií - nížinami kolem řek a vodních toků s využitím - kdysi nepředstavitelného - množství mostů a můstků, násypů, zemních zářezů i meliorací.
     Paměť na někdejší dopravní tepnu , splňující též i již zmíněný požadavek na spojnici centrálních území, řekněme, jen hypoteticky uvažovaného hradského obvodu Opočno s dnešní Moravou, se projevuje jen několika místními vzpomínkami. V Lukavici, nad níž vede od lukavského dvora až do blízkosti Žamberka ještě její několika kilometrová původní trasa, dnes pro potřeby družstva vyasfaltovaná, je nazývána Příčnice a je známa i její funkce jako někdejšího spoje, údajně Náchod - Svitavy.
     V Letohradě totiž, zásluhou p. Skály, který před půl stoletím vydal letohradskou kroniku je o této cestě ještě zaznamenáno, že v bývalém Vondrově mlýně, umístěném přímo na břehu Tiché Orlice, bylo možno získat přípřež pro výjezd těžkých nákladů od brodu řeky strmým sedlem na pohodlné náhorní terény suché trasy s pomístními jmény Ráj a Vaňkovka. (S možností odbočky k jihu - ke dvoru Šejv v Dol. Dobrouči). I když to jsou zprávičky nepatrné, přece jen, spolu s Müllerovou mapou, dovolují pevnější úvahy i nové otázky jak o této cestě, mimořádně zcela dostatečně doložené z různých nezávislých zdrojů, tak i o dalších trasách jejichž existenci lze předpokládat jen na podkladě údajů vyvozených z listiny krále Václava II. a z principů suché trasy.

IV. část - Urbanistické formy osídlení okolí brodů

     U desíti brodů a tras k nim, jejichž lokalizace byla navržena za pomoci různých postupů je zajímavé si všimnout i některých dnešních staveb při jejich vyústění v bezprostřední blízkosti řeky. Tichá Orlice je na tomto úseku ještě nepříliš veliká, teprve spěchající do nížinné části toku a její niva proto není nikde širší než stovky metrů. Pod hradem Lanšperkem to jsou jen desítky metrů, se kterými se zde musí spokojit nejen řeka, ale i silnice a železnice. Zvláště na jejím levém, východním břehu zaznamenáme kilometry téměř kaňonovitých, 30 - 40 metrů vysokých, zalesněných skalnatých stěn o které se tok řeky někde přímo opírá. Větší prostor a alespoň poněkud pozvolnější stoupání na terény výše položené proto najdeme např. v okolí ústí potoků a také na západním břehu je terén častěji otevřenější, povlovněji klesající k řece.
     Na poměrně dlouhých úsecích, zvláště levého břehu je tedy umístění brodu, lépe řečeno výjezdu z něj, prakticky vyloučeno sráznými svahy - ačkoliv zároveň netřeba pochybovat, že schopnost dávných přepravců zdolávat prudká i dlouhá stoupání byla na znamenité úrovni. ( V 19. století tzv. těžcí formani, tj. dálkoví, běžně užívali zápřahu dvou vlastních párů, ke kterým se mohla v obtížných úsecích užít přípřež i více než desíti dalších párů koní.4) Dálkovou přepravou se tehdy (a podobně ani dnes) rozhodně nezabývali jedinci ze sociálně slabších vrstev.
     Brody trasy V.
Zámek v Letohradě nad Tichou Orlicí.

     Již jsme se zmínili, že Müllerova trasa na své části mezi Divokou a Tichou Orlicí začíná právě pod žambereckým a končí pod letohradským zámkem. Zde, kde situace byla ještě složitější, bylo zde totiž nutné i překročení lukavského potoka, následoval po asi 300 metrech bažinaté říční nivy brod druhý, přes Tichou Orlici. Právě za tímto někdejším hlavním brodem stojí ještě dnes budova bývalého Vondrova mlýna, kde kdysi bylo možno obstarat přípřeže pro strmé stoupání5 a jistě i pomoc při vlastní přepravě nákladů přes brod. Zdá se ještě dnes, že mlýn (i s dnešní pilou, v 19. stol. skladem plaveného dříví) býval vždy velice slušným majetkem.
     Brod trasy IV.
     Podobnou situaci můžeme sledovat i u blízké orlické tvrze. Sama tvrz stojí bezprostředně nad rybníkem a řekou a na levém, protějším břehu vysoko ve svahu, na přístupu k trase V. je někdejší dvůr Ovčín. Jeho umístění napovídá spíše funkci brzdařské služby, možnost obstarat přípřež mohla zabezpečit buď sama tvrz, nebo spíše rychta v Kunčicích (někdy, na rozdíl od tvrze, majetek Zbraslavi).
     Brod trasy VI.
     Podle topografie i etymologie jména Jankovic lze uvažovat zdejší trasu za prvotní, či nejvýznamnější oproti ostatním. Východněji a zřejmě též nověji se spojuje s V. Výhodnější a prostší je v tom, že se vyhne překonávání lukavského potoka, ale za cenu nutného výstupu tratí Korejtka do poněkud vyšších poloh Pustin nežli je tomu nucen cestovatel po Příčnici souběžné trasy V. Dále za rybníkem s výmluvným názvem Mostiska překračuje ploché rozvodí Tiché a Divoké Orlice, aby dospěla ke dvoru Helvíkovice: právě nad brodem přes Divokou Orlici. Větší části i této trasy je možno projít i po dnešních polních a místních komunikacích.
     Brod trasy VII.
     S předcházející VI. má společnou trasu ode dvora v Helvíkovicích až do míst Pustin, odkud tuto větev suché trasy také prakticky můžeme současnými polními cestami projít i třeba projet na kole až do skupinky samot zvané Valdštejn nad Tichou Orlicí. Naproti za řekou býval významný dvůr lanšperského panství (jinde zde zmiňované i jako lanškrounské a zbraslavské), zvaný Šejv, jenž kromě své významné ekonomické funkce sloužil i dopravě v místě křížení stezek. Samotný Valdštejn budí dojem někdejšího rozparcelovaného dvora s dnes jedním větším statkem, jehož areál je umístěn právě na výchozu suché trasy nad řekou.
     Brod trasy VIII.
     O umístění hradu Lanšperka na pozoruhodné suché trase, jsme již hovořili v souvislosti s Olomoucí, Bouzovem, Starým Městem, Mladějovským hradiskem a za Tichou Orlicí i Žampachem a Liticemi. Cesta přes brod ležící hluboko pod hradem Lanšperkem s nejméně dvěma možnými směry k Žampachu pokračovala v obou možnostech výstupem na úbočí kopce jenž je podstatně vyšší, nežli hradní vrch Lanšperku.
     Byla zde tedy velmi potřebná přípřež (z bývalé hospody U Václava) a v této souvislosti je vhodné zmínit název vrchu - Vadětín. Po několik staletí byl na hranici dvou velkých dominií, lanšperského a žampašského (ve skutečnosti tří, neboť až sem zasahuje i katastr Libchav, kdysi tedy libchavské tvrze) a jméno bychom mohli chtít vysvětlit i nějakými sousedskými spory, ale je dobré i vědět, že vaditi v srbochorvatštině znamená naše vytahovati a právě tak se nazývalo užití přípřeže - vytahování. Dočteme se proto i ekonomickou chválu povolání, denně vytahoval do Strážného vrchu i pět formanů.6 Nemůžeme ale opomenout ani zmínku o možné latinské etymologii vadum = brod a podobně i etymologii germánské, wada = brod.
     Brod trasy IX.
      Tvrz Libchavy je umístěna nad řekou na významné dnešní silnici 35 spojující Ústí nad Orlicí s Potštejnem. První písemná zmínka o místě je v závěti Kojaty Hrabišice již z roku 1227. I proto lze oprávněně soudit, že důvodem jejího umístění byla právě funkce na trase a zdejším brodu. Její katastr však umožňoval i přístup k předešlému brodu VIII.
     Brod trasy X.
     O významu a umístění brodu v Kerharticích vypovídá listina krále Václava II. Je to vhodné místo brodu na dálkové trase z opočenska přes Kostelec nad Orlicí a kolem Hrádku povodím potoka Řetůvky, zvaným též Husí krk, až do míst Přívratu, kde sestupovala buď k Dlouhé, nebo až k České Třebové a pokračovala dále na Moravu.7, 8 Zdejší někdejší významný urbanistický celek můžeme snad předpokládat podle jména Hrádek. Některé další souvislosti řešení tamní dopravní situace jsou zmiňovány v odkazovaných titulech prací.
     Brod trasy I.
     Na brodu Lubník - Jablonné byly zřejmě práce se zabezpečením přepravy a funkce výběru mýta, původně i cla, rozděleny mezi obyvatele obou míst. Poznali jsme doby, kdy Lubník patřil i s Jablonným do lanškrounského panství a je zajímavé, že někdy později se situace změnila. Lubník býval v katastru Mistrovic, které zase příslušely k území tvrze na Orlici. To je situace přesně obdobná poměrům u lanšperského brodu, ke kterému měly přístup i Libchavy (byť dosti krkolomný a vlastně z jakýchkoliv jiných důvodů kromě přepravy i zcela neužitečný) a přirozeně Žampach.
     Brod trasy II.
     Ve Verměřovicích jsou u dnešního mostu, dříve brodu, budovy panského dvora. Dno řečiště v těchto místech tvoří veliké desky opuky jako kvalitní přírodní dláždění. O několik set metrů po proudu je ještě dnes pro místní účely užívaný brod, avšak tentokráte již v řečišti z tradičních oblázků.
     Brod trasy III.
     Machovice je název hájovny na pěkné samotě, která je však i východištěm vzorové suché trasy severojižního směru, neustále odtud povlovně stoupající a neztrácející přitom nikde téměř ani metr z dosažné výšky, do okolí Mistrovického kostela, kde se spojuje s větví od tvrze Orlice, IV. , aby tímtéž podivuhodně rovnoměrným stoupáním pokračovala do míst k Vlčkovicím. Zde jsou dvě možnosti "suchého" pokračování, přímo do Kladska na osadu Kamienczyk a Miedzylesie, nebo ke Klášterci nad Orlicí, k Čiháku a Zemské bráně.
     Řada bývalých panských dvorů, tvrze, zámky i hrady na území mezi Tichou a Divokou Orlicí je tedy bezprostředně umístěna u brodů vytipovaných suchých tras. Není provedeno srovnání těchto příkladů se stavem z jiných území, takže by se mohlo jednat i o místní zvláštnost a projev velké péče věnované zajištění dopravy ze strany místních úřadů.
     Nicméně zjištěné skutečnosti lze nejlépe osvětlit rutinní praxí státní administrativy. Tak např. příkaz francouzského krále Ludvíka XI. z 19. 6. 1464 ukládá, aby byli na všech hlavních silnicích ve vzdálenosti 4 hodin ustanoveni lidé schopní a spolehliví k udržování 4 - 5 koní k dopravě královských kurýrů. Nejedná se zajisté o administrativní vynález tohoto panovníka, ale spíše jen o nápravu, novelizaci starého institutu z nějakých důvodů v jeho době nespolehlivě fungujícímu.
     Dosti podobná služba se za časů římské říše i středověku nazývala Angariae a spočívala v povinnosti obyvatelstva poskytovat panovníkovi a jeho úředníkům přípřež a povoz na přímou cestu. Pokud se příkaz vztahoval i na cestu zpáteční, nazýval se perengaria. Příkladem takové, ovšem velice mírné, až jen symbolické povinnosti doprovodu kněžny je i známá služba mlynáře z Jiráskovy Lucerny. Jeho mlýn býval původně panský, (jako i ostatní) a všichni jeho držitelé s majetkem obdrželi tuto a zřejmě i další povinné služby.
     Není ovšem náhodou, že z dob perského krále Kýra I. (cca 560 př. n. l.) máme zprávu, že perští "listonoši", kteří ve stanicích po celé říši došlá psaní na koních co nejrychleji dnem i nocí dopravovali k nejbližší stanici se nazývali angárí.9
     Máme tedy před sebou prakticky jistě universální a velmi trvanlivé stopy administrativy státu. Způsob zabezpečení některých základních státních funkcí se mohl měnit s ohledem na změny formy státního zřízení. Poněkud jinou formu vlastnictví nebo správy uplatňovalo staré hradské zřízení, ke změnám došlo s nástupem feudalismu, kdy správa a výkon řady státních funkcí přecházel na šlechtické rody. Nicméně technické i hospodářské prostředky k jejich zajištění byly vlastně obdobné. Jejich vykonavatelé dostali buď jen ke správě, nebo nověji k dědičnému držení větší pozemkové majetky tvrzí, dvorů, zájezdních hospod, aby potřebné funkce byli schopni ve vlastní režii plnit, samozřejmě často s vydatným povinným zapojením obyvatel v okolí.
     Ve francouzském případě to byli lidé schopní a spolehliví, tj. dostatečným majetkem k udržování 4 - 5 koní, v případě jiných funkcí musely být majetky mnohonásobně větší i tituly podstatně vyšší.
Odkazy na literaturu:
1) RDBM II. (Regesta diplomatica nec non epistolaria B. et M.), č. 2064, s. 867.
2) CINK, J. Červená Voda a okolí blízké i vzdálené, Červená Voda, 2000
3) CENDELÍN, D. Hypotetické předhistorické trasy,(rozložení vodotečí)., rkp., 2000
4) JIRÁSEK, A. Formané, Český lid II. 1893, s. 37
5) SKÁLA, F. Kyšperk, 1948
6) KUBÍN, J. Š., MORÁVEK, J., JAHODA, J. Formani, vandrovníci, voraři, Orbis, 1988
7) MERTA, V. Souvislosti názvu Písařov - II. , Sborník 6. SSS, PÚ Brno, 2001
8) CENDELÍN, D. Staré komunikace, 1999, vl. nákladem
9) Ottův slovník naučný, CD - ROM
10) MOODY, T., W., Dějiny Irska, Praha, 1996
Publikováno ve Sborníku ze semináře Staré stezky, Památkový ústav Brno, 2003
Letohrad, 2001 - 2002
NAVRCHOLU.cz